Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

15.02.2019 - Jaroslav Petr

Na mnoha místech naší planety se vlci vracejí do volné přírody. O přežití těchto šelem často spolurozhodují jejich chutě. Někdy dokonce musí projít „odvykací kúrou“

<p>V Toskánsku se vlci překvapivě zaměřili na lov divokých prasat.</p>

V Toskánsku se vlci překvapivě zaměřili na lov divokých prasat.


Reklama

Vlci obecní (Canis lupus) se před pár lety vrátili do přírody Toskánska. Britské a italské vědce zajímalo, jakou kořist tyto šelmy loví. V mnoha evropských oblastech totiž drží lovem pod kontrolou populaci jelena lesního (Cervus elaphus), ale v přírodě Toskánska jsou hojnější srnci obecní (Capreolus capreolus). Přírodovědci proto vsázeli, že právě srnci budou hlavní složkou vlčího jídelníčku. Skutečnost ale ukázala, že dávají přednost ještě úplně jinému masu.

Bezpečné toskánské chlívky

Rozbor více než dvou tisíců vzorků vlčího trusu nasbíraného v Toskánsku vypovídá o překvapivé slabosti tamějších vlků pro vepřové. Převážnou část vlčího jídelníčku tvoří prase divoké (Sus scrofa) a k lovu srnců se vlci ve větší míře uchylovali jen v letech, kdy stavy divočáků prudce poklesly.

Pozoruhodné je, že ve většině evropských oblastí se vlci praseti divokému jako kořisti vyhýbají. Obliba vepřového u toskánských vlků zřejmě souvisí s tím, že středomořští divočáci jsou ve srovnání s příslušníky vnitrozemské populace prasat divokých poměrně malí. Jejich lov tedy není pro vlky tak nebezpečný.

V Toskánsku se volně pasou početná stáda ovcí, koz a skotu. Přesto tam tvoří prase divoké a srnec 95 % vlčího jídelníčku. Zbytek kořisti představují jeleni lesní, zajíci, malí hlodavci. Příležitostně uloví vlci i ovci, kozu nebo skot. To jsou ale vzácné případy. Vědci proto hodnotí reintrodukci vlků do Toskánska jako úspěšnou.

„Naše výzkumy prokázaly, že když jsou vlci vypuštěni do přírody, kde je zdravá populace kopytníků, pak je jejich dopad na chov domácích zvířat minimální,“ říká jeden z autorů studie Stephen Willis z Durham University.

Záchrana ze „sedmi statečných“

Jinde reintrodukce vlka do volné přírody tak úspěšně neprobíhá. Hlavní problém představuje slabost vysazených vlků pro maso domácích zvířat. Plně to platí i o mexickém poddruhu vlka obecného (Canis lupus baileyi).

Šelma označovaná Mexičany jako „el lobo“ je nejmenším poddruhem vlka na americkém kontinentu. Původně obývala rozsáhlý areál sahající na jihu až do mexických pouští Sonora a Chihuahua. Severní hranice výskytu vlka mexického probíhala americkými státy Texas, Arizona a Nové Mexiko. Rozvoj chovu dobytka v druhé polovině 19. století vytlačil z krajiny zvěř, kterou se vlci živili. Šelmy si proto hledaly kořist na pastvinách mezi ovcemi a skotem. Rančeři nesli změnu vlčího jídelníčku velmi nelibě a vyhlásili vlkům válku.

Po desetiletích vybíjení zbylo z kdysi početné populace mexického vlka posledních „sedm statečných“. Podařil se s nimi stejný zázrak jako s bizonem americkým (Bison bison) nebo kondorem kalifornským (Gymnogyps californianus). Poslední volně žijící jedince ochránci přírody odchytili a pokusili se je rozmnožit v zajetí. Dnes čítá populace mexického vlka asi tři stovky zvířat chovaných v zajetí. Od roku 1998 k nim přibývají i zvířata vypuštěná do volné přírody.

Vlci na odvykací léčbě

Na pomezí amerických států Arizona a Nové Mexiko žije několik desítek vlků mexických. Šelmy zůstávají pod stálým dohledem pracovníků státní ochrany přírody, takže každý vlk, který byl usvědčen ze zabití domácích zvířat, je strážci odchycen a vrácen do zoologické zahrady. Každý vlk, který zmizí z přírody, pak ale v nepočetné volně žijící populaci citelně chybí. To bohužel zdaleka není to nejhorší, co se může mexickým vlkům přihodit. Chovatelé dobytka jim neodpustí jedinou zadávenou ovci. Na arizonsko-novomexické pomezí se vrací „vlčí válka“. Od roku 1998 bylo ilegálně uloveno hodně přes padesát mexických vlků.

Američtí vědci proto odzkoušeli na mexických vlcích trik, který jim má zahnat chutě na skopové. Postup nápadně připomíná odvykací kúru alkoholiků. Zoologové Lowell Nicolaus a Dan Moriarty pomazali kusy skopového masa chemikálií, která nemá žádnou chuť ani pach, ale u psovitých šelem vyvolává těžkou nevolnost. Maso zabalili do ovčí kůže a nabídli je vlkům. Když vlci maso snědli, bylo jim po něm zle. Nepříjemný zážitek si spojili s pachem ovcí a skopového masa. Když pak vědci nabídli těmto zvířatům další skopové, vlci o něj nejevili nejmenší zájem a odpor jim vydržel hodně dlouho.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Ochranáři nyní vyhodnocují další testy na zvířatech chovaných v zajetí. Pokud dojdou k závěru, že kúra je účinná a zároveň i bezpečná, podstoupí protiskopovou odvykací léčbu všichni volně žijící mexičtí vlci. Ti by se pak měli soustředit především na lov divokých zvířat a pastviny s dobytkem nechat na pokoji.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock a U.S. Fish and Wildlife Service

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Z pohledu na Velký chrám se tají dech. Přesně s tímto cílem ho architekti před 3 300 lety vybudovali.

Zajímavosti
Vesmír

Václav IV. a Žofie Bavorská. Královna byla hluboce dotčena upálením Jana Husa a stala se ochránkyní husitských kněží.

Historie
Zajímavosti
Věda

Ultimátní srážka Jupitera s dávnou protoplanetou

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907