Užiteční vlkodlaci? Ve vikingské mytologii patřili k uctívaným bojovníkům

14.06.2022 - Radomír Dohnal

Napůl lidé, napůl vlci… u Vikingů nejsou vykresleni jen jako původci zla a zavrženíhodné bytosti. Vcelku rovnocenně u nich totiž zastupují síly chaosu i pořádku. Dobra i Zla!

<p>Nejhorší trest za prohřešek nebyla ve vikingské kultuře smrt, ale nucené vyhoštění, vyvržení ze společnosti.</p>

Nejhorší trest za prohřešek nebyla ve vikingské kultuře smrt, ale nucené vyhoštění, vyvržení ze společnosti.


Reklama

Z šestačtyřiceti islandských ság, jež se dochovaly až do současnosti, na ně narazíte ve 14 z nich. A u těch norských hrají zásadní roli v dvaapadesáti příbězích. Kdo? Vlkodlaci. Polo-lidé a polo-šelmy, dravci v člověčí podobě, kteří se proměnili do nemilosrdné zvířecí formy poté, co se oblékli do vlčí kůže. Nebo podlehli nějakému prokletí.

Zabijáci

Lykantropie je domnělá schopnost, při níž výměnou za svou lidskost získá její nositel možnost změnit své tělo do vlčí podoby a získat tím dravost predátora. Jako taková se stala vděčným námětem historického folklóru v celém západní civilizací osídleném prostoru. Častým námětem příběhů se vlčí lidé stávali i ve skandinávské mytologii, u Vikingů. Tam se ale vyprávěná forma od zbytku světa citelně odlišovala. To motá hlavu kulturním antropologům dodnes. 

Vikingské historky o vlkodlacích se totiž vyznačují neobvyklou příběhovou komplexností. Zkrátka a dobře, můžete být slušným člověkem a žít hodnotnou, společensky prospěšnou existenci. Pak se ale nějakou náhodou, vlivem kletby nebo kouzlem, stanete vlkodlakem. A budete dělat opravdu ošklivé věci, jež se s běžnými normami chování (a to ani podle vikingských měřítek) neshodují. Jenže bestialitám, jichž jste se ve své zvířecí podobě dopouštěli, znovu učiní náhoda nebo šťastný osud přítrž. Proměníte se zpět, do své lidské podoby a zúčtujete se svou zvířecí minulostí. A jste zase jako ze škatulky, spořádaným členem společnosti. Bez větších odsudků nebo trestu.

Je to jako pohádka bez morálního poučení na konci, v níž zůstane zlo nepotrestáno a všichni se tváří, že je to tak vlastně dobře. Což je v lidové slovesnosti napříč světem skutečně netradiční model. 

Jako nic

Příklad? Sigmundr a  Sinfjötli, otec a syn, se živí jako sprostí zloději. Proto nepřekvapí, že jednou v noci dvěma spícím boháčům ukradnou skvostné vlčí kožešiny. Jenže ejhle, poté, co si je oblečou, promění se v dravé vlkodlaky a stanou se postrachem okolí. Během pár dní roztrhají a rozsápou třináct lidí. A když už kolem není lidského masa, kterého by se nasytili, pustí se hnáni hladem sami do sebe. Sigmundr přizabije svého syna. 

Ve světlé chvilce svého činu lituje. Ošetří ho a uzdraví pomocí magických bylin. Svorně pak kožešiny, dávající jim onu vlčí moc a podobu, spálí. Kouzlo je zlomeno, otec a syn mohou spokojeně pokračovat ve své zlodějské profesi. Příběh v sobě rozhodně nenese přímočaré poselství. V tomto podání je vlastně fajn být neporazitelným vlkodlakem. Jen prostě nesmíte útočit na své blízké – vraždění cizích zase tolik nevadí. A o tom to možná celé je. 

Vyhoštěnci

Historik a spisovatel Stefan Brink, který se analýzou severských vlkodlačích ság zabýval, upozorňuje na jeden ze zajímavých aspektů vikingské justice. Nejhorší trest za prohřešek nebyla smrt, ale nucené vyhoštění, vyvržení ze společnosti. Exil.

Ve staré norštině se tomu říkalo vargr, což nejen shodou okolností současně znamená i vlk. „V komunitě, kde rodina a společnost byla vším, znamenalo vyloučení sociální smrt. A často i fyzickou, protože jednotlivec měl bez pomoci ostatních jen minimální šance na přežití.“ Odsouzený provinilec musel potupně odejít od osad, zmizet v lesích a žít sám, jako zvíře. Pokud by jej tam venku někdo zabil, nešlo by o zločin. Už neměl statut lidské bytosti. „Jako vlk, který zabil jiného člena smečky, stal se vyvržencem,“ píše k tomu ve 12. století dánský historik Saxo Grammaticus.

To, že ho jarl nebo komunita pod trestem smrti vykázali ze své osady, mu ale jako vyhoštěnci nevystavilo definitivu. Přece jen, i přes zločin, kterého se dopustil, nechal za sebou své blízké a rodinu. Ti se k němu z pochopitelných důvodů už neznali, ale vazba mezi nimi přetrvala. Takže když na někdejší osadu začali zle dorážet nájezdníci z jiného klanu, mohl se vyvrhel svým blízkým snažit pomoci. Nočními přepady ležení protivníků, vražděním ze zálohy. Nesvazovala ho žádná pravidla. Pověsti o nočních tvorech, vlkodlacích, tak dostávaly velmi reálné obrysy. Společenští vyvrženci, zběsilí jako vlci, přitom sehráli roli ochránců své někdejší komunity. 

Odpadlík, jehož jméno se doma nevyslovovalo, tak mohl svou odvahou způsobit zásadní zvrat akcemi v týlu nepřítele. Jako duch vystupoval z temných lesů a zabíjel nehodné. Jako vlkodlak, ale přitom kladný hrdina. Exil jako verdikt soudu tím přinášel dvojí výhodu: zbytečně se neprolévala krev provinilce – o jeho přežití v divočině rozhodovala náhoda a vůle bohů. Vyvrženec navíc pořád mohl být k užitku celé komunitě. Svým hrdinstvím se mohl dokonce i vykoupit a nabýt znovu svého jména a ztracené cti.

Komplikované vykreslení vlků a vlkodlaků má ale podle badatelů ještě jeden skrytý motiv. Vlci totiž mohou dělat pořádnou neplechu a krvavě běsnit, což většinou lidé dělat nesmějí. 

Převlékání

V životě Vikingů hrálo násilí zásadní roli. Nicméně se zhusta jednalo o násilí zaměřené vně, na vnějšího nepřítele. Samo nastavení vikingské společnosti bylo přitom svázáno tuhými a radikálními pravidly, která vnitřní agresivitu omezovala. Jen skutečně závažné sváry mezi sousedy měly oficiální podobu takzvaného holmgangu, soudního souboje. 

Jak tedy přepnout mezi od dětství vynucovaným pacifistickým domácím režimem a válečnickým módem, při němž náctiletí mladíčci bez uzardění podřezávali krky civilistů v pleněných a vypalovaných osadách při výbojích podél pobřeží? „Jednoduše. Uděláte z nich vlky,“ navazuje Aðalheiður Guðmundsdóttir, expert na staro-norskou literaturu z Islandské univerzity. „Proto také všechny nejstarší ságy o vlkodlacích mají nějaké spojení s válkou a bojem.“

Předcházel tomu lehce šamanistický rituál, typický především pro osady věrně uctívající Odina. Mladí muži se zasvěcovali do tajemství síly a prošli duchovní proměnou, při níž se vnitřně navázali na spiritualitu zvířete. Stali se z nich úlfhéðnar – vlčí bojovníci. Do boje nastupovali oděni ve vlčích kůžích a sami se pasovali do „vlčí podoby“ svým chováním. Hlasitě vyli, okusovali své štíty, lačnili po krvi a mase nepřátel. A na bojišti se pak chovali jako nemilosrdné šelmy, dravci vraždící bez soucitu.

„Tahle zvířecí deziluze se může zdát nadbytečná, ale pro vikingské mladíky byla rozhodně účelná,“ říká Guðmundsdóttir. Proč? „Je lepší jít do války jako zvíře, z něhož se poté znovu stane člověk, než jako člověk, z nějž vřava boje udělá zvíře.“

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

Po návratu domů totiž mohli odložit své zbroje a vlčí kožešiny a vytvořit mentální bariéru mezi tím, čeho se dopouštěli a životem, k němuž se navraceli. Úlfhéðnar přitom byli veskrze respektovaní válečníci. Uctívaní i obávaní současně. Ostatní si byli moc dobře vědomi toho, čeho mohou být schopní. Proti těmto lidským predátorům se nikdo nechtěl ocitnout tváří v tvář v boji, ale mít ho na své straně znamenalo velkou podporu.

Vlkodlak byl „vznešenou bestií“. Zlem i Dobrem, stojícím tu na straně sil chaosu a jindy pořádku. Proto je vikingská mytologie ve světě příběhů tak netypická v jejich vykreslení. Vlčím člověkem se totiž může tu a tam stát každý. Ale když se vlčí kožešiny zbaví, je opět jen člověkem, spořádaným členem společnosti.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bakchův chrám patří mezi nejzachovalejší starořímské stavby v Baalbeku i na celém světě. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti
Věda

Samohybná houfnice Wespe zničená v Normandii. Armáda ji nakonec upřednostnila před Geschützwagenem Ivb für 10,5-cm leFH 18/1. (foto: Wikimedia Commons, W.wolnyCC0)

Válka

Na každou nově přivezenou várku odpadu se okamžitě vrhají sběrači, kteří doufají, že budou mít ten den štěstí a najdou něco zajímavého. (foto: David Těšínský ©)

Zajímavosti
Historie

Eskortní torpédoborec USS Samuel B. Roberts (DE-413). (foto: Wikimedia Commons, U.S. NavyCC0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907