Válka na 38. rovnoběžce (2): Američané v Koreji 1950–1953

Vylodění v Inčchonu (kódové označení Operace Chromite) bylo vojenské vylodění během korejské války. Jejím cílem bylo mimo jiné ulehčit pusanskému perimetru a obklíčit na něj útočící jednotky. Jak tato akce probíhala...

24.05.2018 - Karel Cidlinský



Generál Douglas MacArthur, velitel vojsk OSN, nechtěl vést protiútok z Pusanu a zatlačovat nepřítele postupně na sever, ale rozhodl se pro odvážné vylodění v Inčchonu, aby sevřel severokorejské jednotky do kleští. Severokorejci navíc nedisponovali leteckými ani námořními silami, kterými by ohrozili dopravní lodě na moři.

Předchozí část: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953 (1)

Obojživelný útok patří k nejsložitějším válečným operacím. Američané se v nich stali skutečnými mistry během bojů druhé světové války v Tichomoří. Námořnictvo sice do 50. let ztratilo na své původní mohutnosti, ale námořní pěchota si stále udržovala kvalitu, neboť představovala elitní druh vojska a neměla o rekruty takovou nouzi jako pozemní armáda.

Obojživelný útok

Operace se příliš nelišila od desítek vylodění během bojů v Tichomoří. Na vzdálenost několika kilometrů k pevnině připluly výsadkové lodě s vyloďovacími čluny LCVP a obojživelnými vozidly Alligator, které dopravily námořní pěšáky ke břehu. Nečekala však na ně pláž, ale přístavní molo, na něž museli i v době vrcholícího přílivu vylézt po lanech nebo žebřících.

Letouny F4U Corsair, startující z letadlových lodí, se pustily do ostřelování a náletů na město jen slabě obsazené nepřítelem. Vojáci se vylodili na třech místech na pobřeží, aby obránci museli rozdělit své síly, které pak Američané rychlým obchvatem obklíčili a pak zničili. Tento postup slavil úspěch a Severokorejci se brzy začali dávat na útěk.

Lodě dovezly i tanky a střední dělostřelectvo, takže již odpoledne v den invaze 13 000 plně vyzbrojených Američanů vyrazilo na Soul. Šlo o poslední klasické vylodění v dějinách, které díky výcviku a agresivitě praporů námořní pěchoty proběhlo úspěšně a jen s malými ztrátami. Od té doby dává námořní pěchota přednost vylodění pomocí vrtulníků nesených speciálními plavidly, i když vylodění ze člunů se i nadále nacvičuje. 

Postup na sever

Po úspěchu u Inčchonu a obsazení Soulu začaly jednotky OSN postupovat rychle na sever hornatou krajinou s mnoha úzkými údolími nebo rýžovými poli, zatopenými vodou. Jelikož takový terén bránil manévrovému boji, stal se nejpoužívanějším způsobem čelní útok. Každá pěší divize dostala tankový pluk, jehož obrněnce se pak přidělovaly útočným rotám. Pěchota jela za tanky na obrněných transportérech či nákladních autech a udržovala s tanky spojení vysílačkami a polními telefony, namontovanými na zádích obrněnců.

Obránci však měli vždy výhodu postavení, protože se zakopali na výšinách, odkud postřelovali přístupové směry. V tom případě američtí velitelé neváhali povolat leteckou podporu nebo dělostřelecký přepad, někdy poskytovaný i válečnými loděmi plujícími v pobřežních vodách. Pěchota jen neochotně opouštěla vozidla a vyrážela do kopců, protože v nepříznivém počasí byl přesun velice náročný, ale většinou nezbylo než nepřátelská postavení vyčistit bojem zblízka.

Čelní útok

Velitelé čet brzy zjistili, že jejich jednotky nemají dostatečnou palebnou sílu proti dobře zakopanému nepříteli. V předchozí válce postupovala jednotlivá družstva určeným směrem a podporovalo je družstvo těžkých zbraní, které velitel čety buď přidělil družstvu v těžišti útoku, nebo si je ponechal pod vlastním velením a střídavě je nasazoval na různých úsecích.

Dokončení: Válka na 38. rovnoběžce (3): Američané v Koreji 1950–1953

Po prvních útočných bojích družstva dostala ze zálohy vyšších svazků další kulomety a pušky BAR a v této sestavě pak vojáci bojovali jako organická jednotka. Posily se ukázaly být správnou cestou k účinnější taktice a postupně se tyto změny odrazily i v oficiálních dokumentech stanovujících množství výzbroje jednotek.


Další články v sekci