Nejtemnější katastrofa US Navy: Tragický osud trosečníků z potopeného křižníku USS Indianapolis

Křižník USS Indianapolis měl za sebou dlouhou a úspěšnou bojovou kariéru. Prošel nejtvrdšími střety války v Pacifiku, sloužil jako vlajková loď admirála Spruance a podílel se na řadě klíčových operací proti Japonsku. Ani útok osamělého kamikaze letounu u Okinawy jej nedokázal vyřadit natrvalo.

Image

Čtěte také

Od Pearl Harboru k Tinianu: Válečná pouť amerického křižníku USS Indianapolis

Tajná mise

Dne 15. července 1945 v Hunters Point v San Francisku byl na palubu Indianapolis přemístěn náklad, přivezený silně střeženým vojenským konvojem. Kapitán McVay obdržel rozkaz dopravit na ostrov Tinian tajnou zásilku, kterou zde již netrpělivě očekávali. Aniž to kdokoli z posádky tušil, jejich „Indy“ se právě stal klíčovým faktorem ve strategickém plánu nejvyšších politických i vojenských špiček.

Náklad obsahoval balistické pouzdro a obohacený uran, s jejichž pomocí měla být sestrojena první bojově použitá atomová zbraň – hirošimská bomba pojmenovaná Little Boy. Další důležité komponenty měla na Tinian doručit letadla. Následujícího rána Indianapolis zvedl kotvy a vzdálenost do Pearl Harboru urazil za rekordně krátkou dobu 74,5 hodiny. Po doplnění paliva pokračoval do cílové destinace, kam dorazil 26. července.

Odpočinek však unavenou posádku, nedávno doplněnou o mnoho nováčků, nečekal. Indianapolis měl vyplout k Leyte na Filipínách a připojit se k operačnímu svazu chystajícímu se k Okinawě. Jelikož loď nyní již směřovala do bojové zóny, McVay se logicky zeptal na doprovod. Operační důstojník mu sdělil, že eskorta „není nezbytně nutná“. Je to zarážející, neboť nebylo obvyklé, aby velká válečná loď nevybavená k boji proti ponorkám vyrazila na několikadenní cestu zcela bez doprovodu. Navíc vodami, kde byly japonské ponorky hlášeny!

V sobotu 28. července 1945 vyplul americký křižník Indianapolis z přístavu Apra na svou poslední plavbu. Do cíle měl dorazit 31. července kolem poledne. Po soumraku následujícího dne se obloha zatáhla a ve 22 hodin nařídil kapitán McVay ukončit protiponorkové kličkování a plout přímým kursem při nepatrném zvýšení rychlosti na 17 uzlů (31,5 km/h). Kapitán se odebral k odpočinku do své kajuty, v hlavě měl služební povinnosti. Z nového dne uplynulo sotva několik minut, když se křižník za doprovodu tlumených výbuchů dvakrát po sobě prudce otřásl.

Snadný cíl

Přibližně ve stejné době, kdy Indianapolis s nákladem opouštěl San Francisko, na druhé straně oceánu vyplula ke své misi japonská ponorka I-58. Pozdě večer 29. července hlídka na její věži ohlásila velkou válečnou loď směřující na západ. Japonci nemohli uvěřit svému štěstí, neboť plula osaměle a přímo k nim. Navíc se právě protrhly mraky a scénu ozářil měsíc. Snadný cíl…

Velitel ponorky Močisuro Hašimoto přikázal vystřelit salvu šesti torpéd, z nichž dvě zasáhla vpředu na pravoboku. Vypukly požáry a do podpalubí se hrnula voda. Situaci také komplikovalo vyřazení vnitřního komunikačního systému. Křižník překotným tempem nabíral vodu a rychle se nakláněl na bok zároveň s klesající přídí. Za pouhých 12 minut po zásazích se Indianapolis převrátil a zmizel pod hladinou. 

Díky nedávnému střídání směn a skutečnosti, že řada mužů nečekala na příkaz k opuštění lodi, dokázala většina posádky potápějící se plavidlo opustit. Na několika záchranných člunech však bylo jen malé množství pitné vody a kromě vest nebo záchranných pásů neměli trosečníci nic. Všichni však věřili, že nejpozději pozítří je někdo začne hledat a přijde záchrana. Navíc se podařilo odeslat nouzovou zprávu. 

Tragédie

Bohužel, stovky mužů (odhaduje se, že loď jich stihlo opustit 800–900 ze zhruba 1 200) čekalo martyrium trvající několik dní a nocí uprostřed oceánu. Nejprve umírali vážně zranění, postupně se vzdali někteří malomyslní. Potom se objevili žraloci. Nejprve si brali ty mrtvé, časem se však mořští predátoři odvážili i útoků na ostatní muže, kteří se mohli bránit jen kopáním, údery pěstí nebo křikem. 

Teprve 2. srpna v 10.25 zpozoroval trosečníky pilot průzkumného letounu Lockheed PV-1 Ventura poručík Willbur Gwinn. Všiml si skvrny od paliva a domníval se, že uniká z poškozené nepřátelské ponorky. Po slétnutí níže zaregistroval muže ve vodě a teprve nyní, více než 80 hodin po zkáze křižníku, byl vyhlášen poplach.

Jako další se na místě objevil létající člun Consolidated PBY Catalina pilotovaný Adrianem Marksem. Ten navzdory pokynu nepřistávat na otevřeném moři dosedl na hladinu a vzal na křídla a plováky svého stroje 56 nešťastníků. Od nich zjistil, ze které lodi pocházejí. 

Jako první plavidlo dorazil na místo katastrofy eskortní torpédoborec Cecil J. Doyle. Jeho velitel ignoroval předpisy a nařídil uprostřed noci rozsvítit světlomety, aby dal naději trosečníkům roztroušeným v širokém okruhu a usnadnil orientaci dalším lodím, které během noci začaly připlouvat.

Do poledne 3. srpna se podařilo vylovit 316 mužů včetně kapitána McVaye. Pátrání pokračovalo i v dalších dnech, zachránci už ale nacházeli jen mrtvá těla, většinou znetvořená. Zánik křižníku Indianapolis je tak spojen se smrtí 879 členů posádky. Jde o ponurý rekord v historii US Navy při potopení jediné lodi.

Zbytečné oběti

Žraloci hrají v příběhu významnou roli, ale označit tragédii posádky Indianapolisu za nejhorší žraločí útok v historii je zřejmě přehnané. Řada mužů, kteří opustili potápějící se loď, zemřela na zranění utrpěná při explozích nebo utonuli. Další trpěli halucinacemi a plavali sami k fata morganě a vyčerpali se při útocích na společníky, ve kterých viděli Japonce. Jiní urychlili svůj konec pitím slané vody a podlehli žízni. Úmrtí spojená s celkovou dehydratací představovala nejčastější příčinu smrti.

Historik Richard A. Hulver napsal: „Křižník Indianapolis by neměl být synonymem pro útoky žraloků. Loď si za svou službu ve druhé světové válce vysloužila deset bitevních hvězd a bylo jí připsáno sestřelení devíti nepřátelských letadel. Zatímco McVay byl nakonec shledán odpovědným, nejasné směrnice, personál s nedostatečnými zkušenostmi, chyby v komunikaci, nedostatečné vybavení pro záchranu života a sebeuspokojení námořnictva, to vše přispělo ke katastrofě.“

Když pilot poručík Adrian Marks dorazil na scénu, viděl žraloky plavat mezi přeživšími a živit se ostatky. Téměř všechny záchranné lodě, které připlouvaly do oblasti pátrání, vyzvedly těžce poznamenaná těla. Posádka USS Helm musela střílet na paryby z pušek, aby je zahnala od mrtvých, které poté vytáhla na palubu kvůli identifikaci. Žraloci jistě zabili některé muže ve vodě, ale dobové záznamy naznačují, že se živili více mrtvými než živými.

Ani Lewis Haynes, hlavní lékař lodi, netušil, proč v příběhu hrají tak důležitou roli žraloci. Za celý 110hodinový pobyt ve vodě prý on sám viděl jednoho jediného. Naopak přeživší Harlan Twible později vyprávěl o svém pobytu ve vodě: „Viděl jsem trochu velkého heroismu a viděl jsem také velké zděšení a viděl jsem věci, o kterých bych nikdy nechtěl mluvit.“

Skupiny trosečníků byly roztroušeny po velké ploše oceánu, často o sobě nevěděly. Tehdy dvacetiletý Edgar Harrellse se nacházel ve skupině 80 mužů. Nikdy na ty čtyři dny nezapomněl. Zblízka žraloka neviděl, kolem však na hladině kroužily ploutve: „Jeden den plavete vedle kamaráda, druhý den ho najdete k nepoznání ohlodaného. Stále to vidím a cítím. Tu zkušenost, to trauma. Nikdy to nezmizí.“ Sám Harrell o tom dlouho nechtěl mluvit. Pomohlo mu až napsání knihy o těchto událostech (Out of the Depths).

Nešťastná souhra okolností

V případě USS Indianapolis se měrou vrchovatou potvrdilo, že když se něco má pokazit, tak se to prostě pokazí. Zcela selhal systém sledování jednotek námořnictva. Křižník se totiž potopil zhruba v půli cesty mezi Guamem a Leyte, v místě, kde se překrývaly dva operační sektory, a tak zatímco zmizel z map jedné námořní oblasti, ve Filipínské oblasti už se neobjevil a nikdo si toho nevšiml.

Existovala dokonce směrnice Tichomořské flotily, která ve snaze snížit rádiový provoz a zmírnit velkou zátěž pro přístavní personál výslovně stanovila, že příjezd bojových plavidel amerického námořnictva není třeba hlásit. Leckdo to však chápal i tak, že pokud se nehlásí příjezdy, tak ani nepřiplutí…

Námořnictvo tvrdilo, že nouzové volání potápějícího se křižníku nezachytilo, což neodpovídá skutečnosti, přiznalo však, že bylo zaznamenáno hlášení kapitána Hašimota. Ten ale svůj úspěch zveličil a oznámil Tokiu potopení bitevní lodě třídy Idaho. Zpravodajci US Navy tak zprávu odložili jako nedůvěryhodnou. 

Indianapolis nepostrádal ani velitel operačního svazu, ke kterému se měl křižník připojit. Prostě se předpokládalo, že loď dorazí později, nebo došlo ke změně rozkazů. Nikdo ale nepátral, jak se věci mají. Útok kamikaze uvedl do pohybu řetěz událostí, ve kterém námořníci jako pověrčivý „národ“, spatřovali znamení kletby, jež postihla křižník Indianapolis.

Proces

Ve snaze odvrátit pozornost od skutečných viníků tragédie a nešpinit tvář US Navy inicioval jeho vrchní velitel admirál Ernest J. King zřízení vojenského tribunálu. Kapitána McVaye obvinili, že křižník na jeho pokyn neprováděl kličkování a také že ohrozil životy svěřené posádky tím, že pozdě vydal rozkaz k opuštění lodi. Soud vyslechl 57 svědků včetně kapitána Hašimota – věc neslýchaná, aby proti obviněnému svědčil nepřítel. 

Paradoxně však Hašimotova výpověď McVayovi pomohla, neboť japonský velitel oznámil, že za podmínek, které panovaly, by křižník nezachránilo ani kličkování. Členové posádky potom jednomyslně sdělili, že jejich kapitán v krátké době, která zbývala do potopení, a s ohledem na nefunkční komunikační systém učinil vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil co nejvíce životů.

V průběhu ostře sledovaného procesu se McVayova pozice zlepšovala. I v tisku začaly zaznívat názory, že souzen by měl být někdo jiný a kapitán Indianapolisu byl vybrán jako obětní beránek pro veřejné mínění a předhozen coby viník rodinám zemřelých námořníků. Soud nakonec vynesl zdánlivě mírný verdikt: ztráta pozice v pořadí povyšování, přičemž obvinění z ohrožení životů posádky bylo zcela staženo. Charlese McVaye dokonce námořnictvo znovu přijalo do služby, na moře se však již nevrátil. 

Poslední oběť

Jelikož cítil, že na jeho kariéře ulpěla neodstranitelná skvrna, odešel na vlastní žádost do výslužby. Pronásledován výčitkami svědomí a nenávistnými projevy pozůstalých se po smrti své ženy rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa. Zastřelil se na zahradě svého domu poblíž Litchfieldu v Connecticutu 6. listopadu 1968 a stal se tak poslední obětí z křižníku Indianapolis.

Na závěr citujme Douga Stantona, který o potopení Indianapolisu a osudech přeživších napsal bestseler nazvaný In Harm‘s Way: „Námořnictvo potřebovalo někoho, koho by mohlo obvinit za to, co New York Times nazval ‚jednou z nejtemnějších stránek naší námořní historie’. Z téměř 400 amerických kapitánů, jejichž lodě byly potopeny během války, byl McVay jediným, který stanul před válečným soudem.“