Příliš snadná kořist? Vzestup a pád sovětského přepadového speciálu MiG-3

Začátek války na východní frontě provázely na sovětské straně obrovské zmatky a na opuštěných základnách zůstalo mnoho migů, které padly Němcům do rukou. Záznamy Luftwaffe uvádějí 80 ukořistěných strojů tohoto typu. Je s podivem, že informace o nich příliš nevyužili. Ještě po mnoha měsících totiž němečtí letci migy označovali jako ZKB-19, I-18, I-61 nebo I-200.

Pokud měli sovětští piloti možnost bojovat proti bombardérům, vedli si většinou poměrně dobře. Dobové hlášení o tom píše: „Stíhací stroj MiG-3 je dobrý pro boj ve velké výšce. Čím výše se nachází, tím lepší má podmínky. Při boji ve středních letových hladinách je potřeba využít každého vhodného okamžiku k nabrání výšky.“ 

Image

Čtěte také

Přepadový speciál s rudou hvězdou na křídlech: Velká očekávání od sovětské stíhačky MiG-3 a její bojový křest

Hůře ale vypadala situace, když piloti migů museli bojovat proti stíhačkám. Sovětský stroj sice dosahoval vynikající rychlosti 640 km/h a také skvěle stoupal, nebyl však vůbec vhodný k manévrovým soubojům, o čemž dobový manuál uváděl: „V každém případě je nutné vyvarovat se figurám vysoké pilotáže, které vedou ke ztrátě výšky a rychlosti. Mig pomaleji akceleruje a při nejmenší chybě pilotáže přechází do vývrtky. Jeho stabilita ve výškách pod 1 000 m je tak neuspokojivá, že prakticky vůbec neumožňuje vést jakýkoliv aktivní vzdušný boj.“ 

Měl navíc trup i křídla ze dřeva, a tak u sériových strojů vlivem povětrnostních podmínek docházelo ke znatelnému poklesu výkonů. To ale platilo o všech sovětských stíhačkách.

Smrt legendárního pilota

Stíhací pluky rudého letectva v boji s nepřítelem tály jako sníh na slunci a fronta žádala posily. Do boje se dobrovolně přihlásil i zalétávací pilot Stěpan Suprun, který pomohl prosadit sériovou výrobu migu. Dostal za úkol zformovat 401. IAP a okamžitě s ním odlétl na frontu. V pátek 4. července se ale z akce nevrátil. V tehdejších záznamech se píše: „Hrdina Sovětského svazu podplukovník Suprun letěl v čele deseti letadel MiG-3 s úkolem doprovázet bombardéry SB při náletu v oblasti Borisova. Při sledování cíle letěl daleko vpředu a výše. Na zpáteční cestě po otočce Suprun v řadách jednotky už nebyl. Nikdo neurčil příčinu jeho smrti.“ 

Později se zjistilo, že se dostal do souboje se stíhačkami Bf 109, které ho zasáhly. Pokusil se nouzově přistát, ale nemohl se dostat z hořícího letadla a zahynul v plamenech. 

V následujících měsících začaly původně výškové přepadové MiGy-3 dostávat raketovou výzbroj, protože situace vyžadovala letouny schopné útočit na pozemní cíle. Letouny ale poháněl vodou chlazený řadový motor – prakticky každý zásah tedy vedl k úniku chladicí kapaliny. Následovalo zadření motoru a nouzové přistání. Přesto se tyto stíhačky používaly k útokům na automobilové kolony, tanky i letiště velmi často. 

Nad hlavním městem

Koncem července se Moskva ocitla v doletu německých bombardérů. Hlavní město měl za úkol chránit 6. stíhací sbor protivzdušné obrany disponující také 170 přepadovými migy. Mnozí příslušníci PVO prodělali i důkladný noční výcvik. První nálet na Moskvu proběhl v noci z 21. na 22. července a zúčastnilo se ho takřka 200 bombardérů. Na základnách kolem města se rozeřvaly sirény a sovětští stíhači odstartovali do temné oblohy ozářené světlomety a výbuchy granátů protiletadlových děl. 

Jednomotorové migy samozřejmě nenesly na palubě radiolokátor. Jejich piloti museli svůj cíl vyhledat vizuálně podle rozžhavených výfuků motorů nebo objevit temnou siluetu nad sebou proti světlejší obloze. Během úvodní letecké bitvy nad Moskvou ohlásili sestřely 12 bombardérů. Příští noc k opakovanému náletu vzlétlo jen 115 bombardérů a třetí už jen 100.

V noci na 29. července poručík Jeremejev z 28. IAP patrně úmyslně narazil do bombardéru, který identifikoval jako Ju 88. Ve skutečnosti šlo o He 111 od III./KG 26. Jednalo se o jeden z prvních nočních taranů vůbec. Poslední nálet proběhl v noci z 10. na 11. srpna a pak Němci ofenzivu zastavili. 

Náhlý ústup z výsluní

Mnohem více MiGů-3 ale bojovalo přímo na frontě. Velmi dobře si vedl například příslušník 16. IAP Ivan Golubin, který mezi 24. říjnem a 15. prosincem 1941 sestřelil deset nepřátelských letounů samostatně a dva ve skupině. V devíti případech šlo o stíhací Bf 109. K mimořádnému incidentu došlo 30. listopadu, kdy jeden poškozený stroj od 180. IAP musel nouzově přistát na německém letišti nedaleko Klinu. Podporučík Sergej Dolgušin dosedl vedle něj, naložil svého spolubojovníka do stísněné kabiny a opět odstartoval. 

Migy se v hojných počtech účastnily i sovětské prosincové protiofenzivy pod Moskvou. Tou dobou se ale nad typem začínala stahovat mračna. V rámci navýšení produkce motoru AM-38 určeného pro bitevníky Il-2 padlo rozhodnutí ukončit produkci výškového AM-35A. Vlastnosti migu požadavkům fronty nevyhovovaly, a proto 23. prosince přišel rozkaz výrobu stroje ukončit. Poslední kusy sjely z linek ještě v únoru 1942 a celkově dala produkce (zdroje se v údajích mírně liší) 3 100 až 3 500 kusů.

Zkraje druhého válečného roku si velmi dobře vedl 180. IAP, působící na moskevském směru. U něj také létal vůbec nejúspěšnější pilot MiGu-3 Sergej Makarov, který do své smrti 10. února 1942 sestřelil 11 soupeřů samostatně a 12 ve spoluúčasti. K přezbrojení se pluk stáhl 17. března.

Patrně vůbec nejdéle na tomto typu přímo na frontě působil 148. stíhací pluk. Ještě 3. června 1942 kapitán Ivan Rybin sestřelil bombardér Do 17. Do týlu k přechodu na Jaky-1 se útvar přesunul v polovině měsíce.

Podivné rozhodnutí

Veškeré ruské zdroje uvádějí, že zbylé migy začaly tou dobou přecházet k útvarům PVO, kde mohly uplatnit své letové charakteristiky. To ale vyvolává řadu otázek. V létě 1942 totiž na frontě stále v hojných počtech zůstávaly prastaré Polikarpovy I-153 a I-16, přičemž o 200 km/h rychlejší MiGy-3 byly uklizeny do týlu.

V srpnu Luftwaffe na východě poprvé nasadila své Bf 109 G-2 dosahující rychlosti 640 km/h a Fw 190 A-3 létající dokonce 675 km/h. Sověti tak museli čelit jejich drtivé výkonnostní převaze, zatímco rychlé migy víceméně zahálely u PVO. Místo masivních náletů do hlubokého týlu už tehdy Němci prováděli spíše jen občasné průzkumné lety. 

U protivzdušné obrany Moskvy ještě v listopadu 1942 sloužily migy u 16., 34., 177. a 565. IAP. V dalších třech pak tvořily část výzbroje společně s dalšími typy. Během zimy do oblasti často pronikaly průzkumné stroje Luftwaffe, na které tamní PVO naváděla své záchytné stíhače. Například 15. ledna 1943 odstartoval na poplach příslušník 34. IAP kapitán Viktor Kiselev. Podařilo se mu dohnat Ju 88 prchající na západ a sestřelil ho.

Odpoledne vzlétl znovu v čele tříčlenného roje, aby našli jeho vrak, nutný k potvrzení vzdušného vítězství. Během pátrání se ale přiblížili až k frontě, kde na ně nečekaně zaútočila dvojice Fw 190. Kiselev dokázal jeden sestřelit, pak ale musel svůj rozstřílený MiG-3 opustit na padáku. 

Poslední boj

Piloti migů během prvních měsíců roku 1943 několikrát startovali i proti výškovým Ju 86R, dostoupat ale až do jejich letové hladiny se povedlo málokdy. K 1. březnu u PVO Moskvy sloužilo ještě 138 migů, z toho 117 bojeschopných. Příslušník 34. IAP Viktor Korobov 12. května dokázal sestřelit Ju 88 ve výšce 9 000 m. K ojedinělému incidentu došlo 1. června, kdy podporučík Gennadij Syrejcikov od 565. pluku zničil taranem Ju 88 a vyskočil na padáku. Stejný kousek zopakoval 10. června podporučík Afanasij Ioncev od 34. IAP, který srazil svým migem Ju 88D letící na samé hranici dostupu ve výšce 11 400 m. 

Některé zdroje uvádějí, že ještě 27. srpna 1943 sestřelil Viktor Korobov průzkumný Ju 88. V tom, jaký stroj pilotoval, se zdroje rozcházejí. K 1. září 1943 ale pluky PVO Moskvy disponovaly ještě 117 MiGy-3. Pak jich ale rychle ubývalo. 

K patrně poslednímu boji došlo v noci z 27. na 28. února 1944, kdy podporučík Zatikyn od 11. IAP v Moskevské oblasti stíhal průzkumný Ju 88. Boj probíhal ve výšce 7 000 m, nepřítel však unikl. Podle některých zdrojů se pár posledních MiGů-3 u útvarů PVO dočkalo samého konce války. Podrobnosti o tom však scházejí. 

Hodnotit tento stroj není vůbec lehké. Rudé letectvo ho nejčastěji nasazovalo v roli frontového stíhače, pro kterou nebyl zkonstruovaný. Vyhovoval by vlastně spíše německé taktice náhlých přepadů z výškové převahy s následným rychlým vystoupáním k případnému dalšímu útoku. Sověti ale tehdy preferovali manévrové souboje v zatáčkách. U jednotek PVO se letoun naopak velmi osvědčil. Právě tento typ se stal inspirací pro záchytné přepadové speciály vyvinuté během studené války k ochraně vzdušného prostoru SSSR.