Zlatá maska z Jávy stará 2 000 let možná měla zabránit duchu mrtvého v návratu mezi živé

Před dvěma tisíci lety vznikla na Jávě pozoruhodná pohřební maska. Je vyrobena z tenkého plátu zlata a její tvůrce do něj dokázal překvapivě přesně vtisknout lidskou tvář – naznačil oči, obočí, řasy, ústa i zuby. Dnes patří k nejstarším předmětům ve sbírce téměř 500 zlatých artefaktů z Jávy, kterou v roce 2007 věnovali Hunter a Valerie Thompsonovi Umělecké galerii Yaleovy univerzity.

Maska měří přibližně 22,6 × 17 centimetrů a váží 60,9 gramu. V oblasti očí, úst a nozder má otvory, zatímco další řada drobných otvorů lemuje její okraj. Právě ty mohou prozrazovat, k čemu předmět původně sloužil: maska byla zřejmě připevněna k obličeji zemřelého, případně k pohřební soše.
Její vznik odborníci řadí do předklasického období Jávy, přibližně mezi roky 500 př. n. l. a 200 n. l. Tehdejší obyvatelé ostrova své mrtvé pohřbívali do země, nikoli žehem, a zlaté obličejové masky pravděpodobně souvisely právě s touto pohřební tradicí.

Zlato místo tváře

Výroba masky přitom vyžadovala poměrně jednoduchou, ale zručnou práci. Řemeslník potřeboval kvalitní zlato, které mohl získat například na nedaleké Sumatře nebo Borneu. Z něj vyklepal tenký plát přibližně odpovídající velikosti lidského obličeje a následně do něj nástrojem podobným dlátu vyznačil jednotlivé rysy.

Výsledkem nebyla jen dekorace. Maska měla pravděpodobně nějakou úlohu v pohřebním rituálu. Jakou přesně, ale můžeme dnes pouze rekonstruovat z nepřímých dokladů.

Jedním z možných vysvětlení je úcta k předkům. Duchové zemřelých mohli mít v tehdejší společnosti důležité postavení a zlato představovalo mimořádně cenný materiál, který se pro takový účel přímo nabízel. Maska by v takovém případě představovala způsob, jak zemřelému prokázat úctu i po jeho smrti.

Další možnost souvisí se společenským postavením. Zlatá maska nebyla předmět, který by si mohl dovolit každý. Pokud byly podobné artefakty určeny především příslušníkům vyšších vrstev, mohly i v hrobě zdůrazňovat rozdíl mezi elitou a ostatními členy společnosti.

A ty mrtvý nevstávej

Existuje však ještě jedno, poněkud znepokojivější vysvětlení. Etnografické záznamy z této části světa ukazují, že lidé mohli duchy zemřelých považovat za potenciálně nebezpečné. Objevují se například pohřební praktiky, jejichž smyslem mělo být zabránit duchovi v návratu mezi živé. Tělo zemřelého mohlo být během pohřebního průvodu otočeno opačným směrem, případně byla jeho hlava vložena do nádoby. Smyslem těchto rituálů mělo být ducha zmást, aby nedokázal najít cestu zpět.

Podobnou funkci mohla mít i zlatá maska. Zakrytím nebo změnou skutečné tváře zemřelého mohla podle tehdejších představ pomoci oddělit mrtvého od světa živých a jeho ducha dezorientovat.

Jistotu ale nemáme. Zlatá maska tak dnes zůstává němým svědkem pohřebních představ dávných obyvatel Jávy – a zároveň připomínkou, že i před dvěma tisíci lety mohl být vztah člověka ke smrti stejně složitý jako dnes.