Reklama


Leningrad: velkoměsto v obležení

24.06.2014 - Alexandr Brummer

Blokáda Leningradu trvala od září 1941 do ledna 1944 celkem 872 dní. Úspěšná obrana města měla obrovský vliv na morálku celé země a blokovala nezanedbatelnou část německých sil na východní frontě. Nejvyšší cenu za nejstrašnější obležení velkoměsta v dějinách však zaplatili obyvatelé Leningradu


Reklama

Leningrad byl jedním z hlavních cílů invaze do Sovětského svazu. Nacházely se zde klíčové zbrojovky, loděnice a současně by jeho obsazení umožňovalo ohrozit spojení s přístavy v Murmansku a Archangelsku, kudy do Sovětského svazu proudila pomoc ze západu. Vojska armádní skupiny Sever pod velením polního maršála von Leeba projela Pobaltím jako nůž máslem a 25. srpna byl Leningrad ze tří čtvrtin obklíčen a se zázemím, v sovětské terminologii s Velkou zemí (Boľšaja zemlja), jej spojovala poslední železnice. Toto spojení Němci přerušili o pět dní později obsazením železničního uzlu Mga. Zanedlouho, 8. září, pak do německých rukou padl Šlisseľburg v ústí Něvy, čímž bylo přerušeno poslední pozemní spojení velkoměsta se zbytkem sovětského území. Významnějších úspěchů se ale už Němcům u Leningradu dosáhnout nepodařilo. Velký podíl na tom měl Žukov, který ve druhé polovině září a počátkem října 1941 velel vojskům Leningradského frontu namísto neschopného Vorošilova. Svoji roli sehrálo i německé soustředění na Moskvu, kam také byla významná část sil armádní skupiny Sever převelena. Přes několik pokusů Rudé armády o prolomení blokády tak na rozdíl od dynamických operací na jihu a ve směru na Moskvu zde přes dva roky probíhalo spíše něco, co připomínalo starou zákopovou válku.

Vyhladit, srovnat se zemí

Koncem září 1941 se fronta severně a jižně od Leningradu stabilizovala a bez zásadních změn zůstala až do ledna 1943. V obklíčení se tak ocitlo celkem asi 2,8 milionu civilistů, přibližně 2,5 milionu ve městě a zbytek ve vesnicích v jeho okolí, které se wehrmachtu nikdy nepodařilo ovládnout. Němci na dobytí Leningradu neměli dost sil, a tak bylo rozhodnuto jej vyhladovět a zničit bombardováním. Leningrad, stejně jako Moskva, měl zmizet ze světa. 7. října 1941 vydalo německé Vrchní
velitelství ozbrojených sil tento rozkaz: „Vůdce znovu rozhodl, že kapitulace Leningradu a později Moskvy nemá být přijata ani v případě, že by byla protivníkem nabídnuta … Je nutno počítat s velikým nebezpečím epidemií. Proto nesmí ani jediný německý voják vstoupit do těchto měst. Jestliže někdo opustí město směrem k našim liniím, musí být zahnán palbou zpět … I pro všechna další města má být uplatněno pravidlo, že dříve, než budou obsazena, mají být proměněna v rozvaliny dělostřeleckou palbou i leteckými údery, zatímco obyvatelstvo má být zahnáno na útěk… Tato vůle vůdcova má být dána na vědomí všem velitelům.“ Důstojníkům wehrmachtu, kteří by tak měli nutit svoje muže ke střelbě do civilistů pokoušejících se opustit město, prý tato, i když naštěstí pouze teoretická instrukce, nadělala mnoho vrásek.

Obrana města

Vedení města si nebezpečí plynoucí z německého postupu dobře uvědomovalo. Ještě
v červnu 1941 tak byli z rozkazu leningradského sovětu mobilizováni všichni fyzicky schopní muži ve věku od 16 do 50 let a všechny ženy od 16 do 45 let s výjimkou těch, které se staraly o malé děti. Takto získané pracovní síly byly nasazeny ke kopání protitankových příkopů na přístupech k městu, k budování krytů a později k vytváření protipožárních týmů a k nahrazování odvedených dělníků ve zbrojovkách.
Od července také v Leningradu probíhaly odvody do jednotek lidových milicí (tzv.
narodnoje opolčenije). Skládaly se především ze studentů, inženýrů, dělníků, ale našli
bychom mezi nimi i hudebníky či herce. Formálně byl vstup dobrovolný, ale odmítnout
jej fakticky nebylo možné. Jejich výcvik byl nedostatečný a výzbroj nevyhovující. Tyto jednotky pochybné bojové úrovně pak byly nasazeny s otřesnými ztrátami v podstatě
jako kanónenfutr. Přestože šlo o šílené plýtvání sovětským lidským potenciálem, podle
ofi ciální verze jejich nasazení na přístupech k Leningradu umožnilo získat cenný čas.
Oficiální místa z propagandistických důvodů rozsah katastrofy a rychlost německého
postupu nepřiznávala. Leningraďané však měli v živé paměti Stalinův teror 30. let a nedůvěra k ofi ciálním informacím a šíření šeptandy se stalo všeobecným jevem. Jedno z nejznámějších hesel znělo „Vyhráváme, ale Němci postupují“. Všeobecnou nervozitu vyvolávala zejména otázka evakuace, a to tím spíš, že nejvzácnější památky z paláců, muzeí a galerií začaly být odváženy do bezpečí ihned po začátku německé invaze. O reálné situaci si obyvatelé Leningradu mohli udělat obrázek také podle toho, že se v září v novinách objevily instrukce, jak svazkem granátů či molotovovým koktejlem útočit na tank.

Hlad…

Nejhorším aspektem obležení Leningradu byl nedostatek potravin. Přídělový systém byl sice zaveden již 18. července, ale příděly tehdy byly velmi slušné a blížící se katastrofě nic nenasvědčovalo. Naplno se nedostatek potravin ve městě, které bylo po 8. září se zázemím spojeno jen po hladině Ladožského jezera či vzdušnou cestou, začal projevovat od podzimu. Přídělový systém stál na rozdělení obyvatelstva do několika kategorií. Nejnižších hodnot příděly dosáhly po 20. listopadu, kdy dělníci v upřednostněných dílnách dostávali 375 g, inženýři a techničtí pracovníci 250 g a děti jen 125 g chleba na den. Tyto normy pak byly v platnosti až do 25. prosince, kdy byly lehce zvýšeny. Navíc se jednalo o chléb nekvalitní. V důsledku všeobecného nedostatku do něj byly za účelem zvětšení jeho objemu přidávány nejrůznější příměsi.
Jednalo se např. o hobliny, jedlou celulózu či bavlníková nebo lněná semena. Takovéto příděly potravin byly smrtelné zejména pro děti, přičemž se mezi dětmi do 12 let nečinil žádný rozdíl. Tentýž příděl jako na kojence připadal i na 11letého. Manipulace s dávkami byly přísně zakázány a dělníci, kteří dostávali nejvíce, měli přísně zakázáno jídlo z továren odnášet. Nevyhnutelným důsledkem této situace byl rozvoj černého trhu či tajení smrti příbuzných a následné využívání jejich přídělových lístků. Hladovějící pochopitelně začali vyhledávat vše, co bylo možné jíst. Po krmivu pro dobytek, zubních pastách, mastech a domácích mazlíčcích přišel na řadu třeba i truhlářský klíh, který se vařil z kostí a kopyt zabitých zvířat. Čísla jsou naprosto otřesná. V říjnu 1941 v souvislosti s hladem zemřelo (oficiálně na tzv. dystrofii)        6 199, v listopadu 9 138, v prosinci 52 881, v lednu 96 751 a v únoru
96 015 osob. Obyvatele města ale kromě hladu a nepřátelského bombardování (Leningrad byl cílem německého leteckého a dělostřeleckého bombardování od září a jeho primárními cíli byly továrny a elektrárny) kosily i další zdravotní komplikace související s nedobrovolným hladověním či epidemie tyfu a úplavice. Celou situaci pak ještě zhoršovalo počasí: zima 1941–1942 byla krutá i na ruské poměry a teploty běžně dosahovaly hodnot minus 30–40 °C. Pro přežití byly klíčové kontakty, známosti a protekce, krádeže a korupce byly každodenní realitou. Asi nejlépe na tom byly osoby zaměstnané na místech, která nějak souvisela s distribucí potravin nebo s jejich výrobou či úpravou. Řadoví členové strany na tom příliš dobře nebyli a umírali ve stejné míře jako „běžní smrtelníci“. Naopak stranická a správní věrchuška nestrádala vůbec. O něco lépe na tom byli vojáci nucení žít v zimě v zákopech. Ti se tak mohli slitovat a někoho jídlem podarovat, což mohlo zachránit život celým rodinám, ale i pro ně byl potravin nedostatek a také jich se týkalo listopadové snížení přídělů. Příděly chleba pro frontové vojáky poklesly z 800 na 600 g. V době, kdy byly příděly nejnižší, museli frontoví vojáci vydržet s 500 g chleba a 125 g masa a týloví s 300 g chleba a 50 g masa na den. Logickým důsledkem byly dezerce, sebepoškozování i sebevraždy.

… a jeho důsledky

Hladovění na podzim a v zimě 1941–1942 mělo pro život ve městě fatální důsledky. Leningrad jako by umíral. V říjnu přestala jezdit hromadná doprava a od listopadu byly
omezovány dodávky elektrického proudu. Do práce postupně přestali chodit dělníci, lékaři, požárníci ale i pohřební služba, takže se na ulicích v čím dál větší míře objevovaly mrtvoly a lidé museli být pohřbíváni do masových hrobů. Nedostatek se netýkal jen potravin. Jedním ze symbolů blokády se staly sáňky, na nichž se vozil nejen nedostatkový otop, ale i mrtvá těla. Protože postupně přestaly fungovat vodovody, citelný byl i nedostatek vody, pro kterou se muselo chodit k Něvě. Přes tuto tíživou atmosféru bylo možné pozorovat něco, co by šlo nazvat jakýmsi nezlomným duchem města, a třeba některá divadla či koncertní sály tak ostentativně pokračovaly v hraní. Osobní útěchu pak mohlo skýtat náboženské přesvědčení
nebo intelektuální činnost. Asi nejznámějším případem je Šostakovičova 7. symfonie vzniklá přímo v obleženém Leningradu. Tyto podmínky logicky zvyšovaly zločinnost,
množily se krádeže či vraždy kvůli přídělům a potravinovým lístkům, i když organizovaný gangsterismus se téměř nevyskytoval. Úplně nejhorší byl ale kanibalismus. V prosinci policie v této souvislosti vyšetřovala 26, v lednu 336 a únoru dokonce 612 osob. Celkem bylo v této souvislosti uvězněno 2 015 lidí. Je však třeba rozlišovat mezi konzumací masa mrtvých a vraždami za účelem jeho získání. První možnost byla samozřejmě mnohem frekventovanější, přestože mezi nimi policie nerozlišovala. Od jara 1942, kdy se zásobování potravinami výrazně zlepšilo, těchto případů ubývalo a zcela tento jev vymizel v prosinci 1942.

Cesta života

Hlavní cestou, jak do města dostat tolik potřebné potraviny, byla hladina Ladožského jezera. Až do listopadu záviselo zásobování města na ladožském loďstvu. To však byl úkol nad jeho síly. Nebezpečí nepředstavovalo jen německé letectvo, ale i rozbouřené vlny jezera, a tak se proniknout do Leningradu dařilo pouze jednotlivým lodím. Naději přinesla zima. Led se na hladině jezera začal vytvářet přibližně od poloviny listopadu a zanedlouho přešla po částečně zamrzlé hladině první skupina dobrovolníků. 19. listopadu tutéž trasu absolvoval v osobním automobilu jeden ze sovětských generálů. Následujícího dne se na led odvážily sáně tažené koňmi a 22. listopadu vyrazil na cestu první konvoj nákladních vozidel. 60 automobilů tak sice do města přivezlo 33 tun mouky, ale oteplení na konci měsíce si vyžádalo dočasné přerušení transportů. Plně začalo být několik tras využíváno až od ledna 1942. V období největšího vytížení
absolvovalo cestu života denně až 400 nákladních vozidel. Do města přivážely potraviny a opačným s nimi odjížděli evakuovaní Leningraďané. Přes nepřátelské bombardování a nálety bylo celkem 1 770 km tras cesty života mistrně řízeno sovětskými ženisty, kteří dohlíželi na to, aby po ní doprava mohla probíhat 24 hodin denně. Povinná evakuace z Leningradu byla nařízena v lednu a týkala se všech, kteří se nepodíleli na výrobě, chodu či obraně města. V únoru bylo evakuováno 117,
v březnu 221 a v dubnu 163 tisíc osob. Díky tomu mohly být potravinové dávky postupně zvyšovány. Většina Leningraďanů se transportu nebránila, ale někteří se z obav o příbuzné či o svoje byty chtěli evakuaci vyhnout. Samotný převoz po překonání byrokratické mašinérie probíhal v naprosto nevyhovujících podmínkách. Zubožené Leningraďany vozili přes jezero často na otevřených korbách nákladních vozů. Typickým projevem nedostatku péče bylo, že se někteří podvyživení po dosažení druhého břehu doslova nacpali jídlem a zemřeli na důsledky přejezení.

Skutečná cena vítězství

Blokáda sice byla zcela prolomena až v lednu 1944, ale hrůzy podzimu a zimy 1941–1942 se už neopakovaly. Město se vylidnilo (na konci roku 1942 mělo už jen něco přes 600 000 obyvatel) a na jaře 1942 se všude, kde to bylo možné, objevily zeleninové záhony. Zásobování už tak zdaleka nepředstavovalo takový problém a následující zima proběhla bez potíží. V lednu 1943 pak začala operace Jiskra, během níž se podařilo dobýt úzký pruh území jižně od Ladožského jezera a blokádu tak částečně prolomit. Byla zde vybudována železnice spojující město se zázemím, která se ale nacházela v dostřelu německých děl. O rok později, 14. ledna 1944, začal sovětský útok, který město definitivně osvobodil. Poslední německý granát dopadl na Leningrad 23. ledna 1944, 27. ledna ve městě vypukly oslavy a v létě začal masivní návrat lidí zpět do města, které sice nezažilo takovou apokalypsu jako Stalingrad, ale přesto bylo bombardováním velmi silně postiženo. Odhady počtu civilních obětí obležení se liší. Zatímco starší hovoří o přibližně 649 000 mrtvých civilistů, ty novější kalkulující s oběťmi během evakuace hovoří až o milionu mrtvých Leningraďanů. Příčinou smrti byly v drtivé většině hlad, zima a epidemie, zatímco nepřátelské bombardování si vyžádalo životy asi „jen“ 17 000 osob. Ofi ciální místa rozsah tragédie tajila, i když připouštěla, že v obleženém městě panuje „strádání“ či „nedostatek“. Za sovětských časů se mohlo nahlas mluvit jen v ofi ciálním tónu o „nezměrném hrdinství“. Skutečná pravda se všemi negativními jevy a bez glazury ofi ciální heroizace vyšla na povrch až po pádu sovětského režimu. Ani to však na obrovském utrpení a hrdinství obyvatel Leningradu nemůže mnoho změnit.

  • Zdroj textu:

    II. světová, duben 2012

  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

HMS Thetis | 1938–1943 | Velká Británie

Britská HMS Thetis je jednou z mála ponorek historie, jejíž osud zahrnuje hned dvě fatální katastrofy. První se odehrála v roce 1939 ještě před nasazením do akce: Během posledních testů se počítalo také s ponorem, manévr se ovšem nedařil. Při hledání příčiny se zjistilo, že do jedné z torpédových komor nenatéká voda, nicméně snaha problém vyřešit vyústila v pohromu – komorou, kterou technici uvolnili, se dovnitř začala nekontrolovatelně valit voda. Ponorka nakonec klesla na dno a 99 ze 104 členů posádky se utopilo nebo udusilo. Stroj se však podařilo vylovit a opět nasadit do akce pod názvem HMS Thunderbolt. Sloužil až do roku 1943, kdy ho nedaleko Sicílie zničily hlubinné nálože italské korvety Cicogna – a tentokrát již smrti na palubě neunikl nikdo. 

Zajímavosti
Revue

Pro humor nezbýval v „Dikobrazu“ v roce 1953 prostor, zato politických hesel a angažovaných článků přibývalo.

Historie

Nedobrou prognózu mají do budoucna velké šelmy a také řada primátů. Orangutani nebo kahau nosatí by však na Borneu mohli přežít, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

Příroda

Velká kulová hvězdokupa v Herkulovi (vlevo) a otevřená hvězdokupa Plejády se již na první pohled liší počtem hvězd

Vesmír

Rakovina děložního čípku a virus HPV

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907