Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (2)

Nejhorším aspektem obležení Leningradu byl nedostatek potravin. Přídělový systém byl sice zaveden již 18. července, ale příděly tehdy byly velmi slušné a blížící se katastrofě nic nenasvědčovalo…

01.06.2020 - Alexandr Brummer



Naplno se nedostatek potravin ve městě, které bylo po 8. září se zázemím spojeno jen po hladině Ladožského jezera či vzdušnou cestou, začal projevovat od podzimu. Přídělový systém stál na rozdělení obyvatelstva do několika kategorií. Nejnižších hodnot příděly dosáhly po 20. listopadu, kdy dělníci v upřednostněných dílnách dostávali 375 g, inženýři a techničtí pracovníci 250 g a děti jen 125 g chleba na den. Tyto normy pak byly v platnosti až do 25. prosince, kdy byly lehce zvýšeny.

Předchozí část: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)

Navíc se jednalo o chléb nekvalitní. V důsledku všeobecného nedostatku do něj byly za účelem zvětšení jeho objemu přidávány nejrůznější příměsi. Jednalo se např. o hobliny, jedlou celulózu či bavlníková nebo lněná semena. Takovéto příděly potravin byly smrtelné zejména pro děti, přičemž se mezi dětmi do 12 let nečinil žádný rozdíl. Tentýž příděl jako na kojence připadal i na 11letého. Manipulace s dávkami byly přísně zakázány a dělníci, kteří dostávali nejvíce, měli přísně zakázáno jídlo z továren odnášet.

Nevyhnutelným důsledkem této situace byl rozvoj černého trhu či tajení smrti příbuzných a následné využívání jejich přídělových lístků. Hladovějící pochopitelně začali vyhledávat vše, co bylo možné jíst. Po krmivu pro dobytek, zubních pastách, mastech a domácích mazlíčcích přišel na řadu třeba i truhlářský klíh, který se vařil z kostí a kopyt zabitých zvířat.

Čísla jsou naprosto otřesná. V říjnu 1941 v souvislosti s hladem zemřelo (oficiálně na tzv. dystrofii) 6 199, v listopadu 9 138, v prosinci 52 881, v lednu 96 751 a v únoru 96 015 osob. Obyvatele města ale kromě hladu a nepřátelského bombardování (Leningrad byl cílem německého leteckého a dělostřeleckého bombardování od září a jeho primárními cíli byly továrny a elektrárny) kosily i další zdravotní komplikace související s nedobrovolným hladověním či epidemie tyfu a úplavice. Celou situaci pak ještě zhoršovalo počasí: zima 1941–1942 byla krutá i na ruské poměry a teploty běžně dosahovaly hodnot minus 30–40 °C. Pro přežití byly klíčové kontakty, známosti a protekce, krádeže a korupce byly každodenní realitou.

Asi nejlépe na tom byly osoby zaměstnané na místech, která nějak souvisela s distribucí potravin nebo s jejich výrobou či úpravou. Řadoví členové strany na tom příliš dobře nebyli a umírali ve stejné míře jako „běžní smrtelníci“. Naopak stranická a správní věrchuška nestrádala vůbec. 

O něco lépe na tom byli vojáci nucení žít v zimě v zákopech. Ti se tak mohli slitovat a někoho jídlem podarovat, což mohlo zachránit život celým rodinám, ale i pro ně byl potravin nedostatek a také jich se týkalo listopadové snížení přídělů. Příděly chleba pro frontové vojáky poklesly z 800 na 600 g. V době, kdy byly příděly nejnižší, museli frontoví vojáci vydržet s 500 g chleba a 125 g masa a týloví s 300 g chleba a 50 g masa na den. Logickým důsledkem byly dezerce, sebepoškozování i sebevraždy.

… a jeho důsledky

Hladovění na podzim a v zimě 1941–1942 mělo pro život ve městě fatální důsledky. Leningrad jako by umíral. V říjnu přestala jezdit hromadná doprava a od listopadu byly omezovány dodávky elektrického proudu. Do práce postupně přestali chodit dělníci, lékaři, požárníci ale i pohřební služba, takže se na ulicích v čím dál větší míře objevovaly mrtvoly a lidé museli být pohřbíváni do masových hrobů. Nedostatek se netýkal jen potravin. Jedním ze symbolů blokády se staly sáňky, na nichž se vozil nejen nedostatkový otop, ale i mrtvá těla. Protože postupně přestaly fungovat vodovody, citelný byl i nedostatek vody, pro kterou se muselo chodit k Něvě.

Přes tuto tíživou atmosféru bylo možné pozorovat něco, co by šlo nazvat jakýmsi nezlomným duchem města, a třeba některá divadla či koncertní sály tak ostentativně pokračovaly v hraní. Osobní útěchu pak mohlo skýtat náboženské přesvědčení nebo intelektuální činnost. Asi nejznámějším případem je Šostakovičova 7. symfonie vzniklá přímo v obleženém Leningradu. 

Tyto podmínky logicky zvyšovaly zločinnost, množily se krádeže či vraždy kvůli přídělům a potravinovým lístkům, i když organizovaný gangsterismus se téměř nevyskytoval. Úplně nejhorší byl ale kanibalismus. V prosinci policie v této souvislosti vyšetřovala 26, v lednu 336 a únoru dokonce 612 osob. Celkem bylo v této souvislosti uvězněno 2 015 lidí. Je však třeba  rozlišovat mezi konzumací masa mrtvých a vraždami za účelem jeho získání. První možnost byla samozřejmě mnohem frekventovanější, přestože mezi nimi policie nerozlišovala. Od jara 1942, kdy se zásobování potravinami výrazně zlepšilo, těchto případů ubývalo a zcela tento jev vymizel v prosinci 1942. 

Cesta života

Hlavní cestou, jak do města dostat tolik potřebné potraviny, byla hladina Ladožského jezera. Až do listopadu záviselo zásobování města na ladožském loďstvu. To však byl úkol nad jeho síly. Nebezpečí nepředstavovalo jen německé letectvo, ale i rozbouřené vlny jezera, a tak se proniknout do Leningradu dařilo pouze jednotlivým lodím. Naději přinesla zima. Led se na hladině jezera začal vytvářet přibližně od poloviny listopadu a zanedlouho přešla po částečně zamrzlé hladině první skupina dobrovolníků. 19. listopadu tutéž trasu absolvoval v osobním automobilu jeden ze sovětských generálů. Následujícího dne se na led odvážily sáně tažené koňmi a 22. listopadu vyrazil na cestu první konvoj nákladních vozidel. 60 automobilů tak sice do města přivezlo 33 tun mouky, ale oteplení na konci měsíce si vyžádalo dočasné přerušení transportů. Plně začalo být několik tras využíváno až od ledna 1942.

V období největšího vytížení absolvovalo cestu života denně až 400 nákladních vozidel. Do města přivážely potraviny a opačným s nimi odjížděli evakuovaní Leningraďané. Přes nepřátelské bombardování a nálety bylo celkem 1 770 km tras cesty života mistrně řízeno sovětskými ženisty, kteří dohlíželi na to, aby po ní doprava mohla probíhat 24 hodin denně. 

Povinná evakuace z Leningradu byla nařízena v lednu a týkala se všech, kteří se nepodíleli na výrobě, chodu či obraně města. V únoru bylo evakuováno 117, v březnu 221 a v dubnu 163 tisíc osob. Díky tomu mohly být potravinové dávky postupně zvyšovány. Většina Leningraďanů se transportu nebránila, ale někteří se z obav o příbuzné či o svoje byty chtěli evakuaci vyhnout. Samotný převoz po překonání byrokratické mašinérie probíhal v naprosto nevyhovujících podmínkách. Zubožené Leningraďany vozili přes jezero často na otevřených korbách nákladních vozů. Typickým projevem nedostatku péče bylo, že se někteří podvyživení po dosažení druhého břehu doslova nacpali jídlem a zemřeli na důsledky přejezení. 

Skutečná cena vítězství

Blokáda sice byla zcela prolomena až v lednu 1944, ale hrůzy podzimu a zimy 1941–1942 se už neopakovaly. Město se vylidnilo (na konci roku 1942 mělo už jen něco přes 600 000 obyvatel) a na jaře 1942 se všude, kde to bylo možné, objevily zeleninové záhony. Zásobování už tak zdaleka nepředstavovalo takový problém a následující zima proběhla bez potíží. V lednu 1943 pak začala operace Jiskra, během níž se podařilo dobýt úzký pruh území jižně od Ladožského jezera a blokádu tak částečně prolomit. Byla zde vybudována železnice spojující město se zázemím, která se ale nacházela v dostřelu německých děl.

O rok později, 14. ledna 1944, začal sovětský útok, který město definitivně osvobodil. Poslední německý granát dopadl na Leningrad 23. ledna 1944, 27. ledna ve městě vypukly oslavy a v létě začal masivní návrat lidí zpět do města, které sice nezažilo takovou apokalypsu jako Stalingrad, ale přesto bylo bombardováním velmi silně postiženo. 

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Odhady počtu civilních obětí obležení se liší. Zatímco starší hovoří o přibližně 649 000 mrtvých civilistů, ty novější kalkulující s oběťmi během evakuace hovoří až o milionu mrtvých Leningraďanů. Příčinou smrti byly v drtivé většině hlad, zima a epidemie, zatímco nepřátelské bombardování si vyžádalo životy asi „jen“ 17 000 osob. Oficiální místa rozsah tragédie tajila, i když připouštěla, že v obleženém městě panuje „strádání“ či „nedostatek“. Za sovětských časů se mohlo nahlas mluvit jen v oficiálním tónu o „nezměrném hrdinství“. Skutečná pravda se všemi negativními jevy a bez glazury oficiální heroizace vyšla na povrch až po pádu sovětského režimu. Ani to však na obrovském utrpení a hrdinství obyvatel Leningradu nemůže mnoho změnit.

Leningradské děti

Nejtragičtějším byl osud lelingradských dětí. Před válkou tvořily děti pod dvanáct let 20 procent leningradské populace. Do května 1942 jich 170 000 buď zahynulo, nebo bylo evakuováno přes jezero. Asi nejznámějším sirotkem je Táňa Savičevová, která na listy kapesního diáře zaznamenávala postupné umírání nejbližších: „Žeňa zemřela 28. prosince roku 1942 ve 12:30; babička zemřela ve tři hodiny odpoledne roku 1942; Leka zemřel 17. března v pět hodin ráno roku 1942; strýček Vasja zemřel 13. dubna ve dvě hodiny v noci; strýček Ljoša zemřel 10. května roku 1942 ve čtyři hodiny odpoledne; maminka zemřela v 8:30 13. května roku 1942; Savičevovi zemřeli; zemřeli všichni; zůstala jen Táňa.“ Děvčátko bylo z Leningradu evakuováno v polovině roku 1942 a umístěno v jednom z mnoha dětských domovů, kde asi o rok později zemřelo na vleklý zápal plic.


Další články v sekci