Vikingové v Grónsku: Tajemství dávných osad z mrožích klů

19.12.2018 - Zdeněk Urban

Grónské osady Vikingů se rozrostly do nebývalých rozměrů díky mrožím klům. Jakmile se však odvážným Norům začal stavět do cesty stále větší mráz a měnící se politická situace, upadali – a jejich osud nakonec zřejmě zpečetili Inuité

<p>Grónsko pro Vikingy objevil vyhnanec Erik Rudý, který svou loď z Islandu nasměroval podle bájných příběhů.</p>

Grónsko pro Vikingy objevil vyhnanec Erik Rudý, který svou loď z Islandu nasměroval podle bájných příběhů.


Reklama

V 9. století vypukla v Norsku natolik silná populační vlna, že se tamní obyvatelé vypravili na moře – a osídlili Island. Odtud pak byl podle norských ság v roce 982 vyhnán Erik Rudý: Na základě dávných příběhů o souši zamířil ke Grónsku a ostrov skutečně objevil. V té době panovalo na Zemi dostatečně teplé klima, aby i na tak odlehlém severu nalezl vegetaci. Poté, co prozkoumal jihovýchodní a jihozápadní pobřeží, vydal se zpět do vlasti se zprávou o nové pevnině vhodné k osídlení. 

Využil přitom skutečnost, že také Island již začínal být Norům malý a dobytek se tam neměl kde pást. Nalezenou souš nazval Grønland neboli „zelená země“ a vylíčil ji v lákavých barvách, aby se s ním vydali na cestu noví kolonisté. Jeho plán vyšel a původní državu založenou pětadvaceti loďmi brzy rozšířily tři další osídlovací vlny, čítající desítky plavidel. 

Odříznuti od krále 

Vikingská populace, rozčleněná do malých osad, nakonec čítala asi pět set lidí. Grónsko se posléze stalo výchozím bodem pro cesty do dnešní Kanady a na severovýchod USA, jež často vedli příbuzní Erika Rudého. Nový kontinent objevili dávno před Kryštofem Kolumbem, nicméně později od průzkumu neznámých území upustili. Tamní půdu totiž bránili až příliš agresivní indiáni a nepočetní grónští osadníci si krvavé střety nemohli dovolit. Nakonec se na sever Ameriky vydávali převážně pro dřevo a železnou rudu a konfliktům s domorodci se vyhýbali. I díky popsaným přírodním zdrojům osady podél grónských fjordů prosperovaly a v nejlepších letech měly okolo pěti tisíc obyvatel.

Již počátkem 12. století se grónští Vikingové obrátili na panovníka původní vlasti Haakona IV. Norského s žádostí, aby k nim vyslal biskupa. V „zelené zemi“ posléze vyrostly farní i menší kostely, katedrála, a dokonce klášter. Grónský biskup podléhal norskému primasovi, arcibiskupovi v Trondheimu, a obyvatelé ostrova jeho prostřednictvím odváděli i pověstný „svatopetrský peníz“ papeži. 

Z hlediska samosprávy byli zpočátku nezávislí. Mezi roky 1261 a 1262 se však spolu s Islanďany dobrovolně podřídili norskému králi výměnou za slib, že jim každoročně pošle dvě obchodní lodě s žádaným zbožím (Island si jich vyjednal rovnou šest). Vzhledem ke vzdálenosti zůstávalo ovšem politické spojení s Norskem nadále volné. 

Poslední loď

Ve 14. století se však v Grónsku usídlil zástupce norského krále a tamní obyvatelé už bytostně záviseli na dovozu surovin z kontinentu – obzvláště železa, kterého měli akutní nedostatek. Kupovali ale také luxusnější zboží, například barevné vitráže pro katedrálu. Dovoz platili převážně mrožími kly, pro něž každoročně putovali podél západního pobřeží ostrova na sever do kraje Nordrseta.

Nástup tzv. malé doby ledové kolem roku 1300 ovšem Grónsko do jisté míry od Evropy odřízl. Norsko se navíc stalo součástí unie s Dánskem a Švédskem, přičemž bylo hospodářsky nejméně významné. Královské lodě proto připlouvaly stále vzácněji: Poslední z nich zmiňovaná v historických pramenech dorazila k tzv. východnímu osídlení v roce 1409. 

Slehla se po nich zem

Jak vyplývá z archeologických nálezů, navzdory slábnoucí královské podpoře se lidé na ostrově dokázali uživit ještě desítky let. Už kolem roku 1370 však zaniklo tzv. západní osídlení, pod jehož konec se podepsalo nejen ochlazení, ale také Inuité: Na sever Grónska pronikli z Kanady, načež sestoupili k jihu. Tam narazili na Vikingy, jichž bylo na obranu vlastních území málo a kvůli nedostatku železa jim chyběly kvalitní zbraně. Inuité, kteří byli navíc uvyklí chladu, tak měli na své straně všechny výhody – a Vikingové následně za „nejasných“ okolností zmizeli. Jeden z posledních dochovaných záznamů zmiňuje masakr osady na západním břehu v roce 1379, jenž si vyžádal životy osmnácti mužů. Krvavé konflikty byly zjevně na denním pořádku

Otázku úpadku grónských Vikingů se dodnes nepodařilo zcela objasnit. Příčinou nemusely být boje s Inuity, ale spíš rozpadající se ekonomika. Z mrožích klů se v dobách největší slávy vyrábělo ledacos, od krucifixů až po šachové figurky. Dřív než křesťanské armády dobyly první říše na Blízkém východě, nahrazovala „mrožovina“ nedostatkové sloní kly. Podobná tvrzení však vyžadují důkazy: Vědci přitom donedávna nedokázali spolehlivě určit, odkud kly nalezené po celé severní Evropě pocházejí, a zda tedy mají s Grónskem nějakou spojitost. Nyní se ovšem situace změnila.

Mroží bohatství

Norsko-britský vědecký tým analyzoval vzorky mroží „slonoviny“, jejíž historie sahala do let 900–1400. Jednalo se o artefakty nalezené ve známých centrech středověkého obchodu, jako byl Trondheim, Bergen, Oslo, Dublin, Londýn, Schleswig a Sigtuna.

Výzkum byl možný zejména díky ostatkům mrožích lebek, v nichž kly během převozu zůstávaly jako v ochranném balení – vylamovaly se až v dílnách. Badatelé z nich odřízli nepatrné části, podrobili je analýze DNA a na jejím základě pak odhalili evoluční štěpení mrožích populací. Během dvou století, kdy měli Vikingové na dovoz klů monopol, se zvířata rozdělila do dvou linií: „Východní“ obývala převážnou část arktických oblastí a Skandinávii, „západní“ se však zdržovala výlučně ve vodách mezi západem Grónska a arktickou Kanadou. Většina nejstarších vzorků klů náležela k východní linii. Nicméně od 12. století, kdy poptávka stoupla, pocházely mroží kly dovážené do Evropy téměř výlučně z linie západní. Museli je tedy dodávat norští Vikingové sídlící v Grónsku

Tvrdá měna

Získali je přitom buď sami při lovu, nebo díky obchodování s Dorseťany a Inuity na severozápadním pobřeží ostrova či v arktické Kanadě. „Z našich poznatků jednoznačně plyne, že do dvanáctého století se Grónsko skutečně stalo hlavním dodavatelem mrožích klů pro západní Evropu – což tehdy dokonce znamenalo téměř monopol. Tato změna v obchodování se slonovinou se shoduje s rozkvětem norských osídlení v Grónsku. Islandské prameny naznačují, že ve dvacátých letech dvanáctého století využili Gróňané kly také jako ‚valutu‘ na zmíněné zajištění vlastního biskupa od norského krále. Platili jimi i desátky a jiné církevní odvody,“ vysvětlil člen týmu James Barrett z University of Cambridge.

TIP: Hádanka archeologie: Záhadný masakr na švédském ostrově Öland

Zdůraznil přitom, že Evropa se v 11.–13. století prudce rozvíjela jak demograficky, tak ekonomicky. Velká města živila poptávku po všemožném zboží a bohatší vrstvy neváhaly platit značné peníze za komodity z odlehlých zemí. „Zájem o luxusní zboží vyrobené z mrožích klů podle všeho výrazně napomohl tomu, že vzdálená společenství Norů v Grónsku přežila staletí,“ dodává Barrett.

Závislí na klech

Genetické poznatky však bohužel neosvětlují okolnosti zániku grónských kolonií. Na jedné straně se ve 14. a 15. století obnovil obchod s Orientem a evropské trhy opět zaplavila pravá slonovina, nicméně příčin kolapsu mohlo být víc. Kvůli nadměrnému lovu se možná západní linie mrožů přesunula z oblasti Nordrsety. Ochlazení znesnadnilo mořeplavbu a ve 14. století navíc udeřila morová epidemie

Oslabení obchodu s Evropou však zřejmě sehrálo klíčovou roli. „Přílišná závislost na jediné vývozní komoditě, byť na počátku přispěla k rozvoji a blahobytu společnosti, se zároveň mohla stát její hlavní slabinou,“ uzavírá Barrett.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, University of Massachusetts, Jette Arneborg, Musées du Mans, James Barrett, Museum of Archaeology and Anthropology, University of Cambridge

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sovětští vojáci během „bitvy o předměstí“ ve městě Puškin v lednu 1944. Od září 1941 bylo toto město ležící pouhých 25 kilometrů od centra Leningradu okupováno německými vojáky.

Válka
Zajímavosti

Jeden miligram jedu pralesničky strašné (Phyllobates terribilis) by stačil k usmrcení 10 000 myší, 10 až 20 lidí, nebo dvou samců slona afrického.

Věda

„Kosmický ohňostroj“, i tak by se dal nazvat rozpad raketového stupně z nosiče CZ-3B. (foto: © Steve Cullen Photography)

Vesmír

Milan Obrenović II. (1819–1839)

26 dnů srbským králem

Princ Milan Obrenović byl srbským knížetem a coby nejstarší syn v rodu měl garantováno dědictví koruny. Jenže když na konci června roku 1839 srbský král (a jeho otec) Miloš Obrenović abdikuje, prodělává princ těžký zápal plic. Blouzní v horečkách a trpí zimnicí, vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nepostřehne ani to, že už je vlastně panovníkem. Po šestadvaceti dnech od svého čestného jmenování umírá, aniž by podepsal jediný dokument nebo list. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907