Reklama


Vládce ze staré školy: Proč se František Josef I. bránil změnám?

28.05.2018 - Lukáš Fasora

Za dlouhé vlády Františka Josefa I. prošla podunajská monarchie výraznou proměnou. Sám císař ale zůstával neoblomným panovníkem starých časů

<p>Rakouskou říši vnímal jako dynastický stát, jehož správa mu byla svěřena předky a z vůle boží.</p>

Rakouskou říši vnímal jako dynastický stát, jehož správa mu byla svěřena předky a z vůle boží.


Reklama

František Josef I. stál v čele podunajské monarchie úctyhodných 68 let. Přesto jeho vláda budí dodnes kontroverze. Nacionální animozity už vyčpěly, ale přesto mají středoevropští historikové ve zvyku stavět do popředí hlavně císařův faktický státnický neúspěch a jeho vinu na rozpadu říše. Rádi přeslechnou smířlivější hlasy, zaznívající často z prostředí mimo střední Evropu, které nabádají k větší shovívavosti. František Josef byl sice nepochybně neúspěšný jako státník, ale svojí vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Sám však zastával konzervativní stanovisko a na veškeré změny pohlížel s obavou.

Porážkou k reformě

František Josef svůj stát nikdy nepřestal vnímat jako impérium. Celé jeho myšlení bylo imperiální, včetně vzývání moci armády a povýšeného chování ke státům, které nepatřily do okruhu velmocí. Vlastní říše pro něj měla smysl jen tehdy, pokud si zachovávala respekt velmocí, slovo Vídně muselo být v Londýně nebo Paříži slyšet, i když reálná síla monarchie již statutu velmoci neodpovídala. Tato imperiální vize však byla konfrontována s poklesem moci a prestiže habsburské monarchie. V očích císaře byla indikátorem vlastní moci a celého stavu říše zvláště zahraniční politika, a nebylo tedy náhodou, že k zásadním ústavním změnám svolil teprve pod dojmem neúspěchů ve válce v Itálii v roce 1859 a na českých bojištích v roce 1866.

Staré pořádky

I když se císař do jisté míry smířil s postupnou modernizací monarchie, nedokázal se věrohodně transformovat z pozice neoabsolutisty do role otcovského panovníka demokratické éry, respektované autority vyvažující nejrůznější spory a stmelující obyvatelstvo říše, jak se to podařilo například některým severským monarchům té doby. Pokud přijmeme předpoklad, že tato transformace vůbec byla možná, která esa vlastně v této složité hře zůstávala v císařském rukávě? Patrně dvě, částečně spolu související. Ani jeden z obou trumfů ale František Josef nedokázal politicky využít, přinejmenším ne efektivně a dlouhodobě. 

První z nich měl v habsburské politice dlouhou tradici. Šlo o využívání religiozity a zvláště vlivu římskokatolické církve jako hlavního sjednocujícího prvku rozlehlé a pestré říše. Bigotní katolicismus a konzervatizmus měli Habsburkové hluboko pod kůží. Jenže pro liberální měšťanstvo, se kterým uzavřel císař pomyslnou dohodu o vzájemném neútočení na přelomu padesátých a šedesátých let, byla katolická církev stejně nebezpečným protivníkem jako absolutistické spády části vídeňského establishmentu.

A ještě nesmiřitelnější postoj zaujímalo vůči katolické církvi dělnictvo. Císař sice svolil ke zrovnoprávnění různých náboženských konfesí své říše, byl však současně přesvědčen o souladu vlastní politiky se zájmy římské církve a rozhodně nevítal postupující tlak ze strany veřejnosti na omezení nadpráví římsko-katolického kléru ve veřejných záležitostech. Namísto stmelení se tak od „katolické karty“ dočkal spíše další eskalace napětí.

Nevyužitý potenciál

Druhé eso se týkalo potenciálu monarchie jako prostředníka při předávání sociálních a kulturních vymožeností ze Západu na Východ, mezi národy a společenskými vrstvami. Vídeň se stále řadila mezi nejvýznačnější světové kulturní metropole, ale na druhou stranu k říši patřila zoufale zaostalá území na jihu a východě. Šlo tedy potenciálně o jedinečný inkubátor přenosu civilizačních vymožeností, jen bylo nutné odstranit uměle postavené bariéry, které by zmíněnému přenosu mohly bránit, ať už v geografickém, národnostním nebo sociálním slova smyslu. 

Monarchie byla, jako konečně i ostatní průmyslové země, záhy zasažena nárůstem sociálního napětí, vnášeného do společnosti novou sociální vrstvou, dělnictvem. To se stalo vzhledem ke své relativní početnosti a hlavně díky své nátlakové síle mluvčím širokého hnutí za sociální a demokratizační požadavky. Opomíjení oprávněných požadavků nahrávalo silám, které hodlaly využít bídy a existenční nejistoty velké části dělnictva k dosažení revoluční přeměny celé společnosti.

TIP: Pád monarchie a exil: Smutný konec Karla I. Habsburského

Po nemilosrdném pronásledování i umírněných dělnických organizací přišel konečně v letech 1884–1888 sled sociálních zákonů. Jejich cílem ovšem nebylo podpořit image spravedlivého císaře v očích nižších vrstev obyvatelstva, ale odvrátit dělnictvo od chiméry revoluce. Císař se neodvážil svojí autoritou podpořit další vlnu sociálních zákonů a získat si tak přízeň diskriminovaných sociálních vrstev. Sociální a ekonomická témata, společná celé monarchii, se mohla stát novým tmelem churavějící říše a eliminovat tak stále hrozivější národnostní spory. František Josef si toho byl patrně vědom, ale opět nedokázal téma energicky uchopit a politicky využít.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česko je křižovatkou Evropy. V našem genomu se protíná dědictví lidí migrujících ze všech světových stran.

Zajímavosti

Ludvík Očenášek sloužil v armádě, byl sokol a patřil mezi úspěšné vynálezce. Už dříve sestrojil letadlo, se kterým však jeho nesvědomitý mechanik havaroval.

Historie

Přestože posádka ISS spíš ubývá na váze, sladkosti v jídelníčku astronautů obvykle chybějí. Narozeniny jsou však výjimečným dnem i ve vesmíru.

Vesmír
Věda

Pár delfínů skákavých (Tursiops truncatus) prokázal, že opravdový odpočinek vůbec nepotřebuje.

Příroda

Mešita v Baku je jednou z viditelných připomínek muslimské tradice v zemi, jejíž obyvatelé se k islámu opět vracejí.

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907