Vyhledávaná medicína: K čemu používali naši předkové kočičí sádlo?
Ještě v generaci našich (pra-)prarodičů se tradovalo, že je kočičí sádlo vynikající lék. Které neduhy mělo léčit? A kde všude bychom podobné rady našli?
Ještě v osvíceném 20. století napsaly Ženské listy: „Psí, jakož i kočičí sádlo jest hledaným lékem, ač se říká, že kdo užívá psího sádla a jí psí maso, zvykne každé ostudě.“ Určité povědomí o této medicíně bychom však našli i ve slavné Babičce spisovatelky Boženy Němcové.
Zajíčka pekli
„Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky (na kus řeči, pozn. red.); (…) a panímáma hned se jí ptala: ‚Copak jste měli dobrého k obědu?‘ – ‚I nic; jen bandory,‘ (brambory, pozn. red.) odpověděla Cilka. – ‚Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?
‚I panímáno, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.‘“
Ony souchotě nebo také oubytě jsou starým označením pro tuberkulózu. Tato nemoc naše předky právem děsila a jakékoli dýchací potíže tudíž bylo lepší podchytit v samotném zárodku. Cilčina rodina navíc žila v pazderně, kde se zpracovávaly textilní rostliny, a bylo tam proto velmi prašné prostředí.
Kocouří sádlo však mělo mnohem širší využití, jak dokládá i kompendium lidové medicíny ze 17. století uložené u brněnských augustiniánů: „Mast znamenitá když se komu žíly krčí, kterouž spomoženo jest pacholeti jednomu, kteréž na všech čtyřech lézti muselo. Vzíti sádlo z černých koček kteréž v peci vyteklé a tolik sádla kočičího, tolik sádla psího, sádla kapounového, sádla jezevčího, tolik loje kozlového, tolik mejdla benátskýho, to vše na rendlýk dadauc, přičiniti k tomu půl lotu listu vysokého slyzu tlučeného a vařiti za čtvrt hodiny.“
TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy sázely na pověry i amulety
Drobné domácí šelmy, které díky své schopnosti likvidovat hlodavce chránily nejen zásoby, ale sekundárně i lidské zdraví, byly zkrátka využívány i přímo jako léčivo. Dnešní medicína však v podobném počínání žádný přínos nenachází.
Černá magie?
Zmiňované kompendium na jiném místě doporučuje i celou řadu jiných živočišných tuků a čtenář ze může narazit na rady, které by v klášterní knihovně rozhodně nečekal: „(Použít, pozn. red.) člověčí sádlo, to všecko spolu smíchati a tříti na pánvi, dělati tak mast z toho a mazati nemocného za den třikrát v teple, a dobře vetříti.“
