Z kriminálu prosperující demokracií: Klikatá historie osidlování australského kontinentu
Austrálii dle obecného mínění objevil britský kapitán James Cook. Toho při dalších výzkumných plavbách v Tichomoří zabili domorodci. Co se však stalo s „novým“ kontinentem? Impérium z odlehlé, pusté a z větší části neúrodné země udělalo věznici.
Připomeňme si, že James Cook „objevil“ Austrálii až v roce 1770, tedy v době, kdy byla zmapována takřka veškerá světová pobřeží a evropské lodě křižovaly dávno všechny světové oceány. Jak je možné, že na svůj objev čekala tak dlouho? Snad proto, že James Cook Austrálii vlastně neobjevil. Dokonce nebyl ani prvním Evropanem, který zde přistál. Už v 16. století sem zřejmě vítr zavál nějakou tu portugalskou loď z přístavů, které Portugalci vlastnili v Indii a Indonésii.
Nové Holandsko
O století později využívali západních břehů Holanďané, když pluli do svých asijských kolonií kolem Afriky. Pluli stále na východ a Austrálie pro ně představovala orientační bod, u nějž se otočili severním směrem. Tehdy ji do map zanesli pod názvem Nové Holandsko.
V letech 1642 až 1643 uskutečnil Holanďan Abel Tasman významnou výpravu, při níž objevil Nový Zéland a také ostrov dnes nazvaný po něm Tasmánie, který leží od australských břehů takřka co by kamenem dohodil. Při další výpravě obeplul severní pobřeží Austrálie. Nicméně v domovském Nizozemí se nedočkal uznání, protože v podstatě neobjevil nic, co by se dalo zužitkovat. Všude našel jen pusté a nevlídné pobřeží. Kolonie byly v Tasmanově době výnosné jen v případě, když se tam dalo obchodovat. Je pravda, že na západním pobřeží leželo nerostné bohatství nedozírné hodnoty včetně zlata a diamantů. Jenže kdo by je tam v té pustině očekával a hledal?
Kvetoucí země
To James Cook přivezl domů zcela jiné zprávy. Doplul totiž k jihovýchodnímu pobřeží do Botanické zátoky a spatřil potenciálně bezpečný přístav, dobré možnosti rybolovu, úrodnou půdu a příznivé podnebí. Prohlásil, že „Je tu ze všech ročních období více krmiva pro dobytek, než kolik ho kdy získal pro svoji zemi“. Poněkud se mýlil, nicméně kouzelně rozkvetlé lučiny, jimiž protékaly čisté bystřiny, ho zcela jistě uchvátily. Když sem dorazily další britské výpravy v jinou roční dobu, vyschlé louky je poměrně zklamaly.
To však nic neměnilo na tom, že jihovýchodní pobřeží Austrálie bylo na rozdíl od zbytku světadílu obyvatelné. Jenže britské koloniální impérium mohlo odlehlé pobřeží (později nazvané Nový Jižní Wales), kam cesta lodí z Evropy trvala skoro rok, jen těžko využít. Náhoda tomu chtěla, že několik let po Cookově objevné plavbě vypukla v severoamerických britských koloniích válka za nezávislost, která vyvrcholila vznikem Spojených států amerických. Británie tak přišla o důležité severoamerické kolonie, které pro ni neznamenaly jen významná střediska obchodu, ale také místa, kam se odváželi přebyteční trestanci z britských věznic.
Pro deportaci
Takový vězeň představoval levnou a někdy i kvalifikovanou pracovní sílu, jíž bylo v koloniích nedostatek. Do roku 1777 deportovalo britské království do Severní Ameriky za trest asi 40 tisíc mužů a žen z Anglie, Skotska i Irska. Se ztrátou Ameriky najednou vznikl problém, kam s vězni. Nebylo pro ně místo, protože věznice v Británii nebyly na takový nápor připravené. Tehdy si britští politici vzpomněli na Cookem popisovaný ráj na zemi a rozhodli se učinit riskantní pokus. Založit věznici vzdálenou šestnáct tisíc mil od Británie, kam cesta trvala zhruba osmkrát déle než do Ameriky – to chtělo věru odvahu. Nicméně zde krásně vidíme, jak byly už koncem 18. století dějiny celého světa navzájem provázané, a hlavně jak daleko sahaly prsty mocného impéria.
Osudy Austrálie a Severní Ameriky od této doby historikové často porovnávali. Obě dvě se totiž staly průkopníky světové demokracie, jež mohla být Evropě v mnohém vzorem. Pro Británii je však osudovým paradoxem, že Amerika plná bohatých bílých plantážníků se od impéria tak rychle osamostatnila, zatímco Austrálie od začátku budovaná jako věznice zůstala jednou z nejoddanějších kolonií britské říše až do 20. století, přestože brzy získala významnou autonomii.
Vraťme se však do roku 1787, kdy z Anglie vyrazila první flotila jedenácti lodí, na nichž se směstnalo 548 trestanců a 188 trestankyň. Nejmladší z nich byl devítiletý kominíček John Hudson, odsouzený za krádež šatstva a jedné pistole, nejstarší dvaaosmdesátiletá hadrářka Dorothy Handlandová, již tribunál shledal vinou, neboť křivě přísahala.
Hladomor
Založení věznice však nebylo jediným cílem této mise. Kapitán Arthur Phillip, který to celé dostal na starosti, moc dobře chápal, proč Británie chce mít novou základnu v jižním Tichomoří. Cestou totiž musel zastavovat na Kanárských ostrovech, v Rio de Janeiru a v Kapském Městě, což byly kolonie pod nadvládou konkurenčních mocností. Kromě lidí vezl na svých jedenácti lodích stovky kusů dobytka, drůbeže a evropského rostlinstva. To vše mělo pomoci při zakládání nového života na dosud pustém světadílu. Připadal si právem jako na Noemově arše.
Britskou vlajku vztyčil v zátoce Sydney Cove 26. ledna 1788, tedy uprostřed australského léta. Tento den je dodnes v Austrálii slaven jako státní svátek. Po pravdě řečeno, první roky trestanecké kolonie dopadly katastrofálně. Úroda v rajské zemi, od níž si James Cook tolik sliboval, nestála za řeč. Odmyslíme-li si krutou daň na životech, kterou si ještě po cestě vyžádaly obávané kurděje, pak zůstane jen připomínka na krutý hladomor.
Zásoby na lodích nemohly stačit a lidé dostávali jen minimální příděl nasoleného masa, mouky a rýže. Zoufale čekali na zásobovací flotilu, ale dočkali se jí za dva a půl roku. Mnozí vězňové se ze zoufalství pokusili o útěk. Slyšeli, že odtud budou plout lodě na sever do Číny, a podlehli klamné naději, že Čína je na dosah za kopečky.
Záhada „kriminálníků“
Dodnes není historikům úplně jasné, jak se mohla z bídné trestanecké kolonie během několika desetiletí stát prosperující země. Rozebírají proto, jaký druh vězňů byl vlastně do Austrálie přivážen, že dokázal dát základ nové společnosti. Obvykle docházejí k závěru, že šlo v podstatě o hodné lidi, jež bída dohnala k drobným přečinům a přestupkům. Tehdejší přísný řád je tvrdě odsuzoval a posílal tak ubohé lidi na nespravedlivé galeje.
Pravda je však složitější. Typickým trestancem byl mladý anglický zloděj. Někdy šlo o skutečné oběti bídy, které ukradly nějakou drobnost jako kuře nebo bochník chleba. Těch však bylo málo. Většinou se kradly věci, které se daly rychle a bez problémů prodat. Třeba kentský dělník James Coward ukradl dva černé voly. Krejčí Daniel Crawley měl nejprve opletačky kvůli údajnému padělání, což mu úřady nedokázaly, ale později ho poslaly na transport za krádež jednoho yardu červené vlněné látky v ceně deseti šilinků, tedy přibližně jeho týdenní mzdy. To byly ty lehčí případy.
Horší bylo, když Michael Crener napadl muže a obral ho o nůž, rukavice, kapesník a šest půlpencí. Robert Cooper, zvaný Cikán z Dorsetu, se na druhou stranu zeměkoule podíval za krádež devíti oslů a čtyř ohlávek. Často se opakoval stejný vzorec: děti ulice se zkrátka odmalička musely živit krádežemi a většině z nich to zůstalo i v novém australském „domově“, kam se ostatně dostaly ve velmi raném věku – třeba v desíti či jedenácti letech. Mezi trestanci se našli i političtí vězňové, většinou z Irska, ale těch skutečně bylo jen minimum. Mnohem častěji sem přiváželi dělníky, kteří na protest proti nezaměstnanosti rozbíjeli nové stroje v továrnách, protože se domnívali, že kvůli nim přicházejí o práci.
Tvrdá práce
Žen se dostalo do Austrálie mnohem méně než mužů, a proto o ně měli všichni náramný zájem. Obvykle šlo o služky přistižené při malé krádeži. Australský národ byl zkrátka od počátku především národem zlodějíčků a mnozí se dodnes nestačí divit, co způsobilo jeho rychlou proměnu a brzkou cestu k nezávislosti a demokracii.
Deportovaní vězni vyfasovali v podstatě pouze dva druhy trestů – sedm let za menší přečiny a čtrnáct let za ty větší. Zpočátku skutečně pracovali jako nějací otroci. Přidělili je některému soukromému majiteli půdy, pro něhož museli pracovat. Nebo vyráběli stěžně z vysokých sosen na ostrově Norfolk, případně lana ze zvláštního australského lnu. I jejich zásluhou se tedy budovalo mocné britské loďstvo.
Po vypršení trestu ovšem dostali propouštěcí list a mohli svou pracovní sílu prodat, komu chtěli. Cesta zpátky do Británie stála ostatně spoustu peněz a vláda ji nehradila. Jen málo lidí si vydělalo na lodní lístek a vrátilo se do Evropy. Většinu z nich doma nic dobrého nečekalo a na svůj nový domov si zvykli.
Významně se zlepšily podmínky v trestanecké kolonii díky Lachlanu Macquariemu, guvernérovi, který vedl zemi v letech 1809 až 1821. Vybudoval ze Sydney vzorné koloniální město. Zmírnil trestní systém a obratně využíval schopností svých svěřenců-trestanců. Právníkům umožnil soudit provinilce, řemeslníkům svěřil kvalifikovanou práci. Po vypršení trestu nabídl pak bývalým trestancům tříakrový pozemek, aby mohli začít samostatně hospodařit. Pro těžké a nenapravitelné zločince ovšem vybudoval jakési vězení uvnitř vězení, aby je oddělil od ostatních.
Lepší než Británie
Tak se objevili první bývalí trestanci, kteří žili a umírali jako zámožní obchodníci či hospodáři. Deportace začala být pro vězně nesmírně atraktivní a objevily se případy, kdy vězni protestovali proti „snížení“ trestu na obyčejné britské vězení. Novým bohatstvím Austrálie se totiž stala ovce. Měla zde totiž ideální podnebí. I v zimě se mohla zvířata živit trávou, takže se nemusela dělat zásoba sena. Dodávky australské vlny hýbaly světovým obchodem s látkami. Z propuštěných trestanců se často stávali osamělí pastevci, kteří neměli daleko od civilizace nic jiného na práci než hlídat ovce.
Původní území Nového Jižního Walesu tak přestalo stačit a Britové zakládali vedle Sydney i další města, kde vznikaly nové nezávislé kolonie. Během 20. a 30. let vyrostla čtyři největší australská města, která se stala centry nových koloniálních států. Tak se překotným tempem měnil ráz australské společnosti. Počet dobrovolných imigrantů brzy převýšil počet přivážených trestanců. Přistěhovalci spoléhali zejména na výnosný obchod s ovčí vlnou. Británie navíc v té době poznala, že už nemůže řídit kolonie starým způsobem – centrálně z Londýna.
První se roku 1837 ozvali Kanaďané. Předložili britské vládě zhruba stejné požadavky jako o šedesát let dříve vzbouřené americké kolonie. V Londýně už pochopili, že po USA si nemohou dovolit přijít o další území, takže požadavkům Kanaďanů vyhověli. Povolili jim ustanovit místní vládní, zákonodárné a soudní orgány. To znamenalo rozsáhlou autonomii na Londýnu závislou jen minimálně. Australané se pochopitelně ozvali hned vzápětí. Navíc pochopili, že se musí definitivně zbavit trestaneckého systému, který se stával přítěží. Nejdříve zřídili přísné pracovní vězení pro těžké a nenapravitelné případy. Umístili ho mimo své území – na ostrově Norfolk. To posléze neblaze proslulo tvrdým zacházením s vězni a mafiánskými praktikami.
Zlato není trest
Jako první se zbavil trestanců nový Jižní Wales, kde poslední trestanecká loď přistála roku 1840. Hromadné rušení věznic nastalo v padesátých letech po nálezech zlata. Vždyť jaký to byl trest, když vězeň mohl po propuštění zajet o pár kilometrů dále a nakopat si pohádkové bohatství, případně oloupit nějakého poctivého zlatokopa, aby to měl rychle a bez práce? Poslední loď s britskými odsouzenci přistála roku 1868 v Západní Austrálii.
Psal se rok 1851, když se z daleké americké Kalifornie vrátil do Nového Jižního Walesu zlatokop Edward Hargraves. Měl s sebou trochu zlatého prachu, který se mu podařilo získat mezi ostatními zlatokopy. V Kalifornii nedávno vypukla zlatá horečka a Hargraves tam nasbíral zkušenosti. Vrátil se domů a podobnost v rázu krajiny ho přivedla k myšlence, že někde v Austrálii by také mohlo být zlato. A nemýlil se.
Objevil ho na úbočí Modrých hor a nazval to místo podle biblické země Ofír. Následující šílenství, které vypuklo v okolí Melbourne v kolonii Viktorie, si s tím kalifornským nijak nezadá. Během několika týdnů vyrostly zlatokopecké tábory a začaly se kolíkovat claimy – tedy prostory o velikosti zhruba jednoho velkého pokoje, kde měl dotyčný právo kopat zlato. Kolem táborů vznikl za chviličku přesně takový „byznys“, jak ho známe z amerických westernů – krčmy, nevěstince, kovárny, obchody a řemeslnické dílny. Zlatokopové totiž pochopitelně potřebovali jídlo, služby, materiál a nářadí, aby mohli nerušeně pracovat. Australská vláda pružně zareagovala a začala za vysoký měsíční poplatek pronajímat právo těžby. Zlato se tak poměrně rovnoměrně rozdělilo mezi širokou masu obyvatel.
Výdobytky civilizace
Zpočátku měli australští starousedlíci, vesměs měšťané či chovatelé ovcí, z nálezů zlata strach. Báli se, že zlato přivede do jejich země podvratné živly a pochybné dobrodruhy toužící po rychlém zbohatnutí. Naštěstí se vládě podařilo udržet situaci vcelku pod kontrolou. Pro Austrálii nastal zlatý věk. Ve stejné době se totiž začaly rozmáhat výdobytky technické a vědecké revoluce. Plavba z Evropy se v roce 1847 díky parníkům zkrátila nejprve na čtyři až pět měsíců a později na pouhých několik týdnů. Železnice významně urychlila vnitrozemskou dopravu zboží i lidí. Telegraf zajistil spojení se starým světem.
V této éře se mohla utěšeně rozvíjet demokracie, na kterou byli Australané vždy hrdí. Jejich pojetí se výrazně lišilo od toho amerického. K vysvětlení rozdílů použil G. Blainey přirovnání: zatímco v Austrálii se vysoké stromy prořezávaly, aby zapadly mezi ostatní, v Americe se podporovaly v růstu, aby vyčnívaly a byly chloubou sadu. Tím chtěl vyjádřit, že australská společnost byla mnohem více rovnostářská, snažila se zmenšit sociální rozdíly a vyzdvihovala podporu státu.
Zlatý věk skončil takřka přesně po 40 letech – roku 1891. Už delší dobu totiž klesala cena vlny i zlata, navíc drahý kov z Viktorie už docházel. Australské banky najednou zjistily, že jsou zadlužené a nejsou schopny se z toho dostat ven. Zkrátka finanční krize se vším všudy. Do toho ještě přišlo sucho. Bída zasáhla Austrálii tak silně, že na 15 let takřka ustal příliv přistěhovalců. Situaci nezachránily ani nové nálezy zlata, tentokrát v Západní Austrálii. Dosud zaostalý západ se tak sice konečně začal rozvíjet, ale všechny australské kolonie pochopily, že potřebují velké změny.
Nový demokratický stát
Australané začali budovat skutečně účinnou sociální politiku. Volební právo žen se jako první na světě prosadilo na blízkém Novém Zélandu roku 1893, ale Jižní Austrálie ho o rok později následovala. O slovo se hlásila Labour Party, pracovní podmínky dělníků v továrnách se zlepšovaly mnohem rychleji než v Anglii. Jako první se zde zákonem prosadila osmihodinová pracovní doba.
Signály z Evropy však ukazovaly, že se blíží válka, a Británie na ni chtěla být připravena – včetně svých kolonií. Zahraniční politika byla totiž stále formálně v rukou impéria, přestože australské vlády do ní ze svého hlediska měly také co říci. Kolonie se obávaly o svoji bezpečnost a náhle zjistily, že vlastně nemají koordinovanou armádu a v případné válečné akci by si ani nedokázaly přijít na pomoc. Před koncem století se silně ozývalo volání po sjednocení. Nebyl to jednoduchý úkol, protože návrh musel projít referendem ve všech jednotlivých státech. Zdaleka ne všichni obyvatelé byli přesvědčeni, že je to pro ně výhodné. Založení nového hlavního města Canberry bylo například nutným kompromisem mezi Sydney a Melbourne. Kolonie se tak mohly slavnostně spojit do Australského svazu roku 1901. Nepřipojil se nakonec pouze Nový Zéland.
Austrálie tak mohla vykročit do nového století silnější a brzy překonala krizi. Během první světové války patřily jednotky Australanů a Novozélanďanů k těm nejstatečnějším, jež povolala mateřská Velká Británie do zbraně…
Původní Austrálci
První flotila přece jen nedorazila do zcela pusté země. Původní obyvatelé Austrálie přivítali Evropany se zájmem a údivem. Nejvíc je asi překvapilo, že se bílí lidé hodlají usadit v jejich zemi natrvalo. Aboriginové či Austrálci žili na skutečně nízkém stupni vývoje. Oproti nim byli američtí indiáni či africké černošské kmeny na takové civilizační úrovni jako turecký sultán ve srovnání s turko-tatarskými nomády.
Austrálci se na svůj světadíl dostali zřejmě před mnoha tisíci let, když se sem ještě dalo přejít z Asie suchou nohou. Nějakým záhadným způsobem je minula neolitická revoluce. Vůbec nedospěli k zemědělství, a dokonce ani k hrnčířství či výrobě jakýchkoliv nádob. Sice si dokázali v ohni či na žhavých uhlících opéct maso, ale už ne ohřát vodu. Je jasné, že setkání dvou společností na opačném konci civilizačního žebříčku nemohlo dopadnout dobře.
Noví bílí obyvatelé Austrálie se opravdu snažili s domorodci vycházet a většinou se jim to i dařilo, protože Austrálci se nechovali zvlášť nepřátelsky. Nicméně vzájemně se prostě nedokázali pochopit. Britové věřili, že se jim podaří „divochy“ zcivilizovat. Pokoušeli se jejich děti přivést do škol. Marně. Austrálci si nedali od Australanů vnutit nový způsob života a stahovali se stále více do vnitrozemí. A zatím přistěhovalci zabírali jejich půdu. Geoffrey Blainey, autor Dějin Austrálie, soudí, že při vší snaze střet zkrátka nemohl dopadnout lépe. Austrálci od začátku neměli šanci.
