Za poklady templářů (2): Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

11.11.2021 - David Bimka

Všechny templářské účty vynikaly pořádkem a z bojových mnichů se stali nejuznávanější finančníci Evropy. Pověst zručných účetních zajistila templářům práci po celé Evropě

<p>Ve francouzském Avalleur se každoročně konají slavnosti, jež připomínají templářskou minulost. V popředí v bílém jdou bratři, v černém za nimi seržanti.</p>

Ve francouzském Avalleur se každoročně konají slavnosti, jež připomínají templářskou minulost. V popředí v bílém jdou bratři, v černém za nimi seržanti.


Reklama

Svou poctivost a neúplatnost dávali templáři okázale najevo, a pokud byla potřísněna, rázně se očistili. Když například tři hrabiví mniši zabili v Antiochii křesťanské kupce, aby se obohatili, nechal je velmistr hnát ulicemi Akkry, Tripolisu a Týru, zatímco je švihaly biče v rukou bratrů. Na konci dlouhé a bolestivé cesty pak čekalo popraviště. 

Předchozí část: Za poklady templářů: Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Pověst zručných účetních zajistila templářům práci po celé Evropě, kde se nechali najímat jako nezávislí auditoři, pokud snad šlechtic pojal podezření, že se jeho úředníkům peníze někam ztrácejí. Kupříkladu v Irsku byli dokonce pověřováni výběrem daní ve vzdálených a těžce přístupných lokalitách, což jim ovšem mezi běžnými lidmi na popularitě příliš nepřidávalo. 

Ačkoliv byli jednotliví rytíři chudí, bohatství i moc řádu jako celku ohromně narůstaly. Coby církevní instituce zůstávali templáři zcela mimo dosah světské moci a svou imunitu se nebáli využívat. Žádný král jim nemohl nic přikázat, mohl jen slušně požádat. Přestože se dochovaly zprávy, že například angličtí vladaři dokázali několikrát zkonfiskovat pokladnici v londýnském templu, obvykle řád svěřené bohatství bezezbytku ubránil i proti nejmocnějším mužům. 

Spolu s obdobně vlivnými špitálníky se templáři stali v Jeruzalémě hlavními hráči, jenže osud provázaný se Svatou zemí jim nakonec zlomil vaz. Na sklonku 12. století totiž muslimští panovníci konečně pochopili, že „Frankové“ neokupují Palestinu dočasně, ale zůstávají natrvalo. Znesvářené frakce na čas sjednotil výjimečný kurdský vojevůdce Saladin a navzdory hrdinné obraně vyrval Jeruzalém v roce 1187 křižákům z rukou. Zachoval se však velmi šlechetně, propustil tisíce zajatců, ponechal křesťanská svatá místa nedotčená a dovolil poutníkům je nadále navštěvovat. Přesto znamenala ztráta města pro křesťany ohromný šok. 

Království se hroutí

Šlo však jen o počátek pádu křesťanských království ve Svaté zemi. Muslimský tlak neustával, a přestože Frankové nakrátko získali Jeruzalém zpět, templáři přesídlili do bezpečnějšího přístavu Akkra a spolu se špitálníky a řádem německých rytířů tam vystavěli mocnou pevnost. Když ovšem mamlúkové v roce 1291 město oblehli, bylo jasné, že ani fanatičtí rytíři nezvládnou neodvratný konec snu zastavit. 

Akkra tedy po krvavém dobývání padla a pouze zbožní rytíři ještě několik dní udrželi svou pevnost. Nakonec jich pár proklouzlo a s nimi zmizela i část pokladu, střeženého v templářské věži. Jak? Pevnost dnes již neexistuje, a únik tak dlouho zůstával záhadou, kterou nebylo možné rekonstruovat. Teprve v roce 1994 narazil místní instalatér na vchod do podzemí, z nějž se vyklubal rozlehlý tunel: Vedl přímo ze srdce věže až do přístavu, kam se nejspíš v noci prosmýkla loď. Kde ovšem skončil samotný poklad, dodnes nevíme – snad na Kypru, kam se přesunula hlavní základna řádu. 

Pád Akkry rozmetal většinu vojenské moci řádu a s ní i důvody pro jeho existenci. Chuť vyrážet na další křížové výpravy v Evropě silně opadla a šance, že by se křesťané do Svaté země vrátili coby vládci, se rozplynula. Z osmičlenné skupinky chudých rytířů se za dvě stě let stala ohromná organizace, ovládající na starém kontinentu asi tisíc komend a přidružených statků. Pokorní obránci víry přerostli v arogantní „prodavače v chrámu“, které Ježíš v evangeliích s takovým gustem ze svatostánku vyhání. Jejich služby sice utvořily páteř evropského finančního systému, ale ohromné dluhy, jež u nich měli mnozí králové, jim nadělaly nepřátele. 

Chystá se hranice

Nejmocnějším z dlužníků byl francouzský král Filip IV. Tvrdý a nekompromisní muž se neštítil jakéhokoliv nástroje, který se ukázal být užitečným. Když si vypůjčil ohromné sumy od finančníků z řad Židů, neváhal místo splacení dluhu vyhnat celý jejich národ ze země. Šlo o předehru toho, co čekalo templáře. 

Filip měl postaršího papeže Klementa dokonale pod palcem – Svatý otec byl také Francouz a do úřadu mu pomohla právě podpora krále. A protože se v Itálii necítil bezpečně, přesunul papežské sídlo do Avignonu, kam je to z Paříže blíž. Panovník tak vycítil šanci, jak se z tíživých dluhů vyvléct: Coby záminka mu posloužila stížnost templáře vyhoštěného z řádu, že jeho bývalí bratři uctívají při tajemných ceremoniích podivnou sochu Bafometa, páchají sodomie a šlapou po kříži. 

Církevní autority označily uvedené svědectví obratem za nesmysl, jenže Filip už svou šanci nepustil. V říjnu 1307 nechal pozatýkat všechny bratry na území Francie a výhružkami donutil papeže svolat inkviziční soud. Mnozí templáři se při těžkém mučení k domnělým zločinům přiznali, ale jakmile za katy s jejich nástroji zapadly dveře, vše odvolali. Soud je označil za nevinné a zmíněný výsledek uznaly všechny evropské země kromě Francie. Jenže Filip na podobné „technikálie“ nedbal. Pod pohrůžkou fyzické likvidace přinutil Svatého otce řád rozpustit a zajaté templáře v čele s velmistrem Jakubem z Molay nechal upálit. 

Veškerý majetek řádu přešel do vlastnictví špitálníků a většina bratrů také jen převlékla bílý hábit za červený. Kam se však podělo jejich bájné jmění? V jedné z inkvizičních výpovědí se lze dočíst, že se prý druhý muž v hierarchii řádu Gerard de Villiers o chystané vlně zatýkání dozvěděl. V noci předtím proto naložil poklady pařížského templu na hřbety padesáti koní a proklouzl s nimi do přístavu La Rochelle, odkud pak zmizel i s osmnácti loděmi neznámo kam. 

Hody pro záhadology

Lidová představivost se samozřejmě hemží obrazy naplněných pokladnic, které templáři ukryli. Pravda však zní, že cennosti a zlato tvořily jen zlomek řádového majetku a zabavili je světští vládci, na jejichž území se dané komendy nacházely. Skutečným měřítkem bohatství byla ve středověku půda, kterou templáři drželi v ohromném množství. Nicméně prostý přepis vlastnických práv v zemských deskách podráždí fantazii jen velmi málo. Záhadologové tak neustále přicházejí s novými teoriemi, kam se mohly templářské poklady ztratit. 

Jako stébla se chytili i senzačního odhalení, jež loni proběhlo především britskými bulvárními médii. Soukromý sběratel Hamilton White spojil síly s milionářem Carlem Cooksonem a tvrdí, že během poslední dekády dokázal vypátrat a shromáždit templářský poklad, který by na dnešním trhu se starožitnostmi vynesl v přepočtu až tři miliardy korun. Obsáhlá sbírka se měla znovu dostat na světlo v roce 1960 při vykopávkách v portugalském sídle řádu, ovšem tehdejší nálezci ji prý po částech rozprodali

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

White a Cookson o svém snažení dokonce natočili televizní sérii, v níž vystupují jako „Indiana Jonesové“ reálného světa. Ze zveřejněných snímků je však zjevné, že sběratel neshromáždil kupy mincí a drahých kamenů, ale zcela běžné kousky – poháry, meče a helmy. Aby se ovšem novinka dobře prodávala, označil pohár za legendární svatý grál a meč za osobní zbraň posledního velmistra. Je tedy pravděpodobné, že cennější templářské „poklady“ už se nikdy najít nepodaří.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907