Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii (1)

Generálové na Vrchním velení Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) už v roce 1942 věděli, že ke spojenecké invazi do západní Evropy dříve či později dojde. Britsko-kanadský nájezd na Dieppe sice fatálně selhal, Němcům však bylo jasné, že šlo jen o průzkum bojem, a uspíšili proto vyztužování pobřežních opevnění Atlantického valu. Hitler se osobně podílel na návrzích pevnůstek, na jejichž stavbu se pak spotřebovalo na 17 milionů m3 betonu a 1,5 milionu tun armatur. Podél pobřeží mělo vyrůst 15 000 opěrných bodů osazených kulomety či plamenomety a významná či zvláště ohrožená místa, například přístavy, pak měly hájit opevněné dělostřelecké baterie. 

Dědkové a kluci

Linie však trpěla mnoha vadami, neboť se nedostávalo materiálu, financí ani pracovních sil. Nejsilnější část valu Němci vybudovali v sektoru mezi řekami Seina a Šelda, kde se s vyloděním všeobecně počítalo. V dalších oblastech již bylo opevnění slabší a toto prioritní dělení se týkalo také techniky a mužstva. Koncem roku 1943 měl velitel pozemních vojsk na západě polní maršál Gerd von Rundstedt k dispozici 46 divizí, roztažených v tenké linii podél pobřeží.

Zatímco v severovýchodní Francii držela každá divize úsek o délce 80 km, v Normandii už se jednalo o 192 km a na zbytku Atlantického valu pak šlo o závratných 350 km. Značnou část mužstva těchto útvarů navíc tvořili záložníci starších ročníků, muži slabší tělesné konstituce či veteráni léčící se po zraněních z východní fronty. Jen málokterá divize disponovala plnými stavy, což se velení snažilo napravit nasazením dobrovolníků z okupované části SSSR – od Ukrajinců a Bělorusů přes kozáky až po Tatary.

Na břehu, nebo ve vnitrozemí? 

V době invaze takové oddíly tvořily plnou šestinu 7. armády, která již od roku 1941 zodpovídala za obranu Bretaně a Normandie. V polovině ledna 1944 jmenoval Adolf Hitler polního maršála Erwina Rommela velitelem skupiny armád B, jež držela Atlantický val mezi Nizozemím a Loirou. Přestože se veterán afrických bojů proslavil hlavně manévrovými operacemi, shodoval se s OKW, že o výsledku nadcházející invaze se rozhodne v prvních hodinách přímo na plážích.

Došel totiž k názoru, že vzhledem k převaze nepřítele ve vzduchu by se německé pancéřové svazky musely k pobřeží probíjet za nepřijatelných ztrát, a proto chtěl mít mobilní zálohy co nejblíže. S tím von Rundstedt, stejně jako velitel Panzergruppe West (tanková skupina Západ) Leo Geyr von Schweppenburg nesouhlasil – razili tezi, že Panzerwaffe protivníka odrazí teprve mohutnými údery ve vnitrozemí. Spor nakonec rozhodl až Hitler, který obrněné svazky rozdělil půl napůl mezi obě strany sváru. Neprospěl tím však nikomu, snad s výjimkou Spojenců.

Problematické opevnění 

Přímo na břehu hodlal Rommel položit na 50 milionů pozemních min, rozkázal zaminovat i okolní vody a zbudovat síť překážek a zátarasů. Některé měly proděravět dna vyloďovacích člunů, jiné při kontaktu explodovaly. Nad plážemi se stavěly bunkry s palposty pro kulomety, minomety, polní dělostřelectvo i obávané „osmaosmdesátky“. Za pobřežní linií Němci kladli další minová pole a vznikl systém zákopů propojujících zpevněné body. Drtivá většina opatření se ovšem uskutečňovala v již tehdy nejsilněji bráněné severní Francii, zatímco zodolňování západních sektorů vázlo. Kupříkladu na Cotentinském poloostrově vyrostla z plánovaných 42 pevnůstek jediná a z požadovaného množství min dostal Rommel desetinu.

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

V místě, kde k invazi nakonec došlo, měl Wehrmacht především LXXXIV. armádní sbor, přičemž hlavnímu náporu měly čelit 709., 91. a 243. divize na pobřeží poloostrova Cotentin, zatímco 716. a 352. divize střežily pobřeží departementu Calvados. Z těchto pěti svazků jen posledně jmenovaná divize disponovala odpovídající technikou a jako jediná měla i v německém systému hodnocení status „plně bojeschopná“. Ze záložních jednotek pak stál za řeč pouze elitní 6. výsadkový pluk u Carentanu.