Zákonitosti mezidruhového křížení: Medvěd „pizzly“ a jiná zmatení druhů

04.08.2021 - Jaroslav Petr

Křížení různých druhů je nedílnou součástí dění v přírodě. Současný nárůst vzniku mezidruhových hybridů ale hrozí přerůst v „babylonské zmatení“ pozemských forem života

<p>V důsledku globálního oteplování se stále víc dostávají do vzájemného kontaktu <strong>medvěd hnědý</strong> <em>(Ursus arctos)</em> s <strong>medvědem ledním</strong> <em>(Ursus maritimus)</em>. Kříženci, kteří se začínají objevovat, mají přezdívku „pizzly“.</p>

V důsledku globálního oteplování se stále víc dostávají do vzájemného kontaktu medvěd hnědý (Ursus arctos) s medvědem ledním (Ursus maritimus). Kříženci, kteří se začínají objevovat, mají přezdívku „pizzly“.


Reklama

Vznik nových druhů mezidruhovým křížením vrtal hlavou už vědcům v 19. století a poté, co vyšlo Darwinovo stěžejní dílo „O původu druhů přirozeným výběrem“, nabyla tato otázka na naléhavosti. Mezi jinými na ni hledal odpověď i brněnský mnich Gregor Johann Mendel ve svých pokusech s hrachem. Výsledkem jeho práce bylo odhalení základních principů dědičnosti, jež jsou známé jako Mendelovy zákony. 

Dnes víme, že mezidruhovým křížením nové druhy vznikat mohou. Poměrně běžný je tento mechanismus vzniku druhů u rostlin. Například pšenice setá je křížencem hned tří různých travin, konkrétně planě rostoucí pšenice Triticum urartu s mnohoštětem druhu Aegilops speltoides a mnohoštětemTauschovým (Aegilops tauschii)

Mezidruhovým křížením vznikají ale i nové druhy savců. K druhům s tímto původem patří například severoamerický vlk rudohnědý (Canis rufus). Tato psovitá šelma se vyskytovala na rozsáhlém území na jihu USA. Pod tlakem člověka však začalo vlků rudohnědých ubývat a nakonec přežívali už jen v zajetí. Ochránci přírody vynaložili velké úsilí a prostředky na záchranu této šelmy. Přitom podrobili analýzám i dědičnou informaci vlka rudohnědého. Ty odhalily, že vlk rudohnědý vznikl relativně nedávno křížením vlka (Canis lupus) a kojota (Canis latrans). Po vysazení do přírody se toto podezření potvrdilo. Tam, kde se vlci rudohnědí dostávali do styku s kojoty, docházelo ke křížení obou šelem. Stejně tak se křížil v místech společného výskytu vlk rudohnědý s vlkem. 

Prostor, vytvořený člověkem 

Někteří zoologové jsou přesvědčeni, že zachraňování vlka rudohnědého byl omyl. Mezidruhový hybrid si podle nich ochranu nezaslouží. Jiní vidí ve vlkovi rudohnědém regulérní samostatný druh vzniklý mezidruhovým křížením a snaží se zabránit jeho dalšímu křížení s vlky a kojoty. Například v Severní Karolině, kde byl vlk rudohnědý vysazen do přírody, sterilizovali ochránci přírody místní kojoty, aby vytvořili kolem populace vlka rudohnědého „nárazníkové pásmo“. Tito kojoti brání svá území proti průniku konkurentů a nedovolí cizím plodným kojotům proniknout do blízkosti vlků rudohnědých. Kojoti z nárazníkového pásma jsou neplodní a z hlediska křížení nepředstavují pro vlky rudohnědé riziko. 

Křížení kojotů a vlků na zvířata označovaná jako vlk rudohnědý probíhalo zjevně i v přírodě, kterou ještě nestačil ovlivnit člověk. Dokazují to paleontologické nálezy kostí, jež patří vlkům rudohnědým. Člověk ale v poslední době zásadně mění podmínky, v jakých živočichové žijí, a tím na mnoha místech otevírá mezidruhové hybridizaci dveře dokořán. 

Už ve 40. letech se na západ od New Yorku objevovali nezvykle velcí kojoti. Genetické analýzy prokázaly, že těmto šelmám kolují v žilách jen dvě třetiny kojotí krve. Zhruba čtvrtinu genů měli od vlků a asi desetinu od domácích psů. Tahle zvířata vyplňovala prostor uvolněný vyhubenými vlky a přebírala nejen jejich areály, ale také jejich původní kořist. Zatímco malí kojoti si na vysokou zvěř, například na jelence, netroufnou, noví mohutnější mezidruhoví hybridi takhle velké zvíře ulovit dovedou. 

Když ryby špatně vidí

Řada živočišných druhů se vzájemně nekříží ne proto, že by nemohly, ale protože nechtějí nebo se k sobě jejich příslušníci nedostanou. Cichlidy v afrických jezerech tvoří úžasně pestrou směsici druhů, z nichž každý si v prostředí jezera našel své „místo na slunci“ – to znamená, že si našel zdroj potravy a prostředí, v němž se mu daří a kde není vystaven příliš tvrdé konkurenci jiných druhů. Druhy cichlid jsou si velmi blízké, ale za běžných podmínek se mezi sebou nekříží. Samci i samice neomylně poznají, kdo je příslušník jejich druhu a kdo ne, například podle odlišného zbarvení těla. 

Jak křehká je tahle bariéra chránící před mezidruhovým křížením, se ukázalo, když v důsledku masivního kácení lesů na březích jezera Malawi došlo k obnažení půdy a jejímu splachování dešti do jezera. Do té doby křišťálově čistá voda se zakalila a to cichlidám zastřelo výhled. Najednou už si nemohly být jisté, zda si vybírají k tření správného partnera a dopouštěly se omylů. V jezeře Malawi se objevili plodní mezidruhoví hybridi cichlid a druhová pestrost se začíná pomalu ale jistě vytrácet s tím, jak se ryby různých druhů dostávají do „jednoho hrnce“ a tam se jejich původně odlišné dědičné vlohy křížením slévají do jedné „směsky“. 

Pizzly a jiná zmatení druhů

V prostředí pozměněném člověkem se dostávají do kontaktu mnohé původně izolované druhy. Postupující globální oteplení například dovoluje teplomilným druhům posouvat hranice svého výskytu do oblastí, které pro ně dříve byly příliš chladné. Tak se dostávají do vzájemného kontaktu například medvěd hnědý (Ursus arctos) s medvědem ledním (Ursus maritimus). Medvěd hnědý nachází příhodné podmínky ve vyšších zeměpisných šířkách a medvěda ledního mu žene v ústrety časnější jarní tání arktického ledu. Oba druhy se od sebe evolučně oddělily relativně nedávno a hlavní překážkou, která jim bránila v křížení, byl fakt, že se nepotkávaly. V kanadské Arktidě byl v poslední době zaznamenán výskyt jejich kříženců, pro které se ujalo označení „pizzly“ vzniklé kombinaci anglických názvů „polar bear“ pro medvěda ledního a „grizzly“ pro americký poddruh medvěda hnědého. 

Podobných příkladů se objevuje mnohem více a vědci se obávají, že je to předzvěst zániku některých živočišných druhů. Na pomezí východní části USA a východní Kanady dochází nově ke křížení pěvců lesňáčků zlatokřídlých (Vermivora chrysoptera) s lesňáčky modrokřídlými (Vermivora cyanoptera). Americký rys červený (Lynx rufus) se na severu amerického státu Minnesota kříží s rysem kanadským (Lynx canadensis), který je tu vysazován, aby se vrátil do volné přírody. 

Nevratné genetické změny 

Ve volné přírodě mezidruhové křížení zřejmě mnoha živočichům pomohlo k zisku nových vlastnosti, které se následně ukázaly jako výhodné v boji o přežití. Z tohoto zorného úhlu představuje mezidruhové křížení zcela přirozený proces. Na druhé straně ale vliv člověka dovolil v několika posledních desetiletích mezidruhové křížení v rozsahu, jaký by za přirozených podmínek nenastal. 

Lidé v řadě případů převezli zvířata na nová území a tím jim umožnily křížení s místními druhy. Například jelen sika (Cervus nippon) dovezený do Evropy z Asie se bez problémů kříží s místním jelenem lesním (Cervus elaphus) a jejich kříženci jsou plodní. Krev těchto vetřelců už z žil našich parohatých „králů lesa“ těžko někdo odstraní. 

Afrikanizovaná včela medonosná

Za mezidruhového hybrida bývá někdy mylně prohlašována „afrikanizovaná včela“, kterou v 50. letech 20. století vyšlechtili brazilští včelaři křížením afrických včel s včelami evropského původu. Obojí včely ovšem patří k jednomu a témuž druhu – včele medonosné (Apis mellifera), přičemž africké včely jsou představiteli středoafrického poddruhu včely medonosné Apis mellifera scutellata a evropské včely náleží k poddruhu Apis mellifera mellifera

TIP: Zákonitosti mezidruhového křížení: Skutečné a „nepravé“ zvířecí druhy

Cílem křížení afrických a evropských včel medonosných bylo získat včely, které by zdědily po obou podruzích to nejlepší – produkci medu po evropské včele a odolnost po afrických včelách. Výsledný hybrid ale zdědil po afrických včelách velkou agresivitu, a když z experimentální stanice uprchlo nedopatřením hned několik rojů, vydala se afrikanizovaná včela na tažení Novým světem. Dnes její včelstva doputovala až na jih Spojených států a svou agresivitou ohrožují všechny, kdo se s nimi utkají.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907