Zločin bez oběti: Kde přišla hadrnice Kordula ke krvavým ostatkům?

24.03.2021 - Marie Macková

Je chudá, živobytí jí příliš nevynáší, tak proč by se nemohla dopustit vraždy. Takhle nějak nejspíš uvažovali obyvatelé pražského pavlačového domu, když v květnu roku 1874 očernili jednu hadrnici z vraždy…

<p>Šokovaná žena vytáhla ze sudu s kostmi cosi, co připomínalo useknuté lidské ruce.</p>

Šokovaná žena vytáhla ze sudu s kostmi cosi, co připomínalo useknuté lidské ruce.


Reklama

Během 19. století se velká města teprve postupně učila systematicky odklízet odpad ze svých ulic, proto procházeli Prahou i všemi dalšími sídly českých zemí sběrači pevného odpadu, kterým se říkalo hadrnice (těch bylo víc) a hadrníci (těch bylo méně). Tito lidé většinou patřili k nejnižším vrstvám společnosti. Chodili s nůší, velkým pytlem nebo rancem na zádech, někdy jezdili s vozíkem nebo trakařem. Sbírali především staré hadry, které následně sloužily jako surovina pro papírny, rozbité sklo k dalšímu zpracování ve sklárnách a také kosti, jež se dál zpracovávaly především pro potřeby cukrovarů.

Čistý trestní rejstřík

K provozování hadrnické činnosti stačilo povolení od místně příslušného okresního hejtmanství. Podmínkou pro jeho vydání byla zachovalost žadatelky případně žadatele, tedy něco jako současný čistý trestní rejstřík, především v oblasti finančních deliktů, protože tyto osoby přicházely do styku s podnikáním, které dozorovala finanční správa. Žádnou jinou speciální kvalifikaci taková hadrnice mít nemusela. V této licenci bylo zároveň vymezené území, na kterém měla konkrétní osoba právo hadry, sklo a kosti sbírat. Dělala to přímo v domácnostech, kde suroviny většinou neplatila, ale směňovala za jehly, špendlíky, nitě, knoflíčky, vlásničky, sirky a podobné drobnosti, které uměla ocenit každá hospodyně i služka. Kromě toho se mohla pohybovat i na smetištích, a tam už žádná protihodnota nebyla potřeba. 

Časopis Květy nazval v jednom ze svých článků hadrnice „pražskými Popelkami“, ale nebyly to pohádkově křehké ani lidsky ušlápnuté bytosti. Z podstaty věci ani být nemohly: při provozování takového způsobu obživy se nebohatlo a společenská prestiž také nebyla vysoká. Pražské hadrnice byly rázné, nebojácné a také chytré. Alespoň některé z nich. Tak, jako jistá Kordula N., která sebrané hadry, sklo a kosti shromažďovala na jednom z tmavých pražských dvorků a pak je prodala některému velkoobchodníkovi z židovského města, nebo dokonce až z Karlína či Smíchova. 

Děsivé překvapení 

Jednoho jarního večera roku 1874, sotva začala třídit svůj denní úlovek podle druhů: střepy a kosti do sudů a hadry pečlivě stáčet do napevno svázaných balíků, objevila se na dvorku sousedka. Byla především zvědavá na informace, možná i drby. Neboť „hadrnice po celé Praze přece dost novinek seberou“, protože prošmejdí nejenom dvorky, ale i domácnosti. Každá z nich při tom mluvila se služkami i dcerkami, někdy též se samotnými hospodyněmi. 

Sousedka však měla i ryze praktické spády. Když přišla včas, dalo se v sebraných odpadcích objevit i leccos užitečného a ještě použitelného, co byla hadrnice ochotná prodat za pár drobných. Možná proto, že ji právě nikdo neviděl, statečně prohrabávala čerstvě nasbírané kosti a ani jí nepřišlo na mysl, aby se při tom ošklíbla odporem. Pak však narazila na podivnou věc. Nejdříve jednu, a vzápětí i druhou. Když si to prohlédla na světle, od plic zaječela hrůzou. A nepřestala, dokud jí nedošel dech. To, co vytáhla ze sudu s kostmi, vypadalo jako useknuté lidské ruce – dlaně i s prsty.

Koho hadrnice zamordovala?

Hadrnice se při sběru odpadů sice pohybovaly v nóbl domech, ale také mezi chudými až nejchudšími a nepochybně běžně přicházely do kontaktu se světem zločinu zejména ve velkých městech. Ovšem hadrnice sama jako pachatelka zločinu je zaznamenána poměrně zřídka.

Když například našla v odpadu cokoliv cenného, byla povinna to neprodleně odevzdat „na úřadě“, ať už obecním nebo četnictvu. Pokud to neudělala, mohla být odsouzena za krádež. Stejně tak měla problém, pokud kryla pachatele trestného činu, nebo se například stala překupnicí kradeného zboží. To všechno se však oproti obvinění z vraždy kvalifikovalo jako „drobnosti“, postihované tresty v řádech dnů, maximálně měsíců vězení. Ta byla v 19. století v habsburské monarchii hrdelním zločinem, takže za ni mohl padnout i trest smrti. Hadrnice bývaly občas obětmi vraždy, ne její pachatelky.

Děj kolem sudů s kostmi nasbíranými Kordulou N. nabral rychlý spád. Povyk přilákal na dvorek většinu sousedů. Ženské se křižovaly a mužští nevěřícně kroutili hlavami, ale nakonec všichni usoudili, že hadrnice je chudá, kosti může prodat, takže má důvod i vraždit. Kde by ovšem v tom případě byly zbývající kosti z její oběti a proč by byla hadrnice tak neopatrná a dopustila, aby část z nich našla zvědavá sousedka, nikdo v tu chvíli neřešil. Zpětně není jasné, koho v tom všeobecném chumlu lidí a názorů napadlo přivolat strážníka – v tehdejší Praze to mohl to být jak četník, tak příslušník městské policie. Netrvalo dlouho a jednoho v okolí našli a přivedli.

Dohadující se shluk lidí zatím Kordulu zatlačil do rohu dvorku, ale sáhnout na ni, neřkuli jakkoliv jí ublížit, si nedovolil. Všichni si ji prohlíželi ne se strachem, ale s neskrývanou zvědavostí. V takové situaci ovšem mohla Kordula usilovně přemýšlet, a tak se jí podařilo vzpomenout si, kde právě tyhle podivné kosti sebrala. Mlčela však a čekala na strážníka stejně, jako všichni kolem. Přesvědčit o své nevinně jedinou, navíc kompetentní osobu bylo jednodušší, než vyvracet představu vylíhlou v bujné fantazii a posvěcenou „soudem pavlače“. 

Po stopách zločinu 

A tak se hadrnice v doprovodu uniformovaného strážce pořádku vydali hledat další stopu zločinu – už bez asistence zvědavého sousedstva. Strážník s sebou nesl a pečlivě střežil podivný a hrůzný nález z Kordulina sudu. Museli oba jít dost daleko, na dvorek podstatně větší a světlejší, než byl ten s Kordulinými drahocennostmi, ale i jejím jednoduchým obydlím, kterého při své práci stejně moc neužila, protože do něj chodila vlastně jenom přespávat. Tady měl, také v zadním koutě, svou dílnu preparátor. Na úředně položený dotaz, zda se v jeho odpadu mohly nalézat lidské hnáty a jak se tam v tom případě dostaly, se pobaveně rozesmál. „Ta věc“ ho vůbec nevyděsila, klidně si ji od příchozích vzal do ruky. Ano, skutečně byla z jeho odpadu a dostala se tam z jeho dílny. A preparátor uctivě pozval strážníka, aby vstoupil a přesvědčil se sám. 

TIP: Žhářská recidivistka: Proč služebná Anna z Pykova zapalovala stodoly?

Co se ve skutečnosti dělo dál, není úplně jednoznačné. Noviny však veškerému čtenářstvu tvrdily, že muž zákona sice statečně nahlédl za dveře, ale vzápětí omdlel, takže ho hadrnice a preparátor museli společnými silami křísit. Ale vzhledem k tomu, že jak městská policie, tak četnictvo si vybíraly ke službě ve svých řadách muže zvlášť fyzicky silné a zkušenosti v terénu je také mnohému naučily, je takové vyústění příběhu krajně nepravděpodobné.

V preparátorské dílně byli totiž k vidění dva čerstvě vycpaní medvědi, určení pro muzeum. Jejich nepotřebné hnáty stažené z kůže preparátor odsekl a odhodil do odpadu, kde je hadrnice Kordula našla dřív, než je některý z kárkařů či kočích zaměstnaných při čištění pražských ulic stihl vyvést na smetiště.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Obsahy izotopů stroncia a kyslíku v pozůstatcích padlých v bitvě u Himéry prozrazují, že většinou nešlo o sicilské bojovníky, ale žoldáky ze vzdálených míst.

Věda
Vesmír

Z rybníka na talíř

skokan zelený | výskyt: Evropa

Tento hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého dorůstá 5–11 cm a jeho obvykle hnědé oči mění v době páření barvu: U samců přecházejí do zelenožluté, zatímco samicím žloutnou nebo získávají žlutohnědý odstín. Díky svému jasně zelenému zbarvení skokani na svou hmyzí oběť rádi číhají například v záplavě lístků okřehku menšího, lidově zvaného žabinec. K jejich nejurputnějším predátorům přitom patří člověk – zmíněný žabí druh se totiž považuje za delikatesu. (foto: Profimedia)

Zajímavosti

Na malou plachetnici Sundowner se nacpalo na 130 vojáků. Za jejím kormidlem stál Charles Lightoller, někdejší druhý důstojník Titanicu.

Válka
Revue

V napjaté atmosféře na počátku 17. století se rozbuškou k rozpoutání násilí mezi katolíky a nekatolíky mohla stát i zdánlivá drobnost. 

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907