Zločin a trest pod Tatrami: Co přinesly poválečné soudy na Slovensku?

07.11.2020 - Anton Hruboň

Po obnovení Československa v květnu 1945 se ani Slovensku nevyhnula vlna trestních stíhání, známá jako retribuce. Tenká hranice mezi plněním povinnosti a vlastizradou přinesla mnoho kontroverzí a v názoru na prezidenta Jozefa Tisa dělí slovenský národ až do současnosti

<p>Jozef Tiso před soudním tribunálem na jaře roku 1947.</p>

Jozef Tiso před soudním tribunálem na jaře roku 1947.


Reklama

Procesy na Slovensku se od těch českých do určité míry lišily, neboť souzení luďáků probíhalo na základě nařízení Slovenské národní rady a dekrety prezidenta Beneše přitom nehrály žádnou roli. Zmíněné nařízení zavádělo do praxe tři stupně revoluční justice: Národní soud, okresní lidové soudy a místní lidové soudy.

Národní soud se sídlem v Bratislavě měl za úkol stanovit vinu nejvýše postavených reprezentantů Slovenského státu, tedy prezidenta, ministrů či vůdců režimních organizací, okresní a místní lidové soudy pak posuzovaly „menší ryby“ na regionální a lokální úrovni.

Vedle domácích provinilců se retribuční soudnictví zaměřovalo také na činnost cizích státních příslušníků, kteří během války působili na Slovensku – například na německé důstojníky či diplomaty.

Defilé vrahů a násilníků

Slovenské hledání poválečné spravedlnosti rozhodně nemělo povahu krvelačného zúčtování s minulostí. Méně exponovaní ministři luďáckého režimu často vyvázli pouze s několikaletým vězením, o řadových poslancích ani nemluvě. Daleko více si „zavařili“ lidé, kteří se přímo podíleli na plánování perzekucí či na jejich realizaci.

Dodnes diskutabilním rozsudkem smrti a následnou popravou zastřelením skončil život Jána Šmigovského, velitele vojenské posádky v Nitře, která se pod jeho velením odmítla přidat k povstání. Už méně kontroverze vyvolal rozsudek nad posledním velitelem Hlinkových gard Otomarem Kubalou, známým nacisticky orientovaným politikem a oblíbencem Němců. Za zločiny na východní frontě byl popraven setník (ekvivalent kapitána) Ladislav Kleinera. Ten se v srpnu 1942 zúčastnil výpravy proti běloruské obci Maloduš, kde jeho vojáci v odvetě za partyzánský útok zavraždili patnáct civilistů.

Trest smrti neminul ani gardisty Jozefa Gašparíka, Heliodora Gombarčíka a Michala Gombárika. Všichni tři si libovali v mučení Židů a politických vězňů, v některých případech zcela nechutným způsobem. Stejné zvrhlosti se staly příčinou popravy teprve třiadvacetiletého Františka Knollmayera. Ten se až příliš vžil do role neomezeného pána židovského koncentračního tábora v Seredi a jeho krátkou anabázi, provázenou znásilňováním mladých Židovek a bezhlavým bitím vězňů, museli dokonce rázným zásahem ukončit samotní Němci. Za perzekuci Židů stihl nejvyšší trest známého „židovského krále“ Antona Vaška, který měl na ministerstvu vnitra odpovědnost za praktické vykonávání protižidovské politiky.

Nikoho nepřekvapil ani stejný osud Vojtěcha Tuky, bývalého slovenského premiéra, ministra zahraničí a jednoho z hlavních iniciátorů slovenského holokaustu. Diskuze vyvolaly snad jen okolnosti samotné exekuce, neboť na smrt nemocný stařec téměř nevnímající své okolí musel být na popraviště k smrti oběšením přivezen na nemocničním lůžku. V Bratislavě skončili na šibenici i tři vysocí představitelé německé říše na Slovensku – vyslanec Hanns Elard Ludin, velitel okupačních vojsk Hermann Höfle a poradce pro řešení židovské otázky Dieter Wisliceny

Popravený prezident

Jednoznačně největší pozornost v zemi vyvolal „proces procesů“ – přelíčení s Jozefem Tisem, Alexandrem Machem a v nepřítomnosti souzeným Ferdinandem Ďurčanským, které probíhalo od prosince 1946 do dubna 1947. Proces měl především díky Tisově osobě současně trestněprávní i politickou dimenzi. Na jedné straně stál před soudem politik objektivně odpovědný za dění ve Slovenském státě – koneckonců v něm vedle prezidentské funkce úřadoval i jako vůdce HSLS, vrchní velitel armády a nejvyšší představitel Hlinkovy gardy. Na straně druhé čelil obvinění katolický kněz a živý symbol slovenské státnosti, který v očích částí slovenské veřejnosti reprezentoval vrchol národní emancipace.

Tisovu popravu 18. dubna 1947 proto provázely mnohoznačné interpretace, podle kterých mělo jít o „útok na církev“, o „politickou svévoli komunistické justice“ či o „českou pomstu“ za 14. březen 1939. Mezi Tisovými příznivci koloval i údajný výrok prezidenta Beneše, dle něhož „Tiso musí viset“. 

TIP: Pohaslá hvězda Davidova: Holocaust slovenských židů

Přes nespornou snahu československých úřadů přivést nazpět do země i ty aktéry luďáckého režimu, kteří počátkem roku 1945 uprchli do ciziny, se tyto aktivity nesetkaly vždy s úspěchem. Ministři Ferdinand Ďurčanský a Štefan Haššík společně s nacistou Franzem Karmasinem oprátce unikli a zbytek života prožili v německém, respektive americkém exilu. Celkem se na retribučních soudech na Slovensku až do konce jejich působnosti v prosinci 1948 projednávalo téměř čtyřicet tisíc kauz, v nichž bylo odsouzeno přes osm tisíc osob. Tribunály vynesly celkem šedesát pět rozsudků smrti, které ale díky prezidentským milostem došly naplnění „pouze“ ve dvaceti devíti případech. 

Jatka za humny

Slovenské retribuční soudnictví se nijak nevymykalo celoevropskému průměru – nebylo nejbenevolentnější, ale ani nejpřísnější. V porovnání s Itálií nebo Francií se Slovensku téměř úplně vyhnula praxe mimosoudní perzekuce podezřelých osob. Jen ve Francii bylo za (často pouze domnělou) spolupráci s okupanty bez soudu zavražděno téměř devět tisíc osob. V sousedním Maďarsku lidové soudy vynesly celých šedesát čtyři nejvyšších trestů ještě do konce srpna 1945, kdy se na Slovensku celý proces teprve rozbíhal a o možných popravách se zatím jen spekulovalo. 

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

V Bulharsku se zúčtování s válečnými zločinci rozrostlo do olbřímích rozměrů, když soudy v rámci paralelně probíhajícího státního převratu poslaly na smrt přes dva a půl tisíce osob. Šokující brutalitou proslula zejména „krvavá lázeň“ v noci na 2. února 1945. V Sofii tehdy přišlo o život hned dvacet čtyři členů bulharských válečných vlád včetně všech tehdejších premiérů a šedesát osm poslanců parlamentu. Na takovou brutalitu si slovenští luďáci nemohli stěžovat ani v nejmenším. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kterým směrem utíkají prchající srny? Jedna z mnoha otázek, kterou si kladl česko-německý výzkumný tým.

Příroda
Zajímavosti

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku.

Věda

Bohatá úroda chilli papriček na palubě ISS v experimentu PH-04.

Vesmír

Hugh O’Flaherty (1898–1963) zachránil za druhé světové války v Římě tisíce ohrožených lidí.

Historie

<h3>Praktické dílo pouště</h3><p>Kočovný život v mongolských stepích provázejí každodenní obtíže v podobě měnících se teplot, písečných bouří a dalších nebezpečí. Proto tam spatřil světlo světa tradiční oděv, který je nejen estetický, ale i praktický. Základ krojů pro muže i ženy tvoří „dél“: Hedvábný plášť přiléhající k tělu může přitom zároveň posloužit jako přikrývka, polštář či stan. Především lovci se proti chladnému počasí chrání kožešinami. Dekorativní klobouky pak dokládají příslušnost ke kmeni.</p>

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907