Ztracené a zachráněné životy: Historie dětské úmrtnosti a zázraky moderní medicíny
Dřívější statistiky bývaly kruté – v průměru se patnáctého roku nedožilo zhruba každé druhé dítě. Moderní medicína však naštěstí umí doslova zázraky, takže dnes bezpečně vstupuje do života nejvíc dětí v historii lidstva.
Malé děti vždy představovaly nejvíc ohroženou skupinu a jejich brzké odchody – ať už těsně po porodu, či ve věku kojenců, batolat, nebo již rychle rostoucích ratolestí – si lidé zvykli přijímat zcela samozřejmě. Ještě při pohledu do rodokmenů z 19. či počátku 20. století si však všimneme, že se dětí rodilo i několikanásobně víc, než se jich poté dožilo dospělého věku. Pokud chtěli rodiče zajistit pokračování rodu a mít někoho, kdo se o ně postará ve stáří, museli počítat s tím, že ne všichni jejich potomci překročí práh dospělosti.
Mezi chudými a šlechtou přitom neexistovaly velké rozdíly: Například císařovna Marie Terezie porodila 16 dětí, ale přežilo jich jen deset. A britská královna Anna Stuartovna ze svých 17 potomků neviděla vyrůst žádného. Jediný princ William se dožil 11 let, ale většina jeho sourozenců zemřela záhy po porodu a zbylá těhotenství skončila potratem.
Každé druhé
Podle odborných odhadů se dětská mortalita od pravěku až do raného novověku příliš neměnila. Pojmeme-li ji v širším smyslu jako „úmrtí před koncem puberty“, což se obvykle chápe jako smrt před dosažením 15. roku věku, pak se zřejmě po naprostou většinu dějin pohybovala kolem 50 %. Zajímavé je, že se uvedené číslo neměnilo v čase ani podle lokality, majetnosti rodiny či vyspělosti společnosti. Až do zrodu moderní medicíny si příroda žádala za oběť každé druhé dítě.
Max Roser, zakladatel internetového časopisu Our World In Data, poukazuje na překvapivé shody, k nimž průzkumníci dospěli. Ve Švédsku, kde se již před třemi stoletími vedly velmi důkladné záznamy, zemřelo v letech 1750–1780 celkem 40 % dětí do 15 roků. V Bavorsku se v téže době jednalo zhruba o 50 % a situace ve Francii se příliš nelišila.
Průzkum koster z peruánského údolí Nazca, datovaných dva tisíce let do minulosti, ukázal hodnotu 48 %. Ve středověkém Japonsku šlo rovněž o 48 % a Římská říše se v dobách největšího rozkvětu dostala na polovinu, zatímco v provincii Egypt dosahovala daná cifra 57 %. Celkově se průzkum zaměřil na 21 společností napříč časem a zeměpisnou polohou, přičemž průměr činil 48 %. Rozdíly byly tedy až neuvěřitelně malé.
Osudné choroby
Co se týká nejčastějších příčin úmrtí dětí, opíráme se spíš o odhady než o tvrdá data. Dobové prameny nedokázaly zachytit všechny choroby známé dnes, pitvy nepředstavovaly po většinu historie běžnou věc, a i v dobách, kdy už se dětem vystavovaly úmrtní listy, se na ně zapisoval pouhý předpoklad, aniž by existovaly jasné definice chorob.
Například „psotník“, na nějž dle záznamů umírala zejména nemluvňata, se dal jen těžko jednoduše charakterizovat – zřejmě šlo o projevy různých chorob či potíží. Zpravidla se nemoc projevovala tak, že se kojenec začal otřásat v křečích, načež ve většině případů zemřel. Dnes usuzujeme na tetanické křeče, které navzdory svému názvu nesouvisejí s bakteriemi tetanu, ale vyvolává je nedostatek vápníku, případně hořčíku či draslíku. Mohlo se ovšem jednat rovněž o epileptické záchvaty nebo jinou nemoc. U nečekaně zemřelých miminek se také mnohdy uvádělo, že je matka ve spánku „zalehla“, kdežto dnes soudíme, že šlo spíš o syndrom náhlého úmrtí kojenců.
Výrazně se lišily i příčiny úmrtí mezi kontinenty. V Evropě děti doplácely především na nízké hygienické standardy, zatímco například v Africe se stala zabijákem malárie přenášená komáry. Ve všech koutech světa se však nad dospělými, stejně jako nad jejich potomky vznášel největší strašák v podobě podvýživy.
Rozšíření zemědělství z Blízkého východu do Evropy před devíti tisíci let sice přineslo větší množství jídla, než dokázali najít lovci a sběrači, bylo však jednotvárnější, chudší na živiny a podléhalo výkyvům počasí. Sběrači se při nedostatku určitého zdroje potravy prostě zaměřili na jiný. Nicméně farmáři při hladomoru postrádali nejen sběračské dovednosti, ale i vhodný typ krajiny, z jejíchž plodů by se dokázali uživit. Podvyživené děti přitom podléhají nemocem jako první.
Truchlení za potomky
Hodnota dětského života bývala dřív jiná než dnes, kdy by rodiče svým ratolestem snesli modré z nebe. Na druhou stranu řada výzkumů zpochybnila představu, že se v minulosti nad odchodem dětí příliš netruchlilo, protože se s ním jaksi počítalo a vazba na potomky nebyla tolik silná. Podařilo se totiž odhalit již pravěké dětské hroby, přičemž nejstarší a nejlépe zdokumentovaný nález si průzkumníci připsali před čtyřmi lety v Keni. Zhruba tříleté dítě pohřbené před 78 tisíci let pojmenovali archeologové Mtoto. Jednalo se zřejmě o chlapce a byl pochován přímo v jeskyni, kde lidé přebývali. Hlavu mu podložili listím či květinami a tělo přikryli pokrývkou ze zvířecích kůží, jako by se naposled odebral ke spánku. Mohlo jít samozřejmě o dítě náčelníka nebo jiné důležité osobnosti, nicméně jako projev úcty k dětskému životu a jeho hodnotě zůstává daný objev nezpochybnitelný.
Přeneseme-li se pak do relativně nedávné minulosti a podíváme se třeba do barokní Evropy, zjistíme z mnoha zdrojů – například z deníků vzdělaných žen – že ani zde nebylo ono pokorné přijetí boží vůle tak jednoznačné, jak se traduje. Křesťanská představa, že dítě půjde do nebe, „kde mu bude lépe“ a kde se bude přimlouvat za své rodiče, pochopitelně pomáhala. Neznamená to však, že by matky a otcové nad svými potomky netruchlili a odevzdaně přijímali, že museli odejít.
Na cestě k lepšímu
K výraznému poklesu dětské a zejména kojenecké úmrtnosti došlo s nástupem moderní medicíny, ačkoliv se změny neprosazovaly tak rychle, jak by se dnes mohlo zdát. Zpočátku totiž lidé přistupovali k vědeckým objevům s pochybami – a ani již zmíněná představa o andělíčkovi, kterému bude v nebi lépe, nepřispívala k tomu, aby se rodiče snažili své ratolesti zachraňovat za každou cenu pomocí „podezřelých“ nových metod.
Klíčovou roli nakonec sehrálo povinné mytí rukou u lékařů a porodních asistentek. Roku 1847 jej ve vídeňské nemocnici zavedl maďarský doktor Ignác Semmelweis, když si všiml, že porodnické oddělení obstarávané výhradně asistentkami vykazuje výrazně nižší kojeneckou úmrtnost než oddělení vedené lékaři. Ti tehdy běžně přecházeli z patologie od ohledávání mrtvol rovnou na porodní sály, aniž by si umyli ruce. Povinná dezinfekce u nich sice vyvolala odpor, ale jakmile se potvrdilo skokové snížení úmrtnosti, novinka se rozšířila. Nikdo však nevěděl, jak přesně se nemoci přenášejí.
Odpověď přišla s přelomovou prací Louise Pasteura z roku 1861, který položil rovnítko mezi bakterie, objevené o dvě století dřív, a rozvoj chorob. Obratem tak vznikla i myšlenka očkování, jež mělo ty nejmenší před nemocemi uchránit. Jako velký skok se potom v porodnictví ukázalo rovněž bezpečné provedení císařského řezu.
Naděje pro celý svět
Pokrok se ovšem týkal především vyspělých zemí, zatímco v rozvojových státech setrvávala dětská úmrtnost na vysokých číslech i v době nedávno minulé. Například ještě v roce 1950 dosahovala u dětí do 15 let celosvětově 27 %. Teprve v posledních dekádách začaly globální hodnoty dramaticky klesat, a to v důsledku osvěty a aktivní pomoci i v rozvojových zemích. Dnes má šanci oslavit 15. narozeniny kolem 96 % dětí, což znamená obrovské zlepšení oproti někdejším 50 %.
V Evropě či v Severní Americe se počty předčasně zemřelých dětí již dávno dostaly pod 1 % a konkrétně Česko zaujímá s 0,3 % jedno z nejlepších míst na světě. Nejhorší čísla vykazují vedle Pákistánu a Afghánistánu země střední Afriky. Nicméně i v Nigeru, který smutným statistikám vévodí, se jedná už „jen“ o 14 %.
Dříve fatální nemoci dnes malí pacienti snadno překonávají, přestože stále existují výjimky. Strašákem v civilizovaných zemích se stal již zmiňovaný syndrom náhlého úmrtí kojenců, kdy naprosto zdravé miminko ve věku do jednoho roku zcela nečekaně „zapomene dýchat“ a bez okamžité pomoci, která může spočívat jen v pouhém zatřesení, zemře. Přesné příčiny syndromu dosud navzdory veškerému úsilí neznáme a podle odhadů na něj umírá až jedno dítě z tisíce.
Čísla klesají
Nyní však k optimističtějším statistikám. Podle nedávné zprávy fondu UNICEF zemřelo v roce 2022 na celém světě před dosažením pěti let 4,9 milionu dětí. Nejenže tedy číslo poprvé kleslo pod hranici pěti milionů, ale ve srovnání s nepříliš vzdálenou minulostí jsou hodnoty velmi příznivé, můžeme-li takové slovo u podobně smutných statistik použít: Od roku 2000 nastalo snížení o dalších 51 %, a oproti roku 1990 dokonce o 62 %. V zemích jako Malawi, Rwanda či Mongolsko pak dětská úmrtnost klesla od přelomu milénia více než o 75 %!
Podle UNICEF náležejí zásluhy jak porodním asistentkám a kvalifikovanému personálu, který matkám pomáhá bezpečně porodit, tak návštěvám v rodinách i očkování proti smrtelným chorobám. Zpráva uvádí, že 72 milionů ze 162 milionů dětí zemřelých za poslední dvě dekády skonalo do prvního měsíce života na následky různých komplikací po porodu. Za hlavní příčiny úmrtí starších dětí pak byly označeny infekce dýchacích cest a malárie.
Trend je však zajímavý i z jiného důvodu: Jelikož nyní přežívají téměř všechny narozené děti, celková porodnost globálně klesá. Rodiče už totiž nemusejí potomky „vyrábět do zásoby“ a doufat, že alespoň polovina přežije. Dokonce i v přelidněné zemi jako Bangladéš se tak nyní porodnost nachází na historickém minimu 2,1 dítěte na ženu.
