Zvěřinec v betonové džungli: Potkani, lišky, kojoti a mývalové dobývají naše města

Potkani, lišky, mývalové nebo kojoti – to je jen hrstka živočišných druhů, které se dokázaly mistrně adaptovat na život po boku člověka. V mnohých světových metropolích se usadily tisíce polodivokých zvířat a starostové s nimi svádějí předem prohranou bitvu 

28.09.2023 - Barbora Jelínková



„Nenávidíte potkany? Jste kapku krvežíznivý Newyorčan s vynikajícími komunikačními schopnostmi a celkovou aurou drsňáka? Pak byste se mohli stát novým potkaním carem našeho města.“ Inzerát uvedeného znění zaujal počátkem letošního roku obyvatele New Yorku. Starosta nejlidnatější metropole Spojených států se rozhodl jednou provždy vyřešit problém, jenž sužuje osmimilionové sídlo už roky: Podle odhadů jej až z 90 % zamořili potkani, kteří nacházejí ideální zdroj potravy v odpadcích, a jejich počet prý v roce 2018 dosáhl dvou milionů. Z 900 zájemců o funkci „vrchního deratizátora“, jenž se zhostí nelehkého úkolu stále rostoucí populaci hlodavců eliminovat, nakonec vyšla vítězně bývalá učitelka na základní škole Kathleen Corradiová. O tom, jakou důležitost starosta nové profesi přikládá, svědčí i výše finanční odměny: Newyorská „krysařka“ si vydělá 155 tisíc dolarů ročně, v přepočtu přes tři miliony korun.

Továrna na evoluci

Potkani představují učebnicový příklad tzv. synantropního zvířete, tedy volně žijícího živočicha přizpůsobeného k životu v těsné blízkosti člověka. Druhy, které tuto poněkud riskantní strategii zvolily, z ní těží nevídaný prospěch. Navzdory všem příkořím v podobě provozu, hluku, světel či pobíhajících psů totiž městské prostředí skýtá dostatek, až nadbytek potravy. Mezi klíčové faktory k přežití v nebezpečných městských zónách patří rychlé evoluční změny, vedoucí k adaptacím na nový způsob existence.

Nizozemský biolog Menno Schilthuizen označuje metropole za hotové „továrny na evoluci“. Autor knihy Darwin jde do města připomíná, že zejména u menších druhů s krátkými rozmnožovacími cykly se pozorovatelné změny často projeví už v řádu několika málo generací. Samice již zmíněných potkanů mohou mít mladé až sedmkrát ročně, přičemž v jednom vrhu bývá 8–12 mláďat. Potomci pak často disponují genetickými výhodami, jež jim dále umožňují úspěšné přežívání po boku člověka.

A netýká se to zdaleka jen potkanů: Například u městských plazů anolisů chocholkatých se vyvinuly větší polštářky na prstech. Oproti svým leguánovitým příbuzným z volné středoamerické přírody tak snáz šplhají po umělých hladkých površích, jako jsou okna či lakované fasády. Newyorští křečci bělonozí zas díky genetické mutaci dokážou lépe trávit „lidskou“ potravu, jako třeba odpadky z fastfoodů, které nacházejí v popelnicích. A mnozí zpěvní ptáci museli nalézt způsob, jak se dorozumívat na pozadí hlučné dopravy a průmyslových provozů – kupříkladu u nás běžná sýkora koňadra se spoléhá na projev o vyšší frekvenci.

Papoušci v Londýně

Invaze nepůvodních druhů do nového prostředí zpravidla naruší stávající ekologickou rovnováhu a ovlivní složení fauny i flóry. Živočichové směřující do měst většinou narazí na neobsazené území, kde jim „překáží“ pouze člověk; najdou se však i výjimky. V Londýně se takto rozmáhají severoamerické veverky popelavé, které byly do metropolitních parků uměle nasazeny v 19. století. Nyní se ovšem vytrvale množí a postupně vytlačují evropské veverky obecné. Šedí a rezaví hlodavci na sebe sice neútočí, ale první jmenovaní mají konkurenční výhodu díky schopnosti zkonzumovat větší množství potravy. Navíc jsou vrozeně odvážnější, takže se mnohdy nebojí přijít si pro pamlsek až k natažené ruce. V zoologických zahradách na kontinentě, kde dosud „vládnou“ zrzavé veverky obecné, platí zákaz chovu jejich popelavých příbuzných. Kdyby totiž náhodou unikly do volné přírody, evropské lesy by se od základů změnily.

Mimochodem, veverky nepředstavují jediný druh, který londýnské ochránce přírody trápí. Populace tamních lišek již atakovala hranici deseti tisíc jedinců, a zejména v noci bývají uvedené šelmy běžně k vidění nejen v parcích. V korunách městských stromů pak hnízdí papoušci alexandrové, kteří uletěli původním majitelům a začali se sami množit. Jejich hejno osídlilo celou jižní Anglii a už se rozrostlo na třicet tisíc kusů.

Mývalové a odpadky

Ekologové z Virginské univerzity analyzovali v roce 2020 celkem 83 studií městské fauny na šesti kontinentech. A výsledky překvapily i samotné autory: Ukázalo se, že 93 % městských savců se chová jinak než jejich protějšky na venkově. Nejčastěji začali být více aktivní v noci, rozšířili si jídelníček nebo byli naopak nuceni zmenšit svá teritoria. Jako zvlášť vynalézaví se ukázali severoameričtí mývalové, kteří v testech vykazují udivující kognitivní dovednosti. Hodnotami IQ se blíží primátům, dokážou se učit ze zkušeností a inovativně řešit problémy.

Behaviorální neuroložka Kelly Lambertová nalezla při zkoumání mozků městských mývalů v jejich hipokampu – tedy centru paměti a učení – větší počet specializovaných buněk. Jinými slovy, život ve městě je přivedl k tomu, že pokud chtějí přežít a nalézt potravu, musejí si zkrátka poradit. A zvládají to s přehledem: Z odhadované desetimilionové mývalí populace na území Severní Ameriky už dokonce většina žije právě v blízkosti člověka. Pokud pak majitelé nezajistí proti vniknutí drzých tvorů své domovy, mohou počítat s tím, že ráno najdou na zápraží spoušť. Mývalové převracejí popelnice, hrabou se v igelitových taškách, lezou do sklepů i na půdy a mohou také znehodnotit úrodu.

Nekrmte kojoty!

Mývalové si tak vysloužili nelichotivou přezdívku „odpadkové pandy“, paradoxně však nejspíš těží z faktu, že je lidé považují za škodnou a pokoušejí se je vymýtit. „Nelze vyloučit, že tím ve skutečnosti podněcujeme jejich inteligenci, protože před ně stavíme stále obtížnější problémy k řešení,“ domnívá se Sarah Benson-Amramová z Univerzity v Britské Columbii.

Ekoložka spolu se svými kolegy v jednom z experimentů zkoumala právě zvířecí vynalézavost u urbanizovaných druhů, konkrétně u mývalů a kojotů. Předložila jim krabici s mechanismem, po jehož stisknutí se uvolnila potrava. Když potom zvířata zjistila, jak odměnu získat, nahradili vědci tlačítka a pedály jinými, a donutili tak šelmy upravit strategii. Většina mývalů vyřešila problém hned první noc, zatímco z kojotů si poradil pouze jeden, a to až během 44. noci testování.

Přesto druhé zmíněné živočichy rozhodně nelze řadit mezi méně bystré, jinak by se totiž městům vyhýbali obloukem. Dělají však pravý opak a naučili se pohybovat v urbanizovaných oblastech skrytí před zraky lidí. Město je láká zejména hojností drobných zvířat, která se tam stahují před většími predátory. Například v Chicagu už žijí zhruba čtyři tisíce kojotů, oproti mývalům si nicméně zachovali vrozený respekt z člověka. Vzájemné interakce, natož s tragickým koncem, tak zatím zůstávají velmi zřídkavé. Na mnoha místech přesto platí zákaz kojoty krmit.

Hostina pro makaky

Čím jsou pro americká města mývalové, tím jsou pro ta asijská některé druhy primátů, kteří s přílivem turistů zcela ztratili přirozenou plachost. Skutečným „královstvím opic“ se stalo thajské Lopburi, kde se tisícihlavé tlupy makaků doslova vymkly kontrole a komplikují obyvatelům život. Zbavit se jich znamená takřka nadlidský úkol, neboť drzí čtyřnožci se zároveň proměnili v hlavní turistickou atrakci. Když se tedy na miskách vah ocitla kvalita života rezidentů versus ekonomický přínos do městské kasy, měla radnice jasno. Ostatně podle thajských mýtů založil Lopburi opičí král Hanuman, takže pro makaky tam platí přednostní právo k pobytu.

Většinu přijíždějících láká k návštěvě města skutečně spíš pozorování a krmení opic přímo na ulici než buddhistické svatyně a další památky. Makakové si o potravu umějí říct, a pokud ji nedostanou, nebojí se po ní chňapnout přímo z ruky. Kromě svačiny kradou turistům i sluneční brýle a další lesklé předměty, způsobují chaos v dopravě a jejich gangy ovlivňují provoz, když rozpoutávají vzájemné rvačky. Přesto se u některých z místních lidí těší ohromné přízni, jak dokazuje i specializovaná veterinární klinika zaměřená od roku 2003 na opice, které přijdou v městské džungli k úrazu.

Samostatnou kapitolu pak tvoří každoroční hostina pro makaky, kterou začal v roce 1989 pořádat hoteliér Yongyuth Kitwatananuson – údajně jako poděkování za to, že kočkodanovití primáti lákají do Lopburi turisty. V areálu někdejšího khmerského chrámu v centru města se vždy poslední listopadovou neděli vystrojí slavnostní tabule plná pochoutek, připravených špičkovými kuchaři z okolních hotelů, jejíž cena se může vyšplhat v přepočtu až na čtvrt milionu korun. 

Komáři z metra

Vliv urbanizace se netýká pouze savců či ptáků: Příkladem bleskového evolučního vývoje v reakci na drastické změny životního prostředí se stal i „obyčejný“ komár. Obtížný hmyz sající za letních večerů lidem krev ještě relativně nedávno neexistoval. Původní komár pisklavý, Culex pipiens, totiž parazitoval výhradně na ptácích. Zhruba v polovině 18. století se však objevil jeho poddruh adaptovaný na konzumaci lidské krve, jenž se vyvinul převážně v podzemních prostorách budovaných člověkem. Přezdívá se mu London Underground Mosquito alias „komár z londýnského metra“, neboť právě v britských tunelech zřejmě později došlo k zásadním genetickým mutacím.

TIP: Nebezpeční hmyzí zabijáci: Jaké důsledky by přineslo kompletní vyhubení komárů?

Hmyz uvězněný pod zemí musel změnit své stravovací návyky a obyvatelé ostrovní metropole, kteří se za druhé světové války ukrývali ve stanicích metra před bombardováním, vyprávěli o hejnech krvežíznivých komárů. Vědci pak při nedávných analýzách nalezli genetické odchylky nejen mezi okřídlenými jedinci žijícími pod zemí a na povrchu, ale také mezi těmi z různých stanic.


Další články v sekci