Batole z rodiny kolosů: První dny mláděte nosorožce tuponosého

29.07.2019 - Richard Jaroněk

V Africe všichni touží vidět především šelmy, ale při spatření mláďat téměř jakéhokoli zvířecího druhu roztává srdce každého milovníka přírody. Může se jednat třeba o nemotorné mládě nosorožce bílého, které v dospělosti doroste do dvou a půl tunového obra

<p>Po boku své matky vypadá malý nosorožec jednoznačně jako mládě. Při porovnání s jinými tvory už člověk zaváhá.</p>

Po boku své matky vypadá malý nosorožec jednoznačně jako mládě. Při porovnání s jinými tvory už člověk zaváhá.


Reklama

Tmavý stín kopce před maskou mého džípu se začíná zřetelně prodlužovat. Neklamné znamení, že den už toho má plné zuby a chystá se předat práci temné sestře noci. Jsem v soukromém parku východně od přelidněného jihoafrického Johannesburgu a jako mnohokrát dřív se znovu divím, jak najednou zmizí dálnice, sloupy vysokého napětí, malebné vesničky nebo kontrastní plechové boudy slumů. Mám namířeno na místní ranč, který se pyšní velkými chovatelskými úspěchy nosorožců bílých (Ceratotherium simum, podle českého názvosloví se v češtině správně nazývají nosorožci tuponosí). Majitelům se podařilo prodat do dalších soukromých parků, nebo dokonce vrátit zpět do divoké přírody, už několik těchto vzácných mohykánů Afriky, bez nichž si černý kontinent nedokážeme ani představit. Chovatelská stanice na území o rozloze našeho hlavního města se chlubí vždy pěti až sedmi zvířaty.

Hledání obrů savany

Rokliny a údolí podél cesty střídají jako had se vlnící kopce, které za chvíli opět přecházejí do kameny lemovaného kaňonu s malou říčkou. Před hodinou jsem minul obrovské stádo buvolů kaferských, vzácných antilop koňských a dokonce důstojnou antilopu Derbyho, která je největší antilopou na světě. Přesto nezastavuji a pokračuji dál. Na ranči je záchranná stanice lvů, ale ani ta není mým dnešním cílem.

Dominantní horu nebo spíš kopec, který se tyčí do výšky šesti set metrů nad mořem, jsem objel po klikatých cestičkách, obepínajících jej jako bronzový had paži snědé mulatky. Soukromý park tady není až tak hustě zalesněný a široká údolí jsou velmi přehledná. Přesto pořád nemůžu objevit obrovská zvířata, která se na tři dny mají stát objektem mého pozorování.

Zastavuji auto u úpatí kopce. Tohle místo jsem si nevybral náhodou. Už v minulých letech jsem tady vždy našel pár nosorožců, kteří se společně se slábnoucím sluncem vraceli zpět na náhorní plošinu, aby na jejích rozlehlých pastvinách strávili další noc.

Osobní obrněná garda

Zdá se, že tohle místo je opravdová „nosorožčí jistota“. V trávě se objevil první roh. Samice, která vede svou skupinu se zvednutým čenichem, větří. V jejím teritoriu se sice pohybují nanejvýš zbloudilí šakali, ale stejně se má na pozoru. Reflexy divokého zvířete nikdy nespí. Statná vůdčí samice se pravděpodobně nikdy nesetkala s obávaným lvem, ale slyší jej každou chvíli. Jen několik set metrů opodál za elektrickými ohradníky jsou totiž obrovské výběhy desítek lvů a řev smeček nenechává žádného obyvatele parku v klidu.

Startuji auto a posunuji jej o pár metrů blíž. Skrz vysokou ostrou trávu nevidím, kolik nosorožců vlastně přichází, ale chci je zachytit z čelního pohledu. V zásadě jim stavím jednodílnou vozovou hradbu. Samice ucítila pach auta a nepokojně trhla hlavou. Za jejími zády se objevuje hlava dalšího nosorožce a pak ještě jedna. Skupinu uzavírá čtvrtý kolos.

Stádečko mě začalo obezřetně obcházet, a jakmile první dvě samice vystoupily z trávy na prašnou cestu, pochopil jsem jejich mimořádnou ostražitost. Uprostřed celé skupiny, pravděpodobně pod nohama třetí mámy, se na drobných nožkách loudalo nosorožčí batole. Drobek seskočil z půlmetrového srázu, zabalancoval a sotva se udržel na všech čtyřech. Pak se hrdě napřímil, zatřepal hlavou, zavětřil a rázně vykročil k mému autu. Pyšný a sebejistý tvoreček šel zkontrolovat cizího vetřelce. Důstojně si vykračoval k podivnému bílému zjevení a možná si chtěl svým sotva pučícím rohem vyzkoušet sílu. Troufal si hodně. Vždyť měl hned za zády legii obrněnců, která by při náznaku ohrožení svého chráněnce srovnala mou „káru“ do úhledné plechovky.

Hon za vlastním stínem

Před nosorožci se rozprostírala pastvina s jediným stromem, který z posledních sil odolával náporu drsné kůže. Denní drbání a škrábání nosorožčích gigantů mu příliš neprospívalo a bylo jen otázkou času, kdy jej obři srazí k zemi. Se zapadajícím sluncem a slábnoucím dechem dne začalo batole ožívat. Únavné horko dávalo zabrat starým a zkušeným poutníkům savan, natož sotva odrostlému mláděti, které se ukrývalo ve stínu své matky. Poslední dlouhé paprsky barvily oranžovými konečky těla nosorožců do odstínů, které dělaly ze všedních pohledů neopakovatelné scenérie. Stín sotva osmdesát centimetrů vysoké nosorožčí drobotiny se začal pomalu protahovat a počátečního údiv vystřídalo hravé nadšení. Miminko začalo se vší kuráží prohánět onu protivnou, černou a dlouhou kopii sebe sama a snažilo se ji nabrat nepatrným růžkem.

„Co si to dovoluješ!“ jakoby si říkal malý nosorožec: „Pořád za mnou takhle lozit! No počkej, já ti dám!“ A při tom neohrabaném skotačení a pronásledování zákeřného stínu narazil vší svou stokilovou silou do matky. Drobek nečekanou ránu neustál, podlomily se mu zadní nohy a spadnul na zadek. Matka jen mrskla uchem a po očku na malého nezbedníka káravě pohlédla. V koutku mohutné tlamy se jistojistě pousmála. Trpělivost a láska matek ke svým ratolestem je bezmezná a obr náraz snad ani nepocítil.

Nosorožec nikdy neví

Otřesené batole ještě chvíli posedávalo a po ráně do matčina boku úplně zapomnělo na hru s vlastním stínem. Atraktivitu této kratochvíle navíc překonal příchod dalších obyvatel parku – prazvláštního zarostlého tvora na dvou nepochopitelně dlouhých nohách. Na pastvinu přišel pštrosí samec se dvěma partnerkami. Mladý nezbedník je zřejmě neviděl poprvé, ale pro jistotu využil jako obranný val tělo své matky. Vykukoval zpoza obrovského zadku a přihlížel, jak se pštrosi dělí o čerstvou šťavnatou zeleň s nosorožčími býložravci.

Pštros evidentně nepovažoval dvoutunové kolosy za hrozbu, ale nepočítal s „agresivitou“ nového přírůstku. Mladík se totiž po několika chvilkách osmělil a nabyl přesvědčení, že toho dlouhána je třeba pokoušet. Groteskními krůčky přiskakoval blíž k nažloutlým nohám vysokého ptáka a výpady hlavou se jej snažil zastrašit tak, jak to určitě viděl u matky. Vždy se přiblížil, zvedl hrdě do výšky svůj pidiroh, pevně se rozkročil a hodil hlavou na stranu. Vzápětí uskočil zpět, protože člověk (nosorožec) nikdy neví.

Až se pštros utrhne

Sledovat mláďata obřích tvorů, jakými nosorožci bílí bezpochyby jsou, je nevšední událost. V divoké přírodě jsou samice velmi obezřetné. Ačkoli se denně setkávají s člověkem poskakujícím v autě a jeho výtvory – asfaltovými cestami a ostnatými dráty, které oddělují dobytek – přece se jen se snaží dostávat do jeho blízkosti co nejméně. Jakmile se v divočině přiblížíte k matce s mládětem, ta okamžitě tlačí drobečka co nejdál od podezřelého tvora s fotoaparátem. Pozorovat nosorožčí dorost delší čas je proto vždy malý zázrak a já jsem si jej plně vychutnával.

Po několika sebejistých výpadech se mladík odhodlal udělat krůček navíc a čenichem se snad i dotknul hrubých nohou opeřence. Starý a zkušený pštros už dlouho trpěl mladíkovu drzost, ale teď se rozhodl zakročit. Přerušil poklidné vyzobávání vypadlých semínek a vyždibování prvních výhonků zelených kořínků, zvedl hlavu, prohnul krk, otočil se k pokušiteli a uštědřil mu ránu zobákem do čela.

To bylo nářku. Mladík úlekem málem upadl a malé nožičky sotva stačily zavalitému tělíčku, které pádilo zpět do bezpečí matčina pozadí. Jak to jen šlo, nasoukal se malý nosorožec pod mámu a vystrašeně po očku pozoroval obávaného netvora, který mu tak ublížil.

V bezpečí i ve spánku

Drobek po chvíli zapomněl na „výprask“ a začal prohánět pštrosí samice. Možná mu připadaly menší než samec, nebo se obrnil kuráží a vyrazil do protiútoku. Mladík machroval a zpestřoval život nejen pštrosům, ale i zebrám, které přišly blíž k čerstvé trávě. Napadal dokonce i drobné zemní veverky, které jej chvíli pozorovaly a zmizely v noře, aby malého nosorožce vzápětí překvapily za jeho zády.

TIP: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Tmavý stín pohltil pastvinu a s přibývajícím časem začaly nosorožčí siluety šednout a téměř splývat s pozadím. Neustálými donquijotskými boji s pomyslnými nepřátelsky naladěnými větrnými mlýny se znavilo i naše batole a s hlubokým odfrknutím se svalilo vedle podřimující matky. Bylo vyčerpáno, unaveno, zničeno. Nekonečný „boj o přežití“ v představách tvorečka snícího svůj svět jej připravil o poslední zbytek energie. S klidným vědomím, jak to všem pěkně nandal, může mladý nosorožec sladce spát.

Kdyby se znovu ukázal ten podivný dlouhonohý tvor, může klidně dál s funěním pochrapovat. Vedle stojí a polehávají jeho tety a především matka, skála jeho jistoty. A to je ochranka, jakou si hned tak někdo dovolit nemůže.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Richard Jaroněk

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Celkový pohled na triéru plnou lidí. Všimněte si, jak málo prostoru mají veslaři kolem sebe.

Zajímavosti

Šťáva z granátového jablka je nejen chutná, ale i zdravá. Zvláště pak pro novorozence.

Věda

Idylicky průzračná voda jezera, které je podle objemu vody desátým největším jezerem světa.

Příroda

Vizualizace systému Beta Pictoris.

Vesmír

Koutník jedovatý (Loxosceles reclusa) se rád zdržuje v domácnostech. Ačkoli není agresivní, může mít jeho kousnutí vážné následky.

Revue

Zvěsti se ve vesnických hospodách šířily prostřednictvím letáků, ale také díky očitým svědkům, kteří se neváhali o zážitky podělit.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907