Cena samoty: Japonsko čelí děsivé epidemii osamělých úmrtí

V Japonsku, zemi s nejvyšším počtem seniorů na světě, lidé stále častěji umírají zcela sami, bez kohokoliv, kdo by se o ně postaral. Stovky tisíc osob tak „zmizí“ ve svých domech a bytech, aniž by je někdo hledal. S rostoucím problémem se musí vypořádat nejen úřady, ale také majitelé nemovitostí

29.03.2018 - Anna Fifieldová



Z právě otevřeného bytu se linul odporný zápach. Na futonu, typické strohé a tvrdé japonské matraci, se skvěla hnědá skvrna – místo, kde našli tělo. Futon, šaty, noviny, to všechno pokrývali červi a mouchy. Přesto jsme měli štěstí. Stačilo, aby muž zemřel v létě, a namísto vysušeného těla nabalzamovaného zimou bychom objevili něco mnohem horšího. 

„Řekl bych, že na škále nula až deset je to tak čtyřka,“ zamýšlí se nad nelibou vůní Akira Fudžita, šéf úklidového týmu firmy Next, jež se specializuje na čištění prostor po „osamělých mrtvých“ – lidech, kteří zůstali zavření ve svých bytech ještě dlouho po smrti. Každá země má podobné případy osamělých jedinců, kteří umírají, aniž by se o jejich smrti někdo dozvěděl. Japonsko však v tomto ohledu zažívá děsivou epidemii. Tamní populace stárne nejrychleji na světě, víc než čtvrtina obyvatel má přes 65 let a do roku 2050 půjde o 40 %. 

Statistiky osamělých úmrtí je těžké dohledat, protože vláda podobnou kolonku ve svých záznamech nemá. Čísla z regionálních úřadů však ukazují, že v poslední dekádě došlo k prudkému nárůstu. Podle tokijského výzkumného centra NLI zemře takto 300 tisíc Japonců ročně

Úklid za desítky tisíc

Úměrně k rostoucímu počtu osamělých smrtí se zvětšuje také sektor specializovaný na čistění bytů po zemřelých. Podobné služby nabízí řada firem a pojišťovny začaly prodávat pojistky pro tento typ „nehod“. Smlouva poškozenému pronajímateli pokryje náklady na vyčištění bytu a kompenzuje ušlý nájem. Některé firmy zařídí dokonce očistný duchovní rituál místa. Majitel zmíněné garsonky v Kawasaki jižně od Tokia však žádnou pojistku neměl, tudíž ho její „uvedení do původního stavu“ vyšlo v přepočtu na 46 tisíc korun. 

Nebožtík, o němž zaměstnanci firmy Next hovoří kvůli soukromí pouze jako o Hiroakim, už několik měsíců neplatil nájem. Do bytu se tedy vydal zástupce majitele, aby zjistil, v čem je problém – a našel na futonu tělo, jež se tam rozkládalo už měsíce. Zima však matraci, podlahu i ostatky kompletně vysušila. Ačkoliv všude poletovaly mouchy a lezli červi, zápach nebyl tak intenzivní, aby pronikl k sousedům nebo do obchodu s potravinami o patro níž. 

Čistě profesionálně

Poté, co úřady tělo odvezly, zavolal nájemce firmu Next. Brzy na místo dorazila dodávka a z ní vystoupili čtyři muži s rouškami na obličejích. Úklid měl na povel Akira. Jako první se uklízeči zbavili futonu, pokrytého hnědými skvrnami plnými červů, který představoval hlavní zdroj zápachu. Zabalili ho do plastového obalu a odsáli vzduch. Zaměstnanci se do úklidu pustili s profesionální praktičností, bez ohrnování nosu či komentování okolní špíny – zkrátka práce. 

Garsonka o rozloze osmnácti metrů čtverečních byla přecpaná důkazy o osamělém životě: krabicemi od instantních nudlí, láhvemi, plechovkami kávy, přetékajícími popelníky, tucty prázdných zapalovačů, novinami a šaty naházenými v nevzhledných kupách. Muži plnili pytel za pytlem. Miniaturní koupelnu pokrývala vrstva plísně na každém viditelném místě – na zdech, záchodové míse, umyvadle – prostě všude. Špína se rozšířila na dveře, kliky a dokonce i na kuchyňský dřez. Pracovníci si museli vzít na pomoc agresivní chemii. Když odnesli Hiroakiho osobní věci, začali sundávat tapety a zkoumat podlahu, aby zjistili, jak velkou část bude nutné vytrhat. 

Úplně obyčejný muž

Doklady a papíry nalezené v bytě ukázaly, kým Hiroaki byl. Rozvedený, 54 let, dvě desetiletí pracoval jako systémový inženýr, a to dokonce pro takové giganty jako Nissan či Fujitsu. Vždy však dostal jen dohodu o práci, takže neměl žádné pojištění ani firemní výhody. Musel tedy spoléhat i na státní podporu, aby si vůbec mohl skromné živobytí dovolit. Pasové fotografie, které přikládal k žádostem o práci, ukazovaly zcela obyčejného muže: šedé vlasy rozčísnuté pěšinkou, brýle s tenkými obroučkami, kostkovaná košile. Okolo se v bytě povalovala ještě další fotoalba, ale v žádném nebyly Hiroakiho snímky. 

Úklidová firma neměla ponětí, proč muž zemřel tak relativně mladý, nicméně pokoj plný léků mnohé napověděl. Místní noviny neustále přinášejí příběhy o podobných osamělých úmrtích. Obvykle jde o postarší muže a na jejich odchod ze světa se mnohdy přijde, až když z poštovní schránky vyčuhují nevyzvednuté dopisy, přestane chodit nájem a z bytu se začne linout nepříjemný zápach. Objevují se však i zprávy o úmrtích čtyřicátníků. 

Šířící se fenomén je důsledkem změn v tradiční japonské rodině a stárnutí populace. Ještě nedávno žily v jednom domě běžně i tři generace. Dnes mnohem víc lidí zůstává bez partnera a manželé mají méně dětí – pokud si je vůbec pořídí. 

Konec tradiční rodiny

„Představa o rodině se v Japonsku rozpadla,“ vysvětluje Masaki Ičinose z Centra pro výzkum života a smrti při Tokijské univerzitě. „Počet lidí žijících o samotě roste a je jen logické, že v osamění umírá víc Japonců. Starší muži jsou přitom nejrizikovější skupinou, protože z hrdosti odmítají vyhledat pomoc.“

Tito jedinci zažívají obvykle krizi poté, co ukončí kariéru a spolu s prací přijdou o pocit příslušnosti k jediné komunitě, kterou znají. Vdovci či rozvedení se dostanou do izolace s větší pravděpodobností. „Všechny jejich vztahy souvisejí se zaměstnáním,“ objasňuje Kumiko Kanno, autorka knihy o osamělém umírání. „Přestanou se o sebe starat, ztratí kontakt se světem. A nikdo jim v tom nepomůže.“

TIP: Hotely pro mrtvé: Japonsko řeší přeplněná krematoria

Některé místní úřady už zavedly služby, které starší osamělé lidi pravidelně kontrolují a současně urgují sousedy, aby na ně dávali pozor. Nicméně experti se neshodnou, jak problém vyřešit. Podle Masakiho je mladší generace příliš posedlá kariérou a nezbývá jí čas na děti, což vede k rostoucímu počtu bezdětných stárnoucích jedinců. Kumiko si zas myslí, že Japonci žijí pořád stejně, pouze odmítají navazovat nové přátelské vztahy. 

Hiroaki neměl žádné sociální vazby. Akira a jeho tým odvezli všechny jeho věci, strhli tapety, podívali se pod podlahu a vydrhli a vydezinfikovali garsonku zdola nahoru. Navíc v bytě ještě pár dnů nechali přístroj na čištění vzduchu. A tím to skončilo. Skoro jako by Hiroaki nikdy neexistoval. 

  • Zdroj textu

    The Washington Post

  • Zdroj fotografií

    The Washington Post


Další články v sekci