Reklama


Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (2)

28.09.2018 - Alois Bělota; Marek Brzkovský

Aby mohli vojáci Osy na severoafrickém válčišti úspěšně bojovat, museli pravidelně dostávat obrovské množství materiálu a zásob, stejně jako posily. To vše muselo být přepravováno přes Středozemní moře. Na vodě i ve vzduchu však čekal odhodlaný protivník…

<p>Polní maršál Erwin Rommel se svým štábem na lybijské frontě, červenec 1942. Pouštní liška musela řešit problém stále se ztenčujících zásob</p>

Polní maršál Erwin Rommel se svým štábem na lybijské frontě, červenec 1942. Pouštní liška musela řešit problém stále se ztenčujících zásob


Reklama

Kapitán Simpson také využíval výhod rozluštěných depeší, a to tak dobře, že Němci zuřili a věřili, že britská rozvědka má v italském velení smečku špionů. Nicméně takřka zoufalé vzepětí italské Regia Marina z léta a podzimu 1941 přece jen dokázalo do Afriky přepravit průměrně 72 000 t nákladu měsíčně, což bylo dokonce o něco málo víc, než generál Rommel potřeboval. Rostoucí úspěchy britských ponorek ovšem také nemohly zůstat nepovšimnuté.

Předchozí část: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (1)

Ačkoli jich z Malty jen málokdy operovalo víc než osm, v září 1941 dostaly statut 10. ponorkové flotily. Možná to zvedlo morálku posádek a kapitán Simpson získal víc pravomocí, ale ve skutečnosti se pro námořníky mnoho nezměnilo. Dál vyplouvali z La Valletty do moře plného min a torpédoborců s vědomím, že s protivníkem vedou klasickou opotřebovací válku. Současně ovšem věděli, že z Malty víc ponorek operovat nemůže, protože i Britové jen s obtížemi řešili zásobování obleženého ostrova. Například torpéda a naftu často získávali z velkých podmořských člunů třídy T, které připlouvaly z Alexandrie a Gibraltaru.

Svaz K proti konvojům

Další britský krok namířený proti italským snahám o zásobování severoafrického bojiště byl realizován 21. října 1941, kdy se zformoval Svaz K kapitána Williama Agnewa, čítající lehké křižníky Aurora, Penelope, Ajax a Neptune posílené o čtyři torpédoborce. Tato formace měla za úkol vyplouvat z Malty a ničit nepřátelskou dopravu. Přítomnost poměrně silné flotily byla od počátku znát.

V noci na 9. listopad Svaz K rozstřílel italský torpédoborec, pět nákladních lodí a dva tankery, čímž Rommelova vojska ochudil o 34 000 t nákladu včetně tanků, munice a paliva. V prosinci Agnewovy lodě zničily loď s benzinem a potravinami, tanker a torpédoborec, a protože nezahálely ani ponorky, Italové konvojový systém vzdali a malé objemy zásob už dopravovali jen na rychlých, leč nepříliš prostorných válečných lodích.

Na to ovšem doplatily křižníky Alberico Da Barbariano a Alberto Di Giussano, které v bitvě u mysu Bon potopila torpéda tří britských a jednoho holandského torpédoborce ze seskupení kapitána Grahama Stokese. O zoufalé situaci Italů svědčí fakt, že oba křižníky vezly benzin na pouhé čtyři dny boje. Pozemní vojska nadále bojovala jen díky „nadbytečným“ zásobám shromážděným v minulých měsících, nicméně do budoucna se situace nejevila zrovna růžově.

Karta se obrací

Síly Osy ovšem stále ještě měly dost energie a prostředků k obratu. Už 29. října vrchní velení Wehrmachtu přijalo rozhodnutí zničit Maltu. Na Sicílii se vrátila velká část X. leteckého sboru a vzdorující ostrov čekalo těžké bombardování. Také italské námořnictvo zintenzivnilo minovou válku a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Právě na minách byl 19. prosince ztracen křižník Neptune, z jehož posádky přežil jediný muž, a torpédoborec Kandahar. Další dva křižníky také poškodily miny a i vzhledem k tvrdým leteckým útokům musel Svaz K z Malty pryč. Všechna práce tak zase zbyla na ponorkáře, jenže ti už jen těžce navazovali na úspěchy minulých měsíců. V lednu 1942 totiž do šifrovacích strojů Enigma přibyl čtvrtý rotor a dříve přesný pramen informací ze dne na den vyschl.

V lednu 1942 tak Italové přišli jen o dvě lodě, avšak zásobovací situace na frontě se nezlepšila – spíš naopak. Síly Osy totiž nabobtnaly na sedm italských a tři německé divize, které ke svým operacím potřebovaly 100 000 t materiálu měsíčně. Ačkoli ztráty na moři klesly na pouhých šest procent, vzhledem k minulým úbytkům lodního prostoru se v prvních pěti měsících roku 1942 podařilo do Afriky dopravit v průměru jen dvě třetiny zásob požadovaných armádou. Na druhou stranu se Luftwaffe konečně podařilo vyhnat z Malty Simpsonovy ponorky. Do 10. května 1942 poslední čluny opustily La Vallettu, dva se cestou potopily na minách a v Alexandrii nemohli věřit svým očím, když zjistili, že slavná 10. flotila se skládá jen ze čtyř ponorek otlučených nálety a hlubinnými náložemi. 

Zoufalá situace

Podobný stav setrval i poté, co Němci dobyli Tobruk. Přestože tamější přístav padl do Rommelových rukou 22. června 1942 takřka neporušený, chybějící palivo znemožnilo jeho širší využití. Vojska Osy v Africe v té době dostávala už jen něco přes 30 000 t materiálu měsíčně a navíc většinu z toho v Tripolisu – tedy asi 2 000 km za frontou. V polovině července se navíc na Maltu vrátila 10. flotila. Ačkoli už nedokázala zopakovat úspěchy minulého roku, každá potopená loď znamenala pro Italy těžkou ránu.

Kromě toho se na ostrově objevily také rychlé torpédové čluny, které italské námořnictvo nutily k velkým oklikám vedoucím k jedinému – vyšší spotřebě paliva. A když se 15. listopadu na Maltu vrátil i křižníkový Svaz K, problém dopravy se stal takřka neřešitelným. Poblíž italských přístavů číhaly britské ponorky, dále vlastní i britská minová pole, křižníkový svaz a ve vzduchu hlídkovalo letectvo.

Až do konce

Přesto to Italové zkoušeli. Na přelomu listopadu a prosince 1942 vypravili do Tuniska konvoj čtyř lodí s doprovodem tří torpédoborců a dvou torpédovek. Seskupení záhy objevil britský letecký průzkum a do boje vypluly tři křižníky se dvěma torpédoborci, které italský svaz zcela zničily. Krátce nato velení italského námořnictva konstatovalo, že zásobování je nemožné, protože dva ze tří konvojů do Afriky prostě nedoplují. Bylo to trochu nadsazené hlášení, protože ztráty ve skutečnosti činily „jen“ asi čtvrtinu, nicméně pouze v prosinci 1942 Spojenci potopili pět italských lodí hladinovými plavidly, 15 ponorkami, 14 letadly, tři vyletěly do povětří na minách a čtyři zmizely z neznámých příčin.

Kromě toho už 3. ledna 1943 Britové obsadili Tripolis, který dobře posloužil jako další základna pro napadání italské dopravy. Italové mohli využívat už jen přístav Bizerta v Tunisku, což i nadále statečně činili. Ačkoli jen v únoru 1943 přišli o 60 lodí, slábnoucí Afrikakorps posílilo přes 40 000 německých vojáků. V březnu a dubnu dosáhly ztráty zasílaných zásob hrozivých 42 %, přičemž o vítězné vavříny se spojenečtí letci a námořníci dělili přibližně rovnoměrně.

Italové se však až do konce africké kampaně snažili počet útočníků redukovat a přes velké ztráty se jim to občas i dařilo, když v období mezi mezi listopadem 1942 a dubnem 1943 zničili deset britských ponorek a jeden torpédoborec. V konečné fázi bojů na přelomu dubna a května 1943 Američané obsadili Bizertu a se zásobováním po moři byl konec. Tuniské pláže však stále zůstávaly volné, a tak admirál Cunningham zahájil operaci Retribution (odplata) s cílem zabránit silám Osy evakuaci. Šlo o blokádu afrického pobřeží, kterou sám její velitel formuloval takto: „Potopit, zapálit, zničit. Ať nic neuteče.“ V této akci bylo zničeno asi dva tucty malých lodí a břehů Sicílie dosáhlo jen několik set šťastlivců. 

 

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka
Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907