Cola pro mariňáky, Fanta pro Wehrmacht: Dvojí tvář slavného nápoje
Nápoj značky Coca-Cola byl téměř po celou dobu své existence spojována s americkým stylem života. Také v průběhu druhé světové války firma opakovaně dávala na odiv svou věrnost „zemi svobodných“. Méně se však ví, že ve stejné době měla i druhé želízko v ohni. Zatímco američtí mariňáci pózovali fotografům s láhvemi s temně hnědou tekutinou, Wehrmacht pil Fantu…
Populární Coca-Colu vynalezl v roce 1886 americký lékárník a veterán americké občanské války John Pemberton. Legenda říká, že tento muž utrpěl v uniformě Konfederace vážná zranění v boji a během zotavování se stal závislým na morfiu. Nový nápoj tvořený mimo jiné výtažky z listů koky a ořechů kola (odtud též jeho název) měl představovat pokus nahradit drogu tišící bolest méně škodlivou alternativou.
Z Coca-Coly se však stal hit, který v průběhu následujících dekád pronikl do celého světa. Do Německa si poprvé našel cestu v roce 1929. Další významný milník pak přišel o čtyři roky později, kdy v čele berlínské pobočky Coca-Coly stanul Max Keith.
Obchod s nacisty
Schopný manažer se stal klíčovou osobností pro další běh událostí. Stejně jako jeho američtí nadřízení neměl s právě nastupujícím nacistickým režimem problém a ochotně šel novým vládcům země na ruku. „Není pochyb o tom, že byl nacistický kolaborant. Ale nebyl členem nacistické strany. Jeho oddanost patřila vždy Coca-Cole, nikoliv Hitlerovi,“ shrnul Keithovu pozici historik Mark Pendergrast.
Coca-Cola se stala jedním ze sponzorů olympijských her v Berlíně roku 1936 a její marketingové oddělení dokonce vyrobilo etikety se svastikou. Nápoj si oblíbil Hermann Göring a další prominenti režimu a spolupráce neskončila ani po vypuknutí války. Naopak, za německými tanky projížděl nově okupovaná území Keith se svým managementem a přebíral kontrolu nad tamními dosud samostatnými pobočkami Coca-Coly.
Kosa na kámen však padla v roce 1941, když třetí říše vstoupila do války s USA. Americká vláda nedovolovala domácím společnostem obchodovat s nepřítelem a Keith tak přišel o klíčovou surovinu – sirup z koky, který byl pro výrobu nápoje nezbytný. Reálně také hrozilo, že jeho podnik zkonfiskují nacisté, jako to učinili s jinými americkými firmami. Kritický okamžik vyžadoval odvážné řešení.
Fanta-sie
Skupina podnikových chemiků proto na Keithův příkaz zahájila vývoj nového nápoje, který by bylo možné vyrábět ze surovin dostupných i v přídělovém systému. Výsledek představovala tekutina tvořená především zbytky z jablečné drti, cukrové řepy a syrovátek. „Používali v podstatě zbytky zbytků,“ vyjasnil Pendergrast, „nedovedu si představit, že by to dnes někomu chutnalo.“ Produkt však byl na světě a zbývalo ho už jen prodat. Na poradě vedení vymyslel jeden z obchodních zástupců Josef Knipp název odvozený od slova Fantasie: Fanta.
V omezeném přídělovém hospodářství panujícím v nacistickém Německu se novému nápoji začalo dařit – i proto, že neexistovalo mnoho alternativ. Limonáda navíc sloužila nejen k běžné konzumaci, ale používala se také jako dochucovadlo při vaření, protože panoval nedostatek cukru. Jen v roce 1943 hlásila společnost 3 000 000 prodaných lahví Fanty, což na tu dobu představovalo slušný výsledek. O něco odlišná verze nápoje tvořená především bezinkami se potom pod Keithovým dohledem vyráběla v okupovaném Nizozemí.
Legenda vypráví, že když spojenečtí vojáci dorazili do částečně rozbombardované továrny na Coca-Colu v Německu, nalezli tam Keitha a jeho podřízené, kteří dál vyráběli Fantu, jako by kolem žádná válka ani nebyla. Ačkoliv jde nejspíš o smyšlenou historku, německý manažer se v očích amerického vedení stal hrdinou, který udržel provoz konfliktu navzdory. Kolaborace s nacisty se vůbec neřešila, viceprezident společnosti Harrison Jones jej namísto toho nazval „skvělým mužem“ a Keith převzal vedení evropské sekce Coca-Coly. Výroba Fanty pokračovala až do roku 1949, kdy byla ukončena. O šest let později představila společnost nápoj stejného jména, tentokrát však pomerančové příchuti.
Kdekoliv na světě za niklák
Vstup Spojených států do války umožnil společnosti Coca-Cola demonstrovat svou roli nositele amerického stylu života. Její vedení v čele s prezidentem Robertem Woodruffem rozhodlo, že každý příslušník US Army musí mít možnost sehnat láhev coly za pět centů bez ohledu na to, kde se právě nachází. Firma proto v průběhu konfliktu postupně vybudovala na vlastní náklady celkem 64 stáčíren na různých místech planety – v Evropě, Africe i v Tichomoří – ze kterých poté distribuovala nápoj na téměř všechna bojiště, na nichž US Army působila.
A obří investice se Coca-Cole vyplatila. Nejenže Yankeeové spotřebovali během konfliktu více než pět miliard láhví sladkého nápoje, ale kampaň navíc výrazně posílila pozici společnosti doma i ve světě.
