Historie svatebního veselí: Jaké zvyklosti převzali křesťané od Římanů a barbarů?

19.06.2021 - Lenka Peremská

Svatba byla z historického hlediska považována především za oboustranně výhodný obchod. Samotný svatební obřad doprovází řada zvyklostí a rituálů, které často považujeme za projev prastaré tradice. Část z nich opravdu provozujeme coby dozvuk dávných tradic, jiné jsme ale přebrali relativně nedávno...


Reklama

Když se křesťanská církev definitivně usadila v raně středověké Evropě, pokusila se vytlačit všechny pohanské svatební obyčeje. Na zbourání zažitých tradic však nestačila, a proto si je přizpůsobila do vlastního obřadu. Oba systémy pak nadále existovaly vedle sebe.

Černá nevěsta

Společnost vždy kladla velký důraz na barvy a jejich symboliku. S ohledem na ni byly také pečlivě vybírány šaty, v nichž měla dívka vstupovat do posvátného svazku. Zatímco pohanské národy v čele s Kelty upřednostňovaly červenou, která vyjadřovala plodnost, rané křesťanství sázelo spíše na modrou. Chladná barva totiž představovala nevinnost a čistotu, a proto také byla typická pro Pannu Marii. Okázalé šaty určené jen pro jedinou příležitost si však mohla dovolit jen špička společenské pyramidy. Zbytek žen na svůj velký den tradičně oblékal takzvané nedělní šaty, tedy úbor, který si dívky schovávaly na sváteční příležitosti.

Z praktického hlediska byl daný oděv většinou hnědý nebo šedý a žena se mohla provdat dokonce i v černé, především brala-li si vdovce. Trend bílé se uchytil teprve před polovinou 19. století. Dne 10. února roku 1840 totiž britská královna Viktorie vstoupila do manželství se svým bratrancem Albertem v oslnivé bílé róbě.

Ceremonie a zvyklosti

Svatbu, či lépe řečeno oddavky provázela celá řada úkonů, které měly zajistit nejen jejich hladký průběh, ale především štěstí a spokojenost mladého páru. Určité rituály či součásti svatebního oděvu navíc vyjadřovaly společenský status. 

Důležitá byla nevěstina neposkvrněnost. Snoubenka měla vstupovat do svazku jako panna a tento stav vyjadřovala zeleným věncem na hlavě. Pokud obyčej nedodržela, říkalo se, že byla „připravena o věneček“.  Padlé ženy se potom oddávaly s čepcem nebo šátkem. Neméně důležitý byl závoj. Jeho užívání je doloženo ještě před zlomem letopočtu a červená látka spadající z hlavy byla oblíbená i ve starém Římě. Většina kultur dívce zahalovala tvář, čímž ji asi chránila před zlými pohledy a uřknutím. Ve střední Evropě se však v průběhu středověku a novověku používal společný závoj pro nevěstu i pro ženicha v podobě baldachýnu. Módu dlouhých bílých závojů jako součásti svatebního oděvu vyvolala opět svatba královny Viktorie.  

Zakázaná data

Kromě zvyků a obyčejů existovala i jasně daná pravidla, týkající se nejvhodnější doby sňatku. Zatímco dnešní společnost upřednostňuje svatby v teplém jarním a letním období, u převážně zemědělské společnosti několika minulých staletí tomu bylo přesně naopak. Lidé museli především hledět na vlastní obživu, teprve potom se mohli oddávat veselí. O svatbě v květnu se navíc říkalo, že nosí smůlu, protože případné dítě se pak narodilo uprostřed zimy.

TIP: Svatební tradice: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Teprve když se příroda odebrala k zimnímu spánku, mohli si lidé dovolit věnovat několik dnů veselce. Nejoblíbenějšími měsíci byl proto listopad a zejména únor. Kromě praktických výhod byly tyto sychravé a chladné měsíce v podstatě jedinou možností, církev totiž zakazovala svatby v době malého a velkého půstu, tedy v období adventu a v předvelikonočním čase. Navzdory všem pravidlům se však mladý pár mohl oddat kdykoliv, svatba však musela být tichá a neveselá. Určitá pravidla byla spojena i s výběrem vhodného dne. Zámožnější rodiny pořádaly svatby v úterý, kdy se podle Bible odehrála svatba v Káně Galilejské. Dvojice z chudší vrstvy spojovaly své životy ve čtvrtek.    

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907