Kvalita proti kvantitě: Německé tanky ve víru druhé světové války
Oba světové konflikty se nesly ve znamení překotného vývoje technologií – především těch spojených s evolucí nových a ještě účinnějších zbraní. Tento trend se nevyhnul ani tankům, přičemž stroje z konce války vůbec nevypadaly jako potomci obrněnců nasazovaných v roce 1939.
Vítězství ve válce nemohla zajistit pouze kvalita zbraní, ale také dostatečná produkce. Po vypuknutí 2. světové války přešel průmysl zapojených zemí na válečnou výrobu, k čemuž došlo také v Německu. Tam se jasným „tahounem“ válečného úsilí stal PzKpfw IV. Ačkoli měl původně zejména spolupracovat s motorizovanou či mechanizovanou pěchotou coby nástroj k vyřazování opevněných bodů na bojišti, postupně získal funkci hlavního ničitele obrněných vozidel protivníka. Zesilování spojeneckých pancířů totiž znamenalo, že PzKpfw III rychle pozbyl hodnotu, kdežto těžší „čtyřka“ se projevila jako ideální platforma pro montáž zdokonalených kanonů ráže 75 mm s dlouhou hlavní.
Jednalo se o vozidlo s mimořádným evolučním potenciálem, které se proto vyrábělo až do samého konce války. Hitler sice chtěl produkci zastavit ve prospěch nových typů, ale generalita Wehrmachtu si uvědomovala mimořádnou hodnotu tohoto typu, a tudíž nastal jeden ze vzácných případů, kdy se vůdce nechal přesvědčit rozumnými argumenty a svůj rozkaz vzal zpět.
Německá sázka na kvalitu
Zároveň je třeba zdůraznit, že se Hitler nemýlil, když nové projekty prosazoval, protože již boje v západní Evropě a v severní Africe v letech 1940–1941 naznačily potřebnost modernějších vozidel. Zejména britské „pěchotní“ tanky disponovaly pancéřováním, s nímž si německé kanony nedokázaly poradit, a ještě horší situace panovala v SSSR, když Němci narazili na pomalé, ale výjimečně silně chráněné těžké obrněnce řady KV. Na základě těchto zkušeností pak vznikl proslulý „tygr“, respektive PzKpfw VI Tiger, ačkoliv striktně konstrukčně vzato dosud šlo o design postavený na meziválečných koncepcích.
Skutečný generační průlom měl přinést až zcela nový střední tank, budoucí PzKpfw V Panther, jenž vznikl jako odpověď na T-34. Početní přesile sovětských „téček“ (a posléze rovněž amerických shermanů) totiž chtěli Němci vzdorovat převahou v kvalitě. Říše prostě neměla kapacity pro produkci v počtech srovnatelných s USA či SSSR, a to mimo jiné kvůli skutečnosti, že většina tamních továren nikdy nezavedla pásový systém. Němci mu příliš nedůvěřovali, protože podle nich nedovoloval rychlé zavádění změn a adekvátní kontrolu kvality.
Obrovská produkční čísla
Ve fabrikách v Německu a v okupované Evropě během války vzniklo okolo 25 000 tanků, z čehož zhruba třetina připadla na páteřní typ PzKpfw IV. Je ovšem nutné dodat, že třetí říše produkovala působivým tempem i jiné obrněnce, zvláště útočná děla, a proto se vůbec nejvíce vyráběným typem stal StuG III, u kterého některé prameny připouštějí i více než 10 000 kusů.
Přesto tyto počty blednou proti produkčním číslům sovětského a amerického průmyslu, neboť z továren v USA za války vyjelo přes 88 000 tanků, z nichž téměř 50 000 tvořila vozidla typu M4 Sherman. V sovětské produkci drtivě dominovaly „čtyřiatřicítky“, ale nemělo by se zapomínat ani na další typy, jelikož druhým nejpočetnějším obrněncem s rudou hvězdou byl lehký T-70 s více než 8 000 exempláři a v tisícových počtech se vyráběly také těžké tanky sérií KV a IS.
Zanedbatelná rozhodně nebyla ani produkce továren ve Velké Británii, které za války dodaly celkově téměř 25 000 obrněnců. Britové se sice stále drželi problematického členění na „pěchotní“ a „křižníkové“ tanky, ale v obou kategoriích poté zařadili do výzbroje pokročilé a na bojišti poměrně efektivní konstrukce, v té první především Churchill a ve druhé Cromwell a Comet. Ty se stále nemohly svou kvalitou plně vyrovnat tigerům a pantherům, německý náskok v palebné síle a pancéřové ochraně však výrazně snížily.
Totéž platilo také o americkém designu těžkého tanku M26 Pershing, jenž v samém závěru války v Evropě absolvoval řadu víceméně vyrovnaných soubojů s německými „kočkami“. Ani to ale nemohlo změnit ústřední fakt, že se německé tanky takřka do posledních dní těšily kvalitativní převaze, musely však čelit zdrcující početní přesile.
Jen s malou nadsázkou se tedy říká, že jeden tiger nebo panther dokázal téměř vždy spolehlivě porazit dva nebo tři T-34 či shermany. Ovšem naneštěstí pro Němce jich většinou bývalo spíše 20 nebo 30. Neoficiální britská poučka říkala, že pro spolehlivé zničení „tygra“ je potřeba nasadit minimálně čtyři až pět shermanů a očekávat, že střetnutí přečká nanejvýš jeden z nich.
Limity křižníků
Všechny tyto zkušenosti se již v závěru druhé světové války projevily v návrzích nových typů, které již ale do bojů nestačily promluvit. Mezi hlavní zjištění patřila teze, že užitečnost těžkých tanků v klasickém smyslu (například tiger či IS-2) prudce klesá, a to zejména kvůli jejich omezené pohyblivosti. Totéž ostatně platilo o britských „pěchotních“ tancích. Zároveň ovšem vycházely najevo limity klasických středních tanků a „křižníků“, které už nemohly nabídnout adekvátní pancéřovou ochranu. Válka rovněž demonstrovala malou bojovou hodnotu lehkých tanků, které v její druhé polovině mohly díky své pohyblivosti zastávat už pouze průzkumné a pomocné funkce, neboť jejich kanony a pancíře na víc nestačily.
Z hlavních válečných typů se nejlepších hodnocení dočkal T-34 jako jednoduchý a vážné nedostatky mající, avšak pro masovou výrobu ideální typ, a dále německý panther coby určitě nejlepší příklad sázky na kvalitu. Německo jej řadilo do střední kategorie, ale s hmotností téměř 45 tun odpovídal tomu, co Sověti a Američané považovali za těžké tanky, protože se vyznačoval výborným pancířem.
Inovativní koncepce MBT
Sovětský svaz jako přímého soupeře „Panterů“ vyvinul střední T-44, na jehož základě poté vznikl typ T-54, kdežto Britové vtělili podobné požadavky do projektu Centurion. Ani jeden z těchto obrněnců už do války nepromluvil, avšak spolu s americkým pershingem stály u zrození nové konstrukční filozofie, jíž se pak začalo říkat „hlavní bojový tank“ (Main Battle Tank – MBT). Za určitý její předstupeň se někdy považuje už panther, který ale pořád zaostával z hlediska pohyblivosti.
Stručně se dá říci, že MBT reprezentuje univerzální bojovou platformu jako klasický střední tank, ale nabízí ochranu jako těžký a rychlost lehkého. Taková kombinace se ale pochopitelně stala dostupnou až díky pokroku v oblastech kanonů, pancéřování a motorů, jenž se odehrál během války. Ta sice nakonec přinesla triumf kvantity nad kvalitou, zároveň však umožnila vytříbení kvality, díky němuž se zrodila nová koncepce MBT.
