Neohrožení tankobijci pod pancířem: Vladimir Vostrov a Hermann Bix

Přestože samohybka SU-76 sloužila primárně jako podpůrný prostředek infanterie, bojovalo s ní několik skutečných tankobijců. Největším postrachem panzerů na „šestasedmdesátce“ se stal Vladimir Borisovič Vostrov (*1924) ze 423. gardového samostatného pluku samohybných děl. Narodil se v Jarcevu u Smolenska, a když Němci přepadli SSSR, neměl ještě ani dokončené vzdělání. Po invazi vstoupil do dobrovolnické jednotky Komsomolu, která měla strážit mosty. Němci však domobranu obklíčili a Vostrovovi se z pasti podařilo uniknout posledním vlakem. Ocitl se nedaleko Moskvy a několik měsíců pracoval jako automechanik, nakonec se v dubnu 1942 přihlásil do armády.

Smrt v ocelové rakvi?

Po základním výcviku sloužil u pěchoty, koncem roku 1943 utrpěl zranění a putoval do lazaretu. Jakmile se zmátořil, nadřízení jej přidělili k pluku samohybek. To mladíka příliš nenadchlo – tankisté sice měli pohodlnější život než „blátošlapové“, zato jejich život mnohdy končil upálením v ocelové rakvi. Osádky si vyzvedly nové stroje v továrně v Mytišči a přímo během cesty z fabriky se je učily ovládat. Vostrov se stal příslušníkem 1433. pluku samohybného dělostřelectva v rezervě nejvyššího velení, který se transformoval ve 423. gardový regiment zařazený do VI. mechanizovaného sboru. Na konci války činilo Vostrovovo skóre 12 zničených tanků Wehrmachtu, které považoval za dokonalejší než sovětskou techniku.

O své službě nikdy moc nemluvil, přesto jednou zavzpomínal na typický střet: „Do paměti se mi vryla událost ze začátku roku 1945. Podporovali jsme útočící pěchotu a ostřelovali Němce asi hodinu. Napravo ve vzdálenosti 150 m se táhl sráz, od něhož naším směrem vyběhla skupina vojáků a křičela: ‚Tanky!‘ Otočili jsme samohybky čelem ke srázu a vyčkávali. Brzo se objevil první panzer – nejprve hlaveň, potom i zbytek. Zamířil jsem, vypálil a zničil ho podkaliberním nábojem. Oddechli jsme si, jenže vmžiku nám vstříc vyjel další. Bylo to kdo s koho – komu se podaří vypálit a trefit jako prvnímu? V takových chvílích jsme měli v krvi spoustu adrenalinu… Zkrátka nemůžete myslet na smrt a nemáte ani čas se bát. Jen jsem znovu zamířil a vystřelil. Dostal jsem ho a pak pěchota vyřídila prchající osádky kulometem. Po takovém boji byl člověk rád, že měl zase jednou štěstí…“ 

Mnohé členy osádek SU-76 však štěstěna opustila. Poslední rok války podle Vostrova nepřežilo více než 75 % příslušníků pluku, a to zejména kvůli příliš častému nasazení samohybek při frontálních úderech.

Odmítnutý tankista

Slezský rodák Hermann Bix (1914–1986) se po završení školní docházky stal mechanikem a později si podal přihlášku do Reichswehru, avšak byl odmítnut. Mladík se nenechal odradit, na jaře 1935 vstoupil do čerstvě založeného Wehrmachtu a stal se příslušníkem 2. tankového pluku v Eisenachu. Při polském a francouzském tažení působil jako motospojka, na začátku operace Barbarossa už se mohl pochlubit pozicí velitele tanku u 7. roty 35. regimentu.

Během prvních týdnů útoku na SSSR zničil Bix 60 nepřátelských vozidel, tucet protitankových kanonů a 16 polních děl, údajně se též podílel na zajetí asi 800 rudoarmějců. Za tyto výkony získal Železný kříž a v říjnu 1941 jej převeleli k 6. rotě, s níž se zúčastnil postupu k městu Tula. Podařilo se mu ukořistit pro svou divizi netknutý sovětský sklad pohonných hmot a u Mcensku přežít tvrdý protiúder 4. tankové brigády vyzbrojené T-34 a KV-1. Když koncem roku museli Němci při ústupu od Moskvy ponechat osudu značné množství obrněné techniky, bojoval Bix dočasně jako pěšák.

Proti Sovětům i Američanům

Na jaře 1942 se dočkal velení čety v 8. rotě 15. tankového pluku a v červnu jej do nohy i ruky zasáhly střepiny granátu. Přesto zůstal u jednotky až do dalšího zranění koncem srpna, kdy jeho panzer najel na minu. Následovala dlouhá léčba v zázemí i vyznamenání Německým křížem. Po rekonvalescenci působil Bix jako ředitel výcviku v poddůstojnické škole v Eisenachu a v této funkci setrval až do jara 1944, kdy odcestoval do Francie coby instruktor tankové divize právě přezbrojené na panthery. Už v červnu opět putoval na východní frontu a bojoval ve stíhači tanků Jagdpanther u Varšavy a v Kuronsku.

Utrpěl další dvě zranění, přesto odmítl opustit spolubojovníky a jen za 25. únor 1945 zničil 16 obrněnců. V březnu se účastnil průlomu své divize u Gdaňsku a poblíž Stargardu vyřadil čtyři americké tanky v sovětských barvách. Tuhé boje pokračovaly a v průběhu dvou týdnů si Bix připsal na konto další tucet zářezů, za což jej čekal Rytířský kříž. Začátkem května utržil své poslední zranění a byl po Baltském moři evakuován do Kielu, kde se vzdal Britům, a několik měsíců strávil v zajetí. Roku 1956 vstoupil do Bundeswehru a sloužil v něm 14 let. Podle oficiálních statistik zničil za války 75 obrněných vozidel.