Kdo byl nejbohatším člověkem známé historie? Podle historiků to není Bill Gates ani Jeff Bezos. Není to ani žádný z bohatých průmyslníků, jako byl Andrew Carnegie nebo John Rockefeller. A není to dokonce ani první císař Římské říše Augustus, který je podle všeho druhý v pořadí.

Nejbohatším člověkem historie byl muž, který během své poutě do Mekky neúmyslně způsobil zhroucení ekonomiky zemí, jimiž procházel. Rozdal a utratil tolik zlata, že to dramaticky snížilo jeho cenu na celá desetiletí.

Tímto mužem byl Mansá Músa, který v letech 1312 až 1337 vládl bohaté západoafrické říši Mali, rozkládající se ve středověku na velké části severozápadní Afriky. Odhadnout jeho bohatství není snadné. Tvořilo ho hlavně zlato, měď, mušle, koření, perly, sůl a další luxusní komodity té doby. Podle moderních údajů mohl jeho majetek odovídat dnešním 400 až 500 miliardám dolarů, čili asi 8,8 až 11 bilionů Kč.

TIP: Boháč Mansa Musa: Denně mu v pokladnici přibývaly kilogramy zlata

Jak vlastně došlo k tomu, že byl Mansá Músa tak převelice bohatý? Stal se vládcem říše, které v té době měla k dispozici velkolepé přírodní zdroje. A Mansá Músá byl ambiciózním a strategicky uvažujícím panovníkem, který možnosti říše Mali naplno využil. Jak uvádí Kathleen Berzock z amerického National Museum of African Art, na území této říše se kromě celé řady důležitých zdrojů luxusních komodit nacházelo několik zásadních nalezišť zlata, které bylo v té době nejčistším a nejvíce ceněným na světě.

Supermasivní černé díry najdeme pravděpodobně v nitru každého velkého hvězdného ostrova. Obří útvary s hmotnostmi statisíců až milionů slunečních hmot se ukrývají uvnitř centrálních struktur a nezřídka představují zdroj galaktické aktivity, pokud na ně z okolí dopadá látka koncentrovaná v akrečním disku. 

Galaxie ovšem obvykle nebývají v přilehlé oblasti vesmíru osamocené: Vyskytují se v celých kupách, a občas se tak srážejí. Při kolizi dvou hvězdných ostrovů vzniká nová velká eliptická galaxie, v jejímž centru kolem sebe obíhají hned dvě supermasivní černé díry. Kroužící dvojice ztrácí energii v různých formách, mimo jiné gravitačními vlnami, až se za dlouhý čas oba objekty opravdu fyzicky srazí – splynou. Vznikne jednak mohutný záblesk gravitačních vln, které jsme již na Zemi zachytili, ale především se utvoří nová, hmotnější černá díra. 

TIP: Nedobrovolně vyhoštění ze svých vesmírných domovů: Hvězdy, hvězdokupy i celé galaxie

Teoretické práce simulující popsaný proces poukazují, že při srážce dvou černých veleděr s výrazně odlišnými hmotnostmi nemusí splynutí probíhat symetricky. V důsledku přenosu momentu hybnosti tudíž může výsledná veledíra získat značný pohybový moment, jenž by ji mohl třeba jen odchýlit z centra galaxie. Astronomové po takových excentrických dírách intenzivně pátrají, neboť pozorování naznačují, že se pozice až pětiny černých veleděr odchylují od geometrického středu hvězdných ostrovů, jež prokazatelně prošly srážkou. „Štulec“ by ovšem mohl být dost silný i na to, aby nově vzniklou veledíru z galaxie vymrštil.

Při vyjednávání používáme mantru: Než dokážete motivům naštveného člověka (nebo například únosce) porozumět, hledejte pochopení. Hlídejte si vlastní emoce, protože to jediné máte pod kontrolou. Neberte si osobně neslušné či negativní komentáře a snažte se udržet klidný tón. Nechte únosce, aby vše ventilovali, pokud si budete jistí, že jste v bezpečí. Často je ukonejší empatie, zatímco vyzývat je, ať se uklidní, má opačný efekt. Udržujte oční kontakt, aby věděli, že situaci berete vážně, ale neusmívejte se. Aktivně naslouchejte a snažte se pochopit, v čem tkví problém. Ať už jde o jakoukoliv hrozbu, zachovejte pokud možno pevné nervy. 

TIP: Jak ovlivňují naše chování sociální média?

Nikdy neříkejte „to byste neudělal“, ale „prosím, nedělejte to“. Neříkejte ani, že to chápete. Zkuste raději „takže pokud tomu správně rozumím…“, aby věděli, že vnímáte jejich obavy. Jakmile dospějete k pochopení problému, komunikujte klidně. Dobrý začátek zní třeba „chápu váš úhel pohledu“, případně zkuste slova jako „to musí být frustrující“. Použití jména v oslovení může přinést uvolnění, protože když člověk slyší své jméno, automaticky zpozorní. 

Poslední milion let poznamenaly nejintenzivnější změny podnebí, jež naše planeta prodělala za uplynulých sto milionů roků. Příslušníci rodu Homo a jejich předchůdci se tak vyvinuli v podmínkách, které můžeme označit za klimaticky katastrofické. Přesto si v nich člověk dokázal nalézt své místo a projít vítězně až do holocénu, posledního meziledového období, v němž žijeme dnes. 

Boje s rozmary počasí ovšem neustaly ani po éře ústupu ledovců, která skončila zhruba před deseti tisíci lety. Tehdy lidstvo absolvovalo ohromný civilizační skok, provázený zrodem zemědělství a prvních měst i říší. Největším nepřítelem raných zemědělců, ale mnohem později také obyvatel středověkých států se nicméně nestávaly výkyvy teplot, nýbrž katastrofy související s vodou. Úroda obilí totiž primárně závisí na tom, jak na jaře naklíčí zrna – a ta si se změnami teplot poradí překvapivě dobře, zatímco s nedostatkem vláhy nikoliv. Právě katastrofické hydrologické události tak v posledních tisíciletích „hýbaly dějinami“: Nutily společenstva k migracím i válkám a přepisovaly politické uspořádání světa. 

Když kultury vyschnou

Jedna z prvních se odehrála přibližně před čtyřmi tisíci lety, kdy do indických městských států Harappa a Mohendžodaro vtrhli nájezdníci ze severu. O následné brutalitě svědčí řada koster s rozsekanými lebkami, jež se našly v poničených domech – útočníci sídla vyplenili a obyvatele bez milosti povraždili. 

Vědcům však dlouho nedávalo spát, proč města podlehla tak rychle. Jejich civilizační vyspělost totiž dodnes vyráží dech: Nacházely se v nich například vícepatrové domy z pálených cihel vybavené nejen okny a větracími otvory, ale také koupelnami či splachovacími záchody s odtokem do kanálů vedoucích pod zemí. Podstatně zaostalejší nájezdníci, kteří se sídel krvavě zmocnili, zřejmě ani netušili, k čemu zmíněné vymoženosti slouží – místo v domech se totiž usadili v primitivních chatách, jež si postavili v ulicích. 

Oslabeni a přemoženi

Pravděpodobnou příčinu rychlého úpadku vyspělých indických civilizací nakonec vysvětlil výkyv klimatu. Okolo roku 1900 př. n. l. došlo v jejich okolí k náhlému vysychání řek a polí. Za zkázou jedné z nejrozvinutějších kultur starověku tak stála extrémní sucha následovaná nejspíš hladomory, takže se místní lidé proměnili ve snadný terč. 

Devastující srážkové minimum se však zřejmě nedotklo jen indického subkontinentu. Kolem roku 2000 př. n. l. totiž zanikla i řada sumerských měst: Vyspělá sídla vynálezců prvního písma podle dochovaných zdrojů padla do rukou mnohem zaostalejších Elamitů a Amorejců. A že lze vinu za jejich zánik opět přiřknout vrtochům počasí, dokládá i dobový žalozpěv Nářek nad zkázou Uru, v němž se mimo jiné píše: „Ze Sumeru království odnesli / Eufrat a Tigris na zpustošených březích jen plevel rodily / Úrodná pole pouze bodláky plodila / Zahrady bez štěpů samy od sebe zahynuly…“

Temná éra Egypta

O katastrofální vlně sucha také hovoří, nebo spíš „mlčí“ starý Egypt. Právě roky 2150–1990 př. n. l. jeho historie jsou na rozdíl od starších a novějších etap zmapovány tak chabě, že se o nich dokonce mluví jako o temné éře nebo o prvním přechodném období. 

Jistou představu o tehdejší situaci přináší biblická kniha Genesis: Píše se v ní o sedmi letech hladu, který sužoval země okolo Egypta, načež se přesunul až k deltě Nilu. Ještě výmluvněji pak dopady krize líčí tzv. Ipuwerův papyrus: „Podřízený se stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku…“

Suchý zrod Říma

I další velký klimatický výkyv, který podstatně zamíchal kartami dějin, souvisel s vlnou extrémního sucha. Zasáhla Asii a Evropu v letech 843–775 př. n. l. a odborníci ji někdy označují jako „homérské minimum“. Bezmála sedm dekád nedostatku srážek provázela v prvé řadě rozsáhlá migrace v severní a střední části Apeninského poloostrova. Právě tehdy vypudili Latinové kmen Sabinů z oblasti severně od řeky Aniene a došlo k založení Říma. Ze stejné doby pocházejí první zmínky o Etruscích na poloostrově, kteří ovládli území mezi Tiberou a Alpami. Odkud přesně přišli, nevíme. Jisté však je, že s sebou přinesli neocenitelné znalosti a vědomosti, bez nichž by Řím nikdy nedosáhl svého rozmachu. 

Homérská minima však dost možná rozpohybovala i migrační vlnu známou jako „řecká kolonizace“. Probíhala zhruba v letech 750–550 př. n. l. a Řekové se během ní usazovali na jihu dnešní Itálie, zatímco další skupiny mířily do jiných částí Středomoří i k Černému moři. Impulz k hledání nového domova vzešel z mnoha řeckých měst prakticky souběžně. A přestože se má všeobecně za to, že migraci spustil rychlý populační růst, pravý důvod mohla představovat vyčerpávající sucha spojená s neúrodou. 

Začátek konce

Na přelomu letopočtu římské impérium v čele s císařem Augustem prosperovalo – doba totiž nebyla skoupá na vláhu. V dalších obdobích již ovšem tak příznivá situace nepanovala: Kolem roku 130 zachvátila Evropu sucha trvající téměř tři století, načež po krátké pauze propukla v roce 475 nanovo a završila se až s letopočtem 618. 

Koncem 4. století se přitom římské impérium rozpadlo na dvě části a o něco později západní říše zcela zanikla. Badatelé se snažili nalézt příčinu zkázy kolosálního politického útvaru, jehož dokonale organizovaná armáda neměla ve své éře obdoby. Mluví se o souhře více faktorů, odpověď či chybějící díl skládačky by však mohlo představovat i nepříznivé klima. 

Chaos čili stěhování národů 

S počátkem 2. století totiž nastoupilo dlouhotrvající sucho a písek ze Sahary zavál egyptská pole, jež dlouho tvořila hlavní sýpku Říma. Obilí se nerodilo ani v Hispánii a na Sicílii, a říše tak musela hledat plodící půdu jinde. V důsledku následných nepopulárních zásahů vlády propukaly rolnické bouře a stále častěji docházelo k dezercím či vzpourám legií. 

Badatelé dokonce prokázali, že pokud v nějakém roce klesly srážky oproti běžné úrovni víc než o 20 %, výrazně vzrostla pravděpodobnost, že vládnoucího císaře někdo zavraždí. Neúroda totiž komplikovala zásobování jednotek a nedostatek stravy značně podněcoval nespokojenost armády i vznik povstání – což se odráželo v tichém souhlasu pretoriánské gardy, osobní císařské stráže, s odstraněním neúspěšného vládce. V letech 235–285 zemřelo násilně 14 z 25 císařů. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

V roce 395 se obří impérium rozdělilo na východní a západní část, přičemž druhá zmíněná po roce 476 definitivně zanikla. Její rozvrat ovšem nenastal naráz, ale odehrával se v relativně dlouhém období od konce 4. až do 7. století. Tou dobou již Evropou zmítal značný chaos: Kontinent křižovalo mnoho různých etnik i kmenů a každý válčil s každým. Éra, kterou označujeme také jako „stěhování národů“, zakrátko pohřbila vše, na čem vyspělá antická civilizace po staletí stavěla. 

Dokončení: Dějiny psané podnebím (2): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? (vychází v úterý 25. srpna)

Hned na počátku je třeba si vyjasnit, kdo je vlastně odstřelovač. Existuje řada definic počínaje tou nejjednodušší – že se jedná o střelce zabíjejícího ze zálohy. Odstřelovač je každopádně chápán jako špičkový střelec z ruční zbraně, specialista zaměřený na ničení jednotlivých cílů na velkou vzdálenost.

I v českém prostředí se často používá anglický výraz sniper, někdy i jeho česká fonetická transkripce snajpr. Uvedený termín se standardně užívá ve většině evropských a amerických armád včetně té ruské. Slovo zřejmě pochází z angličtiny a údajně vzniklo ze slova „sluka“ – anglicky snipe. Tento oblíbený a chutný vodní pták je obtížným terčem, a proto jej mohli ulovit pouze dobří střelci. Poměrně přesnější je tedy německý termín Scharfschütze (doslova ostrostřelec). U nás se občas setkáme s označením ostřelovač, ale podle vojenských lingvistů je nesprávné. Slovo ostřelovat totiž znamená vedení většinou hromadné palby na plošný cíl, obvykle dělostřelectvem a vrchní skupinou úhlů. Naopak sloveso odstřelovat znamená likvidování (odstřelení) a ničení konkrétních cílů.

Nekontaktní boj

Z taktického hlediska je odstřelovač typickým reprezentantem nekontaktního bojovníka. Ničí nepřítele na vzdálenost mimo svůj fyzický dosah, nejlépe s využitím překvapení. Většinou pracuje rovněž mimo takzvaný „close combat“, což je v podstatě nepříliš přesně definovaný boj na malé vzdálenosti. Nekontaktní boj, který lze označit jako první revoluci ve vojenství, začal vrháním kamenů a používáním praků a oštěpů. Takový způsob poskytuje řadu výhod. Především snižuje ohrožení vrhače-střelce protivníkem a vytváří časovou rezervu do počátku kontaktního boje. Kromě toho narušuje systémovost boje jednotek protivníka tím, že likviduje přednostně velitele a různé specialisty.

Z taktického hlediska vytváří možnost zlikvidovat do chvíle přímého kontaktu jednoho i více protivníků, čímž může eliminovat početní převahu protivníka. Vyrovnává rovněž případný rozdíl ve fyzické síle jednotlivých bojovníků. A v neposlední řadě umožňuje doplnit taktiku manévru palbou, tedy jejím účelovým směřováním či přesměrováním. Nelze přehlédnout ani psychologický moment, protože před odstřelovačem si vlastně žádný voják není jistý. Jeden člověk tak může dočasně měnit taktickou situaci na bojišti a vázat (především z hlediska pohybu) desítky protivníků, kteří chybějí jinde. 

Vzhledem ke stále méně početným, ale o to specializovanějším armádám roste hodnota vojáka a každý zásah odstřelovače je výrazně cítit. Zvláště v situacích, kdy neexistují ucelené fronty či obranné linie a volné prostory překrývá pouze palba. Nasazení odstřelovačů se stupňuje v posledních dekádách, kdy se objevují teroristické útoky, tzv. konflikty nízké intenzity a expediční operace. Vojáci se často setkávají s odstřelovači – civilisty, kteří tvoří součást neregulérních vojenských formací nebo teroristických skupin. Podle vojenských informací počet odstřelovačů působících na straně extremistických a teroristických skupin stále roste. Proto koaliční armády sestavovaly specializované protiodstřelovačské týmy, které zahrnovaly rovněž snajpry. 

Pravěk odstřelovačů

Pokud pomineme výše jmenované praky a oštěpy, tak první skutečně přesnou zbraní byla kuše, která umožňovala opravdové míření na cíl, i když schopnosti středověkých lučištníků nelze podceňovat. Za prvního odstřelovače lze pravděpodobně označit střelce z kuše Petera de Basle, který v roce 1199 záměrně vyřadil z boje anglického krále Richarda I. Prvním známým sniperem s palnou zbraní se stal známý italský hudebník a sochař Benvenuto Cellini, který sloužil jako odstřelovač roku 1527 ve vojsku papeže Klementa VII.

Snipeři se vyvinuli z nejlepších střelců své doby, což byli většinou lovci, hajní, myslivci. Ti museli střílet dobře, protože lov zvířat (a případně likvidace pytláků) je živily. Zbraně a munice byly drahé. Na výsledku výstřelu mnohdy závisela potrava celé rodiny a místy šlo i o život. Lovci vesměs splňovali fyzické i psychické odolnostní podmínky, podle nichž lze dnes definovat moderního vojáka schopného samostatného působení v terénu. Proto byli tito specialisté na zabíjení využíváni v minulosti i vojensky, přičemž se z nich formovaly myslivecké (Jäger) jednotky a útvary.

Obzvláště zajímavé je z tohoto hlediska krátké nasazení elitních střelců s výkonnými vzduchovkami, tehdy označovanými jako větrovky. Tyto pušky minimalizovaly výrazné demaskující efekty tehdejších pěchotních zbraní fungujících s černým střelným prachem. Rakouská armáda používala větrovky vzoru 1780 italského puškaře Girandoniho ráže 13 mm s dostřelem 140 až 400 kroků. Jednalo se o opakovačky zavedené do výzbroje v době, kdy v armádách kralovaly předovky s křesadlovým zámkem.

Zábava pro měšťany

Další přehlíženou skupinou jsou takzvaní ostrostřelci. Moderně řečeno se vlastně jednalo o kombinaci klubů sportovních střelců a aktivních záloh. Již v 16. století jsou doloženy střelnice, kde převážně majetnější měšťané trénovali střelbu z palných zbraní na terč (nebo pohyblivé cíle), případně i soutěžili o různé ceny. Jednalo se tedy o mířenou střelbu na konkrétní cíl, nikoli salvovou palbu řadové pěchoty (především mušketýrů), která mnohdy létala pánu bohu do oken. Měšťané se tak připravovali k obraně. V Praze bylo střelnic několik, vyskytovaly se i v jiných větších městech, především v Brně.

Zlatý věk

Dobu odstřelovačů s křesadlovými či perkusními jednuškami můžeme označit jako jejich pravěk. Lze konstatovat, že až 20. století přineslo prakticky vše, co používají dnešní odstřelovači z hlediska techniky i taktiky. Je možné je tedy s určitou nadsázkou označit za zlatý věk odstřelovačů. Vývoj je však natolik propojen s genezí pušky, že konkrétními případy se budeme zabývat v dalších článcích, jako například o vývoji zbraní, výcviku snajprů a odstřelovačské válce v jednotlivých konfliktech.

V poslední dekádě se odstřelovači začali dělit na dvě základní skupiny, a to elitní střelce, kteří realizují podporu pěší jednotky a tvoří její organickou součást, a snajpry, kteří pracují v podstatě samostatně nebo jako dvoučlenný tým. První skupina je někdy spojována s britským výrazem marksman. Takoví odstřelovači byli v období po druhé světové válce součástí standardního pěchotního družstva řady armád včetně předlistopadové ČSLA. Uvedený faktický rozdíl je v některých armádách neoficiální, vychází z různých taktických názorů či teorií.

Vidět a nebýt viděn

Z atypických taktických situací (především střety v klasické africké či asijské aglomeraci) vyplývají různé úkoly. Často se na těchto bojištích mění i podmínky boje a úkoly odstřelovačů. Ti mohou případně fungovat i na podstatně menší vzdálenosti, přičemž v této situaci je důležité potlačování demaskujících efektů výstřelu. Do akce se tak dostávají i jiné zbraně než dlouhé a výkonné pušky.

První takové typy přišly již s koncem druhé světové války spolu s objevením prvních infrapřístrojů, protože odstřelovače se standardní puškou tma zásadně omezovala z hlediska dostřelu i přesnosti. Právě zde můžeme demonstrovat další důležitý faktor, který se dá charakterizovat slovním spojením vidět – nebýt viděn. Jedná se o přístrojové vybavení k detekci a zaměření cíle a zároveň schopnost odstřelovače skrýt se v terénu. Zde je třeba připomenout především různé druhy maskování, a jistě je jen otázkou času, kdy i zde se projeví elektronika. Vývoj moderních technologií, především optoelektroniky, stále více ovlivňuje činnost vojáka na bojišti, včetně nasazení odstřelovačů. Zvyšuje se dálka přesné střelby a možnost detekce cíle. Objevují se rovněž systémy, které naopak mohou detekovat odstřelovače a omezovat efektivitu jeho činnosti.

Sniper 21. století

Realita odstřelovačů budoucnosti se nachází především v rámci programů vojáka budoucnosti či vojáka 21. století, jejichž standardem je například již střelba za roh. Pravděpodobně se dále rozšíří systémová akvizice, transfer, vyhodnocování a cílená distribuce informací v rámci informační sítě digitálního bojiště.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Nelze vyloučit, že přesné zabíjení na dálku v terénu tak může v relativně dohledné budoucnosti dostat doslova strojovou podobu, kdy práci střeleckého specialisty postupně převezme robot, ne-li nějaký kyborg. Nebude mít hlad, nebude mu zima, nebude mít strach a nebude pociťovat žádnou únavu ani zodpovědnost. Prvním krokem takového vývoje jsou dálkově ovládané, případně senzory naváděné platformy s lafetovanými zbraněmi. Část práce odstřelovačů mohou v budoucnosti převzít i létající roboti, tedy bezpilotní letouny, jejichž schopnost detekce, přesného zaměření a ničení bodových cílů neustále roste. Jejich výhodou je lepší přehled po bojišti pohledem shora. Otázkou zůstává, kdy se objeví nějaká použitelná revoluční technologie z hlediska konstrukce pušky a náboje. 

Když na to přijde, i astronomové si rádi zastřílejí. Jejich oblíbenou zábavou je pálit laserem na Měsíc a odrážet paprsky od speciálních zrcadel, které tam zanechali posádky misí programu Apollo. Nejde ale o bezúčelnou zábavu. Odraz laserového paprsku lze využít naříklad pro velmi měření přesné vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Problém je v tom, že zrcadla na povrchu Luny během času z nejasných důvodů ztrácejí svou odrazivost. Řešením by mohla být zrcadla na sondách v blízkosti Měsíce.

Velmi přesné výstřely

Zasáhnout podobné zrcadlo na orbiteru, který krouží na oběžné dráze kolem Měsíce, je ale mnohem těžší. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která má na povrchu právě takové zrcadlo, je na orbitě Měsíce od roku 2009. Přesto se dlouhou dobu nikomu nepovedlo to zrcadlo strefit laserem. Před pár dny zveřejnili informaci o prvním úspěšném zásahu zrcadla na sondě LRO laserem francouzští badatelé.

Tým stanice Lunar Laser Ranging (LLR) ve francouzském Grasse se zapsal do historie, když hned čtyřikrát trefil sondu LRO laserem a paprsek poté doputoval zpět k Zemi. Poprvé se to vědcům podařilo 4. září 2018 a podruhé 23. a 24. srpna 2019. Ve všech případech pozemní laser vypálil paprsek, který se za 2,5 sekundy vrátil od Měsíce zpět.

TIP: Lunární orbiter LRO pozoroval molekuly vody hopsající po povrchu Měsíce

Sonda LRO se na orbitě Měsíce pohybuje příliš rychle a příliš nepředvídatelně na to, aby se z ní stal snadný cíl pro pozemní lasery. Zásahy francouzského týmu se odehrály ve chvíli, kdy panovaly ideální podmínky. Měsíc, sonda LRO a Francie byly v těch nejvhodnějších pozicích pro perfektní laserový kontakt.

Na okraji písečné pouště Nafúd a dalších místech v Saúdské Arábii se nacházejí velké a prastaré kamenné monumenty. Pro vědu byly objeveny teprve nedávno, v roce 2017 a dnes jich jsou známy stovky. Kvůli jejich tvaru se jim říká „mustatily“, což je starší arabský výraz pro obdélník. Tyto kamenné obdélníky, jejichž delší strana může měřit přes 600 metrů, jsou staré zhruba 7 tisíc let. Náležejí tím pádem k nejstarším velkým kamenným monumentům na světě. Pyramidy v Gíze jsou o celé tisíce let mladší.

Mohou mustatily představovat obětní místa?

Německý archeolog Huw Groucut z institutu Maxe Plancka a jeho tým nedávno na satelitních snímcích nalezli 104 doposud neznámých mustatilů. Tyto objekty pak detailně zkoumali přímo v terénu.

Objevené mustatily jsou tvořené dlouhými strukturami z kamenů, jejichž výška ale nepřekračuje metr a půl. Účel těchto staveb je doposud zcela záhadný a nedávný výzkum tyto záhady spíše ještě prohloubil.

Mustatily nemají žádný patrný vchod. V jejich okolí navíc nápadně scházejí jakékoliv archeologické artefakty, jako například kamenné nástroje. Proto se vědci domnívají, že mustatily nesloužily žádnému praktickému účelu, typu shromažďování vody nebo pastvě dobytka. Naopak tam nalezli soubory kostí živočichů, jak divokých, tak zřejmě i domestikovaných.

TIP: Dávné zemědělství: Lidé na Sahaře farmařili už před 10 tisíci let

Podle Groucuta jsou mustatily zřejmě rituální místa, kde probíhala obětování zvířat nebo nějaké jiné sociální aktivity či slavnosti. Nápadná je totiž podle něj vzájemná blízkost mustatilů. Rituálem mohlo být například samotné stavění mustatilů, které by v takovém případě utužovalo sociální strukturu společenství. Mustatily zřejmě čeká intenzivní výzkum, který by mohl přinést řadu zajímavých objevů.

Jak na osobnost Ferdinanda I. Habsburského nahlíželi jeho současníci? Nepochybně s respektem. Panovník, který téměř čtyřicet let ovládal významné středoevropské soustátí, nemohl být vnímán jinak. Patnáct let po jeho smrti jej Heinrich Pantaleon ve svém spise Skuteční hrdinové německého národa charakterizoval jako muže, který „…vládl německému národu chvályhodně a mír udržoval podivuhodně zdárně.“ Stačila však charakteristika střízlivého mírotvůrce k vytvoření obrazu panovníka, jehož by následující generace vnímaly jako habsburského „otce vlasti“?

Herec ve vedlejší roli

Ferdinand I. Habsburský měl v pomyslném boji o nesmrtelnost ve své generaci silného soupeře. Šanci zařadit se k opěvovaným členům rodu Rudolfovi I. či Maxmiliánovi I. mu zhatil paradoxně jeho bratr, římský císař a španělský král Karel V., jehož věhlasu a celoevropské proslulosti mohl Ferdinand korunami českého a uherského království jen těžko konkurovat. Za něco možná mohlo i samotné Ferdinandovo jméno, které až do jeho narození zůstávalo úzce spjaté se španělským prostředím, o velkou část proslulosti se Karlův mladší bratr jistě připravil také svědomitým dodržováním podřízenosti a poslušnosti svému sourozenci. 

A tak zatímco Karel V. se v následujících pěti stoletích stal hlavním hrdinou množství románů, oper a v nejnovější době i kinematografických projektů, Ferdinandovi jeho dobová „upozaděnost“ zůstala osudnou i v životě jeho vlastního odkazu. Coby vedlejší postava statuje v romanopiseckých i dramatických zpracováních látek z období vlastního života, sám se však do popředí nedostává. Autorská licence jej představuje nejen jako schopného vladaře a nepřítele protestantů, ale také jako věrného Karlova následovníka či zlého tchána své snachy Filipíny Welserové, kterou si přes odpor rodové základny vzal za ženu Ferdinandův stejnojmenný syn. 

Nedoceněný státník

Zatímco na poli „světské“ slávy Ferdinand příliš neuspěl, z jeho politického odkazu jím vytvořené soustátí čerpalo ještě staletí poté, co král nalezl poslední odpočinek v katedrále svatého Víta v Praze. Kromě zásadní změny mocenských poměrů, kterou svým rázným a cílevědomým přístupem inicioval v Českém království, se také nesmazatelným způsobem „podepsal“ pod uzavření augsburského náboženského míru z roku 1555, jímž na více než půlstoletí oddálil vypuknutí celoevropského válečného konfliktu. Zejména dosahem tohoto státnického počinu se Ferdinand zařadil mezi dobovou elitu, která své evropanství dokázala posunout za hranice běžné příbuzenské provázanosti.

Odraz politického odkazu, který Ferdinand I. Habsburský v českých zemích zanechal, vysvítá naprosto jasně při srovnání jeho královské volby s volebním aktem jeho vnuka Ferdinanda II. Štýrského. Těžko samozřejmě pohledem dnešního pozorovatele soudit, ale stojí za povšimnutí, že v jednání českých stavů se už při hledání následníka Ludvíka Jagellonského objevovala jistá lehkomyslnost, která poté jejich politiku provázela i nadále.

TIP: Výchova na dvoře nejkatoličtějším: Jak vypadalo dětství a mládí Ferdinanda I.?

Víme, že v českých zemích v té době existovala neobyčejně pestrá náboženská skladba. A Ferdinand I. byl katolík, zčásti vychovaný v přísném španělském prostředí. Čeští volitelé měli o nekompromisním chování mladého arcivévody k rakouským nekatolíkům (zejména o jeho „vykořenění“ novokřtěnců) nepochybně podrobné zprávy, přesto jej nakonec jednohlasně „posadili“ na český trůn.

Po hmyzu, plazech a ptácích pronikli do vzduchu jako poslední létající savci. Z některých, jako například z letuch (Dermoptera) a veverkám příbuzných poletuch a poletušek (Pteromyinae), se vyvinuli přeborníci v pasivním klouzavém letu z vyvýšených míst. Jedinými skutečně aktivními letci mezi savci se stali letouni (Chiroptera) vybavení blanitým křídlem. 

O evoluční úspěšnosti letounů výmluvně vypovídá počet 1 200 druhů, což znamená, že každý pátý savčí druh patří mezi letouny. Vyskytují se po celém světě s výjimkou polárních krajů. Rozmanitost letounů dokládají i příklady jejich nejmenšího zástupce netopýrka thajského (Craseonycteris thonglongyai), který váží jen pár gramů a má rozpětí křídel 15 cm, a největších druhů, ke kterým patří kaloň zlatotemenný (Acerodon jubatus) s hmotností 1,5 kg a rozpětím křídel 170 cm.

Let s menší námahou

Křídlo netopýrů a kaloňů pracuje úplně jinak než ptačí křídlo. Ptáci mohou propouštět vzduch mezi pery, která se za letu pohybují podobně jako lišty na okenní žaluzii. To letouni nedokážou, a proto si musí pomoct jinak. Zvládli to mistrně a mají dokonce efektivnější záběr křídla než ptáci. Při mávání křídly mění tvar jak kosti křídla, tak i jeho membrána. Je to důsledek vzájemného působení svalové síly a odporu, který křídlu klade okolní vzduch. Při záběru směrem dolů mají letouni křídlo natažené a jeho membrána se vydouvá. Netopýr nebo kaloň tak získává větší vztlak s menší námahou. Při zvedání je křídlo přitaženo těsněji k tělu, aby kladlo nejmenší odpor vzduchu a zvíře ušetřilo energii. 

Křídlo zajišťuje letounům i vysokou manévrovací schopnost. Více než dvě třetiny těchto létajících savců loví hmyz přímo ze vzduchu, a proto musí rychle a přesně měnit směr letu. Netopýr zvládne obrat o 180° v zatáčce o poloměru menším než je polovina rozpětí jeho křídel. 

Maratonci s tučnou stravou

Netopýři při lovu hmyzu létají celou noc. Podávají špičkový vytrvalecký výkon a přitom se cpou potravou bohatou na tuky a bílkoviny. Zdánlivou absurditu jejich počínání pochopíme, když si představíme, že maratónec s podobným jídelníčkem a metabolismem by během závodu bez úhony spořádal sedmnáct kilogramů steaků. 

Člověk čerpá energii pro práci svalů z cukrů a tuků uložených v těle. Spálené cukry jsme s to aspoň zčásti doplňovat, k čemuž sportovci používají nejrůznější energetické gely, tyčinky a nápoje. Více než čtvrtinu spotřebovaných cukrů ovšem tělu během vlastního výkonu vrátit nedokážou. Hlavní zásobárna cukrů v našem organismu má podobu molekul glykogenu. Pokud vytrvalci zásobu glykogenu ve svalech vyčerpají, hrozí jim kolaps. Doplňování vyčerpané zásoby tuků nemá během sportovního výkonu smysl. Naše tělo zpracovává tuky pomalu a ty by představovaly pro vyčerpaný organismus jen další zátěž. 

Tuky rovnou „do svalů“

Srovnejme si výkon maratonce s noční loveckou „šichtou“ netopýra, který létá prakticky nepřetržitě sedm až osm hodin. Každou noc musí vydanou energii doplnit, protože kolaps z vyčerpání by znamenal jeho konec. Jak zvládá zpracovat takový příval bílkovin a tuků a přeměnit jej za letu na energii?

Výzkum metabolismu panamských netopýrů říčních (Noctilio albiventris) odhalil, že netopýři doplňují energii neuvěřitelným metabolickým trikem. Nemění ulovený hmyz na vlastní tělesný tuk a glykogen, ale rovnou z něj vyrábějí energii. Na počátku nočního letu spaluje hladový netopýr celkem spořádaně glykogen a tuky z tělesných zásob. Už za tři čtvrti hodiny po první pořádné porci hmyzu, však „najede“ na energii pocházející přímo ze spolykané potravy. Průběžně tak doplňuje energii, kterou spálí létáním.

Zázrak netopýřího křídla

Křídlo letounů tvoří lehká tenká blána. Ta sice na první pohled vypadá holá, ale ve skutečnosti je porostlá srstí. Osrstění křídla se co do rozsahu a kvality mezi jednotlivými druhy dost liší. K nízké hmotnosti křídel letounů přispívají tenké, zploštělé kosti. Ty jsou slaběji mineralizované především u prstů a křídlo díky tomu získává na pružnosti. Čtyři z pěti prstů tvoří nedílnou součást křídla a slouží jako „nosná konstrukce“. Jen palce obou předních končetin zůstaly letounům volné.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Kůže křídla je pokračováním kůže, která kryje tělo. Mezi jejími dvěma listy prorůstají cévy i svaly. Cévy křídlo vyživují, svaly slouží k jemným korekcím při jeho ovládání. Kůže křídla je vybavená buňkami registrujícími tlak a tah, a tak křídlo představuje velký hmatový orgán. Tyto buňky vnímají napětí křídla, jeho polohu i zatížení a mohou na tyto informace reagovat.