Oba druhy, modropláštník proměnlivý (Malurus lamberti) i modropláštník modrofialový (Malurus splendens), se živí hmyzem, žijí ve velkých společenstvích a ve stejnou roční dobu vyvádějí mláďata. Samečci obou druhů jsou velmi teritoriální a vyhánějí ze svého „domovského prostoru“ nežádoucí vetřelce, kteří představují potravní konkurenci nebo „soky v lásce“.

Mezidruhová ptačí spolupráce

Studie publikovaná v časopise Behavioral Ecology ukazuje, že mezi jedinci těchto dvou druhů vznikají unikátní vztahy. Tým biologů z univerzity v Chicagu a university v Nebrasce pozoroval po čtyři roky australská hejna modropláštníků. Směr jejich výzkumu dalo zjištění, že když ptáci jednoho druhu zaslechli zpěv pocházející od příslušníka druhého druhu, nechovali se vždy stejně. Některé opeřence vyháněli, na přítomnost jiných nereagovali. 

Biologové poté pořídili množství nahrávek zpěvu modropláštníků a v sérii mnoha pozorování prováděli následující test. Zaměřili se vždy na konkrétního modropláštníka, kterému ze vzdálenosti cca 30 metrů přehrávali zpěv čtyř různých ptáků: modropláštníka jiného druhu, který s ním obýval stejné teritorium (spolubydlícího), modropláštníka stejného druhu z vedlejšího teritoria (souseda), modropláštníka stejného druhu ze vzdálené oblasti (cizince) a nakonec kontrolní nahrávku lejsčíka rudočelého (Petroica goodenovii), jenž pro ně nepředstavuje potravního konkurenta. Výzkum ukázal, že ptáčci tolerovali přítomnost „spolubydlících“, zatímco „sousedy“ a „cizince“ vždy vyháněli.

Biologové tedy identifikovali dvojice složené vždy z modropláštíka proměnlivého a modrofialového, které vytvářely tým bránící společné teritorium. Vytvoření a udržování těchto asociací usnadňuje modropláštníkům obranu před predátory a rivaly. Zdá se, že kooperace může mít i další přínosy. I když modropláštníci modrofialoví své další chování při spolupráci se svými „spolubydlícími“ nezměnili, kooperující modropláštníci proměnliví trávili více času sháněním potravy a byli tak úspěšnější při vyvádění potomků.

Image

Čtěte také

Zobáky v horku „rostou“: Jak probíhá ptačí regulace tělesné teploty

Americké námořnictvo v půlce května z paluby USS Portland poprvé odzkoušelo laserovou zbraň schopnou deaktivovat bezpilotní letoun. Ihned se vynořily otázky, zda by se mohla uplatnit v moderním válečnictví, což se aktuálně testuje.

TIP: Laserový systém Light Blade dokáže zastavit vzdušné zápalné útoky

Zmíněný typ je určen k instalaci na obojživelné lodě a tvoří součást řady laserových zbraní, jež hodlá americká armáda brzy nasadit. Námořnictvo prý při plnění svých misí čelí narůstajícímu počtu hrozeb, jako jsou právě drony, ale i zpravodajské, sledovací a průzkumné systémy – a pomocí laserových zbraní se jim chce bránit.

Když už si člověk myslí, že nezvládne čelit žádné další přírodní hrozbě, zjeví se příšera jako z dobrodružného filmu Jumanji. Sršeň mandarínská představuje „letadlo“ hmyzí říše a v dostatečném počtu dokáže zabít člověka nebo zcela zdecimovat včelí kolonii. Pochází sice z východní Asie, ale objevuje se také na americkém severozápadě a skrz děsivé novinové články postupně ochromuje stále větší část populace strachem. 

V Japonsku usmrtí popsaný druh padesát lidí ročně – podle The New York Times mu tam přezdívají „sršeň zabiják“. A vskutku jde o děsivého tvora: Tlusté, takřka pěticentimetrové tělo je skoro dvakrát větší oproti jedincům, jež se vyskytují na východě USA či v Evropě. Dvě mrtvé sršně mandarínské se našly ve městě Blaine ve státě Washington, další byly pozorovány nedaleko, kousek za kanadskými hranicemi v Britské Kolumbii. Jak hrůzostrašné monstrum!

Hlavně nepanikařte!

A teď se všichni zhluboka nadechneme a uklidníme. Nenecháme-li se unášet masovou hysterií, napadnou nás dvě zásadní otázky: Lze sršni mandarínské nějak zabránit, aby se na území Spojených států zabydlela? A pokud ne, jaké by to mělo následky? Podle jednoho z možných scénářů nedokážou panikařící lidé rozlišit mezi sršní a čmelákem, načež začnou celé okolí sprejovat insekticidy, a vyhubí tak spoustu užitečného hmyzu. 

Samantha Simonová z amerického ministerstva zemědělství kvituje, že si obyvatelé díky sršním víc uvědomují hrozbu invazivních škůdců. Nicméně zpravodajství podle ní „možná zveličilo hrozbu, jakou zmíněný hmyz pro Američany představuje“. Včelaři v domovských zemích „nájezdníků“, například v Číně, se s nimi již naučili žít. Mimo jiné tak ke vstupům do úlů umísťují zábrany, kudy velcí blanokřídlí neprolezou.  

Najít a zlikvidovat

Pokud by se sršeň mandarínská v USA usadila a zdecimovala tamní včelstva, na západním pobřeží by zůstaly bez opylování ovocné sady i další rostliny. Vládní agentura Animal and Plant Health Inspection Service proto ve spolupráci s ministerstvem zemědělství pracuje na plánu, jak sršně vlákat do pasti: Technici hmyz posléze využijí k vystopování jeho hnízd a ta potom zničí. 

„Jsem si jistá, že pokud se tady sršně objeví, najdeme jejich hnízda a zlikvidujeme je,“ dodává Simonová. Snaží se tím mimo jiné mírnit paniku, jež do jisté míry staví na incidentu s „vražednými“ včelami ohrožujícími Ameriku před několika dekádami. Zachytil jej například film Roj z roku 1978, s Michaelem Cainem: Hlavní hrdina bojuje s invazí „afrických včel“, které jsou sice ve skutečnosti agresivnější než běžné druhy, ale včelaře ve státech s teplejším podnebím spíš jen obtěžují. Ulice Texasu či Jižní Karolíny se rozhodně neplní jejich oběťmi, jak naznačuje zmíněný snímek. 

Statistika uklidňuje 

Pro silné alergiky znamená riziko každá včela či sršeň. Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí je nicméně uklidňuje statistikou, podle níž sice takto ročně zemře 62 Američanů, ale štípnutí obyčejného komára přenášejícího malárii zabije po celé planetě na 400 tisíc lidí. 

Cizí hmyz se do USA dostává v důsledku globálního trhu, a ministerstvo zemědělství dokonce vypracovalo tabulku s dvaceti invazními druhy, jejichž množení se snaží udržet na uzdě. Zeptal jsem se Samanthy Simonové na tři z nich, jež by nechala zmizet, kdyby mohla – a jako první uvedla brouka polníka jasanového, který již zničil miliony amerických jasanů. „Zbavila“ by se také exotických druhů octomilek, včetně těch evropských, jež momentálně sužují ovocné sady státu New York. A její poslední volbu představoval členovec Diaphorina citri, napadající citrusové sady Floridy i Kalifornie. 

Krysí krev 

Oblast centrálního Atlantiku aktuálně nejvíc ohrožuje komár tygrovaný, pocházející z Asie. Na rozdíl od běžných „kolegů“ útočí i za dne a mimo jiné šíří různé viry. Já ho vnímám jako otravný hmyz, bez nějž bychom se obešli, a kdybych mohl, nechal bych ho také jednoduše zmizet. 

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Atol Palmyra navíc dokazuje, že lze něčeho podobného dosáhnout: Na tichomořském ostrově se rozmnožily krysy zhruba až do stavu čtyřiceti tisíc jedinců, načež kompletně zničily místní přírodu. Jakmile se je však podařilo vybít, vědci si všimli, že s nimi zmizeli právě i komáři tygrovaní. Výzkum pak odhalil, že hlodavci tvořili pro obtížný hmyz hlavní zdroj potravy a bez nich se jednoduše neměl jak živit. 

Byla to jedna z největších porážek evropského vojska v koloniálním období. Nejenže zbrzdila italské koloniální ambice v Africe, ale umožnila Etiopii zachovat si nezávislost. To se jí dařilo až do roku 1935, kdy na její území vtrhli Italové znovu, tentokrát ve snaze obnovit velikost a slávu Římské říše pod vedením Benita Mussoliniho.

Koloniální námluvy

V době, kdy si evropské mocnosti dělily černý kontinent, byly v takzvaném Rohu Afriky karty rozdány jasně: Velká Británie získala Britské Somálsko, Italové Eritreu a Italské Somálsko, a Francouzi Džibutsko. Etiopie (dříve Habeš), jako jediná země regionu, zůstala na dlouho uchráněna vnějšího vlivu, ale musela si svoji nezávislost uhájit zbraněmi a krví.

Nicméně Italové sem pronikali již v první polovině 19. století, zpočátku především jako misionáři. V roce 1859 ale podepsali panovníci Sardinie a Etiopie smlouvy, které na etiopskou vysočinu přivedly také první italské obchodníky. Na příliv Italů do této oblasti pak mělo zásadní vliv otevření Suezského průplavu v roce 1869, jež zvýšilo obchodní a strategický význam Rudého moře.

Zhruba od roku 1885 už Italové přešli od misionářských a obchodních styků k vlastní kolonizaci, když do svých rukou získali přístav Massawa. V roce 1889 byla podepsána mezi Itálií a Etiopií smlouva z Wičale (italsky Ucciali), která Italům garantovala kolonii Eritrea, prostor ke kontrole Rudého moře. Svůj podpis přiložil nový císař Menelik II. (1889–1913) a italský diplomat hrabě Pietro Antonelli.

Tento dokument v dvojím jazykovém provedení (italské a amharské) se zařadil k symbolům evropské koloniální arogance a v mnoha ohledech zdiskreditoval evropské aktivity v Africe. Krátce po jeho signování vzaly přátelské kontakty obou stran za své a započalo nepřátelství, jehož bezprostředním výsledkem byla bitva u Adowy.

Jádro sporu

Kritickým bodem smlouvy se stal článek 17, který se lišil pouze v několika slovech ve svém italském a amharském znění. Zatímco v amharské verzi pravil, že Etiopie může využít italského prostřednictví pro jednání s evropskými mocnostmi, italská verze říkala, že etiopský panovník dává souhlas k tomu, aby byl v jednáních s cizími mocnostmi či vládami zastupován italskou stranou. Netrvalo dlouho a Italové o znění své verze seznámili evropské partnery. Dali tím najevo italské nároky na podstatnou část území severovýchodní Afriky. Pouze Turecko a Rusko se vyslovily proti tomuto stavu. První země se již dříve angažovala v oblasti Rudého moře, druhá se zase nechtěla smířit s představou, že by ortodoxní Etiopii ovládala katolická Itálie.

Zhruba dva měsíce po podpisu zaslal Menelik II. dopis do Anglie se žádostí o zrušení embarga na dodávku zbraní. Jelikož o podvodu ve smlouvě nevěděl, odpověď královny Viktorie ho poněkud zaskočila. Panovnice byla sice vstřícná, ale Menelika utvrdila v tom, že s ním evropské mocnosti nejednají jako se sobě rovným. V královnině dopisu mimo jiné stálo: „Sdělíme vládě našeho přítele Jeho Veličenstva, krále Itálie, námět dopisu Vašeho Veličenstva a této Naší odpovědi.“

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Etiopský císař měl tedy povinnost využít při vyjednávání s mezinárodními partnery Itálii jako prostředníka, s čímž se Menelik nehodlal v žádném případě smířit. Začal o smlouvě z Wičale vyjednávat s velvyslancem Salimbenim a ten připustil rozdíl obou verzí. Italové se snažili diplomatickou krizi urovnat, a proto ještě v prosinci 1890 přijel do Addis Abeby Pietro Antonelli, jeden z tvůrců dokumentu. Přes veškerou snahu v únoru následujícího roku musel hlavní město opustit s nepořízenou. Menelik následně napsal italskému králi Umbertovi dopis, v němž žádal o anulování smlouvy.  

Cesta k Adowě

Menelikovým nelehkým úkolem bylo přesvědčit místní vládce v provinciích, že Itálie znamená skutečnou hrozbu pro celou zemi a nelze tedy hájit partikulární zájmy jednotlivých aktérů. Dosavadní chybou vlády i etiopské ortodoxní církve bylo, že za největšího nepřítele považovali islám, zatímco podcenili význam a rozsah evropského kolonialismu, který právě na konci 19. století dosahoval vrcholu. Názory etiopské ortodoxní církve Menelika utvrdily v přesvědčení, že nikoliv církev, ale centrální vláda musí být symbolem národní jednoty.

Kromě domácí politické scény měl císař ztíženou roli i na mezinárodním poli, neboť většina zemí uznala italskou verzi smlouvy a považovala tak věc za uzavřenou. Pro africkou zemi té doby nebylo jednoduché získat si evropské mínění na svoji stranu. Italové se snažili nejen přesvědčit Menelika, aby souhlasil se zněním jejich verze článku 17, ale zároveň chtěli využít rozporů na etiopské politické scéně ve svůj prospěch. 

V roce 1893 Menelik definitivně zrušil smlouvu z Wičale, což znamenalo konec posledním nadějím na mírové jednání a vše směřovalo k užití zbraní.

Italský guvernér v Eritrei, Antonio Baldissera, se mezitím snažil o získání spojenců z řad opozičních etiopských vůdců. Prvního výrazného úspěchu dosáhl již 6. prosince 1891, když byla podepsána Marabská dohoda mezi ním a princi, jimž předsedal ras Mengeša, syn Menelikova předchůdce Jana IV. V ní se zavazovali k loajalitě Itálii. Nicméně úspěch neměl dlouhého trvání, neboť již roku 1894 se vzbouřili někteří jiní spojenci Italů. Ke vzpouře se přidal ras Mengeša, což vyústilo v ozbrojené střetnutí s Italy. Mengešovo gesto vůči Menelikovi mělo velký vliv, neboť jeho příkladu následovali i další regionální vladaři.

Porážky a vítězství

Dne 26. září 1895 připlul italský generál Oreste Baratieri z jemenského Adenu do Massawy, se svými osmi tisíci muži překročil řeku Marab a obsadil Addigrat. S výjimkou důstojníků a „bílé“ kavalérie tvořili značnou část armády domorodí Eritrejci, takzvaní askarijové, dobře vyzbrojení a disciplinovaní vojáci s moderními zbraněmi. V následujících týdnech shromáždil Menelik armádu se sto tisíci muži, která splňovala jeho touhu po národní jednotě, neboť takřka každý region zde měl své zastoupení.

K prvnímu kontaktu došlo 9. října, když oddíly rase Mengeši narazily na předvoj generála Baratieriho. Mengeša propadl panice a ustoupil do jižního Tigré. Naopak Baratieri plánoval v této provincii opevnit tři strategické body: Mekelle, Addigrat a Adowu. Zatímco italský generál zřejmě nepovažoval císařská vojska za silného protivníka, Menelik se stále nemohl opřít o silnou podporu uvnitř země. Dalším problémem bylo nedostatečné zásobování zaviněné špatnou infrastrukturou a komunikací.

Prvním skutečně vojenským střetem mezi oběma armádami byla bitva u Amba Alagi, přírodní pevnosti nedaleko nejjižnějšího bodu, kterého Italové dosud dosáhli. Jejich jednotkám velel major Toselli.

Zatímco ras Mekonnin jednal s Italy o jejich mírové evakuaci, Fitawrari Gabayyahu neváhal a i přes nepřízeň kopcovitého terénu oddíly majora Toselliho porazil. Etiopská vojska obsadila Mekelle a zamezila tak Italům dosáhnout dopravy zboží a munice. Ras Mekonnin při cestě na sever ještě porazil malý oddíl Italů u Lasty a Italové se stáhli severně od Mekelle, což umožnilo etiopským vojákům postoupit směrem k sultanátu Awssa. Ras Mekonnin následně napsal generálu Baratierimu dopis, v němž se omlouval za svoji účast v bitvě u Amba Alagi, zdůraznil také, že byl tlačen císařovými vojsky a jeho muži útočili bez rozkazů.

Decimace italské armády

Po bitvě u Alma Alagi a obsazení Mekelle nabídl Menelik Italům mírové podmínky, ale neúspěšně. Nejenže smířlivé gesto nenalezlo na italské straně pochopení, ale italský premiér Francesco Crispi navíc požádal kabinet o navýšení rozpočtu na válečné výdaje o dalších dvacet miliónů lir. Etiopský císař tedy pokračoval v tažení k Adowě. Dne 29. února 1896 se generál Baratieri odhodlal k nečekanému útoku v třístranném postupu pod vedením generálů Albertoneho, Arimondeho a Dabormidy. Etiopským jednotkám veleli ras Mikael z Wello, ras Mekonnin Walda-Mikael, ras Mengeša a negus Tekle-Haymanot. Prvního března došlo k historické bitvě u Adowy.

TIP: Nerovné války: Habešská kopí proti italským tankům

Etiopské vojsko mělo sto tisíc mužů, z nichž osmdesát tisíc disponovalo střelnými zbraněmi. Taktiku etiopské armády prověřila řada bitev z předchozích let: základní snahou bylo vmanévrovat protivníka na otevřený prostor, hromadně na něj střílet z bezpečné vzdálenosti a později nasadit kavalérii, která dokončí boj.

Albertoneho brigáda se ocitla pro špatnou orientaci na mapě a v terénu v izolaci a stala se snadným cílem etiopských jednotek. Generál Dabormida, ve snaze pomoci osamoceným spolubojovníkům, učinil chybný manévr doprava namísto doleva. V devět hodin ráno byl již výsledek zřejmý. Čtyři tisíce Evropanů a dva tisíce eritrejských askarijů padlo, 1 482 Baratieriho vojáků bylo zraněno a dalších 1 800 zajato. Na Menelikově straně se počet mrtvých pohyboval mezi čtyřmi a sedmi tisíci s dalšími deseti tisíci zraněných vojáků. Výsledkem bylo naprosté zdecimování italských vojsk. Adowa se tak stala jedním ze symbolů naprostého válečného fiaska.

Astrofyzička Arpita Royová se svými kolegy z Pensylvánské státní univerzity publikovala v roce 2014 zajímavou práci, v níž poukázala na významnou roli globálního magmatického oceánu naší planety. V době, kdy už k ní Měsíc přivracel pouze jednu polokouli, byl totiž ještě zemský povrch rozžhaven na několik tisíc stupňů. Přivrácená strana tak mohla čelit horku sálajícímu z mladé Země, zatímco ta odvrácená zůstala od výhně uchráněna. Zvýšené zahřívání přivrácené polokoule mohlo zpomalit tuhnutí hornin a také podnítit větší vulkanickou aktivitu na této straně našeho nebeského průvodce.

Předchozí část: Tajemství odvrácené strany Měsíce (1): Proč je jeho neviditelná část úplně jiná?

Pokud se Měsíc „opaloval“ horkem sálajícím z rané modré planety, mohlo to mít i další zajímavý důsledek: Katarina Miljkovićová z australské Curtinovy univerzity si spolu s řadou kolegů všimla, že je na odvrácené straně menší zastoupení velkých impaktních pánví. Lze to vysvětlit předpokladem, že na zahřátější kůře vznikaly větší krátery než na té o něco chladnější – v horkém pudinku zkrátka uděláte důlek snáz než ve studeném. Ze studií, jež Miljkovićová publikovala v roce 2013, vyplývá, že na přivrácené lunární hemisféře se takto mohly formovat až dvakrát rozměrnější impaktní struktury než na té opačné.

Největší kráter

Odvrácená strana Měsíce vědce poprvé překvapila před 60 lety. Zhruba o tři dekády později ovšem následovalo další, skutečně „velké“ odhalení. To, že by se na lunární polokouli skryté našim zrakům mohla nacházet impaktní struktura neobyčejných rozměrů, předpověděli už v roce 1962 astronomové William K. Hartmann a Gerard Kuiper, kteří si všimli, že u jižního okraje měsíčního disku vystupují vysoké horské hřbety. Potvrzení obrovského impaktního útvaru, jenž dostal označení Jižní pól – Aitken (podle hraničních bodů pánve, tedy jižního pólu Měsíce a kráteru Aitken), přišlo až v prosinci 1990, kdy kolem Luny prolétla americká sonda Galileo. Její snímky ukázaly, že na odvrácené straně existuje velká tmavá skvrna, jejíž zabarvení způsobuje vyšší zastoupení sloučenin železa, než má materiál okolní pevniny. 

Reálný rozsah struktury ovšem pomohla odhalit až výšková měření družice Clementine v roce 1994. Na topografických mapách se objevila gigantická impaktní pánev s průměrem asi 2 500 km a hloubkou zhruba 12 km – a po marsovské Utopii o průměru 3 300 km se stala dokonce druhým největším známým útvarem svého druhu ve Sluneční soustavě.

Skutečně obří struktura mohla hrát v historii Měsíce důležitou roli. Svědčí o tom i objev publikovaný v loňském roce v časopise Geophysical Research Letters. Geofyzik Peter B. James a jeho kolegové zjistili, že se podle dostupných dat vyskytuje pod pánví přebytečná hmota o vysoké hustotě a zasahuje do hloubky přes 300 km. Celková hmotnost tohoto „tělesa“ by měla činit nejméně 2,18 × 10¹⁸ kg, což odpovídá hromadě kovu třikrát větší než havajský ostrov Big Island. Přijatelným vysvětlením uvedené gravitační anomálie může být pozůstatek kovového jádra z diferencovaného tělesa impaktoru, který asi před čtyřmi miliardami roků pánev vytvořil.

Okno do lunárního pláště

Jižní pól – Aitken je jednou z nejstarších zachovalých struktur, jaké na povrchu našeho kosmického souseda známe, a svým způsobem nemá ve Sluneční soustavě obdoby. Impaktní pánve podobného stáří a velikosti totiž vznikaly ještě v dobách formování jednotlivých těles, takže je zastřely pozdější impakty a další geologické procesy. Jižní pól – Aitken proto může geologům otevřít i pomyslné okno do minulosti Měsíce. 

Podle současných modelů tvořil nejprve lunární povrch hluboký oceán roztaveného magmatu. Na jeho hladině se vytvářela chladnoucí slupka, v níž se soustřeďovaly především lehčí minerály, například plagioklas. Naopak mafické minerály, mezi něž patří pyroxeny a olivíny, skládající se převážně z těžších prvků jako železa a hořčíku, se hromadily v nižších partiích magmatického oceánu. Dnes se proto tyto těžší prvky podílejí především na složení měsíčního pláště.

Popsaným způsobem vznikla původní kůra sestávající hlavně z anortozitů, jejichž vzorky mají geologové k dispozici díky misím Apollo. Nicméně získat materiál z pláště už tak „snadné“ nebude. Překrývá jej totiž několik desítek kilometrů mocná anortozitová kůra. V tomto případě však může být nápomocná právě pánev Jižní pól – Aitken, která je tak obrovská, že se při jejím vzniku mohl na povrch dostat materiál z pláště. Velká naděje geologů se naštěstí začíná naplňovat: Důkazy, že se v oblasti pánve skutečně ve větší míře vyskytují mafické minerály, poskytla nejprve data z orbitálních sond a nedávno také analýzy přímo z povrchu. 

Klíčový čínský objev

Loni v lednu dopravila sonda Čchang-e 4 na odvrácenou stranu Měsíce vozítko Jutu 2. Šlo o první měkké přistání pozemského zařízení na zmíněné polokouli. Jako místo dosednutí byl pro svou symboliku zvolen 180kilometrový kráter Von Kármán. Americký termodynamik Theodore von Kármán se totiž stal školitelem Čchien Süe-sena, zakladatele čínského kosmického programu. 

Z výběru přistávací lokality se mohli těšit i geologové, neboť uvedený kráter se nachází uvnitř pánve Jižní pól – Aitken. Nutno však dodat, že jej kryjí mořské bazalty, jež vytvořily hladkou planinu vhodnou pro dosednutí sondy. Původní materiál ze dna pánve tak v místě průzkumu vozítka Jutu 2 překrývají mladší horniny, přesto se ho tam podařilo objevit. Data ze spektrometru roveru ukázala, že se v oblasti nacházejí pyroxeny s nízkým obsahem vápníku a olivíny, které mohou mít původ v měsíčním plášti. Vědci věří, že se zmíněný materiál z podloží transportoval při vzniku nedalekého kráteru Finsen o průměru 72 km. Podstatné také je, že se spektra získaná sondou Jutu 2 velmi liší od těch, jež pořídilo zařízení Jutu 1 v Moři dešťů, i od většiny ostatních lunárních vzorků.

TIP: Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Původ hornin zkoumaných roverem Jutu 2 zatím zůstává nejistý a jejich přesnou geologickou historii umožní určit až další průzkum v širokém okolí. Pokud se však potvrdí, že pocházejí z pláště, půjde o klíčový poznatek. Další studium materiálů z různých míst odvrácené strany Měsíce by pak mohlo přinést důležité informace o složení a struktuře pláště i o historii našeho souputníka. Směr budoucího úsilí je proto jasný: odvrácená strana! Právě tam totiž Měsíc ukrývá svá největší tajemství. 

Léčba poranění míchy představuje jednu z největších výzev současné medicíny. Pracuje na tom celá řada výzkumných a lékařských týmů po celém světě a využívají k tomu nejmodernější technologie i objevy. Nejnovějším úspěchem v tomto směru je výzkum týmu medicíny americké University of California San Diego.

Mark H. Tuszynski a jeho spolupracovníci použili neurální kmenové buňky a v experimentech s nimi „zalátovali“ poškozenou míchu u laboratorních myší. Pak pomocí specializované a nedávno zdokonalené metody takzvaného vápníkového zobrazování, která dokáže sledovat přenos signálů neurony, pozorovali další vývoj léčené míchy.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Vápníkové zobrazování v tomto případě úplně poprvé potvrdilo, že mezi implantovanými neurálními kmenovými buňkami a původními neurony v poškozené míše skutečně vznikají funkční spojení. To je zásadní zjištění, které otevírá cestu budoucí léčbě poškozené míchy pomocí implantátů z kmenových buněk. Výzkum je teprve v počátcích a vše bude nutné ověřit u lidských pacientů, naděje lidí s poškozenou míchou ale zase o něco vzrostly.

Christianu Meyerovi z berlínské čtvrti Zehlendorf se ztratily jeho oblíbené, a ne zrovna levné běžecké boty. Na tom by pochopitelně nebylo nic zvláštního, drobné krádeže jsou ve velkých městech běžnější, než bychom si jistě přáli. Zvlášť pokud jde o věci ponechané bez dozoru na zápraží domu. Časem ale vyšlo najevo, že Christian rozhodně není v okolí jediným, komu zmizely boty. Jeden ze sousedů se mu navíc svěřil, že krádeže bot má s největší pravděpodobností na svědomí divoká liška.

Christian proto nelenil a na zápraží svého domu nainstaloval bezpečnostní kameru. Ta po čase skutečně zachytila lišku, která si přišla pro svůj lup. Dalším pátráním se podařilo lišku vystopovat do nedalekého lesa a později Christian objevil i její doupě. K jeho překvapení byl v doupěti hotový poklad – více než stovka ukradených bot. Především sandály, pantofle, tenisky, dřeváky a alarmující množství Crocsů.

TIP: Japonský fantom ukradl během 25 let přes 5 800 cyklistických sedel

Berlínská liščí zlodějka není první liškou, která našla zálibu v cizích botách. V roce 2019 například zachytila bezpečnostní kamera podobné chování u lišky v australském Melbourne. V japonském Kjóto o rok dříve řádila dokonce dvojice lišek, kterým se podařilo uloupit zhruba 40 kusů obuvi a krádeže bot liškami evidují také policisté z Fairfax City ve Virginii. 

Podle odborníků slouží boty a podobné předměty jako hračky malým liščatům. Pokud vám tedy náhodou zmizí boty, poohlédněte se v okolí po liščím doupěti. Je docela možné, že některá liščí máma chtěla jen zabavit své ratolesti. 

Vratislavský rodák Johannes Wiese (1915–1991) vstoupil roku 1934 coby dobrovolník do německých ozbrojených sil. Zpočátku sloužil u pozemního vojska, ovšem už v roce 1936 se rozhodl rozšířit řady Luftwaffe. Po završení výcviku na stíhacího pilota putoval v červnu 1941 k Jagdgeschwader 52, jež se právě chystala na nasazení v rámci operace Barbarossa.

Tucet iljušinů za den

Už 23. září dosáhl Wiese svého prvního vítězství a jeho kariéra začala strmě stoupat. Na jaře dalšího roku stanul v čele 2. letky JG 52 a sestřeloval jeden sovětský stroj za druhým. Kupříkladu 16. prosince 1942 se zničením pěti letounů stal „esem jednoho dne“. Za 53. vítězství si v lednu 1943 vysloužil Rytířský kříž a v květnu převzal velení 1. skupiny JG 52. Skutečně hvězdné Wieseho chvíle však přišly až s kurskou bitvou.

Hned prvního dne operace Citadela – 5. července 1943 – poslal k zemi tucet sovětských strojů (podle některých zdrojů šlo výhradně o šturmoviky, podle jiných o čtyři Il-2 a osm Il-4). O krutosti a intenzitě bojů svědčí fakt, že i Wieseho Bf 109 mnohokrát inkasoval a pilot musel v jediném dnu provést několik nouzových přistání. Sedmnáctého července dovršil mladý kapitán coby 45. pilot Luftwaffe stovku sestřelů, když zničil další čtyři bitevníky.

Neslavný závěr války

Pro piloty šturmoviků zůstal postrachem i během následujících střetů a celkem jich zlikvidoval pět desítek. Skóre majora Wieseho se 22. února 1944 sestřelem dvou stíhaček Jak-9 zastavilo na čísle 133, za což se dočkal Dubových ratolestí k Rytířskému kříži. Na podzim byl převelen do Německa a stal se velitelem Jagdgeschwader 77, která čelila náletům na třetí říši.

TIP: Nejvyšší pocta padlému protivníkovi: Pohřeb Rudého barona

Na západě se však Wiesemu nedařilo a začátkem ardenské ofenzivy ho i s číslem při cvičném letu zaskočila skupina spitfirů. Oba Bf 109G šly k zemi, Wiese na rozdíl od kolegy přežil a strávil zbytek zimy v nemocnici. Koncem války se vzdal Američanům, kteří ho v září 1945 vydali do SSSR, kde prožil čtyři roky v zajateckém táboře. Po návratu vstoupil roku 1956 do Bundeswehru a pracoval na oddělení vojenskohistorického výzkumu. Začátkem 70. let odešel do výslužby v hodnosti podplukovníka.

Evoluce představuje mocnou sílu, třebaže většinou velmi pomalou. Díky jejím trikům se život na Zemi za čtyři miliardy let vyvinul od bakteriálních povlaků až po neuvěřitelně rozmanitou paletu mikrobů, hub, rostlin i živočichů – nad které chtě nechtě vyčnívá člověk. Po biologické stránce se sice od ostatních zvířat nijak zvlášť neliší, nicméně vzhledem ke globální populaci blížící se osmi miliardám jedinců a k používání nástrojů pro přetváření okolí je jeho vliv na svět bezkonkurenční.

Na velikosti záleží

Co činí člověka tak výjimečným a odlišným od velmi dávných i mladších předků? Faktorů existuje několik, například schopnost pohybovat se po dvou končetinách a zbylé dvě využívat k již zmíněné výrobě nástrojů. Nejvýznamnější aspekt, související s ostatními, však tvoří relativní velikost a struktura mozku. Tento lidský orgán prošel za poslední miliony let neuvěřitelnou proměnou, jež navíc podle všeho neskončila. Bohužel se jedná o měkkou tkáň, z níž nevznikne zkamenělina. Chtějí-li se tedy vědci dozvědět, jak vypadal, či dokonce fungoval mozek našich předchůdců na Zemi, nezbývá jim než se uchýlit k nepřímým metodám.

K nejsnáz dostupným informacím o podobě zmíněného orgánu v minulosti patří právě velikost, kterou lze zjistit na základě kapacity mozkovny – tedy části lebky, jež ho chrání. Díky tomu například víme, že australopitékové žijící asi před 1,3–4,2 milionu let a používající některé primitivní kamenné nástroje měli mozkovnu o objemu okolo 465 cm³. Pro srovnání: U šimpanzů jako našich nejbližších žijících příbuzných jde asi o 360 cm³.

Trojnásobné zvětšení

U člověka zručného, neboli Homo habilis obývajícího modrou planetu před 1,5–2,1 milionu let, dorůstala mozkovna v průměru 510 cm³. Člověk vzpřímený, Homo erectus před 0,1–2 miliony let, už na tom byl s 850–1 100 cm³ o poznání lépe. Současný člověk moudrý – Homo sapiens, jenž se vyvinul zhruba před 300 tisíci lety v Africe – se pohybuje průměrně mezi 1 200 cm³ a 1 450 cm³, přestože za neandertálci alias Homo neanderthalensis s jejich 1 500–1 740 cm³ zaostává. 

TIP: 5 největších mýtů o lidském mozku

Mozek se tedy během několika milionů let zvětšil na trojnásobek, a to podle všeho v důsledku změn ve stravě. Vyžaduje totiž hodně energie, kterou mu dodá jen kvalitní jídlo: ideálně tepelně upravené, protože tělo z něj tak může vytěžit víc. Vliv jistě mělo i neustálé prohlubování sociálních struktur a složitější uspořádání společnosti, neboť spolupráce ve větší skupině vyžaduje lepší komunikaci a vyšší duševní schopnosti. Obě změny šly navíc ruku v ruce s uměním vytvářet stále dokonalejší nástroje.

U zrodu nového mozku 

Nicméně velikost neznamená vše. Dlouho sice zůstávala jednou z mála věcí, která se dala z dochovaných pozůstatků spolehlivě určit. Moderní metody však umožňují porozumět evoluci lidského mozku mnohem detailněji, třebaže na tak specifické otázky, jako kdy vzniklo vědomí, nám s dostatečnou jistotou nejspíš neodpovědí nikdy. Ale kdo ví? (viz Vědomí jako horká novinka). 

Důležité zjištění o vývoji centrálního nervového orgánu přinesla studie, kterou v roce 2018 publikovali v časopise Science Advances vědci z Max-Planck-Institut v Lipsku: Vytvořili 3D skeny dvaceti lebek příslušníků druhu Homo sapiens, žijících před 10–300 tisíci lety, a zmapovali, jak se za tu dobu lebka spolu s mozkem změnila.

Evoluční vynálezy

Z výzkumu především vyplynulo, že se některé její části postupně „vyboulily“, což následně umožnilo zejména zvětšení temenního laloku a mozečku. První zmíněná oblast je podle studie důležitá pro orientaci, pozornost, vnímání podnětů, sebeuvědomění, představivost, plánování, pracovní i dlouhodobou paměť, zpracovávání čísel či používání nástrojů. Mozeček pak hraje klíčovou roli v motorice, koordinaci nebo rovnováze, ale podílí se i na pracovní paměti či sociálních vztazích. 

Dané změny podle autorů velmi dobře odpovídají vývoji moderních aspektů chování, jako je právě výroba složitějších nástrojů či plánování, a umožnily rozvoj schopností nezbytných pro jazyk, sebeuvědomění či vytváření uměleckých artefaktů. Popsané zaoblování se navíc neodehrálo nijak dávno: Došlo k němu zhruba před 35–100 tisíci lety, což naznačuje, že moderní podoba naší lebky a mozku patří k celkem novým evolučním „výdobytkům“.

Smrt neandertálců

Změny tvaru lebky i mozku a s nimi související rozvoj kognitivních schopností patrně sehrály jistou úlohu rovněž v konkurenčním „boji“ s neandertálci, kteří obývali Evropu dávno předtím, než na kontinent minimálně před 55 tisíci lety dorazil druh Homo sapiens. K uvedeným závěrům dospěli autoři studie publikované v roce 2018 v časopise Scientific Reports. Také oni se pustili do skenování lebek, avšak na rozdíl od kolegů z Max-Planck-Institut zahrnuli do analýzy i neandertálce. 

Kromě již dobře známého rozdílu ve velikosti mozkoven obou druhů zjistili, že měl Homo sapiens proporčně výrazně větší právě mozeček, zodpovídající za vše od pohybu po některé typy učení. V porovnání s příchozími konkurenty tak neandertálci disponovali horšími kognitivními schopnostmi, pomaleji se rozhodovali a hůř se přizpůsobovali změnám. Příslušníci Homo sapiens naopak představovali schopnější a lépe organizované lovce a tvůrce nástrojů, díky nimž dokázali přežít v neznámém prostředí. To vše nakonec stálo za zánikem neandertálců coby druhu. 

Nezmizeli však úplně. S novými „sousedy“ se totiž podle všeho alespoň občas křížili, jak dokládá malé procento jejich genů v genomu dnešního člověka. Takto získaná výbava navíc zřejmě souvisela s imunitou, trávením tuků či barvou kůže, což urychlilo adaptaci Homo sapiens na nové životní podmínky.

A přece se zmenšuje

Je tedy zjevné, že se mozek člověka a jeho předků v posledních milionech let neustále zvětšoval. Nebo ne? Kupodivu se ukazuje, že se po období růstu dostavil opačný trend: Od konce poslední doby ledové asi před 10 tisíci lety se totiž náš mozek trvale zmenšuje, a to nikoliv málo. Dokládá to již článek Macieje Henneberga publikovaný roku 1988 v časopise Human Biology. Polsko-australský antropolog prozkoumal tisíce lebek z Evropy a Afriky a zjistil, že kapacita lidské mozkovny klesla v uplynulých 10 tisících letech o 10 % u mužů a o 17 % u žen. Podobné výsledky pro posledních 10–20 tisíc roků potvrdily i výzkumy z jiných částí světa. 

TIP: Dobrá zpráva: Ženám se po porodu zmenšuje mozek

Podle jedné z hypotéz se po skončení poslední doby ledové ve skutečnosti zmenšilo celé lidské tělo a pozbylo na robustnosti, což logicky poznamenalo také mozek. Někteří badatelé však namítají, že se klíčový orgán zmenšil neúměrně víc než tělesná schránka. Další hypotéza vychází z jeho energetické náročnosti: Přestože tvoří asi 2 % hmotnosti těla, spotřebovává přes 20 % energie. Jeho zmenšení by tedy jistě znamenalo výhodu, za předpokladu, že by tím neutrpěl výkon. Nabízí se možnost, že jakmile se lidé se vznikem písma naučili ukládat informace na „externí paměť“, nebyl už tak velký mozek potřeba a mohl se poněkud zredukovat.

Máme snazší život

Za to vše dost možná může – alespoň podle některých – naše „autodomestikace“. K typickým průvodním jevům zdomácnění patří právě zmenšení mozku, což patrně souvisí s tím, že ochočená zvířata mají na rozdíl od volně žijících příbuzných snazší život, protože nemusejí unikat před predátory ani hledat potravu. A nejde o nijak malé změny, jak v časopise Živa podotkl loni zesnulý profesor Jan Zima: „Prase domácí má asi o třicet pět procent menší mozek než to divoké, u norka amerického jde zhruba o dvacet procent a u koně o šestnáct.“ 

Hypotézu autodomestikace člověka podporuje také evoluční antropolog Brian Hare, který ji s odkazem na tradiční „přežití nejzdatnějšího“ nazval „přežitím nejpřátelštějšího“. Hlavní evoluční silou při vývoji Homo sapiens se totiž podle něj stal výběr ve prospěch chování, z nějž profitují druzí – namísto chování agresivního. 

Moderní úzkost

Mozek však v minulosti neprocházel změnami, jen co se týká velikosti a tvaru. Proměňovaly se rovněž jeho neurochemické pochody, i když také zde se musejí vědci spoléhat na velmi nepřímé metody. Přesto se badatelé z japonské Tohoku University nedávno pokusili zkoumat, jak během několika milionů let vývoje moderního člověka metamorfoval protein VMAT1, starající se o zachycování chemických látek, jež mezi neurony přenášejí vzruchy. Některé z nich, jako serotonin či dopamin, výrazně ovlivňují náladu a obecně pohodu klíčového orgánu. 

Autoři dospěli k závěru, že evolučně starší verze bílkoviny vychytávala látek víc, což podle nich naznačuje, že naši dávní předci zvládali snášet větší míru deprese a úzkosti. Vývoj podobných psychologických jevů lze ovšem zjišťovat i jinými prostředky, jak nastínila jedna z nedávných studií (viz Starověcí válečníci a PTSD).

Mozek každopádně neustrnul, i když dnes už to s námi evoluce nemá tak snadné. Podle řady výzkumů se centrální orgán dokáže proměňovat i během našeho života. Dokládá to příklad londýnských taxikářů, kteří měli zvětšený hipokampus, tedy mozkovou část odpovědnou u ptáků a jiných zvířat za navigaci. Zájemci o post řidiče klasického černého taxíku se totiž musejí naučit zpaměti polohu 25 tisíc ulic britské metropole a dokázat mezi nimi najít spojení i bez GPS. Popsaný test přitom mnozí považují za vůbec nejtěžší zkoušku lidského mozku na světě. 

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Změny, jež se odehrají za života konkrétního jedince, dědičné nejsou. Přesto nelze vyloučit, že lidé, kteří mají určitou mozkovou oblast větší či menší, budou z dlouhodobého hlediska evolučně úspěšnější a že za pár desítek tisíc let bude mozek člověka vypadat zas trochu jinak. 

Ke srážkám kosmických těles se Zemí docházelo, dochází a bude tomu tak i v budoucnu. Oproti našim předkům máme však nespornou výhodu, že už nemusíme jen čekat na překvapení. Astronomové systematicky vyhledávají vesmírné objekty dřív, než se s naší planetou střetnou. 

Přehlídkové programy mají vysoké cíle: především poznat téměř všechna tělesa s rozměrem 140 metrů a větší, jež hrozí globální katastrofou. Soustavné prohlídky běží neúnavně – avšak pouze v noci. Na denní obloze planetky nehledají, což představuje kámen úrazu. Rychlý asteroid přilétající směrem od Slunce pátrací síti unikne, ať by byl sebevětší. O tom, že se nejedná o zcela zanedbatelné riziko, svědčí z poslední doby zejména dopad meteoritu Čeljabinsk 15. února 2013. Objekt přilétl od Slunce… 

TIP: Jak se bránit dopadům meteoritů: Evropa chystá plán obrany

Popsanou nedostatečnost v pozorování není v současnosti možné překonat, což však neznamená, že vědci o řešení nepřemýšlejí. Uvažuje se mimo jiné o automatické sondě obíhající Slunce například v blízkosti Venuše, která by katalogizovala planetky na dráhách, jež v daný okamžik nelze ze Země postihnout.