Zmíněným nezdolným chorobám nechvalně kraluje virus lidské imunitní nedostatečnosti, známý jako HIV (Human Immunodeficiency Virus): Ten pak v rozvinuté fázi působení vyvolává onemocnění AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome), končící smrtí pacienta. Jeho „hrůzovláda“ trvá již takřka sto let, přesto ho stále halí mnohá tajemství.

Identifikovat se jej podařilo teprve počátkem 80. let 20. století a podle Světové zdravotnické organizace od té doby usmrtil víc než 34 milionů lidí. Není tedy divu, že vědci stále intenzivně hledají účinný lék a snaží se viru lépe porozumět, vypátrat jeho kořeny a zjistit, proč se tak masivně rozšířil. 

V srdci Afriky

Odborníci se shodují, že epidemie propukla v Africe, nicméně o přesné lokalitě se dosud vedou spory. O krok dál by nás mohla posunout práce doktora Nuna Farii a jeho kolegů z University of Oxford, kteří na základě 800 vzorků získaných od nakažených Afričanů sestavili seznam virových genomů HIV. Navzájem je pak porovnávali a hledali jejich společného prapředka. Pomyslná detektivní práce nakonec tým přivedla k původci epidemie: Lidstvo zachvátil okolo roku 1920 v současném hlavním městě Demokratické republiky Kongo – v Kinshase.

Tehdy však ještě země nebyla samostatná: Jednalo se o belgickou kolonii, Kinshasa se jmenovala Léopoldville a celý region procházel agresivní industrializací, která šla ruku v ruce s přistěhovalectvím, nucenými pracemi a prudkým nárůstem prostituce. Území se navíc vzpamatovávalo z krutovlády Leopolda II. Belgického, jenž mezi lety 1885 a 1908 izoloval kolonii od zbytku světa a zavedl tam drastický režim – poslušnost si vynucoval mučením, zohavováním i zabíjením a během jeho tyranie údajně zemřelo až deset milionů lidí. 

Dobré úmysly, špatný konec

Belgická vláda sice Leopoldovi území kvůli přehnané krutosti odebrala, nadále však pokračovala ve zprůmyslňování – a špatné zacházení s místními obyvateli k šíření viru značně přispělo. Virový kmen HIV-1 skupiny M, který pochází přímo z bývalé belgické oblasti, má přitom v současnosti na svědomí zhruba 90 % všech nakažených po celém světě. 

V 60. letech situaci paradoxně ještě zhoršila snaha udržet africké obyvatelstvo zdravé. Masivní kampaně plošného očkování například proti obrně se totiž zvrtly v katastrofu: Injekční stříkačky se při opětovném použití adekvátně nesterilizovaly a nákaza se šířila špinavými jehlami. Je tedy možné, že pokud by viru výrazně nepomohli lidé, nepředstavoval by dnes celosvětový problém.

Neznámý nepřítel

Teprve začátkem 80. let si vědci uvědomili, že lidstvo ohrožuje dosud neidentifikovaný nepřítel. U působení HIV totiž nebyly stanoveny symptomy, a lékaři jej proto nemohli bezpečně diagnostikovat. V okamžiku odhalení se však již nákaza vyskytovala na pěti kontinentech a podle některých odhadů postihla 100–300 tisíc lidí.

TIP: Prapředek viru HIV je starý nejméně 60 milionů let

Následná čtyři desetiletí výzkumu umožnila nejen virus HIV detekovat, ale také zpomalit jeho účinky prostřednictvím tzv. antiretrovirů. Pokud se ovšem člověk nakazí, nemůže se zřejmě už nikdy zcela vyléčit: Smrt pak nastává v závislosti na úspěšnosti léčby a rychlosti, s jakou propukne choroba AIDS.

Za zubní kazy jsou zodpovědné bakterie. Přesto není dobrý nápad zlikvidovat úplně všechny bakterie v ústní dutině. Některé z bakterií jsou totiž velmi užitečnými spojenci, kteří nám pomáhají například s trávením. Proto by bylo ideální zabránit v ústech škodlivým bakteriím, jako jsou streptokoky, aby vytvořily biofilmy na zubech, a zároveň nechat naživu užitečné bakterie.

Přesně o to usiluje tým odborníků, který vedl Russell Pesavento z americké University of Illinois, Chicago. Vyvinuli nový typ nanočástic z oxidu ceru, které vznikají rozpouštěním sloučenin ceru ve vodě. Experimenty ukázaly, že přidání roztoku s těmito novými nanočásticemi potlačuje růst biofilmů se streptokoky asi o 40 procent, aniž by docházelo k likvidaci bakterií.

TIP: Mocná zbraň proti zubním kazům: Ústní hygiena s červeným a modrým světlem

Běžně používané prostředky proti zubním kazům, jako například nitrát stříbra, přitom za stejných podmínek proti biofilmům nic nezmohou. Další výhodou nových nanočástic oxidu ceru je, že jsou méně toxické pro lidské buňky ústní dutiny. Pesavento s kolegy chtějí v budoucnu smísit tyto nanočástice s fluoridem, který posiluje zubní sklovinu. Tak by vznikl materiál, který budou moci zubaři aplikovat na chrup svým pacientům. 

Spirální hvězdné ostrovy utváří jádro obklopené středovou výdutí, kolem níž se roztáčí poměrně tenký galaktický disk. Má charakter potenciálových vln a zdáli působí dojmem pevně ohraničených a propojených spirálních ramen. Kolem disku nalezneme ještě kulové halo, v němž přežívají velmi staré stálice, typicky v rámci kulových hvězdokup. U některých hvězdných ostrovů tohoto typu pozorujeme dvě dominantní ramena, která vycházejí z liniové struktury protínající středovou výduť. Popsaný útvar označují astronomové jako příčku a uvedené galaxie jsou pak spirální s příčkou. 

TIP: Spirální galaxie NGC 1398: Dokonalá kráska s příčkou

Podle současných představ, potvrzených numerickými simulacemi, představuje zformování příčky důsledek vzájemných interakcí hvězd a také radiál­ních hustotních vln ve středu galaxie. Pohyby stálic kolem centra jsou blízké pohybům kruhovým. Interakcemi však může narůstat protáhlost drah, přičemž orientace těchto elips není v prostoru rozložena náhodně, ale kumuluje se ve dvou hodnotách. Postupně tak vzniká výrazná hvězdná struktura, zárodek příčky. Příčka zřejmě není stabilní a během stovek milionů až miliard let se rozpadá. Je ovšem možné, že se posléze zformuje znovu.

Spirální galaxie s příčkou označujeme písmeny SB a doplňujícím písmenem, které udává stupeň zavinutí ramen:

• SBa – hodně zavinutá spirální ramena kolem jádra
• SBb – průměrně zavinutá ramena
• SBc – hodně rozvinutá ramena

Na křídlech stíhacího letounu Vaughn Corsair F4U-1A výrobního čísla 17740 pózují příslušníci stíhací perutě námořní pěchoty 214 (VMF-214), známější spíše pod přezdívkou „Černé ovce“. Tu vedl neméně slavný major Greg „Pappy“ Boyington, stíhací eso s nejméně 26 sestřely na kontě.

Pozdrav ze Šalamounů

Snímek byl pořízen 4. prosince 1943 na ostrově Vella Lavella, který je součástí Šalamounových ostrovů, a na první pohled na něm zaujme baseballová výstroj letců v podobě čepic a pálek. A jak tyto cenné artefakty získali? Na podzim, kdy se schylovalo k prestižní Světové sérii neboli vyvrcholení play off nejvyšší americké baseballové ligy, se Boyington rozhodl, že nedostatek u pilotů oblíbených čepic s kšiltem vyřeší poněkud netradičním způsobem.

TIP: Zbrojovky zabrané nacisty: Motory pro bitevníky z Gnome et Rhône

Klubům, které se měly ve finále utkat, nabídl, že za každou zaslanou pokrývku hlavy sestřelí jeho peruť jedno japonské letadlo. Na to zareagoval tým St. Louis Cardinals, který byl ve finále Světové série společně s New York Yankees, a „Černým ovcím“ odeslal do Pacifiku dvacet čepic společně s několika pálkami a míčky. Cardinals pak sice svým soupeřům podlehli v poměru 1:4 na zápasy, od Boyingtona ale alespoň dostali 20 nálepek, které na amerických stíhačkách v Pacifiku symbolizovaly sestřel japonského letounu.

Ještě roku 1938 patřila většina Židů na Slovensku do střední vrstvy hmotně zabezpečeného obyvatelstva. Mnozí členové tohoto etnika zastávali důležitá postavení v obchodě, službách, finančnictví a svobodných povoláních. Židovská otázka tedy na Slovensku nepředstavovala pouze politikum, bylo nutno brát ohled i na její hospodářské důsledky.

Události přesto začaly nabírat na obrátkách po vzniku Slovenského státu, když začala být Židům postupně omezována práva účastnit se veřejného, společenského a hospodářského života. Od počátku roku 1940 nesměl být žádný Žid zaměstnancem jakéhokoli státního úřadu, což se týkalo například i notářů nebo soudních exekutorů.

Židovské peníze nesmrdí

Klíčem (a také významným důvodem) k vymazání Židů z veřejného života se stala arizace jejich majetku – tedy jeho ovládnutí a převod do rukou nežidovského obyvatelstva. Jako první přišly už od roku 1939 na řadu velké podniky s více než padesáti zaměstnanci – i minimální židovský podíl na jejich vlastnictví mohl způsobit, že se společnost ocitla v rukou dočasného správce. Ten mohl při nakládání s podnikem využívat své široké pravomoci a odprodat ho jakékoli jiné nežidovské osobě – tedy i sám sobě. Z arizace se tak velmi rychle stal vítaný prostředek konkurenčního boje mezi jednotlivými obchodníky, kteří si takto mezi sebou vyřizovali účty.

U zcela židovských podniků bylo možné postupovat ještě dalším způsobem. Zákon z dubna 1940 umožnil získání židovského majetku vstupem „árijského spoluvlastníka“. Jakákoli takto vhodná osoba, ze které Žid-podnikatel učinil svého partnera, tak mohla získat celý podnik pro sebe. Že takový postup neměl obvykle s dobrovolností nic společného, a naopak vytvořil živnou půdu pro různé výhrůžky a zastrašování, není třeba dodávat. Od listopadu 1940 už režim zcela rezignoval na předstírání „dobré vůle“ a novým zákonem zcela zlikvidoval jakákoli rozhodovací práva židovských majitelů podniků. Ti se stali pouhými formálními figurkami a za ztrátu svého vlastnictví už ani neměli být jakkoli odškodňováni.

„Za prací“ na sever

Do konce roku 1941 se Židé na Slovensku stali sociálně slabou skupinou. Nic už tedy zdánlivě nebránilo tomu, aby toto etnikum skrze násilné deportace zcela zmizelo z území Slovenska. V tomto směru projevil výraznou aktivitu předseda vlády Vojtech Tuka, který koncem roku 1941 jednal se zástupci Německa o možnosti vysídlení Židů ze Slovenska jako pracovních sil do generálního gouvernementu – tedy do jižní a střední části území bývalého meziválečného Polska.

Nacistům se slovenská žádost „hodila do krámu“, neboť krátce poté, v lednu 1942, na konferenci ve Wannsee dohodli plán takzvaného konečného řešení židovské otázky. Za této situace obě strany dospěly k dohodě o „vývozu“ slovenských Židů do říše, přičemž slovenská strana dokonce souhlasila zaplatit za každou deportovanou osobu pět set říšských marek ve formě takzvaného osidlovacího poplatku.

První vlna transportů Židů ze Slovenska do německých vyhlazovacích táborů trvala od března do října roku 1942 a řídily ji výhradně slovenské politické a správní orgány. Paradoxem a smutným mementem tehdejší doby zůstává fakt, že ústavní zákon, který měl transporty „legalizovat“, vešel v platnost až v polovině května, tedy v době, kdy už bylo deportováno (a z části pravděpodobně i zavražděno) okolo čtyřiceti tisíc Židů. Z padesáti osmi tisíc osob, které v první vlně deportací opustily Slovensko, jich hrůzy vyhlazovacích táborů přežilo jen několik set. 

Proti transportům výrazně protestovali představitelé církví na Slovensku a rovněž Svatý stolec, který razantně odsoudil celou politiku deportací. Celá protižidovská politika se z jejich pohledu stávala o to méně akceptovatelnou, že v čele takto se chovající země stál římskokatolický kněz. S transporty nesouhlasila ani většinová slovenská společnost – považovala je za diskriminační a nelidské.

Tyto faktory spolu s dalšími tlaky ze zahraničí způsobily, že režim nechal v říjnu roku 1942 i přes tlaky radikálního křídla HSLS odsun zastavit. V tu chvíli zůstalo na Slovensku přibližně dvacet tisíc Židů. Ty buď chránily takzvané prezidentské výjimky, které mohly konkrétní osoby od deportace uchránit kvůli jejich „hospodářské nepostradatelnosti“, nebo šlo naopak o osoby, které se před státní mocí ukrývaly a žily v ilegalitě. Po okupaci Slovenska německou armádou a vypuknutí SNP proběhla na Slovensku druhá vlna deportací, tentokrát už primárně v režii německých okupačních složek. Od září 1944 do března 1945 bylo přímo zavražděno nebo deportováno okolo třinácti tisíc Židů.

Sčítání tisíců

Výsledná bilance obětí holocaustu na Slovensku je tragická. Během první a druhé vlny deportací zahynulo kolem sedmdesáti tisíc obyvatel židovského původu. Navíc na území jižního Slovenska, které po Vídeňské arbitráži připadlo Maďarsku, nepřežilo holokaust dalších třicet osm tisíc Židů.

TIP: Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Paradoxně ani po skončení druhé světové války se situace pro Židy, kteří holocaust přežili, nestala o mnoho příznivější. Po návratu domů zůstali často bez finančních prostředků a bydlení, neboť zpětné získání arizovaného majetku se ukazovalo jako časově velmi komplikované a ne vždy se setkalo s úspěchem. 

Jedno saranče nikomu strach nenažene. Když se jich ale slétnou miliardy a vytvoří ohromná hejna, už je to něco jiného. Zůstává po nich zdevastovaná krajina a v krajním případě mohou ohrozit ekonomiku celých států. Jak se ale obrovská hejna vlastně tvoří? Vědci jsou dlouho přesvědčeni, že za „svolávacím signálem“ stojí určitý druh feromonu.  Až doteď ale nebylo jasné, jaký feromon to vlastně je.

Nedávno přišel se zásadním objevem tým čínských odborníků, který prozkoumal chování sarančat, jejich fyziologii, smyslové orgány, a také se sarančaty experimentoval v terénu. Vědci odhalili, že klíčovým feromonem, který svolává sarančata stěhovavá do hejn jako nějaký tlampač, je látka zvaná 4-vinylanisol (4VA) nebo také 4-methoxysteren.

Tato látka přitom mocně láká sarančata bez ohledu na pohlaví či věk. Jakmile se setká 4 až 5 sarančat stěhovavých, začnou do okolí vypouštět zmíněnou látku. Když začne vznikat hejno sarančat, koncentrace této látky ve vzduchu rychle roste.

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Objevitelé signálu sarančat nicméně předpokládají, že bude možné tuto látku využít v boji proti této hmyzí pohromě. Pokud bychom vyrobili dostatečné množství 4VA, látka by mohla posloužit jako návnada do pastí na hejna sarančat. Další možností je, že bychom mohli sarančatům blokovat detekci této látky, a tím jim zabránit dostat se do „hejnové nálady“.

Průměrný člověk každý rok sní asi 20 kilogramů ryb, což je dvakrát víc než před padesáti lety. Nutriční poradci mohou mít radost, vždyť ryby jsou bohaté na jód, vitamíny, minerály i další látky nepostradatelné pro zdravý vývoj dětí. Navíc snižují třeba riziko infarktu a mrtvice. Jenže jedlíků je na světě také asi dvakrát víc než v 60. letech a oceán pustne. 

Ryby zkrátka neberou

Keith Andre rybaří celý život. Se svou lodí vyjíždí na moře z přístavu na Seychelách – souostroví v Indickém oceánu. Přestože má k pamětníkovi ještě daleko, už i on si všiml dramatického vývoje, který se odehrál během jeho kariéry: „Dřív jsme vyjížděli na moře zhruba na týden a přivezli jsme dost ryb, abychom pokryli náklady a ještě si vydělali dost peněz. Teď musíme vyjíždět na 14 dní, abychom si prodejem úlovku vydělali stejně.“

Důvod popsaného vývoje je jednoduchý – v okolí Seychel rybí hejna stále řídnou. Do tamních vod jezdí čím dál víc lodí a – což je možná ještě důležitější – mají čím dál sofistikovanější vybavení. Rybáři dnes používají obří sítě a silné jeřáby, o nichž se jejich kolegům před pár lety ani nesnilo. Podobná situace panuje na všech světových mořích.

Jako krávy na louce

Asi ve dvou třetinách rybářských oblastí se loví tak, že se ryby sotva stačí množit. Jenže ve zbývající třetině se loví ještě víc, a ryb tam ubývá. Tento vývoj je důsledkem principu, jehož logiku si angličtí vědci uvědomili už na počátku 19. století. Tehdy ho popisovali na příkladu vesnice, která bohatne a jejíž obyvatelé si pořizují víc a víc krav, které ovšem pasou na stále stejné louce.

Z hlediska jednotlivce je to rozumné chování. Když přivedete další krávu na společnou pastvu, budete mít víc mléka a masa. Jenže z pohledu celé vesnice to přináší problém, protože louka tolik krav prostě neuživí, a ony nakonec všechny uhynou. S rybářskými loděmi na moři je to úplně stejné. Každá další přináší svému majiteli zisk, ale když jich je dohromady moc, tak na tom tratí všichni. 

Lovit méně, aby bylo více

Zvyšováním lovu ve světových mořích nastává paradoxní situace, kdy všichni musí lovit méně, aby později mohli nalovit víc. Jenže nikdo nechce svůj úlovek omezit jako první v řadě, a tak se všechno točí po začarované spirále a ryb ubývá a ubývá. Dokud se nedohodnou všichni, že lov omezí najednou. A to je strašlivě těžké.

Existuje ale pár míst, kde se to daří. Jedním z nich jsou moře na severozápad od Evropy. Ještě před deseti lety se tam drtivá většina druhů ryb lovila rychleji, než se stihly množit, a proto jich rychle ubývalo. Státy se ale v rámci Evropské unie dohodly na omezení a dnes se už asi 2/3 druhů loví pouze v takovém množství, aby jejich populace neklesala, ale dokonce rostla. Třeba kusů hejka severního plavalo v Severním moři v roce 2006 jen 32 tisíc tun. Dnes je to asi sedmkrát víc – 265 tisíc tun!

Nadějná zpráva pro budoucnost

Omezení lovu se rybářům už dnes začíná vyplácet. Z moří, kde ještě před pár lety na ryby nenarazili, už zase přivážejí bohaté úlovky – pečlivě kontrolované, jestli nepřesahují povolené množství. I když to zní možná divně, všichni mohou vydělávat víc díky tomu, že souhlasili s tím, že se při lovu omezí. Zisky evropských rybářů za poslední tři roky vzrostly o zhruba 60 procent.

TIP: Farmy na moři: Norové přicházejí s ekologičtější variantou rybích farem

Evropská unie teď chce tuhle praxi přesunout i do Středozemního a Černého moře, kde se udržitelně loví pořád jen sedm z tamních šedesáti druhů ryb. Definitivním cílem ale je zavést udržitelné rybaření na celém světě. Většina lídrů rybářských velmocí už to začíná chápat, a tak to vypadá, že tresku, tuňáka nebo sardinku budeme moct jednou dát ochutnat i vnoučatům. 

Vesmír je plný pozoruhodných těles, které dráždí naší zvědavost. V naprosté většině případů jsou ale od nás tak vzdálené, že je v dohledné době zcela nereálné se dostat do jejich blízkosti. Proto jsme ve výzkumu takových objektů obvykle odkázáni na pozorování z dálky. Pokrok ve vývoji technologií nám ale zároveň nabízí možnost alespoň v některých případech napodobit podmínky panující na extrémních vesmírných objektech v experimentech tady na Zemi.

Gilbert Collins z americké University of Rochester a jeho spolupracovníci využili výkonná zařízení a experimenty zařízení National Ignition Facility v laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory, aby s jejich pomocí simulovali a následně prostudovali chování hmoty za extrémních podmínek v nitru bílého trpaslíka.

Simulace trpaslíka

Bílí trpaslíci jsou pozůstatky vyhořelých hvězd podobných Slunci. Během „umírání“ takové hvězdy dochází ke stlačení hmoty trpaslíka, takže je to extrémně hustá „zhroucená“ hmota. Typický bílý trpaslík je velký zhruba jako Země, ale jeho hmotnost se pohybuje kolem poloviny Slunce. Collinsův tým se rozhodl simulovat procesy, k nimiž dochází v nitru bílého trpaslíka při jeho vzniku.

TIP: Přeživší supernovy: Polomrtvý bílý trpaslík uhání vesmírem od místa exploze

Vědci postupovali tak, že nejprve umístili do speciální nádobky ze zlata zvané „hohlraum“ kuličku sloučeniny methylidynu (CH) o velikosti jednoho milimetru. Pak tuto kuličku zasáhli nanometrovým rentgenovým laserem, přičemž ji rozžhavili ji na téměř 3,5 milionů stupňů a stlačili na 100 až 450 milionů atmosfér. Pak už jen sledovali, co se bude dít...

Ve švýcarském městě Olten pršelo z nebe kakao. Nevšední jev jako vystřižený z příběhů Alenky z říše divů má prozaické vysvětlení: porouchanou ventilaci místní továrny na čokoládu.

TIP: Švýcarští vědci vyrobili duhovou čokoládu bez použití barviv

Kakaové pokrývky na svém autě si povšiml jeden z místních obyvatel a snímek obratem vyvěsil na twitter. Brzy se ukázalo, že drobné částečky pražených kakaových bobů pocházejí z nedaleké čokoládovny Lindt & Sprüngli, v níž se rozbila vzduchotechnika. Podrcené kakaové boby jsou základní surovinou, z níž se čokoláda vyrábí.

Firma uvedla, že majitelům všech zašpiněných aut zaplatí za myčku. Drobná havárie podle ní nezpůsobila újmu na zdraví lidí ani životním prostředí.