Německá vysoká škola v rámci projektu jednoho ze svých pedagogů vypsala konkurz na stipendia za nicnedělání. V sázce je částka 1 600 eur (zhruba 40 tisíc korun), kterou mohou získat tři uchazeči s nejzajímavějšími projekty. Porota vybere ty, kteří se zavážou „něco nedělat“ obzvláště zajímavým či novátorským způsobem.

Obzvláště zajímavé nicnedělání

Hamburská Vysoká škola výtvarného umění (HFBK) bude šampiony v zahálčivosti hledat na popud jednoho z vyučujících, Friedricha von Borriese, který chce s jejich pomocí zkoumat přínosy lenosti a nicnedělání pro společnost. Zájemci tak musejí popsat, co přesně v rámci projektu nebudou dělat a jak dlouho a jaký význam ukončení dané činnosti bude mít.

„Jde mi o to opustit nekonečnou spirálu výkonu, dostat se ven z kolečka, v němž jako křečci běháme,“ okomentoval svérázný projekt von Borriese. „Pokud chceme žít ve společnosti, která spotřebovává méně energie a méně plýtvá zdroji, pak nemáme správně nastavené hodnoty,“ dodal.

A jak by úspěšný uchazeč nicnedělání mohl vypadat? „Může to být manažer, který se rozhodne na schůzích nemluvit, nebo třeba člověk, který přestane jezdit autem,“ popsal kýžený typ uchazeče pedagog. Přihlášku si může podat kdokoli, a to až do 15. září. Jen musí počítat s tím, že se později stane jednou ze součástí chystané výstavy, která se bude v Hamburku konat příští rok.

TIP: Jak si vydělat 300 tisíc ležením v posteli? Pracujte pro NASA

Přestože v případě projektu hamburské školy jde v první řadě o umělecký počin, otázka nepodmíněného příjmu je u našich západních sousedů diskutována i v seriózních kruzích. Renomovaný institut Maxe Plancka chystá ve spolupráci s Kolínskou univerzitou na příští rok studii, v rámci které vědci poskytnou 20 vybraným dobrovolníkům základní nepodmíněný příjem ve výši 1 200 euro měsíčně, po dobu tří let. Cílem projektu je ověřit, zda a jakým způsobem změní nepodmíněný příjem chování a postoje lidí.

Při složitějších chirurgických zákrocích bývá často nutné zašívat tkáně a orgány uvnitř těla. Stehy ale mohou poškodit okolní tkáň a vyvolat infekci. Vědci singapurské Nanyang Technological University vyvinuli nové chirurgické biolepidlo, jehož použití by mohlo omezit nutnost chirurgického šití. Lepidlo by také mohlo obsahovat terapeutické látky, které by usnadnily hojení a léčbu. 

Nové lepidlo se jmenuje CaproGlu a tvoří jej dvě hlavní složky – osvědčený biologicky rozložitelný polymer polykaprolakton a organická molekula ze skupiny diazirinů, která po osvícení ultrafialovým světlem vytváří pevné vazby. CaproGlu se aplikuje v kapalné formě a pak se krátce osvítí UV zářením. Lepidlo ztuhne do podoby pevné, ale ohebné látky podobné gumě.

TIP: Nové chirurgické superlepidlo v mžiku zalepí i krvácející srdce

Takto vytvořená „guma“ se pak pozvolna rozkládá a během pár týdnů se neškodně vstřebá. V laboratorních testech s pokusnými zvířaty se biolepidlo CaproGlu osvědčilo při lepení závažně poškozených arterií. Experimenty také potvrdily, že CaproGlu při svém postupném rozkladu plynule uvolňuje obsažené látky, což mohou být léky urychlující hojení a předcházející infekcím.

Kromě toho, že první poválečná léta provázela hospodářská krize, podařilo se teprve v roce 1924 dokončit proces nostrifikace, tedy zdomácnění průmyslových podniků, bank a pojišťoven. Tehdy se všechny centrály mimo republiku přenesly do země a zapojily se do jejího daňového systému. Československý trh však představoval značně nevyvážený celek, jehož infrastrukturu bylo třeba dále rozvíjet a investovat do nových podniků. Vzhledem k tomu, že ostatnímu světu byla československá produkce v podstatě neznámá, muselo dojít i k vybudování exportu. 

Vidět a slyšet

Podpora vzniku a vývoje podniků zapůsobila jako rozbuška v oblasti reklamy. Významně se na tom ale podepsalo také ustálení měny a poválečný hlad po zboží veškerého druhu. Postupy přebírala československá reklama zejména ze zemí západní Evropy, německého prostředí a USA. Odtud ostatně plyne označení „americká reklama“ pro moderní poznatky přicházející z nového kontinentu. Současně s tím ovšem existoval i pojem „amerikánská reklama“, který naopak představoval synonymum pro klamavou reklamu.

Navzdory různým vlivům zůstaly nicméně po celé prvorepublikové období nejvděčnější tradiční formy reklamy – inzerát a plakát. Kromě tištěné reklamy našla ve dvacátých letech 20. století uplatnění poprvé i reklama filmová a rozhlasová, již odstartovalo pravidelné vysílání coby výdobytek moderní epochy. Reklamní snímky si ale mohly dovolit jen skutečně prosperující firmy jako Baťa nebo Schicht. Filmy měly obvykle 5–10 minut, charakteristická pro ně byla naivní zápletka a zakončení reklamním poselstvím. Účinkovali v nich ovšem slavní herci formátu Vlasty Buriana nebo Saši Rašilova a na scénářích se podíleli režiséři zvučných jmen jako Martin Frič a Svatopluk Innemann. Z hudebních skladatelů pak zřejmě nepřekvapí Bohuslav Martinů.

Vedle toho vznikaly také animované reklamy. Zatímco film se setkal s kladným ohlasem, rozhlasová reklama zákazníky spíše nudila, takže Radiojournal, největší rozhlasová stanice v republice, ustal v jejím vysílání. Nadále si nacházela cestu k zákazníkům pouze skrze soukromé subjekty.

Reklamní superstar

Formování československé reklamy významně ovlivnily velké průmyslové podniky, mezi nimiž zastává zvláštní místo Baťa. Rovněž on těžil ze zahraničních inspirací, jež mu poskytly cesty po USA, konkrétně systém Henryho Forda. Do obecného povědomí se jeho firma dostala v letech poválečné krize, kdy vsadil na kampaň, již provázel plakát „Baťa drtí drahotu!“. V okamžiku zvyšování cen zboží, tehdy přišla firma s 50% slevou. Radikálnost kroku na plakátu podtrhuje pěst (tradičně spjatá s politickou agitací) drtící „drahotu“. Tento reklamní tah upevnil v očích veřejnosti postavení firmy jako „pro blaho národa pracující společnosti“.  Následně se jméno Baťa stalo pojmem, což dokládá přezdívka podnikatele Jindřicha Waldese „Baťa knoflíků“.

Baťa ale nesázel jen na plakáty, dále využíval inzerci, účtenky, hesla, noticky, vnitrofiremní oběžníky, vlastní tisk, výlohy, přídavkové předměty, ale i zmíněný film a vlastní rozhlas nebo novinku třicátých let – neonovou reklamu. Postupně se dokázal zapojit do řady sfér školstvím počínaje, politikou konče. Reklama firmy se stala úspěšnou, protože se jí prakticky nedalo uniknout, nacházela se „všude“. Není divu, že baťovský systém, respektive jeho verzi fordismu s pásovou výrobou, převzaly například i oděvní podniky Nehera a Rolný. Podnik, s nímž pak bývá Baťa v oblasti reklamy srovnáván nejčastěji, představuje Schichtova ústecká továrna nebo dodnes známá čokoládovna Orion.

Keplerova supernova, známá též jako SN 1604, je zatím poslední, jejíž explozi jsme zaznamenali v Mléčné dráze. Stalo se to v souhvězdí Hadonoše, ve vzdálenosti asi 20 tisíc světelných let. Šlo o supernovu typu Ia, kdy bílý trpaslík nashromáždil hmotu od svého hvězdného partnera, a množství této hmoty spustilo termonukleární explozi. Johannes Kepler byl jedním z těch, kdo měli to štěstí pozorovat tuhle nebeskou show na vlastní oči. 

Tým odborníků, který vedl Matthew Millard z americké University of Texas, Arlington, detailně analyzoval rychlost pohybu 15 malých „chuchvalců“ materiálu, který se řítí vesmírem směrem od místa exploze supernovy. Badatelé přitom vycházeli ze spekter získaných americkou vesmírnou observatoří Chandra.

Rekordní rychlost Mach 31 tisíc

Nejrychlejší z měřených chuchvalců se pohybuje rychlostí kolem 37 milionů kilometrů za hodinu, což odpovídá rychlosti Mach 31 tisíc. Nebo také 0,034 rychlosti světla. Jde o nejvyšší rychlost materiálu vyvrženého explozí supernovy, kterou jsme kdy naměřili s pomocí pozorování v oblasti rentgenového záření. U supernov tohoto typu v jiných galaxiích přitom podobné rychlosti pozorujeme jen dny, maximálně týdny po explozi. Tady je to už déle než 400 let.

TIP: Jak často v naší Galaxii vybuchne supernova?

Vědci si zatím nejsou jistí, proč materiál exploze Keplerovy supernovy letí tak rychle. Podle některých názorů byla Keplerova supernova neobvyklým případem exploze supernovy typu Ia. Je také možné, že materiál v prostředí kolem místa exploze byl původně rozmístěný dost nerovnoměrně a některé oblasti, jimiž prolétá hmota vyvržená supernovou, jsou velmi řídké. A hmotu supernovy nic moc nezpomaluje.

Studie Zoe Mullerové se zaměřila na shlukování žiraf do větších stád na základě vlastností prostředí, různých individuálních charakteristik a množství predátorů v oblasti. Ukázalo se, že velikost stáda mírně ovlivňuje prostředí, ale největší vliv má chování dospělých samic, které v období, kdy mají mláďata, vytvářejí menší skupiny. Přítomnost nebo naopak absence predátorů v oblasti početnost stáda nijak neovlivňuje. To zcela odporuje dřívějšímu předpokladu, že žirafy s mláďaty se sdružují do větších stád, aby své potomky chránily!

TIP: Královny africké savany: Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Pro ověření výsledků ještě bude potřeba zopakovat studii v jiných částech Afriky, ale Zoe Mullerová výsledky výzkumu nepodceňuje: „Ukázalo se, jak moc jsou žirafy nepochopené. Pokud těmto ohroženým tvorům lépe porozumíme, bude pro nás mnohem snazší zastavit pokles jejich populace.“

Žirafy z africké přírody za posledních 30 let překotně mizí a v důsledku tohoto vývoje byly před pár lety na seznamu ohrožených druhů IUCN zařazeny do kategorie Ohrožené (Vulnerable).

První světová válka navždy překreslila hranice Evropy, dala vzniknout novým státům a také vydláždila cestu k válce druhé. Šlo o konflikt, ve kterém byly poraženy staré nadnárodní monarchie, a to nejen Rakousko-Uhersko a Německé císařství, ale i Rusko. To sice do války vstoupilo po boku Británie a Francie, ale během bojů se pod tlakem zhroutilo a prošlo hned několika revolucemi.

Monarchové v nemilosti

V Evropě se koncem první světové války rozhodně bylo na koho hněvat. I vládci relativně svobodných zemí jako Německo či Rakousko-Uhersko byli hnáni k odpovědnosti za vtažení svých poddaných do „mlýnku na maso“, ještě daleko hlučnější dav si však žádal hlavu ruského cara Mikuláše II.

Složitý systém předválečných spojenectví totiž znamenal, že mnoho vojáků nešlo do boje s plným pochopením důvodů, proč nastal čas se organizovaně vraždit. Šli vítězit pro svou zem a pro svého panovníka, ovšem právě na něj se pak po měsících v zákopech tím více obracel jejich hněv.

Mizející popularita cara Mikuláše

Pod vedením Mikuláše II. Rusko pokračovalo v zaostávání téměř ve všech ohledech a narůstající míra industrializace tyto problémy daleko více prohlubovala, než řešila. Nepomohlo ani varování v podobě rusko-japonského konfliktu a následné revoluce roku 1905, kdy se ukázalo, že na konfrontaci s vyspělejší částí světa není Rusko ani v nejmenším připraveno. Mikuláš navíc definitivně přišel o pověst „dobrého báťušky“, když výrazněji nezareagoval na masakr Krvavé neděle, při níž bylo vojenskou silou rozehnáno v míru konané procesí.

Převzetí vrchního velení armády carem sice v bojích první světové války nepřineslo žádný zásadní úspěch, ale za tehdejší žalostné materiální situace ruského vojska ani nebylo reálné něco takového očekávat. Carova osoba více chyběla v hlavním městě, kde po dobu jeho nepřítomnosti měla ve většině záležitostí volnou ruku jeho žena, carevna Alexandra se svým oblíbencem, mystikem Rasputinem. Zvláště Rasputin si skrze carevninu důvěru s oblibou vyřizoval účty se svými politickými odpůrci, na což doplácela hlavně ministerstva, jejichž vedení se tak měnila jako na běžícím pásu.

... až se ucho utrhne!

Mikuláš II. fatálně podcenil hlášení o nepokojích, které v únoru roku 1917 zachvátily Petrohrad. Když konečně pochopil povahu protestů, které nežádaly hlavy provinilých ministrů jako při předchozí revoluci, ale abdikaci jeho samého, bylo už pozdě cokoli zachraňovat. Odstoupení už nebyl jeden ze způsobů, ale jediná možnost, jak hněv lidu a carské opozice utišit.

Nově vzniklá dvoukolejná vláda řešila od samého počátku důležitější záležitosti než jak naložit s jedním z reliktů temných samoděržavných věků. Soukromá rezidence v Carském Selu se sice jevila jako vyhovující sídlo pro nouzovou internaci, ale do doby konečného rozhodnutí carské otázky bylo třeba pro rodinu najít trvalejší místo pobytu. Přesto až nová vláda, ustavená v červenci roku 1917 po nepodařeném bolševickém puči, Romanovce odeslala daleko za Ural, do sibiřského města Tobolska, kde jim nehrozilo akutní nebezpečí ze strany radikálních proticarských živlů a kde mohla být jejich přítomnost prozatímní vládou vydávána za určitou formu vyhnanství.

S bolševiky k smrti blíže

Pokud vlády vzešlé z únorové či červencové revoluce kalkulovaly s možností propuštění Romanovců do zahraničního exilu, s nástupem bolševiků k moci možnost odchodu carské rodiny do Velké Británie či kamkoliv jinam padla. Radikální a proticarsky naladění rudí měli od začátku v úmyslu „největšího škůdce celé Rusi“ soudit, odsoudit a popravit. Plány na grandiózní politický proces však bolševikům překazila občanská válka, která uvrhla celou zemi do chaosu.

Pro rudé předáky se nejdůležitějším faktorem při následném nakládání s carem a jeho rodinou stal argument, že nelze dovolit, aby Mikuláš padl do rukou některému z protibolševických vojsk, s jejichž pomocí by se mohl pokusit získat ztracenou moc a sjednotit roztříštěný opoziční odpor. Proto jej i s rodinou nejprve transportovali do bližšího a snáze ubránitelného Jekatěrinburgu.

Když ale začalo hrozit nebezpečí, že i toto město padne do rukou československým legionářům, bylo rozhodnuto o likvidaci cara, jeho manželky i potomků. V noci ze šestnáctého na sedmnáctého července roku 1918 tak bylo ve sklepení jednoho z jekatěrinburských domů zastřeleno či ubodáno bajonety jedenáct osob z řad carské rodiny či jejich služebnictva a jejich zohavená těla tajně pohřbena v nedalekém lese.

Devadesát let nejistoty

Bolševičtí předáci a aktéři popravy ve snaze zamést za sebou stopy šířili množství různých dezinformací, kvůli kterým nebylo od začátku jasné, kdo všechno, popřípadě jakým způsobem ve sklepě domu inženýra Ipaťjeva zahynul. První vyšetřování zahájili bělogvardějci, kteří do města dorazili spolu s československými dobrovolci několik dní po masakru. Ustavená komise, v jejímž čele stál právník Nikolaj Sokolov, však přes řadu zachycených důkazů o smrti carské rodiny nedošla k žádným průkazným závěrům. Sokolov, který musel po vítězství bolševiků emigrovat do Francie, vydal roku 1922 publikaci, v níž shrnul výsledky svého pátrání. Poprvé se tak dostalo na veřejnost prohlášení, že Mikuláš II. s celou rodinou byl bolševiky popraven.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

K dalšímu posunu ve věci pátrání po hrobu carské rodiny došlo až po dlouhých šedesáti letech, kdy místní amatérský archeolog Alexandr Avdonin spolu s historikem a režisérem Gelim Rjabovem objevili lokalitu, v níž velitel popravy Jakov Jurovskij nechal pohřbít těla členů carské rodiny. Nález však bylo možné veřejně oznámit až po rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Od té doby pak až do roku 2008 probíhalo množství výzkumů a analýz, které nakonec s pravděpodobností hraničící s jistotou potvrdily, že těla pochovaných osob jsou opravdu ostatky cara Mikuláše, jeho rodiny a služebnictva. 

Letošní sezóna hurikánů v Atlantiku nabrala nejrychlejší start ve známé historii, alespoň pokud jde o výskyt „pojmenovaných“ bouří. Dosavadní bouře ale naštěstí nebyly nijak extrémní. Jen dvě z nich, Hanna a Isaias dosáhly síly hurikánu, a to jen kategorie 1. Podle předpovědí by se to teď ale ve zbylé části hurikánové sezóny mělo změnit a měly by přijít opravdu silné bouře a hurikány.

Předzvěstí těchto dramatických bouří by mohl být už příští týden. V úterý by se v oblasti amerického pobřeží Mexického zálivu mohly vyskytovat hned dva hurikány najednou. V současné chvíli jsou v podobě sílících tropických depresí, označených TD 13 a TD 14. Pokud se vyvinou do podoby tropických bouří až hurikánů, tak dostanou jména Laura a Marco.

TIP: Co nám připraví klima? Drtivé hurikány, vražedná horka a města bez vody

Takové počasí bylo v Mexickém zálivu až doposud velmi vzácné. Meteorolog Zack Fradella z New Orleans za svůj život nepamatuje, že v této oblasti někdy řádily dvě silné bouře zároveň. Silnější z těchto bouří „Laura“ by měla udeřit v oblasti Floridy, zatímco bouře „Marco“ by měla dosáhnout pevniny na pobřeží Texasu a Louisiany. Guvernér Floridy DeSantis doporučil obyvatelům státu, aby si připravili zásoby jídla a nezbytných věcí alespoň na 7 dní.

Hypotéza o transmužích se objevuje v nové knize The Children of Ash and Elm: A History of the Vikings (Děti jasanu a jilmu: Dějiny Vikingů) z pera archeologa Neila Priceho, který působí na švédské Uppsalské univerzitě.

V našich tradičních představách byli vikingští muži bojovníci a objevitelé, na ženy připadala starost o domácnost a případně o hospodářství. Tento obrázek se ale mírně otřásl, když v roce 2017 vyšlo najevo, že v dříve objeveném hrobu, který byl díky své výbavě považován za místo odpočinku vysoce postaveného válečníka, spočívá žena. Jde o hrob z poloviny 10. století ze švédské Birky. Mezi vědci, kteří díky testům DNA prokázali, že jde o ženu, byl také Neil Price.

Ženy válečnice

Odborníci od té doby polemizují o tom, zda je podoba hrobu dokladem vysokého postavení pohřbené ženy, nebo zda existuje možnost, že vikingské ženy válčily po boku mužů. Je tu však i třetí vysvětlení – hrob by mohl náležet válečníkovi s jinou genderovou identitou. Tato hypotéza se objevila v odborných kruzích již dříve, nyní se o ní mluví především v souvislosti s novou knihou.

„Jako nejlogičtější vysvětlení se nám zdá, že tělo patřilo válečnici. Můžeme se na to dívat ale i jinak. Mohlo jít o někoho, kdo byl – současným jazykem vyjádřeno – transmuž, tedy biologická žena, která ale žila jako muž,“ uvádí Price. „Tato osoba mohla být i nebinární nebo mít kolísavou genderovou identitu,“ doplňuje archeolog.

Price si myslí, že existují i další doklady o tom, že někteří Vikingové neoddělovali vlastnosti a chování přisuzované mužům a ženám až tak striktně, jak jsme si doposud mysleli. Vikingové měli například zákony, které zakazovaly mužům a ženám porušování genderových norem v oblékání či chování. Potřeba takovýchto pravidel svědčí o tom, že se ve vikingské společnosti vyskytovali lidé, kteří tyto tradiční role nerespektovali.

TIP: Vikingská krvelačná monstra: Zabijáci s mnoha talenty

V některých středověkých převyprávěních vikingských ság se vyskytují ženy, které se staly válečníky a od té chvíle se o nich hovoří pomocí zájmen mužského rodu. Price zároveň odmítá, že by do výkladu vikingské historie projektoval dnešní hodnoty. „Myslím, že je to slabý argument. Vikingové nejspíše měli stejně sofistikovaný smysl pro svoji identitu, jako máme dnes my,“ uvedl archeolog ze švédské Uppsaly.

V roce 1979 se Amerika neslavně loučila s nebeskou laboratoří Skylab, která v červnu toho roku zanikla v atmosféře. Také práce na raketoplánech pomalu končily a NASA nutně potřebovala najít novou vizi pro pokračující přítomnost svých astronautů ve vesmíru. Po nově nabytých zkušenostech se logicky nabízela možnost vybudovat stanici novou, větší a efektivnější. 

Proto se ještě téhož roku dala do práce skupina odborníků z Johnsonova střediska. Připravili první studie možného nástupce orbitální laboratoře Skylab, známého jako Space Operations Center neboli „centrum vesmírných operací“. Prvotním návrhům rozhodně nechyběly ambice. Podstatné ovšem bylo upřesnit požadavky pro budoucí mise i stanici a hlavně najít vhodné uplatnění pro plánované raketoplány a pilotovaný program. NASA navíc opět vnímala narůstající sovětskou převahu v kosmu a se zaujetím sledovala program Saljut, který započal již v roce 1971.

Hlavně zůstat na živu

Úplně první kosmické stanice Saljut nebyly, co se prostoru týče, největší, ale vůbec poprvé nabízely interiér rozdělený do několika zón pro různé aktivity na palubě. Všechny pozdější orbitální stanice využívaly stejné principy členění prostoru do pěti základních částí podle určení, tedy práce, jídlo, hygiena, volný čas a spánek – jež přetrvaly v podstatě dodnes. Na vnitřním uspořádání Saljutů se podílela také sovětská architektka Galina Balašová. 

Průkopnická stanice tohoto typu, Saljut 1, sehrála důležitou roli hned v několika ohledech. Ukrývala na palubě „vesmírnou zahrádku OAZA“, první malý domeček pro delší studium růstu zeleně v mikrogravitaci, jenž se stal předchůdcem všech experimentů s rostlinami na pozdějších Saljutech, ale i na Miru či Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Další milník představoval detailnější výzkum vlivu mikrogravitace na lidský organismus a dlouhodobého pobytu v kosmu na psychiku kosmonautů. 

V neposlední řadě nám Saljut 1 pomohl si uvědomit, že k největším problémům dlouhodobých misí patří zdraví, potažmo přežití. Když se totiž po 23denní expedici vracela domů první a zároveň poslední tříčlenná posádka stanice v lodi Sojuz 11, předčasně se otevřel jeden z ventilů pro vyrovnávání tlaku v kabině a kosmonauti – oblečení pouze do pracovních kombinéz – bohužel nepřežili. Na první pohled až banální technický problém naučil vesmírné architekty jasné základní pravidlo: Hlavní potřebou všech astronautů je zůstat na živu. Nicméně i přes další obtíže program Saljut pokračoval a Sovětský svaz se krůček po krůčku učil žít v kosmu. Úspěšně se dařila rovněž výměna a zásobování posádek, a Saljuty tak položily důležité základy pro vícemodulární stanice, jež měly přijít na řadu v budoucnu. 

Fakt, že pobyt na palubách pionýrských orbitálních základen, Skylab nevyjímaje, nepředstavoval zrovna „procházku růžovým sadem“, asi nejlépe popsal kosmonaut Valerij V. Rjumin. Po misi na Saljutu 6 si poznamenal: „Ke spáchání vraždy stačí zavřít dva muže do kabiny o rozměrech osmnáct krát dvacet stop a nechat je tam dva měsíce samotné.“ Uvedená slova, převzatá z knihy Srdce západu spisovatele O. Henryho, celkem dobře vystihla tehdejší nelehkou situaci při dlouhodobých pobytech v kosmu. Pro vesmírné architekty šlo o další podnět a zformulování zásadní myšlenky: Prostředí, v němž žijeme, se musí přizpůsobit nám, nikoliv opačně. 

Hledá se koncept

Na plánech budoucí stanice se mezitím rozpačitě pokračovalo a začátkem roku 1980 vybrala NASA dvě firmy, Boeing a McDonnell Douglas, aby nezávisle na sobě vypracovaly reálnou studii obří stavby ve vesmíru. O dva roky později představily obě společnosti značně rozdílné návrhy: McDonnell Douglas prezentovala svou orbitální stanici jako vývojovou kosmickou platformu – Evolutionary Space Platform – a upřednostňovala neobyvatelnou laboratoř fungující na oběžné dráze samostatně. Příležitostně k ní měla zamířit posádka v raketoplánu, vyzvednout experimenty a postarat se o údržbu. Cílem bylo dosáhnout co nejnižší ceny, vysoké bezpečnosti a potenciálu ke dlouhé životnosti komplexu. Předpokládalo se maximální využití stávající techniky a menší zapojení astronautů. V pozdější fázi však firma přidala i obyvatelný modul: Padlo totiž definitivní rozhodnutí, že se budou raketoplány podílet na stavbě nové, trvale osídlené vesmírné stanice.

Zato návrh Boeingu byl mnohem blíž původnímu konceptu z roku 1979, a dokonce nesl stejný název, tedy Space Operations Center. Komplex měl zahrnovat dva obyvatelné moduly propojené hermeticky uzavřeným tunelem, zásobovací a servisní sekci, jež by sloužila i k rychlé evakuaci, a dále například také velký hangár na výrobu a opravu kosmických lodí, družic a jiných zařízení. Naproti tomu návrh postrádal laboratorní modul. Stanice by kroužila 370 km nad Zemí a nabízela by duplikované systémy pro větší bezpečnost. Boeing připomněl, že operace v nehostinném kosmickém prostředí nepředstavují běžnou rutinu, a proto je stálá přítomnost člověka nenahraditelná v okamžiku, kdy některá část komplexu selže. 

Noví partneři ve hře

Souběžně s vývojem obou konceptů zamířil poprvé k nebi raketoplán Columbia. První okřídlená a znovupoužitelná vesmírná loď na světě odstartovala v dubnu 1981, strávila na oběžné dráze dva dny a poté se bezpečně vrátila na Zemi. Pro Ameriku šlo o kolosální triumf a projekt slavil úspěch. Vlna nadšení značně zapůsobila i na nově zvoleného prezidenta Ronalda Reagana, který začal s NASA sdílet zápal pro vybudování kosmické stanice. 

Nejprve však bylo nutné urychlit vývoj a zapojit další partnery. Kromě již dvou zmíněných společností se tedy přidaly firmy Martin Marietta, Hughes Aircraft Company, Rockwell International, TRW Space and Technology Group, General Dynamics a Lockheed Martin. Všechny později představily také své vize vesmírného komplexu s řadou doporučení. Období vývoje konceptů stanice, známé jako Space Station Needs, probíhalo mezi léty 1982 a 1984. Asi nejdál zašel design společnosti Hughes Aircraft Company: Chtěla ke stavbě využít prázdné externí nádrže určené pro raketoplány a upravit je na obyvatelné moduly sestavené do obřího kruhu, který by rotoval a vytvářel tak umělou gravitaci.

Spolupráci vítáme

NASA však postupně upřesnila své budoucí požadavky – včetně zatím blíže nespecifikovaného množství vědeckých experimentů, astronomických přístrojů, biologických a anatomických pokusů, platforem pro výzkum nových materiá­lů, telekomunikačních a vojenských zařízení a také hangárů pro vývoj, opravu a stavbu družic, transportních systémů i robotických zařízení. Kosmická agentura totiž původně předpokládala, že stanice vytvoří jakýsi vesmírný přístav pro budoucí flotilu raketoplánů s podporou armády a že z ní Amerika postupně znovu zamíří na Měsíc a poprvé i na Mars. Projekt se však začal značně rozrůstat a bylo jasné, že se na něj nenajdou potřebné finance. 

Jako důležitý krok se proto ukázal mezinárodní briefing pořádaný NASA na konci roku 1983. Pozvánku obdrželi zástupci kosmických agentur Kanady, Německa, Francie, Japonska a Británie, přičemž se podařilo podnítit potřebnou zvědavost, jež později vyústila v bližší spolupráci všech zúčastněných zemí. Na podporu globálního zájmu o stanici a celý program zahájil také testovací raketoplán Enterprise propagační cestu na „zádech“ obřího Boeingu 747: Navštívil letiště v Kanadě a západní Evropě, zúčastnil se letecké show v Paříži a všude, kde se objevil, přitahoval pozornost přihlížejících. 

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

S propagací programu později značně pomohl i James Beggs z NASA, který osobně zavítal do Paříže, Londýna, Říma, Ottawy a Tokia. Vše vyvrcholilo začátkem roku 1984, kdy prezident Reagan oznámil, že hodlá NASA pověřit stavbou trvale obyvatelné vesmírné stanice, a zároveň prohlásil, že Spojené státy uvítají jakoukoliv mezinárodní účast. Ještě do konce roku přislíbily spolupráci a vývoj částí hardwaru agentury Evropy, Japonska a Kanady. Stejně jako Evropa, i země vycházejícího slunce počítala se stavbou vlastních modulů a s vývojem zásobovací kosmické lodi...

Pokračování v neděli 30. srpna

Syn železničního dělníka z Frankfurtu nad Mohanem Martin Gross (1911–1984) vstoupil začátkem 30. let do SS. Po absolvování SS-Junkerschule ho v květnu 1935 přidělili k Leibstandarte SS Adolf Hitler. V jejích řadách se zúčastnil anšlusu Rakouska i obsazování Sudet, během polského a francouzského tažení velel četě. Při útoku na Sovětský svaz už stál SS-Hauptsturmführer Gross v čele 5. (těžké) roty, avšak zranění ho nadlouho vyřadilo z bojů.

Tankový velitel

Po uzdravení působil na štábu Hlavního velicího úřadu SS a během roku 1942 pracoval ve výmarském útvaru zodpovídajícím za nahrazování ztrát u obrněných útvarů Waffen-SS. V červenci téhož roku absolvoval velitelský kurs na Škole tankových vojsk ve Wünsdorfu a na podzim nastoupil k 1. tankovému pluku Leibstandarte SS Adolf Hitler. 

V elitních obrněných oddílech začala Grossova hvězda rychle stoupat. Už v lednu 1943 byl povýšen na SS-Sturmbannführera a stal se velitelem 2. tankového praporu. S tímto útvarem vyzbrojeným těžkými tigery vstoupil Gross do kurské bitvy. Vyznamenal se především u Tětěrevina, kde jeho oddíl při nepřátelském protiútoku během pouhých tří hodin zlikvidoval asi 90 T-34. Pamětníci popsali tuto oblast jako děsivý hřbitov sovětské techniky plný doutnajících vraků a zuhelnatělých těl.

Velitel výcviku

Za zadržení náporu protivníka obdržel Gross Rytířský kříž. Když byla Leibstandarte na jaře 1944 převelena do Francie, Gross setrval na východě a stanul v čele výcvikového regimentu SS v Lotyšsku. V červenci ho čekala pozice šéfa nově zformované tankové brigády o 2 500 mužích, jež se stala součástí bojové skupiny hraběte Hyacintha Strachwitze.

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Gross se s brigádou zapojil do těžkých ústupových bojů u měst Libava a Tukums. Jeho tankisté se zasloužili o uvolnění ústupové cesty pro zdecimované německé síly k Tallinnu, ovšem jednotka za úspěch zaplatila katastrofálními ztrátami – zbylo jí pouze 300 vojáků a osm obrněnců. Po rozpuštění brigády posílili přeživší různé divize SS. V březnu 1945 přidělili SS-Obersturmbannführeru Grossovi velení 12. tankového pluku 12. tankové divize SS Hitlerjugend, jež tehdy bojovala v Maďarsku a Rakousku. Se zbytky svého útvaru se v květnu vzdal Američanům.