Lidé pohřbívají své mrtvé už velmi dlouho. Nejstarší pohřby sahají patrně do paleolitu. Archeologické nálezy z Atapuerca ve Španělsku například ukazují, že naši předkové ukládali své mrtvé do hrobů již před 300 tisíci lety. Pohřeb žehem je ale podle všeho mnohem mladším zvykem. Fanny Bocquentin z francouzské výzkumné agentury CNRS a její spolupracovníci při vykopávkách na neolitickém nalezišti Beisamoun na severu Izraele narazili na pozůstatky nejstarší známé kremace.

Okolnosti nálezu ukazují, že se velkou pravděpodobností šlo skutečně o záměrné spálení mrtvého. Spálené tělo patří mladému dospělému, který žil někdy v letech 7013-6700 před naším letopočtem. Stopy a deformace nalezené na kostech naznačují, že tělo prošlo žárem okolo 500 °C. 

TIP: Symbol národního pokroku: Od kdy se u nás provádějí pohřby žehem?

K dávné kremaci v Beisamounu došlo v době, kdy se na Blízkém Východě měnily zvyklosti při pohřbech a rituálech s nimi spojených. Původně se zde například mrtvým odstraňovala hlava, případně byli pohřbíváni uvnitř sídel. Úkolem archeologů teď bude hledání dalších důkazů raných kremací z této doby a pochopení, jak takové pohřby vlastně probíhaly.

Rodák z města San Gabriel v Kalifornii pocházel z rodiny s vojenskými tradicemi. Jeho dědeček George Smith Patton padl za americké občanské války roku 1864 jako brigádní generál konfederační armády, zatímco prastrýc, plukovník Waller T. Patton, zemřel o rok dříve na následky zranění z bitvy u Gettysburgu. Takže se jaksi automaticky očekávalo, že mladý George půjde ve stopách svých slavných předků. Nastoupil tedy na vojenskou akademii ve West Pointu, a ačkoliv měl kvůli dyslexii problémy s učením, nakonec úspěšně dostudoval. Upozornil však na sebe především jako vynikající jezdec na koni a střelec, takže na olympiádě ve Stockholmu roku 1912 reprezentoval USA v moderním pětiboji a skončil na pátém místě. 

První tankový velitel

Během první světové války sloužil ve štábu generála Pershinga a jako jeden z prvních amerických důstojníků rozpoznal význam tanku, který považoval za zbraň budoucnosti. Měl ostatně možnost si tuto zbraň vyzkoušet přímo v boji s Němci 26. září 1918 a tehdy také utrpěl zranění. V meziválečném období se Patton intenzivně snažil o rozvoj tankových sil Spojených států. Za hospodářské krize to však nebylo snadné a Američané v oblasti vývoje obrněných vozidel promarnili spoustu času.

Teprve úspěchy tankových úderů Wehrmachtu v Polsku a ve Francii v letech 1939–1940 jasně ukázaly možnosti obrněných jednotek a dosavadní skeptikové to museli uznat. Pattonovi bylo v době vypuknutí druhé světové války 54 let a v hodnosti plukovníka sloužil u jezdectva. Pro jeho další kariéru mělo zásadní význam setkání s generálem Adnou R. Chaffeem, který získal přízvisko „otec amerických tankových jednotek“. Oba se shodli ve svých názorech a právě díky vlivu tohoto generála obdržel Patton funkci velitele 2. obrněné brigády patřící do sestavy nově vytvořené 2. obrněné divize.

Náladový voják

Doufal také, že bude v souvislosti s novým posláním povýšen do hodnosti brigádního generála, ale na to si musel ještě nějakou dobu počkat. Velitelé totiž špatně snášeli Pattonovu okázalost a náladové chování, kvůli čemu se často dostával do problémů. Pokud měl pocit, že pravda je na jeho straně (a tento pocit míval téměř vždy), neváhal to nadřízeným dát jasně najevo, což k jeho popularitě zrovna dvakrát nepřispívalo. Nakonec se ale dočkal a od 2. října 1940 nosil na límci vytouženou hvězdičku označující nejnižší generálskou hodnost.

Americká armáda měla tehdy ve výzbroji necelou tisícovku tanků a většina z nich už byla vzhledem k rychlému rozvoji vojenské techniky zastaralá. Některé stoje dokonce ještě pamatovaly první světovou válku! Chaffee se v této situaci pokoušel přesvědčit vládu o nutnosti modernizace a doporučoval především zahájení masové produkce středních a lehkých tanků. Bylo mu totiž jasné, že Amerika musí co nejrychleji dohonit zpoždění, které nabrala během mírových let. Nakonec našel dostatek vlivných podporovatelů a situace se začala pozvolna zlepšovat. 

Stará krev a kuráž   

Také Patton se v nové velitelské funkci dobře uvedl a nezapomenutelnými se staly zejména jeho projevy k vojákům. Vždy perfektně oblečený generál v nažehlené uniformě a naleštěných botách dokázal zaujmout svým neformálním chováním i obsahem veřejných projevů. Mluvil uvolněným, ale zároveň sebejistým tónem a často využíval své obsáhlé znalosti historie například při citacích výroků slavných osobností. Mistrně také ovládal mimiku obličeje a pouhým povytažením obočí dokázal u vojáků dosáhnout víc než mnozí jiní velitelé sáhodlouhým řečněním nebo zbytečným křikem.

Pokračování: Generál George Patton (2): Vojenský génius, nebo hazardér?

Vojenskopolitická situace ve světě mezitím přituhovala a po pádu Francie v červnu 1940 se americká armáda začala rychle rozšiřovat o nově budované útvary. V listopadu toho roku se stal Patton prozatímním velitelem 2. obrněné divize a usilovně se snažil dosáhnout toho, aby měl co nejlépe vycvičené a disciplinované mužstvo. K podřízeným byl tvrdý a nikomu nic neodpustil, ale stejně usilovně pracoval také sám na sobě. Zastával přitom názor, že tankové jednotky musí být především mobilní a schopné překonat co nejdelší vzdálenost v pokud možno nejkratší době.

Vědci objevili extrémně vzdálené dvojče Mléčné dráhy. Dělí ji od nás více než 12 miliard let a vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý. Galaxie je překvapivě uspořádaná, což je v rozporu s teoriemi, které říkají, že v mladém vesmíru panovaly v galaxiích divoké a nestabilní podmínky. Tento nečekaný objev představuje výzvu pro naše chápání vzniku galaxií a nabízí nový pohled na minulost celého vesmíru.

Prateta Mléčná dráha

„Je to průlomový výsledek v oboru zabývajícím se formováním galaxií. Ukazuje, že struktury, které pozorujeme u blízkých spirálních galaxií nebo u naší Galaxie, existovaly již před dvanácti miliardami let“, říká Francesca Rizzo z německého institutu Maxe Plancka. I když galaxie s označením SPT0418-47, kterou vědci zkoumali, pravděpodobně nemá spirální ramena, obsahuje dvě struktury typické pro Mléčnou dráhu – rotující disk a galaktickou výduť. V takto rané fázi vývoje vesmíru se výduť galaxie podařilo zaznamenat vůbec poprvé, proto je SPT0418-47 považována za nejvzdálenější identifikovanou galaxii podobnou té naší.      

„Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme zjistili, že se tato galaxie docela podobá těm, které známe z blízkého vesmíru, což je přesný opak toho, co jsme očekávali na základě modelů a předchozích, méně detailních pozorování,“ říká spoluautor práce Filippo Fraternali. V raném vesmíru byly mladé galaxie stále ve fázi formování, vědci proto předpokládali, že se bude jednat spíše o chaotické útvary bez nápadných velkých struktur typických pro vyvinuté galaxie, jako je Mléčná dráha.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Astronomové však upozorňují, že i když SPT0418-47 má disk a další struktury podobné těm, jaké vidíme dnes u Mléčné dráhy, očekávají, že se vyvinula do podoby výrazně odlišné od naší Galaxie. Patrně se z ní stala eliptická galaxie, jeden z typů galaxií, které společně se spirálními galaxiemi obývají současný vesmír. 

Neočekávaný objev naznačuje, že raný vesmír nemusel být natolik chaotický, jak jsme se dosud domnívali. Vyvstává však řada otázek včetně té, jak se mohla takto vysoce uspořádaná galaxie vytvořit krátce po velkém třesku. 

Australan Mark Rapley předvedl heroický čin, když skočil ze svého surfu na žraloka, který napadl jeho ženu, a několikrát ho udeřil pěstí, dokud jeho družku zvíře nepustilo. Své pětatřicetileté manželce Chantelle Doyleové následně pomohl doplavat na pobřeží, odkud ji převezla helikoptéra do nemocnice s těžkým poraněním pravé nohy.

Podle expertů útočilo zřejmě mládě žraloka bílého dlouhé asi tři metry. „Tenhle chlapík tam dopádloval a seskočil ze svého prkna na toho žraloka a mlátil do něj, aby ji pustil a pak jí pomohl zpátky na pláž,“ poznamenal Steven Pearce, šéf místních plavčíků z města Port Macquarie na východě Austrálie, kde k incidentu došlo. Jednalo se podle něj o hrdinský čin.

TIP: Třikrát a dost? Mladík přežil útok chřestýše, medvěda i žraloka tygřího

Podle jednoho z tamních záchranářů si však zaslouží pochvalu také další lidé přítomní na pláži, kteří raněné poskytli okamžitou pomoc. Připomněl rovněž, že se jedná již o třetí podobný útok v této oblasti za letošní rok. Napadenou surfařku čeká operace, je však ve stabilním stavu.

Dnes tisíce snímků tiše odpočívají v útrobách počítačů a datových karet, ale byly doby, kdy nezbylo lidem nic jiného, než fotografie svých drahých vyvolat. A samozřejmě i nějak zařadit, protože ještě pořád šlo o dosti vzácnou věc.

Nejstarší fotoalba se nacházejí ve sbírce Knihovny Kongresu ve Washingtonu a jsou z padesátých let 19. století. Tehdy bylo fotografování drahou záležitostí, takže v jednom albu se nacházely portréty celé rozvětvené rodiny. Pro podobný typ publikací dokonce existuje v angličtině název Coffee table book čili kniha na kávový stolek. Patřilo totiž k dobrému tónu trávit návštěvy jejím listováním a komentováním, společně s popíjením horkých nápojů a pojídáním koláčků a sendvičů.

TIP: Poklad z blešího trhu: Fotka za 10 dolarů může sběrateli vynést miliony

Oblíbená byla také cestovní alba, na která dychtivě čekalo celé široké okolí šťastného cestovatele. Na přelomu 19. a 20. století se totiž turismus, jak jej známe dnes, příliš nepěstoval. Cesta do Říma, na Blízký Východ nebo do Skandinávie stále ještě měla punc velké události, která musí být patřičně zdokumentována. V tom se ostatně od dnešních turistů tehdejší poutníci nijak nelišili.

Rozhořčení se v 21. století stalo emocí, kterou hrdě vystavujeme na odiv. Každý na Twitteru je neustále připraven zaútočit na kohokoliv, kdo s ním ideologicky nesouzní. Může se přitom jednat o vyhrocený brexit, nebo třeba nasdílenou fotografii známého politika, a okamžitě se vyrojí naštvaní jedinci s potřebou komentovat. Vztek se proměnil v cosi vznešeného a lidé si ho připínají na hruď jako metál.

Nezáleží, na které straně barikády stojíte. Rozhořčení a prosté hladovění po krvi – bez sebemenšího soucitu s někým, kdo ve 280 znacích udělal chybu – dnes představuje znepokojivý fenomén (přičemž kontextu příspěvku se obvykle věnuje pouze malá pozornost). Každý, kdo sedí v autobuse s chytrým telefonem v ruce, má moc šikanovat, zneužívat, ponižovat a shazovat. Otázkou zůstává, zda zmíněný vztek a agrese neprosakují skrz monitory do skutečného života lidí z masa a kostí. Nebo snad, což je ještě děsivější, odrážejí on-line platformy jen to, co už v nás dávno bylo?

Hněv jako ctnost

Není možné vědecky přesně změřit, zda jsme opravdu čím dál naštvanější, nebo vztek jen víc ventilujeme veřejně. Společnost Gallup se přesto na základě 151 tisíc rozhovorů s lidmi ze 140 zemí pokusila zpracovat zprávu o globálních emocích. Od zahájení analýzy v roce 2016 počet respondentů pociťujících vztek narůstal a v celosvětovém průměru dosahuje 22 %, přičemž v konfliktních či válečných zónách jde až o dvojnásobek – například o 43 % v Palestině a 44 % v Iráku.

Podle psychoterapeuta Aarona Balicka se vztek v éře internetu šíří populací snáz a rychleji. Kupříkladu útoky na zaměstnance londýnské veřejné dopravy vzrostly za poslední tři roky o čtvrtinu, z 505 případů na 628. Loňská zpráva o motorismu firmy RAC uvádí, že se tři z deseti řidičů stali v předchozím roce svědky fyzického napadení na silnici a že se za uplynulých dvanáct měsíců zdvojnásobil počet těch, kdo se nejvíc obávají agresivního chování ostatních šoférů.

Až donedávna se mezi vztek a nedostatek sebeovládání kladlo rovnítko. Většina lidí se snažila držet své negativní emoce pod pokličkou, jako by spravedlivý hněv představoval jen božskou výsadu. Podle historičky Barbary H. Rosenweinové se vztek v poslední době natolik rozšířil a zobecněl, že se proměnil v novou ctnost. Na impulzech přitom nezáleží: Ať už jde o feminismus, ekologický aktivismus, či brexit, vyjadřovat rozhořčení nad různými tématy dnes vypadá odvážně a ušlechtile, jako jistá forma morální převahy. Je však takové chování přínosné?

Silná emoce

„Agresivní projevy jdou ruku v ruce s obrovskými ekonomickými náklady,“ popisuje psycholožka Nadja Heymová z Nottingham Trent University, jež se specializuje na individuální rozdíly, psychopatologii a asociální chování. „Agrese má velký dopad na vztahy, pracovní výkon, duševní zdraví i zdraví obecně.“ I když se nemůžeme vzteku vyhnout úplně, nesmíme dopustit, aby tvořil trvalou součást našich životů. Mezi běžným naštváním a extrémně hrubým chováním či zneužíváním totiž vede jen tenká hranice.

TIP: Jsem masový vrah a léčím se: Jak nádory na mozku ovlivňují chování

„Určitě je důležité hněv do jisté míry ventilovat,“ objasňuje Heymová, ale záleží na tom, jak často a intenzivně jej vyjadřujeme i jak dlouho trvá. Tento instinkt významný pro přežití se spouští při provokaci, frustraci či ohrožení a patří k základní lidské reakci „bojuj, nebo uteč“. Podle Heymové „jde o silnou emoci, která nás může fyzicky zmobilizovat a dodat nám energii“.

Vztek plodí vztek

Srdce tluče jako zběsilé, adrenalin stoupá a zrak halí rudá mlha. Aby mozek kontroloval popsané zvířecí pudy, jež souvisejí s jeho částí zvanou amygdala, zapojí se tzv. orbitofrontální kortex. Zmíněná oblast našeho klíčového orgánu zpracovává emoce a hraje zásadní roli v sebeovládání, přední laloky pak pocity monitorují a usměrňují. Uvedený systém však může být poškozený: Někdy je na vině genetika, ale mnohdy stojí na počátku špatný příklad, který vidí třeba děti v rodinách s domácím násilím.

„S rozzlobením přicházejí tyto nepříjemné kardiovaskulární projevy, jež mohou negativní emoce ještě podpořit, a my cítíme, že se jich musíme zbavit,“ líčí Heymová. Dostat ze sebe všechno ven jediným výbuchem nám může ulevit, ale čím častěji to děláme, tím častěji si úlevu spojujeme právě s explozemi vzteku – což může vést k bezmyšlenkovitému zuření, které produkuje pouze další a další hněv. „Dopustíme-li, aby nás vztek ovládal […], poneseme v sobě negativní emoci, jež může časem zesílit,“ uzavírá Heymová.

V bezpečí anonymity

Nepřetržitý přístup k sociálním sítím a zpravodajství znamená, že naše hranice, identita i hodnoty mohou čelit ohrožení, kdykoliv se podíváme na telefon. „Dalo by se říct, že jsou lidé chronicky nervózní,“ uvádí Balick a přirovnává naše zužující se meze tolerance k situaci za volantem: „Když jste vystresovaní a někdo před vámi prudce zabrzdí, nejspíš na něj zakřičíte z okénka. Ovšem přihodí-li se něco podobného ve chvíli, kdy jste relativně v klidu, nijak zvlášť se vás to nedotkne.“ Ti, kdo jsou vystaveni zlobě sociálních médií, mají tendenci svůj vztek také vypouštět.

Balick má zvláštní zájem právě o sociální média, zabývá se psychoanalýzou on-line chování a dané téma zpracoval i v knize The Psychodynamics of Social Networking neboli „psychodynamika sociálních sítí“. Podle něj má na záplavu vzteku v prostředí internetu velký vliv jeho anonymita a možnost zakládat na sítích falešné profily. „Máte-li takový účet, dáte svému hněvu průchod mnohem pravděpodobněji,“ objasňuje. Je to stejné, jako když v relativní anonymitě a bezpečí sedíme v autě, což může vést k překvapivě nevhodnému chování.

Výhoda skupiny

Sílu anonymity dokázal už v roce 1970 slavný experiment Philipa Zimbarda, nyní emeritního profesora psychologie na Stanford University: Studentky měly spolužákům uštědřovat elektrické šoky, přičemž identitu některých „mučitelek“ skrývaly kapuce a tma. Není těžké uhodnout, která ze skupin rozdala dvakrát víc šoků než ta druhá.

Profesor psychologie Ed Diener umožnil pro změnu v roce 1976 celkem 1 300 dětem krást v rámci koledování o Halloweenu sladkosti a peníze. Mnohem víc si přitom nepoctivě přivlastnili malí účastníci pokusu v kostýmu, jenž je nedovoloval poznat. Děti rovněž kradly víc, pokud byly ve skupině, a nikoliv samy. I podle Heymové projevují lidé ve skupině svůj vztek a agresivitu častěji. „Cítí se méně identifikovatelní, jsou sebevědomější a pronikají do našeho osobního prostoru,“ vysvětluje vědkyně.

Efekt sněhové koule

Nakažlivá zloba „davů“ na Twitteru má až děsivou sílu: Stačí jeden odsuzující status či tweet, který někdo další bez dovolení nasdílí, načež se rychle rozšíří – a během několika dní je z autora příspěvku vyvrhel, jenž přijde o práci a čelí třeba i výhružkám smrtí, zatímco se rozzlobení uživatelé se spravedlivým zadostiučiněním radují. 

Vypustíte-li naštvaný tweet, který dostane hodně lajků a další ho sdílejí, může to ještě víc rozdmýchat váš hněv. Podobná situace však bývá nesmírně vzrušující, a dokonce vám může natolik zvednout náladu, že vztek vystřídá spokojenost. 

Ventilování hněvu

Vznikl tedy Twitter se záměrem šíření vzteku podporovat? „Nevím o žádné takové cílené snaze,“ uvádí Balick, „ale vím, že žhavé emoce zvyšující tep jako vztek či strach a témata typu sexu se šíří rychleji.“ Pokud se pak objevují na sociálních sítích častěji, algoritmy jejich rozšiřování pravděpodobně podpoří.

Uživatelé mohou na Twitteru ventilovat nejrůznější věci, ale podle Balicka není jejich vykřičení v on-line světě právě přínosné. „Lepší je svůj hněv zpracovat,“ objasňuje. Když se například naštvete na někoho, kdo do vás neustále rýpe, a on se následně omluví, jde o jednu z možností, jak zlobu zpracovat. Nebo si o tom, co vás rozzlobilo, můžete promluvit s přítelem či partnerem. Pokud ovšem jen do prázdna zakřičíte „nesnáším, když do mě ostatní rýpou“, podnítíte v okolí pouze jednoduchou odpověď: „Nás to taky štve.“ To vám však se zpracováním hněvu nijak nepomůže. 

Jsou sítě zodpovědné?

Je těžké se dobrat závěru, do jaké míry vztek podporují sociální sítě, a jak moc je mezi námi přítomný i bez jejich zprostředkování. Podle Balicka představují často jen trychtýř pro sbírání pocitů, jež v lidech dřímají. Naštvanost na společenskou nerovnost a úplatné politiky či strach o práci – to vše mezi námi existuje.

TIP: Chvilka na vychladnutí: Norové krotí internetové diskutéry

Jenže Twitter, Facebook a podobné platformy v nás také živí předsudky. „Máte na určitou věc názor, a sociální síť vám nabídne v podstatě jen zprávy a příspěvky, které vás v něm dál utvrdí – což obratem vede k větší radikalizaci a uzavírání se do sociální bubliny. A vaše chování to nakonec může ovlivnit i v reálném světě,“ myslí si Balick. 

Barvení látek si vybírá značnou daň na lidském zdraví i na životním prostředí. Do vod se při něm leckdy dostává toxický koktejl chemikálií. Australští genetici vymysleli nový trik, díky němuž by se bylo možné do značné míry vyhnout barvení bavlny. To by v budoucnu mohlo podstatně snížit zátěž, kterou tento výrobní proces přináší.

Colleen MacMillan a její spolupracovníci využili technologii editování, tedy přepisu genů a změnili s její pomocí barvu vláken, jaká narostou na rostlinách bavlníku. Prozatím jim vlákna bavlny vyrostla jen v rámci experimentu na Petriho miskách, i tak jde ale o zajímavý úspěch. Jejich cílem je vytvoření nových odrůd bavlníku, z nichž bude možné získat bavlnu v rozmanitých barvách. 

TIP: Biotechnologové se chystají vyčarovat rajčata s pálivými látkami chilli papriček

Podle MacMillanové by barevná bavlna mohla změnit celý textilní průmysl. První výsledky vypadají slibně. Editováním vybraných genů se vědcům podařilo vytvořit bavlněná vlákna ve velmi pěkných barvách – od krásně jasně žluté, přes zlatooranžovou a tmavě purpurovou, až po černou. Přitom právě oblíbená černá barviva bývají pro životní prostředí velmi škodlivá.

Východofranský král Ludvík Němec odmítal přijmout fakt, že Rastislavova Morava se stala samostatným státním útvarem nezávislým na jeho moci, proto v létě roku 869 podnikl další trestnou výpravu do podunajských končin. Tažení však skončilo neúspěšně, neboť Frankům se nepodařilo dobýt opevněná hradiště a Rastislavova vojenská síla zůstala nedotčena. Před Ludvíkem se následně otevřela možnost rozšířit své državy směrem na západ, neboť 8. srpna 869 zemřel bez legitimních potomků jeho synovec Lothar II., vládce v Lotharingii. „Konečné řešení“ velkomoravské otázky proto muselo jít dočasně stranou.

Zrada vzpurného synovce

Kníže Svatopluk, který do té doby podporoval svého strýce Rastislava a byl jeho spoluvládcem, toužil po vládě nad celou Moravou. V lednu roku 870 proto začal vyjednávat s Ludvíkovým synem Karlomanem o „poddání se“. Fuldský letopisec o tom napsal: „Rastislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“

V květnu 870 pak Svatopluk Rastislava zajal a v řetězech ho poslal Karlomanovi. Ten toto „vzácné zboží“ uvěznil v Řezně a obratem vtrhl na Moravu, kde po zmizení panovníka propukl chaos. Frankové nenarazili téměř na žádný odpor, Karloman obsadil všechna velkomoravská hradiště a ustanovil zde provizorní vládu svých hrabat Viléma a Engelšalka. Karloman si však dobře uvědomoval, že nemůže zemi udržet bez spolupráce Svatopluka, proto jej ještě před svým odchodem ustanovil formálním velkomoravským vládcem – ovšem pod dozorem obou hrabat a jejich družin. 

V říjnu roku 870 se po urovnání územních záležitostí vrátil do Řezna Ludvík Němec a okamžitě svolal říšský sněm, jehož se účastnili i zástupci některých slovanských kmenů. Hlavním a jediným bodem programu byl soud nad Rastislavem. Přítomní shromáždění velkomoravského knížete obvinili z nevěrnosti, které se jakožto říšský vazal měl dopustil vůči svému králi, a žádali trest smrti. Král však rozsudek milostivě změnil a Rastislava dal „pouze“ oslepit. 

Spiknutí mitry a prstenu

Koncem roku 869 se z Říma v hodností papežského legáta a moravského arcibiskupa vrátil Metoděj a ujal se církevní správy v Panonii, kterou pro něj papež vyňal z pravomoci bavorského episkopátu. Bavorští biskupové však nehodlali papežovo rozhodnutí respektovat a při první vhodné příležitosti měli v úmyslu proti Metodějovi zakročit. Nemuseli čekat dlouho. Osudy biskupa a donedávna vládnoucího knížete se pomyslně propojily na řezenském sněmu, neboť zde přítomní franští biskupové si během jeho trvání uspořádali jakousi vlastní synodu. Na ní odsoudili Metoděje coby vetřelce a naprosto ignorujíce papežská nařízení jej sesadili, zajali a uvrhli do žaláře – předpokládá se, že jeho věznění probíhalo v klášteře ve švábském městě Ellwangen.

Celou záležitost se bavorští biskupové snažili uchovat v nejvyšší tajnosti. Například jistý Anno, správce papežského patrimonia v Německu, při své návštěvě v Římě na dotaz na Metodějovo zdraví odvětil, že toho člověka vůbec nezná. Metoděj nakonec strávil ve vězení celkem dva a půl roku. Až když se koncem roku 872 ujal úřadu papež Jan VIII., okamžitě zasáhl a nařídil bavorským biskupům, aby Metoděje ihned propustili – a aby svému „ihned“ dodal na vážnosti, provinivší se biskupy do splnění tohoto nařízení exkomunikoval. Navíc poslal legáta Pavla z Ankony, aby osobně dohlédl na splnění jeho příkazů a doprovodil Metoděje v bezpečí ke knížeti Svatoplukovi na Moravu.

Po příchodu zpět do své diecéze se arcibiskupovi dostalo nadšeného přijetí, ale jeho postavení se ale následně ukázalo být mnohem slabším než za vlády Rastislava. Svatopluk od uzavření forchheimského míru udržoval s Franky přátelské styky, díky čemuž se na Moravu mohli opět vrátit vyhnaní latinští kněží. Kníže navíc pro slovanskou liturgii nejevil ani zdaleka tak velké nadšení jako jeho strýc. Jeho preferenci latinských kněží ostatně odráželo i postavení dvou z nich – Jana z Benátek a Wichinga ze Švábska, kteří patřili k předním knížecím rádcům. 

Krví vykoupený trůn

Ještě před Metodějovým návratem se ve vězení ocitl i kníže Svatopluk, když jej roku 871 hrabata Vilém a Engelšalk před markrabětem Karlomanem obžalovala ze zrady. Velkomoravský kníže byl odsouzen, odvezen z Moravy a uvězněn. Jeho „zmizení“ však způsobilo neočekávané následky ve chvíli, kdy Moravané, přesvědčení o smrti svého knížete, mohutně povstali. Podařilo se jim svolat sněm, na němž si za knížete zvolili kněze Slavomíra, Svatoplukova příbuzného. Okamžitě také zahájili vojenské akce proti Frankům, v nichž si vedli velmi úspěšně.

Po ztrátě Rastislavovy „nevýslovné pevnosti“ v Mikulčicích již bylo překvapenému Karlomanovi jasné, že Moravu silou neudrží. Propustil proto Svatopluka z vězení a přesvědčil ho, aby se v čele franského vojska opět vydal na Moravu, uklidnil situaci a opět se ujal vlády. Když franské vojsko přitáhlo k Mikulčicím, kde Slavomír sídlil, vymohl si Svatopluk vstup do města a následně dokázal přesvědčit své bývalé družiníky, že je stále jejich knížetem. Poté se postavil do jejich čela a napadl vojenský tábor nic netušícího franského vojska. Ve strašlivé řeži padla většina Franků včetně hrabat Viléma a Engelšalka a Svatopluk se stal opět pánem Velké Moravy.

TIP: První křesťanské misie: Kdo u nás působil před Konstantinem a Metodějem?

Karloman tímto překvapivým tahem dočasně ztratil možnost ovlivňovat moravské záležitosti. Svatopluk naopak získal čas, který dokázal mistrně využít k rychlé konsolidaci poměrů a navázání styků s možnými spojenci.

Když se Karloman následujícího roku dostavil na Moravu s novou vojenskou výpravou, narazil již na připravené šiky obránců, a nakonec raději přijal Svatoplukovu nabídku ke smíru. Smlouva, uzavřená roku 874 ve Forchheimu, sice Svatoplukovi ukládala uznat svrchovanost východofranského panovníka a slíbil platit pravidelný roční tribut, ale zároveň mu poskytovala prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Moravě se otevřel prostor k tomu, aby se skutečně mohla stát „Velkou“.

V poslední době jsme byli svědky několika pokusů soukromých společností o přistání na Měsíci, které ale nebyly úplně úspěšně. Za dva roky by chtěla zkusit štěstí s přistáním japonská společnost ispace. Mise společnosti ispace by měla vyrazit do vesmíru s raketou Falcon 9 od SpaceX v roce 2022. Jde tak o mírné zpoždění, podle původních plánů měla vyrazit již o rok dříve. 

Společnost ispace nedávno představila svůj měsíční lander – Hakuto-Reboot (Hakuto-R). Hakuto v japonštině znamená „bílý králík“ a původně šlo o název týmu, který se před pár lety účastnil soutěže Google Lunar X-Prize, a který tehdy vedli lidé z ispace. Vítězem se měl stát ten, kdo by přistál na Měsíci s landerem a splnil tam určité úkoly.

Měsíc jako čerpací stanice

Soutěž tehdy předběhla dobu a skončila v roce 2018 bez vítěze. Několik účastníků to ale nevzdalo a pokračují dál ve vývoji měsíčních přistávacích modulů, tak jako ispace. Přistávací modul Hakuto-R se velikostí blíží automobilu a váží zhruba 340 kilogramů. K Měsíci by měl letět po „dlouhé“ dráze, kterou urazí za tři měsíce.

TIP: Lunární sonda NASA objevila místo dopadu izraelského modulu Berešít

Cílem tokijské společnosti ale pochopitelně není pouhé přistání na Měsíci. Vývojáři a inženýři by rádi využívali lunární vodní led a vyráběli z něj vodu pro kolonisty, společně s raketovým palivem. Palivo vyrobené na Měsíci by pak přepravovali na kosmické „čerpací stanice“, kde si kosmické lodě budou doplňovat palivo na cestách Sluneční soustavou.