Pulzary pod lupou: Kolik druhů známe a čím se liší?
Pulzary fascinují astronomy svými extrémními projevy a nabízejí jedinečné možnosti pro zkoumání fyzikálních zákonů vesmíru. Existuje více druhů pulzarů? A jak se liší?
Pulzary představují rychle rotující neutronové hvězdy se silným magnetickým polem, které vysílají paprsky elektromagnetického záření. Dle rychlosti rotace, charakteru rádiových emisí a prostředí, v němž se nacházejí, rozlišujeme několik zajímavých typů.
Podle oboru elektromagnetického spektra, v němž pulzy registrujeme, rozeznáváme pulzary rádiové, rentgenové a gama. Rádiové záření souvisí s rozpadem magnetického pole zmíněné neutronové hvězdy, kdežto rentgenové či gama záření se pojí s urychlováním nebo naopak brzděním částic, jež se k ní mohou dostávat z bezprostředního okolí.
Co se týká rotační periody, u běžných pulzarů se jedná řádově o zlomky sekund až sekundy. Speciální kategorii však tvoří milisekundové pulzary, jež se otáčejí jednou za několik milisekund, tedy tisíckrát rychleji. Dají se přitom dobře použít jako „kosmické hodiny“ a slouží například k testování obecné teorie relativity.
Extrémně silným magnetickým polem potom disponují tzv. magnetary. Změny v daném poli vedou až k přestavbě kůry neutronové hvězdy, kterou obvykle doprovází náhlý výron rentgenového či gama záření. Magnetary se zřejmě staly rovněž původci jevů zvaných Soft Gamma Repeater, SGR.
Zmínit musíme ještě binární pulzary s vázaným souputníkem, jejichž orbitální pohyb umožňuje testovat gravitační fyziku, včetně obecné relativity. U binárních pulzarů se také podařilo poprvé přesvědčivě registrovat projevy gravitačních vln.
Další články v sekci
Cola pro mariňáky, Fanta pro Wehrmacht: Dvojí tvář slavného nápoje
Nápoj značky Coca-Cola byl téměř po celou dobu své existence spojována s americkým stylem života. Také v průběhu druhé světové války firma opakovaně dávala na odiv svou věrnost „zemi svobodných“. Méně se však ví, že ve stejné době měla i druhé želízko v ohni. Zatímco američtí mariňáci pózovali fotografům s láhvemi s temně hnědou tekutinou, Wehrmacht pil Fantu…
Populární Coca-Colu vynalezl v roce 1886 americký lékárník a veterán americké občanské války John Pemberton. Legenda říká, že tento muž utrpěl v uniformě Konfederace vážná zranění v boji a během zotavování se stal závislým na morfiu. Nový nápoj tvořený mimo jiné výtažky z listů koky a ořechů kola (odtud též jeho název) měl představovat pokus nahradit drogu tišící bolest méně škodlivou alternativou.
Z Coca-Coly se však stal hit, který v průběhu následujících dekád pronikl do celého světa. Do Německa si poprvé našel cestu v roce 1929. Další významný milník pak přišel o čtyři roky později, kdy v čele berlínské pobočky Coca-Coly stanul Max Keith.
Obchod s nacisty
Schopný manažer se stal klíčovou osobností pro další běh událostí. Stejně jako jeho američtí nadřízení neměl s právě nastupujícím nacistickým režimem problém a ochotně šel novým vládcům země na ruku. „Není pochyb o tom, že byl nacistický kolaborant. Ale nebyl členem nacistické strany. Jeho oddanost patřila vždy Coca-Cole, nikoliv Hitlerovi,“ shrnul Keithovu pozici historik Mark Pendergrast.
Coca-Cola se stala jedním ze sponzorů olympijských her v Berlíně roku 1936 a její marketingové oddělení dokonce vyrobilo etikety se svastikou. Nápoj si oblíbil Hermann Göring a další prominenti režimu a spolupráce neskončila ani po vypuknutí války. Naopak, za německými tanky projížděl nově okupovaná území Keith se svým managementem a přebíral kontrolu nad tamními dosud samostatnými pobočkami Coca-Coly.
Kosa na kámen však padla v roce 1941, když třetí říše vstoupila do války s USA. Americká vláda nedovolovala domácím společnostem obchodovat s nepřítelem a Keith tak přišel o klíčovou surovinu – sirup z koky, který byl pro výrobu nápoje nezbytný. Reálně také hrozilo, že jeho podnik zkonfiskují nacisté, jako to učinili s jinými americkými firmami. Kritický okamžik vyžadoval odvážné řešení.
Fanta-sie
Skupina podnikových chemiků proto na Keithův příkaz zahájila vývoj nového nápoje, který by bylo možné vyrábět ze surovin dostupných i v přídělovém systému. Výsledek představovala tekutina tvořená především zbytky z jablečné drti, cukrové řepy a syrovátek. „Používali v podstatě zbytky zbytků,“ vyjasnil Pendergrast, „nedovedu si představit, že by to dnes někomu chutnalo.“ Produkt však byl na světě a zbývalo ho už jen prodat. Na poradě vedení vymyslel jeden z obchodních zástupců Josef Knipp název odvozený od slova Fantasie: Fanta.
V omezeném přídělovém hospodářství panujícím v nacistickém Německu se novému nápoji začalo dařit – i proto, že neexistovalo mnoho alternativ. Limonáda navíc sloužila nejen k běžné konzumaci, ale používala se také jako dochucovadlo při vaření, protože panoval nedostatek cukru. Jen v roce 1943 hlásila společnost 3 000 000 prodaných lahví Fanty, což na tu dobu představovalo slušný výsledek. O něco odlišná verze nápoje tvořená především bezinkami se potom pod Keithovým dohledem vyráběla v okupovaném Nizozemí.
Legenda vypráví, že když spojenečtí vojáci dorazili do částečně rozbombardované továrny na Coca-Colu v Německu, nalezli tam Keitha a jeho podřízené, kteří dál vyráběli Fantu, jako by kolem žádná válka ani nebyla. Ačkoliv jde nejspíš o smyšlenou historku, německý manažer se v očích amerického vedení stal hrdinou, který udržel provoz konfliktu navzdory. Kolaborace s nacisty se vůbec neřešila, viceprezident společnosti Harrison Jones jej namísto toho nazval „skvělým mužem“ a Keith převzal vedení evropské sekce Coca-Coly. Výroba Fanty pokračovala až do roku 1949, kdy byla ukončena. O šest let později představila společnost nápoj stejného jména, tentokrát však pomerančové příchuti.
Kdekoliv na světě za niklák
Vstup Spojených států do války umožnil společnosti Coca-Cola demonstrovat svou roli nositele amerického stylu života. Její vedení v čele s prezidentem Robertem Woodruffem rozhodlo, že každý příslušník US Army musí mít možnost sehnat láhev coly za pět centů bez ohledu na to, kde se právě nachází. Firma proto v průběhu konfliktu postupně vybudovala na vlastní náklady celkem 64 stáčíren na různých místech planety – v Evropě, Africe i v Tichomoří – ze kterých poté distribuovala nápoj na téměř všechna bojiště, na nichž US Army působila.
A obří investice se Coca-Cole vyplatila. Nejenže Yankeeové spotřebovali během konfliktu více než pět miliard láhví sladkého nápoje, ale kampaň navíc výrazně posílila pozici společnosti doma i ve světě.
Další články v sekci
Jane Goodallová: Příběh odvážné ženy, která zbourala mýty o vědě i přírodě
Životní příběh Jane Goodallové ukazuje, že vášeň, zvědavost a odvaha mohou změnit nejen vědecké poznání, ale i náš vztah k přírodě a k sobě samým.
Když Jane Goodallová v roce 1960 poprvé vstoupila do tanzanského pralesa Gombe, byla mladou ženou bez formálního vědeckého vzdělání, zato s neutuchající zvědavostí a odvahou. V době, kdy byli vědci zvyklí svá zvířata jen číslovat a pozorovat z dálky, udělala Jane něco, co tehdy působilo jako kacířství: šimpanzům dala jména a začala se s nimi sbližovat.
Blízký vztah s lidoopy jí umožnil nahlédnout do jejich života ze zcela jiné perspektivy. Ukázalo se, že šimpanzi používají nástroje, a dokonce si je i vyrábějí. Tento poznatek tehdy otřásl samotnou definicí lidství. Louis Leakey, slavný paleoantropolog, který Jane původně najal jako sekretářku, po jejím objevu žertem telegrafoval: „Musíme přehodnotit pojem „nástroj“. Přehodnotit pojem „člověk“. Nebo přijmout šimpanze jako lidi.“
Neortodoxní začátek a tvrdý boj za uznání
Goodallová se do vědy dostala neobvyklou cestou. Už jako dítě milovala zvířata a toužila se podívat do Afriky. Po střední škole si nemohla dovolit univerzitu, živila se proto jako sekretářka a servírka, aby se ve svých 23 letech mohla vypravit na cestu do Keni.
V Nairobi potkala paleoantropologa Louise Leakeyho, který věřil, že pozorování velkých lidoopů může odhalit chování dávných hominidů – a že ženy jsou k tomu díky své trpělivosti vhodnější. Leakey jí nejprve nabídl práci sekretářky, později jí ale svěřil odvážný úkol: odjet sama do lesů u jezera Tanganika a sledovat tam divoké šimpanze.
Ve vědecké komunitě ovládané tehdy takřka výhradně muži čelila Jane sexismu i posměchu. Kritizovali ji za „příliš emotivní přístup“ a „mediální pozornost“ – National Geographic ji například zobrazoval jako atraktivní „cover girl“. Jane však vytrvala a ukázala, že empatie a vědecká preciznost se nejen nevylučují, ale mohou naopak vést k hlubšímu poznání a objevům.
Od vědkyně k ochránkyni planety
Výzkum v Gombe, který zahájila v roce 1960, se stal nejdéle běžícím studiem divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí na světě a pokračuje dodnes. Jane Goodallová napsala desítky knih, stala se tváří více než 40 dokumentů a vychovala celou generaci vědců.
V roce 1977 založila Institut Jane Goodallové, který provozuje rezervace pro osiřelé a zraněné šimpanze. Od poloviny 80. let procestovala svět s poselstvím ochrany přírody a lidské odpovědnosti. V roce 1991 spustila program Roots & Shoots, který zapojil miliony mladých lidí do ekologických a humanitárních projektů.
Žena, která prolomila stereotypy
Jane Goodallová pomohla změnit obraz vědce. Ukázala, že i ženy mohou zásadně ovlivnit vědu, a že cit, empatie a ochrana přírody nejsou slabostí, ale předpokladem skutečného poznání.
Zemřela 1. října 2025 ve věku 91 let přirozenou smrtí během přednáškového turné v Kalifornii. Tato světově proslulá primatoložka, ochránkyně přírody a inspirace pro generace vědců i mladých aktivistů ale i nadále zůstává ikonou vědy i lidskosti.
Její životní filozofie zůstává inspirací i pro dnešní generace: „Jedině když porozumíme, dokážeme se starat. Jen když nám záleží, dokážeme pomoci. A jen když pomůžeme, budeme zachráněni.“
Další články v sekci
Pravěké billboardy v poušti: Skalní rytiny ukazovaly cestu k vodě
Monumentální skalní rytiny staré více než 12 000 let v severní Saúdské Arábii fungovaly jako pravěké „billboardy“ v poušti, které poutníkům ukazovaly cestu k životně důležité vodě.
Pokud jde o náročnost rytin, které vytvořili dávní lidé v pravěku, populární malby v jeskyních nejsou ničím ve srovnání s ohromujícími skalními výjevy v pouštní krajině na severu Saúdské Arábie. Představují jedno z nejambicióznějších, a také nejnebezpečnějších umění doby kamenné.
Mezinárodní tým vědců, který vedla Maria Guagninová z německého Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii, tvrdí, že monumentální rytiny v poušti nebyly jen uměním. Podle archeologů měly velmi praktickou funkci – sloužily jako reklamní poutače, které upozorňovaly lidi přecházející poušť na zdroje vody.
Billboardy v poušti
Badatelé při průzkumu pustin na jihu pouště Nafúd v rámci projektu Green Arabia objevili celkem 62 skalních stěn s rytinami, které pocházejí zhruba z doby před 12 800 až 11 400 lety. Na sklonu nejmladší doby ledové se do tamní krajiny vracela sezónní jezera a mokřady a lidé se mohli odvažovat hlouběji do pouště. Takoví poutníci nepochybně uvítali upozornění na místo s dostupnou vodou. Závěry výzkumu skalních rytin uveřejnil vědecký časopis Nature Communications.
Rozhodně nejde o žádné malé petroglyfy. Dávní umělci pokryli svými výtvory skalní stěny až do výšky 39 metrů. K dispozici přitom měli jen primitivní nástroje a určitě prakticky žádné bezpečnostní vybavení. Muselo to být velmi nebezpečné. Viditelnost rytin pravděpodobně zvýrazňovaly barevné pigmenty – archeologové objevili stopy červeného barviva a zelený křemenec obsahující měď. Jejich tvůrcům nepochybně hodně záleželo na tom, aby rytiny byly patrné z dálky.
Na zmíněných 62 skalních stěnách vědci objevili celkem 176 rytin. 130 z nich představuje realistické rytiny zvířat v životní velikosti. Nejčastěji jsou mezi nimi zastoupeni velbloudi (90), následovaní kozorožci, koňmi, gazelami a jedním praturem. Kromě toho, že rytiny označovaly místa s vodou, zřejmě také vyjadřovaly nároky na dané území a kulturní identitu.
Další články v sekci
Saturnův ledový měsíc Enceladus možná ukrývá recept na mimozemský život
Saturnův měsíc Enceladus znovu budí pozornost vědců: archivní data sondy Cassini odhalila v jeho vodních gejzírech komplexní organické molekuly, které by mohly naznačovat přítomnost chemie potřebné pro vznik života.
Saturnův malý měsíc Enceladus se znovu dostává do centra zájmu vědců – a tentokrát jde o jednu z nejzásadnějších otázek: může hostit život? Nedávná analýza archivních dat z legendární sondy Cassini odhalila v gejzírech vody tryskajících z povrchu měsíce komplexní organické molekuly, které na Zemi hrají roli při vzniku základních stavebních kamenů života.
Poklad ukrytý v archivu
Enceladus má průměr jen asi 500 km, ale pod jeho ledovou krustou se ukrývá globální oceán kapalné vody. Už v roce 2005 Cassini zjistila, že z rozsáhlých prasklin – přezdívaných „tygří pruhy“ – tryskají do vesmíru mohutné vodní gejzíry. Část materiálu se snáší zpět na povrch měsíce, ale velká část uniká do vesmíru a vytváří rozptýlený E-prstenec obklopující Saturn.
Při průletech touto oblastí sbírala Cassini ledová zrna, která obsahovala nejen vodu, ale i organické látky – tedy sloučeniny na bázi uhlíku. Už tehdy šlo o senzaci, protože přítomnost těchto molekul naznačovala, že Enceladus by mohl být astrobiologicky zajímavý svět.
Mise Cassini skončila v roce 2017, ale její data jsou stále zdrojem nových objevů. Astronom Nozair Khawaja, působící na berlínské Svobodné univerzitě, se vrátil k měřením z Cosmic Dust Analyzeru (CDA) z roku 2008. Společně s kolegy se vědci zaměřili na ledová zrna přímo z gejzírů, která do analyzátoru narážela rychlostí 18 km/s, což bylo o 6 km/s vyšší rychlostí, než při sběru vzorků v Saturnově E-prstenci. Vyšší rychlost nárazu paradoxně umožnila lépe rozlišit složení ledových zrn, protože molekuly vody nevytvářely shluky, které dříve překrývaly signál jemnějších organických sloučenin.
Nová analýza ukazuje, že organické molekuly z E-prstence i z gejzírů mají stejný původ – oceán Enceladu. Vědci navíc odhalili i dosud neznámé typy organických látek, například alifatické sloučeniny, cyklické estery, ethery a pravděpodobně i dusíkaté a kyslíkaté deriváty. Na Zemi jsou tyto molekuly součástí chemických reakcí vedoucích ke vzniku aminokyselin a dalších klíčových složek života.
Klíčový spor
Existuje však komplikace: jiný výzkum vedený Grace Richardsovou z římského INAF naznačuje, že intenzivní radiace v okolí Saturnu může podobné organické molekuly vytvářet i na povrchu Enceladu, zejména v oblasti „tygřích pruhů“. Pokud by to byla pravda, část molekul z gejzírů by nemusela pocházet z oceánu, ale z chemických reakcí v povrchovém ledu.
Jednoznačnou odpověď může přinést až přímý odběr vzorků z povrchu Enceladu. Evropská kosmická agentura proto zvažuje ambiciózní misi zahrnující orbiter a lander, která by mohla dorazit k Enceladu kolem roku 2054. Teprve „přímý dotyk“ s ledem může ukázat, zda pod jeho krustou skutečně probíhá chemie směřující k životu.
Enceladus splňuje několik klíčových podmínek pro potenciální život: pod jeho ledovou skořápkou se ukrývá kapalná voda a měsíc disponuje i potřebným zdrojem energie v podobě hydrotermálních průduchů. Potvrzená přítomnost komplexních organických molekul je dalším důležitým dílkem do skládačky možného mimozemského života. Saturnův ledový měsíc se tak rázem stává jedním z nejlepších míst ve Sluneční soustavě, kde by se mohl existovat mimozemský život.
Další články v sekci
Nejmilejší bratr krásné Sissi: Carl Theodor patřil k předním očním lékařům
Carl Theodor Bavorský sice nepatří k nejznámějším z rodu Wittelsbachů, nicméně vykonal tolik dobra jako žádný jiný. Zatímco jeho sestra Sissi se zabývala jen svojí krásou, on se staral o zdraví prostých obyvatel i prominentů…
Ke studiu medicíny a k lékařské praxi se Carl Theodor Bavorský dostal až poměrně pozdě. Velkou roli v rozhodnutí stát se lékařem nejspíš sehrála smrt jeho milované první ženy Žofie. Těžký porod dcery Amélie sice přežila, ale téměř okamžitě onemocněla záhadnou nemocí, s níž si lékaři nevěděli rady, dokonce nedokázali stanovit ani diagnózu. Milující manžel jen bezmocně přihlížel, jak jí nikdo nedokáže pomoci.
Bezstarostné dětství a vojenská kariéra
Carl Theodor Bavorský se narodil na venkovském sídle Possenhofen. Doma mu všichni říkali Gackel čili Kohoutek. Ze sourozenců měl nejblíže ke své o dva roky starší sestře Sissi, s níž ho pojila láska k přírodě. Pro jeho slunnou povahu ho milovala celá rodina. Prožil stejně jako ostatní sourozenci bezstarostné dětství v paláci na Ludwigstrasse v Mnichově nebo v Possenhofenu u Starnbergského jezera, který byl pro děti učiněným rájem.
Pro chlapce a muže bavorského rodu, i když pocházeli z vedlejší větve, bylo samozřejmostí, že dosáhnou vysokých vojenských hodností. Gackel toužil odejít k námořnictvu, to mu ovšem u otce neprošlo. Brzy ale sám zjistil, že být vojákem ho neuspokojuje. Ač slibně postupoval v kariéře, začal přemýšlet, čemu by se mohl v budoucnu věnovat. Zajímal se o různé vědní obory, ale stále neměl jasno.
Když navštívil jako voják nemocnici v Miláně, zaujala ho práce tamních lékařů. Zároveň si uvědomil, že šlechtickým návštěvám neukazují skutečný stav, ale jen pozlátko. Jak se ti ubozí lidé asi ve skutečnosti vyrovnávají se svými nemocemi? V té době se Carl Theodor zamiloval do své sestřenice Žofie, dcery saského krále. Obdivoval u ní nejen tělesné půvaby, ale i její rozsáhlé vědomosti. Žofiin otec, velký milovník Danta, na rozdíl od otce Carla Theodora kladl velký důraz na vzdělání svých dětí.
Po sňatku
Do budoucnosti hleděl mladý vévoda po boku milované ženy s velkým očekáváním. Jenže netušil, že Žofie a jak se ukázalo i její sourozenci, trpí jakousi záhadnou nemocí, která zmařila všechny jejich společné plány. Na Štědrý den 1865, téměř bezprostředně po narození prvního dítěte, dcery Amélie, začala Žofie stonat. Dostala vysoké horečky a trvalo dlouho, než se alespoň částečně zotavila. Jenže záhadná nemoc se stále vracela.
Carl Theodor odešel od armády, stáhl se do soukromí a snažil se trávit co nejvíce času se svojí ženou a malou dcerkou. Žofie byla stále slabší, až se nakonec lékaři vzdali naděje na uzdravení. Zemřela na chřipku v březnu 1867 v necelých dvaadvaceti letech.
Její smrt uvrhla mladého muže do bezmezného zoufalství. V následujících týdnech se všichni snažili ho rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Marně. Žofiina smrt mu nedala spát. A tehdy si konečně uvědomil, jakým směrem se bude ubírat jeho další život! Bude studovat medicínu, aby už nikdy nemusel bezmocně přihlížet smrti blízkých, aniž by se nemohl pokusit tomu vlastnoručně zabránit.
Myslí to vážně?
Uvědomil si, že to nebude vůbec snadné. Jeho rozhodnutí rodinu zaskočilo. Překvapivé pochopení pro ně ale projevil jeho švagr císař František Josef I., ač sám svému synovi Rudolfovi univerzitní vzdělání získat nepovolil. Horší to bylo na univerzitě. Studenti i profesoři nevěřili, že by to mohl myslet vážně. Viděli v něm znuděného výstředního šlechtice, který touží po rozptýlení. A tak musel Carl Theodor čelit ve škole šikaně.
Například na pitevně mu dávali ty nejhorší preparáty a doufali, že co nejdříve ze studia uteče. Nestalo se tak. Carl Theodor byl pilný student a jeho touha po vědění neznala hranic. Dopřál si jen několikahodinový spánek a už byl zpět na univerzitě. Studia úspěšně ukončil a v roce 1872 byl promován doktorem medicíny. Jako první Wittelsbach získal na základě studia i úspěšného složení všech zkoušek akademický titul.
Další ženitba?
O dcerušku Amélii se zatím obětavě starala jeho matka Ludovika, která se snažila syna přesvědčit, že jsou i jiné věci než studium. Přála si, aby se znovu oženil. To přece nejde, aby její nejoblíbenější syn zůstal do smrti vdovcem! O tom ale nechtěl zpočátku Carl Theodor ani slyšet. Všechny plány na ženění vždy rázně smetl ze stolu: na soukromí teď nemá čas!
Postupně však jeho zatvrzelost mizela, sám ale nevěstu hledat nechtěl. Nakonec ani nemusel. Jeho švagr, bývalý neapolský král, už pro něj měl jednu urozenou dívku vyhlédnutou. Byla to dcera portugalského krále Marie José Braganza. Tato šestnáctiletá princezna byl nejen milá a krásná, ale na svůj věk i sečtělá a vzdělaná. Ukázalo se, že je pro vévodu tou pravou.
Zdraví
Manželé se usídlili na zámku Tegernsee, který dostali jako svatební dar od ženichovy matky. Carl Theodor ale hned po svatbě neúnavně pokračoval ve své lékařské praxi. Jen zatím stále nevěděl, jakou specializaci si má zvolit. Jezdil po celé monarchii, seznamoval se s různými lékařskými kapacitami, aby se od nich co nejvíce naučil. Vůbec se nešetřil, a tak se z přemíry práce zhroutil a objevilo se u něj chrlení krve – tuberkulóza.
Sám se tedy musel stát načas pacientem. Lékaři mu doporučili pobyt v teplejším klimatu. Carl Theodor poslechl a i s celou rozrůstající se rodinkou se na čas uchýlil do městečka Nervi na Jadranu. Jakmile se ovšem jeho zdravotní stav malinko zlepšil, okamžitě byl zpět v Bavorsku. Ale dlouho se zde kvůli zhoršujícímu se zdraví nezdržel. Lékaři byli neúprosní.
Náhodné setkání
Tentokrát se s rodinou přestěhovali do vily Madonna do Mentonu na Riviéře. Tento pobyt měl pro budoucnost Carla Theodora zásadní význam. Tady, uprostřed nádherné přírody, léčil svou plicní chorobu ruský profesor očního lékařství Alexandr Ivanov, proslulý specialista z Kyjeva. Jeho zdraví se ale ani tu nelepšilo, tuberkulóza už byla v pokročilém stadiu. Ivanova neustále obklopovali pacienti, kteří za ním putovali jako ke světci. Povídalo se, že některé oční choroby dokáže vyléčit jen on, a tak pacientům ani nevadily jeho svérázné metody a drsné chování. Zpočátku na tom nebyl Carl Theodor u profesora Ivanova o nic lépe. Odmítal se s ním dokonce bavit. To ho ale nemohlo rozhodit...
Postupně získal profesor k empatickému bavorskému lékaři důvěru a nabídl mu asistenci při svých operacích. Když se Ivanovův zdravotní stav rapidně zhoršil, přenechával své pacienty Carlu Theodorovi. Ten měl nyní jasno, kudy se bude ubírat jeho další cesta! Plně se zaměří na oční lékařství!
Obětavý šlechtic
Pověst Carla Theodora jako očního specialisty se rychle šířila, bylo tedy potřeba zřídit oční kliniku u Tegernského jezera. Místní úřady se odmítly na projektu finančně podílet, a tak musel vévoda sáhnout hluboko do svých kapes. Ale ani to nestačilo. Pomohla až finanční injekce Františka Josefa I., bez ní by se klinika stěží vůbec postavila. Kromě ní si Carl Theodor otevřel ordinaci i v Meranu.
Jeho nemoc se čas od času vracela. Dostával vysoké horečky většinou spojené se zápalem plic. A to bylo možné léčit jen na jihu. Ani tady neodpočíval. Pacienti si ho našli i tu na oční klinice u Merana.
Karel Teodor byl obětavý lékař. Nemajetné pacienty léčil zdarma a potřebným ještě dával i léky. Skvělou pomocnici nalezl i ve své ženě, která se i přes péči o dalších šest dětí stala jeho nepostradatelnou asistentkou. Bál se jen jedné věci: že se mu začnou třást ruce, že nastane den, kdy nebude moci operovat. Ačkoli o sobě neustále pochyboval, ještě před svými sedmdesátými narozeninami zvládal operace bravurně.
Další články v sekci
Tyrannosaurus rex: Největší omyly a mýty o králi dinosaurů
Nejpopulárnějším dinosaurem historie se bezpochyby stal vzpřímeně kráčející predátor žijící na úplném sklonku éry těchto titánských tvorů. O „plazím tyranovi“ však stále koluje řada mýtů a omylů. Přišel čas uvést je na pravou míru!
Letos uplyne již 120 let od vědeckého popisu jednoho z největších dravých tvorů, kteří kdy chodili po zemské souši. Obří teropodní dinosaurus druhu Tyrannosaurus rex žil na západě Severní Ameriky, v tzv. Laramidii. Vyhynul na úplném konci druhohorní éry a křídové periody před 66 miliony let, a patřil tedy zároveň k posledním „neptačím“ dinosaurům.
Ačkoliv ho známe více než století a vznikl o něm nespočet knih a filmů, stále o něm v literatuře i na internetu kolují mnohé nesmysly. A u příležitosti jeho letošních vědeckých „narozenin“ by měly být ideálně zcela vymýceny.
Masožravý rekordman
- Mýtus: Šlo o největšího dinosaura
- Pravda: Byl desetkrát lehčí než největší sauropodi
Ačkoliv se pro každého poučeného milovníka dinosaurů jedná o absurdní myšlenku, v některých dětských knihách a laických článcích se uvádí, že tyranosauři představovali největší dinosaury vůbec. V tom případě by ovšem muselo jít také o suchozemské rekordmany všech dob, protože největší dinosauři byli s přehledem nejdelšími, nejvyššími a nejhmotnějšími obratlovci, jací kdy po pevninách naší planety kráčeli. I ti „nejurostlejší“ tyranosauři však v porovnání s nimi vypadali doslova jako trpaslíci. Řeč je samozřejmě o plazopánvých dinosaurech ze skupiny Sauropoda, zejména pak o obřích titanosaurních sauropodech.
Někteří z těchto dlouhokrkých býložravých gigantů dorůstali délky až kolem 40 metrů, jiní zas výšky okolo 18 metrů a další dosahovali hmotnosti možná i 100 tun! Oproti tomu největší známí zástupci druhu Tyrannosaurus rex měřili na délku necelých 13 metrů a vážili zhruba 9 tun. Byli tedy asi třikrát kratší a desetkrát lehčí než rekordmani z řad známých sauropodů.
Nicméně díky uvedeným mírám můžeme tyranosaura označit pravděpodobně za nejhmotnějšího známého tvora všech dob, jenž chodil po dvou nohách. Nebyl sice ze všech dravých dinosaurů nejdelší – daný primát náležel severoafrickému druhu Spinosaurus aegyptiacus s délkou až přes 15 metrů – a neměl ani největší lebku. Přesto severoamerický tyranosaurid zůstává nejmohutnějším a nejtěžším dosud identifikovaným teropodem, a tudíž i suchozemským masožravcem vůbec.
Pracky jako kotvy
- Mýtus: Měl zbytečné přední končetiny
- Pravda: Používal je k přidržování kořisti i samic
Mezi nejlépe zapamatovatelné anatomické znaky tyranosaura patří jeho extrémně zakrnělé a redukované přední končetiny. Měřily zhruba metr, a nebyly tedy o moc delší než paže vzrostlého muže. Dinosaurus se jimi nemohl dotknout navzájem a ani si s nimi nedosáhl do tlamy. V porovnání s tělem o velikosti slona tak přední končetiny pravěkého dravce působí téměř komicky, navzdory skromným rozměrům byly ovšem velmi silné.
Pažní kost se jeví výrazně mohutnější než lidská a vědci předpokládají, že například biceps měl tyranosaurus asi 3,5krát silnější než zdatný muž. Podle výpočtů by tak jednou „rukou“ snadno uzvedl zhruba 200 kg, což navíc není nic oproti síle jeho čelistí: V tlamě by údajně dokázal zvednout až tunu, tedy i menší automobil! V poslední době se kromě toho ukazuje, že využití pro velmi krátké, ale zároveň relativně silné paže mohlo existovat hned několik – například přidržování kořisti při jejím dobíjení čelistmi, úchop samice při kopulaci či signalizace, zvlášť pokud byly pracky „opeřené“.
V roce 2021 se pak možná potvrdila i další teorie: Přední končetiny údajně mohly sloužit coby malé kotvy pro stabilizaci při vstávání ze země! Nasvědčují tomu nedávno objevené fosilní otisky předních i zadních končetin tyranosaura z Nového Mexika. Pracky dávného predátora tedy rozhodně nebyly zcela zbytečné a nepotřebné.
Šířící se lavina
- Mýtus: Nejednalo se o příliš početný druh
- Pravda: Patřil k nejúspěšnějším druhům vůbec
Tradovaná ekologická „poučka“ praví, že velká zvířata – a zejména ta masožravá – bývají málo početná, až vzácná. Ve stejném duchu se tak o tyranosaurovi často psalo jako o nepříliš hojném druhu, který bychom v Severní Americe pozdní křídy téměř neměli šanci potkat. Vždyť dominantní predátoři musejí být vzácní, aby si brzy nevybili veškerou kořist! Oproti ohromným, snad i tisícihlavým stádům rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů bychom tak na území o rozloze stovek kilometrů čtverečních měli potkat jen několik málo tyranosauřích jedinců.
Novější výzkumy z poslední dekády však ukazují něco jiného: Tyranosauři byli naopak extrémně početní – dokonce natolik, že tvořili druhý nejvíc zastoupený druh v ekosystémech geologického souvrství Hell Creek. Mnozí paleontologové danému zjištění ze „sčítání druhů“, publikovaného v roce 2011, původně nevěřili; pozdější výzkumy jej ovšem téměř s jistotou potvrdily.
Totéž pak dokládají nalezené exempláře obřího dravce, kterých už známe přes 140, přestože se do 80. let minulého století jednalo jen o několik jedinců. Tyranosauři byli tak úspěšní, že se v posledních dvou milionech let křídy doslova jako lavina postupně rozšířili od současné Britské Kolumbie po dnešní Mexiko. Podle odhadů jich tak na Zemi v průběhu existence druhu žilo řádově až několik miliard.
Chůze místo běhu
- Mýtus: Dokázal by předběhnout sprintery
- Pravda: Překonal by ho i netrénovaný člověk
Naše představy o rychlosti pohybu krále dravých dinosaurů navždy změnila slavná scéna z Jurského parku, kdy obří dospělý tyranosaurus honí džíp jedoucí rychlostí kolem 50 km/h. Fascinující filmová sekvence stavěla zejména na práci paleontologů Roberta T. Bakkera a Gregoryho S. Paula, kteří v 70. a 80. letech prezentovali představu tyranosaurů schopných sprintovat po pláních pravěké Severní Ameriky rychlostí až 72 km/h. Vycházeli přitom zejména z několika anatomických adaptací pro rychlý pohyb, které u tyranosaurů a jejich příbuzných opravdu nalézáme: Jedná se například o tzv. arktometetarzus v dolní části nohou, jenž pomáhal rozkládat váhu a absorbovat otřesy při běhu.
Odrostlá mláďata, měřící na délku kolem 6 metrů a vážící mezi 500 kg a 1 000 kg, mohla být skutečně extrémně rychlá a běhat rychlostí přes 50 km/h. U dospělců s hmotností nad 5 tun však takové hodnoty nepřicházejí v úvahu. Dnes už nejspíš s jistotou nezjistíme, jak rychle se mohli dospělí tyranosauři pohybovat. Nicméně podle většiny novějších odborných prací, jež vycházejí z počítačových modelů a z údajů od současných živočichů, mohli snad na kratší dobu zrychlit na 18–29 km/h, což odpovídá velmi rychlému běhu atleticky netrénovaného člověka.
U tak masivních tvorů šlo o více než úctyhodné údaje. Každopádně jejich skutečnou pohybovou předností byla spíš „silová“ chůze, při níž dokázali velmi dlouho udržet stálou nižší rychlost bez zásadnějšího výdeje energie.
Bystrozraký lovec
- Mýtus: Viděl pouze pohybující se objekty
- Pravda: Měl mnohem lepší zrak než člověk
Další tradovaný mýtus má rovněž původ ve filmovém Jurském parku. V daném případě však tvůrci snímku nenesou vinu, protože kopírovali myšlenku autora knižní předlohy Michaela Crichtona. V ní byly chybějící části DNA dinosaurů doplněny genetickou informací současných obojživelníků, zejména žab, přičemž některé z těchto druhů vnímají zrakem pouze pohybující se objekty. Reálné genetické inženýrství by ovšem se vší pravděpodobností takto nefungovalo a zcela jistě podobná představa neplatí ani o skutečném tyranosaurovi.
Paleontologové dnes předpokládají, že měli gigantičtí dravci naopak velmi dobrý zrak, doplněný ještě lepším čichem a dalšími vytříbenými smysly. Podle studie z roku 2006 mohl být jejich zrak dokonce až třináctkrát ostřejší než u lidí. Objekt o velikosti lidské postavy tak mohli rozeznat na vzdálenost až 6 km, zatímco v případě člověka se zdravýma očima jde asi jen o 1,5 km. Bulvy obřích teropodů byly velké zhruba jako grapefruit a díky rozšířené bázi lebky směřovaly poněkud dopředu, což tyranosaurům propůjčovalo schopnost vidět stereoskopicky. Mohli tudíž mnohem lépe odhadovat vzdálenost, což z nich patrně činilo ještě efektivnější lovce.
Slavný americký paleontolog Jack Horner je dřív považoval za výlučné mrchožrouty, kteří aktivně nelovili, a také proto měli pouze „malé, korálkovité oči“. Dnes je však vědecký pohled na zrak tyranosaurů většinou zcela opačný: Ikonický dravec viděl pravděpodobně velmi dobře a rovněž další jeho smysly byly mimořádně vyvinuté, a to nejen na dinosauří poměry.
Byli opeření?
Moderní zpodobnění tyranosaurů často prezentuje opeřené jedince. Většina paleontologů se však shodne, že dospělý dravec byl opeřený minimálně a dostal do vínku spíš chomáčky vláken, snad na temeni lebky či na ocase. Máme k dispozici několik otisků jejich kůže s šupinami o velikosti 1–2 mm, nicméně bez peří. Jiná situace mohla panovat u mláďat: Žádné jejich opeřené zkameněliny se nenašly, avšak pernatý pokryv těla je u nich víc než pravděpodobný.
Další články v sekci
Mozek pod mikroskopem: Živé tkáně odhalují tajemství Alzheimerovy choroby
Alzheimerova choroba představuje nejběžnější formu demence. Odborníci odhadují, že v roce 2050 bude po celém světě téměř 153 milionů pacientů. A vědci proto intenzivně hledají účinný lék.
Pokusy na vzorcích mozku od živých „dárců“ mohou znít poněkud drasticky, nikdo však během nich nepřišel k úhoně. Pacientům, kteří na klinice při Univerzitě v Edinburghu podstoupili operaci nádorů mozku, odebrali chirurgové i částečky zdravé mozkové tkáně, jež by se jinak stejně musely odstranit.
Po získání vzorků nastal závod s časem: Vědci přítomní na operačním sále uzavřeli materiál do nádob s okysličenou umělou míšní tekutinou, jež měla udržet mozkové buňky naživu. Se vzácným nákladem se pak rychle přesunuli do laboratoře, kde tkáň nakrájeli na velmi jemné řezy zhruba o tloušťce třetiny milimetru a umístili je do speciálního roztoku bohatého na živiny. V inkubátorech s teplotou 37 °C poté napodobili přirozené podmínky v těle, takže vzorky vydržely životaschopné až dva týdny.
Demence pod lupou
Experiment, který nemá ve světě obdoby, začal téměř okamžitě. Výzkumníci se v podstatě pokusili napodobit Alzheimerovu chorobu v reálném čase, což bylo možné díky aplikaci proteinu spojeného s nemocí do mozkových řezů: Tzv. beta-amyloid se již dřív podařilo extrahovat právě z mozků pacientů, kteří na nemoc zemřeli. Tým tak mohl doslova v přímém přenosu pozorovat, jak choroba narušuje složité buněčné sítě a jak toxické formy proteinu rozkládají mozkové synapse.
Dalším důležitým ukazatelem se stalo zkoumání tkáně odebrané z temporálního laloku. Právě uvedená oblast totiž při Alzheimerově chorobě čelí postižení velmi brzy. Vzorky uvolňovaly vyšší hladinu klíčového hormonu tau, což by mohlo poskytnout vysvětlení, proč je zmíněná část mozku tolik náchylná k degeneraci.
Naděje při hledání léku
Zjištění vědců byla v první fázi výzkumu spíš základní. Popsaný pokus však ukázal, že lze živé mozkové řezy účinně využít k prostudování důležitých otázek souvisejících s léčbou Alzheimerovy choroby. Velmi přesné a bezprostřední pozorování, a především možnost testovat potenciální nové léky přímo na lidské tkáni znamenají oproti minulosti a experimentům se zvířaty velký skok kupředu.
Další články v sekci
Jak vznikají měsíce? Webbův teleskop poodhaluje procesy u mladé exoplanety
Webbův teleskop přinesl první přímé měření chemických a fyzikálních vlastností disku kolem exoplanety, z něhož by v budoucnu mohly vzniknout měsíce.
Ve Sluneční soustavě máme osm planet a více než 400 známých měsíců, které kolem nich krouží. Planety je získaly různým způsobem. U velkých měsíců, jako jsou čtyři galileovské měsíce obíhající Jupiter, se předpokládá, že vznikly z prachového a plynového disku, který obklopoval planetu při jejím vzniku.
Pokud jde o planety Sluneční soustavy, měsíce vznikly už velice dávno, zřejmě před více než 4 miliardami let, záhy po vzniku samotných planet. Z té doby se ale bohužel zachovalo jen velice málo stop, které by mohly vysvětlit, jak zrození jednotlivých souputníků probíhalo. Určitou představu si ale můžeme udělat pozorováním okolního vesmíru.
Disk kolem mladého plynného obra
Gabriele Cugno z Curyšské univerzity zamířil Webbův dalekohled na planetární systém čerstvě zrozené hvězdy CT Chamaeleontis (CT Cha) v souhvězdí Chamelona, která je od nás vzdálená 625 světelných let. V tomto systému Webbův dalekohled pozoroval objekt, zřejmě velkou exoplanetu CT Cha b, která je obklopená vlastním diskem bohatým na uhlík.
Hvězda CT Cha vznikla před pouhými dvěma miliony let. Obklopuje ji protoplanetární disk a stále ještě pohlcuje okolní hmotu. Doprovází ji zmíněný objekt CT Cha b s hmotností odpovídající plynnému obru, který je od hvězdy vzdálený asi 74 miliard kilometrů.
Webbův dalekohled má k dispozici zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument), s jehož pomocí je možné detekovat v oblasti infračervených vln molekuly, které obsahuje pozorovaný objekt. Vědci díky tomu v materiálu disku odhalili sedm uhlíkatých molekul, včetně acetylenu (C₂H₂) a benzenu (C₆H₆). Detekovaný chemický mix je v ostrém kontrastu s chemickým složením disku kolem samotné hvězdy, kde JWST zaznamenal pouze vodu a žádný uhlík.
Tento rozdíl naznačuje, že disk kolem planety prošel za pouhé dva miliony let rychlým chemickým vývojem. Jde o první přímá měření chemických a fyzikálních vlastností disku, které mohou tvořit měsíce kolem velkých exoplanet. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.
V příštím roce plánují vědci využít Webbův dalekohled k provedení komplexního průzkumu podobných objektů, což jim umožní lépe pochopit rozmanitost chemických a fyzikálních vlastností disků kolem mladých planet. Tyto informace mohou být velmi užitečné nejen pro pochopení vzniku měsíců, ale také pro přípravu misí, které se zaměří na měsíce v rámci Sluneční soustavy, jako je Jupiterův měsíc Europa nebo Saturnův měsíc Enceladus.
Další články v sekci
Davisův bezzákluzový kanon: Lovec ocelových velryb a obřích vzducholodí
Největší hrozbu pro dohodové námořní konvoje představovaly německé ponorky. Británie a její spojenci se s nimi snažili bojovat všemi dostupnými prostředky a řada přišla také na první skutečně bezzákluzovou zbraň v historii.
V roce 1911 představil příslušník US Navy fregatní kapitán Cleland Davis svůj bezzákluzový kanon, jenž je dnes znám pod jeho jménem. Původním cílem konstruktéra bylo eliminovat zpětný ráz zbraně větší ráže namontované na letadlu, což se mu nakonec skutečně podařilo.
První bezzákluzová zbraň
Takzvaná Davis gun pracovala na principu dlouhé, z obou stran otevřené hlavně. Náboj ráže 7,62 cm se nabíjel doprostřed zařízení, přičemž ve směru na cíl vylétl projektil vážící 4,1 kg, zatímco energie uvolněná výstřelem „vyplivla“ z opačného konce speciální nábojnici společně se špuntem tvořeným olověnou kuličkou a mazadlem (tuk, vazelína).
Tímto způsobem se vynálezci podařilo minimalizovat zpětný ráz a jeho výtvor je dnes hodnocen jako první bezzákluzová zbraň. Kanon se skutečně během Velké války objevil ve výzbroji britských a amerických letounů (zpravidla hydroplánů) a byl určen k boji proti německým ponorkám.
Výzbroj létajících člunů
Zbraň bývala zpravidla lafetovaná na stanovišti předního střelce. S kanonem spřažený lehký kulomet Lewis sloužil pro zaměřování celého systému. Američan zprvu testoval svůj vynález na létajícím člunu Curtiss HS-2L, či dokonce britském bombardéru Handley Page O/100, v průběhu války se však objevil na celé řadě typů (na snímku pravděpodobně Curtiss F5L).
Bohužel není úplně jasné, s jakými úspěchy Dohoda tento bezzákluzový kanon nasadila a zda skutečně výstřel z této zbraně poškodil, či dokonce zničil nepřátelskou ponorku. Zbraň byla experimentálně využívána i pro boj proti německým vzducholodím. Do dnešního dne se dochovalo jen pár exemplářů, které se nacházejí například v USA či britském Imperial War Museu v Londýně.
