Vědci z Barcelony získali unikátní příležitost nahlédnout do tajemství extrémní dlouhověkosti. Podrobně prozkoumali tělo Marie Branyasové, která zemřela v roce 2024 ve věku 117 let jako nejstarší žijící člověk na světě. Výsledky, zveřejněné v časopise Cell Reports Medicine, naznačují, že Branyasová byla výjimečná nejen svou disciplínou a životním stylem, ale především genomem, který stárnul mnohem pomaleji než její tělo.

Genetická výhra v loterii života

Analýzy krve, slin, moči a střevního mikrobiomu ukázaly, že Maria Branyasová měla genové varianty spojené s dobrou funkcí imunitního systému, zdravým srdcem i mozkem a celkově nízkou mírou chronických zánětů. Vědci popsali její buňky jako „mladší“, než by odpovídalo jejímu reálnému věku. 

Výjimečné zdraví potvrzují i výsledky z laboratoře: Maria měla velmi nízké hladiny „zlého“ LDL cholesterolu a triglyceridů a vysoký podíl „hodného“ HDL cholesterolu. Taková kombinace má podle vědců blahodárný vliv na cévy a srdce.

Aktivní život a středomořská strava

Maria byla do pozdního věku mentálně čilá, fyzicky i společensky aktivní. Sama připisovala svou kondici středomořské stravě bohaté na jogurty, i když odborníci upozorňují, že strava je z hlediska dlouhověkosti pouze jedním z mnoha faktorů. Podstatný díl její dlouhověkosti se podle všeho skrýval v genetice a celkové aktivitě.

Zvláštní kapitolou studie je stav jejích telomer – ochranných „čepiček“ na koncích chromozomů, jejichž zkracování se běžně spojuje se stárnutím a zvýšeným rizikem smrti. Branyasová měla telomery výrazně zkrácené, což vědce překvapilo. Nejnovější studie ale naznačují, že u lidí extrémně vysokého věku už délka telomer není dobrým ukazatelem biologického stáří. V jejím případě mohly naopak krátké telomery dokonce bránit rozvoji nádorů, protože omezovaly schopnost buněk nekontrolovaně se dělit.

Stáří nemusí znamenat nemoc

Podle hlavních autorů studie, epigenetiků Eloye Santose-Pujola a Aleixe Noguery-Castellse, Mariin příběh dokládá, že vysoký věk nemusí nutně znamenat špatné zdraví. Zároveň upozorňují, že jde o výjimečný případ a k potvrzení výsledků je nutné zkoumat širší skupiny dlouhověkých lidí.

Superstoletí lidé, tedy ti, kteří se dožívají nejméně 110 let, jsou stále vzácní: jen desetina těch, kdo se dožijí stovky, překročí i další dekádu. Každý takový případ je proto pro vědce cenným oknem do procesů, které umožňují člověku žít zdravě i ve velmi pokročilém věku. Poznatky z výzkumu Marii Branyasové by mohly vést k odhalení biomarkerů zdravého stárnutí a k novým strategiím, jak prodloužit lidský život. 
 

Image

Čtěte také

Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Ostrůvek Jicarón nedaleko panamského pobřeží se stal mimo jiné domovem primátů malp kapucínských (Cebus capucinus), které si před lety získaly pozornost celého světa: Zjistilo se totiž, že členové několika tamních skupin používají kameny k rozbíjení tvrdých plodů či schránek některých živočichů, například krabů. Z uvedeného důvodu sledují vědci místní malpy už od roku 2017 pomocí fotopastí. V článku publikovaném letos v květnu v časopise Current Biology však popsali, že přístroje nabídly obraz, který odborníci tak docela nečekali.

Móda opičích únosců

Na záběrech pořízených od ledna 2022 do července 2023 pozorovali několik nedospělých malpích samců, kteří s sebou vláčeli mláďata jiných primátů, a sice vřešťanů panamských. Detailní rozbor záznamů ukázal, že se zmíněným záhadným chováním začal jeden ze samců někdy v lednu 2022 a časem se po něm „opičilo“ několik dalších.

Důvody zůstávají nejasné: Pravděpodobně se nejednalo o opuštěná mláďata, protože na záznamech jsou slyšet dospělí vřešťani volající ztracené potomky a malpy svým „úlovkům“ brání v útěku. Jejich chování by se tak dalo označit jako únos. Přesto se nezdá, že by pro ně ukradené opičky představovaly v rámci skupiny jakoukoliv výhodu. S výjimkou prvního útočníka se navíc samci k mláďatům starým pár dní až několik týdnů chovali v podstatě neutrálně, někdy až agresivně. Část malých obětí také patrně v důsledku podvýživy uhynula.

Výzkumníci se domnívají, že zatímco u prvního únosce šlo zřejmě o přenesené rodičovské chování, ostatní ho prostě jen v důsledku silné tendence k napodobování začali imitovat a zažehli nový módní trend: Něco podobného se odehrálo i u šimpanzů, kteří začali nosit v uchu stéblo trávy. Potíž tkví v tom, že přestože malpám nová kulturní tradice nejspíš nijak neškodí, pro ohrožené vřešťany bude její potenciální přetrvání znamenat problém. 

Image

Čtěte také

Marnivost v džungli? Také šimpanzi si vytvářejí vlastní módní zvyky

Chtěla být uprostřed dění, vidět na vlastní oči, co znamená válka – a psát o tom. Ne jako zdravotnice, ani jako kuchařka, ale jako voják v zákopech. Devatenáctiletá Dorothy byla odvážná a tvrdohlavá. Její čin byl tak šokující, že ho britské úřady desítky let záměrně zamlčovaly. Touha stát se válečnou reportérkou, zažít a zaznamenat skutečnou válku, ji dovedla až do míst, kam žádná žena neměla vkročit.

Narodila v roce 1896 v anglickém městě Polesworth ve Warwickshiru a jako sirotek vyrůstala v pěstounské péči. Touha stát se novinářkou se jí držela od útlého věku a zdálo se, že se jí sen může splnit. Její první články otisklo několikero čtených anglických deníků, mezi nimi i The Times. Ještě téměř dítěti se začínalo dařit v oboru, který byl v té době zcela mužským světem. 

Když začala první světová válka, rozhodla se zkusit, kam až může se svým odhodláním zajít. Její mužští kolegové posílali poutavé reportáže přímo z bitevního pole. Považovala to za nesmírně fascinující, nacházet se na místě, kde se píší dějiny. Chtěla to taky. Všechny žádosti o získání akreditace u několika britských novin i vládních institucí jí ale zamítli. Důvod? Ženy do války nepatří, a už vůbec ne do zákopů. Muži v uniformách a oblecích za psacími stoly se snažili Dorothy zdvořile, ale nekompromisně vysvětlit, že její místo je jinde. Smířit se s odmítnutím ale nepřipadalo v úvahu. A tak Dorothy začala spřádat plán, který ji měl dostat až do srdce válečného konfliktu.

Rozhodnutí jednat

Odhodlání a neústupnost mladé dívce rozhodně nechyběly. Jasný plán, rychlé přípravy a potom už cesta do Francie. Když sem v létě roku 1915 přijela, svírala v dlani falešné dokumenty a v hlavě jí rostl plán, který by mnozí označili za šílený. Ve městě Saint-Denis, nedaleko Paříže, se ubytovala u starší ženy coby muž a tvrdila, že „ho“ sem poslali na zotavení. Zároveň začala intenzivně promýšlet, jak popřít svoje ženství. O svém cíli měla jasno: dostat se na frontu v přestrojení za muže a přímo z místa reportovat, co se v zákopech skutečně děje.

Proměna v britského sapéra (tedy vojáka ženijní jednotky) neproběhla ze dne na den. Dorothy připravovala každý detail s chirurgickou přesností. Sehnala starší, ale autentickou vojenskou uniformu, zbavila se všeho, co by mohlo prozradit její skutečnou identitu – od dámského prádla až po hygienické potřeby. Vlasy si ostříhala na krátko, tvář se naučila stahovat v mužském výrazu, trénovala charakteristické mužské pohyby a chůzi. Nebyla na to sama. Štěstí jí přálo, když se setkala s několika britskými vojáky a spřátelila se s nimi natolik, že jim svěřila svůj troufalý plán a požádala je o pomoc. Možná je fascinoval její zápal, možná jim připadala jako ztělesnění romantického dobrodružství – každopádně ji ne­udali, i když sami riskovali vojenský soud.

Denis Smith

Když se k 51. ženijnímu oddílu Royal Engineers připojil Denis Smith, málokoho by napadlo, že se jedná o křehkou a odhodlanou dívku. Jednotka operovala v blízkosti frontové linie a Dorothy měla možnost na vlastní kůži poznat, co život vojáka obnáší. Kopala zákopy, nosila těžký náklad, spala na zemi promáčené deštěm a potýkala se se všudypřítomnou špínou. To vše v prostředí, kde hrozil nejen útok dělostřelectva, ale i odhalení. V těchto extrémních podmínkách vydržela deset dní. Nedostatek spánku, chlad, vlhkost, těžká fyzická práce a neustálé napětí si vybraly svou daň. Trpěla vyčerpáním, horečkami a její zdraví se rychle zhoršovalo. Pochopila, že pokud zůstane, hrozí jí nejen smrt z nemoci nebo vyčerpání, ale také odhalení, které by mohlo mít vážné důsledky pro vojáky, kteří jí pomohli. Nakonec se rozhodla situaci rozlousknout: odcestovala do blízkého města a sama se přihlásila na místní vojenské stanici. Tam s chvějícím se hlasem přiznala: „Jsem žena.“

Aféra „žena“

Armáda zareagovala okamžitě – a překvapivě méně dramaticky, než by se dalo čekat. Stále v mužských šatech ji vyslýchali a poté ji převezli do několika vojenských zařízení. Nakonec skončila ve vazbě ve městě Calais. Zde prošla sérií výslechů, během nichž se armáda zajímala nejen o to, jak se jí podařilo proniknout do frontových linií, ale především o to, kdo jí pomáhal a jaké má úmysly dál. Hrozilo jí i obvinění ze špionáže.

Jak by ale velící důstojníci vysvětlovali svým nadřízeným, že se mladé dívce podařilo oklamat příslušné úřady a dostat se až na frontu? Armádě hrozil skandál, který si rozhodně v době války nepřála. Rozhodli tedy, že musí podepsat mlčenlivost, dokument, který jí zakazoval o svém zážitku s kýmkoliv mluvit. Oficiálně „kvůli zachování bezpečnostních protokolů“, ale neoficiálně bylo zřejmé, že se britská vláda obávala skandálu, kdyby se snad i další ženy mohly pokusit proniknout do ryze mužského světa války. 

Po návratu do Anglie nebyla Dorothy oslavována jako průkopnice nebo hrdinka. Naopak. Umlčeli ji. Výslovně jí zakázali publikovat jakékoliv podrobnosti o svém pobytu u fronty, a to během celé války. O jejím příběhu se v tisku objevily jen kusé zmínky, které prošly silnou cenzurou. Z Dorothy, která toužila být hlasem pravdy, se stala žena, jejíž pravdu považovali za příliš nebezpečnou. Ačkoliv přežila zákopy, svou pozici novinářky už se jí obhájit nepodařilo.

Zakázaná kniha

V roce 1919, čtyři roky po své odvážné cestě na frontu a rok po konci války, vydala Dorothy Lawrence knihu s výmluvným názvem Sapper Dorothy Lawrence: The Only English Woman Soldier. Doufala, že konečně dostane možnost sdílet svůj příběh a přiblížit veřejnosti zkušenost, která neměla v britských válečných dějinách obdoby. Text, do značné míry stále pod dohledem cenzury, se ale setkal pouze s vlažným přijetím. Nakladatelství distribuovalo knihu jen v omezeném nákladu, o propagaci se téměř nepostaralo a recenzenti se k ní stavěli spíš zdrženlivě než nadšeně. Veřejnost, unavená válkou a zahlcená příběhy veteránů, neměla kapacitu vnímat vyprávění ženy, která prolomila tabu – nejen tím, že se převlékla za muže, ale i tím, že se pokusila narušit ustálené představy o ženské roli ve společnosti. 

Obavy úřadů byly stále patrné – kniha, která by mohla inspirovat další ženy k překračování hranic, nepatřila do vítaného poválečného diskursu. Když dozněla ozvěna děl a společnost se snažila vrátit k běžnému životu, pro ženu, která se v mužské uniformě vydala do zákopů, v tomto novém světě nenašli místo. Lidé se chtěli bavit, vzít si zpět radost, o kterou v předchozích letech kvůli válce přišli.

Dorothyin příběh, místo aby rezonoval a byl snad i podporou pro další ženy, které se musely vlivem válečných okolností ze dne na den stát nezávislými, tiše zapadl – jako by ani nikdy nestála po kolena v blátě u zákopů na Sommě. Trauma z války, pocit nespravedlnosti i nemožnost sdílet vlastní zkušenost s veřejností pravděpodobně sehrály roli v její diagnóze i dlouhodobé izolaci. Psychika mladé ženy se začala rapidně zhoršovat a roce 1925 byla Dorothy hospitalizována v psychiatrické léčebně Hanwell Asylum v západním Londýně. Zůstala tam po zbytek života, až do své smrti v roce 1964 – bez rodiny, bez uznání, bez zmínky v učebnicích. Dorothy Lawrence tak nepadla na bojišti – ale v systému, který ji i přes odhodlání a statečnost nemilosrdně umlčel.

Ženy ve zbrani

Když vypukla první světová válka, role žen byla přísně vymezena společenským očekáváním i zákonným omezením. Měly pečovat o domácnost, podporovat muže na frontě a zapojit se do válečného úsilí v zázemí – například jako zdravotní sestry, tovární dělnice nebo dobrovolnice Červeného kříže. Přímý boj či působení ve vojenských jednotkách se považovalo za výsostně mužskou doménu. Přesto se několik žen pokusilo těmto očekáváním vzepřít.

Nejvíce vojaček sloužilo v ruské armádě, kde vznikl dokonce celý ženský oddíl – takzvaný „prapor smrti“. Vedla ho Marie Bočkarjovová a v roce 1917 se skutečně zapojil do bojů. V Srbsku působila legendární Milunka Savićová, která nejprve bojovala v mužském převleku, ale poté byla armádou oficiálně přijata a stala se nejvyznamenanější vojačkou války.

Podobně v Itálii a v některých balkánských zemích nalezneme jednotlivé případy žen, které působily jako vojačky. Po odhalení svého převleku často zůstávaly jako zdravotnice nebo se přesunuly do administrativních funkcí. Jejich příběhy ukazují, že ženská odvaha a touha po účasti na rozhodujících událostech své doby dokázala překonat i tehdejší přísně nastavené společenské bariéry.

Image

Čtěte také

První investigativní novinářka: Nellie Bly se kvůli reportáži nechala zavřít do blázince

Skupina asi osmdesáti ostrovů tvořících Lofoty náleží k Nordlandu, jednomu z patnácti krajů Norského království. Kusy pevniny vystupující nad mořskou hladinu utvářejí rozsáhlý řetězec, často označovaný jako „lofotská stěna“. Čtveřici hlavních ostrovů a desítky malých od sebe dělí jen úzké průlivy a fjordy, takže tamní vysoké hory společně opravdu vzbuzují dojem mohutné skalnaté hradby. Vnitřní pobřeží Lofot odděluje od norské pevniny fjord Vestfjorden, jejich vnější břehy pak omývá Norské moře. 

Vlídný sever

Na Lofotách vládne překvapivě vlídné klima. Ačkoliv se rozkládají sto až tři sta kilometrů severně od polárního kruhu, tedy ve stejné zeměpisné šířce jako jižní část Grónska či severní Aljaška, bývá tam v lednu průměrně o pětadvacet stupňů tepleji než v uvedených oblastech. Jižní část souostroví dokonce představuje nejseverněji položené místo na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Lokalitu totiž ovlivňuje teplý Golfský proud, a způsobuje tak pozoruhodnou klimatickou anomálii.

Další charakteristickou zvláštnost tvoří neobvyklý přírodní úkaz v podobě mořských vírů zvaných malström. Ten lofotský, pojmenovaný Moskstraumen, navíc patří mezi nejsilnější svého druhu: Vzniká mezi ostrovy Moskenesøya a Mosken v důsledku specifických geografických podmínek, jako viditelný vír dosahující rychlosti až jedenácti kilometrů v hodině. Nebezpečný fenomén se přitom stal námětem mnoha legend a příběhů, včetně povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu.

Ryby pro celou Evropu

Když se na Lofotách usazovali první lidé, pokrývaly tamní krajinu rozsáhlé borové a březové lesy se spoustou zvěře, moře oplývalo množstvím ryb a ve vodách v okolí ostrovů se proháněly velryby. Z původních bujných lesů však mnoho nezbylo – příchozí obyvatelé totiž většinu stromů postupně vykáceli, aby si mohli z jejich dřeva postavit domy a lodě. Současné vegetaci tak dominují spíš nižší porosty, přestože se mnohá místa již dočkala významné obnovy.

Ryb je ovšem na Lofotách stále dostatek. Zmiňovaný Golfský proud přivádí do tamních vod množství teplomilných druhů z jihu a zároveň těch arktických ze severu. Nejpopulárnější jsou ovšem tresky, které do oblasti připlouvají z Barentsova moře. Od ledna do dubna pak nastává čas tření – a doslova rybářských žní. Místní rybáři lahodné ryby loví a následně suší zavěšené na dřevěné konstrukci už dlouhá staletí. Sušenou tresku si postupně oblíbila celá Evropa, takže se ryba ve 14. století stala hlavním vývozním artiklem souostroví. 

Moře, hory, aurory

Rybolov představuje pro obyvatele Lofot hlavní zdroj obživy i dnes. Kromě toho nabývají na významu také příjmy plynoucí z cestovního ruchu: Magická síla přírodních krás a severského ducha přiláká na ostrovy každoročně milion návštěvníků z celého světa. Mnozí přijíždějí i za turistikou, horolezectvím či kajakářstvím – a hlavně s touhou spatřit polární záři neboli auroru. Rostoucí popularita oblasti tak přispívá k dalšímu rozvoji lokálních služeb a infrastruktury.   

Vstupní bránou se pro turisty většinou stává Svolvær, hlavní administrativní město Lofot ležící na ostrově Austvågøya. Obec s necelými pěti tisíci obyvatel je dnes turismem prodchnutá: Vedle tradičních rybářských domků tam tudíž stojí i luxusní hotely či apartmány a rovněž celá řada restaurací a obchodů. Svolvær tak poskytuje skvělý výchozí bod k prozkoumávání kouzelného severského souostroví.

Image

Čtěte také

Fjord Geiranger: Divukrásná jizva norského pobřeží

Do října vstoupíme s hvězdnou oblohou ozdobenou dorůstajícím Měsícem krátce po první čtvrti: 5. října večer pak spatříme již značně zakulacený měsíční disk nedaleko Saturnu v souhvězdí Ryb. Úhlově nejblíž si však budou následující den nad ránem, kdy jejich vzdálenost klesne přibližně na 3°. V téže části nebe se přitom bude ukrývat i slaboučký Neptun, nacházející se asi 3,2° severovýchodně od Saturnu. S ohledem na jasnost pouhých 7,8 mag si ovšem jeho spatření vyžádá dalekohled – a to nejlépe ve chvíli, kdy nebude rušit svit Měsíce, tedy ve druhé polovině října.

Ještě před půlnocí se nad severovýchodem v Blížencích objeví také Jupiter, který samozřejmě hravě spatříte i bez dalekohledu. Máte-li však k dispozici přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm, můžete s ním obdivovat jemné detaily v pruhované atmosféře plynného obra. Nejnápadnější planetou říjnové oblohy se pak stane Venuše: Vycházet bude k ránu nad východem coby zářivá jitřenka s jasností téměř −4 mag, zkraje měsíce ještě v souhvězdí Lva a od 8. října potom v Panně.

Jako duha na obloze

Jelikož noci v prvních dvou říjnových týdnech zatíží svit Měsíce, má smysl se věnovat objektům, jež nevyžadují dokonale tmavou oblohu – například rozličným dvojhvězdám a vícehvězdám. Na první pohled by se mohlo zdát, že musí být takové pozorování docela monotónní: Vždyť jde přece o pouhé zářící body poblíž sebe. Každá dvojhvězda či vícehvězda je však jedinečná a rozhodně nejde jen o to, jaká úhlová vzdálenost dílčí stálice na nebi dělí.

Celkový dojem značně ovlivňuje i jasnost jednotlivých složek, která bývá občas takřka identická, zato jindy je jedna z hvězd třeba i stokrát jasnější než druhá. V takovém případě se pak slabší průvodce doslova utápí ve svitu svého nápadnějšího souseda a jeho zahlédnutí znamená opravdovou výzvu. A co teprve když vstoupí do hry i barevnost hvězd! Oči přitom přisuzují jednotlivým složkám určité dvojhvězdy jiný odstín, pokud si je prohlížíme současně, a jiný, když je sledujeme zvlášť. Vnímání barev bývá navíc silně individuální, takže se o barevných nuancích některých dvojhvězd vedou mezi pozorovateli spory téměř na život a na smrt…

Odstíny všeho druhu

Na říjnovém nebi byste rozhodně neměli minout jednu z nejslavnějších barevných dvojhvězd, Betu Cygni alias Albireo z Labutě. Její složky rozlišíte snadno už v menším dalekohledu, jelikož mezi nimi zeje proluka široká 35″. Nápadnější z nich, s jasností 3,1 mag, popisují pozorovatelé jako jantarovou, zatímco tu slabší s 5,1 mag jako znatelně namodralou až modrozelenou.

Podobně je na tom Gama Andromedae neboli Almach z Andromedy, u níž je rozdíl v jasnostech složek rovněž výrazný – konkrétně 2,3 mag versus 4,8 mag. Dělí je však úhlová vzdálenost pouhých 9,6″ a nápadnější stálice má zlatavý nádech, s nímž kontrastuje safírová modř slabšího průvodce.

To v případě Gamy Arietis z Berana se dá naopak mluvit o hvězdných dvojčatech: Její složky vzdálené 7,5″ mají srovnatelnou jasnost 4,5 mag a 4,6 mag i tentýž zářivě bílý odstín.

Souhvězdí Delfína kulminuje během říjnových večerů vysoko nad jihem a na vrcholu hlavy nebeského kytovce najdete snadno rozpoznatelnou Gamu Delphini. Už v menším dalekohledu bude ovšem zřejmé, že sestává ze dvou složek s jasnostmi 4,4 mag a 5,1 mag, jejichž úhlová vzdálenost činí 8,8″: První se jeví jako nažloutlá, kdežto druhá je spíš namodralá až zelenkavá. Po další barevné dvojhvězdě pak můžete hned zvečera pátrat v souhvězdí Herkula, vyžádá si to však víc trpělivosti, neboť ji tvoří hvězdný pár s jasnostmi pouze 6,1 mag a 10,1 mag. Natrefíte na něj, když se vydáte 1,3° směrem na severovýchod od stálice páté velikosti 51 Herculis, viditelné i pouhýma očima. A jak se 56 Herculis jeví v dalekohledu? Jasnější naoranžovělou složku doprovází v úhlové vzdálenosti 17″ slabounký souputník zbarvený tyrkysově.

Červená, žlutá, bílá, modrá…

Mnohem větší výzvu představují další hvězdná dvojčata v podobě Mí Draconis ze souhvězdí Draka. Obě složky jsou bílé a mají stejnou jasnost okolo 5,7 mag, ale dělí je úhlová vzdálenost pouhých 2,7″. Mí Draconis tak bez potíží rozliší teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, přičemž je nezbytné použít i dostatečné zvětšení, zhruba 150–250× podle podmínek.

A co se týká vícenásobných soustav? Za ukázkovou trojhvězdou se musíte vydat do souhvězdí Kasiopeji. Jestliže si prodloužíte spojnici hvězd při levém okraji jejího charakteristického W, natrefíte zhruba po 5° na Iótu Cassiopeiae. Při pohledu pouhýma očima vypadá jako prostá stálice páté velikosti, v dalekohledu se však rozpadne na tři složky s různými odstíny. Nejnápadnější z nich má jasnost 4,6 mag a zdá se být bílá až mírně nažloutlá. Jen 2,7″ od ní objevíte slabšího průvodce s 6,7 mag a s modrobílým nádechem. A konečně 7″ od zmíněné semknuté dvojice narazíte na třetí složku s jasností 9 mag, jejíž barva zůstává předmětem živých diskusí – nicméně většina pozorovatelů ji vnímá jako oranžovou až načervenalou.

Putování po vícehvězdách zakončíme u stálice páté velikosti Epsilon Lyrae ze souhvězdí Lyry, jež se nachází 1,7° severovýchodně od nápadné Vegy. Už v menším triedru bude zřejmé, že se skládá ze dvou bílých, podobně jasných hvězd ve velké úhlové vzdálenosti 3,5′. Astronomové je označují jako Epsilon Lyrae 1 a 2 a jejich jasnost dosahuje přibližně 5 mag. Nejhezčí podívanou nicméně nabídne až dalekohled s objektivem o průměru alespoň 8 cm, v němž se každá z uvedených stálic rozpadne na dvě blízké složky.

V případě Epsilon Lyrae 1 mají jasnost 5 mag a 6 mag a na nebi je dělí 2,3″, zatímco Epsilon Lyrae 2 tvoří hvězdný pár s jasnostmi 5,2 mag a 5,4 mag, s rozestupem 2,4″. V zorném poli tak můžete obdivovat nádhernou čtyřhvězdu v uspořádání dvě plus dvě.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 5:51 SELČ vstoupí do znamení Štíra

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc mimo ráno
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2025

• 5. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (3°) v brzkých ranních hodinách 6. 9.; Neptun viditelný pouze v dalekohledu 3,2° severovýchodně od Saturnu
• 10. října – Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na ranním nebi
• 13. října – Měsíc v poslední čtvrti mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců ve druhé polovině noci; nejblíž si budou necelou hodinu před půlnocí, v okamžiku východu nad severovýchodní obzor, kdy se shromáždí na ploše o průměru 6,6°
• 17. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Regula ze Lva na ranní obloze
• 19. října – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Venuše (6,5°) za svítání nízko nad východem
• 21. a 22. října – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Orionid

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

„Hruschka je myslící hlava s vysloveným nadáním,“ hovořili o pozdějším slavném vynálezci už jeho nadřízení v rakouské armádě. „Volný čas i skrovné své prostředky věnoval tomu, aby sestrojil přístroj, jímž bylo by možno rychle a přesně kresliti podle přírody a který by se hodil pro malbu krajin i osob. Roku 1844 tvořivý jeho duch vymyslil člun, na kterém bylo možno plaviti se vesly i plachtami.“ Vynález medometu z roku 1865 tedy zdaleka nebyl prvním ani posledním Hruschkovým zlepšovatelským počinem. 

Cukr z medu?

V roce 1865, kdy byl vídeňský rodák Franz von Hruschka (1819–1888) velitelem vojenské posádky ve městě Legnago, které leží necelých sto kilometrů jihozápadně od Benátek, se již mohl považovat za zkušeného včelaře – včely totiž choval od poloviny padesátých let 19. století.

Z mnoha indicií vyplývá, že právě toho roku jej napadlo k získávání medu z plástů využít odstředivou sílu. Ještě v článku, který byl otištěn v Eichstättských novinách včelařských 1. července 1865, sice radil kolegům, aby dobývali med seříznutím plástů až k mezistěně, avšak několik měsíců poté už lahodnou tekutinu „ždímal“ primitivní trychtýřovou odstředivkou.

Jen domýšlet se můžeme, jak Hruschka na nový postup přišel. Existuje sice legenda, že jej inspirovalo dítě, které roztočilo proutěný košík s medovými plásty, ta je ale s největší pravděpodobností smyšlená. Hruschka byl technicky nadaný, navíc se již dříve zajímal o odstřeďovací stroje, které byly jako novinka zaváděny do cukrovarů. Napadlo ho totiž, že by pomocí odstředivé síly mohl proměnit med v pevnou hmotu podobnou cukru a tím prodloužit jeho trvanlivost.  

Odšpuntovat a vyprázdnit

Poprvé předstoupil Franz Hruschka se svým vynálezem před odbornou veřejnost na 14. sjezdu německých a rakouských včelařů, který probíhal od 12. do 14. září 1865. Včelaři se tentokrát sešli v brněnském novorenesančním pavilonu zvaném Kasino, jenž byl v roce 1856 postaven v tamějším Lužáneckém parku. Na svou dobu velice moderně vybavená budova fungovala jako jedno z center brněnského společenského a kulturního života: konaly se tu koncerty, výstavy, přednášky a hrálo se i divadlo.

Průběh Hruschkovy přednášky, která se uskutečnila ve středu 13. září, podrobně popsal jeho životopisec Jaroslav Rytíř. Podle něj vynálezce odpověď na otázku, jak dobývat med z plástů, aniž by byly poškozeny, viděl ve „využití síly odstředivé“.

Přítomné včelaře se pak jal přesvědčit jednoduchým pokusem. „Mám tu menší přístroj, který (…) jsem přinesl jen proto, abych ukázal základní myšlenku,“ uvedl Hruschka praktickou část své přednášky a představil přítomným včelařům svůj „kapesní“ medomet.

Jednalo se o nálevkovitou nádobu zavěšenou na třech provazech. Na širším konci byla položena mřížka, která při točení bránila potrhání na ní položených plástů, užší konec byl zaslepen zátkou. Hruschka přístroj roztočil nad hlavou a po odšpuntování vypustil z trychtýře čirý med do sklenice. Plást zůstal nepoškozen a možná právě tahle nezapomenutelná scéna se později stala základem legendy o děvčátku s roztočeným košíkem.

Osm rámků

Malý nálevkovitý medomet byl pouze názornou pomůckou, která měla demonstrovat princip, na kterém by fungoval větší, osmirámkový přístroj. Ten jeho vynálezce představil zatím pouze na výkresech, v nichž jej popsal jako „vodorovný kotouč s mechanismem zcela obyčejného vodního kola. Na kraji kotouče stojí osm sloupků, kolem nichž je napjata drátěná síť, tvořící zcela pravidelný osmiúhelník. Pověsíte-li odvíčkované plásty za přečnívající loučky na hlavice sloupků tak, aby ležely po vnitřní stěně sítě, a otáčíte-li kotoučem tak rychle, aby na vteřinu připadlo aspoň šest obrátek, budou plásty v jedné nebo dvou minutách úplně prázdny. Med zachycuje se na stěnách válcovitého bubnu a dvěma otvory stéká do nádoby, kterou pod stroj postavíme.“

Hotový přístroj, který v říjnu 1865 dostala k posouzení komise včelařského odboru Moravskoslezské hospodářské společnosti, byl skutečně robustním zařízením. Stabilitu mechanismu, namontovaného na masivním, skoro metr vysokém stole, zajišťovalo mimo jiné i závaží z kamenů. Na délku měřil 2 metry a na šířku 1,4 metru, od čehož se odvíjela i jeho vysoká cena 72 zlatých.

Komise konstatovala, že „včelařství zůstane vždy zábavným vedlejším zaměstnáním méně zámožných lidí, a ti hledají přístroje laciné a pohybné“. Jejím členům se nezdála ani samotná funkčnost medometu. Přístroj vytočil ze čtyř postupně vložených plástů různého stáří med velmi nedokonale, a navíc je potrhal, takže nebyly dál k použití. Hruschka tak sice odjížděl z Brna do Benátska rozladěn, zas tak špatné zprávy si ale domů nevezl. Prototyp selhal, ale význam vynálezu jako takového nikdo nezpochybňoval. 

Vynálezcův odkaz

Ke cti Franze Hruschky budiž uvedeno, že svůj vynález dal včelařům plně k dispozici prostřednictvím popisu a nákresů, které uveřejnil v odborném včelařském tisku. Již na sklonku šedesátých let 19. století se tak jednotliví výrobci snažili nejen o výrobu kopií Hruschkova zařízení, ale i o jeho různá vylepšení. Snahy o konstrukci co nejdokonalejšího medometu neutichají ani v dnešní době, jak o tom svědčí stále modernější a výkonnější stroje renomovaných firem.

Původní zařízení na ruční pohon dnes ve značné míře nahrazují elektrické medomety. Trh nabízí různé typy, které se liší především postavením rámků k ose a umístěním osy samotné. U všech typů vystřikují během několika minut z buněk kapičky medu na stěnu medometu, odkud stékají na dno, opatřené výpustním ventilem. Ten v případě jednoduchého medometu směřuje nad síto a do dekantační nádoby, kde dochází k hrubému čištění vytočeného medu, nebo je v průmyslových provozech napojen na hadici, směřující do velkokapacitního dekantačního tanku.

Image

Čtěte také

Toxický med způsobil masakr římských legionářů ve válce s králem Mithridatem

Archeologové objevili v egyptské Amarně drobný artefakt, který otevírá překvapivé okno do každodenního života starověkých Egypťanů. Jde o píšťalku vyrobenou z kosti kravského prstu – nenápadný předmět starý zhruba 3 300 let, který mohl sloužit jako nástroj tehdejšího „policisty“ dohlížejícího na posvátnou stavbu královského hrobu.

Objev z města faraona-kacíře

Píšťalka byla nalezena už v roce 2008 při vykopávkách v Akhetatenu, dnes známém jako Amarna – městě založeném faraonem Achnatonem, otcem Tutanchamona. Achnaton ve své krátké vládě (asi 1347–1332 př. n. l.) zrušil uctívání mnoha egyptských bohů a prosazoval monoteismus s jediným bohem „sluneční koulí“ zvanou Aton. Po jeho smrti však město rychle zaniklo a Tutanchamon obnovil tradiční egyptský panteon.

3 300 let stará píšťalka

Teprve nedávno vědci artefakt důkladně prozkoumali a zjistili, že jde o první dosud známou kostěnou píšťalku z Egypta. Píšťalka má jediný otvor a pohodlně padne do dlaně. Archeologové vytvořili její repliku z čerstvé kravské kosti a zjistili, že přirozený tvar konce kosti dokonale podpírá spodní ret, takže lze foukat přímo přes otvor. Překvapivě jednoduchá konstrukce se ukázala jako účinná a praktická.

Nález pochází z „Kamenné vesnice“ (Stone Village) poblíž „Vesnice dělníků“ (Workman’s Village) – sídlišť, kde žili a pracovali lidé podílející se na stavbě královského hrobu. Výzkum ukázal, že vesnice byly propojeny sítí cest a malými stavbami, které mohly sloužit jako strážní stanoviště či kontrolní body. Právě v jedné z těchto budov našli archeologové píšťalku – podle nich nejspíš na strážnici pro kontrolu vstupu do posvátné oblasti.

Stopy dávného policejního dozoru

Podobný systém dohledu známe i z Deir el-Mediny, vesnice dělníků z Údolí králů. Už tehdy měli Egypťané vlastní policii zvanou „medžajové“ – původně kočovné válečníky z pouště, kteří se stali elitní ochrankou a pořádkovou silou.

Další důkaz o činnosti policie přináší hrobka velitele stráží Mahua z Akhetatenu. Nástěnné malby ukazují strážce, jak zadržují narušitele a hlídky stojící podél cest a u malých budek, pravděpodobně kontrolních stanovišť.

Podle Michelle Langleyová z Griffithovy univerzity právě takovéto drobné nálezy nám umožňují nahlédnout do života „obyčejných lidí“, kteří stáli ve stínu faraonů, ale bez nich by se velkolepé hrobky nikdy nepostavily.

Image

Čtěte také

Hrob v staroegyptském Achetatonu ukrýval zlatý prsten boha zábavy

Jihočínské moře, blízká budoucnost. Americký torpédoborec pluje okolo jednoho ze sporných atolů, který si nárokuje Čína, jež tam vybudovala i malé vojenské letiště. Z něj startuje dvojice bezpilotních letounů, které krouží nad torpédoborcem. Náhle dochází k poruše a jeden z dronů se po ztrátě ovládání řítí dolů. Nešťastnou náhodou ale zasáhne plavidlo, kde způsobí zranění několika mužů.

Americký kapitán se ovšem domnívá, že šlo o útok „sebevražedného“ prostředku, takže nařídí palbu na druhý dron. Velitel čínské základny nechá vyslat vyzbrojený vrtulník, zatímco kapitán US Navy žádá o pomoc americké stíhačky, které se pohybují poblíž. Záhy tak dochází ke konfrontaci, při které umírají desítky, možná i stovky mužů. Prezidenti obou mocností navážou kontakt, jenže kvůli napjaté atmosféře nedokážou racionálně komunikovat a jen se vzájemně obviňují. Právě tak by podle některých odborníků mohla začít nechtěná, ale nesmírně ničivá válka mezi Spojenými státy a Čínou.

Pekingské poučení z 90. let

Obrovský paradox vojenského vzestupu Čínské lidové republiky představuje skutečnost, že se řadu let realizoval za aktivní podpory USA. Počátkem 70. let se začaly dříve konfliktní vztahy Washingtonu a Pekingu zlepšovat, neboť Američané se rozhodli využít roztržky mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou ve svůj prospěch. Nastal rozvoj ekonomických a následně i vojenských styků, díky nimž mohla Čína těžit ze západních technologií, kdežto Moskvě přibyl další velký problém. 

Vztahy říše středu a západních států se takto rozvíjely i po konci studené války, ale Peking zároveň začal generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla masivně kupovat zbraně produkované ruským průmyslem, pro nějž v některých letech představoval vůbec největšího zákazníka. To vše pohánělo nejprve nenápadnou, avšak velmi cílevědomou modernizaci čínských ozbrojených sil. Na jejich velitele totiž ohromně zapůsobily výkony, jež předvedly západní armády proti Iráku a Srbsku v letech 1991 a 1999, protože tyto války velmi přesvědčivě ukázaly účinky moderních technologií, mimo jiné přesně naváděných zbraní. Vedle toho se ve smýšlení čínských generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla obrovský potenciál amerického námořnictva. 

Číňané tak konečně pochopili, že jejich koncepce „lidové války“, kterou vytvořil Mao Ce-tung a díky níž komunisté porazili nacionalisty, beznadějně zastarala. Začala se rodit zcela nová doktrína „lokální války v podmínkách informatizace“, která klade důraz na moderní technologie. Právě podle těchto zásad od přelomu století postupuje působivý rozvoj čínské armády, která se postupně vyšplhala na úroveň sil globální velmoci, byť také nelze pominout, že ji trápí trvající korupce a nedostatek reálných bojových zkušeností.

Inovace u pozemních vojsk

Pro rozvoj čínské armády a její techniky je velice příznačné, že si bere inspiraci jak od Ruska, tak od západních zemí. Současně ale už dlouho neplatí, že by Číňané pouze kopírovali, jelikož v řadě případů se jedná o jejich rozvoj zahraničních myšlenek nebo o zcela originální inovace. Příklad západního vlivu reprezentuje přechod pozemních vojsk na brigádní strukturu, zatímco hlavní taktickou jednotkou je kombinovaný prapor. Čína ale posunula tuto koncepci ještě dále díky vytvoření několika typů kombinovaných brigád, počínaje těžkými a konče výsadkovými. Každá brigáda obsahuje čtyři shodné kombinované prapory a pět dalších praporů, jež zajišťují průzkum, palebnou podporu, protivzdušnou obranu (PVO), bojovou podporu a bojové zabezpečení. 

Pokud jde o vývoj pozemní techniky, v něm sice Čína převzala některé povedené sovětské, respektive ruské vzory, ale rozvinula je vlastními cestami. Ilustruje to například nejmodernější tank ZTZ-99, ve kterém se uplatňuje část řešení z T-72, ovšem čínský vklad do konstrukce je tak rozsáhlý, že výsledné vozidlo spojuje s tím sovětským vlastně jen málo. Peking klade velký důraz také na využívání systémů elektronického boje a rozsáhle investuje do zbraní bez osádky, a proto čínské brigády běžně nasazují různé vzdušné i pozemní drony včetně „robotických psů“. 

Obrovský rozvoj lze sledovat rovněž u protivzdušné obrany, jež zahrnuje spoustu hlavňových či raketových zbraní, například komplety dlouhého dosahu řady HQ-9, k nimž nově přibyly také laserové systémy. Dále je třeba zdůraznit, že Peking evidentně vybudoval skutečně integrovanou soustavu PVO, která funguje jako jednotná propojená síť senzorů a efektorů.

Letectvo na ruském základě

Trvající velký význam ruské techniky a zároveň snahu o jeho omezení zřejmě nejlépe ukazuje čínské letectvo. Peking zakoupil a poté v licenci vyrobil velký počet bojových letadel Su-27SK a Su-30MK, kromě toho pořídil i stroje Su-35 a dosud z velké části spoléhá na ruské proudové agregáty. Letadla Suchoj se potom stala základem pro typy J-11 a J-16, které sice zachovávají základní design, ale využívají domácí motory, přístrojové vybavení a výzbroj. 

Čína velice dlouho nedokázala vytvořit kvalitní reaktivní motor, který by z hlediska životnosti mohl konkurovat ruským, ale aktuální zprávy o nových verzích motoru WS-10 a o agregátech WS-13 či WS-15 naznačují, že toto obtížné období se podařilo překonat a že Peking už zvládá proudový pohon na skutečně vyspělé úrovni.

Rovněž nové konstrukce letounů již reprezentují zejména produkty domácího vývoje. Přelomovým se v tomto smyslu stal jednomotorový stroj čtvrté generace J-10 a v minulé dekádě se dostal do služby letoun páté generace J-20,  který se dá popsat jako odpověď na americký F-22 Raptor. V dohledné době by jej měl doplnit i menší J-35, u kterého už sám název napovídá, že má být protějškem stroje F-35 Lightning II. 

Čínské vzdušné síly užívají rovněž strategické bombardéry H-6, což je hloubková evoluce sovětského letounu Tu-16, a připravují úplně nový „neviditelný“ bombardér H-20. Z dalších typů je nutné uvést například proudový dopravní letoun Y-20, bitevní vrtulník Z-10 či univerzální vrtulník Z-20, zjevně inspirovaný americkým strojem Black Hawk. Ve službě či ve zkouškách se nachází též spousta vyspěle působících dronů a čerstvé záběry testů stíhaček šesté generace napovídají, že čínské letectvo už hledí i do vzdálenější budoucnosti.

Největší vyzyvatel US Navy

Obrovský rozvoj prodělává také námořnictvo pod rudou vlajkou, které hodně těží z mimořádných kapacit tamního loďařského průmyslu. Čína v současnosti vlastní tři letadlové lodě. V případě nejstarší Liao-ning jde o modernizovaný sovětský nosič Varjag. Druhá loď Šan-tung byla postavena v Číně coby jeho vylepšená kopie, takže stále sází na start letadel ze „skokanského můstku“. Teprve nejnovější nosič Fu-ťien dostal  startovací katapulty, a to rovnou elektromagnetické, čímž ČLR úplně „přeskočila“ ty parní.

Základním typem palubního stíhače je J-15, jak se označuje derivát sovětského Su-33, k němuž by měla již záhy přibýt námořní modifikace výše zmíněného stroje páté generace J-35. Kromě nosičů pro stroje s pevným křídlem slouží pod rudou vlajkou rovněž několik velkých výsadkových plavidel pro činnost vrtulníků, zejména lodě třídy Typ 075, k nimž v prosinci 2024 přibylo i první plavidlo Typ 076, jež dokonce nese i katapult. 

Dramatickým tempem přibývá čínských torpédoborců a fregat, protože zmíněné schopnosti tamních loděnic umožňují rychle snižovat početní převahu US Navy. Kromě raketových fregat Typ 054A a raketových torpédoborců Typ 052D se stavějí i lodě Typ 055, jež ČLR také označuje za torpédoborce, ovšem díky jejich plnému výtlaku přes 12 000 tun je většina expertů pokládá spíše za křižníky. Rychle se zvyšuje též počet ponorek, jelikož ČLR vedle těch jaderných pořád staví i dieselelektrické, které se více hodí pro operace u pobřeží. Často zní varování, že nová generace čínských ponorek se z hlediska redukce hluku vyrovná třídám US Navy. Námořnictvo zahrnuje i námořní pěchotu, jež (opět dle vzoru USA) představuje důležitou složku pro expediční operace.

Čína v posledních letech kromě pozemních vojsk, letectva i námořnictva posiluje také svůj raketový arzenál. Do sestavy čínského loďstva spadá také několik ponorek s balistickými raketami, ovšem páteř odstrašujícího potenciálu Pekingu představují raketová vojska. Postavení nezávislé ozbrojené složky získala teprve 1. ledna 2016, neboť do té doby nesla název „Druhý dělostřelecký sbor“. Odhaduje se, že v současnosti vlastní kolem 730 balistických a křižujících raket, ale výhradně jako nosiče nukleárních hlavic slouží jen asi 140 mezikontinentálních balistických DF-5, DF-31 a DF-41. Přes 240 raket středního doletu DF-21, DF-26 a DF-17 může nosit konvenční nebo jaderné hlavice, kdežto balistické rakety krátkého dosahu DF-11, DF-15 a DF-16 a střely s plochou dráhou letu DF-10 (alias CJ-10) a DF-100 (neboli CJ-100) slouží jen pro konvenční náplně.

Ze všech výše uvedených typů si zasluhují bližší zmínku alespoň dva. Střela DF-41 má schopnost nést více samostatně naváděných jaderných hlavic a zřejmě existuje nejen v podobě pro podzemní sila a pro samohybná terénní odpalovací zařízení, ale též ve verzi pro železniční podvozky, jež využívají bouřlivě se rozvíjející čínskou kolejovou síť. Střela DF-17 se pak řadí do hypersonické kategorie, jelikož nese manévrující hypersonický kluzák.

S tímto rozmachem raketových zbraní pak zákonitě souvisí také vesmírné kapacity Číny, jež v roce 2024 vytvořila samostatná Aerokosmická vojska, po americké složce US Space Force teprve druhá taková na světě. Odhaduje se, že ovládají nejméně 245 satelitů s nejrůznějšími účely včetně špionážních. Čína je zpravidla vypouští prostřednictvím nosných raket ze série Long March (Chang Zheng) a zahájila testy bezpilotních vojenských raketoplánů.

Čínští vojáci za hranicemi

Podle některých expertů patří do portfolia Aerokosmických sil i obrovské výškové balony, jež se v uplynulých letech objevily nad řadou zemí včetně USA. Ačkoli se oficiálně označují jako meteorologické, zřejmě málokdo pochybuje, že ve skutečnosti jde o špionážní nástroje. Snaha Číny aktivně získávat informace o pravděpodobných protivnících v hypotetických konfliktech se dá pokládat za další projev jejího mocenského vzestupu a stále více asertivní politiky. Peking však dává najevo, že s větší vojenskou silou musí jít ruku v ruce i větší zodpovědnost, která se odráží rovněž v jeho rostoucí angažovanosti v mírových misích OSN, a to zvláště v Africe a na Blízkém východě. Vojáci Lidové osvobozenecké armády, jak zní oficiální název ozbrojených sil ČLR, se tak ve funkci „Modrých přileb“ nalézají mimo jiné v Demokratickém Kongu (231 mužů), Libanonu (418), Súdánu (152) nebo Jižním Súdánu (1 050). Navíc se nesmí zapomenout na první stálou základnu ČLR v zahraničí, jež funguje od léta 2017 v Džibutsku a slouží mimo jiné jako přístav pro čínské lodě v rámci působení proti pirátům.

Podobně jako angažmá čínských „Modrých přileb“ ale pochopitelně plní i funkci nástroje, který pomáhá prosazovat a chránit čínské zájmy v těchto regionech. Z Pekingu totiž do Afriky směřují obrovské investice do infrastruktury či vojenská pomoc tamním armádám, zatímco zisk představuje možnost těžit nerostné zdroje a dodávat výrobky na africké trhy. Čínský vliv na černém kontinentě tudíž za poslední roky ohromně zesílil, což kromě gradujícího soupeření se zájmy západních zemí začíná vyvolávat i rostoucí kritiku pekingského „nového kolonialismu“.

Riskantní situace u ostrovů

Pokud se však mocenské soupeření v Africe odehrává převážně v ekonomické či diplomatické rovině, v jiných oblastech světa nabírá mnohdy nebezpečně „horkou“ podobu, jelikož se jedná o soupeření jednoznačně vojenské povahy. Na prvním místě jde o Tchaj-wan, na který směřuje nepochybně největší pozornost čínských stranických a vládních vůdců, generálů a admirálů. Fakticky samostatný (byť jako takový formálně uznávaný jen malým počtem zemí světa) ostrov musí čelit vzrůstajícímu tlaku čínského letectva a námořnictva, jež v okolí běžně pořádají cvičení. Často se spekuluje o možné invazi či blokádě ostrova s cílem přinutit jej, aby se podřídil vládě v Pekingu, nicméně je nutné zdůraznit, že z hlediska ČLR by šlo o mimořádně riskantní podnik s nejistým výsledkem.

Vedle Tchaj-wanu ale existuje i řada dalších sporných bodů, mimo jiné souostroví Senkaku, právně náležející Japonsku, jež si však nárokuje i ČLR, která jej označuje jako Diaoyudao. Nejčastější oblast incidentů ovšem představuje Jihočínské moře, respektive dvě tamní souostroví: Paracelské a Spratlyovy ostrovy. Ty první  reálně ovládá Čína, byť si je nárokuje i Tchaj-wan a Vietnam, ve zprávách se ale vyskytují spíše Spratlyovy ostrovy, na něž si dělá nároky dokonce pět zemí, kromě ČLR, Tchaj-wanu a Vietnamu ještě Malajsie a Filipíny. Z právního hlediska mají zřejmě nejsilnější pozici Filipíny, avšak Čína některé tamní atoly rozšířila a vybudovala na nich základny včetně vojenských letišť. V okolí těchto ostrovů se mnohdy odehrávají četné incidenty mezi loděmi a letadly různých zemí včetně USA, neboť Washington podporuje nároky Filipín. Ty kvůli obavám z Pekingu nedávno oznámily plán koupit americký raketový systém středního dosahu Typhon.

Varování před konfliktem

Pro úplnost se ještě hodí dodat, že vedle sporných ostrovů existují nedořešené záležitosti mezi Pekingem a jeho sousedy na souši. Jde především o Indii, protože dosud není ujasněný průběh  hranice v některých oblastech Himálaje, kde koneckonců také došlo k ozbrojeným incidentům. A navzdory všem proklamacím o „přátelství bez limitů“ a ekonomické kooperaci s Ruskem se nesmí zapomínat, že Čína opakovaně vznášela i nároky na některé části ruského území.

Pokud se ale dnes mluví o válečném konfliktu s účastí ČLR, téměř vždy jde o scénář střetnutí se Spojenými státy. Část odborníků dokonce považuje nějaký čínsko-americký vojenský střet v oblasti Pacifiku za takřka nevyhnutelný. S odkazem na historickou peloponéskou válku (431–404 př. n. l.) se mnohdy zmiňuje i takzvaná Thúkydidova past neboli scénář konfrontace slábnoucího stávajícího hegemona (USA) a „nové“ sílící mocnosti (Číny).

Proti tomu však stojí teze, že ona slabost Ameriky je jen zdánlivá či dočasná, kdežto ČLR má obrovské množství vnitřních strukturálních problémů, které se týkají její ekonomiky či demografie. Z toho ovšem současně plyne varování, že právě tyto problémy by mohly zvyšovat riziko propuknutí konfliktu, a to zejména právě za situace, kdy v Pekingu i ve Washingtonu vládnou ambiciózní a silným egem vybavení vůdci, jako jsou Si Ťin-pching a Donald Trump. Současnost se však od dřívějších aplikací konceptu „Thúkydidovy pasti“ (čili střetů „staré“ a „nové“ mocnosti) zásadně liší existencí jaderných zbraní, takže i malý incident (jako ten popsaný v úvodu článku) by mohl velmi rychle přerůst do úrovně nesmírně ničivého světového konfliktu. Musíme tudíž doufat, že ani „druhá studená válka“, jak se nynější vztahy USA a Číny někdy popisují, nepřeroste do „horké“.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

Astronomové odhalili nečekané chování jedné z nejzářivějších černých děr ve vesmíru – supermasivní černá díra J0529, vzdálená přes 12 miliard světelných let, vyvrhuje obrovské množství plynu rychlostí až 10 000 km/s. Tento extrémní jev zpochybnil dosavadní odhady její velikosti: hmotnost J0529 je podle nejnovějších měření více než desetkrát menší, než astronomové předpokládali.

Nový pohled na galaktického obra

Černou díru SMSS J052915.80-435152.0 (zkráceně J0529) objevili v roce 2024 vědci z Australské národní univerzity (ANU) pod vedením Christiana Wolfa. Objekt je známý svou mimořádnou zářivostí – patří mezi vůbec nejjasnější kvasary ve známém vesmíru.

Díky novým vysoce citlivým optickým přístrojům Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile se nyní podařilo detailněji prozkoumat plyn vířící kolem této černé díry. Výsledky tým zveřejnil na serveru arXiv.

„Navzdory extrémní jasnosti jsme zjistili, že hmotnost černé díry je ‚pouze‘ miliarda sluncí,“ uvádí Wolf. To je překvapivě málo vzhledem k její zářivosti – původní odhady totiž hovořily o extrémně rychlé rotaci a hmotnosti odpovídající až 17 miliardám sluncí.

Menší, ale divoká

Nová pozorování zařízení GRAVITY+, které je součástí interferometru soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile, ukazují, že zatímco původní teze pracovala s rychlou rotací černé díry, ve skutečnosti dochází k intenzivnímu vyvrhování plynu, který slouží černé díře coby potrava. Velká část takto „konzumované“ hmoty tudíž neproniká až nitra černé díry a projevuje se jako extrémně silné záření. 

„Přestože její růst je stále příliš rychlý na snadné vysvětlení, nově určená nižší hmotnost J0529 naznačuje, že tyto obří objekty mohly vznikat kolapsem masivních hvězd už v raném vesmíru – což se donedávna zdálo nemožné,“ uzavírá Wolf.

J0529 tak ukazuje, že ani černé díry s relativně „skromnou“ hmotností nemusejí být klidnými požírači hmoty – mohou být naopak divokými fontánami plynu hnanými světelným tlakem. Tento nečekaný objev tak mění nejen odhady hmotnosti černých děr, ale i naše představy o jejich evoluci v raném vesmíru.

Image

Čtěte také

Nejjasnější a nejrychleji rostoucí: Astronomové objevili rekordní kvazar

V maďarském městě Szekszárd se konal již 8. ročník Mezinárodního mistrovství světa v kopání hrobů – soutěže, která prověřuje nejen fyzickou sílu, ale i preciznost a profesionalitu hrobníků. Soutěž se uskutečnila na hřbitově Alsóvár a byla organizována Maďarskou asociací správců hřbitovů (MTFE).

Do letošního klání se zapojili hrobníci z Maďarska, Srbska, České republiky a Ruska. Celkem se utkalo 17 maďarských týmů a čtyři zahraniční dvojice. Soutěže se mohli zúčastnit jak profesionální hrobníci, tak i amatéři.

Maďarský hattrick

Účastníci šampionátu měli za úkol vyhloubit 2 metry dlouhý, 80 centimetrů široký a 1,6 metru hluboký hrob, a poté jej v limitu opět zasypat. Hodnocena byla nejen rychlost, ale také dodržení požadovaných rozměrů a estetika provedení. Stěny hrobu musely být dokonale svislé a dno dokonale rovné.

Vítězem se stal maďarský tým László Kiss a Róbert Nagy z Hajdúböszörmény, kteří svůj hrob dokončili za 1 hodinu, 33 minut a 20 sekund, čímž dovršili hattrick, když obhájili prvenství z předchozích dvou let. Také stříbrné a bronzové medaile ve tvaru rýče patří domácím týmům. Podle vítězů nestojí za úspěchem žádný speciální trénink, nýbrž každodenní rutina.

Cílem Mezinárodního šampionátu hrobníků není najít nejrychlejšího či nejpreciznějšího hrobníka. Organizátoři se touto akcí snaží zvýšit prestiž profese, přilákat do ní mladé lidi a ukázat, že práce hrobníka vyžaduje nejen fyzickou sílu, ale i psychickou odolnost.

Soutěž je také formou ocenění tvrdé práce lidí, kteří denně zajišťují pietu a pořádek na hřbitovech a připomínkou toho, že i práce, která je pro většinu lidí neviditelná, si zaslouží uznání a respekt.

Image

Čtěte také

Černá Hora má nového šampiona v nicnedělání: Vítěz prolenošil 60 hodin