Zajímá vás, odkud se vzal název „Praha“? Na to se ptají i etymologové! O původu pojmenování našeho hlavního města totiž panuje několik hypotéz. Zřejmě nejvěrohodnější výklad jej odvozuje od slova „práh“ ve smyslu „říční práh“. Rozumí se jím naplaveniny vytvářející na řece přírodní brody. Právě vltavské brody neboli prahy umožnily rozkvět města jako dopravního a obchodního uzlu.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Další teorie spojuje českou metropoli se slovesem „pražit“, přičemž se míní buď místo vzniklé vypálením původního porostu, nebo vyprahlé sluncem. Oba případy odkazují na hradčanský vrch, kde byl založen Pražský hrad, okolo kterého se následně rozrostlo celé město.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Když reportér britské stanice BBC zavítal do něčeho, co mělo být výzkumným centrem poblíž Lusaky, nestačil se divit. Na plácku před změtí oprýskaných přízemních budov přidržovaly dvě starší děti transparent s nápisem „Zambijská vesmírná akademie“. Tato součást Národní zambijské akademie věd, vesmírného výzkumu a filozofie však neměla víc než osm kadetů, vesměs hubených chlapců, které doplňovala jedna lehce zakulacená dívka. Jednalo se o velmi odvážný název pro čerstvě zrozenou instituci v zemi, jež se teprve nedávno zbavila britské koloniální nadvlády a aktuálně bojovala nejen s vybudováním alespoň základní elektrické sítě, ale vůbec s udržováním státu v chodu. Tím, kdo nechal transparent vztyčit, pak nebyl nikdo menší než generální ředitel ústavu a šéf výzkumu v jedné osobě, Edward Makuka Nkoloso. 

Muž s ohromným dobrosrdečným úsměvem, ve vojenských khaki kalhotách, vyšívaném plášti a přílbě odpovídal na kameru bez zaváhání, jako by byl zvyklý davy reportérů rozhánět každé ráno. Odkud se bude startovat? Nkoloso rozmáchlým gestem ukázal na zelený trávník se zhruba padesát centimetrů širokou a metr a půl vysokou trubkou s vyřezaným otvorem. „Raketa je právě zde,“ zněla samozřejmá odpověď. A kam bude směřovat první cesta? „Podle toho, kolik seženu peněz, ale nejspíš na Měsíc.“ A jak se k vašemu nečekanému vstupu do vesmírných závodů stavějí Američané a Rusové? „Pokoušejí se ukrást naše zdroje a vědomosti, ale jednou je chytíme, jsem si jistý.“ 

Kamera chvíli snímala skupinu mladíků, snažících se neohrabaně zvládnout správné sekvence několika jednoduchých cviků, a poté se přesunula na reportéra, který s kamennou tváří zhodnotil šance programu na úspěch: „Pro většinu Zambijců jsou tito lidé pouhou partou pošuků. A podle toho, co jsem měl šanci vidět, s nimi musím naprosto souhlasit.“ 

Misionář a kočky

Nkoloso měl ovšem plán. Jistý novinář ze San Francisca zaznamenal neobvykle vysoký počet koček, které šestnáctiletá astronautka Matha Mwamba chovala. Ředitel programu si ji vybral jakožto prvního člověka, jenž měl stanout na Měsíci, nebo – pokud dárci dostatečně přispějí – dokonce na Marsu. „Ano, prosím,“ vysvětloval trpělivě Nkoloso. „Zaprvé, kočky by jí měly během cesty zajišťovat společnost. Především ovšem představují technické zařízení.“ Když se reportér zeptal, co tím myslí, odpověď zněla: „Až Mwamba dorazí na Mars, vyhodí kočky na povrch a zjistí tak, jestli je planeta obyvatelná i pro člověka.“ 

Úkolem první africké kosmonautky se ovšem neměl stát pouhý symbolický výstup, demonstrující technologickou vyspělost. Cíl mise měl být mnohem duchovnější a osvícenější, jak Nkoloso deklaroval ve svém časopiseckém textu – který se dnešníma očima jeví jako parodie evropského kolonialistického smýšlení, jen po zambijsku obráceného naruby: „Studovali jsme z naší základny planety pomocí teleskopu a nyní jsme si jisti, že vesmír obývají primitivní domorodci. Naše posádka je připravena. Součástí prvního letu budou speciálně trénovaná kosmoslečna Matha Mwamba, dvě kočky (také speciálně trénované) a misionář. Toho jsme ovšem varovali, že nesmí domorodce obracet na křesťanskou víru, pokud si to nebudou přát.“

Svět se mohl alespoň trochu bavit, zatímco v sousedním Kongu se tehdy skrz místní milice odehrávala zástupná válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která si vyžádala na sto tisíc mrtvých a nesčetná zvěrstva. 

Improvizace nutná

Nkolosův vesmírný program však přes vzrůstající zájem médií neběžel právě podle jeho představ. Vládu úsilí ředitele vůbec nezajímalo a na vybavení tréninkového centra nepřispěla ničím jiným než pozemkem opuštěné farmy. Ačkoliv se Nkoloso obrátil s žádostí o grant na SSSR, Izrael, USA, Spojené arabské emiráty či UNESCO, dostalo se mu pouze spousty dobrých rad a kalendáře s tematikou kosmického programu. Štědrost sponzorů nijak nepodněcovalo ani jeho tajnůstkaření, když zarputile tvrdil: „Spousta našich nápadů je daleko před americkým i sovětským výzkumem, a prostě by je ukradli.“

Musel se tak uchýlit k improvizaci a kadety připravoval na výstup do vesmírného prostoru snadno dostupnými prostředky. Nutil je chodit po rukou, protože podle jeho názoru šlo o jediný způsob, jak se dá po Měsíci pohybovat. Soukal je do prázdných plechových barelů a pak je shazoval z prudkého kopce, aby si zvykli na odstředivou sílu, protože raketu bez motoru měl do kosmu dopravit obří katapult. Jindy je roztlačoval na velké houpačce, jejíž lana při vyšvihnutí do nejvyššího bodu přeřízl, což mělo adeptům přivodit pocit beztíže. 

Morálka posádky ovšem začala brzy upadat. Největším nepřítelem příprav se stal nekontrolovaný sex, což vbrzku vyvrcholilo těhotenstvím vybrané kosmonautky, která tak musela z programu odstoupit. Pár chlapců si založilo kapelu Dynamite rock music group a místo nácviku pobytu v beztíži brnkali na struny. Jiní dokonce začali, ke Nkolosovu zděšení, za své snažení vyžadovat plat. „Peníze? Mysleli si, že jsou filmové hvězdy, nebo co?“ lamentoval před reportérem. „Dva z mých nejlepších  mužů před měsícem vyrazili na alkoholový výlet a od té doby jsem je neviděl…“ 

Vše se rozpadá

Rozklad ambiciózního programu nikoho nepřekvapil. Pro mnohé členy zambijské vlády se stal Nkoloso obdobou vesnického idiota, který podává právě zrozenou zemi západním médiím v nepříliš lichotivém světle, a od veškerého jeho snažení se raději distancovali. 

Legračně oblečený muž s upřímnou vírou v sílu zambijské vědy byl ovšem víc než pouhá komická figurka. Až do své eskapády s Vědeckým institutem totiž představoval uznávaného odbojáře proti britské nadvládě a organizátora politického boje. Vzdělání získal v teologickém semináři a naučil se latinsky, francouzsky i anglicky. Technické zkušenosti nasbíral coby spojař v armádě tehdejší Severní Rhodesie a dotáhl to až na důstojníka. Později učil latinu a matematiku, ale jeho názory jej přivedly do křížku s britskými úřady. Během věznění se přidal k revoluční organizaci a po propuštění se naplno věnoval podvratné činnosti i podněcování stávek a nepokojů. Po získání nezávislosti země pak zastával několik vládních postů, ale jeho láska k vesmíru byla silnější než touha po pohodlném místě ve státní správě. 

Blázen, nebo vtipálek?

Jak je tedy možné, že se tento vzdělaný muž pokoušel o tak absurdní podnik? Jeho syn Mukuka tvrdí, že šlo o krycí operaci. Na farmě prý kromě kadetů trénovali bojovníci za svobodu z afrických zemí, jimž se v té době ještě stále nepodařilo získat samostatnost – a vesmírný projekt znamenal onen pověstný svícen, pod kterým je tma. Nkolosovy proslovy k reportérům pak byly údajně otevřeně ironické, dokonalé zosobnění suchého humoru s vážnou tváří. Tiskový mluvčí zambijské ambasády ho v roce 1964 označil za „ve skutečnosti velmi sečtělého muže“ a program za „jeden velký vtip“. Zatímco si tedy prý Nkoloso hrál na idiota, zajišťoval vojenský trénink budoucím reprezentantům nezávislých států. 

Jiní už si tak jistí nejsou. Kypřan Andrew Sarandis, který se připojil k zambijskému boji za svobodu a napsal o něm několik knih, vzpomíná na klíčový moment ve Nkolosově životě, kdy jej zajala rhodesijská policie: „Zavřeli ho a mučili. A on to prostě nezvládl.“ Podle něj tak Nkoloso počátkem 60. let ztratil kontakt s realitou. Nicméně předchozí zásluhy a respekt projevovaný mladšími členy hnutí mu zajistily volnou ruku k realizaci projektů, jakkoliv bláznivě mohly vypadat. Po krachu vědecké akademie se dočkal pozice „speciálního reprezentanta“ prvního prezidenta země Kaundy, zjevně coby náhrady za obětované roky. 

TIP: Co by se muselo stát, aby platily šílené teorie o ploché planetě

Ať už byl Nkoloso šílený, či nikoliv, bývalí členové jeho programu i příbuzní se shodují, že choval ohromnou vášeň ke vědě a objevování světa. „Byl to velmi moudrý muž,“ vzpomíná jeden z jeho žáků. „Vždycky nás učil, abychom se nebáli a šli za svými sny.“ 

Objev stop z druhohor je vždycky zajímavý. Tím spíš, když k němu dojde v Asii, kde jsou stopy z éry dinosaurů dost vzácné. Jak ale říká australský paleontolog Anthony Romilio z University of Queensland, objev stovek stop v Jižní Koreji je fascinující z úplně jiného důvodu. Patří totiž dávným krokodýlům, kteří chodili po dvou.

Romilio se přiznává, že si s kolegy nejprve mysleli, že šlápoty o délce kolem 24 centimetrů, na dotyčném místě zanechal nějaký slet velkých pterosaurů. Pak se ale ukázalo, že ve skutečnosti jde o dávné krokodýly, jejichž vzdálení potomci tu s námi stále ještě jsou. Vědci si všimli, že tam nikde nejsou stopy předních nohou, ani stopy po ocasu. Jde o neklamnou známku toho, že se tito krokodýlové pohybovali po dvou, a to podobně jako dvounozí neptačí dinosauři, kteří se při pohybu zřejmě vyvažovali ocasem.

TIP: Fantastický nález: Vědci našli v Austrálii stopy 21 druhů dinosaurů

Krokodýli, kteří po sobě zanechali tyto stopy, by byli asi tak do výšky pasu dospělého člověka. Na délku ale mohli měřit asi tak tři metry. Jejich podobu sice přesně neznáme, ale podobné dvounohé krokodýly již paleontologové v minulosti objevili. Stopy z Jižní Koreje každopádně dokládají, že krokodýli a ptáci, kteří jsou v dnešní přírodě nejbližšími příbuznými, si byli v minulosti podobnější, než bychom na první pohled řekli.

Je druhá polovina 13. století a do Milána přichází postarší žena s nejasnou minulostí. Doprovází ji mladý muž, údajně její syn. Usadí se ve skromném domku u cisterciáckého kláštera v Chiaravalle. Nosí prostý oděv, hlásá slovo boží a věnuje se chudým a nemocným. Má prý zázračné léčitelské schopnosti. Brzy si získává řady obdivovatelů a stoupenců. Do dějin vstoupí pod jménem Vilemína z Čech.

Ženská obdoba Krista

Říká se o ní, že je vtělením Ducha svatého. Narodit se měla o Letnicích roku 1210. Letnice jsou dnem Seslání Ducha svatého a přicházejí padesát dnů po Velikonocích. Stejně jako Ježíš měla mít na svém těle pět ran. Tak praví legenda, ona sama to prý popírala.

Vilemína hlásá obrodu církve a v rámci ní rovnocenné postavení žen. Zanedlouho se kolem charismatické dámy začne vytvářet kult, jehož členové si říkají vilemínité. Společně se svou vůdkyní se oblékají do hnědého hábitu a uctívají ženský princip křesťanství. Na Vilemínu má během jejího života spadeno i svatá inkvizice. Po výslechu ji však propustí. Hluboce věřící ženu, která hlásá slovo boží, přece nemohou prohlásit za kacířku. Vilemína umírá nějakých dvacet let po svém příchodu do Milána, patrně 24. srpna 1281. Uložili ji do honosné hrobky na hřbitově v Chiaravalle. Tím ale její pozemská existence nekončí.

Po Vilemínině smrti věhlas jejího kultu roste. Mezi její stoupence se řadí i zástupci významných milánských rodin. Mnozí navštěvují její hrob, který má mít zázračné léčivé účinky. Několikrát do roka poblíž něj probíhají mše. Odehrávají se zde rituály, jež se spíše podobají pohanským, než křesťanským. V mnohých rodinách ji uctívají soukromými slavnostmi.

Mezi její nejvěrnější následovníky patřili Andrea Saramita, hlavní vykladač Vilemínina učení, a Mainfreda da Pirovano, příbuzná vládnoucího milánského rodu Visconti. Mainfreda jako kněžka sloužila za Vilemínu mše. A v tom právě spočívá kámen úrazu. Sloužit mše mohou v katolické církvi jen muži. A tak se na vilemínity zaměřil inkviziční tribunál. Devatenáct let po Vilemínině smrti se inkviziční mašinerie rozjíždí naplno.

Její nejvěrnější stoupenci Andrea Saramita a Mainfreda da Pirovano jsou upáleni. Další tři desítky příznivců musejí zaplatit pokutu a na znamení pokání nosit žluté kajícné kříže. A spáleny jsou i ostatky samotné Vilemíny. Zničen je také její hrob, aby se propříště zabránilo jejímu uctívání. Z Vilemíny se tak dodnes nezachoval ani popel. A ona sama je prohlášena za kacířku. Takový osud ovšem potkal mnohé církevní reformátory. 

Odkud přišla?

Tato záhadná charismatická dáma je však zajímavá zvláště v našich končinách. Obestřena tajemstvím zůstává otázka jejího původu. Podle výpovědí jejích stoupenců totiž měla přijít z Čech. A co víc, prý se narodila jako česká princezna – jako dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. 

Svědectví o jejím údajném královském původu máme z jediného zdroje. Ze zápisu z roku 1300, týkajícího se inkvizičního procesu po Vilemínině smrti. Je velmi podrobný. O jejím původu se v něm zmiňuje Andrea Saramita. Za Vilemínina života patřil k jejím nejvěrnějším stoupencům a oddaně ji doprovázel. Kdo by ji měl znát lépe?! O jejím původu se v protokolech hovoří hned třikrát. A nechybí ani zpráva o cestě do Čech, kterou provedli její věrní po Vilemínině smrti. Chtěli se dozvědět více o jejím původu, aby tak Vilemíně otevřeli cestu ke svatořečení. Jejich pouť však byla marná. Údajný otec Přemysl Otakar I. byl dávno po smrti, stejně jako další dva jeho nástupci. Za nezletilého Václava II. vládli Braniboři. A těm byla údajná česká princezna naprosto ukradená… 

Ztracená princezna 

Mohla být Vilemína skutečně jednou z dcer Přemysla Otakara I., nebo šlo jen o legendu? Český král měl se svou druhou ženou Konstancií Uherskou patrně devět dětí. Jedním z nich mohla být i Vilemína, i když se o ní žádné české prameny nezmiňují. Proti této teorii hovoří například její jméno, které se v Přemyslovském rodě nevyskytovalo. Protože se jí však říkalo také Félix, což v překladu znamená blažený, mohla se jmenovat Blažena. Co by ale vedlo přemyslovskou princeznu, aby sama absolvovala tak dalekou cestu? O tom se můžeme jen dohadovat.

Byl snad její syn nemanželský a musela kvůli tomu opustit bezpečí kláštera a putovat po světě? Kde by v tom případě pobývala do jeho dospělosti? A skutečně by o takovém skandálu kronikáři mlčeli? Čeští možná, ale co rakouští a němečtí? Ti by si do českého vládnoucího rodu určitě s chutí „rýpli“. Nebo snad šlo o dobře naplánovaný podvod?

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Při svých cestách mohla podvodnice Vilemína zavítat i do Korutan, kde byla za korutanského vévodu provdána jedna z Přemyslových dcer Judita. Tady mohla Vilemína načerpat informace o české královské rodině. Třeba šlo dokonce o Juditinu dvorní dámu. Jsou však i jiné možnosti. Co když si královský původ své duchovní vůdkyně vymysleli její stoupenci? Možná doufali, že jim to prospěje před inkvizičním tribunálem. Marně. Andrea Saramita nakonec skončil na hranici jako usvědčený kacíř.

Pro české prostředí objevil Vilemínu z Čech až František Palacký v 19. století. Právě on jako první prostudoval inkviziční protokol v milánském archivu. A také ji zařadil do Přemyslovského rodokmenu. Jestli tam skutečně patřila, se nejspíš s jistotou nikdy nedozvíme. 

Reálné zbarvení povrchu trpasličí planety bylo jednou z otázek, neboť z pozemních pozorování se Pluto zdálo načervenalé – což New Horizons potvrdila. Jedná se tak po Marsu o další načervenalý objekt Sluneční soustavy. 

Za odstín rudé planety odpovídají oxidy železa v povrchových horninách, jejichž přítomnost však v mrazivých dálavách naší soustavy nelze očekávat. Za obdobné zbarvení Pluta tak zřejmě mohou jiné chemické sloučeniny, tzv. tholiny. Jejich vznik pozoroval již Carl Sagan, který se snažil v laboratoři napodobit očekávané podmínky v atmosféře Titanu. Populární astronom tušil, že se v plynném obalu měsíce nachází především dusík, ale také jednoduché organické sloučeniny, například jednoduché uhlovodíky. Když zmíněnou směs vystavoval ultrafialovému záření, vznikala obtížně definovatelná kombinace heteropolymerních organických látek. Pojmenoval ji „tholiny“, přičemž měla červenohnědou barvu. 

TIP: Kde měsíc Pluta Charon přišel ke své zvláštní rezavé skvrně?

Analýzy ukazují, že i v atmosféře Pluta a jeho souputníka Charonu panují pro vznik tholinů dobré podmínky. Očekává se tedy, že se právě uvedené sloučeniny ukládají na povrchu obou těles a odpovídají nejen za jejich načervenalý vzhled, ale také za namodralý nádech tamních atmosfér. 

Jméno kalifornského modela Bennyho Harlema nejspíš většině lidí v Česku nic neřekne. Pokud se tedy nezajímáte o účesy a vlasový styling. Benny je totiž jedním z předních vlasových influencerů. Jeho divoké vlasové kreace sleduje na Instagramu více než půl milionu fanoušků. 

TIP: Indický superknírač: Seznamte se s mužem s nejdelším knírem na světě

Kromě toho je ale i držitelem oficiálního rekordu ve výšce účesu – v roce 2018 mu rozhodčí Guinessovy knihy rekordů naměřili účes vysoký 52,5 centimetru. A jaké je tajemství Bennyho bujné kštice? Svou roli pochopitelně hrají hlavně geny, důležitá je ale i pravidelná péče – Benny si svou bujnou hřívu češe i dvě hodiny denně a podle svých vlastních slov používá výhradně doma vyrobený šampon z čistě přírodních ingrediencí.

Rostliny kořist aktivně lákají pomocí medníků, vůně nebo zbarvení. Žádná masožravá rostlina neloví pomocí květů, hmyz naopak potřebuje pro opylení a tvorbu semen. Masožravky loví buď pasivně, tedy přilepením na list nebo pádem do láčky, nebo aktivně.

Slunce, moře a odpočinek na pláži. Ne každý si ale právě takhle představuje ideální dovolenou. Stále víc lidí míří na místa zapsaná do dějin smrtí a utrpením. Jedním z nich je i severoukrajinské město Pripjať – opuštěné „město duchů“, v němž ještě na začátku roku 1986 žilo tolik lidí, jako například v Karlových Varech. 

Oblíbené město duchů

Pripjať kdysi byla atomovým městem snů. Moderní město vybudované pro rodiny zaměstnanců nedaleké jaderné elektrárny Černobyl bylo pýchou Ukrajiny. Vše se ale změnilo 26. dubna 1986. Během technické zkoušky poškodila parní exploze čtvrtý blok jaderné elektrárny a následoval mohutný požár, série explozí a roztavení reaktoru. Tragická bilance největší jaderné katastrofy v dějinách oficiálně neexistuje, protože komunistická vláda se snažila vážnost situace i důsledky havárie ututlat. Přímo při explozi ovšem zahynuli dva lidé a počet obětí v důsledku radiace se odhaduje na čtyři tisíce.

Bezmála padesát tisíc lidí muselo město narychlo opustit a Pripjať se stala symbolem jaderné havárie. V posledních letech si ulice pokryté radioaktivním prachem oblíbili turisté. Zájem je přitom obrovský – před třemi lety černobylskou zónu navštívilo 50 tisíc lidí a čísla rok od roku stoupají. 

Jarní úklid v Pripjati

Turistický boom ale nepřináší jen bonus stoupajících příjmů – Pripjať dnes kvůli návštěvníkům bojuje (vedle radiace) ještě s dalším zamořením v podobě odpadů. „Turismus se tu dostal do bodu, kdy už nejde zastavit. Lidé tu po sobě ale nechávají hromady odpadu, a tak jsme se pustili do úklidu. Město je vlastně muzeum pod širým nebem, i když ofi­ciálně jím vyhlášeno nebylo. Vše, co sem nepatří, proto musíme odstranit,“ říká bývalý obyvatel Pripjati Olexij Breus.

Situace začala být neúnosná – davy turistů odhazují plastové lahve, tašky, obaly od svačin a další věci. Skupina dobrovolníků společně s průvodci se proto pustila do jarního úklidu.

„Jarní sběr odpadků je akce, která se pořádá po celém světě, je to dobrá věc. Veškerý odpad zrecyklujeme podle ra­diačních bezpečnostních standardů. Odpadky předáme společnosti, která působí v černobylské zakázané zóně. Všechno bude bezpečné,“ říká ředitel zdejší cestovní kanceláře Jaroslav Emelianěnko. 

Není odpad jako odpad

Úklidovou akci uspořádali v Pripjati v roce 2018 vůbec poprvé. Při sběru odpadků ale musejí být dobrovolníci opatrní. V pytli nesmí skončit nic, co tu obyvatelé města zanechali při evakua­ci v roce 1986. Dobrovolníci zkrátka musejí rozlišovat mezi obyčejným smetím a odpadky, které zároveň byly svědky jaderné katastrofy.

„Nejčastěji jsou to plastové lahve a lahve od alkoholu. Je tu ale odpad, který za odpad vlastně nepovažujeme. Například tato lahev z doby před katastrofou má historickou hodnotu. Proto ji tu necháváme a nevyhazujeme do smetí. Všechno z doby neštěstí tu zůstává,“ říká jeden z dobrovolníků Grigorij Kulyk.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Kromě úklidu odpadků se dobrovolníci snaží odstraňovat také následky řádění vandalů. Ti se do zakázané zóny dostávají i přesto, že ji nepřetržitě střeží vojáci. Život v okolí jaderné elektrárny vlastně nikdy neutichl. I přes zákaz tu zůstalo žít 150 lidí a Pripjať se v průběhu let nevyhnula ani nájezdům zlodějů. Zda se sem někdy úplně vrátí lidé, není jasné. Zatím nad městem duchů, které je lákavým cílem alternativní turistiky, přebírá nadvládu příroda. 

Pro Rudolfa II. byl Hans von Aachen nejen významným umělcem, ale i hledačem uměleckých děl a diplomatem. Roku 1592 byl jmenován jeho dvorním malířem s označením „von Haus aus“, což znamená, že se nemusel zdržovat na rudolfínském dvoře, i když byl jeho členem. Měl opravdu výjimečné postavení, což bylo ještě více patrné, když se roku 1596 přestěhoval do Prahy a když byl na počátku 17. století povýšen do šlechtického stavu. Tomu všemu ale předcházela dlouhá léta strávená v Německu a v Itálii, kde čerpal inspiraci, učil se a pracoval. 

Malíř z Kolína

Hans von Aachen se narodil roku 1552 v Kolíně nad Rýnem. Celý život se ale s hrdostí hlásil k rodišti svých rodičů, k Cáchám (německy Aachen), od nichž je odvozeno i jeho přízvisko. Jeho umělecké začátky nebyly jednoduché. Už ve svém rodišti se učil u jednoho z vlámských mistrů, Georga Jerrigha. U něj složil pravděpodobně i svoji mistrovskou zkoušku a roku 1573 vstoupil do kolínského malířského cechu. 

Jako většina umělců té doby se i Hans von Aachen vydal za inspirací do Itálie. Pro malíře bylo velice důležité, aby se dostal do dílny některého z renomovaných mistrů, která mu mohla poskytnout odpovídající zázemí. V Benátkách se obrátil na malíře nizozemského původu Gaspara Rema, který ho ale odmítl se slovy, že Němci obvykle nic neumějí.

Aachen se později uchytil v dílně jistého Moretta, kde spolu s jinými kopíroval obrazy z benátských kostelů. Mnohý umělec by se s tímto údělem smířil, ale Hans von Aachen se nevzdal. Pomocí zrcadla vytvořil smějící se autoportrét a obraz poté poslal jako dar Gasparu Remimu. Ten byl dílem nadšen a jeho autora nyní vychvaloval nejen v uměleckých kruzích. Hans von Aachen se tak zapsal jako nadějný mistr, jehož hlavním artiklem byl portrét. 

Napříč Itálií 

Ještě za svého působení v Itálii vytvořil Aachen další ze svých pověstných autoportrétů, takzvaný Autoportrét s donnou Venustou (1585). Je na něm vyobrazen ve společnosti mladé dámy hrající na loutnu a vzbudil jím doslova pozdvižení. Znalci nešetřili chválou a podle svých slov nikdy neviděli nic lepšího. 

I když měl Aachen v Benátkách svůj ateliér, kam na svých cestách zavítala také řada umělců jako Josef Heintz st., na čas odešel do Říma a Florencie. Studoval díla Michelangela, Caravaggia, Correggia a dalších, a během této cesty vytříbil a zdokonalil svůj osobitý umělecký styl, ve kterém skloubil vlámské vlivy s římskými a florentskými figurami a benátským kolorismem. V Římě se pohyboval hlavně ve společnosti severských malířů Anthonise Santvoorta a Hanse Speckaerta. Dostalo se mu tam také velké pocty, když byl osloven, aby se podílel na výzdobě prvního jezuitského kostela v Římě Il Gesu. Bohužel Aachenův oltářní obraz Klanění pastýřů se dodnes nedochoval. 

To, že byl považován za opravdového mistra svého oboru, potvrzuje jeho působení na florentském dvoře rodiny Medici. Portrét Francesca I. de‘ Medici je typickým příkladem panovnického portrétu vytvořeného na objednávku. Aachenovy portréty jiných umělců, jako například básnířky Laury Terracini nebo sochaře Giovanniho da Bologni, měly spíše spontánnější původ a hlavně hlubší psychologickou charakteristiku. Jeho italské zkušenosti byly opravdu velkolepé a on je neváhal využít, což ho dovedlo na samý vrchol umělecké branže. 

Slavný návrat 

Kromě toho, že Aachen dlouhou dobu pracoval pro italské zákazníky, pro které tvořil hlavně portréty, staly se jeho odběrateli i uměnímilovní mecenáši z Německa a Nizozemí, kteří upřednostňovali náboženské a mytologické výjevy.

Na přelomu let 1586–1587 se Hans von Aachen vrátil na krátkou dobu do Kolína nad Rýnem, odkud se vzápětí přesunul na dvůr Wittelsbachů do Mnichova. Tam jej pozval bavorský kurfiřt Vilém V. a zásobil ho zakázkami, které jej zaměstnávaly až do roku 1596. Současně ale pracoval rovněž pro tamní jezuity, kdy pro jejich kostel archanděla Michaela vytvořil obrazy Umučení sv. Šebestiána a Ukřižování. Za prací jezdil i do nedalekého Augsburgu, kde se věnoval zakázkám pro bohatou rodinu Fuggerů (Podobizna Antona Fuggera st.). 

Aachenova díla se stávala stále věhlasnější a jeho působení na mnichovském dvoře přispělo k tomu, že se o jeho dílech doslechl samotný císař. Velice netradičnímu a osobitému pojetí obrazů Hanse von Aachena se tak nakonec dostalo vysokého uznání. 

Na císařském dvoře

Za císařův zájem prý mohl jediný pohled na portrét sochaře Giovanniho da Bologni, který Aachen namaloval v Itálii. Rudolf II. si přál, aby malíř okamžitě vstoupil do jeho služeb. První pozvání do Prahy dostal Hans von Aachen už roku 1588, tedy krátce po svém návratu do Kolína nad Rýnem. Jeho návštěva Prahy však byla velice krátká, protože ho stále zaměstnávaly zakázky pro Wittelsbachy a Fuggery.

Jeho jmenování dvorským malířem z 1. ledna 1592 bylo spojeno s výjimkou, že nemusel nepřetržitě pobývat u císařského dvora. V Praze se natrvalo usadil až po svém sňatku s Reginnou di Lasso, dcerou slavného hudebníka Orlanda di Lasso, kterou si vzal roku 1596 v Mnichově. Dokončil veškeré závazky v Bavorsku a mohl se stát obdivovaným umělcem Rudolfa II. 

Oproti ostatním umělcům na císařském dvoře bylo Aachenovou výhodou hlavně to, že přišel už jako hotový a renomovaný malíř. S vlastním jedinečným stylem, který sice ještě obohatil o prvky získané od pražských umělců, ale který se už nijak zásadně nezměnil. Jeho uvolněný rukopis, kolorit ovlivněný benátskými mistry, se v Praze ještě vytříbil a hlavně zklidnil. Jako zkušený malíř se také dovedl bravurně vyrovnat se složitým obsahem zadávaných děl. A císař velice rád a často připravoval náměty pro své umělce. Praha tak získala všestranného mistra, který se dovedl na nejvyšší úrovni uplatnit v mnoha oborech.

Malíř, nákupčí i diplomat

Hans von Aachen nebyl pro Rudolfa II. jen dalším z malířů, ale císař si k němu vytvořil osobitý, až přátelský vztah. Vážil si ho a zároveň miloval jeho tvorbu. V době, kdy Aachen natrvalo přesídlil do Prahy, byl stále častěji vysílán do zahraničí. Jeho posláním byly nákupy uměleckých děl a vyhledávání vhodných umělců, ale také různá diplomatická jednání. Aachenovy cesty směřovaly hlavně do Itálie. Kromě nákupů a diplomacie Hans von Aachen pro císaře kopíroval i díla slavných italských mistrů, jako například Paola Veronese. 

TIP: Zlatníci Rudolfa II.: Proč byli stále jednou nohou v šatlavě?

Po smrti Rudolfa II. pracoval Hans von Aachen i pro jeho mladšího bratra Matyáše. Přestože kolem roku 1613 plánoval odchod do Augsburgu, v Praze nakonec zůstal a kromě malířství se věnoval obchodu s vínem. S rodinou pobýval v domě za klášterem sv. Jiří, kde také 4. března 1615 zemřel. Údajně byl pochován, jako většina rudolfínských umělců, v chrámu sv. Jana v Oboře, který stával pod Jánským vrškem ve vsi Obora a dnes už neexistuje. Náhrobní deska jeho rodiny je dnes umístěna v chrámu sv. Víta na pražském hradě. 

Není to tak dávno, co na Zemi žily nejméně tři druhy lidí. Homo sapiens, tedy naši předci, naši nejbližší příbuzní neandertálci, a pak ještě stále velmi záhadní Denisované. Greger Larson z britské Oxford University, který je šéfem výzkumné sítě PalaeoBARN, nedávno vedl genetický výzkum, který se zaměřil na genetické rozdíly mezi těmito třemi druhy velkých primátů.

Když analyzovali dostupné genetické sekvence, a také sekvence dalších druhů živočichů v podobné situaci, dospěli k pozoruhodnému závěru. Lidé, neandertálci a Denisované si byli až překvapivě geneticky blízcí. Byli si bližší, než například polární medvědi a medvědi hnědí, nebo vlci a kojoti.

TIP: Mamuti a neandertálci toho měli společného víc, než se na první pohled zdá

To má své důsledky. Polární medvědi se s medvědy hnědými velmi snadno kříží a mají spolu plodné potomky. A vlci se zase snadno a plodně kříží s kojoty i se psy. Takže můžeme docela dobře předpokládat, že se lidé s neandertálci a Denisovany křížili ještě snadněji a ještě plodněji. Vše nasvědčuje tomu, že neandertálské geny a geny Denisovanů i dalších záhadných příbuzných nejsou v našem genomu náhodou.