Ekologické katastrofy za polárním kruhem bývají vzácné. Když už k nim ale dojde, bývá to obvykle važné. V pátek 29. května 2020 došlo k roztátí permafrostu a k následnému poškození velkého zásobníku s rezervní naftou jedné z tepláren a elektráren ruské těžební společnosti Nornickel, která těží nikl a další kovy na řadě míst v arktických oblastech. Ze zásobníku pak následně uniklo asi 21 tisíc tun nafty. Jde vlastně o jeden z důsledků globálního oteplování a změn klimatu.

K úniku došlo poblíž města Norilsk na Sibiři, které leží asi 400 kilometrů severně od polárního kruhu. Nafta sice podle dostupných informací neohrozila místní obyvatele, ale rychle pronikla do nedaleké mělké arktické řeky Ambarnaja. Norilsk už dávno patří k nejvíce znečištěným městům světa a řeka Ambarnaja již byla natolik otrávená, že se v ní nedalo rybařit. Odborníci se ale obávají, že takto masivní únik nafty těžce zasáhne místní poničené ekosystémy.

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Jak prohlásil Alexej Knižnikov, šéf iniciativy Program for the Business Environmental Responsibility WWF-Russia, nafta je toxičtější než ropa, takže škody na životním prostředí mohou být opravdu značné. Únik doposud zasáhl plochu o rozloze 350 kilometrů čtverečních. Jde přitom o území, které je velmi špatně dostupné. Ruské úřady odhadují, že dekontaminace krajiny přijde na zhruba 1,5 miliardy dolarů, tj. téměř 35,5 miliardy Kč, a bude trvat řadu let.

Je to logické. Z pozorování víme, že spirální galaxie rotují diferenciálně, tedy že se jejich vnitřní části otáčejí rychleji než partie vzdálenější od středu. Pokud tomu tak je, nemohlo by dojít k ničemu jinému, než že se spirální ramena začnou namotávat, natáhnou se a ztenčí, až nakonec zaniknou. Tento zcela opodstatněný závěr však nemá oporu v pozorováních. Nebo snad není všechno tak, jak se zdá? 

TIP: Svižní superobři: Spirální supergalaxie rotují extrémní rychlostí

Astronomové se domnívají, že vzhled spirálních ramen představuje pouhou iluzi. Ve skutečnosti se nejedná o pevně uspořádaná ramena, nýbrž o pouhou hustotní vlnu. Na její hraně dochází k tvorbě hvězd, indukované v jinak klidných molekulových oblacích právě průchodem vlny. Nové stálice tam vznikají a velmi jasně svítí, ozařují také okolní plyn – a právě proto spirální ramena vidíme. Pohyby hvězd jsou na hraně vlny rovněž zpomalené: Stálice se zdrží déle, zatímco mezi rameny se pohybují rychleji. Opět se tedy projeví výběrový efekt. Podobně jako v Hertzsprungově-Russel­lově diagramu, i zde je hlavní posloupnost bohatě zastoupena, protože hvězdy na ní tráví většinu života. 

Spirální ramena tedy nejsou pevná. Hustotní vlna s původem v jádře prochází diskem galaxie, čímž se ramena „posouvají“, aniž by se utahovala.

Sand Bar v americkém městě Tybee Island musel kvůli vlně koronaviru zavřít a stejně jako mnoho dalších podniků se ocitl ve finanční tísni. Během předchozích patnácti let provozu však měli jeho zákazníci ve zvyku „po sobě“ zanechávat bankovky přišpendlené na stěny či strop. Někteří na ně psali vzkazy, jiní je umisťovali na konkrétní místa jako své memento.

TIP: Zdání klame: Zaplivaný aljašský bar je vytapetovaný dolarovými bankovkami

Vedoucí baru Jennifer Knoxové poté došlo, že by se peníze daly využít: Spolu s pěti dobrovolníky tak učinila a z dolarových „tapet“ získala 3 714 $ (v přepočtu zhruba 90 tisíc korun). Když se pak o jejím záměru rozdělit finance mezi zaměstnance dozvěděli štamgasti, uspořádali navíc sbírku, v níž se získaná částka přehoupla přes 4 tisíce dolarů (přibližně 100 tisíc korun).

Přestože čápi nepatří mezi nejohroženější ptačí druhy, ukazují nám, jak se svět kolem nás proměňuje. Bílí čápi se stěhují z úrodných nížin zaplavených zemědělskými chemickými přípravky do podhůří, což jim umožňuje i změna klimatu. Naopak dříve přísně lesní čápi černí jsou čím dál méně plaší a nezřídka se s nimi setkáme i v blízkosti lidských sídel.

Symbol měnící se přírody

V poslední době byly dokonce zaznamenány i vzácné případy, kdy čápi černí zahnízdili ve stromořadí. Ornitologové tento jev vysvětlují nejen přizpůsobivostí druhu, ale i úbytkem a vyčerpáním vhodných lokalit v daném území.

Čápi jsou pravděpodobně nejznámějším tažným druhem a jarnímu tahu čápů lidé odjakživa věnovali na mnoha místech Evropy velkou pozornost. Někde býval jejich přílet dokonce ohlašován troubením na roh. Přesto můžeme každoročně s úžasem sledovat zprávy o zimujících jedincích, kteří jsou schopni přečkat i extrémně nízké teploty (až kolem -27 °C). Přezimování čápů bílých je v posledním desetiletí registrováno i jinde v Evropě.

V současnosti se čáp může stát nově symbolem změn nejen v přírodě, ale i v lidském myšlení. Stejně, jako klapání zobákem zvěstovalo naším předkům naději, že se navrátilo jaro, bylo by hezké, aby pro nás byl čapí klapot zvukem vyhlídky, že se do lidských srdcí navrací pokora, která povede k životu v souladu s přírodou.

V čapím ráji

Představu o tom, jak dřív leckde vypadala i česká krajina, poskytne návštěva polské Biebrzi, kde je jedna z největších destinací hnízdících čápů bílých v Evropě. Zachumlaní v pláštěnkách pochodujeme jako hejno zmoklých hus za průvodkyní, která je do dnešní nepohody na rozdíl od nás dostatečně vyzbrojena. Lijáky jsou prý zjara v Biebrzańskem Parku Narodowem běžné, jak nám vysvětluje průvodkyně, když se s úsměvem ve vysokých gumácích přebrodí další obrovskou louži, kterou nelze obejít. Všude kolem je totiž bažina. Někteří z nás se už ani neobtěžují s obouváním a zbytek (naštěstí nedaleké) cesty k dřevěné pozorovatelně dojdou bosky. Pohorky jsou na tenhle poslední úsek „krátké“.

Pod střechou pozorovatelny sledujeme z relativního sucha mumraj kolem. Lovím v paměti, zda jsem vůbec někdy viděla tolik rozmanitých vodních ptáků pohromadě. Asi ne. A už vůbec jsem neviděla na jednom místě tolik čápů, především čápů bílých. Uvidíte je kroužit nad mokřady, procházejí se v rákosinách a loví; téměř každá víska se pyšní hned několika čapími hnízdy, jejichž bíločerní majitelé na ně neúnavně kupí další a další stavební materiál (klacky, hlínu, trávu, včetně různých lidských odpadků). Při pozorování jejich píle člověk leccos pochopí. Například proč některá čapí hnízda váží až dvě tuny a dosahují výšky dvou metrů (bylo nalezeno hnízdo vysoké dokonce čtyři metry). Také se nám poštěstilo pozorovat dramatické zápolení čápa s potenciální kořistí, kterou ovšem lovec podcenil – jednalo se o dost macatého úhoře. Jednoduše řečeno, nadšený čapí obdivovatel se zde ocitá v čapím ráji a zaručeně si přijde na své.

Ústup z evropské scény

Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že rozsáhlé odlesnění Evropy ve středověku znamenalo pro čápa černého úbytek hnízdních možností, zatímco čápi bílí se mohli značně rozšířit. K dalšímu zlomu pak došlo s nástupem průmyslové revoluce, která s sebou přinesla nejen industrializaci zemědělství, ale například i rozsáhlé odvodňování luk. Evropská populace čápů bílých se v té době snížila natolik, že v některých zemích (Švédsko, Belgie, Švýcarsko) tento opeřenec jako hnízdní druh vyhynul. Od té doby byl negativní trend zvrácen, nicméně v dotčených zemích jsou čapí populace i nadále velmi malé. U nás byli ještě na sklonku 19. století oba druhy čápů vzácností.

Početnost čápa bílého v Evropě a její změny jsou známé díky opakovanému mezinárodnímu sčítání, které v roce 1934 odstartoval německý ornitolog V. Rossitten. Od roku 1974 jsou čápi sčítáni jednou za deset let pod záštitou BirdLife International a NABU (partner BirdLife v Německu).

Problémy za hranicemi

Oba druhy čápů migrují na veliké vzdálenosti a jejich tah probíhá přes den ve větších skupinách. V tom jsou na rozdíl od jiných našich ptačích druhů pozoruhodnou výjimkou. Většina ptáků totiž naopak táhne jednotlivě a během noci. Migrační trasy čápů bílých a čápů černých se navzájem trochu liší, ale zjednodušeně můžeme říci, že probíhají dvěma směry: na západ přes Gibraltar a na východ přes Turecko. Čápi oblétají Středozemní moře, protože na cestě využívají stoupajících teplých vzdušných proudů, které nad hladinou chybí.
Oba druhy zimují v subsaharské Africe, ale tisícovky čápů černých v poslední době zůstávají už v Izraeli, stovky ve Španělsku a Portugalsku a někteří dokonce i v Bulharsku. Naopak nejvzdálenější destinací čápů bílých (jedna přímá trasa je dlouhá cca 9 000 km) je Jihoafrická republika, v níž bylo zaznamenáno nejvíce okroužkovaných jedinců z naší republiky.

Jestliže se tedy chceme zabývat ochranou čápů, musíme si v prvé řadě uvědomit, že na evropských hnízdištích tráví jen polovinu svého života. Mnohá nebezpečí pak na ně čekají na tahových cestách a zimovištích. Například opakovaná sucha v oblasti Sahelu (pás táhnoucí se jižně od Sahary napříč celou Afrikou) mají na migrující čápy tragický dopad. Vysílení ptáci zde využívají oázy, v nichž by se mohli napít a nakrmit. Pokud však po přeletu Sahary najdou vodní zdroje vyschlé, hynou po tisících.

Čápi na mušce

Velké nebezpečí na tahu představují (nejen pro čápy) dráty venkovního elektrického vedení a vrtule větrných elektráren, které jsou hojně rozmístěny především na pobřeží jižního Španělska. Kvůli těmto překážkám došlo k mnoha čapím úmrtím, z nichž nejrozsáhlejším známým případem byl úhyn 150 čápů bílých, kteří u města Jiddah v Saudské Arábii naletěli do drátů. Podle fotodokumentace, kterou ČSO obdržela, se však lze domnívat, že počty zabitých ptáků na této lokalitě (jež leží na významné tahové trase) budou za celé období tahu dosahovat mnohem vyšších čísel.

Dílo zkázy pro čapí populace pak dokonává cílené vysušování mokřadů v Africe a používání DDT. Výrazný negativní podíl má rovněž lov čápů pro obživu, ale i pro hloupou zábavu znuděných střelců. To se bohužel týká nejen Afriky, ale i Sicílie a Malty.

Elektřina zabíjí nezkušené

Jestliže ovšem lamentujeme nad barbarstvím civilizovaného světa, v němž je stále dovoleno lovit pro zábavu, musíme zmínit, že podobné jevy nejsou úplně vymýceny ani u nás. Před pár lety byl například jeden čáp bílý, podle statistik ČSO vypuštěný v rámci reintrodukčního programu ve Švédsku, zastřelen poblíž Prahy.

Hlavní hrozbou pro čápy, především pro čápy bílé, jsou však v našich končinách kolize s nadzemním vedením vysokého a velmi vysokého napětí. Obětí se stávají hlavně odrostlá mláďata, která zkoušejí své první „krůčky“ v létání. Podobný trend potvrzují i data z Polska, kde se jen v osmi z 290 úhynů zaznamenaných na elektrických vodičích jednalo o dospělé ptáky.

Čtyři roky do bezpečí

Ke zbudování hnízd využívají čápi vyvýšená místa, která jim umožňují dobrý výhled. V případě, že v krajině takové přirozené pozorovatelny (solitérní vzrostlé stromy) chybí, využívají ptáci právě sloupy vysokého napětí. K neštěstí už potom stačí jen dotek křídlem o neizolovaný vodič při vzlétání nebo dosedání ptáka. Někdy může být osudný i obyčejný stříkanec trusu.

Když se čápi rozhodnou na nějakém sloupu přímo zahnízdit, může takový počin znamenat nejen smrtelné nebezpečí pro budoucí čapí rodinu, ale také nemalý problém pro distributora elektřiny (např. výpadky proudu). Proto je v energetickém odvětví podporována výstavba příhradových stožárů bez vodičů s hnízdními podložkami. Podle novelizovaného energetického zákona mají být navíc všechny sloupy vysokého napětí do roku 2024 proti kolizím s ptáky zabezpečeny.

Věci, které neovlivníme

Samotná čapí hnízda čas od času ohrožuje demolice objektu nebo kácení stromu, na němž je hnízdo umístěno. Někdy kvůli nadměrným rozměrům hrozí, že hnízdo spadne samo. Z toho důvodu je třeba pečovat především o hnízda umístěná na domech a jednou zhruba za tři až pět let sundat část hnízdního materiálu. Každý zásah do přirozeného vývoje obou druhů čápů, tedy i snižování, údržbu nebo rekonstrukci hnízda, lze však provést pouze se souhlasem krajského úřadu.

TIP: Drobní průvodci lidské společnosti: Mají vrabci do budoucna šanci?

Vedle vlivů způsobených člověkem jsou zde i takové, které můžeme ovlivnit jen nepřímo nebo vůbec ne. Mezi ně patří především počasí. Protože je ale počasí nevyzpytatelné, buďme alespoň my všichni k čápům ohleduplní a snažme se usnadnit jim život. Jejich důstojné siluety bychom na nebi určitě postrádali.

Maličké měsíce Marsu, tedy Phobos a Deimos, poutají pozornost planetárních vědců, kteří si moc nevědí rady s jejich minulostí. Zajímavá je i budoucnost těchto měsíců, hlavně pokud jde o Phobos. Odborníci se domnívají, že za pár desítek milionů let gravitační síla Marsu rozerve Phobos na kousky a vytvoří tím prstence.

Matija Ćuk z institutu SETI a jeho spolupracovníci zašli ještě dál. Na základě svého výzkumu věří, že Mars již v minulosti prstence měl a to dokonce několikrát. Podle nich na Marsu funguje pozoruhodný cyklus vzniku a destrukce s měsíci a prstenci. Důkazy pro tento závěr přitom získali především díky pozorování menšího a vzdálenějšího měsíce Marsu, tedy Deimosu.

Historie měsíců Marsu

Na rozdíl od Phobosu je oběžná dráha Deimosu skloněná o 2 stupně, vzhledem k rovině proložené rovníkem rudé planety. Ćuk s kolegy si modelovali různé varianty a nakonec dospěli k názoru, že dnešní oběžnou dráhu a vlastnosti Deimosu vysvětluje možnost, že na tento „měsíček“ v minulosti působil větší měsíc, o hmotnosti asi 20 Phobosů, jehož oběžná dráha se pohybovala díky systému prstenců.

Teorie vědců předpokládá, že z materiálu většího měsíce vznikly prstence a jejich materiál zase postupně zčásti spadl na povrch Marsu a zčásti vytvořil nový měsíc či měsíce. Podobný scénář se mohl opakovat dvakrát během posledních 200 milionů let, až nakonec vznikl dnešní Phobos s Deimosem.

TIP: Deimos a Phobos: Vznikly marsovské měsíce při srážce asteroidem?

Pokud se misi MMX (Martian Moons eXploration) japonské agentury JAXA povede odebrat vzorek Phobosu a dopravit jej na Zemi, nejspíš se dozvíme, jak to s měsíci Marsu doopravdy bylo. Vstříc marsovským souputníkům by měla robotická sonda MMX vyrazit v roce 2024. Návratový modul by se měl se vzorky vrátit o 5 let později.

Dějiny 20. a počátku 21. století poznaly mnoho krutých teroristů, ovšem nad všemi vyčnívá jedno jediné jméno. Usáma bin Muhammad bin Avad bin Ládin se narodil v březnu 1957 v saúdskoarabském Rijádu do rodiny stavebního podnikatele. Jmění jeho otce Muhammada, který chlapce zplodil s desátou manželkou Hamídou, činilo několik miliard dolarů. Rodina vystupovala na muslimské poměry liberálně – možná i proto, že otec pocházel z Jemenu a matka ze Sýrie. Na zachovaných fotografi ích z dovolených dívky kupříkladu nosí oblečení západního stylu s odhalenými vlasy a pozdější teroristický vůdce je zachycen v tričku a džínách.

Neutěšené dětství

Bin Ládinovo dětství poznamenaly rodinné spory i úmrtí. Rodiče se rozvedli krátce po jeho narození a otec doporučil Hamídě sňatek se svým obchodním společníkem. K tomu na přelomu 50. a 60. let skutečně došlo a Usáma vyrůstal v nové domácnosti se čtyřmi nevlastními sourozenci. Otec zemřel roku 1967 při letecké nehodě v Saúdské Arábii, když jeho americký pilot nezvládl přistání.

Také Usámův nejstarší bratr Salem zahynul ve vzduchu. Coby pilot ultralehkého stroje v květnu 1988 narazil v Texasu do elektrického vedení a při pádu utrpěl fatální zranění. Matka vychovávala mladíka v tradicích sunnitského islámu, přesto v letech 1968–1976 navštěvoval prestižní střední školu Al-Thager sekulárního typu. Není jisté, kdy se radikalizoval, nejpravděpodobněji se tak stalo za studií ekonomie a managementu na Univerzitě krále Abdulazíze v Džiddě.

Radikál i fanoušek Arsenalu

Usáma se stal členem Muslimského bratrstva – hnutí s tradicí od 20. let, které požaduje návrat ke kořenům islámu a usiluje o sjednocení všech sunnitských muslimských směrů do jediné organizace. Členství v nábožensky smýšlející komunitě se sklony k radikalismu přivedlo Usámu ke studiu a překladům koránu, psaní básní i charitativní činnosti. 

Nevyhýbal se ani četbě historické literatury včetně pamětí britského maršála Bernarda Montgomeryho nebo francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Podle pamětníků věnoval hodně času sportu, především judu a fotbalu. Hrál coby útočník v místním klubu a stal se fanouškem anglického týmu Arsenal FC, jemuž zůstal věrný do konce života. Zdroje si odporují v tom, zda bin Ládin studia dokončil. Podle některých byl pilným studentem a získal titul v oboru veřejné správy, podle jiných univerzitu opustil už ve třetím ročníku. 

Mecenášem mudžahedínů 

K zásadnímu zlomu v bin Ládinově životě došlo v roce 1979, kdy sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu a po celém muslimském světě se rozlila vlna rozhořčení. Mladík se připojil k první vlně dobrovolníků, kteří se rozhodli se zbraní v ruce vystoupit proti agresorovi a vyrazili do Pákistánu. Využil jmění ve výši asi 30 milionů dolarů, jež zdědil po otci, jakož i stavební stroje z majetku rodinné firmy.

Pokračování: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (2)

S dalšími radikály začal pod ochranou tamější vlády a amerických tajných služeb budovat síť výcvikových táborů pro mudžahedíny. Už tehdy se Usáma setkal s Abdulláhem Júsufem Azzámem – sunnitským teologem nazývaným „otec globálního džihádu“, který měl jeho směřování výrazně ovlivnit. Navázal též přátelství s generálem Hamidem Gulem – generálem pákistánské armády a šéfem tajné služby ISI. Právě její instruktoři v bin Ládinem vystavených táborech učili mudžahedíny ovládat zbraně i taktické postupy. 

Archeologům v Mexiku se povedl skvělý objev. V mexickém státě Tabasco, u břehů Golfského zálivu, na místě zvaném Aguada Fenix, pomocí laserového snímkování LIDARem, nalezli doposud zcela neznámý a v podzemí skrytý monument z počátků mayské civilizace. Jeho objev pravděpodobně změní pohled na architekturu a civilizaci Mayů.

Za doposud nejstarší mayský monument a ceremoniální centrum byl považován Ceibal, který vznikl kolem roku 950 před naším letopočtem. Se stavbami v Aguada Fenix se ale nemůže rovnat. Nově objevený komplex vznikl někdy mezi lety 1000 a 800 před naším letopočtem. Podstatné ale je, že je skutečně veliký. V největším rozměru měří přes 1 400 metrů, čímž zcela přesahuje vše, co známe z raného období mayské civilizace.

TIP: Laserová archeologie: Vědci zmapovali 100 kilometrů dlouhou silnici Mayů

Jak říká vedoucí výzkumu Takeshi Inomata z americké University of Arizona: „Podle toho, co víme, jde o doposud nejstarší velkou stavbu v oblasti osídlené Mayi, a také o největší stavbu v celé předhispánské historii v této oblasti. Komplex v Aguada Fenix se přitom po celá staletí ukrýval v podzemí. V okolní krajině žijí moderní Mexičané, kteří o tom neměli ani tušení.

„Rak nažloutlý (Cherax acherontis) má vlivem nedostatku světla zakrnělé oči a jeho tělo ztratilo téměř veškerou pigmentaci. I ostatní znaky jsou podobné severoamerickým jeskynním druhům raků a svědčí o tzv. „sbíhavé“ evoluci, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně kvůli působení prostředí, ve kterém žijí,” popisuje doktor Martin Bláha z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity. Objeveného raka popsali společně s kolegou Jiřím Patokou a Antonínem Koubou v uznávaném taxonomickém novozélandském časopise Zootaxa.

Jejich objev, zveřejněný na začátku roku 2018, vzbudil ve světě značný ohlas a byl označen za jeden z nejvýznamnějších mezníků v poznání raků z poslední doby. Nález nového račího druhu mimo jiné poskytne důležité poznatky o evolučním vývoji nepříbuzných druhů a jejich přizpůsobení se extrémnímu prostředí, jakým jsou jeskyně.

TIP: Rozhovor s astakologem Pavlem Kozákem: Rak je živá chemická laboratoř

Trojice výzkumníků se novoguinejským rakům věnuje již několik let a na kontě mají mimo jiné i dřívější popisy dvou do té doby pro vědu neznámých druhů. „Do budoucna určitě plánujeme další expedice do Indonésie včetně Nové Guineje. Tento region je nesmírně bohatý na doposud neobjevené račí druhy, jeho ekosystém je ale vystaven i mohutnému náporu nepůvodních druhů zavlečených člověkem. Ty se v mnoha případech chovají invazivně a nenávratně poškozují zdejší unikátní ekosystémy,“ dodává Martin Bláha.