Jak se zdá, Elon Musk a SpaceX se shlédli v kosmických operacích na mořských vlnách. Vlastně to není až takové překvapení. První stupně nosných raket Falcon 9 již delší dobu úspěšně přistávají na autonomních plovoucích plošinách, které je pak bezpečně dopraví zpět na pevninu. Teď se rýsuje možnost, že plánované lety SpaceX na Mars budou probíhat na podobných plovoucích plošinách. 

V těchto dnech vyšlo najevo, že SpaceX najímají specialisty pro příbřežní operace. Jejich úkolem bude vyvinout plovoucí přistávací plošiny a rovněž plovoucí startovací rampy, které by měly využívat kosmické lodi Starship. Navzdory nedávným explozím prototypů této kosmické lodi SpaceX zjevně stále počítají s touto lodí jako se svým vlajkovým dopravním prostředkem, který dostane velký počet lidí na Měsíc, na Mars i na jiná místa v našem vesmírném okolí.

Start z moře

SpaceX o této možnosti uvažovali již dříve. Například v roce 2017 Elon Musk představil animaci, která znázorňovala kosmickou loď Starship s nosnou raketou Super Heavy, tehdy známou jako systém Big Falcon Rocket (BFR), jak startuje z příbřežní startovací plošiny. Podle dostupných informací by se startovací a přistávací plošiny programu Starship měly nacházet u pobřeží Texasu, tedy ve vodách Mexického zálivu.

TIP: Ještě větší silou: SpaceX posiluje výkon rakety Starship – Super Heavy

Pokud k tomu skutečně dojde, Starship nebude první raketou, která vzlétne z mořské startovací plošiny. Z původně mezinárodního kosmodromu Sea Launch, který je nyní majetkem ruské společnosti S7 Space, již vzlétlo několik desítek raket Zenit. Poslední start se ale odehrál v roce 2014. Systém Starship – Super Heavy je ale jiná „váhová kategorie“, takže případný start z mořské plošiny bude do značné míry „premiéra“.

Alžběta byla starší sestrou uherského krále Ladislava Kumána a stejně jako on se zcela vymykala dobovým konvencím. Již v útlém dětství ji poslali do kláštera dominikánek na Zaječím ostrově u Budína, kde se později stala abatyší. Duchovní dráha ji však evidentně nenaplňovala, proto odtud uprchla do Srbska, kde na tamním královském dvoře žila její sestra Kateřina coby manželka srbského knížete. 

Láska volá

Alžběta se u dvora seznámila s jeho bratrem Štěpánem Urošem, v té době ženatým mužem, jehož kouzlu zcela podlehla. Nedovolený románek se však neobešel bez následků a padlé řeholnici se narodila dcera. Skandální pár spolu žil tři roky, než tlak pohoršeného okolí a vlastní rodiny přinutil Alžbětu milence opustit a vrátit se do kláštera. Princezna se touto epizodou naprosto znemožnila před celým tehdejším světem. Žádné povyražení by ji už do smrti nečekalo, kdyby nebylo jistého zpupného šlechtice, který v Alžbětě zavětřil zajímavou partii. 

Tím člověkem nebyl nikdo jiný než Záviš z Falknštejna. Hrdý a mocichtivý Vítkovec měl za sebou závratnou kariéru, již před několika lety zpečetil sňatkem se samotnou českou královnou, vdovou po Přemyslu Otakarovi II.

Tento, na svou dobu neuvěřitelně opovážlivý čin však Závišovi nestačil. Jen co královna Kunhuta naposledy vydechla, již plánoval další svatbu. Jeho vyvolená Alžběta sice také byla královské krve, zároveň to však byla žena s minulostí. Nikoho jiného by zřejmě nenapadlo žádat ji o ruku. Zda se třiatřicetileté Alžbětě čtyřicetiletý ženich zamlouvá, na to se jí nikdo neptal. Bratr Ladislav s nápadníkem vše domluvil a jeptišku Alžbětu dal z kláštera násilím unést.

Ani samotná svatba neprobíhala zrovna standardně. Musela se nejprve odložit, protože natěšeného ženicha po cestě do Uher přepadli lupiči a obrali ho o veškeré dary, jež vezl rodině své nastávající. Z většiny se však stejně jednalo o pozůstalost po královně Kunhutě, kterou Záviš zcizil.

TIP: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec

Po sňatku Vítkovec převezl Alžbětu na hrad Svojanov, kde mu porodila syna. Rodinného štěstí si však mnoho neužili, Záviš byl záhy uvězněn českým králem Václavem II. pro podezření z osnování spiknutí a po dvou letech popraven. Žádné intervence ze strany svého uherského švagra se nedočkal. Poté co Alžběta podruhé přišla o manžela, odjela na italský dvůr ke své sestře Marii, neapolské královně. Zemřela pravděpodobně v roce 1323 nebo 1326, Záviše tedy přežila o více než 30 let. 

Potápění v Bulharsku nabízí ojedinělý zážitek. Nálezy ukazují, že osídlení těchto míst trvá více než 7 000 let. Vedly tudy i nejstarší plavební cesty lidské historie, které se datují snad ještě před Velkou potopu a Noemovu archu. Pobřeží Černého moře zažilo minulost Thráků, dobu římskou i řeckou a vytvoření samotného bulharského státu. S potápěním si u nás tuto zemi spojuje málokdo, což je chyba.

Pocit dlouho nepoznaný

V Černém moři žije 180 druhů ryb. Nejsou sice tak barevné jako ty v Rudém moři, ale je jich tu skutečně mnoho. Po příjezdu do pobřežního městečka Primorsko jsme pochopili, že „potápěčský průmysl“ zde ještě není plně rozvinut, což se ukázalo jako mimořádná výhoda. Po letech potápění jsme tady totiž opět zažili pocit, kvůli kterému jsme této zálibě před lety propadli. Pocit klidu a svobody. Okamžiky, kdy jste se svým parťákem pod hladinou a užíváte si ticho a krásu podmořského života. Přitom se kolem vás nehemží několik desítek jiných potápěčů, z nichž zdaleka ne všichni se chovají s vědomím, že ve vodě nejsou sami.

Pestrost a mnohotvárnost

Černomořské pobřeží je velice různotvaré. Spojuje v sobě všechny formy mořských břehů: skalnaté a nepřístupné, nízké, rovné a písčité, místy s dunami, někdy hraničící s horskými masivy, které pokrývá hustý porost. V bohatém „lese“ slávek a mořských zelených řas hledají úkryt krabi, mořské jehly, koníci a nejrůznější malé ryby. O něco hlouběji se běžně (nejčastěji v jarních měsících) setkáváme s platýsy, rejnoky ostnitými, žraloky černomořskými, ropušnicemi, hlaváči. Všudypřítomné jsou různé druhy medúz, které se stávají kořistí mnoha ryb.

Mezi rybami je tady bohatě zastoupena čeleď slizounů (Blenniidae) nebo hlaváčovitých (Gobiidae). Potkáte také delfíny obecné (Delphinus delphis), respektive hejna o počtu až sto kusů, která tu jsou chráněna před lovem. Možná zahlédnete také jeden ze dvou druhů zdejších žraloků: máčku skvrnitou (Scyliorhinus canicula) nebo ostrouna obecného (Squalus acanthias).

Invazivní mušle z Japonska

V Černém moři se hojně vyskytují mušle rapany dravé (Rapana venosa), mořští plži, kteří nejsou původními obyvateli Černého moře. Byli sem zavlečeni ruskou flotilou v období 2. světové války, a to až z vod omývajících břehy Japonska. V současné době jsou přemnoženy a představují ekologickou časovanou bombu. Živí se totiž slávkami jedlými, jejichž počet rapidně klesá.

Každá slávka dokáže přefiltrovat za hodinu okolo 1,5 litru vody, takže s jejich úbytkem hrozí prudké zhoršení kvality vody a porušení rovnováhy celého ekosystému. Rapany jsou však naštěstí také velmi žádaným zbožím. Ve své japonské domovině představují labužnickou pochoutku, takže pro řadu místních „potápěčských vlků“ je jejich lov hlavním zdrojem příjmů v období mimo hlavní sezonu. Samotný výlov rapan, přestože se bezesporu jedná o škůdce, je licencován.

Pod dohledem Krokodýla

V Černém moři se dá najít množství zajímavých potápěčských lokalit. Jedna z nich se rozkládá na skalnatém pobřeží přírodní rezervace Arkutino, nedaleko severní pláže kousek za bývalou rezidencí bývalého komunistického předáka Todora Živkova. Jde o mělkou lagunu, oddělenou od otevřeného moře skalnatým ostrůvkem zvaným Krokodýl, protože svým tvarem skutečně připomíná krokodýla plovoucího na hladině.

Hned po vstupu do vody mě zaujaly světle zelené odstíny řas, které kontrastovaly s tmavými rostlinami. Mezi nimi hejna malých rybek a spousta krabů. Po sestupu do větší hloubky proplouváme mezi skalami obrostlými slávkami. Úkryty zde mají mořští koníci, jehly a malé rybky. Hlouběji narazíme i na velké kraby, jejichž rozevřená klepeta budí patřičný respekt. Jsou tu platýsi, rejnoci a stejně jako všude jinde také velké medúzy a rapany. Dokonce jsme spatřili několik hadů, kteří u hladiny lovili ryby.

Mirius, Maslen nos a Ropotamo

V zátoce Mirius jsou k vidění vápencové útvary podobné keřům. Mezi skálami vystupujícími ze dna září světlý písek. V jarních vodách je zde mimořádně velký výskyt krabů a především u skály Palurja je doslova „překrabováno“.
Nedaleko odtud je skalnatý výběžek Maslen nos, jenž se stal osudným již mnoha lodím. V prosinci 1898 tady ztroskotala loď Aglaj Valianu, v lednu 1901 ruský parník Cisarovna. Podél moře lze ve skalách spatřit jeskyně, v nichž do roku 1932 žil tuleň středomořský (Monachus monachus), kterého buď vybila armáda, nebo se přestěhoval do klidnějších vod. Dnes je tu vojenská základna.

Na závětrné straně Maslen nosu, využívané jako úkryt lodí v bouřích, byl dříve také antický přístav. Zde roku 1961 bulharský profesor Ivan Galubov, průkopník bulharské podmořské archeologie, vyzvedl ze dna stovky zachovalých antických amfor. Maslen nos a blízké lokality jsou dnes součástí přírodní rezervace Ropotamo.

Dělové koule a potopené lodě

Kousek dál (20 km) od Primorska směrem na jih leží lokalita s členitým terénem, dírami a jeskyněmi nazvaná „Varvara“. Nachází se sice nedaleko hranic s Tureckem, nicméně na břehu máte pocit, že jste se ocitli někde na pobřeží Irska. Skalnaté pobřeží, strmý sráz k moři, skály pokračující v moři s celou řadou malých kaňonů a jeskyněk v maximální hloubce 14 metrů. Jde o takové malé podmořské skalní městečko, kde proplouváte jeskyněmi a údolíčky mezi skalkami. V jeskyních jsme našli dělové koule různých velikostí a doprovod nám po celou dobu dělaly všudypřítomné medúzy.

Rovněž jižně od Primorska leží nevelký antický přístav Kiten, jenž patří městu Tonzu. Především z historického hlediska jde o zajímavou potápěčskou lokalitu. Přímo v přístavu se nacházejí zbytky středověkých a dokonce antických vraků. Většinou se jedná už jen o dřevěné úlomky, střepy amfor apod. Vždy záleží trochu na štěstí, kolik vám toho moře přemístěním písku právě odhalí. Poblíž Kitenu se v malé hloubce nalézá celkem osm vraků lodí. V Kitenu stojí za návštěvu také místní muzeum podvodní archeologie. Můžete tu vidět zachované nálezy z lokality, kde jste se ještě před chvílí potápěli. Přístupné jsou i výsledky bádání americké expedice, která zkoumala jeden z potopených vraků.

Cvičný cíl námořnictva

Nejhezčí ponor z našeho pobytu jsme si nechali na konec. Jeli jsme se lodí potápět na vrak parníku Jacques Fressinet, který ztroskotal nedaleko zátoky Svata Paraskieva. Parník byl postaven ve Francii v roce 1914 a potopil se v únoru roku 1929. Vypráví se, že loď o výtlaku 5 000 tun ztratila v mlze kurz a narazila na pobřežní skaliska. Plavidlo (bohužel pro nás potápěče) nemělo ani na dně moře klid. Po 2. světové válce na něm bulharské námořnictvo testovalo kladení podvodních min, a tím dokonalo zkázu lodi. Dobře zachované jsou dodnes tři parní kotle o průměru kolem čtyř metrů a také chladiče i parní stroj. Vrak lodi leží asi 40 metrů od břehu.

Po sestupu po kotevním lanu do hloubky 24 metrů jsme při viditelnosti cca sedmi metrů prohledávali se zkušeným průvodcem dno. Všude bylo mnoho kovových součástí lodi, pokrytých velkou vrstvou slávek. Pod vrakem i pod kameny našli své útočiště krabi, kterým se právě v tomto období mění krunýř, a jsou pro ostatní obyvatele moře snadným úlovkem. Viděli jsme i rejnoka, který si nás připlul prohlédnout a zase rychle zmizel.

TIP: Vědci objevili v Černém moři vraky 40 lodí

Z trupu parníku je nyní hromada kovových částí, z jejichž velikostí a množství je patrné, o jak velkou loď se jednalo. To naznačuje i velikost lodního šroubu, který se nám ve změti železného šrotu podařilo najít. Kdo by ale chtěl vidět vrak pod vodou, měl by si pospíšit, protože se prý uvažuje o jeho vylovení a umístění do muzea. I když však třeba v budoucnu Svata Paraskieva z mořského dna zmizí, věřím, že Černé moře si ještě dlouho zachová půvab a nedotčenost, která je pro něj dnes tak charakteristická.

Šestého srpna 1945 panovalo v Hirošimě nádherné ráno. Tři sta tisíc lidí vyrazilo za každodenními starostmi uprostřed naprostého válečného nedostatku. Děti mohly konečně vyběhnout ven, jejich matky zametaly zápraží a čtyřicet tisíc vojáků začalo s pravidelným tréninkem v očekávání brzké spojenecké invaze na Japonské souostroví. Město se zdálo jako přístav relativního bezpečí: Až do té chvíle se mu totiž nepřátelské nálety vyhýbaly. 

Válka byla dávno prohraná, ale vedení země to odmítalo připustit. Bojovat se mělo do posledního dechu. Kdyby vojáci při ranním cvičení zaklonili hlavu a dokázali by zaostřit do výšky devíti a půl kilometru, uviděli by mezi mraky osamocený bombardér B-29, pojmenovaný Enola Gay. Nejspíš by ani nesvraštili obočí: Reálné nebezpečí znamenaly bombardovací perutě stovek létajících pevností, které už půl roku ničily největší japonská města zápalnými bombami a po nichž zůstávaly desítky tisíc spálených domů a statisíce mrtvých. Ale jedno letadlo? Nejspíš neškodný průzkum.

Smrt z nebes

V 8:15 se výmetnice na břiše letounu otevřela a k zemi zamířil „Chlapeček“ – výsledek tříleté zběsilé snahy o vytvoření nejničivější zbraně v dějinách, nesoucí 64 kilogramů obohaceného jaderného materiálu. Šest set metrů nad zemí se v útrobách masivní bomby zažehla řetězová reakce urania-235. Ačkoliv velitel Enoly přikázal stroj otočit ihned po svržení nákladu, tlaková vlna jím otřásla i na vzdálenost 18 kilometrů. 

Padesát tisíc lidí, kteří žili přímo v epicentru výbuchu, se vypařilo okamžitě. Dalších sto tisíc zemřelo během následujících týdnů na spáleniny a nemoc z ozáření. O pouhé tři dny později potkal stejný osud město Nagasaki. Šok byl tak obrovský, že Spojenci skutečně dosáhli všeho, co si tři roky předtím vysnili: Nezlomná země, ochotná krvácet až do konce a vzít s sebou co nejvíc nepřátel, se vzdala. Skončila světová válka, ale začal atomový věk. 

Německá premiéra

Jako první si potenciál štěpné atomové reakce uvědomili Němci. V roce 1938 se Otto Hahnovi podařilo ostřelovat a rozbít atomové jádro, čímž demonstroval možnosti ničivého využití zmíněného procesu. Německé vojenské složky projevily pochopitelně o novou zbraň zájem a v roce 1939 byl vedením dalšího jaderného výzkumu pověřen Fyzikální úřad císaře Viléma v Berlíně. 

Němečtí vědci v čele s Hahnem a Wernerem Heisenbergem uskutečnili roku 1941 konečnou štěpnou reakci. Tehdy však wehrmacht vítězil na všech frontách a velitelům se zázračná atomová zbraň, použitelná nejdřív za dva roky, nezdála tak potřebná. Následovalo tudíž omezování prostředků a celý projekt se zpomalil. Nicméně německé úspěchy zalarmovaly řadu vědců, kteří museli z Evropy před nacismem uprchnout, a to často přímo z Německa. 

Dopis prezidentovi

Západní vlády nevěděly o možnostech atomové energie prakticky nic, odborníci si však nebezpečí uvědomovali. Pokusy vyprovokovaly Alberta Einsteina a Leó Szilárda, aby napsali Franklinu D. Rooseveltovi o potenciálu uranu. K zaneprázdněnému americkému prezidentovi musel dopis v roce 1939 doslova propašovat jeho blízký přítel, na nějž se vědci obrátili. Obsah listu nakonec prvnímu muži shrnul do několika vět a uzavřel je tím, že se Němci nesmějí atomu nikdy zmocnit. „Takže jsi vlastně přišel zajistit, aby nás náckové nevyhodili do vzduchu,“ opáčil Roosevelt. „Přesně tak,“ zněla odpověď, na což prezident reagoval slovy: „Tohle vyžaduje okamžitou akci!“

„Okamžitá akce“ v podání světové velmoci samozřejmě znamená projednání několika komisemi a následné schválení řadou jiných komisí. O rok později nakonec vláda vyčlenila skromné prostředky na výzkum, jež ovšem vědce zrovna nepřesvědčily, že jde o nejvyšší prioritu. Několik aktivních fyziků se však pustilo do práce a začalo napříč americkými univerzitami shromažďovat dostupné znalosti o stavu výzkumu a jeho budoucích možnostech. Názor autorit na výrobu atomové bomby, která se ještě v roce 1940 zdála čistě teoretická, změnil report britské atomové komise: Ta zkoumání atomu nejen doporučila, ale také navrhla, jaké technologie k němu použít. 

Projekt se rozjíždí

Roku 1942 se kola mašinerie dala konečně do pohybu. Spojené státy utrpěly při bojích v Pacifiku několik porážek a nervózní generálové i politici hledali zázračnou zbraň, jež by katastrofický vývoj války změnila. Z rukou vědců přesunula vláda program pod správu vojenských techniků, kteří jeho kanceláře umístili na newyorský Manhattan. Najednou se priority úplně převrátily: Neomezeně dlouhý čas na výzkum a nedostatečné zdroje se proměnily v záplavu financí, lidí i vybavení, ovšem s ohromnými tikajícími hodinami nad hlavami všech zúčastněných. 

Šéfem projektu se stal generál Leslie Groves, inženýr a logistik do morku kostí, jehož přispění k výsledku se často přehlíží. Bez vědeckých „superstar“ by bomba samozřejmě nikdy nevznikla, ale Groves byl organizační génius, který udržoval všechny nitky pohromadě: Vybral místa pro stavbu laboratoří, sehnal tisíce dělníků i miliony tun materiálu, zvolil nejvýhodnější metody obohacování uranu a vedl rovněž snahy amerických špionů o vytěžení atomového programu německých vědců. 

Byl tvrdý, egoistický, nabitý energií a vyžadoval absolutní oddanost projektu. Když se mu do cesty stavěly byrokratické překážky, neváhal křičet na nejvyšší úředníky. A jakmile se do díla pletly jiné federální agentury, prostě jejich lidi vyrazil ze dveří. Jeho ostré hrany zjemňoval snad jen výrazný sarkastický humor. Jak se vyjádřil jeden z jeho důstojníků: „Největší zku***syn, jakého znám. Kdybych si měl někdy znovu vybrat šéfa, byl by to Leslie Groves.“

Horečné přípravy

Budovat se začalo souběžně na několika místech. Největší díl zdrojů ukousla obrovská továrna na obohacování uranu v Oak Ridge v Tennessee, označovaná jako K-25. Megalomanský areál dokázalo 25 tisíc dělníků dokončit až v roce 1944 a není divu: Tehdy se jednalo o největší stavbu světa, s objemem 2,76 milionu metrů krychlových a s podlahovou plochou 150 tisíc metrů čtverečních. Komplex byl tak rozsáhlý, že se v něm technici po zprovoznění pohybovali na kolech. Menší továrny na obohacování uranu a plutonia rozdílnými metodami vznikly v dalších lokalitách na jihu USA. 

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Hlavní výzkumná laboratoř se nacházela v novomexickém Los Alamos. Šlo o perfektní místo: Vlastnila jej federální vláda, bylo téměř pusté, zato obklopené horami, jež poskytovaly dobrou kontrolu nad pohybem lidí a současně dávaly vědcům, kteří se měli přistěhovat, šanci k výletům či lyžování. Hlavní ubytovací prostory vyrostly v bývalé chlapecké škole, jež zahrnovala 27 budov k bydlení a stejný rozsah technického zázemí. Špičkové laboratoře se podařilo zařídit v rekordním čase – už proto, že nemálo expertů nechalo demontovat vědecká zařízení na domovských univerzitách a převézt je do nového působiště. 

Dokončení: Počátky projektu Manhattan (2): Americká honba za atomovkou (vychází v sobotu 20. června)

Vlastně jakýkoli vztah, který byl v rozporu s přísnými stavovskými regulemi, znamenal ohromný společenský skandál. A právě taková byla zakázaná láska ne už zrovna nejmladšího arcivévody a mladinké venkovské dívky. Kolem ní se vytvořilo časem množství legend jako u málokteré jiné.

Bezstarostné dětství v Toskánsku

Arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský spatřil světlo světa jednoho chladného lednového dne v roce 1782 ve Florencii jako třinácté dítě v rodině oblíbeného toskánského velkovévody Petra Leopolda, syna Marie Terezie. Leopold byl mimořádný muž. Stejně jako jeho bratr císař Josef II. i on předběhl myšlením svou dobu. Na rozdíl od něj mu však nechyběla empatie a schopnost přistoupit na kompromis. Projevoval velký zájem o přírodu a přírodní vědy a v paláci Pitti měl dokonce laboratoř na různé fyzikální experimenty.

Malého Jana, který byl ze všech dětí nejnadanější, výzkumy jeho otce fascinovaly. Nejspíš tam někde nad mikroskopem podnítil Leopold Janův zájem o technické přístroje všeho druhu. Volnější poměry daleko od Vídně umožnily, že si mohli malí arcivévodové a arcivévodkyně hrát s obyčejnými dětmi či si naplno užívat svých rodičů. To vše končí v roce 1790, kdy se rodina stěhuje do Vídně.

Císařská Vídeň

Otec se po smrti Josefa II. stává císařem a život všech se od základu mění. Ve Vídni platí strnulá dvorská etiketa. Rozloučit se s milovaným rodným městem nebylo pro osmiletého Jana snadné. Těžce si zvyká. Jenže za pouhé dva roky se stane něco mnohem horšího. Milovaný otec nečekaně umírá, o deset týdnů jej na onen svět následuje i jejich matka. Na trůn nastoupil podle zásady prvorozenectví nejstarší, ale nezkušený a dosti průměrný František I.

O jeho „kvalitách“ se přesvědčil už i jeho strýc Josef II., který se ho snažil na konci svého života připravit na vládu. Z Jana i jeho sourozenců se stali úplní sirotci. Zůstali ponecháni v péči učitelů a vychovatelů. Naštěstí měl na ně Jan skutečné štěstí. Probudili v něm zájem o neuvěřitelné množství vědních oborů, ale především ho naučili myslet nejen hlavou, ale i srdcem. 

Císař František přichystal svým bratrům vojenskou kariéru, ostatně šlo o dobu napoleonských válek. Nelze se divit, že rakouskou armádu pod Janovým vedením stíhaly drtivé porážky. Neměl žádné vojenské zkušenosti. Nezlepšilo se to, ani když předal velení bratrovi. Po bitvě u Slavkova se oblast Tyrolska, jehož přírodu si Jan zamiloval a kde organizoval protinapoleonskou domobranu, stala součástí Bavorska. A Janovi vstup na toto území zakázali.

Nemohl také zabránit smrti svého přítele Andrease Hofera, který se odhodlal v Tyrolích k novému povstání, v němž utrpěl zdrcující porážku. Sice se mu podařilo uprchnout, ale kvůli zradě ho zajali a na základě stanného práva ho v Mantově zastřelili. A právě arcivévoda Jan se s touto událostí nevyrovnal a do konce života cítil zodpovědnost za Hoferův tragický konec. Tady také končí Janova vojenská kariéra.

Milované Štýrsko

Velmi brzy se ukazuje, že má Jan naprosto odmítavý vztah vůči životu ve městě. Na vídeňském dvoře viděl jen honbu za bohatstvím, sobectví a závist. Úspěšně se také bránil habsburské sňatkové politice. Manželství ve prospěch státu zásadně odmítal. Nechal se slyšet, že bude raději celoživotně starým mládencem, než aby se nechal vmanévrovat do sňatku s členem Napoleonovy rodiny či sestrou ruského cara, jak si zbožně přál jeho císařský bratr.

Při svých cestách si zamiloval přírodu ve Štýrsku a poznal, že tady chce žít. Odešel sem jako soukromá osoba disponující roční apanáží 24 000 zlatých a několika nemovitostmi. Země se po francouzských válkách dostala ekonomicky i sociálně na samé dno. Jan za 2 560 zlatých získal v dražbě hospodářský dvůr Brandhof. A pustil se do rozsáhlých modernizací. Zlepšení situace ve Štýrsku věnoval zbytek svého života.  

Kráska s pohledem plaché laně

Byla to tedy náhoda, že se zamiloval do patnáctileté dcery vesnického poštmistra Anny Plochlové? K setkání došlo 22. srpna 1819 a váže se k němu řada legend, které se v průběhu let různě přibarvovaly. Podle té nejromantičtější verze arcivévoda jednoho dne dorazil do Aussee na poštovní úřad a požádal o vůz a čerstvé koně, aby mohl pokračovat v další cestě. Bylo to v létě, a protože všichni vozkové pomáhali při žních, dcera poštmistra se rychle převlékla a zastoupila je. A upoutala arcivévodovu pozornost. A tak to prý všechno začalo…

Jenže v skutečnosti se to odehrálo úplně jinak. Sám arcivévoda tuto pro něj asi důležitou událost popsal později ve svém životopise. Tak filmově romantické to nebylo.

V srpnu 1819 cestoval se svými přáteli po Solné komoře. U Toplického jezera nastoupili do člunu a kochali se nádhernou krajinou. Asi v půli cesty upoutaly jejich pozornost čtyři bílé body na břehu. Brzy zjistili, že se neznámé body pohybují. Když vystoupili na břeh, bylo po záhadě. Uviděli čtyři venkovské dívky v bílých šatech se zlatem lemovanými zelenými živůtky. Arcivévoda a jeho přátelé se s dívkami dali do řeči. Nejmladší z nich byla Anna. A byla to nejspíš láska na první pohled. 

Později ve své biografii Brandhofer a jeho hospodyně popsal, čím ho zaujala: „Měla štíhlou, středně vysokou postavu v nejkrásnějším panenském rozpuku. Přímým, neostýchavým pohledem krásných hnědých očí, o němž se tady v horách říká, že se podobá plaché lani, zaujala každého, kdo se na ni podíval.“ Kdo tedy byla ona plachá laň? Narodila se v roce 1804 jako nejstarší ze třinácti dětí poštmistra Jakuba Plochla. Zároveň byla otcovým nejmilejším dítětem. Musela doma pomáhat s mladšími dětmi a byla také svědkem, když několik jejích mladších sourozenců zemřelo. 

Anna nešla arcivévodovi z mysli, a tak se jí při nejbližší příležitosti na rovinu zeptal, zda má milého. Poněvadž mu odvětila, že její srdce je dosud volné, navrhl jí: „Pak tedy, prosím, protože nikdo neutrpí křivdu, věnujte svou náklonnost mně.“ Brzy se začala šířit fáma, že je Anna arcivévodovou milenkou. Jan ji nechtěl kompromitovat, tak si promluvil s jejím otcem a ujistil ho, že to s ní myslí opravdu vážně. 

Společné chvilky zamilovaných však byly spíše vzácností. Možná by se ještě dlouho nic nedělo, kdyby Jan neutrpěl na podzim 1821 těžký úraz. Na Brandhofu ho zranil býk. Upoután na lůžko měl spoustu času přemýšlet o budoucnosti s Annou. Musí tento vztah co nejdříve vyřešit.

I Annin otec začal být malinko nervózní a rád by viděl dceru konečně pod čepcem. Naštěstí arcivévoda netrpěl nouzí. Uměnímilovný strýc Albert Sasko-Těšínský, zakladatel Albertiny, mu v závěti odkázal 200 tisíc tolarů. Od svého císařského bratra tedy nepotřeboval žádné zabezpečení, „pouze“ souhlas se svatbou.

Císař si vše rozmyslel

Dodal si tudíž odvahy a vypravil se do Vídně, kde si sjednal na 5. února 1823 soukromé slyšení u císaře. Ve Vídni už o jeho lásce věděli. Kancléř Metternich nechával delší dobu sledovat Anninu rodinu a doufal, že objeví něco kompromitujícího. Arcivévoda se na rozhovor, který probíhal formou osobní zpovědi, dlouho připravoval. Vysvětlil císaři, proč se vlastně doposud neoženil, a požádal o svolení k sňatku. Císař Jana nepřerušoval, teprve potom se zeptal, jak si představuje budoucí život. Zajímal se taky o Annu. Je-li mladá a hezká a není-li marnivá. Arcivévoda s sebou prozíravě přinesl návrh písemného souhlasu se sňatkem. Za dva měsíce si císař Jana povolal do Vídně a s těžkým srdcem sňatek písemně povolil.

Kdyby byl Jan mladší, nejspíš by se okamžitě oženil. Byl to však rozvážný muž, nechtěl sňatek uspěchat… Mezitím se však ve Vídni rozjela mašinérie intrik a pomluv, členy habsburského arcidómu chystaný morganatický sňatek pobouřil a tlačili na nerozhodného císaře, aby změnil názor. Císař nemohl oficiálně souhlas odvolat, znovu si však arcivévodu pozval do Hofburgu a vyjádřil „pochybnosti o správnosti sňatku“. 

Pouhou „hospodyní“?

Oba bratři nakonec uzavřeli kompromis. Císař povolil, aby si vzal arcivévoda Annu do svého domu jako hospodyni a ten souhlasil s odsunutím sňatku na pozdější dobu. Pět a půl roku držel arcivévoda slovo dané bratrovi, že se nebude zmiňovat o svatbě. Pak ale podnikl kroky, aby zabezpečil Anninu budoucnost. Pořídil závěť, v níž na Annu štědře pamatoval, a chytře se rozhodl s ní seznámit stárnoucího císaře. Ten si uvědomil, že Jan neustoupil ani o krok, že vzájemná láska jeho bratra a Anny je stejně vřelá jako na počátku. Nařídil mu proto, aby „tu věc ukončil s požehnáním kněze“.

Nevíme, zda měla společná domácnost arcivévody a Anny Plochlové skutečně platonický charakter. Arcivévoda do své smrti tvrdil, že se v těch šesti letech čekání Anny nedotkl, i když pokušení asi vznikala denně. Pokud mluvil pravdu, byl arcivévoda skutečný formát! 

Je hodina před půlnocí, kalendář ukazuje 18. únor 1829. V tichosti a naprostém utajení se jen v přítomnosti kněze a dvou svědků koná více než komorní svatba. Ostatně tak nějak si to přál Janův císařský bratr. Konečně po deseti letech nic nestojí v cestě osobnímu štěstí dvou šlechetných lidí! Brzy se událost ve Štýrsku rozkřikne. Arcivévodu, kterému říkali „štýrský princ“, všude i s Annou vítali. Ne ale ještě ve Vídni. V roce 1830 projevil císař přání se se svou švagrovou seznámit na soukromé audienci v Hofburgu. Teprve v roce 1833 udělil bratrovi svolení, aby svůj sňatek oficiálně uvedl ve známost i ve Vídni. A o rok později Annu povýšil do šlechtického stavu. Stala se baronkou von Brandhofen s právem na vlastní erb. 

Happy end

Společenské ledy byly nakonec prolomeny, ale štěstí manželů nebylo stále dokonalé. Dosáhli všeho, co si přáli, jen potomek stále nepřicházel, i když Anna podstupovala nesčetné lázeňské kúry. Už se s tím vyrovnali, když Annu začaly přepadat nevolnosti a lékaři zjistili těhotenství. Nebylo šťastnějšího páru, když se po deseti letech harmonického manželství v roce 1839 narodil syn. Dostal po císaři jméno František. 

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Malý František zůstal jediným arcivévodovým dítětem. Radovalo se celé Štýrsko a blahopřání přišlo i od obávaného knížete Metternicha. Kupodivu to on se zasloužil o to, že Františkovi udělil císař Ferdinand Dobrotivý titul hraběte z Merana. I Anna se dočkala. Titul hraběnka z Merana jí propůjčil v roce 1850 mladý císař František Josef I.

Náš druh je typický tím, že jak samice, tak si samci, věnují hodně času a energie výběru vhodného partnera. Nový výzkum švédských a britských badatelů ale odhalil, že vybírání partnera pokračuje i po samotném sexuálním aktu. Vypadá to, že vybíravá jsou i lidská vajíčka, která upřednostňují pro své oplození jen určité spermie.

Už nějaký čas víme, že lidské vajíčko používá chemické signály, jimiž k sobě láká spermie. John Fitzpatrick ze švédské Stockholm University a jeho spolupracovníci zjistili, že vajíčko využívá tyto chemické signály k výběru mezi spermiemi. Některé spermie jsou totiž těmito látkami přitahovány více, než jiné. Zároveň se ukázalo, že vajíčka různých žen si prostřednictvím zmíněných chemických signálů „vybírají“ spermie různých mužů. A ne vždy to musí být spermie jejich partnera.

TIP: Šance pro vesmírné kolonisty: Zmražené sperma přečká mikrogravitaci bez úhony

Podobné situace, kdy si vajíčko vybírá mezi spermiemi, známe u jiných druhů živočichů. U člověka se vědci ale zatím jen dohadovali, zda je to možné. Vajíčka jako taková zdánlivě nemají žádné zájmy, ale mohou se nechat oplodnit jen jedinou spermií, tak mají velký „zájem“ na tom, aby to byla co nejvíce kvalitní spermie. Podle badatelů by výsledky tohoto výzkumu mohly pomoci ve výzkumu lidské plodnosti. Právě „vybíravost“ lidských vajíček by například mohla souviset s doposud nevysvětlitelnou neplodností některých lidských párů.

Jakým způsobem lze odhadnout, zda existuje inteligentní život i na jiných planetách? Vědci z univerzity v Nottinghamu k problému přistoupili z evolučního hlediska. Za předpokladu, že se na nich utvářel podobným způsobem jako na Zemi, mohlo by v naší domovské galaxii existovat zhruba 36 inteligentních civilizací schopných aktivní komunikace. Jak k takovému číslu vědci dospěli?

Model, označovaný jako „Copernican limit“, počítá s tím, že trvá asi pět miliard let, než se vytvoří na planetách život podobný tomu pozemskému. Dalším předpokladem je, že tyto planety obíhají kolem hvězdy s vysokým obsahem kovu, stejně jako planeta Země kolem Slunce. Ze znalostí, které o Mléčné dráze máme to znamená, že průměrná vzdálenost od Země k těmto civilizacím je okolo 17 000 světelných let. Obrovská vzdálenost ale bohužel značí, že nejen komunikace ale i případná detekce signálů od mimozemských civilizací je s naší současnou technologií jen velmi složitá. Na druhou stranu, technologie schopné mimoplanetární komunikace známe jen zhruba posledních 100 let.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

Podle Christophera Conselice, profesora astrofyziky na univerzitě v Nottinghamu, který studii vedl, je otázka mimozemských civilizací důležitá hned ze dvou hledisek. Pokud se ukáže, že inteligentní život je ve vesmíru běžný, znamená to, že naše civilizace může existovat déle než jen několik tisíc let. V opačném případě jde o velmi špatnou zprávu pro naši dlouhodobou existenci. Znamenalo by to totiž, že život na planetě Zemi je jen jedna velká anomálie.

Koronavirus ovlivnil podle OSN životy až 92 % studentů po celém světě. Na univerzitách mimo jiné přerušil zkoušková období či promoce. Tokijská Business Breakthrough University se však nenechala virem zastavit a slavnostní zakončení studia uskutečnila pomocí robotů: Stroje na dálkové ovládání snímaly obličeje absolventů a promítaly je na obrazovku umístěnou v úrovni hlavy. Děkan Šugo Janaka, který celou událost naplánoval, pak vozítkům předal diplomy. Doufá přitom, že by netradiční, avšak oficiální akce mohla inspirovat také další vysoké školy.

Sám „sponzor terorismu“ Usáma bin Ládin po útocích na newyorská dvojčata v rozhovoru pro pákistánské noviny z 28. září 2001 popřel své spojení s útoky i to, že by o nich předem věděl. Současně obvinil washingtonskou vládu z podpory Izraele a utiskování Palestinců. V říjnu pak ve videonahrávce uvedl, že „zničením nejvěhlasnější budovy zasáhl Alláh Ameriku v jejím nejzranitelnějším bodě“.

Když se slehne země

V následujících letech vydal několik prohlášení, v nichž už se k newyorskému útoku hlásil mnohem konkrétněji. Spojené státy tak na teroristu zahájily hon, který ho měl předhodit spravedlnosti. Na celé pronásledování však vrhá podivný stín fakt, že bin Ládin za útoky z 11. září nebyl nikdy formálně obviněn. Přesto americký Senát vyhlásil odměnu 25 milionu dolarů za informace vedoucí k jeho dopadení.

Jenže po nejhledanějším teroristovi jako by se slehla zem a až na občasné videonahrávky s výhrůžkami západním mocnostem či Saúdům o sobě nedával vědět. Podle některých náznaků se měl skrývat v jeskynním komplexu Tora Bora na východě Afghánistánu. Americko-afghánské jednotky v prosinci 2001 na oblast udeřily a pobily desítky členů al-Káidy, ale bin Ládina nenalezly. Ten údajně vyklouzl jen tak tak – a utrpěl přitom zranění ramene. 

Stopy v Abbottabádu

První hmatatelnou stopu se CIA podařilo zachytit až roku 2009, kdy agenti sledovali kurýra al-Káidy až do opevněné rezidence v pákistánském Abbottabádu. Terorista tam žil se třemi manželkami i několika dětmi a plánoval další útoky, mimo jiné na železnice v USA.

Vyšetřovatelé záhy vypozorovali, že obyvatelé objektu se chovají zvláštně. Nevycházeli ven, jídlo jim nosil výhradně kurýr a veškeré odpadky pálili na dvorku. Začínalo být zjevné, že uvnitř se skrývá někdo velmi důležitý, ne-li přímo iniciátor newyorských atentátů. Američany však mátlo, že rezidence se nachází nedaleko vojenské akademie. Později dle tohoto faktu i dalších náznaků usoudili, že Pákistánci museli o bin Ládinově přítomnosti vědět. Identitu majitele skrýše se definitivně podařilo potvrdit teprve v březnu 2011 díky odvaze lékaře Šakila Afridiho, jenž získal vzorky DNA všech obyvatel domu.

Dopadení po letech 

V noci na 2. května přiletěly z Afghánistánu do Abbottabádu vrtulníky, z nichž slanili operativci protiteroristického oddílu Navy SEAL. Během čtyřicetiminutové přestřelky byl Usáma bin Ládin (spolu s řadou dalších obyvatelů domu) zabit. Jeho tělo Američané po identifikaci, jež proběhla mimo jiné i za pomoci přítomného, speciálně k tomuto účelu cvičeného, psa, pohřbili do oceánu. Stalo se tak údajně proto, aby se hrob neproměnil v poutní místo radikálů. Americký prezident Barack Obama zároveň zakázal publikování snímků mrtvého teroristy, z nichž by se mohly stát nástroje propagandy.

TIP: Hon na arciteroristu: První pokusy o zneškodnění Usámy bin Ládina

Oba tyto kroky rozvířily debaty, zda a jak byl bin Ládin usmrcen a pohřben. Samotná al-Káida nicméně jeho zabití už 6. května potvrdila. Tálibánci se za zabití spojence pomstili dvojicí pumových atentátů, při nichž zemřelo sedm desítek osob. Síť al-Káidy sice funguje i v současnosti, ale smrtí bin Ládina ztratila svůj nejvýraznější symbol. Jeho myšlenky a zvrácené ideály bohužel stále žijí a mezi jejich dědice se zařadil kupříkladu Islámský stát. I tak znamenala smrt zakladatele pro teroristy těžkou ránu. 

Během své 15 let trvající mise pořizoval rover Opportunity každý třetí den v 11:03 hodin snímek marsovské oblohy. Výsledkem této časosběrné anabáze je marsovká analema – křivka, která ukazuje cestu Slunce po obloze v průběhu marsovského roku trvajícího trvá 668 solů (marsovských dní).

Na tomto obrázku je analema pořízená v rozmezí 16. července 2006 a 2. června 2008 objektivem s rybím okem, který zabírá celou oblohu včetně horizontu. Okolo analemy je na obrázku začerněno, aby byla lépe vidět pozice Slunce.

Zatímco na Zemi má analema tvar osmičky, jak se Slunce pohybuje na obloze ze slunovratů do rovnodenností, na Marsu má tvar spíše hrušky vzhledem k více eliptické dráze na cestě okolo Slunce (při podobně nakloněné ose). Když je Mars dále od Slunce, pohybuje se na obloze pomaleji (nahoře). Naopak, když je blíže, pohybuje se rychleji (dole).

TIP: Vrací se Slunce každý den na stejné místo na obloze?

Analema se objevuje i na dalších planetách Sluneční soustavy. Její tvar závisí na oběžných a rotačních parametrech jednotlivých planet. Nejpodobnější tvar marsovské analemy má Saturn. Na Jupiteru má analema tvar elipsy a na Zemi, Uranu a Neptunu tvar osmičky.

Pro Merkur a Venuši klasická analema neexistuje – je to kvůli spin-orbitální rezonanci Merkuru (každý den trvá přesně dva roky) a velmi dlouhému dni (v porovnání s délkou roku) na Venuši.