Čína v těchto dnech dosáhla významného úspěchu, když vynesla na oběžnou dráhu poslední plánovaný satelit globální navigační sítě BeiDou. Završili tím úsilí, které probíhá již desítky let. Satelit Beidou Navigation Satellite (BDS) dopravila na oběžnou dráhu nosná raketa Dlouhý pochod 3B, která startovala v úterý 24. června (2020) ráno z kosmodromu Si-čchang v jihozápadní Číně.

Start byl původně odložen o týden, kvůli technickým problémům s nosnou raketou. Čína tradičně nespěchá s ohlašováním úspěšných kosmických startů. Tentokrát ale udělali výjimku a start satelitu ohlásili dopředu, a poté jej i přenášeli živě na státní televizní stanici CCTV. To do značné míry ukazuje na význam dokončení sítě BeiDou pro čínské globální ambice.

Navigační síť BeiDou-3

Čína zahájila vývoj navigační sítě BeiDou v devadesátých letech. První satelit tohoto systému umístili na oběžnou dráhu v říjnu 2000. Dnes již operuje 3. generace těchto satelitů, v podobě sítě označované jako BSD-3. Teď už ji tvoří celkem 30 satelitů, které, na rozdíl od předešlých generací sítě BeiDou, poskytnou globální pokrytí. Síť nabízí celou řadu aplikací, od velmi přesného určení polohy, až po rychlou komunikaci v podobě krátkých zpráv.

TIP: Čína zahájila rok 2020 ve vesmíru vypuštěním satelitu s tajným posláním

Čína teď dokončení sítě BDS-3 předběhla Spojené státy, které pracují na modernizaci slavného navigačního systému Global Positioning System (GPS). Modernizace sítě GPS a vypouštění satelitů GPS III nabraly zpoždění kvůli pandemii COVID-19 a s dokončením se počítá v roce 2023. Ve světě jsou ještě dvě další konkurenční navigační sítě, evropský systém Galileo a ruský Glonass, které rovněž zatím nejsou dokončené.

Sledování seriálů či filmů bez přestávky neboli binge-watching představuje častý způsob trávení času mnoha lidí, nejen v časech karantény. Rekord zatím drží Alejandro „AJ“ Fragoso z Brooklynu, který se vydržel na televizi dívat 94 hodin v kuse. Ze seriálů si naordinoval například Hru o trůny, Twilight Zone či Adventure Time. Mladík měl u sebe lékaře, jenž monitoroval jeho fyzický stav a sledoval škodlivé účinky dlouhodobého sledování obrazovky i nedostatku odpočinku. 

TIP: Extrémní výkony lidského těla: Jak dlouho lze vydržet bez spánku, vody nebo bez kyslíku?

Binge-watching samozřejmě způsobuje únavu, ale má vliv i na kvalitu spánku a vyvolává rovněž nespavost. Dále ovlivňuje kardiovaskulární systém či sociální schopnosti a je také celkem běžné, že se při něm diváci uchylují k nezdravým jídlům. Všechny popsané příznaky a chování pak vedou k dalším komplikacím, jako jsou srdeční choroby, mrtvice či cukrovka.

Baobaby se staly neodmyslitelnou součástí subsaharské Afriky. Jejich kmeny mají průměr i několik metrů a ten nejsilnější se pyšní průměrem přes 10 metrů. Odedávna byly tyto stromy součástí krajiny také v provincii Limpopo, která leží v Jihoafrické republice. Právě tam jsou domorodci svědky záhadného vymírání baobabů. 

Afričané mohou jen přihlížet 

Strážci Afriky shlížejí celou věčnost do nekonečné zlatavé, vyprahlé krajiny. Některé z těchto majestátních stromů života už přečkaly více než 2 000 let. Baobaby se staly symbolem afrického kontinentu. Teď bychom se měli začít obávat o jejich osud.

S baňatými obry savan se můžete setkat v Indii, na Madagaskaru nebo v Austrálii. Na jihu Afriky ale baobaby začaly zničehonic umírat a potíže pozorují i domorodci na východě. S baobaby se lidé loučí hned v několika zemích – v Botswaně, Namibii, Jihoafrické republice, Zambii i v Zimbabwe. Náhlý konec jejich předlouhých životů je zahalený tajemstvím. Místním obyvatelům nezbývá než jen bezradně kroutit hlavou a smutně přihlížet. 

„Uzdravují nás, dávají nám jídlo a přístřeší. Když se podíváme na baobab, vzpomeneme si na slona, protože je to jediné zvíře, které dosáhne až nahoru a může jíst plody baobabu,“ popisuje důležitost těchto stromů pro místní obyvatele Siphuga Lazarus, jenž v provincii Limpopo prožil celý svůj život. 

Umírají nejstarší předčasně?

Afričané se naučili baobaby všestranně využívat – jejich duté kmeny jim poskytují bezpečná útočiště, ze semen baobabů prstnatých se získává jedlý olej a dřeň plodů je bohatá na vitamin C, vápník, železo a další tělu prospěšné látky a dá se jíst čerstvá i sušená. Plody přijdou vhod při přípravě nápojů i léků – působí proti dehydrataci a domorodci je využívají například k léčbě úplavice. „Dodává nám to sílu, působí to na naše těla. Je to jako druh medicíny, získáváme z toho energii,“ vysvětluje Anna Munzhelele ze zdejší vesnice. Lolepo Tetile ukazuje na jeden z nejmohutnějších baobabů: „Tenhle strom tady byl už tehdy, když se narodili naši dědečkové. Ptali jsme se jich a říkali, že tady stál, když sem do vesnice lidé přišli. Sloni porazili ty ostatní stromy, ale tenhle by shodit nedokázali.“

Za posledních 12 let zemřelo 9 ze 13 nejstarších baobabů. Bylo jim 1 000 až 2 500 let. Podle biologů stromy netrpěly žádnou chorobou, kterou by se jejich zánik dal zdůvodnit. Paradoxní ovšem je, že stromy začaly umírat v době, kdy se badatelé pustili do zkoumání jejich věku a snažili se zjistit, jak je možné, že žijí tak dlouho. Nejpravděpodobnější příčinou úhynu jsou podle odborníků klimatické změny. 

Méně slonů, kaloňů i baobabů

Technický poradce pro Afriku při OSN Daniel Pouakouyou má pocit, že do osudu baobabů je potřeba zasáhnout: „Teď, když si uvědomujeme, že baobaby už nebudou žít tak dlouho jako dřív a že jsou tak významné pro naše životy i pro ekosystém, je možná načase přidat je na seznam druhů potřebujících rekultivaci. Můžeme pěstovat stromy jako je baobab – pro ty, kteří vědí jak na to, je velmi jednoduché vypěstovat ze semene rostlinu. Stejně jako u jiných významných druhů je možná načase začít přemýšlet o rekultivaci a umělém pěstování.“

TIP: Stromy naopak: Rýžové smrákání nad madagaskarskými baobaby

Znepokojivé je, že zatímco ty nejstarší z baobabů umírají, vyrůstá stále méně nových stromů. Může to souviset s nižším počtem slonů a kaloňů, kteří pomáhají baobabům s roznášením semen. Jestli jsou klimatické změny skutečně na vině, ukáže až podrobnější zkoumání. Možná prostě nadešel čas, kdy by baobaby tak jako tak zemřely. A možná je načase začít přírodu skutečně poslouchat, snažit se pochopit to, co se nám pokouší vzkázat a její prosby vyslyšet. 

James Blunt, autor tklivých popových písní, pochází z rodiny, v níž se vojenské povolání dědilo z generace na generaci. Sám Blunt absolvoval vojenskou akademii v Sandhurstu a poté byl zařazen k pobřežní stráži, kde získal hodnost kapitána. Následně sloužil v mírových silách NATO v Kosovu a po návratu do vlasti se koncem roku 2000 stal příslušníkem Královské stráže. 

Díky tomu se v dubnu 2002 zúčastnil pohřbu královny matky, a dokonce patřil k mužům, kteří nesli její rakev. O půl roku později ale vyslyšel volání múz a armádu po šesti letech služby opustil. Na svou vojenskou kariéru ale při budování své kariéry hudební rád odkazoval, podporoval tak svou image kladného hrdiny. Za nejzásadnější okamžik svého armádního působení dnes považuje událost z roku 1999, kdy dostal od amerického generála Wesleyho Clarka rozkaz obsadit se svými muži přistávací plochu letiště v Prištině.

To by ale znamenalo střet s Rusy, kteří se na letiště dostali dříve než jednotky NATO. Blunt si byl vědom problematičnosti rozkazu, a proto vznesl námitky. Naštěstí ho podpořil britský generál Mike Jackson, který odmítl, aby jeho muži byli odpovědní za případný konflikt. Celá napjatá situace se nakonec vyřešila smírně – Rusům během několika dní došly zásoby potravin, a tak sami přišli s nabídkou o letiště se podělit. 

Americký startup Space Perspective plánuje cenově dostupnou „vesmírnou“ turistiku. Jejich kapsle Neptun se má pomocí obrovského vodíkového balónu dostat až nad samou hranici stratosféry – 50 kilometrů nad povrch Země.

První testovací vzlet (bez pasažérů, zato s vědeckou výbavou a užitečným nákladem) se má z pronajaté ranveje Kennedyho vesmírného střediska vznést již v první polovině příštího roku. První komerční lety i s pasažéry by se pak podle plánů Space Perspective mohly uskutečnit do čtyř let.

Space Perspective slibuje neopakovatelný zážitek zájemcům z řad profesionálních i laických vědců, „gaučovým astronautům“ nebo třeba párům, které mají zájem o netradiční svatbu – kabina Neptun má pojmout až 8 cestujících. Ceny letenek ještě nebyly oznámeny, podle zástupců společnosti se ale uvažuje o cenách okolo 125 tisíc dolarů (zhruba 3 miliony korun). To je zhruba polovina částky, kterou za vesmírný výlet (ale do dvojnásobné výšky) požaduje například Virgin Galactic.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

Vedle relativně nízké ceny je projekt Space Perspective zajímavý i z jiného pohledu – na rozdíl od nejrůznějších balistických skoků, které trvají jen několik minut, má být výlet v kabině Neptunu opravdovým cestovatelským zážitkem. Obří balón má kabinu do 50kilometrové výšky vynést rychlostí okolo 20 km/h. Cesta vzhůru tak potrvá 2,5 hodiny, po kterých má následovat velmi pozvolný sestup do vln oceánu. Následně „vesmírné“ cestovatele vyloví a na souš dopraví připravená loď. Kapsle Neptun svým cestujícím navíc nabídne dokonalý komfort včetně zásobeného baru, toalety a internetového připojení.

Ve Spojených státech nezápolí jen s virovou pandemií COVID-19. V řadě oblastí USA narůstají počty klíšťat a také jejich promořenost nemocemi. Experti ale varují, že americké úřady nedělají dost, aby tuto hrozbu měly pod kontrolou a mohly účinně chránit ohrožené obyvatele a domácí i hospodářská zvířata.

V USA se vyskytují především dva druhy klíšťat, která napadají lidi. Klíště jelení (Ixodes scapularis) žije hlavně na středozápadě a východním pobřeží, zatímco klíště tichomořské (Ixodes pacificus) obývá západ USA. Americké vládní Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) varuje, že se rozšíření těchto klíšťat neustále rozšiřuje, a že je tím pádem stále více Američanů ohroženo záludnou bakteriální lymskou boreliózou a dalšími nepříjemnými chorobami, jako je prvokem vyvolaná babezióza a bakteriální anaplazmóza (ehrlichióza).

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Podle Emily Marder z americké Cornell University a jejích kolegů se infekce přenášené klíšťaty a dalšími živočichy stávají stále větším problémem. Pokud jim chceme úspěšně čelit, musíme je detailně sledovat a studovat. Přestože ale právě nemoci přenášené klíšťaty jsou v USA na vzestupu již 15 let, tak jejich výzkum a monitorování trpí chronickým nedostatkem financí. To představuje závažnou hrozbu pro veřejné zdraví. A řada dalších zemí je na tom velmi podobně.

Archeologové objevili poblíž megalitické stavby Stonehenge v Anglii další kruhovou stavbu. Jedná se o řadu velkých jam, uspořádaných do kruhu kolem někdejší svatyně ležící asi tři kilometry od samotného Stonehenge. 

Tým archeologů z několika univerzit nyní objevil řadu jam uspořádaných v kruhu ve vzdálenosti dva kilometry od neolitické svatyně Durrington Walls, která se nachází více než tři kilometry od Stonehenge. Šachty jsou v průměru deset metrů široké a pět metrů hluboké. Vyhloubeny byly před zhruba 4500 lety, tedy ve stejné době jako komplex menhirů ve Stonehenge.

„Coby místo, kde stavitelé Stonehenge žili a slavili, je Durrington Walls klíčem k odemknutí příběhu celé širší oblasti Stonehenge,“ řekl archeolog Nick Snashall z organizace National Trust, která archeologické naleziště spravuje. „Tento úžasný nález nám nabízí nový vhled do životů a smýšlení našich předchůdců z mladší doby kamenné,“ dodal.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Kruh tvořený jámami je výrazně širší než jakákoliv jiná porovnatelná pravěká památka v Británii. Vědci jich našli 20, jejich původní počet však odhadují na 30. Objev byl učiněn pomocí senzorů a vzorků, tedy bez nutnosti provádět vykopávky. Podle archeologů přesné umístění jam napovídá, že dávní obyvatelé Británie měli důmyslný systém pro měření dlouhých vzdáleností.

Na Zemi dnes žije 7,7 miliardy lidí, přičemž každý rok se populace průměrně rozroste o dalších 81 milionů. Deváté miliardy dosáhneme podle předpovědí v roce 2037 a desáté o dvě dekády později. Trend tak sice mírně zpomaluje, ale obyvatel planety stále přibývá až šokujícím tempem.

„Staré dobré“ metly lidstva v podobě infekčních nemocí a podvýživy se daří díky humanitárním projektům vytlačovat. Záchody a tekoucí voda se stávají normou i v největších slumech, a dokonce v těch nejchudších zemích klesla kojenecká úmrtnost na historické minimum. Ani skutečně ničivé epidemie, jako například španělská chřipka s odhadovanými 50 miliony obětí, popsaný vývoj nijak podstatně neovlivnily. Jsme tady a množíme se dál. 

Milujme se a množme se?

Odhaduje se, že v 8. tisíciletí př. n. l. žilo na Zemi okolo pěti milionů lidí. Na přelomu letopočtu poskočilo zmíněné číslo na 200 milionů (podle některých vědců dokonce na 300–600 milionů) a globální populace se dál rozrůstala rychlostí asi 0,05 % za rok. První miliardu však lidstvo pokořilo až roku 1804, a to díky životnímu standardu, který pomohla nastolit industriální revoluce. Druhá miliarda přibyla o 130 let později, třetí po dalších třech dekádách, čtvrtá po následujících 15 letech a páté jsme se dočkali v roce 1987. 

Již koncem 18. století se přitom filozof Thomas Robert Malthus ve svých esejích zabýval „neukojitelnou touhou lidí se rozmnožovat“, která podle něj měla planetu přelidnit. Budoucnost tak viděl apokalypticky, protože lidstvo v jeho úvahách jednoduše vytěžilo všechny dostupné zdroje a posléze vymřelo během decimujícího hladomoru.

Pevně dané hranice 

Řada vědců odhaduje, že Země dokáže uživit 9–10 miliard lidí. Například harvardský sociobiolog Edward O. Wilson ve své knize Future of Life, tedy „budoucnost života“, mimo jiné tvrdí, že možnosti biosféry jsou pevně dané a kromě omezeného množství pitné vody existuje také horní hranice vypěstovatelné potravy. I kdybychom veškeré hospodářské plodiny použili jako jídlo a zcela vynechali krmení dobytka, potenciál zemědělské půdy zůstává omezený. 

„Pokud by se ze všech obyvatel planety stali vegetariáni a na Zemi by zbylo minimum dobytka nebo žádný, současných 1,4 miliardy hektarů orné půdy by uživilo asi deset miliard lidí,“ tvrdí Wilson. Problém tkví samozřejmě v tom, že se mnozí jedinci masa nikdy nevzdají. Zároveň se ne každá půda hodí pro zemědělské účely. Právě proto se dle Wilsona reálná horní hranice zalidnění planety pohybuje pod teoretickým desetimiliardovým maximem.

Chudí a úsporní

David Satterthwaite z International Institute for Environment and Development dodává, že „důležité není ani tak množství lidí na Zemi, jako spíš způsob a míra, s níž uspokojují své potřeby“. Jeho teorie o budoucnosti populace staví mimo jiné na lokalitách, kde bude přírůstek obyvatel největší: V následujících dvou dekádách se totiž mají rozrůstat hlavně centra měst v zemích s nižšími a středními příjmy. A pokud by se v daných oblastech objevilo víc lidí, globální dopad by mohl být překvapivě minimální. 

Z historického hlediska totiž víme, že městské oblasti s nižšími a středními příjmy mají menší spotřebu a zároveň produkují méně CO2. „Existují obce v chudších státech, které vypouštějí méně než tunu oxidu uhličitého na osobu ročně. Na druhé straně sídla v bohatých lokalitách produkují šest až třicet tun,“ vysvětluje badatel. Z uvedeného pravidla samozřejmě existují výjimky: Například dánská Kodaň má relativně nízkou roční produkci CO2 na osobu v hodnotě 2,8 t. Obecně lze podle Satterthwaiteovy teorie tvrdit, že by Země „zvládla“ i 11 miliard lidí. Nicméně společnost se neustále vyvíjí, chudší regiony se časem promění v bohatší, a s tím vzroste i dopad na planetu.

Co potřebují Američané

Podle environmentálních odborníků z Worldwatch Institute dokáže základní potřeby průměrného člověka pokrýt zhruba 1,9 ha půdy: Uvedený prostor mu zajistí dost jídla, materiálu na výrobu oblečení i dřeva na otop či stavbu, a zároveň pohltí veškerý jeho odpad. Běžný Američan nicméně „zabírá“ 9,7 ha. Pokud bychom tedy všichni žili jako průměrní obyvatelé USA, Země by uživila pouhých 1,5 miliardy jedinců. Obdobné statistiky pak platí pro spotřebu vody.

Za popsanou „nenasytností“ se ukrývá mimo jiné touha po mase, spojovaná v současnosti se zvyšováním životního standardu střední třídy. Konkrétně každý Američan ročně zkonzumuje v průměru přes 100 kg masa. Stejnými čísly se může „pochlubit“ také Austrálie, zatímco na západě Evropy jde o 50–100 kg a nejskromnější jsou v daném ohledu africké státy: Etiopie se 7 kg, Rwanda s 8 kg a Nigérie s 9 kg. A přestože je maso výživově bohaté, patří mezi velmi neefektivní potraviny – do chovu zvířat zkrátka musíme investovat víc, než kolik dostaneme zpět. 

Zbytečně drahé hovězí

Na získání jedné tuny hovězího masa se spotřebuje 15 400 m³ vody. Následuje jehněčí s 10 400 m³, vepřové s 6 000 m³ a kuřecí se 4 300 m³. Optimální pastvina pro jednu krávu přitom podle některých chovatelů představuje i víc než 4 000 m². Ne vždy se dá tato půda využít jinak, nicméně v mnoha případech by se mohla osázet například kukuřicí, která by nasytila mnohem víc lidí než jediný kus skotu. Pastviny navíc často vznikají na vykácených plochách, přičemž úbytek stromů znamená nižší pohlcování vzdušného CO2 a oteplování planety…

Víme tedy, jak se k Zemi nechovat. Kde ovšem leží ideální hranice mezi uskromněním se a prospíváním populace? Jaké složení potravy by nám pomohlo neničit planetu, ale zároveň vést plnohodnotný život? Analytici ze společnosti EAT-Lancet Commission spočítali, že abychom svými stravovacími návyky nezpůsobili nezvratné poškození Země, musí spotřeba červeného masa klesnout o polovinu: V roce 2016 se ho například globálně zkonzumovalo přes 58,7 miliardy tun. Na druhé straně množství zeleniny, ovoce a oříšků v našich jídelníčcích by se mělo zdvojnásobit.

Zelenina, vejce, mléko

Marion Nestleová z New York University uvádí, že „člověk by měl přijímat převážně rostlinnou stravu“. Ideál podle ní představuje vegetariánská dieta, která se nevyhýbá například mléčným výrobkům či vejcím, anebo smíšená dieta, v níž se vegetariánství míchá s občasnou konzumací masa. Čisté veganství není v současném nastavení společnosti a zemědělství z planetárního hlediska nejefektivnější, neboť zcela vylučuje živočišné produkty. Zdaleka ne všechny pastviny lze přitom přeměnit v pole: Podle studie organizace Agter, která se věnuje boji s chudobou, se ke kultivaci zemědělských plodin hodí pouze 27 % souše. Veškerý využitelný zbytek, tedy pastviny a mírně zalesněné křovinaté oblasti, tvoří dalších 10 % zemědělských oblastí, jež by bez dobytka zely prázdnotou. Zahrnutím masa do jídelníčku se tak může vyrábět víc potřebného jídla. 

TIP: Až budeme všichni vegany: Co by znamenal přechod všech lidí na veganskou stravu?

Cesta k uživení větší populace zřejmě povede také přes účinnější pěstování plodin díky genetické modifikaci (GMO). Pro mnohé stále kontroverzní odvětví vědy, které nahradilo dlouhodobé šlechtění přímými zásahy do DNA rostlin, se totiž v posledních letech soustředí výhradně na zvyšování produkce a přizpůsobování plodin dřív nehostinným podmínkám. 

Zlato v rýži

Jedním z nejdůležitějších kroků k většímu výnosu se nejspíš stane zefektivnění fotosyntézy, při níž rostliny s využitím slunečního záření přeměňují oxid uhličitý na kyslík a živiny. Popsaný proces však zpomalují změny povětrnostních podmínek: Pokud zeleň čelí přímému slunci, nevyužívá nadbytek svitu a její vnitřní procesy se zpomalují. Vědci proto plodiny upravili tak, aby se slunečním zářením nakládaly lépe. Ve výsledku porostou rychleji a budou až o 20 % výnosnější. Podle vedoucího projektu Stephena Longa z University of Illinois je přitom v budoucnu reálné zvýšení produkce dokonce o 50 %.

TIP: Tikající populační exploze: Jak bude vypadat světová populace za 50 let

GMO však ovlivňuje i kvalitu plodin, kterou lze přizpůsobit potřebám obyvatel. V oblastech, kde tvoří základ kuchyně rýže, zemře každý rok zhruba 250 tisíc lidí na potíže způsobené nedostatkem vitaminu A. Modifikací proto vznikla tzv. zlatá rýže s netradičním odstínem, obsahující karotenoidy, jež naše tělo přetváří v potřebný vitamin. Podobně vznikají odrůdy brambor s vyšším množstvím bílkovin, či dokonce banány určené k vaření coby zdroj „áčka“ i železa. Díky GMO tak bude moct prospívat početnější populace, aniž by rostly požadavky na prostor k pěstování plodin, a zmizí rovněž zdravotní problémy způsobené méně pestrou stravou. 

Finální počty

Limit 11 miliard lidí na planetě tedy představuje skutečně pouze odborný odhad. S reálnou kapacitou pořádně zamíchá nejen genetické šlechtění a efektivnější produkce, ale také proměny lidských zvyků. Bohatnoucí střední třídy rozvojových zemí si dopřávají víc masa jako znak nově nabytého postavení. Pokud jeho konzumaci sníží Západ, budou ochotné jít stejnou cestou? Na definitivní odpověď si musíme počkat dvě až tři dekády.  

Merapi, indonésky velmi přiléhavě Gunung Merapi, čili Ohňová hora, je velmi mladý a extrémně aktivní stratovulkán, který se nalézá v centrální části indonéského ostrova Jáva. Vzhledem ke své výjimeční aktivitě a k faktu, že v její bezprostřední blízkosti žijí stovky tisíc lidí, je vulkán Merapi považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek světa. Na dohled od Merapi se rozkládá metropole této části Jávy, město Yogyakarta (dříve psáno Jogdžakarta) s více než 422 tisíci obyvateli.

Merapi dokáže zpustošit široké okolí, usmrtit mnoho lidí a v minulosti několikrát významně zasáhla do historie Jávy. V neděli 21. června došlo na Merapi ke dvěma výrazným erupcím, které trvaly asi 7 minut. Tyto erupce vytvořily sloup kouře a popela, který vystoupal do výšky 6 kilometrů.

TIP: Poplach na ostrově Bali: Vulkán Agung hrozí bezprostřední explozí

Místní úřady zakázaly vstup do vzdálenosti menší než 3 kilometry od tohoto neklidného vulkánu a také doporučily leteckým společnostem pozorně sledovat vývoj situace. Poslední ničivá erupce Merapi se odehrála v roce 2010, kdy zahynulo více než 300 lidí a z ohrožených oblastí se muselo evakuovat asi 280 tisíc obyvatel. V Indonésii se nachází téměř 130 aktivních vullkánů, ale právě Merapi je jedním z nejobávanějších.