V posledních letech se objevila celá řada postupů v léčbě nádorů, které využívají ultrazvuk. S jeho pomocí je možné dostat léky na jinak obtížně přístupná místa v těle. Ultrazvuk rovněž dokáže zahřívat a likvidovat tkáň nádoru u rakoviny prostaty anebo za jistých okolností selektivně zabíjet buňky nádoru a nezničit zdravé buňky.

Že má ultrazvuk v léčbě rakoviny opravdu velký potenciál, ukazuje i průlomový objev biomedicínských inženýrů izraelské Tel Aviv University. Využili proti nádorům ultrazvuk v kombinaci s mikroskopickými bublinami. Exploze těchto mikrobublinek přitom mohou doslova rozervat buňky nádoru. Nový postup se osvědčil v experimentech s buňkami rakoviny prsu, které byly z valné většiny zničeny explozemi mikrobublinek.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Zmíněné mikrobubliny jsou naplněné plynem. Vedoucí výzkumu Tali Ilovitsh a její kolegové zjistili, že když mikrobubliny zasáhne ultrazvuk o určitých frekvencích, tak se nafouknou jako miniaturní balonky a nakonec divoce prasknou. Jejich postup je velmi účinný, když kapalinu s mikrobublinkami vpíchnou přímo do nádoru, a pak použijí ultrazvuk o frekvenci 250 kHz. Tímto způsobem je možné zničit velký počet buněk nádoru.

Korýši z podřádu Unipeltata, který v češtině nemá svůj název, ale pracovně by se dal označit jako straškovití, jsou obávanými obyvateli oceánů. Tito příbuzní krabů a humrů mají nesmírně silné přední končetiny, jejichž úder dokáže rozlousknout krabí krunýř nebo zasadit smrtící ránu protivníkovi. 

Ačkoli však mezi příslušníky stejného druhu těchto korýšů často dochází k měření sil při bojích o teritorium, střety jen zřídka končí smrtí nebo zmrzačením jednoho z protivníků. Jak tedy straškovití rozhodují své spory, aniž by sáhli k fatálním úderům? To se rozhodli zjistit biologové Patrick Green a Sheila Pateková, kteří zkoumali chování příslušníků druhu Neogonodactylus bredini.

Výzkumníci proti sobě postavili vždy dva jedince stejného pohlaví. Prvnímu nejdříve dali čas, aby se v ohrazeném prostoru zabydlel v umělé noře z plastových trubek a poté na scénu poslali druhého účastníka. Ve více než šedesáti případech pak sledovali, jak konfrontace dopadne. Jako vítězové odcházeli ze soubojů převážně větší jedinci a ti, kteří měli výhodu „domácího hřiště“. Těžší duelanti své oponenty vykázali do patřičných mezí rychleji a za použití menšího množství ran.

TIP: Podivuhodní korýši strašci pomáhají s vývojem „zraku“ samořiditelných aut

Každý souboj začal zastrašováním protivníka a někdy do fáze skutečného boje vůbec nepřešel. Následně se na sebe bojovníci obořili a střídavě si zasazovali rány. Podle pozorování Greena a Patekové ovšem nevyužívali svoji sílu naplno. Výpady spíše působily jako způsob zhodnocení sil protivníka a po každém z nich jako by se účastníci zápolení znovu rozhodovali, jestli mají dál bojovat, nebo z boje ustoupit. „Zdá se, že tvorové vybavení smrtícími zbraněmi je dokážou použít tak, aby konflikt vyřídili bez smrtelných následků,“ komentovali výsledky autoři výzkumu.

Prakticky každá obilovina, která obsahuje alespoň trochu sacharidů, je schopná za příhodných podmínek podlehnout samovolnému kvašení. I proto je pivo nápojem, který se v objevuje ve stejné době, jako výroba pečiva. A ne nadarmo se mu přezdívá tekutý chleba. Do neolitické Evropy dorazil pivní mok přibližně kolem roku 2000 př. n. l. A do tajů jeho výroby pronikly nejhlouběji germánské kmeny Keltů.

Smrdí jak kozlí zadek

Barbarský nápoj z žita či ječmene, cervesa, římskou smetánku holdující vínu neoslovil. Císař Julián ve své básni posměšně připomíná, že keltské pivo „smrdí jak kozlí zadek“. Legionáři putující Evropou v něm ale přesto nalezli zalíbení. O drsné hořké chuti germánského piva se zmiňuje historik Tacitus. Kladný vztah k pivu dokládají i Psaní z Vindolandy, soubor textů dekuriona Masculuse, který si mimo jiné žádá pro své vojáky v Británii dostatečné zásoby piva.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

Jak tedy bylo to „pravé keltské“ vlastně vyráběno? Jakou mělo chuť? Odpověď se rozhodl nalézt Hans-Peter Stika, profesor archeobotaniky z Hohenheimské univerzity ve Stuttgartu. Na přelomu roku 2000 totiž při vykopávkách u Eberdingen-Hochdorfu odkryl jámy obsahující tisíce přepálených zrnek ječmene – pozůstatek „velkoprodukce“ sladu.

Na chmel zapomeňte

Stika nechtěl zůstat jen u teorie, a proto porovnal současná sladová zrnka využívaná v pivovarech, a rozhodl se na základě svého nálezu rekonstruovat původní chuť věhlasného keltského produktu. Jak na to? Držet se receptury i původního náčiní. Sladovníci pět století před naším letopočtem nejprve sesypali ječmen do hlubokých jam a zalili ho vodou. Po čase ze zrnek začaly vyrážet klíčky, což byl ideální čas na další krok: pomalé sušení ječmene nad ohněm. Právě tady se rodila ona „výrazně kouřová chuť“ a tmavá barva budoucího piva. Žádný karamel nebo umělé barvivo.

Pomalé sušení zrn navíc ve sladu stimulovalo produkci kyseliny mléčné, která každé várce dodala typickou intenzivní hořkost. „Chmel byste ale hledali v keltském pivovaru marně,“ dodává Stika. „S jeho přidáváním do piva se v Evropě začalo až během středověku.“

Jedovaté osvěžení

Kvasný proces podle Stika patrně nastartovalo přidání sladkého ovoce nebo medu. Divoké kmeny kvasinek pocházely právě od nich, nebo také z kvasinek již obsažených v nádobách po předchozí přípravě piva. Pradávná keltská sladovna nebyla přímo pivovarem. Slad byl poté převezen tam, kde ho zpracovali. Kelti si samotné pivo „dochucovali“ semeny a kořínky nešlechtěné bílé mrkve, hořkými květy pelyňku, a poněkud překvapivě, i semeny blínu černého. Ten je ale jedovatý.  

TIP: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

„Díky nim byl ovšem keltský nápoj mnohem opojnější,“ říká Stika. „Rozhodně si ale můžeme být jistí, že pravé keltské pivo chutnalo dočista jinak, než ta, na která jsme zvyklí dnes.“ Hořká a toxická pochoutka téměř nepěnila, obsahovala významný podíl nefiltrovaných kvasnic a popíjela se vlažná…

Daniel Hutňan se speleopotápění nevěnuje kvůli zábavě, ale s cílem prozkoumat a posléze zmapovat dosud neprobádaná místa. Úspěchy slaví především na mexickém poloostrově Yukatán, kde od roku 2003 probíhá projekt nazvaný Xilbaba: Ten má na kontě mimo jiné nálezy kosterních pozůstatků prehistorických živočichů, včetně obřího pravěkého lenochoda. V uplynulých 17 letech tam slovenský potápěč spolu se svým týmem úspěšně zmapoval třetí nejdelší zaplavený jeskynní systém světa, jehož délka dosahuje 357 kilometrů. 

Na rozdíl od běžného potápění se při tom jeskynním člověk ocitá v zaplavených chodbách, tedy v uzavřeném prostoru. Jak významnou roli to hraje?

Hlavní rozdíl spočívá v tom, že se nemůžete kdykoliv vynořit nad hladinu, protože je nad vámi strop. Případný problém tedy musíte vyřešit na místě. V jeskyních se také pohybujete trochu jinak než v otevřeném prostoru: Používají se speciální techniky, například takzvaný žabí kop. Nicméně v tak dlouhých systémech jako v Mexiku využíváme i podvodní skútry, které umožňují až čtyřikrát rychlejší přesun, díky čemuž pronikneme dál. Uplatní se však samozřejmě jen v širších prostorách, ve velkých chodbách.

Podle statistik patří jeskynní potápění k nejnebezpečnějším sportům. Jaká rizika při něm hrozí?

Největší riziko hrozí rekreačním jeskynním potápěčům, kteří nemají dostatek zkušeností. Nebezpečí spočívá v nedodržení zásad pohybu pod vodou, zvlášť pokud jde o větší skupinu. Je potřeba si uvědomit, že v zaplavených jeskyních panuje úplná tma, takže se spoléháte na umělé světelné zdroje. K orientaci slouží vodicí šňůry, kterých se musíte po celou dobu držet. Přesto se velmi snadno může viditelnost náhle zhoršit, zpravidla kvůli zvířeným sedimentům, a pak není těžké zabloudit. Pokud včas nenajdete cestu zpátky, může vám dojít zásoba vzduchu. 

Takové potápění asi není pro každého. Dá se nějak vytrénovat psychika, aby člověk v kritických situacích nepanikařil?

Jedná se o otázku zkušeností a tréninku, jinak to asi nejde. Hlavní je osvojit si postupy, jak se chovat v konkrétních situacích, které by mohly nastat – například pokud máte nějaký technický problém. Jeskynní potápěč však musí především perfektně ovládat principy značení. Speleopotápěči si na vodicí šňůře vytvářejí záchytné body, podle nichž se pak vracejí. Pokud se třeba jen na chvíli vzdálíte nebo se omylem řídíte značením někoho jiného, rychle se ztratíte.

Na co dalšího je potřeba si dávat zvláštní pozor?

K jeskyním bývá někdy velmi náročný přístup, což znamená třeba prosekávat se džunglí mačetami a transportovat materiál na vzdálenost několika kilometrů. A pak samozřejmě nikdy nevíte, co vás dole čeká – v tom je to krásné a zároveň trochu riskantní. Například pokud objevíme nějakou novou jeskyni, mohou se v jejím vstupu vyskytovat nebezpečná zvířata. Vyplavat v cenotu (zatopeném jeskynním prostoru s provaleným stropem, pozn. red.) s krokodýlem se nám povedlo asi třikrát. Nicméně nikdy jsem neslyšel, že by aligátoři žijící ve vnitrozemí napadli člověka, jde spíš o případ těch mořských. Na Yukatánu se bojíme hlavně hadů, například křovináře němého: Skoro se nepohybuje, je velmi malý, ale smrtelně jedovatý. 

Jak se po desítkách let zkušeností změnil váš přístup k zatopeným jeskyním? 

Lidé se často ptají, jestli máme strach. Já bych použil spíš výraz „respekt“. Jde o prostředí, kde nejsme doma – a podle toho se musíme chovat.  

Jaké vybavení pod vodou používáte?

Základ tvoří zdvojení všeho, co si s sebou bereme, abychom se z jeskyně dostali v případě poškození některé součástky. Znamená to mít minimálně dvě láhve se stlačeným vzduchem, dvě samostatné plicní automatiky, světel si bereme raději i víc než dvě. Pod vodou samozřejmě používáme také moderní technologie, které zobrazují data použitelná k vytvoření mapy jeskyně a pomáhají sledovat hloubku, čas i množství zbývajícího plynu v tlakových lahvích. Většinou počítáme s třetinou zásob vzduchu na cestu tam a se dvěma třetinami na návrat. Běžná praxe je taková, že plaveme dva, abychom si případně navzájem pomohli. Před vstupem do vody se samozřejmě musí všechno důkladně zkontrolovat.

Jak dlouho zůstáváte pod hladinou?

Běžný ponor trvá obvykle kolem dvou hodin, ale při delších výpravách až trojnásobek. Záleží samozřejmě na zásobách vzduchu. V poslední době nám situaci hodně usnadňuje speciální technika – používáme takzvané znovudechy neboli rebreathery, které umožňují delší ponor. Člověk nevydechuje bublinky, protože přístroj vydechovaný vzduch recykluje, filtruje a znovu posílá do oběhu.

Jak vypadá mapování zaplavených jeskyní v praxi?

Skládá se ze dvou částí: Nejprve zaznamenáme data potřebná pro vytvoření polygonu, což je v podstatě pozice vodicí šňůry, která zároveň slouží k nalezení cesty z jeskyně. Polygon sestává z azimutů, hloubek a vzdáleností mezi body. Vznikne tak čára, na kterou další člen expedice zaznamenává pomocí speciálních symbolů všechny zajímavé prvky v jeskyni – stěny chodeb, výzdobu, sedimenty a podobně. Zapisujeme a zakreslujeme přímo pod vodou na speciální voskový papír. Největší část práce se pak odehrává u počítače, kdy se musí všechno přenést do speciálního softwaru a vytvořit grafický výstup. 

Na Yukatánu se dosud podařilo objevit kolem patnácti set kilometrů podvodních chodeb. Jaká část z nich už je zmapovaná? 

Zatím asi jen tři sta kilometrů, přičemž přibližně sto čtyřicet z nich má na svědomí náš tým. Mapování je daleko náročnější než pouhé objevování – především časově. Zaznamenat podklady pro chodbu dlouhou dvě stě metrů zabere průměrně dvě hodiny.

Máte nějaký jeskyňářský sen?

Sny o tajných mayských pokladech mě opustily už dávno… Ale rád bych narazil na nějaké lidské pozůstatky. Asi u dvou takových objevů už jsem byl, zatím však nikdy nešlo o moji zásluhu. Spíš nacházíme různé předměty, které v místě zbyly po Mayích, například hliněné nádoby.

Zato jste již nalezl řadu koster prehistorických živočichů… 

Je to tak, nacházíme především kostry – lépe řečeno jejich části jako zuby a podobně – prehistorických lenochodů, tapírů a mastodontů, což jsou menší mamuti. Takový zub mastodonta měří třeba patnáct centimetrů, ale najít ho není jednoduché. Chce to trénovaný zrak, abyste věděli, co hledat, jak odlišit kost od skály a tak dál. 

Asi nejvýznamnější objev se nám povedl v roce 2008, kdy jsme nalezli kompletní zachovalou kostru lenochoda ve fyziologické poloze. Měří přes tři metry, takže je skutečně skoro zázrak, že zůstala v celku. Leží zhruba patnáct set metrů od vchodu, pokrývá ji tenká vrstva vápence a na některých kostech vyrostly krápníky. Z toho se dá usuzovat, že zvíře žilo v době, kdy ještě jeskyně nebyla zaplavená, protože krápníky vznikají pouze na suchu. K zatopení došlo zhruba před dvanácti tisíci lety, takže lenochod může být přibližně patnáct až šestnáct tisíc roků starý. Letos ve spolupráci s archeology dokončujeme 3D model kostry a plánujeme její přesné datování.

Kolik lidí se u nás speleopotápění věnuje? 

Na profesionální úrovni je jich v České republice možná dvacet, víc ne. Pokud se jedná o rekreační potápění v jeskyních, odhadoval bych to na čtyři stovky. To jsou tedy ti, kdo získali certifikaci jeskynního potápěče v některém z výcvikových systémů.

Jaký panuje o jeskynní potápění mezi amatéry zájem? 

Řekl bych, že momentálně zažívá obrovský boom. Je to logické – rekreační potápěči už objevili vraky, prozkoumali korálové útesy, tak se teď zkrátka přesunuli do jeskyní. A mohu potvrdit, že se tam nabízejí opravdu úchvatné scenérie. Některé zaplavené prostory jsou skutečně překrásně vyzdobené, plné krápníků. Vůbec to nelze srovnat s tím, co známe třeba z Koněpruských jeskyní, i když ty jsou samozřejmě také nádherné.

Kam se mám vydat, pokud se chci speleopotápění věnovat? Sám se hodně pohybujete na Sardinii a v Mexiku. Jaké další oblasti čekají na prozkoumání?

Záleží na tom, jak zkušený speleopotápěč jste. Kromě Sardinie bych zmínil Francii, ale i tam už jsou třeba určité zkušenosti a musíte doložit potřebné certifikáty. Pro potápěče, kteří se této činnosti věnují spíš na rekreační úrovni, se bohužel v Evropě mnoho destinací nenabízí. V podstatě jedinou příznivou lokalitu tak představuje již zmiňovaná Střední Amerika – Mexiko, Dominikánská republika či Kuba. Pro turisty na mnoha místech vznikají speciální trasy, takže tam začíná být poněkud přelidněno. Ale je potřeba zdůraznit, že úplně bez rizika popsané masové záležitosti nejsou, a osobně nepatřím k jejich velkým zastáncům. V minulosti už došlo k několika smrtelným nehodám.

Nabízejí se pro rekreační jeskynní potápěče nějaká zajímavá místa u nás?

V podstatě ne. Český kras zahrnuje několik málo možností, ale v daném ohledu už je lepší spíš ten Moravský: Je rozsáhlejší a geologicky mladší, tudíž se tam nenachází taková sedimentace a zaplavené prostory jsou větší.

Co vy sám cítíte, když se noříte pod vodu?

Jeskyně mi nejen přinášejí vzrušení, ale především mi umožňují něco objevit, zaznamenat, zapsat a předat dál, což je pro mě hlavní. Mapování se totiž věnují málokteří speleopotápěči. Myslím, že když už se dolů dostaneme, byla by škoda z toho nevytvořit žádný výstup. Často se také ocitáme na místech, kam lidská noha nevkročila, a pak jde o skutečně nepopsatelný pocit… S velkým respektem si vždy uvědomuju, že jsem jen na návštěvě a nic mi tam nepatří. 

Daniel Hutňan (*1959)

Profesionální instruktor potápění a speleopotápěč pochází ze Slovenska a na pedagogické fakultě univerzity v Prešově vystudoval obor tělocvik a ruština. Žije v Dobříši, v Praze provozuje obchod s potápěčskými potřebami a také cestovní kancelář zaměřenou na potápění. Je členem České a Slovenské speleologické společnosti, předsedá rovněž klubu Speleoaquanaut. Od roku 1997 se pravidelně účastní expedic na Sardinii, kde mapuje nejdelší zaplavený jeskynní systém Itálie. Zároveň od roku 2003 navštěvuje mexický poloostrov Yukatán a v rámci projektu Xilbaba tam zkoumá zatopené jeskyně.

K Africe, Asii, Antarktidě, Austrálii, Evropě, Severní Americe a Jižní Americe před několika lety přibyl další kontinent – Zélandie, ztracený kontinent v oblasti Nového Zélandu, které je z více než 94 procent ukrytý pod hladinou Pacifiku. Nejde o žádného „drobka“ – Zélandie, maorsky Te Riu-a-Māui, má rozlohu asi 5 milionů čtverečních kilometrů.

Zélandie byla objevena v devadesátých letech a formální status kontinentu získala v roce 2017. Stále zůstává do znační míry neznámým územím a je jenom málo probádaná. Novozélandská společnost GNS Science, kterou vlastní vláda, nedávno vytvořila soubor nových map a interaktivních nástrojů, které mají pomoci vědcům a zároveň zvýšit povědomí veřejnosti o Zélandii.

TIP: Výprava ke ztracenému kontinentu: Vědci budou vrtat v potopené Zélandii

Geolog Nick Mortimer a jeho kolegové zpracovali mapy Zélandie tak, aby nabídly kompletní, přesný, a aktuální přehled geologie Nového Zélandu a přilehlých oblastí oceánu, kvalitnější, než kdy dříve. Podle Mortimera tyto mapy Zélandii umožňují lépe pochopit uspořádání a fungování novozélandských vulkánů, rozhraní tektonických desek i sedimentárních pánví, které se v této oblasti nacházejí.

Seznam vesmírných objektů zahrnuje i celou řadu těch, které se v kosmu nacházet mohou, ale také nemusejí – v současné době jsou totiž jen hypotetické. Existují tedy teorie, v nichž se objevují a které popisují jejich vlastnosti, zatím jsme však žádný takový objekt spolehlivě nenašli. Přinášíme přehlídku těch nejpodivnějších…

Image

Čtěte také

Hypotetické objekty (1): 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

6. Kvazihvězda: Stálice s černým srdcem

Podle některých teorií mohly na samotném počátku vesmíru vznikat velmi zvláštní objekty, tzv. kvazihvězdy. Rodily by se zhroucením ohromného množství kosmického prachu a plynu, přičemž by hmotnost výsledného monstra odpovídala nejméně tisícovce sluncí. Mohlo jít o nejtěžší z prvních stálic ve vesmíru, tzv. populaci III. Mohly vznikat jen krátce po Velkém třesku, kdy byly ještě v kosmu dostupné prakticky pouze vodík s heliem, bez příměsí těžších prvků. 

Nejvýraznějším znakem kvazihvězdy je černá díra v jejím nitru. Taková stálice by nezískávala energii potřebnou k udržení tvaru z jaderné fúze, nýbrž ze záření materiálu, který by v jejím nitru padal do černé díry. Životnost kvazihvězdy mohla činit nanejvýš sedm milionů let. Za tu dobu by její černá díra mohla narůst do hmotnosti 1 000–10 000 sluncí.

7. Fuzzball: Divoké klubko superstrun

Někteří zastánci teorie superstrun se domnívají, že kvantovému popisu černé díry nejlépe odpovídá objekt zvaný fuzzball – přinesl by řešení hned dvou ožehavých témat dnešní fyziky. Jednak by se vypořádal s tzv. informačním paradoxem černých děr, podle něhož existuje problém s informací, jež by měla v těchto gigantických monstrech beze stopy mizet (což ovšem odporuje základním zákonitostem fyziky). A pak také šikovně obchází komplikace s gravitační singularitou, která v klasické černé díře rovněž popírá nynější fyzikální zákony.

Fuzzball si lze představit jako klubko superstrun, jež sice zakřivuje okolní prostor, ale neobklopuje ho klasický horizont událostí. Je to spíš velmi hmotný chuchvalec mlhy tvořené superstrunami. V podstatě se jedná o nesmírně hustou „neutronovou hvězdu“, v níž se rozpadly i samotné neutrony. „Osvobodily“ se tak superstruny tvořící předtím hmotu, z níž při kolapsu masivní stálice fuzzball vznikl. 

Pokud fuzzbally existují (a platí teorie superstrun), pak by představovaly nejextrémnější podobu zhroucené hmoty ve vesmíru. Špetka jejich hmoty velká jako kapka vody by ve skutečnosti vážila asi 20 milionů tun. V centrech galaxií by se pak nenacházely veliké černé díry, nýbrž supermasivní fuzzbally.

 8. Gravastar: Zhroucená stálice bez singularity

Gravastar nebo také gravahvězda představuje jednu z alternativ, jež fyzici navrhli coby řešení problému singularity v nitru černé díry, kdy se hmota stálice zhroutí do jediného bodu o nekonečné hustotě. Gravastar se naproti tomu během kolapsu hvězdy změní do podoby sférického prázdna, jež obklopuje určitý druh extrémně husté hmoty v podobě Boseho-Einsteinova kondenzátu (viz Slovníček). Název „gravastar“ vychází z toho, že v samotném středu objektu by mělo panovat gravitační vakuum.

TIP: Stál za hromadným vymíráním na Zemi zničující gama záblesk?

Popsaná teorie je poměrně nová a mezi odborníky zatím nevzbudila přílišný ohlas. Vyžaduje totiž přijetí dosud jen velmi spekulativní a nehotové teorie kvantové gravitace, přičemž ani z ní nevyplývá nutně – pouze jako jedna z možností. Původci myšlenky gravastaru se domnívají, že jeho vznik by mohl doprovázet extrémní záblesk gama-záření. Podobné záblesky k nám přilétají ze vzdáleného vesmíru, jejich původ však zůstává nejasný. Autoři teorie dokonce spekulují, že se celý náš vesmír nachází v nitru jednoho nezměrného gravastaru.

9. Černá hvězda: Alternativní černá díra

Podle klasických představ vznikají po zhroucení masivních hvězd černé díry s horizontem událostí na okraji a s gravitační singularitou v nitru. Jak horizont událostí, tak singularita černé díry však znamenají problém, kterému dnešní fyzika ještě příliš nerozumí. Obzvlášť druhá zmíněná představuje jev, kde neplatí současné fyzikální zákony a nefungují rovnice, jimiž jinak dokážeme popsat téměř celý vesmír. Proto se občas objevují alternativní hypotézy, které slabiny černých děr různým způsobem obcházejí.

Jednu z nich reprezentuje černá hvězda. Velmi hmotný a velmi malý objekt připomíná černou díru, avšak nemusí mít horizont událostí ani singularitu. Existence černých hvězd vychází z rovnic tzv. semiklasické gravitační teorie. Pokud existují, měly by být nesmírně tmavé, o málo tmavší a také o něco větší než klasická černá díra. Při pozorování by se tedy jevily téměř stejně jako zmíněné obří monstrum.

10. Q-hvězda: Šedá díra

Mezi hypotetickými vesmírnými objekty patří k těm slibnějším tzv. q-hvězdy, známé též jako šedé díry. Velmi hmotné neutronové stálice tvořené exotickou hmotou by se značně podobaly černé díře a jejich drtivá gravitace by části světla zabránila uniknout do okolního kosmu. Zbylému záření by se to však podařilo. Vědci před časem objevili dnes nejnadějnějšího kandidáta na q-hvězdu – mikrokvazar v souhvězdí Labutě, ve dvojhvězdě souhrnně označované jako V404 Cygni. Tento mikrokvazar je buď černou dírou, nebo právě q-hvězdou.

Japonské město Jamato z prefektury Kanagawa je prvním městem v Japonsku, které se chce pokusit zabránit lidem, aby používali svůj chytrý telefon při chůzi na veřejných místech. Příslušnou vyhlášku již přijalo městské zastupitelstvo, v platnost vstoupí ve středu 1. července. Těm, kdo budou zákaz ignorovat, ale žádná sankce nehrozí.

TIP: Jak se válčí se „smombies“: Vyhrazeným pruhem na chodníku, zámkem i pokutou

Město doufá, že lidé pochopí, že chytrý telefon by neměli používat, když jsou v pohybu. Chodci, tedy pokud chtějí ve veřejném prostoru smartphone používat, by se podle vyhlášky měli nejprve zastavit, a to na takovém místě, kde nebudou bránit provozu.

V lednu toto japonské město nechalo zpracovat studii o používání chytrého telefonu na dvou místech. Zjistilo, že ze zhruba šest tisíc chodců jich 12 procent používalo telefon při chůzi. V reakci na to byla vypracována nová vyhláška.

Ne všude se však němečtí vojáci vzdávali snadno. Spojenci museli podstoupit stovky šarvátek, místy narazili na urputný odpor, který si vyžádal zbytečné oběti jen pár dnů před koncem války. Například když 12. dubna vjely do městečka Boxberg na severu Bádenska-Württemberska tanky americké 12. obrněné divize, narazily nejprve jen na pár odstřelovačů.

Fanatici a bílé vlajky

V centru městečka se však na ně snesla palba z pancéřových pěstí a ručních zbraní. V domech se totiž ukrýval prapor důstojnických kadetů. Američané se rychle stáhli. „Pak jsme na město spustili palbu z tanků a děl a srovnali ho se zemí,“ vzpomínal plukovník Richard Gordon. Obyvatelé často prosili vojáky obou stran, aby jejich město ušetřili – když vyvěsili bílé vlajky, nemuseli se od Spojenců ničeho obávat. Naopak pokud měli tu smůlu, že jejich obec bránili fanatičtí SS nebo Hitlerjugend, následovalo obvykle úplné zničení města s vysokými oběťmi na životech obyvatel.

V týlu Spojenců měli útočit na nepřítele příslušníci podzemní organizace Werwolf (vznikla už na podzim 1944), přičemž kromě nepřátelských vojáků se jejími oběťmi stávali také starostové měst, dosazení okupační správou, nebo občané, kteří vyvěšovali bílé vlajky. Do prvního dubna překročilo Rýn přes 40 spojeneckých divizí a téhož dne začalo vysílat Rádio Werwolf, jehož tirády o vlčích zubech kousajících nepřátele předcházela příznačná úvodní znělka – vytí vlka. 

Vzdejte se, nic se vám nestane 

Ve snaze vyvolat ve vojácích fanatismus v boji proti postupujícím Spojencům chtěl Hitler bezprostředně po ničivém náletu na Drážďany vypovědět ženevské úmluvy a jako odplatu za desetitisíce obětí útoku na saskou metropoli popravovat britské a americké válečné zajatce. Doufal, že tak vyprovokuje západní Spojence k zabíjení německých zajatců, což vyvolá u německých jednotek bojujících na západě fanatický boj do posledního muže. Jodl, Keitel a Dönitz mu to však naštěstí rozmluvili. K pokusu vybudit také civilní obyvatelstvo k odporu nechal Goebbels rozšiřovat zprávy, že po frontových amerických oddílech, které se podle šuškandy chovaly k civilistům celkem slušně, přijdou týlové jednotky dopouštějící se zvěrstev.

Nejoddanější občané dokonce psali na ministerstvo propagandy návrhy na shozy letáků vyzývajících spojenecké vojáky, aby dál nebojovali za „židovskou plutokracii“. Není překvapující, že podobný nápad měli i Spojenci, a také ho úspěšně zrealizovali, když shazovali v německém týlu vysoce kvalitně provedené letáky, připomínající grafickým zpracováním cenný papír, s prohlášením v němčině a angličtině, zaručujícím, že německým vojákům, kteří budou mít u sebe tento dokument, se dostane slušného zacházení, jídla a lékařské péče. Podepsán vrchní velitel spojeneckých expedičních sil Dwight Eisenhower. Mávajíce tímto papírem přicházely ke spojeneckým vojákům s rukama nad hlavou desetitisíce Němců.

Rozhádaní spojenci?

K dokola omílaným řečem o zázračných zbraních přibyla další „naděje“ – na rozkol mezi Spojenými státy a Velkou Británií na jedné straně a Sovětským svazem na druhé. Ministr zbrojní výroby Albert Speer si dobře uvědomoval, že německý průmysl se do několika týdnů zhroutí, ale přesto Hitlerovi navrhl, aby do Říše stáhl divize z Itálie a Norska a vyztužil jimi obranu na Odře a Rýnu.

TIP: Adolf Hitler: Zanechte po sobě spálenou zem!

„Budeme-li se na současné frontě několik týdnů houževnatě držet, může nám to získat u nepřítele respekt a snad příznivě rozhodnout o konci války,“ tvrdil podlézavě ministr. Hitler pak vydal rozkaz o „spálené zemi“ – veškerá infrastruktura či průmyslová zařízení, která by mohl využít nepřítel, měla být před ústupem zničena. Což poněkud kolidovalo s proklamovaným odhodláním držet frontu do posledního muže. Speer navíc za Hitlerovými zády tento rozkaz sabotoval a v Porúří nabádal místní velitele, aby jej ignorovali.

Dokončení: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (4) (vychází ve čtvrtek 2. července)

Meeghan Grayová projížděla v terénním autě horami Virginia Mountain Range nedaleko nevadského města Rena a okénkem vyhlížela divoké mustangy. Koně před ní neprchali. Místní populace čítající asi tisíc mustangů je totiž už několik let předmětem intenzivního výzkumu a zvířata jsou na návštěvy vědců a studentů zvyklá. I proto mohla Meeghan spatřit výjev, který sice k životu koní neodmyslitelně patří, ale rozhodně není možné pozorovat jej často.

Útok do vlastních řad

Meeghan míjela malou skupinku koní – dospělého hřebce, dvě klisny a tři hříbata. Pak si všimla, že skupinka má přírůstek. Na nejisté nožky se snažila postavit právě narozená klisnička. V tom se objevil cizí hřebec ze sousední skupiny. Zaržál a zamířil ke klisně, která před chvílí porodila. To vytrhlo z letargie odpočívajícího „domácího“ hřebce. Vyrazil kupředu a Meeghan Grayová čekala, že se stane svědkem bitky mezi oběma samci. Domácí pán se však nevrhl na vetřelce, ale na novorozené hříbě. Kousl ho do krku a pak ho sevřel do zubů a zvedl do výšky. Zatřepal s malým tělíčkem a mrštil jím o zem. Ještě několikrát hříbě kousl a kopl přední nohou, ale to už musel couvnout před rozzuřenou matkou.

Klisna si stoupla nad hříbě a neohroženě jej bránila. Domácí hřebec se otočil na vetřelce a chvíli s ním zápolil. Pak se pokusil znovu zaútočit na hříbě. Boj o hříbě mezi hřebcem a jeho matkou trval hodinu a hříbě jako zázrakem neutrpělo větší újmu na zdraví. Nakonec se dokázalo postavit a poprvé se napilo mléka. Mělo vyhráno. Útok na novorozeného člena vlastního stáda se zdá být na první pohled zcela nesmyslný. Dodatečné genetické analýzy ovšem odhalily, že útočící hřebec nebyl otcem hříběte. To byl zřejmě také důvod, proč chtěl hříbě zabít.

Chmurná logika vybíjení mláďat

Zabíjení mláďat vlastního druhu čili infanticida není v přírodě nijak vzácné. Dopouštějí se ho malí hlodavci i velké šelmy, primáti i kopytníci. Obvykle je útočníkem samec, který se právě chopil nadvlády nad stádem samic. Samice jsou buď březí, nebo mají malá mláďata. Jejich pohlavní cyklus se zastavil a v této chvíli nejsou s to zabřeznout. Samec sáhne po brutálním řešení. Mláďata zabije a březí samice donutí potratit. Samicím se tak záhy obnoví pohlavní cyklus a mohou zplodit potomky nového vůdce.

Mezi lichokopytníky je infanticida celkem běžná. Vědci ji pozorovali nejen u zdivočelých domácích koní – mustangů, ale také u koně Převalského nebo u zeber. Je to důsledek organizace stád těchto zvířat.

Divocí i zdivočelí koně žijí ve skupinkách, které tvoří dospělé klisny a jejich mláďata. V čele skupinky stojí obvykle nejsilnější zvíře – klisna, která už nasbírala bohaté životní zkušenosti, ale stále ještě se drží při síle. Vodí ostatní koně skupiny za nejlepší pastvou, ke skrytým napajedlům a hlídá stádo před šelmami. Několik skupin sdílí jeden areál, o nějž se dělí. V tomto areálu žije i vůdčí hřebec, který je otcem drtivé většiny hříbat narozených ve stádě. Podstatně vzácnější „nemanželské“ potomky mohou s klisnami zplodit i cizí hřebci, pokud se jim podaří využít chvilkové nepozornosti pána harému. Někdy se zatoulají do stáda k cizímu hřebci samy klisny.

Pokud vůdčí hřebec ztratí výsadní postavení, nový vůdce stáda se pokusí pobít potomky svého předchůdce. Vůdčí hřebec se snaží likvidovat i mláďata, u nichž si z nějakého důvodu není jist svým otcovstvím. To byl zřejmě i případ napadení hříběte, jehož svědkem se stala Meeghan Grayová.

Vynucená nevěra domácích koní

V pozadí zvířecí infanticidy někdy stojí člověk. Například odstřelem samce pumy americké se uvolní nadvláda nad jeho revírem. Teritoria se může snadno zmocnit nový samec. Po zastřeleném samci často zbude v revíru „vdova“ s mláďaty a nový vládce provede s koťaty předchůdce krátký proces. U domácích koní mají zvýšená rizika infanticidy často na svědomí chovatelé. O toto poznání se významnou měrou přičinil tým českých vědců vedený profesorem Luďkem Bartošem z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis Behavioral Ecology and Sociobiology.

V chovech koní je celkem běžnou praxí, když se říjná klisna veze k připuštění s cizím hřebcem. Po spáření se klisna vrací zpátky domů. Březost však bezmála ve třetině případů končí zmetáním (veterinární termín označující vypuzení plodu a placenty z dělohy před ukončením období březosti, potrat). Klisna tedy hříbě nedonosí, přičemž riziko je výrazně vyšší, pokud se klisna po návratu ocitá v blízkosti domácího hřebce. Naproti tomu klisny, které se páří s domácími hřebci, zmetají jen výjimečně. Na příčinu tohoto rozdílu vrhlo světlo další podivné chování klisen, jež se pářily mimo domov. Po návratu se usilovně snaží o spáření s domácím hřebcem. Pokud se jim to podaří, riziko ztráty plodu klesne. V případě, že se klisna k domácímu hřebci nedostane, je riziko zmetání vysoké.

TIP: Úřady v USA rozhodly, že kvůli úsporám usmrtí 45 tisíc divokých koní

Luděk Bartoš je přesvědčen, že odvozem klisny k cizímu hřebci navodí chovatel stejnou situaci, jako když se ve skupině divokých koní vydá klisna na zálety. Pokud zabřezne, hrozí jejímu mláděti smrt. Jak ukázalo pozorování Meeghan Grayové, vůdčí hřebec cizí „levobočky“ nesnáší. Klisna donucená chovatelem k nevěře, se snaží po návratu ošálit domácího hřebce. Páří se s ním, aby ho přesvědčila, že je otcem jejího budoucího mláděte a že na něj nemá důvod útočit. Pokud k tomuto triku nedostane příležitost, například proto, že hřebec je v jiné ohradě, pak organismus klisny ukončí probíhající březost. Potrat je jakousi prevencí proti infanticidě. Klisna raději neinvestuje síly a živiny do vývoje plodu, kterému by brzy po narození stejně hrozila smrt.

Syndrom cizího přízvuku je podle odborníků vzácný stav, který může doprovázet úrazy či poškození mozku. Lidem, kteří si podobnou událostí projdou se pak stává, že zdánlivě zničehonic začnou plynně mluvit cizím jazykem, případně se silným cizím přízvukem. Obvykle jde o dočasný stav, způsobený mimořádnou aktivací paměťových center během bezvědomí či úrazu.

Případ Emil Eganové je netypický tím, že jej nedoprovází zjevná příčina. Emil dva měsíce trápily silné bolesti hlavy a později jí zhrubnul hlas. Kolegové v práci si později všimli jistých změn v jejím projevu – její řeč byla pomalejší a stále méně zřetelná. Protože jde o typické příznaky mrtvice, Emil se rozhodla obrátit na pomoc lékařů. V této době již mluvila jen s velkými obtížemi.

Tohle není můj hlas

Vyšetření v nemocnici mrtvici vyloučilo, nicméně žena přišla o schopnost mluvit úplně. Po třech měsících hospitalizace byla propuštěna do domácí péče s doporučením, aby se co nejvíce šetřila, uvolnila se a odpočívala. Rozhodla se proto, že vyrazí na plánovanou do Thajska.

Změna prostředí měla blahodárné účinky – po pár dnech se Emil znovu rozmluvila. Vláda nad rodným jazykem ovšem není bez chybičky – rodilá Angličanka dnes zní jako ruská nebo polská přistěhovalkyně. Silný přízvuk se jí dokonce mění v závislosti na míře únavy. Občas tak Emil zní jako rodačka z Moskvy, jindy je její řeč italsky zpěvná a jindy zní jako přistěhovalkyně z Provence.

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Na správné výslovnosti nyní Emil pracuje s pomocí logopeda. Kromě problémů s jazykem občas bojuje i s lidskými předsudky, kdy ji lidé považují za cizinku. Pokud jde o další vývoj jsou lékaři velmi opatrní – může jít o dočasný stav, který se během několika měsíců upraví, je ale možné i to, že přízvuk s Emil zůstane už napořád.