Proslulý Boloňan Luigi Galvani přednášel od roku 1762 na univerzitě anatomii a působil jako profesor porodnictví na boloňské Akademii věd. V sedmdesátých letech se začal zabývat žabí anatomií a pustil se do pokusů, které měly odhalit účinky statické elektřiny na živočišné tkáně. Víceméně náhodou narazil na vskutku podivuhodné jevy. Během manipulace se žabími stehýnky zjistil, že pokud se nůžkami dotkne obnaženého nervu a venku právě zuří bouřka, svaly v končetinách se stahují podobně, jako když jsou vystaveny přímému působení elektřiny. Později se svými asistenty pozoroval, že ke kontrakcím dochází i ve chvíli, kdy k žabí končetině přiložil kovový skalpel a některý z pracovníků laboratoře právě pracoval s nedaleko stojícím elektrostatickým generátorem. Galvani tušil, že by mohl být na stopě něčemu zásadnímu. 

Živočišná elektřina 

Musel však znovu experimentovat. Na dvorku svého domu natáhl dva železné dráty, přičemž na jednom byly na měděných háčcích (které spojil přímo s nervem) zavěšeny končetiny nebohých obojživelníků, druhý drát se pak dotýkal chodidla žáby a byl zaveden do studny. Galvani pak už jen počkal na bouřku a sledoval, jak se při každém úderu blesku stehýnka pohybují jako za živa. Další pokus nebyl ani tak záměrem, jako spíš shodou šťastných okolností. 

Galvani si předpřipravil stehýnka pro pozdější použití a zavěsil je na kovové zábradlí. Překvapeně však pozoroval, že ačkoli na nebi nebyl ani mráček, stehýnka se přesto chvílemi stahovala. Došel k závěru, že statická ani atmosférická elektřina nejsou potřeba a ke smršťování dochází i ve chvíli, kdy se končetina dostane do kontaktu se dvěma různými kovy.

V dalších experimentech pak tuto tezi testoval a nakonec došel k závěru, že pravou příčinou kontrakcí je živočišná elektřina, která je produkovaná přímo organismem. Představoval si, že celé to funguje podobně jako takzvaná leidenská lahev (což byl vlastně první elektrický kondenzátor), přičemž nerv měl být pólem kladným, sval naopak záporným, a při jejich kontaktu došlo ke smrštění svalu. 

Spor s Voltou

Své závěry shrnul roku 1791 v práci De viribus electricitatis in motu musculari Commentarius (Traktát o elektrických silách při pohybu svalů). Spis vzbudil velkou pozornost a zaujal také italského fyzika Alessandra Voltu (1745–1827). Ten o objevech svého kolegy nejprve pochyboval, ale následně je osobně ověřil a začal se jimi důkladně zabývat. Nesouhlasil však s Galvaniho závěry o existenci „vnitřní“ živočišné elektřiny a postuloval, že kontrakce jsou způsobeny pouze elektrickým proudem, jenž vzniká na rozhraní dvou odlišných kovů a příčina pohybu je tak „vnějšího“ charakteru. 

TIP: Vynálezy, které lidé nechtěli: Rudolf Diesel a jeho sebevražedný motor

Galvani na svou obranu provedl mnoho dalších experimentů, během kterých ukázal, že kontrakce vznikají i bez přispění kovu, avšak Voltu nepřesvědčil a spor, který se mezi oběma rozhořel, pokračoval až do Galvaniho smrti v roce 1798. Volta se problematikou vzniku elektrického proudu zabýval dál a v roce 1800 představil světu první elektrický článek, takzvaný Voltův sloup. Teprve o mnoho let později se ukázalo, že Galvani měl svým způsobem pravdu – že přímo v těle opravdu vzniká slabé elektrické napětí.

Jednosměrný provoz Sluneční soustavy je důsledkem okolností jejího vzniku: Původní, prakticky beztvará zárodečná mlhovina se vůči svému okolí otáčela velmi pomalu. Následkem silného podnětu, zřejmě výbuchu supernovy, se začala smršťovat – a podle zákona zachování momentu hybnosti i rychleji roztáčet. To vedlo ke zplošťování pramlhoviny působením odstředivé síly do roviny kolmé k ose rotace. Smršťování mělo za následek růst hustoty a teploty plynu, což postupně vyústilo ve vznik hvězd z husté centrální části.

Zbývající materiál v okolí se rozpadal na planetesimály, jež se postupně slepovaly do větších zárodků planet, přičemž si zachovávaly původní směr oběhu. Časem se tak zformovaly planety, jejich měsíce i množství menších objektů. 

Obzvlášť velké planety a satelity si původní, tzv. prográdní směr oběhu Slunce uchovaly, stejně jako otáčení kolem vlastní osy ve stejném směru. Existují však výjimky: Venuše a Uran sice obíhají prográdně, první zmíněná planeta však rotuje v opačném směru a druhá má rotační osu skloněnou do oběžné roviny, takže při pohybu okolo Slunce „válí sudy“. V minulosti se zřejmě srazily s jiným rozměrným tělesem, což je od původního stavu odchýlilo. V případě Venuše se uvažuje i o možnosti, že její hustá atmosféra rotaci postupně brzdila, až ji zcela zastavila a otočila. 

Každá jinak

Každá planeta má osu rotace od oběžné roviny skloněnou jinak, v důsledku vlastního vývoje a vnitřní dynamiky, ale také gravitačního působení ostatních těles a velkých kolizí. Rovněž rotační periody oběžnic se liší, přestože v počátcích Sluneční soustavy se u většiny z nich shodně jednalo zhruba o osm hodin. Vlivem slapového tření se však periody prodlužují, přičemž u menších a méně hmotných planet k tomu dochází rychleji než u plynných obrů.

Nejvýraznější zpomalování otáčení je patrné u těles nejblíž ke Slunci, a v případě Venuše je rotace dokonce delší než doba oběhu (zde ovšem hraje roli i brzdění hustou atmosférou). Také rotační perioda Země se v důsledku měsíčních a slunečních slapů zpomaluje: V současnosti se pozemský den prodlužuje o necelé dvě milisekundy za století.

Planetární závody

Orbitální rychlosti planet nejsou stejné – čím blíž ke Slunci těleso obíhá, tím rychleji musí kroužit, aby si svou oběžnou dráhu udrželo.

• Merkur 47,4 km/s
• Venuše 35 km/s
• Země 29,8 km/s
• Mars 24,1 km/s
• Jupiter 13,1 km/s
• Saturn 9,7 km/s
• Uran 6,8 km/s
• Neptun 5,4 km/s

Tvůrci populárního YouTube kanálu Fishing Gang Azusa se minulý týden pochlubili vskutku nevšedním úlovkem – pestrobarevnou rybou, která jako by ani nepocházela z našeho světa.

Ve skutečnosti jde o kněžíka purpurového (Thalassoma purpureum), obvykle do půl metru dorůstající rybu, obývající útesy jihovýchodního Atlantiku a pobřežní pás Indického oceánu sahající od Rudého moře až po nejjižnější cíp Afriky. Kněžíci jsou neúprosní dravci, kteří žijí v hloubkách do 10 metrů pod hladinou a živí se menšími kraby, mořskými ježky, měkkýši a malými rybkami. Přestože mají poměrně chutné maso, jejich lov k jídlu není příliš rozšířený a nejčastěji se s nimi lze setkat v mořských akváriích. 

TIP: Změny pohlaví ve zvířecí říši: Může se slepice změnit v kohouta?

Podobně jako například klaun očkatý, umí i kněžíci měnit pohlaví. Na rozdíl od oranžového sympaťáka ale mění kněžíci pohlaví opačným směrem – původně samice se v pozdějším věku mění v samce (tzv. protogynní hermafroditismus). Opak, tedy postupný přerod samce v samici, je označován jako proterandrický hermafroditismus a pochlubit jím mohou zmínění klauni očkatí.

Invazní organismy mohou působit ohromné škody a paradoxně obzvlášť nebezpečné jsou ty atraktivní. Estetická přitažlivost je totiž často klíčem k úspěchu některých invazních rostlin či živočichů. Lidé je totiž rádi pěstují, případně chovají, a proto je s nadšením rozšiřují po celém světě.

Platí to i pro pozoruhodnou plovoucí vodní rostlinu tokozelku nadmutou (Eichhornia crassipes), které se kvůli elegantním blankytným květům přezdívá „vodní hyacint“. Původně pochází z Amazonie, odkud se jako okrasná rostlina tokozelka rozšířila po celém světě, tedy do oblastí, kde se teplota vody v sezóně pohybuje mezi 22-34 °C a v období klidu neklesá pod 10 °C. Tokozelka extrémně rychle roste a vytváří hustě zapojené plovoucí porosty, které dokonce unesou člověka. 

TIP: Ve Spojených státech se šíří invazní rostlina způsobující popáleniny

Když někde vyroste tokozelka, prakticky zablokuje celou vodní hladinu. Nedá se tam pak rybařit, koupat, ani plout. V tokozelce se daří malarickým komárům a plžům s motolicemi. Rostlina stíní vodu a snižuje dostupnost kyslíku, což ohrožuje plankton, ryby a další vodní živočichy. Kromě toho je velmi úporným plevelem rýžovišť, kde dovede zcela zničit úrodu. Není divu, že je tokozelka považována za jednu z nejhorších invazních rostlin světa.

Nejnověji se to potvrdilo v Iráku. Země, jejíž ekonomiku těžce poznamenaly nedávné konflikty, teď bojuje s prudkou invazí tokozelky. Tito plovoucí vetřelci se v Iráku ve větším počtu objevili zhruba před 20 lety, zvládli ale zaplavit slavné řeky Eufrat a Tigris. Obě řeky čelí vysychání a značnému znečištění, takže tokozelka je další pohromou, která ještě více zasáhne irácké hospodářství.

Britský princ Harry, vnuk královny Alžběty II., proslul občasnými výstřelky v chování, na které s chutí upozorňoval bulvární tisk. Zároveň ale platí, že v armádě s disciplínou problém neměl a naopak si zde vybudoval úspěšnou kariéru. 

V roce 2006 absolvoval vojenskou akademii v Sandhurstu, následně velel průzkumné jednotce v elitní gardě Blues and Royals, s níž se dostal na misi do afghánské provincie Hílmand. Ačkoliv zde působil v utajení (jinak v armádě vystupoval pod jménem Henry Wales), byl jeho pobyt po 10 týdnech médii prozrazen a princ musel být z bezpečnostních důvodů stažen.

Po návratu prošel leteckým výcvikem a jako pilot a operátor palubních zbraní helikoptér Apache se do Afghánistánu vrátil ještě jednou na přelomu let 2012 a 2013; tentokrát absolvoval celý operační turnus, jeho úkolem bylo vyhledávat a likvidovat bojovníky Tálibánu. Roku 2015 z armády odešel, dál ale pořádá Invictus Games, což je charitativní sportovní akce pro vojenské veterány; letos se bude konat 5. ročník.

Podle odvěkého práva si panovnice nárokuje vlastnictví každé divoké labutě, která v její zemi mávne křídly. Labutě velké se totiž považují za královské ptáky, symbol vysokého společenského postavení. Kdysi dávno dokonce aristokraté nechávali podávat pečená labutí mláďata při štědrovečerní hostině. 

Od roku 1186 se mnohé změnilo a labutě si na sváteční tabuli vyměnily místo s husami, dál ovšem patří ke královským opeřencům. Váže se k nim i stará tradice, která přežila až do 21. století – každoroční sčítání: Na Temži vyjedou labutí sčítači ve službách panovnice, zatímco na březích mírně bizarnímu zvyku přihlížejí zvědavci a novináři.

Rychle a rozhodně

Každoročně třetí týden v červenci usedají muži v bílých kalhotách do čerstvě nalakovaných veslic. Na znamení vrchního sčítače, srdečného 68letého Davida Barbera, se pak lodě seřadí na Temži, aby bylo možné labutě zahnat ke břehu a tam je spočítat, zkontrolovat i označit.

Sledovat sčítání sněhobílých zvířat s dlouhými krky znamená pro mnohé vrcholný zážitek. Elegantní vodní ptáci jsou mimo jiné velmi teritoriální, a přestože lze jejich anglický název přeložit jako „němé labutě“, rozhodně umějí pořádně zasyčet nebo si odfrknout.

Honáci plují po vodě, když vtom jeden z nich zakřičí: „All-up!“ Zaznamenali totiž pár dospělých ptáků, a dokonce s půltuctem mláďat. Muži ve veslicích je rychle obklíčí a zaženou ke břehu, kde opeřence jednoho po druhém vytáhnou z řeky za krk a svážou jim nohy tkanicemi. Vše je třeba provést rychle a rozhodně.

Nebezpečné drápy

Sčítání začíná v pondělí a 54letý veslař Roge Spencer si před obědem dává v hospodě U Labutě pár piv. Jeden z bílých ptáků ho pořádně škrábl do břicha. Mnozí si myslí, že nejnebezpečnější zbraň labutí představují silná křídla či velký zobák, ale pravda je jiná. „Musíte si dávat pozor na drápy,“ radí veterán Roge. „Labutě se živí trávou, takže zobák má jen trochu vroubkovanou hranu a jinak není nebezpečný. Možná vás maličko ozobají, ale to je asi tak všechno.“

Velcí letci prosluli útočným chováním, ocitnou-li se jejich mláďata v ohrožení. Tentokrát však byli po odchycení překvapivě klidní. Mladé labutě sice vydávaly trochu nespokojené zvuky, ale jejich rodiče zůstali nehybně sedět, spokojeně vyměšovali a nechali přihlížející děti, aby si pohladily jejich běloskvoucí peří.

Královnin „labutí muž“ v šarlatovém saku vyšívaném zlatem si dává dobrý pozor, aby si uniformu nezašpinil. „Mám na ní spoustu zlatých výšivek, takže kdybych spadl do řeky, šel bych rychle ke dnu,“ vysvětluje Barber, který si do námořnické čepice zasunul labutí pírko. Stejnou práci vykonává už 25 let a jeho předchůdce, kapitán John Turk, se dokonce dočkal bronzového pomníku u řeky.

Na zvláštní povolení

Někteří veslaři reprezentují královnu, jiní starodávné obchodní cechy Vintners a Dyers, tedy vinaře a barvíře, s velmi výjimečným právem vlastnit labutě. Nyní plují kolem Windsoru a snaží se dostat posledních pár tvrdohlavých ptáků ke břehu. Přitom projíždějí rákosem, z nějž si labutě stavějí hnízda. 

Sčítání se dnes odehrává jen na určitém úseku Temže, ale kdysi dávno probíhalo po celé Anglii, a to v podání veslařů plujících ve stovkách lodí po všech hlavních řekách a přítocích. Labutě ostrov osídlily nejspíš po poslední době ledové. Ve 12. století se pak zrodil propracovaný systém jejich vlastnictví, kdy panovnice udělovala zvláštní licenci lordům a určitým institucím jako univerzitám, opatstvím či právě obchodním cechům.

Jen pár šťastných

Šťastlivci, kteří obdrželi povolení a zaplatili poplatky, si opeřence značkovali – ostrým nožem jim ryli do zobáků svá poznávací znamení v podobě křížů, trojúhelníků či teček. Způsob možného vlastnictví britských labutí popsal Arthur MacGregor ve svém výzkumu z 90. let. Uvádí v něm, že v roce 1378 vznikla Kancelář strážce královských labutí a k roku 1405 nemohl ptáky nikdo vlastnit bez královnina svolení. 

Od poloviny 16. století pak platil přísný zákaz kosit trávu jeden a půl metru od jejich hnízd. Ničemný sedlák, který si ke snídani pochutnával na vejcích vzácných opeřenců, rušil je při hnízdění, nebo je dokonce pojídal, což bylo jednoznačně zapovězeno, dostal trest v šatlavě na rok a den.

V jiném světě

Dnes sčítání provádí jen šest lodí na 127 kilometrů dlouhém úseku Temže mezi Sunbury Lock a Abingdonským mostem. A ptáky samozřejmě nikdo nejí. „Jde nám především o vzdělávání a ochranu přírody,“ vysvětluje Barber.

Pokud se chcete akce zúčastnit coby diváci, stačí v centru Londýna nasednout na vlak a nechat se za pouhých 45 minut odvézt do jiného světa. Mrakodrapy velkoměsta se promění v obskurní hospody a nízké domky s až přehnaně upravenými zahrádkami, zatímco nad hlavou bez přestání hučí letadla mířící na mezinárodní letiště Heathrow.

„Jsem tak rád, že tu jsem a mám možnost to zažít,“ líčí nadšeně 70letý pilot v důchodu Richard Poad, žijící nedaleko na svém hausbótu. „Ta tradice je úžasná a je důležité vzdělávat mladé,“ tvrdí přesvědčeně a dodává, že výrostci často ohrožují labutě vzduchovkami. Fascinuje ho profesionalita sčítačů: Podle něj totiž předchozí generace představovala jen „bandu přiopilých pobudů“.

Rum na královnu

V den zahájení přijíždějí i novináři a posádky pro ně zapózují se sklenicemi rumu, načež jej vypijí se zvoláním „Na královnu!“ A sčítání může začít. Týmy položí svázané ptáky na trávník vedle sebe, zváží je a rychle je prohlédnou. Nejčastěji se labutě potýkají s tím, že se jim nohy zapletou do plastových sítí či rybářských vlasců, takže je sčítači musejí z pastí osvobodit. Nakonec napočítají 33 mláďat, což podle Barbera není vůbec špatné.

Labutě se potom rozdělí podle toho, zda patří Alžbětě II., nebo cechům. Koruna si obvykle nárokuje polovinu mladých ptáků, takže jich dnes 17 z 33 připadne královně a zůstanou neoznačení. Zbytek opeřenců náleží obchodním cechům a dostanou na nohu kroužek s číslem.

Sčítání jako záchrana

Při celém rituálu pomáhá Christopher Perrins, profesor z Oxfordu a královnin správce labutí. Spolu s kolegy v rámci studie zaměřené na úmrtnost majestátních bílých tvorů zjistil, že polykají drobné olověné splávky používané rybáři k vyvažování udic – a pomalu umírají na otravu. Na konci 80. let byl sice zmíněný materiál zakázán, načež se populace labutí zdvojnásobila. Perrins však varuje, že dnes je ohrožují agresivní psi i bezohlední vodáci, případně ztráta přirozeného prostředí. V roce 2018 navíc několik hejn z Windsoru zdecimovala ptačí chřipka.

Norman Ticehurst se věnoval studiu labutí na počátku minulého století. V roce 1926 přitom zpozoroval, že královská povolenka k jejich vlastnění, stejně jako každoroční sčítání prováděné už po několik staletí bílé opeřence zřejmě zachránily. Celý systém považoval za „jeden z nejzajímavějších experimentů kombinujících ochranu a chov ptáků, jaký kdy Anglie vytvořila“.

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

A profesor Perrins souhlasí. Jelikož šlechticové chtěli mít párek královských labutí například v hradním příkopu či panském jezeře, můžeme se krásou a elegancí vznešených tvorů na hladině kochat i dnes. „Je velmi vzácné, aby pták, kterého lze sníst a žije v hustě obydlené oblasti, neskončil na pekáči,“ vysvětluje akademik. „Kdyby labutě nebyly pro snoby tolik přitažlivé, zřejmě bychom tak velkou populaci těchto ptáků už dávno neměli.“ 

Každý kousek zdi pravoslavného kláštera Sucevita v Rumunsku pokrývá výjev z jiného světa. Fresky, namalované v průběhu patnáctého a šestnáctého století, jsou přímo inspirované byzantskou malířskou tradicí. Malby představují otevřenou obrazovou Bibli, ve které si mohli „listovat“ i nevzdělaní vesničané. Kromě vzdělávání negramotných věřících pomáhaly malby také odrážet rostoucí vliv protestantismu a především islámu. Klášter je mimořádný kvalitou svých fresek, ale není ve svém stylu rozhodně ojedinělý. V jeho okolí se nachází dalších třináct podobně zdobených staveb, které byly do fondu UNESCO zapsány už v roce 1993.

Marobud, vládce Markomanů, žijících v Čechách, vybudoval velký kmenový svaz, sahající od Dunaje zřejmě až k Baltu. Arminius vládl Cheruskům sídlícím mezi Veserou a Labem a proslavil se zejména drtivou porážkou Římanů v Teutoburském lese.

Mezi Markomany a Cherusky došlo v roce 17 k ozbrojenému konfliktu. Podle římského historika Tacita byli jejich vůdcové stejně mocní a stateční. Arminius, byť původně také římský spojenec, měl ale mezi barbary pověst bojovníka za svobodu, zatímco král Marobud spíše toho, kdo svobodu Germánů ohrožuje. Pokoušel se totiž v jádru svého kmenového svazu po vzoru Římanů vykonávat jistý druh svrchované vlády, na kterou společnost jeho království nebyla připravena. 

Římský poskok?

Před bojem si oba vojevůdci ostře vyčetli svoje vztahy k římské říši. Arminius prý Marobuda označil za zbabělce, zrádce vlasti a nohsleda římského císaře. Marobud ovšem nebyl císařovým vazalem a žil s římskou říší v míru za dobrých podmínek. Zvítězil Arminius a po bitvě měl Drusus, syn římského císaře Tiberia, zajistit mezi Markomany a Cherusky mír. Využil však svou misi zcela jinak.

Marobudova moc byla Cherusky značně oslabena, a tak ho chtěl Drusus zničit úplně. Podpořil proto jeho nepřítele Katvaldu, který proti němu vytáhl s mocným vojskem, podplatil přední markomanské muže a vtrhl do Marobudova královského sídla. Zde našel mimo jiné i římské markytány a kupce. Přišli sem na základě  ius commercii, práva, kterým Římané Markomanům umožňovali obchod s impériem, což byla jedna z výhod mírového soužití barbarů s Římany, ale stejně tak úspěšná metoda impéria, jak si pomocí římského zboží připoutat etnika za hranicemi.

Luxusní vězení

Marobudovi nezbylo, než hledat útočiště na území římské říše, kde žil už v mládí, možná jako rukojmí. V senátu císař Tiberius hovořil o tom, jak nebezpečného muže budou mít nyní pod kontrolou. Marobud pobýval v Ravenně ještě 18 let.

TIP: Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Podle Tacita lpěl Marobud až příliš na životě. Žil skvěle zaopatřený v důstojném sídle, ale zbavený veškeré moci. Jeho vojenskou družinu, kterou jistě odměňoval také luxusními římskými výrobky, Římané usadili v bezpečné vzdálenosti od něho, mezi řekami  Marus a Cusus, tedy někde mezi Moravou a Váhem.

Půjde-li vše podle plánu, v roce 2024 by měla dorazit na Měsíc NASA se svým novým lunárním programem Artemis. Astronauté tam stráví nějaký čas výzkumem i méně oficiálními aktivitami. Mimo jiné si tam nepochybně budou chtít odskočit na toaletu.

Jenomže, zřídit na Měsíci záchody, není jen tak. Ve skutečnosti je to náročná výzva pro inženýry i vědce. NASA se rozhodla, že v tomto případě osloví světovou veřejnost. Mezi lidmi nebývá nouze o dobré nápady a v tomto případě se takové nápady budou velice hodit. Pozoruhodné je, že této soutěže se může zúčastnit prakticky kdokoliv.

Program vývoje lunární toalety nese název Lunar Loo Challenge. Soutěž byla zahájena ve čtvrtek 25. června a poběží osm týdnů, na crowdsourcingové platformě HeroX. Je otevřena všem zájemcům, ze všech zemí. V poslední době jsme v této oblasti jako Česká republika zaznamenali úspěchy, takže by nebylo špatné na ně navázat.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Nejde přitom jenom o prestiž, která bude pochopitelně nemalá. NASA rozdělí mezi autory tří nejlepších projektů v kategorii dospělých, ať už jednotlivce nebo týmy, celkem 35 tisíc dolarů, čili téměř 840 tisíc Kč. Soutěžit ale mohou i juniorští vynálezci. Součástí odměny bude i příležitost hovořit o projektech s inženýry NASA, a také soukromá prohlídka Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu, když to dovolí pandemická situace. Uzávěrka přihlašování projektů je 17. srpna (2020) a s vyhlášením výsledků hlavní kategorie se počítá 30. září.