Za špatnou náladu po probdělé noci může tzv. bílá hmota, která se nachází pod mozkovou kůrou. Právě ona totiž při nedostatku odpočinku na lůžku ovlivňuje duševní rozpoložení, u každého ovšem jinak: U někoho si nevyspání ani nevšimnete, jiný může být podrážděný či rozrušený. 

TIP: Prospěšná nevrlost: Bručouni snáze překonají náročnější překážky

Vědci z University of Arizona zkoumali mozky 45 dobrovolníků, aby odhalili, co přesně popsanou nevrlost způsobuje. Zjistili přitom, že jedinci s celistvější a pevnější bílou hmotou jsou k nervozitě a vzteku po bezesné noci náchylní mnohem méně. 

Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saida tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Země ztělesňuje představy o divoké pouštní krajině, pohádkově svěžích oázách, beduínech a jejich velbloudech. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. Omán je zemí, která mnohé příjemně překvapí. Skrytým pokladem Arábie…

Vláha stačí i želvám

Převážnou část Ománu, zemi o velikosti Německa, tvoří rozsáhlá písečná poušť Rub al-Chálí neboli „Pustý kout“. Nacházíme se v oblasti obratníku Raka, přímo v pásmu rozpálených pouští. „Ománská zima“, nebo spíš chladnější období, vás zde může zastihnout mezi prosincem a únorem. Tou dobou panují na severovýchodě Arabského poloostrova teploty jako u nás v létě, tedy běžně kolem 25 až 30 °C. Zatímco střed Ománu tvoří vyprahlé planiny pouští, na jihu země okolo města Salalah se zvedá hornatá vysočina, která se neočekávaně staví do cesty letním monzunovým mrakům. Ano, až sem na území východní Arábie spadá vliv monzunových dešťů, a tak na jihu Ománu v létě prší.

V období dešťových srážek, které se nazývá Khareef, se vše zazelená a místní si užívají chladivé mlhy a mrholení. Je to úleva od jinak smrtícího horka. Poklesu teplot a vyšší vlhkosti využívají i mořské želvy karety obrovské, které během nocí připlouvají snášet vejce na zdejší nekonečné písčité pláže. Nejlepší místa pro noční pozorování želv jsou Ras al-Hadd a rezervace se střediskem v Ras al-Jinz.

Moře zatížená lovem

Želvy nejsou zdaleka jedinými obyvateli Arabského moře, které omývá ománské břehy. O bohatosti mořského života se lze přesvědčit na některém z místních rybích trhů, například v městečku Barka, hlavním městě Maskatu nebo ve starobylém přístavu Sur. Úlovky tuňáků, mečounů a plachetníků, mořských okounů a dokonce měsíčníků společně s přátelskými Ománci v tradičních pláštích a čepičkách kumma vytvářejí opravdu exotickou podívanou.

Otázkou je, zda Ománci využívají přírodního bohatství s mírou. Jisté je, že problémem se už stal komerční lov žraloků. Prodej sušených žraločích ploutví do Asie je velmi výnosným byznysem a drancování Arabského moře se začíná projevovat na nižších úlovcích a možném narušení rovnováhy mořské fauny. Snad již brzo budou i ve zdejších mořích zavedena opatření, která by chránila rozmanitost mořských ekosystémů.

Stromy rostou do nebe

Jako opačný pól mořského pobřeží lze v Ománu vnímat pohoří Al Hadžar, jehož vrcholy sahají na severu země až do výšek 3 000 metrů. Vápencová náhorní plošina strmě padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. Výhledy směrem dolů jsou fascinující, překvapují nás také dramatické tvary okolních hor. Pouštní horská krajina na jednu stranu inspiruje rozmanitostí tvarů, na druhou stranu je vápencová plošina rozpálená k padnutí. Ve stínu je sice během února příjemných 20 °C, na slunci ale přes 30 °C.

Na rozdíl od našich geografických podmínek zde s rostoucí nadmořskou výškou překvapivě přibývá stromů a jejich velikost se zvětšuje. Je to dáno ochlazením teplot v horách a tvorbou mlh, která je zdrojem alespoň minimální vláhy pro růst stromů, nebo spíš bizarních přerostlých bonsají. A tak je možné cestou na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu Džabal aš-Šám (3 009 metrů) procházet porostem několikametrových tují (zeravů), které až nápadně připomínají africkou savanu. Pohled do hlubin nedalekého „arabského Grand kaňonu“ neboli vádí Ghul vyvolává nelítostné závratě. Jeden krok před vámi se otevírá tisícimetrová propast.

Vzácný dar vody

Občasné přívalové deště vyhloubily do pohoří hluboká údolí, jimž se říká vádí. Jde o občasné toky, po většinu roku jsou to pouze lokální prameny zpravidla na konci hlubokého údolí. Náhlý kontrast při vstupu z rozpálené pouště do zelené oázy palem a svěžích terasovitých políček působí jako fata morgána. Tvrzení, že voda je život, platí v těchto pouštních končinách dvojnásob.

Precizní způsob hospodaření s vodou v síti zavlažovacích kanálků zvaných falážd byl cestou k oživení pouště. Háje datlových palem vytvářejí životadárný vlahý stín a zemědělská produkce z oáz stále živí nemalou část Ománců. Místní vodohospodář je dodnes v malých horských vesnicích osobou velmi váženou.

Místa pro zlé duchy

Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání, tyrkysově modrou vodou je často vidět až na dno několik metrů hlubokých kaňonů a soutěsek. Vádí Bani Chalid s rozsáhlým jezírkem je populární piknikovou destinací i pro místní. Velmi bohaté na vodu je také vádí Al Shab, kde je možné se značnou dávkou adrenalinu proplavat úzkou štěrbinou do malé jeskyně s vodopádem.

Obří jáma Bimmah Sinkhole (nedaleko hlavního města Maskatu) je v arabštině nazývána „dírou, kterou udělal v zemi kámen z nebes“. Ománci se tedy už dříve domnívali, že se jedná o kráter vytvořený dopadem meteoritu. Dnes však víme, že jde o propast. Zřícením stropu jeskyně vznikla přes 20 metrů hluboká a 50 metrů široká proláklina, do níž prosakuje slaná voda z nedalekého moře. Celá řada jeskynních systémů čeká v tomto koutě světa na objevení a prozkoumání. Dle zdejších legend totiž sídlí v jeskyních zlé síly a Ománci se do podzemí nehrnou.

Na hřbetu velblouda

Další tvář nám Omán ukazuje v poušti Wahiba, kde se rozkládají až 100 metrů vysoké duny z červeného písku. Region dostal jméno po jednom z beduínských kmenů, který zde stále žije. Snažíme se napodobit soužití beduínů s pouští a stanujeme přímo v dunách. V noci fučí silný vítr a ráno na nás čekají čerstvé vzory vlnek a čeřin na nekonečných pouštních záhybech. Načervenalý písek je všude, kam jen lidské oko dohlédne. Poušť Wahiba, zvaná též Sharqiya Sands, má rozměry 180 krát 80 kilometrů.

TIP: Kadidlo, myrha a Svatá země: Izraelský farmář se pokouší vzkřísit biblické rostliny

Pravda je, že beduíni již dnes nekonečné písky křižují spíše v džípech než na hřbetu velblouda. I tak nám ale pohled na „koráby pouště“ neunikne, protože ve městečku Al Mintrib na okraji pouště se právě schyluje k tradičnímu velbloudímu festivalu. Přípravy na dostihy probíhají v přátelském poklidu při popíjení kávy a pokuřování. Beduíni, kteří jsou po staletí obyvateli nehostinných pouští, osedlávají své velbloudy. Samotné dostihy jsou více o představení nejhezčích a nejudatnějších dromedárů, než o vítězi v rychlosti. I tak mě překvapuje, jak rychle velbloudi běhají. Z oblaků zvířeného prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt…

K zatmění Slunce dojde, když se Měsíc nasune před sluneční disk a zakryje ho. Náhoda tomu chtěla, že je naše hvězda sice asi 400× větší než zemský souputník, ale současně se od Země nachází zhruba 400× dál, takže zdánlivé rozměry obou těles při pohledu z povrchu naší planety zůstávají téměř stejné: asi půl úhlového stupně. Při splnění dvou podmínek – Měsíce v novu a současně v uzlu jeho dráhy, tj. na spojnici Země a Slunce – dojde k zatmění, jež označujeme jako úplné. Zářící disk fotosféry Slunce zmizí a pozorovatelé se po několik minut mohou kochat pohledem na rozzářenou stříbřitou korónu. 

TIP: Tuplovaná dávka tmy: Sluneční observatoř SDO zachytila dvojité zatmění Slunce

Situaci však komplikuje fakt, že Měsíc Zemi obíhá po eliptické dráze. Pokud se během úplného zatmění nachází okolo přízemí, tedy nejblíž planetě, je jeho zdánlivý rozměr větší než rozměr slunečního disku, a úplné zatmění je tak nejdelší. Nachází-li se však v odzemí, tzn. nejdál, je jeho zdánlivý rozměr menší a k zakrytí celého disku hvězdy nestačí. Z fotosféry tak kolem měsíčního disku zůstane zářící prstenec a potom mluvíme o prstencovém zatmění, při němž koróna vidět není. Jistou roli v rozlišení prstencového a úplného zatmění hraje i výstřednost dráhy Země kolem Slunce, tj. velmi málo se měnící zdánlivý rozměr naší denní stálice. 

Lidstvo trpí velmi rozšířenou a zároveň velmi nebezpečnou „epidemií“ vysokého tlaku. Mimo jiné jde o hlavní příčinu infarktů a mrtvic, které náležejí mezi největší „zabijáky“ současné doby. Lidé s vysokým tlakem jsou dnes často léčeni látkami ze skupiny ACE inhibitorů. Potlačují fungování enzymu ACE (podle anglického angiotensin converting enzyme), který je zodpovědný za zužování cév. Tato léčba ale bohužel přináší celou řadu nepříjemných vedlejších účinků.

Zdravá rýže

Některé potraviny, jako například ryby, vajíčka, mléko a některé rostliny, obsahují přírodní peptidy, čili krátké proteiny, které rovněž potlačují aktivitu enzymu ACE. Na rozdíl od léčivých preparátů ale mají méně vedlejších účinků. Naneštěstí izolace těchto látek z potravin, aby je bylo možné užívat v dostatečném množství, je velmi nákladná a časově náročná.

TIP: Nové geneticky vylepšené rajče je ideální pro městské farmaření

Čínští badatelé ve snaze vyřešit tento problém vytvořili umělý gen, který se skládá ze sekvencí celkem devíti takových peptidů omezujících enzym ACE, plus ještě jednoho peptidu, který uvolňuje stažení cév. Výsledný gen vložili do rostlin rýže a úspěšně vypěstovali rýži, která obsahuje velká množství uvedených peptidů.

Touto GM rýží pak vědci krmili laboratorní myši s vysokým tlakem. Záhy po nakrmení došlo u pokusných myší k významnému poklesu krevního tlaku, který se tím přiblížil normálnímu stavu. Příznivý pokles tlaku trval ještě týden po ukončení experimentu. U lidí by to mohlo fungovat podobně, přičemž podle vědců by k udržení normálního tlaku mělo stačit půl lžíce této GM rýže denně.

Francký král Chlodvík I. z dynastie Merovejců (481–511) se zasloužil o to, že Frankové přijali křesťanství a zvětšili svou říši o nová území. Podle legendy nosil Chlodvík původně na svém plášti nikoli znak vznešené lilie, ale odporné pohanské ropuchy. Možná to však bylo zcela jinak…

Květ hodný krále

V roce 507 porazil král Franků v bitvě u Vouillé Vizigóty a rozšířil svůj stát až k Pyrenejím. Bitva se odehrála u nevelké řeky poblíž města La Rochelle. Břehy byly v těch místech porostlé žlutými kosatci, které vítězný panovník přijal za svůj znak. Iris, označovaný v germánském jazyku Franků jako „lisbloem“ svedl následující generace k omylu, že šlo o „la fleur de lis“, tedy květ lilie. Tak se stalo, že roku 1179 se emblém kosatce dostal do zemského znaku Francie a pak do erbu francouzských králů jako zlatá lilie. Postupem let zdomácněla tato květina na více než pěti stech francouzských rodových erbech, znacích měst a korporací. Pak se dostala přes dynastii Anjouovců do Uher a také do české a moravské heraldiky.

U nás ji má ve znaku město Litomyšl. Z domácích rodů ji přijaly některé vladycké rodiny, mimo jiné Beřkovští ze Šebířova a Prakšičtí a Ždáničtí ze Zástřizl. Šest zlatých lilií zdobí i erb hrabat Bruntálských z Vrbna. Motiv lilie se objevuje i na obruči české svatováclavské koruny. Byl nepochybně inspirován francouzským vzorem.

Obrácené lilie

Symbolem Napoleonova prvního císařství se stala včela respektive cikáda. Nová dynastie totiž potřebovala tvar, který by připomínal zaužívané lilie a zároveň měl výrazný symbolický přesah. Včela jako symbol nesmrtelnosti a vzkříšení byla ideální. (Mrtví spartští králové se dokonce uchovávali v medu, aby jejich těla déle odolávala rozkladu.)

Motiv medonosného hmyzu byl nalezen v roce 1653 na hrobce Childericha I., což byl zakladatel dynastie a otec již zmiňovaného Chlodvíka. Motiv roje s devizou „Neužívá žihadla král, kterému se podobáme“ se objevuje i na plášti Ludvíka XII. (1498–1515).

V minulém roce došlo ve vesnici Devitsa, která se nachází ve Voroněžské oblasti na západě Ruska, k objevu hrobu, v němž byly nalezeny ostatky dvou mladých žen z národa Skytů. Ženy byly pohřbeny zhruba ve 4. století před naším letopočtem a podle jejich výbavy šlo o válečnice, které bojovaly na koních. Podobně pohřbených žen přitom odborníci v této oblasti již nalezli víc.

Zřejmě ale nešlo o obyčejné válečnice. Ruští odborníci se nedávno pustili do čtení genomu z lidských pozůstatků, které byly objeveny rovněž ve skytském hrobu, ale na Sibiři, již v roce 1988. Nacházely se uvnitř dřevěného sarkofágu ze 7. až 5. století před naším letopočtem, se zbraněmi, včetně bojové sekery, luku a šípů. Podle velikosti kostí šlo o dítě školního věku a badatelé si na základě objevených zbraní, mysleli, že jde o chlapce. Přečtená sekvence DNA ale přinesla překvapení – ve skutečnosti šlo o dívku, které bylo přibližně 13 let. 

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Objev podle vědců naznačuje, že se přinejmenším na lovech a možná i na vojenských taženích podílely nejen skytské ženy, ale i velmi mladé dívky. Jak se zdá, legendy a zprávy o bájných Amazonkách jsou do jisté míry pravdivé. Antický historik Hérodotos z Halikarnássu uvádí, že Amazonky bojovaly proti Skytům. Ve skutečnosti ale nejspíš šlo o ženy a dívky Skytů, které trénovaly, lovily a bojovaly společně s muži.

Město Hue představuje krásnou ukázku východoasijského chaosu obklopeného nádhernými pomníky historie. Vyrostlo na břehu Parfémové řeky a v 19. století se stalo císařským sídlem vládnoucí dynastie Nguyen. Jeho význam však neupadl ani ve století dvacátém, protože až do roku 1945, kdy jej vystřídala Hanoj, bylo Hue vietnamským hlavním městem. Později se země rozdělila na severní a jižní část a mezi metropolemi obou nových soupeřů – Saigonen a Hanojí – vypukl bratrovražedný boj. Hue se v tomto zápase nacházelo přesně uprostřed, nedaleko demilitarizované zóny.

Zakázané město

Podobně jako čínský Peking, i Hue má své Zakázané město. Ani jeho zákoutími nesměl svého času projít běžný smrtelník, ale dnes se starobylé brány otevírají všem. Metropolí pomalu protéká Parfémová řeka a rozděluje ji na novou a starou část. Nejde zrovna o rekordní veletok, měří pouhých třicet kilometrů. Ovšem na podzim, když do vody padají květy z okolních stromů a keřů, se z řeky line nádherná vůně – a odtud také pochází její poetické jméno.

Nedaleko se z rovinaté krajiny vynořují mohutné kamenné hradby obklopené vodním příkopem, jež se vinuly v délce úctyhodných dva a půl tisíce metrů a chránily Zakázané město. Málokdo dokáže odhadnout, kolik staveb a chrámů za nimi najde, a fantazie tak pracuje naplno. Stačí pár kroků a za tmavou bránou se najednou rozprostře svět jako z vietnamských pohádek. Město začal budovat Nguyen Phuc Anh, který v roce 1802 převzal nad Vietnamem kontrolu a prohlásil se za císaře. Jen pár měsíců po usednutí na trůn si lokalitu nedaleko řeky zvolil za svou rezidenci a nařídil tam vybudovat komplex se stovkami budov, na němž pak pracovaly tisíce lidí.

Ryby a draci

Jako první dojem ze Zakázaného města převládá nadšení i překvapení z toho, jak je okolní prostor obrovský. Za jednoduchou bránou zdobenou čínskými znaky se rýsuje první palácová stavba. Turistů tu není mnoho a převažují návštěvníci ze sousedních zemí a z Číny, jimž je místní architektura velmi blízká. Okrasná jezírka se hemží stovkami ryb – stačí jim hodit nějaké to sousto a téměř vyskakují nad hladinu.

Sídlo Thai Hoa dostalo přezdívku Palác harmonie a jistý soulad tu skutečně pocítíte. Podlouhlé zašpičatělé stříšky zdobí kamenní draci jako ochránci, před paláci se rozprostírají barevné záhony a z keramických květináčů vyrůstají bonsaje. Osmdesát lakovaných sloupů podpírá střechy, pod nimiž se ukrývají soukromé komnaty císaře. Většinu stěn krášlí barevné fresky: na první pohled působí jednoduše, ale jejich krása tkví v jemných detailech, ornamentech, kaligrafii a geometrických vzorech. V jedné z místností stojí i trůn, na kterém prý sedával samotný císař. Nosíval opulentní róbu prošívanou zlatem a zdobenou vzácným jadeitem a na hlavě klobouk s devíti draky.

Město bran

Jednotlivé oblasti Zakázaného města od sebe oddělují zdi s nádhernými branami, díky nimž dostalo Hue přezdívku Město bran. Ve vnitřním areálu paláce se nachází několik menších altánků, kde se dalo příjemně odpočívat. Za starou bránou se ozývají tóny orientální hudby – to jistá skupinka Vietnamců v tradičních oděvech hraje na dobové nástroje. Přesně taková muzika se nejspíš linula do uší císaře i před sto lety.

Také k významnému svatostánku The Mieu se vchází kamennou bránou s mytickými ptáky, rybami a mincemi, přičemž se jedná zřejmě o nejkrásnější portál v celém Hue. Chrám nechal v první polovině 19. století postavit císař Minh Mang a hlavním cílem tu není jen buddhistické rozjímání, ale rovněž uctění památky předků a oslava rodokmenu. Před vstupem se nachází devět obrovských tepaných bronzových uren, jež patřily prvním císařům dynastie Nguyen.

Mezi nejkouzelnější místa celého areálu se řadí i malé dřevěné budovy stojící přímo na jezírcích. Mají jednoduché vybavení a voní v nich jasmínový čaj. Typická vůně Hue se vám tak dostane hluboko pod kůži a bude vás s císařským městem spojovat navždy.

S chutí Pho Bo

V dnešním Hue, jako v každém větším vietnamském městě, panuje na silnicích chaos. Okupují je proudy motorek, a kdykoliv naskočí na semaforu zelená, rozlijí se prostorem jako dravá řeka. Mezi nimi se pohybují tuk-tuky a rikši, cyklisté s typickými zašpičatělými klobouky i obchodníci táhnoucí své vozíky se zbožím či pojízdným občerstvením. Kdo hledá rušný život, přijde si jistě na své v některé z uliček starého města. Jedna z nejživějších čtvrtí vyrostla u soutoku řek Huong a Nhung.

Mezi největší speciality místních jídelen patří tradiční polévka Pho Bo – hovězí vývar dochucený zázvorem, čerstvými klíčky, bylinkami a chilli. Vietnamci se zastaví, sednou si, hůlkami snědí všechno tuhé, zbytek vypijí a už se opět proplétají na motorce dál. Večer se pak oba mosty ve starém městě rozsvítí a ruch ulice neutichá, naopak – s přibývajícími hodinami pulzuje život stále silněji.

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

Na některých budovách dodnes uvidíte válečná hesla, protože místní nezapomněli na smutný rok 1968, kdy se o Hue bojovalo při severovietnamské ofenzivě Tet. Krvavé střety si vyžádaly tisíce mrtvých, přičemž na straně Jižního Vietnamu stáli i Američané a přišli o dvě stě svých vojáků. Mnozí však někdejšímu spojenci nemohou přijít na jméno, protože americká armáda masivně bombardovala i Zakázané město a velká část jeho pokladů tak nenávratně zmizela. 

Fotografie z boxerského zápasu konaného v malém městečku Stevetson poblíž kanadského Vancouveru byla pořízena dne 3. května 1913. Proti sobě nastoupili dvaadvacetiletý Ray Cambell, rodák ze San Francisca a boxer, který si v krátké době dokázal vydobýt skvělou pověst, a osmadvacetiletý aspirant na mistra světa v lehké váze Dick Hyland. Po patnácti kolech nakonec zvítězil Cambell, a to díky svému pravému háku, jak uvádí zprávička, která se dochovala v novinách San Francisco Call.

TIP: Historie nejoblíbenějšího sportu na Zemi: Od tvrdých chlapů po slečinky

Nešlo o nijak zásadní zápas, pozoruhodné je pouze to, že na pár vteřin určil každý z rozhodčích za vítěze jiného ze zápasníků. Co ovšem dnes vynikne právě až na kolorované fotografii, je množství krve, která oba borce pokrývá. Mnohé z ran a odřenin samozřejmě pocházejí z dřívějších soubojů a jen se nestihly zahojit. Na podobné obrázky však nejsme v dnešním boxu vůbec zvyklí: těla sportovců se natírají olejem, platí přísnější pravidla pro jednotlivé údery, zápasníci mají špičkovou lékařskou péči a zápasy zdaleka nejdou k hranici fyzického zničení. Dnes je také povoleno pouze dvanáct kol! 

Německá armáda v prvních letech války spoléhala také na původem čs. lehký tank LT vz. 38, který se v hojném počtu účastnil tažení v Polsku, Francii a později i úvodních bojů na východní frontě. Jeho spolehlivý podvozek a pohonné ústrojí posloužily i jako základ pro řadu dalších zbraní, od samohybných houfnic Grille až po stíhače tanků Marder III.

Legendární Hetzer

Zřejmě nejslavnější konverzí se stal stíhač tanků Jagdpanzer 38(t), známější pod přezdívkou Hetzer. Ten kombinoval kompaktní rozměry, výkonný 75mm kanon PaK 39 a na svou velikost vynikající balistickou ochranu díky zkosenému 60mm pancíři. Během války vzniklo v továrnách BMM (přejmenovaná ČKD) a Škoda Plzeň téměř 3 000 kusů.

Není proto divu, že po odchodu Němců jenom v těchto závodech zůstalo na tři stovky téměř hotových strojů a dalších několik desítek v různém stadiu kompletace. Po konsolidaci výroby obdržela ČKD v únoru 1946 zakázku na sériovou výrobu jak původních Hetzerů (nově označených jako ST-I), tak i výcvikové verze ST-III; u ní došlo k nahrazení kanonu pozorovatelnou pro instruktora a montáži pevné pozorovací věžičky na stropu nástavby.

Příliš složitý název

Škodovka mezitím dostala za úkol shromáždit a repasovat co nejvíce kanonů PaK 39, které následně produkovala pod označením vz.39/44N. Do konce roku 1948 opustilo linky ČKD 234 kusů ST-I a 50 strojů ST-III. Na základě ST-I později vzniklo i vyprošťovací vozidlo VT-III a plamenometný tank PM-I, u obou typů ale zůstalo jen u prototypů.

Po reorganizaci armády v roce 1949 pak byly ST-I a většina ST-III shromážděny do stavu tankosamohybných dělostřeleckých pluků 351 a 352, zatímco desítka ST-III putovala do tankového učiliště v Milovicích. Krátce na- to se stroje dočkaly přejmenování – ST-I se nově označoval jako SD 75/39-44, zatímco ST-III obdržel označení CPV (cvičné pásové vozidlo). Po další reorganizaci armády v roce 1950 pak došlo k rozdělení strojů do více tankosamohybných pluků či baterií samohybných děl přidělovaných pěším divizím.

Odchod do důchodu

S tím jak vozidla stárla, se ale počet pojízdných kusů neustále snižoval vinou chybějících náhradních dílů – například koncem roku 1956 mechanici rozebrali 30 obrněnců, aby zbývající vozidla udrželi v provozu. V říjnu 1958 pak armáda všechny SD 75/39-44 a CPV převedla do rezerv a uložila do skladů, kde zůstaly až do vyřazení z výzbroje v roce 1963.

TIP: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder: Nerovný souboj lovce a obra

Za zmínku stojí i fakt, že Československo dodalo mezi roky 1946 a 1950 celkem 158 strojů ST-I Švýcarsku, které je provozovalo pod označením G-13. Tato vozidla se lišila především instalací úsťové brzdy kanonu, absencí lafety pro kulomet na střeše nástavby a chybějící radiostanicí. Do roku 1972 byly všechny G-13 staženy ze služby a následně sešrotovány či uskladněny.

Na karmínový půvab rozkvetlých bramboříků nachových (Cyclamen purpurascens) se každoročně velice těšíme – po horkém létě přináší unaveným očím svěží orientální krásu, kontrastující s vyprahlým okolím. I když se však pohybujeme v místech výskytu těchto malých skvostů, musíme mít oči stále na stopkách. Atraktivní kvítky se totiž dokážou nenápadně skrývat v tmavých, maskovaných místech a v okolním podrostu mohou uniknout zraku nepozorného „stopaře“.

Jedovatá pochoutka divočáků

Brambořík nachový je vytrvalou bylinou z čeledi prvosenkovitých (Primulaceae). Jeho vědecký název Cyclamen purpurascens je odvozen od okrouhlé hlízy, protože kýklos v řečtině znamená kruh nebo kotouč. Půvabná rostlinka má ovšem i mnoho lidových názvů, například alpská fialka, zemskej sejr, svinský chléb, svinský ořech a podobně. Hlízy totiž s oblibou vyhledávají, vyrývají a konzumují divoká prasata.

Záliba divočáků v kulovitých hlízách bramboříku stojí za pozornost. Hlízy totiž obsahují jedovatý glykosid (saponin) cyklamín, který má velmi silné hemolytické (způsobující rozpad červených krvinek) účinky. Prasata jsou vůči působení jedu imunní, ale pokud by tuto část rostliny pozřel člověk, způsobí si záněty žaludku a střev, průjmy a křeče. V minulosti se ovšem bramboříkových hlíz používalo v lidovém léčitelství jako projímadla. Tinktura z nich byla zase nasazována proti revmatismu a srdečním neurózám. Na Sicílii využívali rybáři hlíz bramboříku nachového k omámení ryb.

Perský přivandrovalec?

V rodu Cyclamen je známo dvacet příbuzných druhů. Jsou rozšířeny především ve východním Středomoří, v Malé Asii a v Íránu. Konkrétně brambořík nachový se vyskytuje od francouzského pohoří Cevenny, přes Juru, vápencové obvody Alp od Provence až po Dolní Rakousko, Moravu, Maďarsko a lokálně zasahuje i na Balkánský poloostrov. Podle některých teorií se do Evropy dostal až z daleké Persie.

V Evropě nalezneme v přírodě kromě bramboříku nachového ještě na Slovensku endemický brambořík fatranský (Cyclamen fatrense) a v Itálii brambořík břečťanolistý (Cyclamen hederifolium).

Nechejte jej v přírodě

Bramboříku nachovému vyhovují listnaté lesy, háje a křovinné podrosty. Vyhledává humózní a vlhčí půdu, preferuje zásadité, tedy vápencové podloží. V České republice je původní výhradně na jižní a jihozápadní Moravě. V Čechách je jeho výskyt na několika lokalitách druhotný (vznikl po výsadbě člověkem).

Tato vzácná rostlina je zařazena mezi ohrožené druhy naší květeny a je jí poskytnuta plná zákonná ochrana; je rovněž zahrnuta mezi taxony, které jsou chráněny CITES. Litera zákona však bohužel nedokáže zabránit některým nezodpovědným barbarům v tom, aby vyrýpávali hlízy těchto vzácných rostlin ze země a zdobili jimi svoje zahrádky. Přitom každé zahradnictví nabízí zájemcům vyšlechtěné kultivary, které jsou k pěstování mnohem vhodnější.

Rodný list bramboříku nachového

Květy vyrůstají jednotlivě na 5–12 centimetrů dlouhých stvolech. Vytvářejí zvonkovitou korunku, která je vonná a složená z pěti korunních cípků. Ty mají karmínově až fialově červenou barvu, jsou stočené nazpět a vytvářejí světlejší korunní trubku. V květu nalezneme pestík a pět tyčinek.
Odborná literatura uvádí dobu květu od června do září, na lokalitách, které sledujeme, rozkvétá koncem července a kvete do října (v mírných podzimech až ojediněle do listopadu).

TIP: Magická oka tropických podražců: Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Listy jsou okrouhle srdčité (někdy i ledvinovité), nepravidelně vroubkované Na svrchní straně jsou listy tmavě zelené s bělavými kresbami, na spodní straně tmavě purpurově červené (což způsobuje barvivo antokyan).
Pod zemí má kulovitou (často poněkud zploštělou) zkorkovatělou hlízu, ze které vyrůstají vláknité kořínky. Oddenek je válcovitý a uzlovitý.
Nápadné kvítky jsou opylovány hmyzem, ale mohou se opylovat autogamicky (samoopylením). Plodem je tobolka se semeny. Ta obsahují lepkavou hmotu a jsou tak lákadlem pro mravence, kteří semena dokážou přemístit na poměrně značné vzdálenosti.