Přestože od průletu meziplanetární sondy New Horizons v těsné blízkosti Pluta už uběhlo pět let, vědecké týmy stále zpracovávají informace, které sonda získala. Jednou z nejčastěji skloňovaných teorií je, zda pod povrchem této trpasličí planety může existovat kapalný oceán.

Kde by se ale takový oceán na Plutu vzal a jak by mohl vydržet v kapalném stavu na trpasličí planetě s průměrnou teplotou −229 °C? Počítačové simulace japonských vědců například ukázaly, že oceán mohl na Plutu vzniknout během dávné kolize s jiným vesmírným objektem. V kapalném stavu by jej mohla udržovat izolační vrstva tvořená klatráty metanu. Experti z Arizonské a Kalifornské univerzity zase přišli s teorií podpovrchového oceánu tvořeného amoniakem, který brání jeho zamrznutí.

S dalším vysvětlením existence podpovrchového oceánu na Plutu nyní přichází tým Carvera Biersona z Kalifornské univerzita v Santa Cruz. Podle vědců má existence kapalného oceánu co do činění s rychlostí, s jakou Pluto během úsvitu Sluneční soustavy vznikl.

Horký vs. studený start

Biersonův tým je přesvědčen, že by existenci kapalného oceánu na Plutu mohl zajistit relativně rychlý vznik této trpasličí planety. Podle tradičních modelů vznikají objekty velikosti Pluta celé stovky milionů let. To by ale bylo pro existenci kapalného oceánu příliš pomalé – planeta by v takové případě teplo nezbytné k udržení kapalného oceánu v průběhu milionů let jednoduše vyzářila.

Nejnovější počítačové modely vzniku planet a podobných těles ale ukazují, že Pluto mohlo vzniknout daleko rychleji – nejdříve se mohly zformovat menší planetesimály a teprve jejich pozdějším spojením by vzniklo Pluto. V takovém případě by vznik Pluta trval pouhých 30 tisíc let, což je podle vědců dostatečně krátká doba k udržení dostatku tepla pro podpovrchový oceán.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Teorii „horkého startu“ Pluta podle Biersona podporují snímky, které pořídila sonda New Horizons. „Kdyby Pluto vzniklo jako ledová koule a teprve poté by došlo k roztavení ledu pod jeho povrchem, museli bychom na jeho povrchu pozorovat známky smršťování. Naopak postupně tuhnoucí kapalný oceán by se na povrchu projevoval expanzí. Ze snímků, pořízených sondou New Horizons ale vidíme spoustu dokladů expanze a žádné známky smršťování,“ vysvětluje Carver Bierson svou teorii.

V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry.

Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery.

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo dosud.

Čtyřicetiletý muž byl v polovině června přijat k hospitalizaci v nemocnici Maharao Bhimsingh Hospital v indickém Rádžasthánu. Důvodem byly přetrvávající dýchací potíže. Lékaři tak pojali podezření, že by se mohlo jednat o COVID-19. O dva dny později byl u jiného pacienta, se kterým muž sdílel nemocniční pokoj, skutečně diagnostikován pozitivní nález koronaviru. Muže proto personál preventivně přemístil na izolaci a připojili ho k přístroji na podporu dýchání.

Nešťastný kolotoč událostí

Ve stejný den přišla muže navštívit rodina. Vzhledem k vysokým teplotám, které v Indii nyní panují, příbuzní přinesli i přenosnou klimatizaci. Za normálních okolností by klimatizace zřejmě nebyla třeba, nemocniční klimatizační systém byl ale kvůli obavám z šíření koronaviru vypnutý a v pokojích tak panovalo nesnesitelné horko. V pokoji ale nebyla volná zásuvka a rodina tak odpojila jeden z připojených přístrojů, aniž by se poradili s personálem. Odpojeným přístrojem byl naneštěstí životně důležitý přístroj na podporu dýchání. Vzhledem k tomu, že měl vestavěnou záložní baterii, nejevilo se příbuzným jeho odpojení podezřelé.

Krátce po skončení návštěvy ale došlo na nejčernější scénář – baterie přístroje se vybila a pacient nebyl schopen sám dýchat. Alarm, který později zburcoval službu konající lékaře, přišel pro nebohého pacienta pozdě. I přes snahu lékařů byly veškeré snahy o resuscitaci pacienta marné.

TIP: Bláznivý Ir si vstřikoval do svalů vlastní sperma: Léčil tak chronické bolesti zad

Podle doktora Navin Saxeny bude po vypracování závěrečné zprávy pravděpodobně celá věc předána k řešení policii. Smutným paradoxem je, že posmrtný výsledek testu ukázal, že muž koronavirem nakažený nebyl a zřejmě se tak jednalo o onemocnění, které by ho za normálních okolností na životě neohrožovalo.

Arktické město Verchojansk se nachází za polárním kruhem na Sibiři, v ruské republice Sacha. Je to jedno z nejmenších měst v Rusku, které má dnes kolem 1 300 obyvatel, ale jejich počet neustále klesá. Zároveň jde o místo, kde zřejmě leží sibiřský Pól chladu, tedy oblast, kde byla zjištěna nejnižší teplota vzduchu při povrchu země. V únoru 1982 zde byla naměřena teplota mínus 67,8 °C.

Teď ale ve Verchojansku prožívají horké léto a zaznamenali jiný, ale poněkud znepokojivější rekord. V sobotu 20. června (2020) tam naměřili teplotu plus 38,0 °C. Pokud bude tento údaj oficiálně potvrzen, půjde o nejvyšší teplotu, která byla doposud naměřena za polárním kruhem. Zároveň se Verchojansk stal místem, kde byl zjištěn největší rozsah teplot na Zemi, který činí neuvěřitelných 105,8 °C. Hned následující den tam naměřili opět velmi vysokou teplotu 35,2 °C, což znamená, že nešlo o nějaký zcela mimořádný výkyv. Průměrné teploty v červnu zde přitom oscilují mezi 7 až 20 °C.

TIP: Pozitivní důsledek oteplování: Sibiř se stane lépe obyvatelnou

Rekordní horka v Arktidě, které souvisejí s postupujícím globálním oteplováním a změnou klimatu, mají závažné následky. Na mnoha místech Arktidy zuří požáry, které mohou přetrvat zimu v podzemních vrstvách rašeliny a poté opět propuknout na povrchu. Zároveň taje „věčně“ zmrzlá půda, permafrost, což vede k mnoha potížím a někdy i ekologickým katastrofám, například takovým, jaká nedávno nedávno potkala ruský Norilsk.

Seznam vesmírných objektů zahrnuje i celou řadu těch, které se v kosmu nacházet mohou, ale také nemusejí – v současné době jsou totiž jen hypotetické. Existují tedy teorie, v nichž se objevují a které popisují jejich vlastnosti, zatím jsme však žádný takový objekt spolehlivě nenašli. Přinášíme přehlídku těch nejpodivnějších…

1. Blitzar: Pulzar odsouzený k zániku

Ze vzdáleného vesmíru k nám přilétají extrémní rádiové výkřiky, tzv. rychlé rádiové záblesky (FRB, fast radio burst). O jejich původu vědci stále nemají jasno, vymýšlejí proto nejrůznější hypotézy. Některé z nich zahrnují také exotické objekty, jež by mohly rychlé rádiové záblesky odpalovat – například blitzary.

Mělo by se jednat o natolik hmotné neutronové hvězdy, že by se za normálních okolností zhroutily do černé díry. Před temným osudem je ovšem chrání odstředivá síla jejich zběsilé rotace. Působení extrémně silného magnetického pole však pulzar neustále brzdí a v jednom okamžiku už odstředivá síla nedokáže zhroucení bránit. Vznikne blitzar, magnetické pole objektu přijde o zdroj své energie a změní se ve výtrysk rádiového záření. 

Magnetické pole pulzaru předtím vyčistí okolí od kosmického prachu a plynu, takže kolem rodící se černé díry nezbývá žádný materiál, který by mohla pozřít. Proto nevznikají výtrysky rentgenového či gama-záření, jež jinak formování černých děr doprovázejí. 

2. Modrý trpaslík, černý trpaslík a železná hvězda

Velmi malé hvězdy, s mnohem nižší hmotností než Slunce, nezanikají žádnou spektakulární explozí a nehroutí se do černé díry, pulzaru či podobného exotického objektu. Místo toho velmi zvolna vychládají a mění se. Uvedené procesy jsou nesmírně pomalé, dokonce natolik, že v dnešním zhruba 13,8 miliardy let starém vesmíru zatím nemůžeme nalézt objekty, jež vychladnutím a změnami malých stálic vznikají. Proto zůstávají z technického hlediska hypotetické, i když se v nějaké podobě určitě někdy v budoucnu zformují.

Vědci předpovídají, že až dnešní červení trpaslíci – tedy hvězdy méně hmotné a méně zářivé než Slunce – za mnoho miliard let spotřebují své palivo neboli vodík, promění se v modré trpaslíky a budou slabě zářit bělomodrým svitem. V ještě vzdálenější budoucnosti se pak zřejmě stanou bílými trpaslíky. Uvedených hvězd dnes známe celou řadu, protože se objevují také po zániku stálic podobných Slunci. Bílí trpaslíci už jen slabě září, a jak se jejich energie postupně ztrácí, velice pozvolna vychládají – jakmile potom dosáhnou teploty okolního vesmíru, stanou se z nich černí trpaslíci. Bude to však nejspíš trvat neuvěřitelně dlouho. Odborníci odhadují, že bílý trpaslík, který zhruba za osm miliard let vznikne ze Slunce, vychladne do podoby černého trpaslíka asi za 10¹⁵ roků. To je biliarda čili tisíc bilionů nebo milion miliard let…

V naprosto nepředstavitelně vzdálené budoucnosti, asi za 101 500 roků, by se podle některých teorií mohly klasické hvězdy či jejich pozůstatky postupně přeměnit na železné stálice – studené železné koule, které by vytvořila studená fúze v důsledku kvantového tunelování (viz Slovníček). Při tomto exotickém procesu by se lehká atomová jádra hmoty, jež běžně utváří hvězdy, slučovala do jader atomů železa-56. Během dalších zhola nepředstavitelných (10¹⁰)⁷⁶ let by se pak tyto netečné koule železa postupně zhroutily do neutronových či podobných hvězd a černých děr.

3. Planckova hvězda: Krůček od singularity

V rámci teorie smyčkové kvantové gravitace, která konkuruje teoriím superstrun ve snaze propojit obecnou relativitu s kvantovou mechanikou, vznikla myšlenka pozoruhodné Planckovy hvězdy. Mělo by se jednat o objekt, jehož hustota energie odpovídá Planckově hustotě energie. Ta je nesmírně velká a rovná se 4,633 × 10113 J/m³ (joulů na metr krychlový). Tak extrémní hustota energie by přitom zabránila zhroucení Planckovy hvězdy do gravitační singularity (viz Slovníček).

Ve skutečnosti by však zmíněná stálice existovala jen krůček od takové singularity. Její hmota by odpovídala 10²³ sluncí, a přitom by byla stlačena do prostoru jediného atomového jádra. Obdobně hustý byl vesmír po uplynutí jedné jednotky Planckova času (zhruba 10⁻⁴³ sekundy) po Velkém třesku. Podle některých nových studií by se Planckovy hvězdy mohly nacházet v nitru černých děr, pokud ovšem zvítězí teorie smyčkové kvantové gravitace.

4. GEODE: Továrna na temnou energii

Někteří vědci nevěří, že v nitru černé díry existuje gravitační singularita, která se vymyká fyzikálním rovnicím i našemu chápání. Jednu z možných alternativ představuje hvězda temné energie.

Podobá se černé díře, má horizont událostí, ale uvnitř není gravitační singularita, nýbrž – rovněž stále hypotetická – temná energie. Když pak hmota z okolí projde skrz horizont událostí, měla by se zčásti nebo zcela proměnit na temnou energii. Podle uvedené teorie mohly brzy po Velkém třesku vzniknout primordiální hvězdy temné energie ze samotných fluktuací rozvířeného časoprostoru. Pokud zmíněné stálice existují, mohly by přispět k vysvětlení jevů souvisejících s temnou hmotou a temnou energií.

Velmi podobné hypotetické objekty představují tzv. GEODE neboli „generic objects of dark energy“. Měly by vznikat po zhroucení extrémně hmotných hvězd a ve svém nitru nemají singularitu, nýbrž temnou energii. Mohly se vytvořit z první generace stálic ve vesmíru, která zatím rovněž zůstává hypotetická. Tyto hvězdy se označují jako populace III a předpokládáme o nich, že byly nesmírně hmotné, a měly tedy jen velice krátký život. Pokud objekty GEODE existují, mohly by fungovat jako zdroje temné energie v kosmu. Někteří badatelé se domnívají, že gravitační vlny detekované gravitačními observatořemi lépe odpovídají srážce objektů GEODE než kolizi klasických černých děr.

5. Temnohmotová hvězda: Z úsvitu vesmíru

V době svého vzniku se kosmos v mnoha ohledech velmi lišil od podoby, v jaké jej známe dnes. Mohly v něm existovat i značně exotické objekty jako například tzv. temnohmotové hvězdy. Šlo o první stálice ve vesmíru a na rozdíl od těch dnešních obsahovaly kromě vodíku a špetky helia i nemalé procento temné hmoty – ovšem jen pokud ji tvoří hypotetické supersymetrické částice zvané neutralina. V nitru temnohmotových hvězd by nedocházelo ke klasické jaderné fúzi, která pohání záření současných stálic. Místo toho by v nich vznikalo teplo v důsledku anihilace částic neutralinové temné hmoty.

Temnohmotové hvězdy připomínají spíš oblak plynu než stálici a na povrchu jsou dost chladné. Pokud by některá z nich přežila do dnešních časů (což není příliš pravděpodobné), mohli bychom ji objevit podle toho, že by nějaké podezřelé mračno molekulárního vodíku vhodné velikosti vyzařovalo gama-záření, neutrina a antihmotu – za normálních okolností totiž takové oblaky nic podobného nedělají.

Karolině Meineke nebylo vinou společenských konvencí dáno žít s tím, koho skutečně milovala a tak z vděčnosti přeměnila vášnivou a opravdovou lásku na cit, kde nevládlo srdce, ale rozum. Na muže, který v ní probudil zakázanou lásku, ale nezapomněla ani v manželství a díky dopisům, které sepsala, můžeme pod roušku obestírající tajemství této na první pohled obyčejné ženy nahlédnout i my.

Dobře vychovaná slečna

Narodila se v Hildesheimu roku 1768 jako Karolina Charlotta Dorothea do rodiny generála Johanna von Linsingena. Když bylo dívce dvanáct let, zemřela jí matka. Baron Linsingen se snažil dělat všechno pro to, aby Karolina nestrádala. Zaplatil jí dobré vzdělání a tak se Karolina před očima měnila z  holčičky ve vzdělanou, inteligentní a bystrou slečnu.

Na anglickém trůně tehdy seděl Jiří III. pocházející z Hannoverské dynastie a Velké Británii a Irsku vládnul společně se svou manželkou Charlottou Sofií. Protože byl generál Linsingen jako hannoverský šlechtic důvěrníkem tohoto královského dvora, měla mladičká Karolina velmi nadějné vyhlídky na budoucnost, zvlášť když si ji na dálku oblíbila sama královna. Královně Charlottě Sofii, která byla na svou dobu nezvykle emancipovaná a pokroková, baron slíbil, že svou dceru pošle do Londýna jako dvorní dámu ihned, jak dokončí svá studia. 

Charlotta usilovala o co nejkomplexnější vzdělávání dívek a žen, zajímala se o přírodní vědy a podporovala například Mozarta. Poskytnout mladičké baronese ochranu pro ni bylo prioritou. Pod jejím vedením se mělo Karolině dostat toho nejlepšího vychování. Vztah mezi Karolinou a Sofií rozvíjený pomocí dopisů měl v budoucnosti mladé šlechtičny sehrát významnou roli. Britská královská rodina se pyšnila početným zástupem potomků. Z devíti synů a šesti dcer měl Karolině zkřížit osud Vilém, vévoda z Clarence, později korunovaný jako Vilém IV.

Už od útlého věku byl připravován na kariéru vojáka, protože bylo jasné, že na královský trůn nikdy neusedne. Ve třinácti letech jej poslali na jeho první plavbu. Stal se námořním důstojníkem. Vyznamenal se v bitvách a získal si uznání nadřízených a respekt ostatních mužů a chlapců, se kterými plnil službu. Drsná zkušenost na moři se na něm ale podepsala. Mladík zhroubnul, oddával se pitkám, hazardním hrám a večery trávil ve společnosti lehkých žen. Rodiče měli s princovým svérázným chováním dlouho trpělivost. Jednoho dne ale pohár jejich trpělivosti přetekl a tak se rozhodli neposlušného Viléma poslat do Hannoveru, do rodiny váženého barona Linsingena. „Tam snad trochu zkrotne, naučí se způsobům gentlemana a začne se chovat také trochu jako královský syn a ne jen jako námořník,” mysleli si rodiče.  

Floutek a víla

Na prince, který procestoval kus světa, prostředí městského domu velký dojem neudělalo. Svůj pobyt v Hannoveru vnímal znuděný floutek jako trest a v baronovi viděl jen lepšího žalářníka. Svůj názor ale rychle změnil, když poprvé spatřil jednadvacetiletou dceru svého vychovatele, krásnou a oduševnělou Karolinu. Vše, co jemu scházelo - citlivost, grácie, elegance a laskavost, našel u ní. Princ zcela ztratil hlavu. Viděl Karolinu jako éterickou múzu, ztělesnění krásy, citu a dobroty. Zahořel k ní láskou tak silnou, že zapomněl na všechno, co mu dosud přinášelo radost.

Pijatiky vyměnil za romantické procházky, karty za klasickou hudbu a společnost hereček a prostitutek za přítomnost něžné dívky. Karolina princovi nabídla své přátelství a později lásku.

Špatně skrývané vzájemné sympatie vyústily v zásadní rozhodnutí. Vilém Karolinu požádal o ruku a ta, vědoma si sice nerovnosti jejich společenského postavení a faktu, že jejich sňatek Vilémovi rodiče nikdy nepřijmou, souhlasila. 

„Naši lásku musíme skrývat, ale budeme jako muž a žena i před bohem,” slíbili si tajní milenci a na den šestadvacátých Vilémových narozenin naplánovali tajnou svatbu v lesní kapli. O skromném protestantském obřadu vědělo jen několik zasvěcených a svatbu se tak podařilo udržet v naprosté tajnosti po celý rok, během něhož se manželé tajně stýkali.

Karolina otěhotněla a mladí manželé se rozhodli podělit se o změnu svého stavu s rodiči. Vilém odjel do Londýna, kde promluvil s matkou, Karolina se svěřila otci. A skandál byl na světě. Společenské konvence vytvářely mezi oběma mladými lidmi hlubokou propast, kterou nemohlo nic překlenout. Ani láska nestačila. Královna Charlotta Sofie zuřila. Přestože dříve udržovala s Karolinou čilou korespondenci, nemohla nižší sociální status nové snachy překousnout. Dopisy, které jí začala posílat nyní, byly nenávistné a výhružné. Později ale královna zahrála na jinou notu a citlivé Karolině načrtla Vilémovu budoucnost. Pokud ve sňatku setrvá, zařadí se na okraj šlechtické společnosti. 

Na pokraji smrti

Co na to Karolina? Viléma milovala nade vše a tak se v jeho zájmu zřekla svého štěstí. Ke spokojenosti královny podepsala rozvodové dokumenty. Předčasně poté porodila chlapce. Dítě jí ale ihned odebrali a Karolina se nedozvěděla ani to, že ho pod jménem Hans Georg Meyer adoptovala židovská rodina.

Pro ubohou prvorodičku měl dvůr jinou verzi - dítě se prý narodilo mrtvé. Nervové vypětí a nesnadný porod s tak hrozným koncem, jakým byla domnělá smrt syna, si vyžádaly svou daň. Karolina vážně onemocněla. Blouznila v horečkách, slábla a ztrácela se před očima. Nakonec upadla do stavu, kdy vůbec nevykazovala známky života a lékaři ji považovali za mrtvou. Na scéně Karolinina života, či spíše jejího umírání, se ale objevil mladý ambiciózní lékař Adolf Meineke. Ten v neobvyklém fyzickém stavu odmítal vidět smrt a nesvolil k pohřbení těla, ačkoli puls nebylo možné nahmatat. 

Apeloval na rodinné příslušníky a přátele pacientky, aby na ni i nadále mluvili a nesmiřovali se s prohrou dříve, než bylo nutné. Sám jí třel chladné ruce a spánky, chytal se každé naděje. Nevzdával se. Skláněl se nad jejím tělem a už po tisící jí přikládal k ústům zrcátko. Talentovaný, ale podle kolegů trochu podivínský a chladný doktor byl pacientce sužované záhadnou chorobou maximálně odevzdán. Již nekolikátou noc bděl u jejího lůžka a snažil se v mrtvolně bledé ženě zachytit život. 

A Karolina? Ta zatím byla ještě stále v zajetí svých snů. Stále znovu a znovu si v nich oblékala své svatební šaty. Pod záminkou, že se jde podívat na východ slunce, odešla z  domu ještě za šera. Jistým krokem kráčela ke dveřím lesní kaple. Zvedla hlavu k obloze a pohlédla do sluneční záře. Náhle se začala propadat do podivného víru. “Co se to děje?” Bodavé světlo ji oslepovalo, na dlani ucítila dotek. „Viléme, jsi to ty?” vykřikla a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho ale neviděla a kaple se začala ztrácet v mlze. Nezřetelná postava k ní natáhla ruku. „Viléme, Viléme, neopouštěj mě!” křičela, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Začala rozeznávat interiér pokoje. Za ruku ji držel cizí muž. Na malou chvíli se usmál a poté jeho obličej opět nabyl předchozí vážnosti. „Vítejte zpátky, Karolino, jsem doktor Meineke.” 

Manželství z rozumu a vděčnosti

Karolina si ze své nemoci nic nepamatovala. Dozvěděla se ale, jak ji ten odhodlaný doktor zachránil život, jak o ní pečoval, když ji už ostatní pohřbívali. Byla pro něj cizí, a přesto o ni bojoval. Cítila k němu nesmírnou vděčnost a tak, i když se o vášnivé lásce nedalo mluvit, se za něj o dva roky později provdala.

Adolf Meineke nebyl jen lékařem, ale i chemikem a právě v oblasti chemie chtěl udělat kariéru. Společně s manželkou se odstěhoval do Berlína. Adolf si Karoliny vážil a nikdy jí nezavdal příčinu, aby jejich sňatek považovala za nešťastný. Narodila se jim dcera Henrietta a Karolina svou lásku obrátila k ní. 

Po několika letech v metropoli rodina přesídlila do Blanska, kde Adolf přijal lukrativní místo vrchního důlního rady. Dostal na zámku prostorný a krásný byt. Rodině nic nechybělo, ale maloměsto nemohlo Karolině nahradit Berlín se vší jeho kulturou a nespoutaností. Psala proto básně a oddávala se alespoň dlouhým procházkám v romanticky divoké přírodě kolem Blanska. Nezapomínala ani na svou dceru, které nakonec našla vhodného ženicha – správce blanenských železáren Karla Teubnera.

TIP: Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

Doktor Meineke a jeho žena se nakonec odstěhovali do Moravské Třebové. Dcera Henrietta ale zůstala s mužem v Blansku, kde ji matka často navštěvovala. Karolina se ještě dočkala narození své první vnučky. Při jedné z návštěv v roce 1815 tu umírá na celkové vysílení organismu. Bylo jí 46 let. 

Kytara Kurta Cobaina, se kterou frontman skupiny Nirvana nahrál v roce 1993 slavný akustický koncert, se na aukci v Los Angeles prodala za 6 010 000 dolarů, tedy zhruba 140 milionů korun. Šťastným majitelem slavného nástroje se stal šéf australské firmy na zvukovou techniku RØDE Peter Freedman.

TIP: Vědci tvrdí: Komu je přes třicet, už v hudbě nic nového neobjeví

Nástroj vyrobený v roce 1959, který Cobain koupil za 5 000 dolarů, se stal nejdražší kytarou, jakou kdy kupec na aukci získal. Freedman má v plánu vyrazit s kytarou a dalšími exponáty připomínajícími skupinu Nirvana na světové výstavní turné, přičemž výtěžek ze vstupného chce věnovat hudebníkům postiženým dopady koronavirové krize.

Zatímco absolutní letecká převaha Spojenců nad Německem v posledních měsících války byla zřejmá i běžným obyvatelům sledujícím stříbrné formace na obloze téměř denně, o situaci na pozemních frontách se nemohli přesvědčit sami. Mnoho z nich proto stále spoléhalo na přesvědčování propagandy, že „taktický“ ústup na frontách je pouze snahou získat čas – Goebbels tomu říkal „prostor za čas“. Stačí prostě už jen pár týdnů vydržet, než budou k dispozici „zázračné zbraně“, které vývoj války zvrátí a přinesou konečné vítězství.

Předchozí část: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (1)

Většina Němců důvěřovala prohlášením o neprolomitelné Siegfriedově linii na západních hranicích říše. A když útočníky nezastaví ona, pak jistě nedokážou překonat mohutný tok Rýna.

Přes krvavou řeku 

Je skutečností, že po relativně rychlém ústupu z Francie bránili vojáci Wehrmachtu hranice Říše velmi urputně. První německé město dobyté Spojenci – Cáchy – se stalo v říjnu 1944 dějištěm urputné bitvy, v níž Američané ztratili asi pět tisíc mužů a Němci dvakrát tolik. Hlavní překážku při cestě do nitra Německa však představoval Rýn. Wehrmacht houževnatě hájil levý břeh řeky a pouze v Alsasku se Francouzům a Američanům podařilo vytlačit je v prostoru Colmaru na pravý břeh už v únoru 1945.

Mnohem důležitější však bylo ovládnout střední tok řeky v průmyslové oblasti Porúří. Sedmého března padl do rukou amerických jednotek nepoškozený most v Remagenu, který se ustupujícím Němcům nepodařilo zničit. Na konci měsíce pak Američané překonali Rýn ve člunech jižně od Mohuče a Montgomeryho muži totéž dokázali na severu u Weselu. Němci utrpěli při obraně Rýna těžké ztráty – přišli o 60 000 zabitých a zraněných a téměř 300 000 zajatých mužů. Tyto pohromy se musely nutně projevit na morálce Wehrmachtu.

Podle průzkumu, který mezi německými vojáky zajatými na západě provedli Spojenci, jich důvěřovalo koncem března Hitlerovi 21 % (oproti 62 % na začátku ledna) a v německé vítězství věřilo pouhých 7 %. Poraženectví se šířilo jako nakažlivá choroba. Celé jednotky se dobrovolně nechávaly zajmout, či prchaly z fronty. Civilisté místo toho, aby se připojili k fanatickému odporu, jak si to přál Hitler, vyvěšovali bílé vlajky a bránili vojákům v budování protitankových překážek, aby zabránili dalšímu ničení a umírání. Na tuto „nemoc“ znali nacisté dva „léky“ – propagandu a represe.

Propaganda a represe

Druhé z možností se rozhodl chopit vedoucí hlavní kanceláře NSDAP Martin Bormann, který začátkem dubna zorganizoval kampaň mající přesvědčit vojáky, že válka se ještě dá vyhrát. Ze svých řad vybrala NSDAP zdatné řečníky, kteří oblečeni v civilu šířili propagandu od úst k ústům na nádražích, ve vlacích i v protileteckých krytech. Ba přímo za frontou připomínali svým soukmenovcům „masové vraždění Spojenců v Drážďanech“. Vojáky i civilisty to mělo strhnout k dojmu, že Britové a Američané útočící na jejich rodiny nejsou o nic lepší než bolševici. Agitátoři slibovali v brzké době protiútoky, které budou nabírat na síle, je třeba jen vydržet, než přijdou zázračné zbraně...

Tomu už ale opravdu věřili jen zaslepení fanatici. Ti, kdo si chtěli zachránit život, se vzdálili od svých jednotek a vydali se do nitra země většinou ke svým rodinám. Pokud je zachytila bezpečnostní policie (SiPo) a vrátila k jednotkám, mohli ještě mluvit o štěstí. Dne 15. února vydal ministr spravedlnosti Otto Georg Thierack výnos ustavující náhlé polní soudy pro civilisty, pro něž měly platit stejné tresty jako pro vojáky, kteří dezertovali nebo podrývali bojového ducha.

Popravy dezertérů i zbabělců

Ani Goebbels už nevěřil v přesvědčovací kampaň mezi vojáky a poznamenal si do deníku: „Na západě se teď už dá něčeho dosáhnout pouze brutálními zákroky.“ Tím měl na mysli popravy. Na sloupech a stromech podél cest se objevovalo stále více oběšených s hanlivými tabulkami jako „Nevěřil jsem ve vůdce“ nebo „Jsem zbabělec“.

Speciální motorizovanou jednotku, která měla chytat zběhy, nechal sestavit polní maršál Albert Kesselring poté, co 10. března převzal velení na západě po odvolaném von Rundstedtovi.

Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (3)

Už o tři dny dříve popravili čtyři důstojníky za neuposlechnutí rozkazu (pátý odsouzený už byl v americkém zajetí), když nedokázali vyhodit do vzduchu most u Remagenu. Verdikt vynesl takzvaný létající stanný soud (Fliegendes Standgericht), který vznikl na základě Hitlerova dekretu 9. března. Kesselring pak nechal rozsudek citovat, aby důstojníci svým vojákům dali odstrašující příklad a ujistili je, že od stanných soudů nelze čekat nic jiného než „krajní přísnost“. Stannému soudu velel sadistický generálporučík Rudolf Hübner, jehož Kesselring 28. dubna jmenoval velitelem obrany Mnichova. Než hlavní město Bavorska 30. dubna padlo, nechal zastřelit nebo oběsit na dvě stovky lidí.

Biomedicínští inženýři amerického technologického institutu MIT loni vyvinuli pozoruhodnou chirurgickou lepicí pásku, kterou je možné používat na vlhké biologické povrchy, tedy především v léčbě pacientů s rozmanitými poraněními. Teď svou lepicí pásku vylepšili tak, že je možné ji přilepit na živé vnitřní orgány a posléze ji opět bez potíží odlepit.

Zřejmě každý, kdo si někdy z těla odlepoval náplast potvrdí, že nejde o nikterak příjemný prožitek. Obyčejnou náplast tak logicky nelze použít v případě živých tkání vnitřních orgánů, například dýchajících plic nebo bijícího srdce. Xuanhe Zhao a jeho kolegové v MIT ale vymysleli takovou lepicí pásku, jejíž odlepování je pro orgány bezpečné.

TIP: Náplasti s proteinem lidských plodů by mohly léčit rány bez jizev

Badatelé vylepšili svou „chirurgickou“ lepicí pásku látkou zvanou glutathion. Jde o významný antioxidant, který se přirozeně vyskytuje ve většině buněk a tělo s ním nemá problém. V tomto případě právě glutathion zajistí, že tuto vysoce lepící chirurgickou lepicí pásku lze snadno a pevně přilepit k živému orgánu. A v případě potřeby je tuto pásku možné jednoduše deaktivovat použitím jedlé sody. V budoucnu by podobné bionáplasti mohly nahradit většinu chirurgického šití. Podle Zhaa je chirurgické šití technologií starou tisíce let, která by si již zasloužila odejít do zaslouženého důchodu.

Pátrání po pachatelích sarajevského atentátu bylo úspěšné. Do rukou policie padli téměř všichni jeho účastníci i jejich pomocníci. Zatčení byli umístěni do samovazby v sarajevské věznici a jejich vyšetřování skončilo 19. září 1914. Obžaloba je vinila především z vlastizrady a spiknutí, do něhož se zapojila cizí země – Srbsko.

V pondělí 12. října zahájil v budově hlavního soudu předseda tribunálu Luigi von Curinaldi dlouho očekávaný proces s celkem 25 lidmi. Většině pachatelů atentátu nebylo v době jeho provedení 20 let, takže podle platného práva nemohli dostat trest smrti. Obžalovaní byli lidé různých povah, což se projevilo na jejich chování během procesu. Někteří se snažili vykroutit a zmenšit svůj podíl viny na co nejmenší míru, jiní však vypovídali bez vytáček a svůj čin prohlašovali za správnou věc. 

Obětovali bychom všechny

Nedeljko Čabrinović vypovídal jako první už v průběhu 12. října 1914. Ukázalo se, že je to citlivý člověk, který několikrát projevil dojetí. Při čtení protokolu se svědectvím hraběte Harracha o posledních slovech Františka Ferdinanda se v očích atentátníka dokonce objevily slzy. Ohledně smrti vévodkyně z Hohenbergu útočníci vypovídali, že nebyla terčem atentátu a zabít chtěli jen následníka a případně též rakousko-uherského generála Potiorka, který v červnu 1914 odpovídal za bezpečnostní opatření při osudné návštěvě Františka Ferdinanda d`Este v Sarajevu.

Čabrinović byl při čtení rozsudku 28. října 1914 uznán vinným z velezrady a vraždy. Jelikož měl v době spáchání činu 19 let a pět měsíců, dostal s ohledem na tuto skutečnost nejvyšší možný trest – 20 let těžkého žaláře zostřených jedním postem (celý den bez jídla) měsíčně a vždy v den výročí atentátu tvrdým ložem. K výkonu trestu jej transportovali do vojenské věznice v Malé pevnosti Terezín, která byla společně s dolnorakouskou věznicí Möllersdorf určena jako místo pro osoby odsouzené vojenskými soudy k těžkému žaláři.

Čabrinoviće sem přivezli společně s Principem a Grabežem 3. prosince 1914. Umístěn byl v cele na samotce a své druhy již nikdy neviděl. Samota, hlad a zima v kombinaci s těžkými pouty vykonaly své a vězni se brzy zhoršila tuberkulóza, kterou trpěl již během procesu. Zemřel 22. ledna 1916 a skončil v neoznačeném hrobě na terezínském městském hřbitově. Roku 1920 byly Čabrinovićovy pozůstatky exhumovány společně s těly Principa i Grabeže a převezeny ke slavnostnímu pohřbení na hřbitov svatého Marka v Sarajevu.

Chtěl všeobecnou revoluci

Gavrilo Princip před soudem mluvil bez vytáček. Také on prohlašoval, že Žofie zamýšlený cíl útoku nepředstavovala, a doslova uvedl: „Nechtěl jsem ji zabít, došlo k tomu nešťastnou náhodou.“ Je ovšem otázkou, nakolik byla tato slova pravdivá. Vzhledem k nenávistným letákům v sarajevských ulicích častujících vévodkyni těmi nejhrubšími slovy a vyzývajících k její vraždě je možné, že měla být zabita společně se svým manželem a Potiorkem. Když však atentátníci viděli, jaký nesouhlas vyvolala vražda matky tří dětí, mohli začít vypovídat jinak. Pravdu se asi již nikdy nedozvíme a informaci o tom, koho skutečně chtěl či nechtěl zabít, si Princip vzal s sebou do hrobu.

Odsouzen byl ke stejnému trestu jako Čabrinović. V Terezíně skončil na samotce s desetikilogramovými pouty, což společně s podvýživou, zimou a nedostatkem čerstvého vzduchu zapříčinilo rychlé zhoršování zdravotního stavu. Fyzicky však nikdy týrán nebyl. V těchto podmínkách žil ještě tři a půl roku, i když trpěl tuberkulózou kostí. Od roku 1916 trávil čas střídavě na cele a v nemocnici, přičemž se s ním setkalo několik lékařů.

Vězeňský psy­chiatr MUDr. Martin Pappenheim později vydal své vzpomínky na Principa tiskem a díky tomu dodnes víme, co se atentátníkovi honilo hlavou. Svůj čin považoval za správný až do konce a lékař k tomu poznamenal: „Myslel si, že v důsledku opakovaných atentátů se může uskutečnit taková organizace, jakou si přál Danilo Ilić, a potom nastane všeobecná revoluce v národě.“

Gavrilo Princip nakonec zemřel 28. dubna 1918 v terezínské vojenské nemocnici. V době smrti už vážil pouhých 40 kilogramů. Vojáci z místní posádky jej tajně pochovali na zdejším hřbitově, ale jeden z nich, František Löbl, si pořídil nákres místa hrobu. Díky tomu mohly být 9. června 1920 Principovy ostatky exhumovány a společně s těly Čabrinoviće a Grabeže odvezeny do Sarajeva k pohřbení do společného hrobu příslušníků Mladé Bosny.

Následník byl Nemesis Slovanů

Trifun „Trifko“ Grabež se narodil 28. června 1895 a byl tak z trojice hlavních atentátníků nejmladším. U soudu pateticky obhajoval čin své skupiny a na předsedovu otázku, co měl proti následníkovi trůnu, odpověděl: „Stavěl jsem se proti němu z toho důvodu, že patřil k lidem, kteří přinesli veškeré zlo do Bosny. On byl Nemesis všech Slovanů, německý druh těch, co se stavěli proti velké ideji jihoslovanského státu. Podle názoru mého i Principova měl být proto zničen.“

Je pochopitelné, že výpovědi tohoto druhu Grabežovi v očích tribunálu jen přitížily. Proto byl také on odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, i když se 28. června 1914 k ozbrojené akci nakonec nedostal.

V Terezíně žil ve stejných podmínkách jako ostatní. O jeho stavu v posledních dnech máme svědectví dalšího z odsouzenců Iva Kranjeviće. Díky benevolentnosti jednoho z dozorců mohl Grabeže na cele navštívit a své dojmy později popsal takto: „Grabež ležel slabý a vyčerpaný. V tváři nevypadal tak špatně, a proto mě vůbec nenapadlo, že umírá. Říkal, že se mu zdá, jakoby se mu oslabil a klesl žaludek, proto nemůže jíst… Rozloučil jsem se s ním s nadějí, že se zítra opět shledáme a že budeme mít na stráži lepší vojáky, kteří nebudou překážet. Druhého dne však našli Trifka mrtvého – zemřel vyčerpáním ze stálého, dlouhotrvajícího hladovění.“ Trifko Grabež zemřel v Terezíně 21. října 1916. 

Nejvyšší tresty

V nejkomplikovanější situaci se během procesu ocitli ti ze spiklenců, kteří již v době atentátu měli víc než 20 let. V jejich případě totiž tribunál mohl vynést trest smrti a u pěti obžalovaných tak skutečně učinil. Na prvním místě šlo pochopitelně o Danila Iliće, který byl hlavní osobou zařizující technické záležitosti spojené s přípravou atentátu. Kromě něj dostali nejvyšší trest:

• Veljko Čubrilović (28 let), povoláním učitel v Priboji, podílel se na organizování pomoci atentátníkům během dopravy zbraní bosenským územím. 
• Mihajlo Jovanović (36 let), obchodník a podnikatel z Tuzly, který atentátníkům ukryl zbraně a v Doboji je předal Ilićovi.
• Jakov Milović (43 let), rolník z Obriježe, měl účast na dopravě zbraní Bosnou.   
• Nedjo Kerović (28 let), rolník z Tobutu, se také podílel na dopravě zbraní Bosnou.

Všechny rozsudky smrti však nebyly vykonány, protože císař František Josef udělil Milovićovi s Kerovićem milost a nový trest zněl v případě prvého na doživotí a u druhého na 20 let těžkého žaláře. Odpykávali si jej v möllersdorfské věznici, kde Milović zemřel 16. dubna 1916 a Kerović o šest dní později. U zbývajících tří odsouzenců byl trest smrti potvrzen a kat Alois Seyfried je popravil oběšením na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu 3. února 1915.

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

Podíleli se na atentátu

• Mitar Kerović (65 let), otec Nedja Keroviće, organizoval pomoc Principovi s Grabežem. Odsouzen byl na doživotí a zemřel 1. října 1916 v Möllersdorfu. 
• Vaso Čubrilović (17 let) patřil ke skupině sedmi atentátníků a dostal 16 let těžkého žaláře. Vězněn byl v Zenici a Möllersdorfu, kde nebyly podmínky pro život tak těžké jako v Terezíně. Válku přežil, roku 1918 jej propustili, načež se stal učitelem v Sarajevu. Později působil jako profesor bělehradské univerzity a po druhé světové válce jej čekala politická kariéra. V jugoslávské vládě zastával funkce ministra zemědělství a později ministra lesnictví. Zemřel v Bělehradě 11. června 1990 jako vůbec poslední z atentátníků. 
• Cvjetko Popović (18 let) byl dalším ze skupiny atentátníků. Trest v jeho případě zněl na 13 let těžkého žaláře. Věznění přežil a později pracoval jako profesor filozofie a kurátor muzejních sbírek v Sarajevu. Je zajímavé, že ve stáří svůj podíl na atentátu odsuzoval. Zemřel 9. června 1980. 
• Lazar Djukić (18 let) patřil k Ilićovým spolupracovníkům. Odsouzen byl k 10 letům a v Terezíně se u něj následkem věznění projevila duševní porucha. Zemřel v psychiatrické léčebně v Praze 19. března 1917. 
• Ivo Kranjčevič (19 let) věděl o přípravách atentátu a neoznámil to úřadům, za což dostal 10 let. Vězněn byl v Terezíně a podařilo se mu přežít. 
• Cvijan Stepanović (37 let) byl za pomoc při dopravování zbraní atentátníků do Tuzly odsouzen k sedmi letům. Věznění přežil.
• Branko Zagorac (19 let) dostal za neoznámení příprav atentátu tři roky. Věznění se mu podařilo přežít.
• Marko Perin (17 let) byl za stejný přečin odsouzen ke stejnému trestu. Zemřel v prosinci 1914 v bosenské věznici Zenica.  

Dalších devět obžalovaných bylo pro nedostatek důkazů osvobozeno.