Petra Horálka zná málokdo, mezi odborníky přitom platí za špičku v oboru. Jeho snímky jsou tak působivé, že už víc než dvacetkrát získaly prestižní ocenění NASA. Český fotograf a popularizátor astronomie pracuje především v noci, aby mohl zachytit fascinující úkazy temného nebe.

Daleko od města

„Obloha mě uchvátila, protože je pestrá a neustále přináší něco nového, ačkoliv to mnozí ani nevědí. Právě to tajemno mě naprosto fascinuje,“ líčí Horálek. Noční nebe si ho podmanilo už jako malého, a později proto vystudoval astrofyziku. Jelikož mu však nestačilo nechávat si krásy oblohy pro sebe, rozhodl se ji fotografovat.

Aby mohl podmanivé úkazy nechat vyniknout a zaznamenat je, potřebuje co největší tmu. „Bohužel nás trápí světelné znečištění, které je stále silnější, proto ve městech mnoho neuvidíme. Čím dál od něj se však vydáme, tím lépe můžeme pozorovat například Mléčnou dráhu, různé mlhoviny, a dokonce i některé jasnější komety,“ dodává.

Vzácné úkazy

Pokud chcete v Česku zažít jedinečnou nebeskou podívanou, musíte zamířit do tzv. oblastí tmavé oblohy. Konkrétně se jedná o části Jizerských hor, Beskyd a také okolí Manětína. „Existují ovšem i lokality, které nejsou oficiálně vyhlášeny, a myslím, že jedny z nejkrásnějších najdete v jižních Čechách, na Šumavě a v Novohradský horách. Tam lze pořád spatřit nedotčené noční nebe,“ líčí fotograf.

Sám za tmavými oblastmi a nejpozoruhodnějšími nebeskými úkazy vyráží také do zahraničí. „Úplné zatmění Slunce, někdy i zatmění Měsíce a další podobné jevy od nás pozorovatelné nejsou, takže nezbývá než cestovat daleko do míst, odkud konkrétní úkaz viditelný je – třeba i na druhý konec světa,“ usmívá se.

Ocenění NASA

Ojedinělých schopností Petra Horálka zaznamenat půvab úkazů na obloze si povšimla rovněž americká vesmírná agentura NASA a již víc než dvacetkrát mu udělila ocenění za „astronomický snímek dne“. 

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

„Jeden z nich vznikl loni jednadvacátého ledna, kdy jsme s přáteli pozorovali úplné měsíční zatmění na Kapverdách. Když jsem ho sekvenčně snímal, nejdřív jsem si toho nevšiml – ale později jsem zjistil, že na Měsíc v tu chvíli dopadl asteroid. Jde o vzácný úkaz a šance, že ho zachytíte v takové konstelaci, je jedna k desítkám tisíc,“ vysvětluje fotograf a skromně dodává: „Některé oceněné fotografie přitom pocházejí i z Česka, což pro mě znamená asi největší poctu.“ 

Již od dob antiky byla, snad s výjimkou gotiky, centrem evropského výtvarného umění italská města a především Řím. Sem přicházely generace malířů, sochařů i architektů, aby se od Italů přiučily jejich znalostem, inspirovaly se a nechaly se pohltit duchem minulosti. Mezi nimi byl také mladý Francouz Jacques Louis David, který v Římě strávil pět let. Když odcházel, jako by se s ním zvedla i múza výtvarníků a s nadsázkou by se dalo říci, že Davidovi se podařilo přenést centrum umění z Říma do Paříže. 

Ve víru klasicismu

Když byl francouzský obchodník Louis-Maurice David roku 1757 zabit v souboji, převzali výchovu jeho syna Jacquese Louise strýcové, kteří pracovali jako architekti. Ti si přáli, aby synovec pokračoval v jejich kariéře. Mladý David si ale vymohl, že bude studovat malířství. Přestože byl talentovaný, až na čtvrtý pokus získal cenu Prix de Rome, díky které odešel roku 1775 na stipendium do Říma. V té době oslnily město výsledky vykopávek v Pompejích a Herculaneu. Antikizující vlna se projevila mimo jiné rozšiřováním sbírek antických starožitností. 

David sice studoval práci Michelangela, Raffaela či Guida Reniho, ale právě návštěvy antických památek a studie antických reliéfů a soch ovlivnily jeho tvorbu nejvíce. A to nejen pozitivně. Mnohým obrazům by se dalo vyčíst, že jim chybí hloubka, a že postavy svojí modelací připomínají kamenný reliéf. Také antický námět jako takový nebyl v novověkém malířství Davidovým objevem. Ze stejných pramenů čerpali mnozí renesanční a barokní umělci.

Na druhou stranu byla jeho touha po přiblížení se antice v různých ohledech natolik silná, že když v roce 1788 maloval obraz Láska Parida a Heleny, nechal si prý zhotovit rekonstrukci antického nábytku. K námětům z bájí starověkého Řecka a Říma se v průběhu celého života vracel a s velkou pravděpodobností by právě tato poloha Davidovy práce stačila k tomu, aby se stal hlavním představitelem klasicismu a vzorem pro mnohé další umělce. Avšak jeho tvorba jakoby měla dvě tváře. Jedna z nich byla pevně daná tím, čemu se naučil v Římě, a druhá – z historického hlediska mnohem zajímavější – měnila svůj výraz podle aktuální politické situace ve Francii. 

Maska republikána 

Svá raná díla maloval Jacques Louis David pro Ludvíka XVI., avšak když ve Francii vypukla roku 1789 revoluce, nadšeně se přidal na stranu republikánů a hlasoval pro královu popravu. Aktivní účast na utváření francouzských dějin měla nemalý vliv i na volbu Davidových námětů.

Tvorba malíře, který se až doposud snažil dosáhnout ideálu antické krásy, se stala součástí hnutí, které staré zvyky a ideály bořilo. Tento Davidův obrat by mohl na první pohled působit překvapivě. Britský historik umění Ernst Hans Gombrich však pro něj našel jednoduché vysvětlení: „Francouzští revolucionáři se rádi považovali za znovuzrozené Řeky nebo Římany a jejich obrazy stejně jako jejich architektura byly odrazem toho, čemu se říkalo římská ušlechtilost.“ A nebyly to jen nové náměty.

Revoluce Davidovi přinesla i novou pracovní náplň: navrhoval kostýmy a kulisy pro propagandistické slavnosti, plány na zkrášlení Paříže, reorganizoval uměleckou výchovu a navíc měl moc nad uměleckými událostmi v zemi. 

Dne 12. července 1793 navštívil David svého přítele Jeana-Paula Marata. Předseda klubu jakobínů, poslanec Konventu a jedna z vůdčích postav revoluce, trpěl kožní chorobou, kvůli které trávil dlouhé hodiny v léčebné lázni, kde také přijímal návštěvy. Ta, již přijal den poté, co u něj byl David, se mu stala osudnou. Byla jí monarchistka Marie Charlotte Cordayová, která Marata probodla dýkou. Okamžik, kdy z Marata vyprchávají poslední zbytky života zachytil David na jednom ze svých nejslavnějších pláten, nazvaném Smrt Maratova (1793).

David při jeho tvorbě využil znalosti prostředí, ve kterém se vražda odehrála. Zachyceny jsou detaily jako zelený ručník, či pero, které drží Marat v jedné ruce, zatímco v druhé svírá dopis od své vražedkyně, na němž je čitelné každé slovo. Proto by se mohlo zdát, že se jedná o fotograficky věrné zachycení situace. To však není pravda. Maratova podoba je idealizovaná a například po jeho kožních problémech není na obraze ani stopa. Tato idealizace má až náboženský charakter. Postava záměrně připomíná Krista na výjevech s námětem piety či snímání z kříže. Celý obraz bývá označován za pomník mučedníkovi. 

Malíř císařství

S převraty revoluce přišel i Davidův pád. Byl zatčen a jen shodou šťastných náhod nebyl popraven jako Robespierre. Cit, který ho poutal k Robespierrovi, přenesl na jiného francouzského vůdce – na Napoleona Bonaparta. I on měl kladný vztah k umění klasického Řecka a Říma a podporoval shromažďování antických pokladů a jejich odlitků v Louvru. Napoleon byl také milovníkem divadla. Za patnáct let své vlády shlédl na 374 divadelních představení, některá z nich i vícekrát a dokonce jednomu z herců radil, jak správně ztvárnit císaře Nera. Davidův styl na obrazech znázorňujících Napoleona se stal dvorštějším. Navíc tato plátna často působí jako zachycení vrcholného okamžiku nějaké divadelní hry.

Mezi první z Davidových obrazů Napoleona patří několik variant pláten s námětem mladého generála překračujícího Alpy. Pokud v případě Marata David přikročil k částečné stylizaci do role mučedníka, jezdecký portrét Napoleona je Davidovou naprostou oslavou romantického hrdiny. Tohoto účinku David dosáhl nejen postojem koně a oblečením, ale i díky jménům Hanibala a Karla Velikého, která se společně s tím Bonapartovým objevují vyryta na kamenech v popředí plátna. 

Vztah politika s malířem byl přínosný pro obě strany. Davidovy obrazy se staly oslavou císařství a Napoleon za ně zahrnul malíře poctami. Za obraz Korunovace Císaře Napoleona I. a císařovny Josefíny (1805–1807) byl David jmenován důstojníkem čestné legie. Také tento obraz, na kterém David zachytil korunovaci v katedrále Notre-Dame, není přesným zachycením historického okamžiku, i když díky němu máme dnes alespoň částečnou představu o tom, jak událost vypadala. Na obraze je například vypodobněna Napoleonova matka, která však v té době pobývala v Římě.

Exil v Bruselu

Na své politické názory měl doplatit David i po Napoleonově pádu. Po návratu rodu Bourbonů na francouzský trůn odešel do bruselského exilu, kde vytvářel plátna inspirovaná antickou mytologií a literaturou, případně portrétoval členy Konventu, kteří společně s ním opustili Francii.

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Co se stylu týče, mluví se o ztrátě vnitřního náboje, či dokonce o poklesu umělecké kvality. Přesto dodnes Davidova plátna vyvolávají dojem, že jejich prostřednictvím známe tváře klasických hrdinů. A při pomyšlení na Napoleonovu podobu se nám jako první vybaví právě jeho obraz Napoleona překračujícího Alpy. Koho by při pohledu na toto plátno napadlo, že Napoleon přecházel Alpy na mule a schoulený do šedého pláště?

Po překročení Rýna a obklíčení německých vojsk v rúrské kapse se Američané valili dál na východ. Hlavní úkol připadl Bradleyho 12. skupině armád, postupující středem Německa, na severu mu měla krýt levé křídlo Montgomeryho 21. skupina armád a na jihu Deversova 6. skupina armád a Pattonova 3. armáda. Vrchní velitel západních Spojenců Dwight Eisenhower se rozhodl, že nebude usilovat o dobytí Berlína, místo něj se hlavním cílem stalo Lipsko.

Národní pevnost

Po jeho obsazení a navázání kontaktu s Rudou armádou by bylo Německo rozděleno vedví. Montgomery těžce nesl toto rozhodnutí, které ho připravilo o možnost pokusit se dorazit do Berlína jako první. Místo toho měl pouze postupovat podél pobřeží a odříznout německé jednotky na Jutském poloostrově. Naopak na jihu se očekával vzhledem k hornatému terénu a také německé propagandě vytrubující báchorky o „nedobytné Alpské pevnosti“ tvrdý odpor nepřítele. Pevnost v horách, kterou mělo údajně bránit 100 000–200 000 vojáků a esesáků, však existovala jen v Goebbelsových propagandistických prohlášeních.

Prohnaný ministr dokonce zorganizoval zvláštní jednotku, která měla šířit informace o obranných systémech bunkrů a pevnůstek, podzemních skladů, továrnách ukrytých v horských úbočích, aby je neobjevil letecký průzkum. A přestože je ani přes největší snahu průzkumné letouny skutečně neobjevily, sám generál Bradley pevně věřil v existenci tohoto posledního hnízda odporu. A to na základě hlášení zpravodajců (vycházejících bezesporu ze zpráv šířených Goebbelsovými muži), kteří varovali, že do Alp míří vlaky naložené děly nového typu a vybavením pro leteckou továrnu.

Bez ohledu na propagandu slibující zvrat v posledním okamžiku díky zázračným zbraním či rozkolu mezi Spojenci si většina vysoce postavených důstojníků Wehrmachtu a nacistů uvědomovala, že porážka je neodvratná. Z nejrůznějších důvodů, ať už z neschopnosti nést zodpovědnost za zničení vlastní země či strachu z toho, jaké je čeká zacházení od vítězů, se mnozí rozhodli pro sebevraždu. Maršál Model, velitel skupiny armád B obklíčené v Porúří, se zastřelil 21. dubna, neboť pokládal za „nemyslitelné, aby se polní maršál nechal zajmout“. 

Papírové divize

Rudá armáda zahájila 16. dubna hlavní útok na Berlín, který bránilo proti dvěma a půl milionu rudoarmějců asi tři čtvrtě milionu mužů, chlapců a starců v 85 divizích (většina z nich však nedosahovala plných stavů a mnohé existovaly jen na papíře). Oproti tomu Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil v Evropě (SHAEF) disponovalo 10 000 letadly a pozemními jednotkami o síle 94 plně vyzbrojených divizí. Němci oproti tomu na západní frontě měli podle odhadů Spojenců 64 divizí, které nebyly o nic lepší v kondici než ty na východě. Některé byly jen skupinkou štábních důstojníků, kteří se snažili shromáždit aspoň pár vojáků, kterým by mohli velet, další představovaly nesourodý slepenec různých pěších útvarů doplněný o pár tanků.

Dne 11. dubna dosáhla americká 2. obrněná divize břehů Labe, vzápětí řeku překročila a dobyla Magdeburg. O něco jižněji obsadili muži z Hodgesovy 1. armády do 21. dubna průmyslová města Halle a Lipsko a přerušili železnice a silnice vedoucí severojižním směrem od Berlína do Bavorska. Německá armádní skupina H tak ztratila kontakt s ostatními Kesselringovými vojsky, která v Bavorsku zanedlouho převálcovala Deversova armádní skupina pochodující na Mnichov. Jihozápad Říše čistili Američané spolu s Francouzi už téměř bez odporu nepřítele. Francouzská 1. armáda ve Stuttgartu při vlastní ztrátě dvou stovek padlých a zraněných zajala 22. dubna téměř třicet tisíc vojáků. Takový počet zajatců ostatně v té době získávali Spojenci na západě každý den. 

Poslední dějství 

Německá říše se hroutila a její vrcholní představitelé to dobře věděli. Hermann Göring poslal do Berlína 23. dubna zprávu, v níž Hitlerovi navrhoval, že převezme vedení Říše, protože vůdce je v hlavním městě obklíčen a nemůže volně rozhodovat. Diktátor zareagoval tím, že nařídil, aby byl říšský maršál degradován, zbaven všech hodností a zatčen. O den později zahájil Himmler tajné vyjednávání se západními Spojenci; ti však odmítali uzavřít separátní mír a požadovali bezpodmínečnou německou kapitulaci na všech frontách.

Dne 25. dubna se setkali Američané s Rusy na Labi u Torgavy, což znamenalo definitivní rozdělení německých sil na dvě části. Britové mezitím na severu dobyli Brémy a také překročili Labe (28. dubna). Druhého května se německý organizovaný odpor v severním sektoru zhroutil. V té době už Američané drželi Mnichov a probíjeli se do Rakouska.

TIP: Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví

Před sovětským zajetím zvolil Adolf Hitler smrt vlastní rukou, ještě předtím jmenoval svým nástupcem v čele země velkoadmirála Dönitze, jemuž připadl nezáviděníhodný úkol vyjednat se Spojenci kapitulaci. Nejprve složily zbraně německé síly v severním britském sektoru 5. května, o dva dny později, po půlnoci 7. května podepsal všeobecnou kapitulaci generál Jodl v Remeši. Těsně před půlnocí 8. května byla kapitulace Německa potvrzena v Berlíně. Z nacistické třetí říše, která měla trvat tisíc let, zbyly jen doutnající trosky. 

Pozvání na večeři od Livie Drusilly, manželky mocného císaře Augusta, se často rovnalo rozsudku smrti. Nebezpečí se však mohlo skrývat i v dárcích od francouzské panovnice Kateřiny Medicejské či údajně zázračném oleji, který prodávala Italka Giulia Tofana. Polevit na ostražitosti se nevyplácelo ani v přítomnosti okouzlující Kleopatry nebo ziskuchtivé markýzy Brinvilliers. V podezření z hanebných úmyslů se pak mohl ocitnout každý, kdo navštívil údajnou jasnovidku známou jako La Voisin. Snad jenom osoba, která získala nálepku ďáblovy dcery – Lukrécia Borgia se na seznamu nejslavnějších traviček ocitla vlastně omylem. Přečtěte si o ženách, které vstoupily do dějin kriminalistiky.

Výtažky z bylin

Římský vojevůdce Marcus Antonius večeří se šarmantní egyptskou královnou Kleopatrou. Každý pokrm nejprve vyzkouší ochutnávač. Čeho se mocný Říman tak bojí? Dobře ví, že jeho milenka se vyzná v jedech jako málokdo! Uprostřed hostiny mladá žena náhle ze svého účesu vytáhne květinu a omočí ji v Antoniově poháru s vínem. „Vypij tu číši na důkaz své lásky ke mně, můj drahý,“ vyzve svého milence.

Když římský politik statečně zvedne pohár k ústům, královna mu ho prudce vytrhne z ruky. Přivolává otroka, kterému přikáže víno vypít. Nešťastník chvíli poté umírá na následky otravy. Tak prý Kleopatra Marcu Antoniovi dokázala, že kdyby se rozhodla ho zabít, nic ho nezachrání. Každý takové štěstí ale neměl…

Nepohodlný bratr 

Kleopatra coby dcera faraona Ptolemaia XII. zdědila vládu nad Egyptem společně se svým bratrem Ptole­maiem XIII. S pomocí svého mocného římského milence Julia Caesara však získala trůn jen pro sebe. Ptolemaios zahynul v bitvě. Jak ale Kleopatra naloží se zbývajícími sourozenci – sestrou Arsinoé a mladším bratříčkem Ptolemaiem XIV.? 

Arsinoé najde útočiště v Artemidině chrámu v Efezu. Ptolemaia egyptská královna jmenuje svým spoluvládcem. Ve skutečnosti jde o pouhou formalitu. Kleopatra drží otěže pevně v rukou. Navíc Ptole­maios XIV. umírá už v roce 44. př. n. l. – jen několik měsíců po Caesarově zavraždění. Existuje podezření, že Kleopatra svého mladého sourozence otrávila! Potřebné znalosti jí k tomu rozhodně nechyběly. Údajně připravovala jedovaté lektvary, které pak testovala na otrocích. 

A teď? V cestě jí stojí už jen Arsinoé! Na tu s posvěcením Marca Antonia pošle vrahy, kteří ji ubodají přímo na stupních chrámu. Na ctižádostivou královnu však také brzy dojde.

TIP: Černo-bílé problémy starého Egypta: Měla Kleopatra skutečně tmavou pleť?

Kleopatra a její milenec roku 31 př. n. l. prohrají bitvu u Actia, kterou svedou s Antoniovým bývalým spoluvládcem Oktaviánem. Marcus Antonius poté nalehne na svůj meč. A Kleopatra? Podle populární legendy se nechá uštknout kobrou. Odborníci se však shodují, že takto by královna umírala velmi dlouho a v bolestech, zatímco prameny popisují její smrt jako rychlou a klidnou. S největší pravděpodobností tak vypila nějaký bylinný jed. A tak travička zahynula svou vlastní zbraní…

Jednoho jarního odpoledne roku 1922 právě osmadvacetiletý Charles Osborne z amerického státu Iowa vážil vepře určeného na porážku. Mladík, zvyklý již od dětství na náročnou práci na otcově farmě, byl sice fyzicky zdatný a manipulovat s těžkými břemeny mu nečinilo žádnou potíž, nicméně zvíře o hmotnosti 350 liber (asi 157 kilogramů) mu dalo zabrat natolik, že se svalil na zem. V prvním okamžiku se zdálo, že se mu nic nestalo, a možná jen s lehkým pocitem zahanbení se tedy ihned vyškrábal zpátky na nohy. Následek nehody se však přece dostavil: Charles se totiž rozškytal. Ten okamžik si od té doby bude pamatovat až do smrti, neboť mu doslova změnil celý život. 

Škytající Charles

Osborne se dožil dlouhých 97 let a škytavka, kterou na farmě spustil nevinný pád, jej opustila až rok před smrtí. Tím se mimo jiné zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako člověk, jenž škytal nepřetržitě 68 let, a to průměrně tisíckrát za den. Kdosi později spočítal, že během té doby to znamenalo škytnout celkem 595 680 000×. Zápis v legendární publikaci by však Osborne jistě rád oželel, pokud by to znamenalo, že si bude moct oddychnout. Škytání se zmírňovalo pouze během spánku, jinak o sobě dávalo vědět každé tři až sedm vteřin.

Úctyhodný výkon Charlesovy bránice pochopitelně v reálném životě přinášel samé komplikace. Musel si například většinu jídla mixovat, neboť škytání mu bránilo v normálním polykání. Chtěl-li pokračovat ve svém původním zaměstnání, musel se rychle naučit potlačit nepříjemný zvuk doprovázející každé škytnutí. Nakonec v tom dosáhl takřka dokonalosti, takže při běžné komunikaci jeho problém na první pohled většina lidí nezaznamenala. Věnoval se i nadále práci s jatečními prasaty, byl dvakrát ženatý a stal se otcem osmi dětí.

Na cestě za nadějí

Nepřestával však hloubat nad tím, jak své útroby opět přivést k rozumu. Cestoval napříč Spojenými státy, aby navštívil nespočet lékařských odborníků, nicméně žádný z nich ho nepříjemného reflexu zbavit nedokázal. Mezitím se o jeho prapodivném osudu doslechla média, takže jej záhy zaplavila pozvání do rozhlasových a televizních pořadů. Jeho dopisní schránka přetékala dopisy od „fanoušků“, kteří se pokoušeli poskytnout mu dobře míněné nápady, jak se s protivnou záležitostí vypořádat – podle magazínu People jich obdržel bezmála čtyři tisíce.

Až v 70. letech, tedy zhruba půlstoletí od prvního škytnutí, Charlesovi svitla naděje, když jeden lékař z Illinois objevil v jeho mozku malou cévní výduť. Vznikla pravděpodobně jako důsledek nešťastného pádu v mládí a shodou okolností se nacházela právě v místě, které u zdravého člověka reguluje brániční křeče. Lékař vyzkoušel hormonální léčbu, ale bezúspěšně. Nejlepším dosaženým výsledkem byla úleva na 36 hodin. Kuriózní příběh Charlese Osborna, jenž se jednou provždy zapsal do medicínské historie, má nakonec docela prostý konec: Jednoho dne v roce 1990 jej škytavka zkrátka opustila sama od sebe. Necelý rok poté zemřel. 

Není léku

Pro naprostou většinu lidí je samozřejmě osud škytajícího rekordmana spíše perličkou. Škytá čas od času každý, ale jsme zvyklí, že nás to dříve nebo později samovolně přejde. Ostatně nic jiného se v tu chvíli dělat nedá. Lidé škytají už desítky tisíc let, přesto za celou tu dobu nikdo nepřišel na univerzální způsob, jakým tuto nepříjemnost vyřešit. Je nemožné přestat škytat na povel, to však neznamená, že by neexistoval způsob, jak tento proces alespoň urychlit. Zřejmě nejúčinnější metoda je zároveň ta nejjednodušší – na několik sekund zadržíte dech. Tím se zvýší hladina oxidu uhličitého v krvi, takže bránice přirozeně utlumí svou aktivitu a uvolní se. Laických metod, jak si poradit při záchvatu škytání, nicméně existuje daleko víc (viz box Jak přestat škytat).

Ani ty ale někdy nemusejí zabrat. Lékaři občas narazí na pacienta, který si s neustávajícím škytáním neví rady, jen v USA jich například žije až tisícovka. Život s neustálým škytáním není žádný med – nejen že člověku připraví nejednu horkou chvilku například na úřadech, ale komplikuje i tak automatické činnosti, jako je příjem potravy či spánek. Není výjimkou, když dotyčný ztrácí na váze a cítí se neustále vyčerpaný, protože se není schopen v klidu vyspat. Lékaři se v takových případech obvykle uchylují ke snaze vyřešit problém pomocí medikamentů, bohužel jen málokdy jsou úspěšní.

V rukou lékařů

Pokud škytavka přichází až nadměrně často a neodeznívá ani po krátké době, je namístě zvážit, zda nejde spíše o signál nějaké závažnější poruchy trávicího traktu – typicky se projevuje například jako vedlejší příznak žaludečního refluxu (zpětného toku žaludečních šťáv do jícnu). Ve výjimečných případech, podobně jako u Charlese Osborna, může jít o důsledek úrazu nebo nemoci. V minulosti již byly popsány případy, kdy se škytavka dostavila po mrtvici, při selhání ledvin, roztroušené skleróze, či dokonce v případě onemocnění malárií. 

Při léčbě se nabízí i možnost zaměřit se na podrážděné nervy. K jejich zklidnění všeobecně pomáhají sedativa, vědci nicméně zjistili, že v případě škytavky mají tyto léky jen nevalný efekt. Aby zapůsobily, je třeba dotyčnému podat tak vysokou dávku, že zásadně ovlivní i jeho mentální stav. Pokud pacient neupadne rovnou do bezvědomí, přinejmenším je natolik utlumen, že tak jako tak není schopen běžně fungovat. Někdy nezbývá než poslat nešťastníka na operační sál. Otázkou je, zda se vyplatí podstoupit narkózu s nejistým výsledkem – ani chirurgický zákrok spočívající v poměrně drastickém přerušení některých nervů v okolí bránice totiž nemá stoprocentní úspěšnost. Škytání představuje oříšek, který zkrátka není v lidských silách rozlousknout. 

Dědictví obojživelníků?

Škytavka mnohem pravděpodobněji potrápí děti, potažmo mláďata (je známo, že se vyskytuje i u jiných savců). To vedlo vědce k hypotéze, že její příčinou by mohla být vzduchová bublina, která se při sání mateřského mléka často vytvoří v žaludku. Tam pak podráždí množství citlivých receptorů, což vyvolá reflexivní odpověď v podobě rychlého stažení bránice. Mimochodem, těhotné ženy jsou rovněž ke škytání náchylnější než ostatní. Nebyli by to však vědci, kdyby nepřišli i s dalšími teoriemi. Ve studii z roku 2003 se tým odborníků z Francie, Japonska a Kanady blíže zaměřil na dýchání obojživelníků. Žáby, mloci a další druhy reflexivně „polykají“ vzduch spolu s vodou, což určitým způsobem připomíná právě škytání známé u savců.

TIP: Životně důležitý reflex: Bez vzdychání by nám hrozilo selhání plic

Jako potvrzení své hypotézy vědci uvádějí souvislost s tím, že vyvíjející se plod, jenž – podobně jako obojživelníci – nemá dostatečně vyvinuté plíce, v děloze matky často škytá. A to dokonce tolik, že touto činností stráví až 2,5 % času. Z evolučního hlediska by tak škytání vlastně mohlo představovat jakýsi relikt po obojživelném dýchání, které naši pradávní předkové aplikovali před 370 miliony let. Podle autorů výzkumu škytání možná posloužilo jako prostředek k ovládání sacích reflexů během kojení. Tomu nahrává i fakt, že ještě nějakou dobu po narození je tento zvuk u dětí poměrně běžný, jejich bránice totiž citlivě reaguje na sebemenší podnět. Zato v dospělosti škytáme spíše zřídka a obvykle je potřeba své útroby něčím skutečně podráždit, aby zareagovaly příslušným způsobem. Takovým spouštěčem může být rychlé spolykání jídla, požití syceného nápoje nebo záchvat smíchu.

Tým profesorky Sylvie Cremerové z Rakouského vědeckého a technologického institutu (IST Austria) se spolupracovníky z londýnské univerzity Royal Holloway a univerzity v německém Würzburgu, se již dříve věnoval invazivním zahradním mravencům druhu Lasius neglectus. V předešlé studii vědci ukázali, jak se mravenci o sebe vzájemně starají při zasažení plísní Metarhizium, která může zlikvidovat celou kolonii. Členy kolonie, kteří byli vystaveni spórám plísně, podrobují ostatní mravenci intenzivnímu čištění povrchu těla, které snižuje možnost, že se zárodek dostane mravenci do těla, zahubí jej a bude se dál šířit.

Co se ale stane, když je mravenec infikován? Tuto otázku chtěli Cremerová a ostatní biologové zodpovědět v navazujícím výzkumu, v němž sledovali infekcí nakažené mravenčí kukly. Zjistili, že infikované zárodky mravenci raději zabijí, než aby připustili další šíření plísně.

„Zjistili jsme, že mravenci dokážou už v raných stádiích onemocnění určit zasažené členy kolonie. Potom provedou to, co jsme nazvali ‚destruktivní dezinfekce‘ – zabijí nemocné a s nimi i plíseň, aby ochránili celé společenství,“ komentovala výsledky Cremerová.

TIP: Mravenci zpátečku zvládají: Cestu mají „nakoukanou“

Tento proces má mnoho společného se způsobem, jakým se s útokem vypořádává imunitní systém obratlovců. Infikované buňky vyšlou signál, jenž přiláká pozornost buněk imunitního systému. Ty napadené buňky naruší a vpraví do nich toxickou substanci, která zlikviduje napadenou buňku i s patogenem. Stejně tak mravenci naruší kokon infikovaných kukel a dírou vstříknou kyselinu mravenčí, která zabije kuklu i plíseň. To znovu dokazuje, jak mravenci společně pracují na přežití kolonie a spíše než shlukem jednotlivců jsou jediným velkým superorganismem.

Ve vesmíru už bylo pár turistů. Jejich pobyt se ale doposud omezoval na vesmírnou stanici. Ruská společnost Energia minulý týden oznámila, že v roce 2023 plánuje první turistický výstup do vesmíru. Vyplývá to ze smlouvy, kterou Energia podepsala s americkou společností Space Adventures.

Podle této smlouvy by se měli v roce 2023 podívat na ISS dva turisté. Jeden z nich by měl během tohoto vesmírného zájezdu vystoupit do volného prostoru. K výstupu poslouží ruská část ISS a turistu by měl doprovodit profesionální ruský kosmonaut. Podle reklamního textu na webu Space Adventures půjde o zcela výjimečnou a vzrušující zkušenost.

Vesmírní turisté soukromých společností

Oznámení přišlo pouhý den poté, co NASA podepsala s americkou společností Virgin Galactic Richarda Bransona smlouvu „Space Act Agreement“. Tato smlouva zahrnuje cesty na vesmírnou stanici, které mohou využít i turisté, po speciálním tréninku ve Spojených státech. Pro NASA, stejně jako pro ruské partnery, je přínosné, že dosluhující ISS nabídne další možné využití. A v NASA zase využijí zkušenosti a znalosti Virgin Galactic s komerčním prostředím a vesmírným průmyslem.

TIP: Blamáž na ISS: NASA musela zrušit první čistě ženský výstup do volného prostoru

Jistě není náhodou, že se tyto smlouvy uzavírají krátce poté, co SpaceX Elona Muska úspěšně dopravila dva astronauty na ISS, čímž ukončila téměř desetiletý monopol Ruska. A ještě předtím SpaceX v březnu oznámili, že počítají s vesmírnou turistikou již v příštím roce, tedy 2021, kdy chtějí poslat k ISS loď Crew Dragon se třemi lidmi.

Tím rozhodně nechceme říct, že by zbylých 87 souhvězdí nemělo co nabídnout. Pro výsadní postavení Střelce na letní obloze však hovoří několik skutečností, v první řadě jeho viditelnost. Z našich zeměpisných šířek je totiž nejsnáze přístupný právě v létě, kdy jej nalezneme přímo nad jižním horizontem. Pravda, nikdy ne příliš vysoko, ale v jiných částech roku nebude situace lepší.

Planety i Mléčná dráha

Za druhé, zákony nebeské mechaniky letos do Střelce zanesly i dvě velmi nápadné planety, Jupiter se Saturnem. A zatímco na obloze spolu sousedí pouze dočasně, ve Sluneční soustavě jde o skutečné souputníky, tzv. plynné obry – s mohutnými atmosférami, avšak bez pevného povrchu, složené zejména z molekulárního vodíku s příměsí atomů helia. 

No a pak tu máme Mléčnou dráhu, která se coby světlý mlhavý pás vine napříč prázdninovou hvězdnou oblohou. Samozřejmě záleží na tom, odkud se na nebe díváte, ovšem daleko od rušivého pouličního osvětlení ji postřehnete velmi snadno. A záhy také zjistíte, že nejmohutněji se rozestupuje právě ve Střelci a jeho okolí. Pokud se do ní navíc zanoříte třeba jen s malým dalekohledem, na vlastní oči se přesvědčíte, že se skládá z bezpočtu slaboučkých hvězd. 

Do středu Galaxie

Maximální „zahuštění“ Mléčné dráhy ve Střelci není náhoda: V uvedeném směru se totiž nachází centrum našeho hvězdného domova, tedy Galaxie. Ta se podobá plochému disku s vypouklým středem, v průměru měří snad až 200 tisíc světelných let a obsahuje stamiliardy stálic. Nejvíc jich ze Země vidíme při pohledu napříč diskem, jinými slovy v místech, kudy se oblohou pne Mléčná dráha…

Sklouznete-li po ní až do Střelce, pohlédnete tam, kde se ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných roků nacházejí nejhustší partie Galaxie v podobě jejího jádra – proto je Mléčná dráha ve zmíněném souhvězdí tak rozsáhlá a nápadná. Jedná se o oblasti mimořádně bohaté na zpravidla velmi staré stálice, mezihvězdný plyn a prach. Posledních dvou substancí se tam dokonce vyskytuje tolik, že nám spolehlivě brání ve výhledu: třeba na jinak velmi jasné jádro, v němž se ukrývá naopak extrémně temná černá díra o hmotnosti čtyř milionů sluncí. 

Pokud jste nyní odhodlaní vyrazit hned po západu Slunce za vším popsaným, počítejte s několika nástrahami. V prvé řadě vyčkejte, než se dostatečně setmí, v červenci klidně až do půlnoci. Také se vyhněte jakémukoliv rušivému osvětlení, přičemž na škodu bude i svit Měsíce, zejména kolem úplňku. Na druhou stranu se náš kosmický soused v průběhu prázdnin potká s řadou jasných hvězd či planet (viz přehled zajímavých úkazů), takže jej rozhodně nezavrhujte. Za pozornost stojí třeba jeho konjunkce s Jupiterem a Saturnem 5. července.

Od plynných obrů k Laguně

Mimochodem, zmíněné planety spatříte s nástupem noci jako první, a to nad jižním obzorem. Jupiter bude žlutobílý, zatímco Saturn nažloutlý a o něco slabší. A jak se posléze ukáže, při srovnání s jasnými hvězdami v okolí budou oba planetární obři zářit víceméně klidným světlem. Stálice ze Střelce se objeví až později: Ty nejnápadnější vymezují na obloze obrazec připomínající konvičku na čaj. Až rozlišíte i její hubičku, otevře se vám cesta k dalším slíbeným objektům, mlhovinám a hvězdokupám.

Ve Střelci se jich s ohledem na galaktické jádro nachází mnoho, nás ovšem zajímají ty nejnápadnější. A v takovém případě je výběr jasný – rozložitá emisní mlhovina s poetickým názvem Laguna. Dospějete k ní snadno: Stačí se od hvězdy čtvrté velikosti Gama Sagittarii vydat 6° na sever, tedy do vzdálenosti odpovídající asi 12 měsíčním kotoučům. Za dobrých pozorovacích podmínek rozeznáte v uvedených místech i bez dalekohledu neostrý mlhavý obláček. Budete-li tápat, zkuste nejdřív vyhledat stálici páté velikosti 4 Sagittarii, zhruba 1° severozápadně od Laguny. 

Nejasná mlhovina

Jelikož je Laguna vidět pouhýma očima, znali ji lidé od pradávna. První odborný popis z pera astronoma ovšem pochází teprve z roku 1654, kdy se o „nepříliš jasné mlhovině s hvězdami uvnitř“ zmínil Giovanni Battista Hodierna. O století později už hvězdáři díky dalekohledům věděli, že její součást tvoří také nápadná hvězdokupa. A protože pořádek musí být i na nebi, zanesli mlhovinu do svých katalogů. V roce 1764 se tak objevila coby osmý zápis v přehledu mlhavých objektů Charlese Messiera, čímž si vysloužila stávající označení M8.

Roku 1784 ji důkladně prostudoval William Herschel a následně i jeho syn John. Pro ně už sestávala ze dvou výrazných samostatných částí a jedné hvězdokupy. Sto let poté se jejich pozorování zařadila do rodícího se New General Catalogue jako mlhoviny NGC 6523 a NGC 6526 s otevřenou hvězdokupou NGC 6530 poblíž. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července 2020 v 10:37 SELČ vstupuje do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný od druhé poloviny července ráno nízko nad severovýchodem
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný ve druhé půlce noci
• Jupiter – viditelný po celou noc 
• Saturn – viditelný po celou noc 
• Uran – viditelný ve druhé půlce noci
• Neptun –  po většinu noci kromě večera

Zajímavé úkazy v červenci 2020

• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2020, vzdálenost 152,1 milionu kilometrů
• 5. července – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu na noční obloze, na ploše o průměru cca 8°
• 10. července – Venuše dosahuje podruhé v roce 2020 maximální jasnosti, −4,5 mag
• 12. července – setkání Měsíce a Marsu na brzkém ranním nebi nad východem, vzdálenost cca 3°
• 12. července – setkání Venuše a Aldebaranu z Býka na ranní obloze nízko nad severovýchodem, vzdálenost cca 1°
• 14. července – Jupiter v opozici se Sluncem
• 17. července – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Aldebaranu z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem, na ploše o průměru cca 3°
• 20. července – Saturn v opozici se Sluncem
• 22. července – Merkur v největší západní elongaci, 20° od Slunce

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Pro lidi by nemělo být těžké viry porazit. Jsou malé, jednoduché, neschopné samostatného pohybu, natož života. Jediné, co dovedou, je replikovat se. Jsou v tom ale velice dobří. Ve Spojených státech i v řadě jiných zemí uvolnili opatření proti pandemii, i když odborníci varovali, že je nutné postupovat velmi opatrně, protože koronavirus ještě neřekl své poslední slovo.

Výsledkem uspěchaného rozvolňování je opětovný strmý nárůst počtu nových případů v USA a zaplavení nemocnic velkým množstvím vážně nemocných. Odborníci upozorňují, že ve Spojených státech spíše vrávorají od extrémního lockdownu k extrémnímu rozvolnění, aniž by využívali celé řady dalších možností mezi těmito extrémy. Jak přitom ukazují průzkumy stavu imunity vůči covidu-19 mezi Američany, nemocí bylo zasaženo stále jen relativně málo lidí a koronavirus má tím pádem k dispozici stále značný prostor. Další věc je, že imunitní obrana po prodělané infekci covid-19 je zřejmě jen velice krátká, hlavně u lidí s mírným průběhem.

TIP: Vědci varují: Příští pandemie může přijít z vykácené Amazonie

Co by teď v USA i v dalších podobně postižených zemích měli dělat? Podle epidemiologů, virologů a psychologů, které v těchto dnech oslovil National Geographic, je možné nad koronavirem zvítězit, a snad i předejít dalším lockdownům, především jednotným postupem, promyšleným plánováním a rozumným omezováním rizika, včetně smysluplného nošení roušek. Momentálně špatná situace ve Spojených státech podle nich pramení z toho, že nevyužíváme základní lidské přednosti – komunikaci, spolupráci a umění kompromisu.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak to voní ve vesmíru? Odpověď má nám pozemšťanům zprostředkovat nový parfém s názvem Eau de Space.

Nová vůně, která má za cíl přiblížit vůni vesmíru je dílem Steva Pearce. Tento parfemista a chemik mimochodem v minulosti spolupracoval s NASA při vývoji vůně, která měla budoucím astronautům přiblížit, jaké podmínky na ně čekají na orbitální stanici Mir.

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Při vývoji „vesmírné vůně“ Steve vycházel z výpovědí astronautů, kteří skutečnou vůni, nebo chcete-li zápach vesmíru nasáli na vlastní kůži. Ti ji nejčastěji popisují jako směsici ozonu, tavícího se kovu, pálícího se masa, střelného prachu, malin a rumu. Podobně popisují své čichové zážitky i astronauté, kteří stanuli na povrchu Měsíce.