Narodil se pravděpodobně roku 1371 do chudých poměrů a netají se tím, že „když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen." Roku 1396 se stal mistrem svobodných umění, roku 1402 správcem Betlémské kaple a 20. října 1409 stanul jako rektor v čele pražské univerzity.

Kritik církve

Jako kazatel v Betlémské kapli se stal hlasitým a nejvážnějším kritikem poměrů v církvi, zejména její světské moci a obrovského majetku, který držela. Tyto myšlenky získaly podporu i na dvoře krále Václava IV. a dokonce i arcibiskup Zbyňek Zajíc z Házmburka stál zpočátku na Husově straně.

K roztržce mezi Václavem IV. a Husem došlo roku 1412, kdy se v Praze začaly prodávat odpustky, jejichž prodej vyhlásil papež Jan XXIII., aby z nich financoval křížovou výpravu. Hus proti tomu ostře vystoupil s tím, že odpuštění hříchů nelze zobchodovat, neboť odpustit může jen Bůh, nikoliv církev. Zjevní hříšníci jsou prý ti, „kteříž drží úřady neb obchody, jenž málokdy mohú býti bez hříchu. ... kněží, jenž zjevně svatokupčí, obrokóv mnoho drží, stav kněžský przní a hanobí, lid jiný příkladem svádí. Král však prodej odpustků povolil, měl z něho rovněž svoji provizi.

TIP: „Budiž zničeno tělo hříchu“: Mistr Jan Hus a kostnický koncil

Papež nad Husem vyhlásil klatbu, on se však odvolal přímo ke Kristovu soudu jako ke skutečné hlavě církve a soudci nejvyššímu. Dosud nikdo si nedovolil zpochybnit autoritu církve jako instituce. Husova neústupná a zatvrzelá kritika poměrů v církvi a zpochybňování její autority dovedla pražského mistra až na Kostnický koncil, kde byl jako nepoučitelný a zatvrzelý kacíř 6. července 1415 upálen. Odezva v Čechách byla bouřlivá a vyústila v husitskou revoluci.

Rozložení sil z konce roku 1917 dávalo představitelům Dohody tušit, že Německo na západě přichystá mohutnou ofenzivu. Rusko i Rumunsko v prosinci zastavily boj proti centrálním mocnostem, což Berlínu umožnilo urychlit přesun svazků z východní fronty. Ve Francii a Belgii se rázem ocitlo dalších 39 vilémovských divizí. 

Němci v přesile

Dohoda naopak čelila problémům s lidskými zdroji. Paříž musela vyslat šest divizí do Itálie a tři rozpustit, což snížilo jejich počet na západní frontě na sto – s přinejlepším 6 000 vojáky v každé z nich. Také šéf Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) polní maršál Douglas Haig požadoval posily v minimálním počtu 334 000 mužů, avšak do 21. března 1918 se dočkal pouhých 174 000.

Mezi politiky a vojáky Jeho Veličenstva se totiž rozhořely vleklé spory. Ministři nehodlali plýtvat na frontách životy mužů, které potřebovali pro chod továren, a generálové si zase stěžovali na odčerpávání sil z vedlejších tažení. Nedostatek personálu si v britské armádě dokonce vyžádal reorganizační opatření. V únoru a březnu 1918 Albion zredukoval většinu divizí expedičních sil z dvanácti praporů na devět, zatímco novozélandské, australské a kanadské svazky si zachovaly původní uspořádání. Z formací operujících na západní frontě Londýn rozpustil 115 batalionů, sedm jich proměnil v průzkumné prapory a 38 dalších kvůli ztrátám sloučil do devatenácti na plných stavech.

Než přijdou Američané

Ani americké svazky zatím nedokázaly situaci Dohody vylepšit. K 1. prosinci 1917 přivezl generál John Pershing do Francie pouhých 130 000 vojáků, všechny divize strýčka Sama navíc vyžadovaly dodatečný výcvik. Na začátku roku 1918 se tak Němci na západě těšili nebývalému luxusu v podobě početní převahy 192 divizí proti 156 nepřátelským.

Šéf vilémovských armád Erich Ludendorff  pochopil, že dostal poslední příležitost vybojovat rozhodné vítězství dříve, než se síla amerických vojsk na starém kontinentě znásobí. Zahájil tedy plánování mamutí ofenzivy přezdívané Kaiserschlacht (císařská bitva), která by sestávala ze série navzájem propojených operací. Kaskáda úderů měla „uspíšit kolaps celé struktury“ dohodových armád a cílila primárně na svazky Velké Británie i jejích dominií. Ludendorff  doufal, že po porážce ostrovní monarchie postupně kapitulují i její spojenci. 

S úderníky v čele

Přes početní převahu hodlal Berlín spoléhat spíše na taktické schopnosti nasazených divizí. Ludendorff nařídil, že všechny formace musejí projít zvláštním výcvikem odpovídajícím příručce Útok v zákopové válce. Svazky z východu procházely nově vybudovanými středisky, kde vojáci absolvovali trénink sjednocující jejich schopnosti s vojáky působícími delší dobu na západní frontě. Z těch pak velitelé vybírali nejzdatnější muže, kteří se stali součástí úderných oddílů Sturmtruppen.

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Elitní jednotky měly tvořit útočný hrot a jejich výzbroj sestávala z plamenometů, lehkých kulometů, samopalů či minometů. Úderníci by překročili protivníkovu zákopovou linii, obešli ohniska odporu a napadli postavení dělostřelectva. Jejich úkol zněl: infiltrace maximálním tempem. Za Sturmtruppen měly postupovat standardní formace – ženisté, pěšáci, kulometné oddíly, minometná družstva a baterie polních děl. Také příslušníci těchto jednotek prošli výcvikem zaměřeným na obsazení a udržení nepřátelských pozic. Rychlost měla hrát zásadní roli, a pokud by si útvary s kteroukoliv pevnůstkou nevěděly rady, měly ji ponechat na starost následujícím vlnám. Celkem Berlín shromáždil asi 3,5 milionu vojáků, přičemž na 33 britských divizí v první linii se chystalo 67 německých.

Už od svého objevu na konci 18. století se rajský plyn, čili oxid dusný stal látkou zajímavou pro medicínu, především jako levné a velmi bezpečné krátkodobé anestetikum. Pacienti se s ním na ambulancích nebo u zubařů setkávají dodnes. Brzy vyšlo najevo, že rajský plyn v malých dávkách vyvolává veselost a lehké omámení, takže se stal součástí bujarých večírků studentů nebo společenské smetánky, i když taková zábava není úplně bez rizika.

V posledních letech se ukazuje, že by oxid dusný mohl mít v medicíně ještě podstatně širší využití. Vědci a lékaři v celé řadě experimentů zjistili, že právě rajský plyn by mohl podstatně přispět k léčbě klinické deprese, která jinak odolává dosavadním snahám lékařů. Také to vypadá, že by rajský plyn mohl narušovat dlouhodobé závislosti, například pokud jde o alkoholismus.

TIP: Impozantní výsledky: Extáze je velmi účinná v léčbě posttraumatického stresu

Anesteziolog Peter Nagale z amerického centra University of Chicago Medical Center a jeho tým během nedávného výzkumu objevili, že rajský plyn je slibný v léčbě válečných veteránů, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Studovali tři pacienty s touto závažnou stresovou poruchou, kterým jednorázově aplikovali směs rajského plynu s kyslíkem v poměru 1:1. Poté, co pacienti vdechovali tento plyn po dobu jedné hodiny, došlo u 2 z nich k výraznému zlepšení symptomů onemocnění. U jednoho z této dvojice přitom zlepšení přetrvalo po dobu nejméně 1 týdne. V současná době probíhá větší klinická studie, která by měla důkladně ověřit účinek rajského plynu na pacienty s posttraumatickou stresovou poruchou.

Seznam vesmírných objektů zahrnuje i celou řadu těch, které se v kosmu nacházet mohou, ale také nemusejí – v současné době jsou totiž jen hypotetické. Existují tedy teorie, v nichž se objevují a které popisují jejich vlastnosti, zatím jsme však žádný takový objekt spolehlivě nenašli. Přinášíme přehlídku těch nejpodivnějších…

Kvarková hvězda

Když masivní stálice zakončí svůj život ohromující explozí supernovy, zhroutí se její jádro do podoby neutronové hvězdy, případně pulzaru. Pokud je však takto zrozená neutronová hvězda velmi hmotná, může se za jistých okolností hroutit dál, za vzniku ještě extrémnější podoby hmoty, aniž by přitom skončila jako klasická černá díra.

Předchozí část: Hypotetické objekty (2): 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Při dalším zhroucení se mohou uvolnit kvarky, jež dosud utvářely protony a neutrony v atomech hmoty bývalé stálice. Vznikne tím tzv. kvarková hmota, nesmírně hustá kaše těsně naskládaných kvarků, která dohromady tvoří kvarkovou hvězdu. Zní to extrémně, ale vědci už vytipovali několik adeptů na takovou stálici: například objekt RX J185635-3754, rádiový zdroj 3C58 v Mléčné dráze nebo pozůstatek supernovy SN 1987A.

Podivná hvězda

Pokud by kvarková hvězda sestávala z kvarkové hmoty obsahující exotické podivné kvarky, mohlo by se jednat o tzv. podivnou hvězdu. Tyto objekty mohly podle některých představ vzniknout rovněž bezprostředně po Velkém třesku a teoreticky přetrvat až do dnešní doby. Zhroucení krusty podivné hvězdy by přitom mohlo představovat zdroj záhadných rychlých rádiových záblesků.

Bosonová hvězda

Příkladem exotické stálice může být i bosonová hvězda tvořená stabilními bosony. Zmíněná rodina částic zahrnuje například foton, gluon, W a Z boson, hypotetický graviton a nedávno objevený Higgsův boson. Bosonová hvězda by se mohla skládat třeba z axio­nů, opět zatím zcela hypotetických částic, jež patří k nadějným kandidátům na temnou hmotu. Vzhledem ke své povaze by tyto stálice měly být průhledné a prakticky neviditelné. Zároveň by však jejich nesmírná hmota zakřivovala okolní prostor, takže by v okolí vytvářela něco jako stín horizontu událostí černé díry. 

TIP: Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

Bosonové hvězdy mohly teoreticky vzniknout záhy po Velkém třesku. Někteří vědci se domnívají, že by v centrech aktivních galaxií mohly existovat supermasivní bosonové hvězdy, jejichž vlastnosti by vysvětlovaly jevy, jež z dálky pozorujeme. Samotné bosonové hvězdy se rovněž řadí mezi adepty na podobu temné hmoty. Ačkoliv vědci takový objekt dosud nenalezli, věří, že by již mohli detekovat gravitační vlny dvojice navzájem se obíhajících bosonových hvězd pomocí gravitačních observatoří, jako je LIGO.

Elektroslabá hvězda

Zhroucení elektroslabých hvězd brání energie uvolněná přeměnami kvarků na částice ze skupiny leptonů, prostřednictvím teoretické elektroslabé síly, která je sjednocením elektromagnetické a slabé fyzikální síly. Pokud tyto ultraexotické objekty skutečně existují, pak by měla elektroslabá síla působit v jejich jádru o velikosti jablka a hmotnosti odpovídající dvěma Zemím. Elektroslabé hvězdy by se mohly zrodit po některých explozích supernov a existovat zhruba 10 milionů let.

Preonová hvězda

Mělo by se jednat o extrémně hustý objekt ze zatím zcela hypotetických preonů. O těchto subelementárních částicích se někteří vědci domnívají, že by mohly tvořit kvarky a leptony (elektrony, miony, tauony a jejich neutrina). Fyziky totiž dráždí představa, že by se kvarky a leptony, jež obvykle považujeme za dál nedělitelné, mohly skládat z nového typu ještě menších částic. Vzhledem k objevu Higgsova bosonu je dnes však existence preonů téměř vyloučená a šance na jejich nalezení zcela mizivá. Pokud přesto preonové hvězdy existují, pak bychom je mohli odhalit pomocí gravitačních čoček nebo z detekcí gravitačních vln.

Rostliny se na souši adaptovaly před 700 miliony let. Do té doby rostly jen pod hladinou moří, a před slunečními paprsky je tak chránila voda. Vědce proto zajímalo, co se v jejich stavbě změnilo, že se mohly přizpůsobit životu pod přímým sluncem.

Ukázalo se, že zeleň využívá protein UVR8, který dokáže „odhalit“ záření, jež nejvíc ničí i lidskou pokožku. UVR8 tak určitým buňkám nařídí produkovat sloučeniny, které nejen mírní poškození slunečním svitem, ale také umějí opravit narušenou DNA. 

Neznamená to však, že by byly rostliny vůči slunci zcela imunní. Dlouhodobě působící silné UV záření jejich kůru i listy ničí. Pokud jim navíc chybí vláha, zmíněné buňky nedokážou vyrábět dostatek látek bránících poškození. Rada nezalévat v poledne, kdy sluníčko nejvíc žhne a jeho paprsky pronikající skrz kapky vody mohou rostliny „spálit“, tak představuje pouhý mýtus.

Obuvnická firma Baťa již před první světovou válkou zastávala v Čechách významné místo na trhu a začala vyvážet své produkty i do zahraničí. Zakladatel Tomáš Baťa (1876–1932) absolvoval studijní cestu v USA, kde poznával efektivitu provozu ve Fordových automobilkách a závodech na výrobu bot Endicot-Johnson. Nasbírané zkušenosti mu napomohly k nebývalému rozkvětu firmy. 

Jeho podnikatelské plány počítaly s výstavbou továren v Jugoslávii, Polsku, Švýcarsku a především v East Tilbury ve Velké Británii, a s brzkým rozšířením obchodních sítí na všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Trhy byly nenasytné opravdu všude, nejvíce pak v málo rozvinutých a chudých zemích, kde se Baťovy kvalitní a přitom cenově dostupné výrobky staly okamžitě hitem. 

Vzhůru do vln jižních moří

Náruč obuvi ze srdce Evropy otevíraly také zaostalé regiony střední Ameriky, včetně karibských ostrovů. Připomeňme, že tehdy se nejednalo o vyhledávané turistické destinace s plážemi napěchovanými hotelovými komplexy, ale o polozapomenuté tečky v moři, které měly svou slávu plynoucí z prosperujících plantáží s cukrovou třtinou a tabákem dávno za sebou. Čas tu líně plynul, většina zboží se musela importovat, místní směsice kreolského a černošského obyvatelstva žila na pokraji chudoby. 

Od konce 20. let sem Baťa vyvážel boty všech druhů a stránky pečlivě vedených účetních knih vydávají svědectví, že nízké poptávky se rozhodně neobával. Značný rozmach následoval po odeznění velké hospodářské krize v polovině 30. let. Na ostrov Curaçao ročně přistávalo 99 tisíc párů bot, na Trinidad 33 tisíc, na Martinik 35 tisíc, na Portoriko a Jamajku 16 tisíc, na Haiti 31 tisíc, na svatý Tomáš 23 tisíc párů a dalo by se pokračovat. Vzhledem k pouhým několika málo tisícům obyvatel ostrůvků šlo každopádně o obdivuhodné výsledky. 

V Karibiku byly otevírány také první prodejny. Firma prosazovala do řídících funkcí Čechoslováky, k najímání místních či britských manažerů přistupovala až na druhém místě. Ve Zlíně se vždy vypsalo výběrové řízení na konkrétní pozici a zájemci se mohli přihlásit. Komise posoudila jejich dosavadní pracovní výsledky a zdravotní stav. U těch nejmladších se bral ohled na poslední prospěch v učňovské škole, a to z předmětů jako prodej, oprava a ošetřování obuvi, zbožíznalství, pedikúra, aranžérství, účetnictví a cenová inventura. Pokud komise neshledala závažné překážky, uchazeč absolvoval krátký jazykový kurs, povinná očkování a záhy mohl vyrazit do světa.

V kraji slunce v temných časech

Posuňme se o něco kupředu. Nad Československem a celou Evropou se stahují mračna. Management ve Zlíně moudře rozpoznal blížící se nebezpečí německé okupace a na přelomu let 1938 až 1939 se pokoušel převést značnou část finančních prostředků, výroby a know-how do zahraničí. Už v zimě 1938 byly v provincii Ontario, necelých dvě stě kilometrů východně od Toronta, kam ostatně přesídlila část vedení v čele s Tomášem Baťou mladším, položeny základy osady Batawa a velkých závodů Bata Shoe Company of Canada. Vedení vybralo asi sto dvacet odborníků, kteří se i s rodinami měli do Kanady přestěhovat a při březích Ontarijského jezera vybudovat, jak říkal sám ředitel Tomáš Baťa mladší, „nový maličký Zlín“. Kvůli striktní imigrační legislativě to chvíli trvalo, ale nakonec úřady svolily. 

Československo na mapách mezitím už nahradil Protektorát Böhmen und Mähren. V srpnu 1939, tedy těsně před samotným vypuknutím druhé světové války, se podařilo dopravit přes Atlantik všechny potřebné pracovníky, materiál i obráběcí stroje, načež nová továrna téměř okamžitě zahájila výrobu. Během válečných let přibyl ještě neméně významný průmyslový areál v Belcamp v americkém státě Maryland, jenž dlouho poté zásoboval prodejny Bati napříč USA. 

Když nadále nebylo možné odebírat zboží přímo z okupovaného Zlína, převzala jeho úlohu továrna v East Tilbury nedaleko Londýna, odkud se rozjelo zásobování celé britské koloniální říše, včetně Indie, držav v Africe a Karibiku. Otevřely se obchody na Barbadosu, Grenadě, svatém Kryštofu, Dominice, svatém Vincentu a jinde, Baťa sebevědomě kráčel k vlivnému postavení na zdejších trzích. Překvapivě se neprosadil na Kubě. 

V roce 1940 zakoupila firma továrničku na Haiti, kde našla zaměstnání asi stovka dělníků. Kvůli vzdálenostem a potížím s lodní dopravou v průběhu války baťovské vedení v Torontu zamýšlelo vybudovat více výrobních linek přímo v oblasti. S velkými investicemi se však čekalo až na období míru a opětovné propojení se Zlínem. Jenže jak známo z historie, podnik byl v poválečném Československu znárodněn bez náhrady a v lednu 1949 přejmenován na Svit. Obchodní plány se musely od základů překopat. Energický Tomáš Baťa mladší uchopil otěže celé firemní soustavy mimo země východního bloku a zahájil úspěšnou éru další expanze. Jen mezi lety 1946 až 1960 se postavilo 25 nových továren a otevřelo 1700 prodejen. 

Karibská perla

Baťa v Karibiku se nenechával zahanbit skvělými výsledky poboček z jiných světadílů, ba naopak. Vedoucími manažery této tzv. West Indies Group byla dvojice zkušených zlínských matadorů, Arpád Ronai a Otto Sklenář. Z Kingstonu na Jamajce, kde roku 1956 vznikla další velká továrna, řídili síť čítající 89 maloobchodních prodejen. Využili postupné dekolonizace, kdy se ostrovy jeden po druhém vymaňovaly z přímé správy evropských mocností. 

TIP: Baťova organizace práce: Čím se přední průmyslník lišil od konkurence?

Získávali přízeň nastupujících politických elit podporou lokální výroby a snižováním nezaměstnanosti. Baťovci se přitom zdaleka neorientovali už jen na obuv, prodávali též nejrůznější spotřební a průmyslové zboží. Teprve koncem 60. let převzalo kontrolu nad Karibikem přímo ředitelství v Torontu a Jamajka přestala hrát úlohu regionální centrály. Sám „velký šéf“ Tomáš Baťa mladší s chotí Sonjou prováděli časté inspekční cesty. Ani zaměstnanci těch nezapadlejších krámků s typickým červeným nápisem nad vchodem neměli pocit, že je firma zanedbává, neptá se na jejich názory a nejedná s nimi férově. Vstřícnou vnitrofiremní politiku, kterou kdysi zavedl otec ve Zlíně, syn důsledně dodržoval všude jinde dalších několik desetiletí. Bez ní by těžko Baťa mohl dnes mít 30 000 zaměstnanců, 5 000 obchodů a zhruba milion obsloužených zákazníků denně v 70 zemích světa. Působení v Karibiku je sice malou a téměř neprobádanou, přesto velmi zajímavou kapitolou ve fascinující historii firmy a asi nejznámější české značky vůbec. 

Rakev vytesanou z dubového kmene vystlali hovězí kůží a na ni ji položili. Vypadala, jako by se měla co nevidět zase probudit. Vstane však až na onom světě. K ruce jí bude otrok – dítě, které ráno uškrtili a jeho tělo spálili na hranici. Ohořelé kosti oběti zabalili do vlněné látky a balíček položili dívce k nohám. 

Jeden po druhém přistupovali pozůstalí k rakvi a kladli na nehybné tělo kytice řebříčku. Kořenná vůně bílých květů se ještě vznášela ve vzduchu, když muži přiklopili těžké víko a schránu uložili do země. Chvíli postávali na místě, ale pak se chopili motyk a košů a začali nad nebožkou vršit mohylu. 

Ani tři a půl tisíciletí nedokázalo vymazat pohřební mohylu Storehøj z krajiny poblíž dánské vesnice Egtved. Pět set kubických metrů zeminy se tu stále tyčí šest metrů nad okolní terén. V roce 1921 se do mohyly zakously krumpáče kopáčů, když se archeologové z kodaňského Národního muzea se rozhodli prozkoumat její nitro. V bahně prosáklém vodou z okolních rašelinišť narazili na rakev. Co asi skrývá?

Kněžka slunečního boha

Když vědci v restaurátorských dílnách v Kodani nadzdvihli víko, viděli, že mrtvola se téměř rozpustila. Zůstalo z ní pramálo – vlasy, nehty, sklovina zubů a pár kousků kůže. Vše ostatní padlo za oběť kyselé vodě z rašelinišť. Výbava však zůstala prakticky nedotčená. 

Kůže stažená z vola stále vystýlala dubovou rakev. Zachovala se i krátká vlněná tunika s rukávy k loktům a sukýnka z vlněných provazců. Na vlněném opasku visel bronzový kotouč symbolizující Slunce. Balík vlněné tkaniny skrýval zbytky ohořelých dětských kostí, které spálenina ochránila před rozkladem. Usazenina na dně poháru z březové kůry prozrazovala, že nádoba obsahovala pohřební obětinu – pivo uvařené z pšenice, brusinek a plodů vřesny bahenní oslazené medem. V krabičce z březové kůry dostala dívka na poslední cestu pár drobností – velkou jehlu, pár bronzových špendlíků a pletenou síťku na vlasy. 

Dívka bezpochyby patřila k tehdejší elitě. Bronzový kotouč naznačuje, že mohla být kněžkou slunečního boha. Tomu by nasvědčovala i sukně z vlněných provazců. Pravěké rytiny ze Skandinávie znázorňují ženy s takovými sukněmi při rituálním tanci. Snad vzdávala hold slunečnímu kultu i dívka z Egtvedu. Ze skloviny zubů vědci vyčetli, že zemřela ve věku 16 až 18 let. Letokruhy dřeva dubové rakve prozradily, že byla uložena do mohyly v roce 1370 př. n. l. Ze spousty pylu z květů řebříčku vědci usoudili, že se pohřeb odehrál v létě a že mrtvou zasypali její blízcí květy. A z rozměrů rakve a oděvu bylo jasné, že drobná dívka měřila nanejvýš 160 centimetrů. Dítěti, které před jejím pohřbem obětovali, nebylo víc než šest let. Zcela jistě to nebylo dítě dívky z Egtvedu. Na to byla příliš mladá. 

Co prozradilo stroncium

Od nálezu dívky z Egtvedu uplynulo bezmála sto let a mohlo by se zdát, že sporé ostatky už stačily vědcům prozradit všechna tajemství. Tým vedený Karin Margaritou Freiovou z dánského Národního muzea ale nedávno odhalil jeden z nejpřekvapivějších příběhů, jaké kdy děvče z doby bronzové vědcům „odvyprávělo“. 

Odpověď na otázku, odkud dívka z Egtvedu pocházela, se zdála prostá. Její domovina by měla ležet v dánském Jutsku, kde také zemřela a byla pochována. Analýzy provedené Karin Margaritou Freiovou a jejími spolupracovníky ale odhalily něco úplně jiného.

Vědci vyšli ze skutečnosti, že každá krajina má v horninách typické zastoupení izotopů chemických prvků. Například poměr izotopů stroncia 86 a 87 se v horninách v různých oblastech Evropy výrazně liší a to se promítá i do obsahu těchto izotopů ve vodě. Člověk přijímá izotopy stroncia s vodou a ty se mu ukládají do tkání, které v té době právě rostou. Zubní sklovina se tvoří v dětství a poměr v ní obsažených izotopů stroncia tak vypovídá o tom, kde dítě žilo, když se mu v čelistech formovaly zuby. Rozbor skloviny dívky z Egtvedu vyloučil, že by vyrůstala na území dnešního Dánska. Musela pocházet z daleka – třeba z Britských ostrovů či z české kotliny. Odkud však doopravdy byla? 

Přesnější vodítko poskytl vědcům poměr izotopů z vlněných tkanin a volské kůže. Také ty byly na území dnešního Dánska importované z velké dálky. Ovčí vlna navíc vykazovala v poměru izotopů stroncia určité odchylky. Ovce musely pít vodu na území, které je z hlediska poměru izotopů stroncia v horninách „pestré“. Pohled do geologické mapy Evropy nabídl jako nejpravděpodobnější lokalitu s pohoří Schwarzwald na jihozápadě dnešního Německa. 

Dívka na cestách 

Mohlo by se zdát, že záhada původu dívky z Egtvedu je rozřešená. Narodila se v kopcích Schwarzwaldu a přestěhovala se do Jutska. S sebou si přinesla oblečení a další věci. A přivedla si i šestiletého otroka. Prozradily to ohořelé kosti z rakve. Obsahovaly izotopy stroncia ve stejném poměru jako zubní sklovina její velitelky. 

Když vědci podrobili analýzám nehty a vlasy dívky z Egtvedu, museli tuto představu zavrhnout. Nejstarší část vlasů, která rostla asi dva roky před dívčinou smrtí, vykazovala izotopové složení typické pro Jutsko. Část vlasů stará 13 až 15 měsíců ale odpovídala pobytu ve Schwarzwaldu. Mladší část vlasu svědčila o tom, že se dívka na několik měsíců vrátila do Jutska. Poslední měsíce však prožila opět na jihozápadě dnešního Německa. Na Jutský poloostrov se vrátila až krátce před smrtí – snad jen pouhý jeden měsíc. Dívka z Egtvedu zjevně podnikala časté a velmi dlouhé cesty. Putovala opakovaně tam a zpátky mezi Jutskem a Schwarzwaldem na vzdálenost asi 700 kilometrů.

Vědci nepochybují o tom, že lidé doby bronzové cestovali i na opravdu velké vzdálenosti. Putování dívky z Egtvedu ale ukazuje, že jejich cesty nemusely nutně vést za obchodem ani to nemusely být válečné výpravy. V řadě případů šlo o vyloženě „soukromé“ cesty. Děvče by platilo i v dnešní době za zkušeného cestovatele. 

Jantaro-bronzová aliance

Spojení mezi Jutskem a Schwarzwaldem, jež prozradil příběh dívky z Egtvedu, ale není pro odborníky zase takovým překvapením. Před třemi tisíci čtyřmi sty roky vzkvétala na jihu Německa a na území dnešního Dánska významná centra moci – cosi jako království. Obě „mocnosti“ doby bronzové k sobě měly překvapivě blízko a udržovaly čilé kontakty. Jak rekonstruoval osudy dívky z Egtvedu švédský historik Kristian Kristiansen z univerzity v Göteborgu? 

„Předpokládám, že pocházela z jihu Německa a že ji provdali za muže z Jutska, aby upevnili spojenectví mezi dvěma mocnými rody,“ říká profesor Kristiansen. 

Dánsko bylo bohaté a mocné díky nalezištím jantaru, kterého si vysoce cenili lidé v Evropě i mimo ni. Například v řeckých Mykénách nebo na Středním východě měl baltský jantar cenu později srovnatelnou se zlatem. Jantar z Dánska putoval do Středomoří přes prostředníky z jižního Německa. Dánsko si za něj nechávalo platit bronzem. Cenný kov, který sehrával v době bronzové roli strategické suroviny podobně, jako je tomu dneska s ropou, putoval do Dánska opět přes jižní Německo. Díky tomu bylo Dánsko bezkonkurenčně nejbohatší v celé severní Evropě. Těšilo se postavení, jakého si dneska užívá třeba ropná velmoc Saúdská Arábie. 

„Jantar poháněl ekonomiku doby bronzové,“ říká Kristian Kristiansen. „Pro udržení obchodních cest, po kterých jantar putoval, vytvářely mocné rody spojenecké svazky. Provdávaly své dcery za syny spojenců a jejich děti pak vychovávaly a držely si je jako záruku vzájemné loajality.“

Tajemství zůstávají 

Vědci se pokusili z vlasů dívky z Egtvedu izolovat dědičnou informaci. Ta by prozradila o dávné cestovatelce ještě mnohem víc. Bohužel, kyselé prostředí rašeliništní vody nedovolilo, aby se z DNA děvčete po 3 400 rocích ještě něco zachovalo. Jasno nemáme ani o příčině dívčiny smrti. 

TIP: V záhadné dánské pevnosti archeologové objevili unikátní vikingské nářadí

Dívka z Egtvedu vědcům prozradila hodně, ale zdaleka ne všechno. Některá tajemství si stále nechává pro sebe. Ale to neznamená, že si je udrží navždy. Jakmile budou k archeologům k dispozici další nové převratné techniky, jistě se dozvíme další podrobnosti z života pravěkého děvčete. 

Africká Botswana je rájem slonů. Těchto monumentálních zvířat tam žije nejvíce na světě, asi 135 tisíc. Jenomže sloni teď zažívají velmi špatné časy a jejich počty klesají, z celé řady důvodů. Právě Botswana se v těchto dnech stala místem dramatu, který zasáhl zdejší slony. Z doposud neznámých příčin zde během posledních měsíců zahynulo více než 350 slonů, což je velice neobvyklé.

Mrtví sloni se nacházejí především v severní části delty řeky Okavango. V sousední Namibii přitom sloni v takových počtech neumírají. Pokud jde o možné příčiny, v minulosti se již objevily případy, kdy pytláci trávili nešťastné slony kyanidem draselným, například v Zimbabwe. Situace v Botswaně tomu ale neodpovídá. Mrtví sloni jsou objevováni i s kly a neleží kolem nich mrtvoly mrchožroutů, jako jsou hyeny, lvi nebo supi, kteří by se v případě použití jedu otrávili masem slonů.

TIP: Co způsobilo masové umírání rozkošných papuchalků v Beringově moři?

Minulý rok v Botswaně zahynulo přes 100 slonů, zřejmě kvůli epidemii antraxu. Někteří z nich se rovněž stali obětí sucha. Podle botswanské vlády to teď ale na antrax nevypadá a nejde ani o sucho. Podle očitých svědků se někteří ze slonů před smrtí pohybovali v kruzích, což ukazuje na příčinu spojenou s neurologickými projevy. Místní odborníci odebrali vzorky z uhynulých slonů. Během pár týdnů by měly být k dispozici výsledky, které snad vnesou do celé záležitosti, ostře sledované odborníky i ochránci přírody, jasno.

Bosna a Hercegovina je malý, stále mladý a v některých směrech smutně proslulý stát na severozápadě Balkánského poloostrova. Země s pohnutou minulostí, ale nadějnou budoucností, stát, který je vedle sousedního Chorvatska téměř nepoznán.

Největší prales na Balkáně

Když projíždíte Bosnou, pozoruhodným jevem, s nímž se setkáte ve středních nadmořských výškách, jsou tzv. polje – rozsáhlé krasové sníženiny, která se objevují při povodí bosenských řek (např. Uny, Vrbasu, Bosny, Driny). Jedná se o ze všech stran uzavřená údolí, jejichž podzemí jsou zavodňována a veškerá nakumulovaná voda pak odtéká dále podzemními cestami. Proto jsou polje často využívána k zemědělským účelům jako jediná místa v jinak na živiny chudé krasové krajině.

Země nabízí mnohé přírodní zajímavosti a je těžko se rozhodovat, které z nich by měl člověk navštívit jako první. Opravdu úchvatný národní park Sutjeska by ale neměl vynechat nikdo, kdo se bude pohybovat v jižních partiích státu. Na první pohled zde zaujmou exponované horské masívy s řídkými porosty borovic, tzv. „Flag Pine“, které deformované větrem ční ze skal na místech, kde byste tak vysoké a urostlé stromy opravdu nečekali. Tento nejstarší národní park, v Bosně založený roku 1962, dostal své jméno podle řeky, která vymodelovala zdejší kaňon. Park však nebyl vyhlášen jen kvůli přírodním krásám, ale také, podobně jako v případě severobosenského NP Kozara, za účelem oslavy partyzánské jugoslávské armády, která zde na jaře roku 1943 dosáhla významného vítězství.

Centrem dnešního národního parku je vesnice Tjentište, kolem které vyrostlo v 50. a 60. letech minulého století mnoho objektů masové rekreace. Hory však zůstaly a zůstávají dodnes nedotčeny. Hlavními přírodními atrakcemi jsou masívy Maglič, Volujak, Trnovački Durmitor, Bioč a jejich mnohé vrcholy, ze kterých je za jasných dní kruhový rozhled do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Významný je i prales Peručica pod masívem Magliče, který je údajně největším nedotčeným lesním komplexem na Balkáně. Rozhodně stojí za to podívat se k úchvatně průzračnému jezeru Trnovačko, jež leží v centru jmenovaných pohoří. Jezero ve tvaru srdce se sice nachází již na straně Černé Hory, ale hranici mohou turisté v těchto místech překračovat zcela volně.

Pod nejvyšší horou

V parku Sutjeska si lze udělat hned několik zastávek. Například v místech doliny Suha hned u soutěsky Prosečenica. Vesnice Suha byla za války vypálena a v jejím okolí se stále vyskytují minová pole, jak upozorňují i zdejší tabule. Avšak stezkou, která se zde klikatí podél potoka, se dostanete až k zmiňovanému Trnovačku jezeru a kdysi se tudy dalo jít také na hřeben Prijevoru či Volujaku a do pralesa Peručica. Dnes jsou ovšem všechny boční cesty zarostlé a kvůli potenciálnímu nebezpečí min neprůchodné. Cesta k jezeru je však bezpečná a nabízí krásné výhledy na okolní hřebeny a soutěsku vůbec.

Z plazů jsou zde hojně k vidění ještěrky zední (Podarcis muralis), různá věková stádia komplexu ještěrek Lacerta viridis/bilineata nebo užovky hladké (Coronella austriaca). Obojživelníky reprezentují antracitově černí mloci Salamandra atra, jeho příbuzný S. salamandra nebo pro Balkán endemický skokan Rana graeca.

Z vesničky Tjentište se dá dostat přímo do srdce parku. Trasa je dlouhá asi 15 km, a pokud nemáte auto, je třeba vyjít již brzy ráno a dostat se až na sedlo Dragaš ve výšce 1 260 metrů. Zde máte prales Peručica jako na dlani a daleko to není ani k vyhlídce na 75 metrů vysoký vodopád Skakavac.

Pak se proklikatíte až k menšímu sedlu a malému hřebenu s rozhlednou. Přímo nad vámi se v tu chvíli bude tyčit Bosanski Maglič, nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny, jenž se svými 2 386 m působí opravdu impozantně. Okolo jsou horské louky, na kterých zjara kvetou šafrány a na podzim ocúny. Roztroušená kamenná pole a nízké jalovcové porosty napovídají, že zde z plazů narazíme na ještěrky živorodé (Zootoca vivipara), balkánský poddruh zmije obecné (Vipera berus bosniensis) nebo dokonce vzácné zmije menší (Vipera ursinii).

Na ptačích cestách

Také další chráněná oblast zaujme všechny milovníky přírody, zejména však ornitology. Jmenuje se Hutovo Blato a začíná u osady Karaotok. Tento přírodní park, založený roku 1995, byl v roce 1998 zapsán Mezinárodním sdružením na ochranu ptactva (ICBP) na listinu stanovišť ptactva celosvětového významu a spadá i do Ramsarské konvence. V jihozápadním cípu země, cca 30 km od Mostaru, je park zasazený do typicky mediteránního krasového okolí, které na ploše 7 411 ha vytváří opravdovou „zelenou oázu“. Bohaté zásoby vody řeky Krupy poskytují velký životní prostor mnohým druhům živočichů a rostlin.

Před výstavbou umělé nádrže Svitavsko jezero zde bylo registrováno na 240 druhů ptáku ze 48 rodů. Dnes se počty odhadují na 91 druhů. Důležitým faktem je, že oblastí prochází jedna ze čtyř migračních cest tažného ptactva se střední a severní Evropy do Afriky i Asie.

Řeka s nerozhodným tokem

Kromě ptáků poskytuje Hutovo Blato útočiště údajně i 21 druhům ryb. Nenajdeme zde však jen sladkovodní ryby, ale také představitele mořských živočichů migrujících proti proudu, nebo druhy obývající brakické vody delty řeky Neretvy. Z plazů a obojživelníků zde natrefíte na dva druhy ropuch, skokany, rosničky, želvy, užovky a v okolních kopcích rovněž na zmiji růžkatou (Vipera ammodytes).

Nejen díky bohatství živočišných druhů, ale i z geomorfologického a hydrologického hlediska je Hutovo Blato jedinečné území. Vlivem několika ústících dolin a mnohých krasových proláklin slouží oblast jako sběrnice vody v krase s četnými jezery a zaplavenými rameny. Je zde i jedna zajímavost, která z řeky dělá evropský unikát. Řeka Krupa, která napájí i odvádí vodu z Hutova Blata, je totiž schopna proudit oběma směry. Vysvětlení neobvyklého jevu spočívá v mírném spádu a pravidelném vysokém kolísáním hladiny řeky Neretvy. Během tání sněhu v horách v severních částech Hercegoviny tlačí vzedmutá Neretva své vodní přebytky korytem Krupy směrem k Hutovu Blatu. Vody je zde tolik, že ani během nejsušších letních dní oblast nevysychá.

Jeskyně vzácných tvorů

Proslulá a stále málo poznaná jsou především podzemí Dinárského krasu. Zde vévodí jeskyně Vjetrenica, v níž se vyskytuje mnoho endemických nebo velmi vzácných tvorů. K jeskyni se dostanete po bývalé vlakové trati Sarajevo–Dubrovník, která se zde klikatila po vrstevnici okolních kopců. Najdete ji u vesnice Zavala, kde jsou stále patrné stopy místních tvrdých bojů.

O jeskyni Vjetrenica se v superlativech vyjadřoval už Karel Absolon (1877–1960), významný speleolog a zakladatel vědeckého ústavu Anthropos pro výzkum pleistocenního člověka. Ve svých rozsáhlých kompendiích jihoslovanské krasologie a biospeleologie psal o Vjetrenici jako o úžasném místě, s nímž se Moravský kras nemůže srovnávat. V jeskyni byly dodnes zaznamenány na dvě stovky různých živočišných druhů. Téměř stovka z nich jsou tvorové troglofilní (žijících pouze v prostředí jeskyň), na 15 druhů je endemických a cca 37 druhů bylo objeveno a popsáno vůbec poprvé právě ve zdejších jeskynních v prostorách.

Setkání s podzemním životem

Prostory jeskyně Vjetrenica nejsou dodnes plně probádané. Návštěvnická trasa je zhruba kilometr dlouhá a zpřístupněných je dalších 2,47 km. Prozkoumaná délka je pak 6,9 km, ale speleologové jsou přesvědčeni, že od vstupu v Zavale pokračují jeskynní prostory dalších 15–20 km směrem k Jadranu. Rozsáhlejší prostor naznačují i silné větry, které jeskyní procházejí a vyrážejí na povrch právě v Zavale. Tato vlastnost dokonce byla místními obyvateli v minulosti využívána jako přírodní „klimatizace“ se stabilní teplotou 11 °C a dala jeskyni ostatně i její pojmenování.

Přes všechny superlativy, které jsou s Vjetrenicou spojeny, je po vstupu do ní celkový dojem trochu zklamáním. Jsou zde sice i zajímavé krápníkové útvary (slony mají asi ve všech jeskyních světa), ale co se týče její přísné ochrany, ta stále poněkud pokulhává.

Absolutní výška jeskynního portálu činí 268 metrů a největší dóm zvaný Cvijevićův je široký přibližně 80 metrů. Necelých 800 metrů od vchodu pak leží veliké, periodicky zaplavované jezero o délce 225 metrů a šířce 30–35 metrů. V jeho nejhlubším místě dělí hladinu ode dna čtyři metry. Další jezírka jsou již menší, ale právě v nich se můžete setkat s pozoruhodným živočichem macarát jeskynními (Proteus anguinus).

Tyto úžasné endemické tvory najdete jen v oblasti Dinárského krasu od Slovinska po Hercegovinu a vidět je na vlastní oči je obrovský zážitek. Ani místní lidé, zaangažovaní do ochrany jeskyně, se netají svou citovou slabostí pro tato zvířata. Bohužel ne všichni lidé sdílejí stejný pocit a vandalismus je v některých částech jeskyně zřetelně viditelný. O to víc je potřeba chránit přirozené prostředí macarátů, protože znečištěním podzemních vod, nebo vůbec prostředí jeskyň, by tento tvor mohl postupně zmizet jako stín po zhasnutí baterky a s ním i další jedineční zástupci jeskynních prostor tohoto klenotu balkánského krasu.

Balkánská Niagara

Hydrobiologicky jsou zajímavé i další dvě lokality. Předně Blagaj, městečko které neláká turisty ani tak na dominantu hradních zbytků Stjepangradu, tyčících se nad městem, ani na mešitu z 16. století, nýbrž na „vyvěračku“ Vrelo Bune. Dostanete se k ní z Blagaje po značkách „Tekija“, nebo „Vrelo Bune“. Když se před vámi náhle zjeví stametrová a téměř kolmá vápencová stěna, zpod níž vyvěrají za ohlušujícího burácení podzemní vody, určitě uvěříte, že zde protéká udávaných 43 000 litrů za sekundu. Zejména v porovnání s množstvím srážek, které v oblasti za rok spadnou, je to opravdu pěkné číslo. Možná i proto si toto místo pro studium koránu vybrali místní derviši a vybudovali si zde svůj klášter – „tekiji“. Každý večer můžete z drobných okének zaslechnout tlumené hlasy a sugestivní hudbu, jež atmosféru místa jen umocňuje. Do kláštera je také možné osobně nahlédnout, jelikož jeho dvůr je za poplatek přístupný veřejnosti.

Když se vydáte dál na jihozápad, nemůžete vynechat zastávku u blankytně modrých vod vodopádů Kravica. Leží na řece Trebizat a jejich 25 metrů vysoká vodní „záclona“ je z vyhlídky překrásná. Je to úžasné místo, které se faunou na přelomu jara a léta jen hemží. Dostat se zde dá směrem od Medžugorje, odkud jsou vodopády vzdáleny asi 19 km jižním směrem. Je to taková balkánská Niagara, jejíž průzračné vody poskytují mnoha živočichům útočiště ve vyprahlých subtropických letech. V okolí vodopádů můžete kromě bohatství herpetologického nalézt např. štíry rodu Euscorpius nebo kudlanky Mantis religiosa.

TIP: Událost dekády: Ve slovinské jeskyni se začali líhnout vzácní draci

Výše popsaná místa jsou jen vybraným vzorkem, který v Bosně a Hercegovině můžete navštívit a poznat. Tento stát skrývá ještě mnohá nádherná místa a jenom potenciál vysokohorské turistiky je v zemi obrovský a stále čeká na své znovuobjevení.