Vraždila Agrippina sama, nebo s něčí pomocí? Jed, který císařovna svému manželovi podala, prý vyrobila proslulá travička Locusta! A co žena, která získala nálepku ďáblovy dcery – Lukrécia Borgia? Seznamte s ženami, které vstoupily do dějin kriminalistiky.

Vraždy na zakázku

Tato znalkyně bylin a hub původem z Galie objevila při svých experimentech velké množství jedovatých látek. Své lektvary nejprve testovala na zvířatech a pak je prodávala lidem, kteří se toužili zbavit svých příbuzných či konkurentů. Locusta několikrát čelila obvinění z vraždy, její mocní zákazníci ji však vždycky dokázali ze šlamastyky vytáhnout. Vždyť ji potřebovali!

V císařských službách

Jednou ji na svobodu dostala také Agrippina. Za svou pomoc žádala protislužbu. A tak jí Locusta vyrobila jed, kterým se zbavila císaře. Po Claudiově smrti si služby nájemné vražedkyně vyžádal sám Nero. Jakým úkolem ji pověřil? Vládce se dostal do sporu s vlastní matkou. „Když mě nebudeš poslouchat, dosadím na trůn Britannica,“ vyhrožovala údajně císařovna. Tim zpečetila mladíkův osud!

Nero pozval nevlastního bratra na hostinu. Nechal Britannicovi přinést velmi horký nápoj. Když Claudiův syn požádal o jeho zchlazení, naředili mu ho vodou, která obsahovala prudký jed připravený Locustou.

Ani císař, ani jeho věrná služebnice však nedopadli dobře! Krutý Nero byl roku 68 přinucen spáchat sebevraždu. Jeho nástupce Galbus pak nechal Locustu zatknout a popravit. Nájemná vražedkyně tak nakonec spravedlnosti neunikla!

Nejpodlejší žena všech dob?

Vzezřením se podobala andělům, v nitru však skrývala ďábla. Takovou pověst si vysloužila dcera hříšného papeže Alexandra VI. – krásná Lukrécia Borgia. Říká se o ní, že měla milostný poměr s vlastním otcem i bratrem Césarem a že na hostinách servírovala pokrmy s jedovatou příměsí. Současní historikové však tato tvrzení považují za značně přehnaná. Stala se Lukrécia pouze obětí svých mocichtivých příbuzných?

Figurka na šachovnici

Dívka považovaná za symbol prostopášnosti přišla na svět roku 1480 jako třetí ze čtyř dětí kardinála Rodriga Borgii a jeho milenky Vanozzy Cattanei. Krátce po svém zvolení papežem se otec rozhodl ji provdat za Giovanniho Sforzu. Lukréciin manžel však časem začne rodu Borgiů překážet. Jak se ho zbaví? Mocná rodina se rozhodne manželství rozvést kvůli Sforzově údajné impotenci. To šlechtice rozzuří natolik, že nařkne Lukrécii, její bratry, a dokonce i otce z incestu! Nakonec však s rozvodem souhlasí. 

TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?

Papežova dcera se vdá znovu. Tentokrát za Alfonsa Aragonského. Toho měla podle obecně rozšířeného přesvědčení otrávit. Podle historiků ale muže zardousil kapitán Cesarovy ochranky. Borgiům se totiž znelíbil i druhý Lukréciin manžel. Štěstí prý na Lukrécii čekalo až v jejím třetím manželství s Alfonsem d'Este, kterému porodila celkem osm dětí. 

Koná zbožné skutky, pečuje o chudé, stane se mecenáškou umění. Nakonec umírá roku 1519 po komplikovaném porodu. Byla jen bezmocnou loutkou v rukou svého otce a bratra?

Elektronika je skvělá věc. Poskytuje nám ohromně užitečnou pomoc a neméně významnou zábavu. Každý přístroj ale jednou doslouží a každoročně se tak zvyšuje množství vyhozených elektronických spotřebičů všeho druhu, které dohromady tvoří elektronický odpad.

Podle odhadů bylo v roce 2014 na celém světě vyhozeno celkem přibližně 44,4 milionů tun elektroniky, od sluchátek, přes chytré telefony, až po počítače a televize. Odborníci na základě současného vývoje ve světě předpovídají, že do roku 2030 se množství elektronického odpadu zvýší na 74,7 milionů tun, čili na téměř dvojnásobek proti roku 2014. Jednou z hlavních příčinou nárůstu množství elektronického odpadu je podle všeho intenzivnější spotřeba elektroniky, spojená s kratší životností mnohých elektronických zařízení.

TIP: Zlatý důl: Vyhozená elektronika obsahuje zlato za 20 miliard dolarů ročně

Znepokojivé je, že většina lidí z různých důvodů elektronický odpad potřebným způsobem nerecykluje. Z 53,6 milionu tun elektroniky, která se dostala do odpadu v roce 2019, bylo recyklováno jen asi 9,3 milionů tun, čili 17,4 procent. Závažný problém je v tom, že odpadní elektronika často obsahuje nebezpečné materiály, jako například toxické kovy typu kadmium nebo rtuť.

Zároveň kvůli nedostatečné recyklaci elektronického odpadu přicházíme o velká množství cenných kovů, jako je železo, měď či dokonce zlato. V roce 2019 jsme recyklací získali tyto kovy v ceně asi 10 miliard dolarů (asi 238 miliard Kč) – a nevyužili jsme kovy za zhruba 47 miliard dolarů (přibližně 1 bilion 117 miliard Kč).

Zřejmě až tisíc případů poškození pneumatik má na svědomí Yoshito Harada, který byl nedávno v této souvislosti zatčen v japonské prefektuře Aiči. Vedle rozsahu jeho řádění byli policisté překvapeni i důvody, které Japonce k jeho činům vedly. Podle policistů poškozoval Harada pneumatiky proto, aby se mohl snáze seznamovat se ženami. 

Dvakrát do stejné řeky

Na stopu Harady přivedla policii žena, která nakupovala v supermarketu v Higashiuře na jihu Japonska. Po odjezdu z parkoviště si žena všimla, že přední pneumatika jejího vozu je téměř prázdná. Ve stejném okamžiku u ní zastavil muž a nabídl se, že jí pomůže s výměnou. Ke smůle Yoshita Harady si ale žena uvědomila, že stejná příhoda se jí stala zhruba před rokem a muž, který jí tehdy nabídl pomoc, vypadal stejně jako současný rytíř.

Žena se s podivným déjà vu zážitkem svěřila policistům, kteří následně zkontrolovali záznamy průmyslových kamer na parkovišti u supermarketu. Ukázalo se, že tentýž muž chvíli před tím pneumatiku skutečně poškodil.

TIP: Japonský fantom ukradl během 25 let přes 5 800 cyklistických sedel

Další události již vzaly rychlý spád. Na základě kamerových záznamů policisté rychle identifikovali pachatele a ten se krátce po svém zatčení k činu přiznal. Následné vyšetřování ukázalo, že Yoshito Harada byl za stejné chování stíhán již v minulosti. Od vězení ho tehdy zachránilo jen to, že poškozeným škodu uhradil a souhlasil s tím, že bude nosit náramek s GPS. Také tehdy skončil na policejní služebně proto, že ho po opakovaném incidentu poznala poškozená žena.

Smutnou ironií je, že ani stovky poškozených pneumatik nestačily na to, aby si Yoshito Harada dokázal najít vážnou známost. Nad změnou své seznamovací strategie teď bude moct dostatečně dlouho přemýšlet na vězeňském kavalci.

Původní plány pro start rakety Atlas V, která má do vesmíru dopravit nový marsovský rover Perseverance, počítaly s datem okolo 20. července. Blíže nespecifikované technické problémy nosné rakety ale start o několik dnů posunou. Podle NASA by Perseverance mohl do vesmíru zamířit nejdříve 30. července, možná i později.

Původně uvažované startovací okno končí 5. srpna, NASA ale provedla dodatečnou analýzu přeletové trajektorie, na jejímž základě rozhodla prodloužit možný termín startu až do 15. srpna. Zdá se ale, že ani 15. srpen nemusí být definitivní tečkou. Inženýři NASA zpracovávají další výpočty, které mají ukázat, zda lze startovací okno posunout i za tento termín. Pokud by se start v srpnu nepodařil, další možnost by přišla až v roce 2022.

Zdržení je podle všeho způsobeno blíže neupřesněnou kontaminací pozemního vybavení v ultračisté místnosti Payload Hazardous Servicing Facility, kde se rover připravoval. Šéf United Launch Alliance také připustil „nestandardní chování jednoho ze kyslíkových tlakových senzorů“ během předletového testu. Svou roli zřejmě také sehrálo omezení prací během aktuální pandemie koronaviru.

TIP: Marsovský rover Perseverance objevil v Austrálii známky dávného života

Zda se letošní start roveru Perseverance opravdu uskuteční, není v tuto chvíli jasné. Jim Bridenstine z NASA je ale v tomto ohledu optimistický. „Bylo by velmi drahé, kdybychom museli dát Perseverance na dva roky do skladu – stálo by to půl miliardy dolarů,“ uvedl během červnové tiskové konference.

Mezi lety 1940 a 1945 vyrobily americké společnosti Elco a Higgins kolem pěti stovek hlídkových torpédových člunů. US Navy pro ně používalo zkratku PT (hlídkový torpédový = patrol torpedo – PT) a po vypuknutí války v Tichomoří je zpočátku nasazovalo především ve skupinách k nočnímu honu na nepřátelské torpédoborce. Dokázaly sice zničit jen pár větších japonských válečných lodí, ale plnily mnohem širší paletu úkolů – od doprovázení vyloďovacích plavidel ke břehu až po evakuaci generála MacArthura prchajícího na jaře 1942 z Filipín.

Obvykle však probíhalo nasazení PT člunů mnohem prozaičtěji: kladly a vylovovaly miny, poskytovaly palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám, prováděly záchranné mise a pronásledovaly zásobovací konvoje protivníka v pobřežních vodách. Taktika torpédových člunů byla jednoduchá – s pomocí radaru Raytheon SO (měl dosah 31 km) nalézt nepřátelské plavidlo či plavidla, rychle se k němu přiblížit, zaútočit a poté se opět velmi rychle stáhnout. K rychlým přepadům byly koneckonců lodě konstruovány – kvůli úspoře hmotnosti postrádaly pancéřování – jejich trup byl vyroben z mahagonového dřeva.

Prezidentský člun 

Americké propagandistické plakáty často zachycovaly tyto štíhlé, pouhých 24 m dlouhé, čluny, jak vypouštějí torpéda na velká japonská válečná plavidla. Ve skutečnosti ale jen velmi zřídka při takovém útoku uspěly. Výjimku představoval PT-137, který během bitvy v průlivu Surigao 25. října 1944 zasáhl a poškodil lehký křižník Abukuma. Ten začal zaostávat za svou flotilou a následujícího dne ho dorazily bombardéry Liberator B-24.

Ale bezesporu nejznámější je PT-109, jemuž velel podporučík John F. Kennedy, pozdější 35. prezident Spojených států. V noci z 2. na 3. srpna 1943 se „stodevítka“ plavila v pobřežních vodách ostrova Kolombangara v Šalamounově souostroví, když byla taranována japonským torpédoborcem Amagiri. Po nárazu následovala exploze paliva, při níž dva členové posádky zahynuli a další dva utrpěli těžké popáleniny. Kennedy vyvázl s lehkým zraněním a pomáhal zachránit zraněné spolubojovníky. Člun se nicméně pomalu potápěl a přeživším námořníkům nezbylo než pokusit se doplavat na 4,5 km vzdálený břeh. To se jim podařilo a s pomocí domorodců byli po několika dnech zachráněni.

Nebezpečné palivo

K pohonu pak sloužily tři 12válcové letecké motory Packa rd 1A-2500 o celkovém výkonu 3 400 kW. Ty byly ovšem velmi žíznivé a za hodinu spotřebovaly při cestovní rychlosti 43 km/h asi 760 litrů paliva. Při maximální rychlosti (72 km/h) se spotřeba zvýšila až na závratných 1 900 l/h. Nádrže PT člunu proto pojaly 11 400 litrů 100oktanového leteckého benzinu, což vystačilo přibližně na dvanáct hodin plavby. Při takovém objemu vysoce hořlavého paliva není divu, že posádky byly při útocích velmi opatrné a pokud možno je podnikaly za noční tmy. Lze si snadno představit, co by způsobil jediný japonský výstřel mířený do prostoru nádrží... Aby se kryly před nepřátelskou palbou, mohly vypustit kouřovou clonu. 

Asi největšího nasazení se dočkaly během bitev o Guadalcanal a u Šalamounových ostrovů v letech 1942–1943. Tehdy čtyři eskadry PT člunů vyčkávaly ukryté při březích ostrovů, a jakmile protivníka zachytily radarem, vyrážely ze zálohy do útoku. Torpéda přitom vypouštěly na cíl ze vzdálenosti kolem 900 m. Od poloviny roku 1943 dostávaly místo zastaralých torpéd Mark 8 nová typu Mark 13. Ta byla umístěna po dvojicích na obou bocích lodi po směru plavby ve čtyřech závěsných vypouštěcích mechanismech. K „vypálení“ pak došlo prostým vyklopením do vody, kde ho poháněla plynová turbína. Mark 13 vážil 635 kg, z čehož připadalo 211 kg na výbušnou hlavici tvořenou výbušninou Torpex. 

Taran i miny

PT čluny ovšem sloužily také na evropském bojišti – například ve Středomoří či při vylodění v Normandii, kde chránily spojenecké loďstvo před německými protěšky torpédovými S-booty. Během války bylo v boji ztraceno celkem 99 člunů z celkových 531. Nejvíce – 32 člunů – potopily omylem vlastní jednotky. Dalších 27 osádky záměrně potopily samy, aby nepadly do rukou nepřítele.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Osm jich nepřátelská plavidla potopila taranem a stejný počet padl za oběť ostřelování z letadel. Devět jich najelo na minu, šest se stalo obětí pobřežních děl, sedm vyřadila palba z lodních děl a dvě zasáhly sebevražedné kamikaze. Po skončení války byla naprostá většina člunů vyřazena ze služby, rozebrána, spálena či jinak zničena. Dodnes se však dochovaly jen dva čluny: PT-617, který vlastní námořní muzeum ve Fall River v Massachusetts, a PT-658 v Portlandu v Oregonu.

Návrh nového sídla je dílem newyorského architektonického studia SHoP a australských architektů z BVN. Stavba by měla odstartovat již v příštím roce a hotová by měla být do roku 2025. Po svém dokončení má pojmout zhruba čtyři tisíce zaměstnanců Atlassianu, ve spodní části budovy počítá návrh s hotelem s necelou pětistovkou lůžek.

TIP: 70 pater a 350 metrů: V Tokiu má vzniknout nejvyšší dřevěný mrakodrap na světě

Novinka je pozoruhodná hned v několika ohledech – kromě originálního konstrukčního pojetí, které má proti konvenčním řešením přinést až 50% snížení uhlíkové stopy, bude budova energeticky zcela soběstačná. O dostatek energie na její provoz se má postarat fotovoltaické panely zasazené do fasády. Důležitou roli v energetické úspornosti stavby ale hraje i systém zelených zahrad a biotopů, které budou součástí čtyřpodlažních celků a související systém vytápění a odvětrávání.

Poslední věc, co bychom potřebovali uprostřed pandemie, by byla další pandemie jiného viru. Odborníci proto se znepokojením sledují zprávy z Číny, kde před časem na prasečích farmách objevili nový typ viru chřipky, který stojí za pozornost. Čínští vědci varují, že by tento virus mohl v budoucnu vyvolat pandemii, v tomto případě chřipky.

Nový virus dostal označení G4 EA H1N1. Jak je u chřipkových i mnoha jiných virů obvyklé, nejde o zcela nový virus. Je to vlastně skládačka kusů sekvencí již existujících virů, kterou společně namíchali náhoda s přírodním výběrem. V tomto případě nový virus obsahuje kus genomu viru H1N1, který v roce 2009 způsobil chřipkovou „pandemii“, a pak kousky genomu dalších virů chřipky.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

To, jestli se nějaký virus stane pandemickou infekcí, záleží na mnoha různých faktorech, z nichž některé není dost dobře možné předpovědět. Podle dostupných zpráv to zatím nevypadá, že by se virus G4 EA H1N1 vydal na tažení po celém světě. Vědci ale naléhavě doporučují tento virus pečlivě hlídat a monitorovat prasečí farmy v oblastech, kde se nový virus vyskytuje.

Podle údajů amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) si pandemie prasečí chřipky H1N1 v roce 2009 vyžádala asi 152 tisíc a možná až 575 tisíc lidských životů. Nakazilo se tehdy až 1,4 miliardy lidí. Není vyloučeno, že by si to virus G4 EA H1N1 mohl chtít zopakovat. Na planetě zasažené pandemií koronaviru by to mohlo mít vážné následky.

Pes ušatý (Otocyon megalotis) si pro svá teritoria nejraději vybírá suchá údolí a savany. Preferuje místa, kde není příliš vysoká tráva a má rád i křovinaté porosty. Drobná africká šelma, jejíž jméno pochopitelně souvisí s až dvanáct centimetrů dlouhými boltci, si však díky mimořádné přizpůsobivosti dokáže místo na slunci vydobýt prakticky kdekoli.

Pomocnice v domácnosti kočovníků

Psi ušatí žijí ve společenstvích s vysoce rozvinutým sociálním chováním a bohatou komunikací. Mohou dokonce, podobně jako třeba vlci a některé další psovité šelmy, uzavírat monogamní páry na celý život. Smečky si vyhrabávají hluboké nory, ale mohou obsadit i brlohy po jiných zvířatech. Doupě mívá mnoho vchodů a je i několik metrů hluboké. Slouží jednak k výchově mláďat a také jako úkryt v období dešťů nebo před nepřáteli. Jestliže se psi cítí bezpečně, odpočívají v křovinách či v prázdných termitištích.

Typickou rodinnou smečku tvoří otec, matka a tzv. „pomocnice“, která je většinou starší dcerou matky. Tato pomocnice dokonce může mláďata i kojit! Dostavuje se u ní totiž takzvaná pseudogravidita, falešná březost, kdy se samici tvoří mléko, aniž by sama byla biologickou matkou. Štěňat bývá maximálně šest a na objevné výzkumy před rodnou noru se poprvé vydávají asi sedmnáct dní po porodu. Matka je kojí až do stáří čtyř měsíců a během výchovy mláďat se rodinka až třikrát stěhuje na nové stanoviště. Snaží se tak uniknout z nor, které se poměrně rychle zamoří parazity.

Zdánlivý klid vystrašených

Světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a její druh Hugo van Lawick, kteří realizovali terénní výzkum psů hyenových, šakalů a hyen v Tanzanii, psy ušaté často sledovali. Ve své knize Innocent Killers (česky Nevinné bestie) píšou: „Několik měsíců jsme s Hugem pozorovali psy ušaté, drobné tvorečky plavé barvy s velkýma ušima, tmavými nožkami, tmavým čenichem a tmavou špičkou ocasu. Těmto psům někdy zpočátku nevadí, když jim vůz přijede až těsně k doupěti, ale je důležité nezůstávat u nich hned od začátku příliš dlouho. Jestliže to přece provedete, zvíře se prostě stočí do klubíčka a usne. Většina lidí to považovala za známku naprosté nenucenosti, jenže ve skutečnosti to zpravidla znamená, že zvíře je rozčilené nebo napjaté.

Takové chování se dá přirovnat k onomu příslovečnému pštrosímu schovávání hlavy do písku a je vlastně ve světě zvířat dost běžné. Když například mladý šimpanz dostane test, s kterým si neví rady, a když je v cizím prostředí a má strach, stává se, že se na holé podlaze schoulí a usne.“

Odolní polykači jedu

Malé společenské šelmy obývají v Africe tři izolované oblasti – východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Psi ušatí se nevyhýbají ani nehostinným krajům, jako je například poušť Kalahari.

Psíka se žlutošedou srstí zdobí na koncích uší, na tlapkách a na konci ocasu srst tmavohnědá. Veliké uši mu zajišťují skvělý sluch a zároveň jsou dobrým regulátorem tělesné teploty. Sluch a čich patří k jeho nejostřejším smyslům, zatímco zrak je výrazně slabší. Vynikající sluch pomáhá psům v hledání potravy, i když jejich lov typicky není zrovna divokou štvanicí na unikající kořist. Na lov vycházejí především v noci, časně zrána a pozdě večer a plných 80 % jejich jídelníčku tvoří termiti a jiný hmyz. Psi rovněž milují štíry, proti jejichž jedu jsou naprosto odolní. Příležitostně loví i malé savce, ptáky a jejich vejce a někdy dokonce i hady. Mají rádi med a nepohrdnou ani plody ovoce.

Výzkumy psů ušatých provádí v poušti Namib německá veterinářka Margit du Toit. Mimo jiné zjistila, že největší hody mívají psi v období dešťů. „Pro psy ušaté je období dešťů rohem hojnosti,“ tvrdí Margit du Toit. „Mají k dispozici dostatek termitů, motýlů, hadů i škorpiónů. Zvláště škorpióni jsou pro psy ušaté nejlákavější lahůdkou.“

Mezidruhové hrátky

Jane Goodallové a Hugo van Lawickovi ještě nebyla známa existence a funkce tzv. „pomocnice“, o čemž svědčí následující úryvek: „S Hugem jsme se naučili celkem dobře rozeznávat jednotlivé členy rodiny psů ušatých. V doupěti byli tři dospělí, z toho dvě samice, a pět štěňat. Psíci si byli navzájem velmi podobní, ale pak jsem zjistila, že se dají rozlišit podle různé pigmentace na čenichu, a brzy jsme pochopili, že těch pět mláďat jsou potomci obou fen (omyl zoologů; pozn. aut.). Když se nacucala od jedné matky, hrnula se všechna k druhé a začala sát od ní (ve skutečnosti šlo o pseudograviditu pomocnice; pozn. aut.).

Jak štěňata vyrůstala, pouštěla se s dospělými na výpravy za hmyzem dál od doupěte. Jednoho dne jsme spatřili, jak si celá rodina, staří i mláďata, hrají s dospělým samečkem gazely Thomsonovy. Psíci se proti němu vrhali jako blesk a honili se kolem dokola, někdy kroužili kolem gazely, někdy se pustili opačným směrem. S ocasy vztyčenými obloukem vzhůru nebo vlnícími se za nimi nám připomínali hejno rychlých rybek. Gazela se zřejmě také s plnou chutí pustila do hry, poněvadž se otáčela, trkala ostrými růžky a kroužila na místě, aby čelila hned jednomu, hned druhému oddílu pohybujícího se kruhu psíků, který ji obklopoval. Několikrát se hravě rozběhla proti jednomu z psíčků, a ten hned uskočil stranou, otočil se a znovu pádil okolo ní. Později jsme viděli, jak si psi hráli i s jinými gazelami, ale už nikdy se žádná do hry nezapojila s takovou vervou jako onen první sameček.“

Zubatí bojovníci

Raritou mezi psovitými je u psů ušatých počet zubů. Mají jich totiž osmačtyřicet, naproti tomu ve zdravém chrupu obyčejného psa se dopočítáte dvaačtyřiceti zubů a ani ostatní psovití jich nemají víc. Zuby psa ušatého jsou mnohem menší než u jeho vzdálených příbuzných a díky tomu se mu do chrupu vejde i celkem osm stoliček, které slouží k rozmělňování potravy. Zuby samozřejmě slouží i na obranu proti přirozeným nepřátelům. Psi ušaté loví například gepardi, štěňatům mohou být nebezpeční i šakali a především hyeny. Nezanedbatelné nebezpečí představují také draví ptáci. Vzrůstem sice malí, ale zato srdnatí a bleskurychlí rodiče však většinou s úspěchem dokážou mnohem větší nebezpečné predátory ošálit a odehnat.

V roce 2013 se amatérské fotografce Astrid Kindsvogelové podařil husarský kousek: zachytila v kráteru Ngorongoro v Tanzanii vskutku unikátní situaci, při níž dvojice psů ušatých zahnala v savaně geparda. „Gepard spatřil psa a začal ho sledovat a plížit se k němu,“ popisuje svůj životní zážitek Astrid Kindsvogelová. „Ale během několika sekund se k pronásledovanému přidal druhý pes ušatý a oba se naježili a nafoukli, aby vypadali co největší. Než jsem se stihla vzpamatovat, psi už proháněli uhánějícího geparda.“

Život vedle silnějších

Rovněž dospělí psi někdy projevují zájem o mláďata ostatních predátorů. Většina takových mezidruhových setkání bez ohledu na stále otevřenou možnost konfliktu ovšem probíhá v naprostém klidu. Jedno takové setkání zachycuje opět Jane Goodallová: „A tady stěhuje Hraběnka Drakula (hyena skvrnitá; pozn. aut.), s tím rozštěpeným, rozšklebeným pyskem, jedno ze svých maličkých černých mláďátek. Vedle ní klusají dva psi ušatí. Obrovské uši špicují dopředu, jak zvědavě pokukují po tom černém tělíčku, které se hyeně houpe v tlamě. Když Hraběnka Drakula zmizí v novém doupěti, psi tam nakouknou, a pak se věnují lovu hmyzu a loudají se pryč.“

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Lidé ve psech ušatých bohužel obvykle vidí škodnou a člověk je jejich největším a nejnebezpečnějším nepřítelem. Loví je nejen pro jejich krásnou kožešinu, ale domorodí Afričané si cení i maso těchto šelmiček.

Milovníci pikantních pokrmů budou nepochybně spokojeni. A kdo v nich nenachází zalíbení, měl by popřemýšlet o zařazení pálivých papriček do jídelníčku. Vyplývá to z italské studie, do které se během osmi let zapojilo 23 tisíc dobrovolníků.

Studie mimo jiné ukazuje, že pravidelné používání této zeleniny v kuchyni (čtyřikrát týdně) přispívá ke snížení rizika úmrtí na infarkt o 40 procent a na mrtvici o více než 60 procent. Riziko úmrtí na jinou chorobu je navíc o 23 procent nižší ve srovnání s těmi, kdo pálivé papričky pravidelně nekonzumují. „Je zajímavé, že ochrana před rizikem úmrtí je nezávislá na typu stravování. I u osob, které se neřídí důsledně středomořskou dietou, má pálivá paprika ochranný efekt,“ uvádí jeden z autorů studie Giovanni de Gaetano.

Respektujte svou chuť

Můžeme tedy jíst to, co nám chutná? „Pozor na to, abychom nepropadli přesvědčení, že můžeme jíst nezdravě. Připomeňme studii, kdy vědci podávali skupině kuřáků vitamíny s cílem zlepšit antioxidační efekt. A výsledek? Kuřáci měli pocit, že mohou kouřit ještě více! Přínos pálivých papriček má být naopak stimulem pro zlepšení stravovacích návyků,“ upozorňuje Stefano Erzegovesi, primář Centra pro poruchy příjmu potravy při klinice San Raffaele v Miláně.

Příznivé působení pálivých papriček, zvláště jejich aktivní složky kapsaicinu, je mnohačetné a zdokumentované. Stimulují produkci hnědého tuku, který urychluje metabolismus a tím tělo spotřebuje více kalorií. Dále zvyšuje hladinu „hodného“ HDL cholesterolu, snižuje triglyceridy a C-reaktivní protein, tedy brání před záněty a má ochranný účinek před aterosklerotickými chorobami, čímž se stává významným spojencem při prevenci kardiovaskulárních nemocí. Kapsaicin rovněž působí na substanci P, která je zprostředkovatelem signálů bolesti a zmírňuje proto každý typ bolesti, zejména bolest hlavy a zubů.

Pálivá červená paprička má rovněž antibakteriální a antioxidační účinky, které mohou pozitivně ovlivnit střevní flóru. Přirozeně ochranný účinek závisí na množství zkonzumovaných papriček, jak to například dělají populace v Jižní Americe. 

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

„Jestliže dobře snášíme ostrou chuť, může být pálivá paprika doporučena jako součást každodenní stravy. Pokud ovšem po ní máme problémy se střevy nebo nám po ní celé hodiny hoří ústa, je zbytečné dráždit patro, které ji instinktivně odmítá. Existuje nejméně desítka další zeleniny a koření, jako je skořice, hřebíček, česnek, tymián nebo zázvor, které mají podobné účinky a každý si může vybrat ten svůj druh,“ uvádí Erzegovesi. Jestliže chceme experimentovat s ostrou chutí, můžeme začít paprikou nebo francouzským pepřem Espelette, které obsahují méně kapsaicinu a později přejít k pálivějším druhům, jako je cayenský pepř, ale jen na špičku nože, ne více.