Jedno mládě medvěda syrského, jenž je nejmenším poddruhem medvěda hnědého, se na jaře 1942 narodilo v horách severní Persie (dnešního Íránu). Jeho matku pravděpodobně zastřelili lovci. Místní chlapci nalezli opuštěné medvídě a prodali je polským vojákům 22. zásobovací dělostřelecké roty z polského sboru, který procházel Persií na cestě ze Sovětského svazu do britské Palestiny. 

Poláci se do Persie dostali v roce 1939, kdy si jejich vlast mezi sebe rozdělily nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. Jelikož se Sověti báli polské inteligence a vojáků, mnoho z nich povraždili a zbytek deportovali do táborů na Sibiři. Spolupráce dvou nejzločinnějších totalitních režimů skončila v roce 1941 útokem Němců na Sovětský svaz, proto moskevská vláda, zahnaná do kouta, využila nabídky exilové polské vlády, že propuštěné Poláky zapojí do bojů proti Hitlerovi.

Na základě dohody ze srpna 1941 byli amnestovaní bývalí polští vojáci propuštěni z lágrů a po boku Sovětů nebo Britů se mohli podílet na bojích. Na jaře 1942 se armáda, neformálně nazývaná podle velitele generála Władysława Anderse, přesunula přes Persii a Irák do britské Palestiny. Tam přešla pod britské velení a stala se základem 2. polského sboru. 

Velký mazel 

Medvídě, jemuž vojáci mezitím dali jméno Wojtek, což je zdrobnělina staroslovanského jména Wojciech, tedy „ten, komu boj přináší radost“, se s nimi dostalo do Palestiny. Medvídě neumělo samo žrát, proto ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem smíchaným s vodou z láhve od vodky s dudlíkem smotaným ze starých hadrů. Kvůli tomu mu údajně zůstala záliba v pití z láhve. Kromě sladkých sirupů patřilo mezi jeho oblíbené pochoutky ovoce, marmeláda, med a pivo, které dostával za poslušnost. Taky se naučil krmit se jídlem z plechovek, uměl kouřit či spíše žvýkat cigarety, pokud si s nimi nehrál.

Wojtek byl mírné a velmi společenské zvíře, naprosto důvěřoval lidem a miloval je, takže se okamžitě stal oblíbenou a nepostradatelnou součástí jednotky. Jelikož ho vychovávali polští vojáci, napodoboval jejich chování a přebíral jejich životní styl. Jedl s nimi, spal s nimi ve stanu a cestoval v kabině náklaďáku. Když vyrostl, dostal dřevěnou bednu jako vlastní ložnici, ale protože neměl rád samotu, často se v noci chodil mazlit ke spícím vojákům. 

Medvěd se naučil stát na zadních, salutovat tlapou, otevřít si dveře a používat vodní kohoutek, aby se mohl osprchovat. Často ovšem vypotřeboval všechnu vodu, již měla celá jednotka na příděl. Také rád zápasil s vojáky, nebo boj spíše předstíral, protože nechtěl spolubojovníkům ublížit. V dospělosti totiž vážil kolem 230 kilogramů a měřil přes 182 centimetrů. 

Osvědčil se jako hlídač, protože občas rád přespával ve skladišti munice. Když se tam jednou vplížil zloděj (podle jiných vyprávění arabský špion), vztyčil se Wojtek na zadní a vetřelce natolik vyděsil, že svým panickým řevem přivolal stráže. Medvěd si rád hrál i s jinými zvířaty. Zatímco bezpečně dováděl s dalmatinem, koně o sblížení nestáli a jeden z nich ho dokonce ošklivě pokopal.

Někdy ale miláček jednotky působil i problémy. Například podle jedné historky zdemoloval zásoby potravin a ukradl dámské spodní prádlo. Za způsobené škody, které se často vojáci snažili před důstojníky utajit, dostával trest – většinou šlo o připoutání řetězem a dočasný „zákaz vycházek“. Kvůli změně klimatu a stálému přístupu k potravě se u Wojtka nedostavoval zimní spánek a během pobytu v pouštních táborech trpěl vysokými teplotami. 

Hrdina od Monte Cassina 

V roce 1944, během příprav na nasazení v Itálii, se jednotka přesunula přes Sýrii do Egypta. Britská správa alexandrijského přístavu zakázala, aby vojenské lodě převážející vojáky na Apeninský poloostrov transportovaly zvířata, a to včetně psů či dalších mazlíčků. Vojáci si ale nedokázali představit, že by odpluli bez milovaného medvěda, proto byl Wojtek oficiálně zapsán jako vojín 2. polského armádního sboru. Obdržel služební číslo, vojenský průkaz a příděly cigaret. Generál Władysław Anders ho později dokonce povýšil na desátníka. 

Občas docházelo k veselým situacím, kdy noví důstojníci, kteří o živém maskotu jednotky neměli ani tušení, během nástupu nelibě nesli, že chybí desátník Wojtek. Vojáci se tím samozřejmě královsky bavili a s velkým nadšením důstojníka informovali, že desátník zůstal zamčený ve svém výběhu. 

Jako součást britské Osmé armády se Wojtek zúčastnil bitvy o Monte Cassino, jedné z nejtvrdších a nejkrvavějších bitev války. Zpočátku špatně snášel hluk způsobený dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Nejdříve neopouštěl místnost, po určité době si zvykl a pozoroval průběh bitvy z korun okolních stromů. Pak začal pomáhat přenášet bedny s municí nebo samotné náboje, a to svým charakteristickým způsobem. Postavil se na zadní nohy a roztáhl „paže“, do kterých mu vojáci vkládali bedny s municí. Medvěd je přenášel k palebným postavením a poté se vracel pro další dávku. 

Podle svědectví nikdy žádnou neupustil a pracoval vedle mužů bez známek strachu. Někteří historici toto vyprávění zpochybňují s tím, že nic nenosil, a pokud ano, tak maximálně prázdné krabice.

Wojtek se dostal i na stránky denního tisku a články o něm vzbudily naprostou senzaci. Na památku jeho účasti v bitvě obdržela jednotka do znaku medvěda nesoucího v tlapách projektil. 

Válečný veterán za mřížemi 

Po válce se jednotka i s medvědem přesunula do Skotska, kde byla demobilizována. Většina vojáků se ale nehodlala vrátit do Polska, neboť na sovětskou nadvládu měla nepříjemné vzpomínky. Usadili se tedy ve Skotsku a společně s nimi i medvěd Wojtek. Tam se rychle stal místní celebritou – oblíbili si ho obyvatelé i novináři – a dokonce byl jmenován čestným členem Polsko-skotského sdružení. 

Po demobilizaci vojenské jednotky bylo rozhodnuto, že medvěd bude na podzim 1947 předán do zoologické zahrady v Edinburghu. Bývalí spolubojovníci ho tam často navštěvovali, mluvili s ním polsky a nosili mu pivo a cigarety. Podle ošetřovatelů Wojtek své známé rozpoznával a vždy se radoval, že je vidí. 

V zoologické zahradě strávil Wojtek šestnáct let, a to v kleci o rozloze deseti metrů čtverečních, občas v o něco větším výběhu. Pokusy o jeho socializaci s jinými medvědy nepřinesly pozitivní výsledky, protože Wojtek měl nejraději lidi. Na konci roku 1958 se poznaňská pobočka Společnosti pro ochranu zvířat za podpory dalších organizací obrátila na vedení edinburské zoologické zahrady s návrhem, aby se hrdinný medvěd přestěhoval do Polska. Tyto snahy ale selhaly, a to z důvodů Wojtkova špatného zdravotního stavu, postupujícího stáří a odporu veteránů žijících ve Velké Británii, kteří medvěda považovali za svého nenahraditelného druha. 

Medvědův duševní stav byl, zejména ke konci jeho života, velmi špatný, trpěl totiž psychickými problémy. Desátník Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku dvaceti dvou let. O jeho smrti informovali britští, polští i další novináři. Na jeho počest bylo zřízeno několik památníků a pamětních desek ve Varšavě, Krakově, Londýně, Edinburghu, ale i v Cassinu a Ottawě. Příběh Wojtka byl zpracován v krásné, dětské i odborné literatuře, mnoha novinových a časopiseckých článcích, školních učebnicích a byly o něm natočeny dokumenty a animované filmy.

Image

Čtěte také

Protiponorkový podvraťák: Psí námořník Sindibad z kutru Campbell

Některé slavné mykénské nálezy doslova symbolizují řeckou dobu bronzovou – její pozdní fáze se někdy dokonce označuje jako „mykénská“. Významné místo pak zaujímají Mykény i v řecké mytologii. Založil je hrdina Perseus, především ale prosluly jako domov krále Agamemnóna, vrchního velitele řeckých vojsk v bájné trójské válce.

Doba bronzová

Civilizace doby bronzové se ve střední a jižní části řecké pevniny označuje termínem „heladská“. Podobně jako mínojská civilizace na Krétě se i tato člení na tři hlavní období – rané, střední a pozdní. Největšího rozkvětu dosáhla v pozdní době bronzové, zhruba mezi lety 1700 a 1050 př. n. l. Nejvýznamnějším centrem byly právě Mykény.

Mykéňané už tehdy vytvářeli velmi kvalitní keramiku. Ta byla velmi oblíbeným a rozšířeným obchodním artiklem v celém východním Středomoří. Produkovali i jiná umělecká díla – nástěnné malby v palácích nebo předměty ze zlata a jiných drahých materiálů, které nalézáme v jejich hrobkách. Znali také písmo. Nepsalo se ještě po hláskách, ale po slabikách a zachycovalo nejstarší známou formu řečtiny, označovanou jako mykénština.

Hlavní mykénská palácová centra i spousta dalších lokalit však byla zničena rozsáhlou destrukcí okolo roku 1200 př. n. l. I když byly části některých do určité míry opraveny, lokality přestaly fungovat jako administrativní centra a sídla vládnoucí třídy. Archeologové však zatím pouze uvažují o přesných příčinách tohoto kolapsu. Způsobily ho vnitřní nepokoje a povstání? Vpád cizích nepřátel, přírodní katastrofy spojené se změnou klimatu anebo několik těchto důvodů dohromady?

V řeckých mýtech

Podívejme se ale nejprve, jak o Mykénách hovoří staré řecké báje. Měl je založit hrdina Perseus, syn nejvyššího boha Dia a argejské princezny Danaé. Ano, ten, kterého známe hlavně kvůli zabití nestvůry Medúsy. Její pohled každého obrátil v kámen, ale Perseus se mu vyhnul s pomocí štítu naleštěného tak, že se v něm vše odráželo jako v zrcadle. Poté jí usekl hlavu, kterou si odnesl s sebou. Nedokázal by to ovšem bez užitečných darů, které mu věnovali bohové v čele s Athénou. Po tomto hrdinském skutku stačil ještě od mořské obludy zachránit princeznu Andromedu, se kterou se oženil.

Proč pojmenoval město, jež založil, slovem Mykény? Buď mu tam spadl klobouček z pochvy meče, anebo se na místě dařilo houbám. Obojí se totiž ve staré řečtině řekne mykés. Po tři generace vládli Perseovci městu, poslednímu králi Eurystheovi musel nejslavnější řecký hrdina Héraklés sloužit a splnit oněch dvanáct legendárních úkolů. Eurystheus nakonec ironicky zemřel v boji proti Héraklovým synům a v Mykénách se dostal k moci jeho strýc Átreus, syn krále Pelopa, po němž je zase pojmenovaný Peloponnéský poloostrov.

Během vlády Átreovců se Mykény staly jevištěm řady krutých zločinů včetně příbuzenských vražd, jejichž ozvěny dodnes žijí nejen v mytologii, ale i v hrách antických a novodobých dramatiků. Ačkoli několik zločinů spáchal již sám Átreus. Například nechal zabít a upéct tři syny svého bratra a největšího konkurenta Thyesta. Mísy s jejich masem mu pak samozřejmě předložil na hostině. Nejznámější série násilných událostí se ale váže až k následující generaci.

A může za ni Átreův syn Agamemnón. Ten jako nejbohatší a nejmocnější řecký vládce své mytologické generace velel spojeným řeckým vojskům v trójské válce. Proč se do toho pletl? Z rodinných důvodů: právě jeho bratrovi, spartskému králi Meneláovi, unesl trójský princ Paris manželku, krásnou Helenu. Agamemnón válečnému tažení obětoval nejen mnoho let, ale i vlastní dceru Ifigenii. Doufal, že tak utiší hněv bohyně Artemis, což se mu sice podařilo, ale krutý čin mu jeho manželka Klytaimnéstra nikdy neodpustila.

Toho využil Aigisthos – Thyestův syn – a královnu svedl. Aigisthos měl totiž na bratrance obzvlášť spadeno – ačkoli on sám zabil Átrea, Agamemnón zase ukončil život Thyestovi. A tak když se slavný vojevůdce vrátil z trójské války, čekali už na něj vrazi. Na trůn pak dosedla vdova se svým novým milencem. Aigisthos s Klytaimnéstrou však vládli jen sedm let. Když dospěl její syn Orestés, otcovu smrt na obou pachatelích krvavě pomstil. Za matkovraždu jej poté pronásledovaly bohyně pomsty Erínye. Vraťme se raději k archeologickým objevům…

Pod nánosem věků

Mykény se nacházejí na Peloponnéském poloostrově v kraji Argolis, asi 120 km od Athén a zhruba 2 km za dnešní vesnicí Mykines. Jde o velký archeologický areál s pozůstatky opevněné citadely na vrcholu kopce a města v podhradí. Doplňuje ho celá řada pohřebišť i jednotlivých mohutných hrobek. Ačkoli zde archeologové narazili i na stopy staršího osídlení, nejvýznamnější dochované stavební památky i jednotlivé artefakty spadají do pozdní doby bronzové. V roce 1999 byly Mykény zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.

Přestože lokalita ležela od starověku několik tisíc let v troskách, zbytky mohutných hradeb zůstaly na povrchu stále patrné. Skutečná i bájná minulost Mykén se objevovala v dílech antických autorů, především v homérských eposech. V roce 1874 zde, paradoxně ještě bez řádného povolení, provedl menší vykopávky německý obchodník a archeolog-samouk Heinrich Schliemann. Místa sond vybíral na základě údajů z Homéra a dalších antických textů. Toužil najít zejména místa posledního odpočinku krále Agamemnóna a členů jeho rodiny a družiny.

V létě 1876 zde proto započal již legálně rozsáhlé vykopávky, které přinesly mnoho objevů. Nedaleko za hlavní, tzv. Lví bránou do mykénského hradu byl například objeven okrsek velmi bohatých hrobů, ohraničený dvojitou řadou kamenný desek. Dnes ho známe pod jménem Hrobový okruh A. Ačkoli se později ve 20. století jasně prokázalo, že hroby a jejich výbavu lze datovat zhruba do 17. století př. n. l., a tedy jsou o několik století starší než předpokládaná doba trojské války, nelze Schliemannovi upřít jeho objevitelské zásluhy.

Podobný, dokonce ještě o něco starší hrobový okrsek (označený písmenem B) odkryli v padesátých letech řečtí archeologové Ioannis Papadimitriou a Georgios Mylonas pod hradem. Slavné nálezy z obou těchto okruhů, včetně zlatých pohřebních masek a dalších předmětů, jsou dnes vystaveny v Prehistorickém sále Národního archeologického muzea v Athénách. Patří nejen mezi nejvýznamnější předměty z jeho sbírek, ale vůbec nejznámější artefakty a vlastně symboly celé mykénské civilizace doby bronzové. Archeologický výzkum v Mykénách stále probíhá, v posledních letech za britsko-americko-řecké spolupráce.

Citadela

Dochovaná podoba mykénského hradu se svým mohutným opevněním pochází především z doby těsně před definitivním zničením lokality po roce 1150 př. n. l. V historickém období byly Mykény osídleny jen málo – na vrcholu kopce v rámci citadely byl postaven chrám a později v podhradí ještě malé divadlo.

Okolo citadely jsou již zdaleka viditelné masivní hradby o délce více než kilometr a šířce kolem osmi metrů. Ty si prošly poměrně složitým vývojem. Nejstarší opevnění bylo postaveno v polovině 14. století př. n. l. a obepínalo o něco menší plochu než dnes. Asi o století později se hradby rozšiřovaly západním směrem a pod jejich ochranu se dostal i Hrobový okruh A. Jako hlavní vstup byla nyní zřízena slavná Lví brána. Ta své jméno nese díky velkému reliéfu se dvěma šelmami. Jejich hlavy se nedochovaly, pravděpodobně byly zhotoveny z kovu a připevněny k tělům dodatečně. Ačkoli se tato zvířata běžně označují za lvy či lvice, stejně tak se může jednat o gryfy, tedy mytologické bytosti s lvím tělem a orlí hlavou.

Opevnění bylo ještě jednou rozšířeno na severovýchodě v zadní části hradu někdy ve 2. polovině 13. století př. n. l. Do nově opevněné části také přibyla podzemní cisterna. Přístup do ní vede po 99 schodech a klesá do hloubky patnácti metrů pod úroveň terénu. Protože mykénské masivní hradby byly zbudovány z obrovských, hrubě opracovaných bloků kamene o velikosti až zhruba tři krát jeden metr, domnívali se již Řekové klasického období, že je museli zbudovat bájní jednoocí obři Kyklopové. Nedokázali si totiž představit, že by jejich předkové byli schopni vystavět tak mohutné opevnění.

Kousek za Lví bránou se nachází známý Hrobový okruh A. Schliemann v něm odkryl pět šachtových hrobů označených kamennými stélami a luxusní pohřební výbavou. Kromě jiných artefaktů odtud vyzvedl bohatě zdobené zbraně, nádoby a stříbrné a zlaté předměty o celkové váze skoro 15 kilogramů, včetně masek, které zakrývaly obličeje několika nebožtíků. 

Schliemann hroby interpretoval jako místa uložení těl krále Agamemnóna a jeho družiny. Za jeho tělo pak označil to s nejlépe dochovanou pohřební maskou. Podle antických autorů totiž měl být Agamemnón se svou suitou pohřben v pěti hrobech. O rok později v tomto okrsku ale Panagiotis Stamatakis, řecký efor starožitností, vykopal šestý hrob. Jak již bylo řečeno výše, ostatky nemohly patřit Agamemnónovi či jiným významným osobnostem z doby trójské války, protože jsou minimálně o 400 let starší.

Jižně od tohoto okrsku leží několik obytných domů a kultovní centrum hradu, odkud pocházejí některé známé fresky. Mykénský palác, vlastní sídlo vládnoucí elity, se nachází na vrcholu citadely ve dvou úrovních terénu. Cesta k němu vede od Lví brány nejprve po rampě a poté po schodištích. Z většího dvora se pak přímo vchází do hlavního prostoru paláce. Jde o tzv. megaron – síň se dvěma sloupy v průčelí a dvěma předsíněmi, za nimiž je situována hlavní hala se čtyřmi sloupy okolo ohniště. Vpravo od něj většinou na zvýšené platformě stával trůn. Bohužel celý palác poškodila eroze. Jeho části také padly za oběť stavbě Héřina chrámu, který tu Řekové vztyčili někdy mezi 8. a 6. stoletím př. n. l.

Okolí citadely

Důležité stavby se nacházejí také v okolí hradu. Hned v podhradí, těsně pod Lví bránou se rozkládá již zmíněný Hrobový okruh B. Ten sestává z 24 hrobů, původně ohraničených kruhovou zdí o průměru 28 metrů, z níž se ale dochovaly jen zbytky. Ještě o něco níže byly odkryty tři domy, sloužící převážně k hospodářským účelům. Jsou označovány jako Dům sfing, Dům obchodníka s olejem a Západní dům. Kromě velkého množství keramiky bylo v každém z nich nalezeno několik popsaných hliněných tabulek.

V okolí hradu se také dochovalo devět velkých hrobek, označovaných řeckým termínem „tholos“. Datují se zhruba do let 1525 až 1275 př. n. l. Tyto velké samostatné kamenné stavby byly zapouštěné do svahu. Sestávaly z přístupové chodby (dromos), vchodu (stomion) a vlastní kruhové hrobové komory (thalamos). Komora byla zbudována technikou nepravé klenby, kdy vyšší pás kamenů je vždy o něco posunut směrem ke středu, takže se průměr postupně zužuje a vznikne tak kupole nepravidelné klenby. Tvarem tyto hrobky připomínají tradiční lidové úly homolového tvaru.

Těsně nad překladem vstupního otvoru se nacházel odlehčovací trojúhelník. Šlo o prázdný prostor, v němž bylo vynecháno zdivo, aby vchod lépe unesl obrovskou váhu zdiva klenby komory. Místo toho jej zakrývala deska, často zdobená reliéfem. Podobný trojúhelník se nachází i nad překladem Lví brány a kryje ho známý reliéf se lvy. Po každém pohřbu se vchod zazdíval a dromos byl zasypán hlínou.

Jednou z nejstarších takových hrobek v Mykénách je tzv. Aigisthova hrobka, pocházející z doby okolo roku 1500 př. n. l. I ona byla nesprávně nazvaná podle dalšího z mýtických vládců, člena rodu Átreovců.

Nejznámější a nejzachovalejší hrobkou tohoto typu je tzv. Átreova pokladnice. Pochází z doby okolo roku 1300 př. n. l. a jedná se o největší člověkem vybudovaný zaklenutý prostor z doby před přestavbou římského Pantheonu ve 2. století. Kromě hlavní hrobové komory – s průměrem 14,6 metru a výškou asi 13,5 metru má ještě jednu malou boční komoru.

Ani tato hrobka ale nemá nic společného s Átreem nebo jinou mytologickou postavou. Dnes užívaný název jí dal Heinrich Schliemann, který usoudil, že velkolepá stavba by byla důstojným místem odpočinku tohoto bájného krále. A i když dnes víme, že se mýlil, romantický étos homérských příběhů a starých bájí zůstal mykénským vykopávkám dodnes… 

Image

Čtěte také

Za hradbami Tróje: Jak vypadalo skutečné město Homérova eposu

Dlouhou dobu se zdálo, že člověk zručný (Homo habilis), jeden z nejstarších lidských druhů, byl prvním zástupcem druhu Homo, který stanul na vrcholu potravního řetězce. Nová studie ale tuto představu zásadně zpochybňuje. Ukazuje se, že naši dávní příbuzní před dvěma miliony let nebyli obávanými lovci, nýbrž často kořistí – konkrétně leopardů.

Homo habilis je považován za prvního tvůrce kamenných nástrojů tzv. oldovanské kultury, objevených v tanzanské rokli Olduvai. Antropologové dlouho soudili, že právě tento druh se poprvé dokázal nejen bránit velkým šelmám, ale také využívat jejich úlovky – odhánět predátory a porcovat jejich kořist. Tím měl učinit zásadní evoluční skok od lovené zvěře k postavení vrcholového predátora.

Kořist velkých koček

Jenže nové analýzy kosterních pozůstatků dvou jedinců Homo habilis z Olduvai ukazují něco jiného. Oba kosterní nálezy – včetně tzv. holotypu starého 1,85 milionu let, který druh definuje – nesou jasné stopy po zubech šelem. Vědci se dlouho domnívali, že šlo o hyeny, které se přiživily na mrtvých tělech. Pomocí umělé inteligence ale tým španělského paleoantropologa Manuela Domíngueze-Rodriga přiřadil tyto stopy leopardům – a to s více než 90% pravděpodobností. Jinými slovy: tito naši prapředci nebyli sežráni po smrti, ale s vysokou pravděpodobností uloveni.

„Znamená to, že Homo habilis nebyl schopen účinně čelit ani středně velkému predátorovi, jakým je leopard,“ píší autoři studie. „Byl tedy stále více kořistí než dominantním predátorem.“

Hledání skutečného lovce

Pokud tedy Homo habilis nedokázal ovládnout šelmy a přivlastnit si jejich úlovky, kdo jako první stanul na vrcholu potravní pyramidy? Podle autorů je pravděpodobnějším kandidátem člověk vzpřímený (Homo erectus). Tento druh žil ve stejné době jako Homo habilis, byl ale lépe přizpůsobený životu na zemi než v korunách stromů, což mu mohlo dávat výhodu při střetech s predátory.

Homo erectus tak mohl představovat skutečného průkopníka v oboru odhánění šelem od jejich úlovků a porážení soupeřů v boji o maso – a tedy i prvním, kdo posunul lidský rod na vrchol potravního řetězce.

Studie publikovaná v Annals of the New York Academy of Sciences tak nejen „sesazuje“ Homo habilis z predátorského piedestalu, ale ukazuje také, jak složitý a postupný byl vzestup člověka k postavení vrcholového predátora. Naše cesta k nadvládě nad přírodou nevedla přímo, ale klikatila se mezi pozicí lovce a lovené kořisti.

Image

Čtěte také

Naši předci strávili miliony let na vrcholu potravního řetězce jako hypermasožravci

Když Tomáš Baťa promýšlel, jakým způsobem vzdorovat opakujícím se hospodářským krizím, dospěl k závěru, že řešení je v decentralizaci. Základní finančně samostatnou jednotkou se v Baťově podniku stala tovární budova. Ty stavěl od určité doby tříetážové, v unifikovaném rozměru 80×20 metrů, v každé bylo umístěno šest oddělení, dvě v každém podlaží.

Vedoucí, mistři, nadmistři a správci

Za práci celé budovy odpovídal její správce, za každé podlaží, v němž byly umístěny dvě dílny, zodpovídal nadmistr. Každá dílna, v jejímž čele stál mistr, měla několik oddělení, jež vedli vedoucí. Dílny byly organizovány tak, aby výroba v nich byla plynulá, řídila se dopředu vypracovaným plánem. Jednotlivá oddělení pracovala samostatně a s uplatněním systému účasti na zisku. Výši zisku si vypočítalo každé oddělení samo a to dopředu, při stanovování předpokladu výroby na nejbližší kalkulační období. Takovýchto oddělení byly v celém podniku stovky. Každé mělo svého vedoucího, své finanční a materiální prostředky a zvláštní dílenské záznamy.

Kvalita především

Od roku 1923 byla v podniku zavedena účast zaměstnanců na zisku dílny a nutila je hledat na přejímaném zboží jakékoli, třeba nepatrné chyby. Když nějaké našli, mohli od prodávající dílny požadovat slevu nebo jí zboží vrátili na dodělávku a vyžadovali pokutu za pozdní dodání zboží. Kontrolu prováděli přímo v odděleních kontroloři, kteří byli zcela nezávislí na vedoucích výroby. Avšak nebyl to jediný způsob kontroly kvality. Před odesláním zboží z podniku byla z každé vlakové nebo lodní zásilky přinesena namátkou vybraná bedna s dvaceti páry obuvi a kontroloři ji otevřeli. Pokud v ní našli jen jediný vadný pár bot, podrobili prohlídce všechny boty v celé zásilce a zodpovědné dílny, které nebyl problém dohledat, byly potrestány za špatnou práci. 

Každý podnikatelem

Podíl na zisku upravovaly osobní smlouvy se zaměstnanci, zodpovědnými za jednotlivé úseky (dílny či prodejny) nebo oddělení. V osobních smlouvách byla uvedena předpokládaná výše účasti na zisku, podmínky pro jejich dosažení a další podrobnosti, počítající se stejným vývojem obchodu, s jakým musel počítat majitel firmy majitel. Cíl, ke kterému systém účasti zaměstnanců na zisku směřoval, vyjadřovalo jedno z hesel, která tehdy zdobila zdi zlínské továrny: „Každý budiž podnikatelem na svém pracovišti.“

Ne každý zaměstnanec se ovšem mohl do tohoto systému zapojit. Vybíráni byli především ti, kteří významným způsobem ovlivňovali výsledky svého pracoviště (například dílny), kteří byli v Baťově firmě zaměstnáni nejméně rok a byli starší dvaceti let. Účast na zisku mohla být bez udání důvodů kdykoliv odvolána. Účast na zisku měla různé podoby, odvislé od druhu vykonávané práce. 

Zákaz přesčasů

Mistr nesměl dosahovat zvýšení výroby prací zaměstnanců přesčas. Pokud potřeboval zvýšit výkon, mohl si přibrat určitý počet pomocných dělníků, kterým však musel zaplatit. Většinou se jednalo o dělnice, které nebyly zaměstnány přímo při výrobě obuvi a neměly proto podíl ze zisku. Mistr se musel snažit, aby dílna pracovala rovnoměrně a kvalitně, protože dohánění plánu a s tím související zvyšování tempa výroby vedlo ke zvýšené zmetkovitosti. Mistr tedy musel zajistit, aby dílna udělala každý den tolik, kolik měla v plánu, rozhodně však ne méně.  

Přechod k pásům

Od roku 1924 docházelo v Baťových závodech k novým technicko-organizačním racionalizačním opatřením, která se ukázala být nejzávažnějšími a nejefektivnějšími, jaká zde byla doposud zavedena. Podle zprávy živnostenského inspektora v Kroměříži z 29. března 1924 „…zřizují se v továrně na obuv ve všech odděleních válečkové spádové transportéry, tzv. konvejery, které zprostředkují samočinně dopravu výrobního materiálu od počátečního stadia tovaru až do úplného provedení. Tímto zařízením docílí se o 20-30% větší výkonnosti.“ 

Zavedení proudové výroby s konvejery předpokládalo dalekosáhlou reorganizaci celého výrobního procesu a vyžadovalo poměrně hodně času. V jejím důsledku bylo dosavadní sestavení dílen podle druhů práce nahrazeno uspořádáním dílen podle druhů obuvi. Výroba každého druhu obuvi byla nyní soustředěna od šití svršků až do konečné úpravy do jedné dílny. Po této reorganizaci a zavedení proudové výroby se spádovými konvejery se výrobní doba pro zhotovení obuvi podstatně zkrátila.

K další racionalizaci práce došlo v roce 1927, kdy byla v podniku zavedena pásová výroba, která přinesla nové úspory a zvýšení výkonu. Výroba na běžícím pásu představovala vrchol racionalizačních snah vůbec a vedla ke zvýšení výkonu z 8 785 000 párů obuvi v roce 1927 na 15 205 000 párů v roce 1929, tedy o tři čtvrtiny, zatímco počet zaměstnanců vzrostl jen o 35%.

Image

Čtěte také

Vizionář, který postavil svět na kola: Od Henryho Forda opisoval i Baťa

Předposlední planeta naší soustavy vyniká v mnoha ohledech, ale nejzajímavější je zřejmě vysoký sklon její rotační osy vůči rovině oběhu, dosahující 98°. Uran se tak kolem Slunce po své dráze doslova valí na boku a každá jeho polokoule zažívá dlouhé období, kdy směřuje přímo k centrální hvězdě, nebo naopak od ní. Uvedený stav ještě podporuje oběžná doba planety v délce 84 pozemských let, takže každé tamní roční období trvá přibližně 21 roků. Rotace ledového obra je naopak poměrně rychlá: Okolo své osy se Uran otočí jednou za 17 hodin a 14 minut.

Kdyby měla podobné vlastnosti Země, byla by zcela neobyvatelná. Nejpříjemnější období by nastávala při rovnodennostech, kdy by sluneční záření víceméně rovnoměrně dopadalo na obě polokoule, zatímco slunovraty by se pojily s dlouhými etapami nepřetržité tmy, respektive světla. 

Na Uranu ovšem bez ohledu na roční období panují až překvapivě vyrovnané teploty. Tekuté nitro ledového obra totiž obklopuje hustá větrná atmosféra z vodíku, helia a metanu, která velmi účinně rozptyluje světlo. Každopádně se jedná o nejchladnější planetu Sluneční soustavy, s průměrnou povrchovou teplotou kolem –200 °C.

Image

Čtěte také

Vědci poprvé přesně změřili, jak rychle se otáčí Uran

Když šimpanzi v ugandských a západoafrických pralesích pojídají zralé fíky či jiné plody, není to pro ně jen sladká hostina. Nová studie zveřejněná v odborném časopisu Science Advances ukázala, že jejich oblíbené ovoce přirozeně obsahuje alkohol – a to v množství, které odpovídá několika „skleničkám“ denně. Tento objev může osvětlit, proč si i lidé v průběhu evoluce vypěstovali náklonnost k alkoholu.

Hypotéza opilých opic

Myšlenku, že záliba v alkoholu je dědictvím po našich předcích, vyslovil už před čtvrt stoletím biolog Robert Dudley z Kalifornské univerzity v Berkeley. Podle jeho tzv. „hypotézy opilých opic“ naráželi naši předkové při hledání potravy vcelku běžně na ovoce s obsahem ethanolu, což mohlo mít výhodu: zralejší plody, a tedy i ty s vyšším obsahem alkoholu, bývají sladší a kaloričtější.

Schopnost vyhledávat a zpracovávat takové ovoce tak mohla dávným předkům Homo sapiens přinášet evoluční výhodu. Jenže dlouho chyběla „tvrdá“ data o tom, kolik alkoholu tropické ovoce skutečně obsahuje – a zda ho bylo dost na to, aby se stal významným faktorem v evoluci.

Šimpanzi se špičkou

Na obsah alkoholu v tropickém ovoci se nedávno zaměřil tým vedený doktorandem Alekseyem Marem a autorem hypotézy Robertem Dudleym. Vědci analyzovali 20 druhů ovoce, které šimpanzi běžně konzumují v národních parcích Kibale (Uganda) a Taï (Pobřeží slonoviny). Ukázalo se, že dužina obsahuje v průměru 0,3 % ethanolu. Na první pohled nejde o nic závratného – jenže šimpanzi spořádají denně 4 až 5 kg ovoce, tedy 5–10 % své hmotnosti.

Šimpanzi tak každý den pozřou přibližně 14 gramů čistého ethanolu – to je zhruba jedno až dvě piva či sklenky vína. Po přepočtu na tělesnou hmotnost to odpovídá více než dvěma drinkům denně. A pokud si vyberou opravdu hodně zralé plody, je dávka alkoholu ještě vyšší.

Evoluční stopa i sociální efekt

Podle autorů studie tato zjištění podporují představu, že ethanol je přirozenou a běžnou součástí tropických plodů – a že náš sklon k alkoholu je zakořeněn hluboko v evoluční minulosti ovocemilných primátů.

Zajímavostí studie kalifornských vědců je také to, že bohaté zdroje zralého ovoce přitahují velké skupiny šimpanzů na jedno místo. To pak vede k intenzivnějším sociálním interakcím – od sdílení potravy až po společné hlídky teritoria. Jinými slovy: „opilé“ ovoce nemuselo jen poskytovat kalorie navíc, mohlo také posilovat sociální život tlupy.

Nejsme v tom sami

Šimpanzi nejsou jediní. Fermentované plody či nektar konzumují i další savci, například sloni nebo veverkám podobné tany, a také některé druhy ptáků, třeba kosi, drozdi nebo kolibříci. Kvasícím ovocem se živí i kaloni či křečci, přičemž zmiňovaní hlodavci vykazují k alkoholu poměrně vysokou toleranci, a někteří jej v laboratorních podmínkách dokonce upřednostňují. Jak moc alkohol ovlivňuje chování jednotlivých druhů zvířat, ale vědci zatím nevědí.
 

Image

Čtěte také

Žihadla na lihu: Sršně východní dokážou bez problémů konzumovat až 80% etanol

Snahy sečíst poddané sahají do daleké historie. Starověké panovníky Babylonie, Egypta, Řecka či Říma k tomu vedly zejména dva důvody: zjistit, kolik lidí mohou naverbovat do vojska, a zároveň, kolik peněz či naturálií mohou vybrat na daních. Ostatně o sčítání lidu se lze dočíst i v Bibli: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. (…) Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém (…), aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ Díky sčítání se tedy Ježíš nenarodil v Nazaretu, ale v Betlémě…

Statistika věda je

Moderní sčítání lidu (cenzus, soupis obyvatelstva) je spojeno se zrozením moderního státu v době osvícenského absolutismu v 18. století, kdy se výrazně zdokonalil nejen státní správní aparát, ale i vrchnostenská či církevní administrativa. Sčítání nebo konskripce (soupisy, nejčastěji osob povinných odvodem) se objevovaly napříč Evropou od poloviny 18. století. Prvenství drží Island (1703), ale sčítalo se i ve státech jako Švédsko (1748), Prusko (1748), Finsko (1749), Rakousko (1754), Dánsko-norské království (1769), Švýcarsko (1789), Francie (1790), Velká Británie (1801).

Ruku v ruce se snahami států o zjišťování početního stavu obyvatelstva se rozvíjela a na univerzitách institucionalizovala statistická věda, jejíž metody se v průběhu 19. století etablovaly v prostředí společenských věd. O to se zasloužil zejména belgický statistik, astronom a matematik Adolphe L. Quetelet (1796–1874), který mimo jiné spoluzaložil Mezinárodní statistický ústav se sídlem v Haagu. Aby jednotlivé cenzy byly co nejjednotnější, hledala se společná východiska na statistických kongresech. První se konal v Bruselu roku 1853. Jedním z jeho závěrů bylo, že by sčítání měl provádět vždy jen jeden orgán ve státě, a to k jednomu dni s desetiletou periodicitou. 

Počin velké panovnice

Na českém území se pokusy o sčítání obyvatel objevovaly už od středověku kvůli daňovým či vojenským účelům. Za vůbec nejstarší dochovaný soupis lze považovat soupis majetku litoměřického kostela z roku 1058, který je součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. V průběhu staletí se vyskytovaly různé soupisy. Například z roku 1605 pochází soupis panství, stavů a lidí poddaných v Království českém, z roku 1651 soupisy poddaných podle víry a z roku 1654 soupis pro berní rulu. Existovaly i různě specializované soupisy, jako například soupis konzumentů soli (1702) nebo celozemský soupis židovských domů (1727). 

Největší zásluhy je však třeba přičíst až císařovně Marii Terezii a jejímu patentu ze 13. října 1753 o každoročním sčítání lidu, tažného dobytka a domů zejména kvůli reorganizaci vojenských odvodů. Poprvé se konalo roku 1754, a to současně a jednotně na celém území monarchie a týkalo se jen mužů. Doplňující vrchnostenské soupisy evidovaly sice veškeré obyvatelstvo dle věku a stavu, ale tato první sčítání měla celou řadu zkreslení a chyb, k nimž docházelo úmyslně z častých obav z nárůstu daní, branné povinnosti či kvůli obavám šlechty z centralistických snah dvora.

Přesto se jednalo o mimořádný počin, jenž otevřel novou kapitolu sčítání obyvatelstva v habsburské monarchii, které se s každým dalším zdokonalovalo. Přineslo poprvé informace o hustotě osídlení nebo o sociální skladbě obyvatel. Sčítání mimo jiné vděčíme za ustálení příjmení a číslování domů, jež Marie Terezie nechala kvůli pravidelným cenzům provést. Soupisový systém se až do poloviny 19. století vyvíjel, zdokonaloval.

Potřeba jít s dobou

Rozpad patrimoniální správy po roce 1848 spustil v monarchii rozsáhlou reorganizaci veřejné správy včetně obecního zřízení. Mimo jiné vyvstala i nutnost vytvořit nový systém sčítání lidu tak, aby lépe vyhovoval novým a všestrannějším potřebám státní správy a byl zároveň v souladu s novými metodami a technikami evropské demografické statistiky. 

Roku 1857 bylo vyhlášeno sčítání obyvatel, které lze považovat za určitý přechod mezi tradičními a moderními soupisy obyvatelstva. Sčítat se mělo k jednomu dni, konkrétně k 31. říjnu, a na rozdíl od předešlé akce už jeho organizaci zajišťovala pouze jediná instituce – obecní zastupitelstva a úřady nově vzniklých okresů, které vybraly sčítací komisaře.

Sčítání se týkalo stále jen domácího obyvatelstva, což zahrnovalo i osoby, které nebyly v době jeho konání z nějakého důvodu v obci přítomny. Přes snahu sčítat pouze skutečně přítomné obyvatele včetně cizinců, se tedy sčítali i lidé, kteří do dané obce sice náleželi, ale z nějakého důvodu pobývali mimo ni. Tam, kde byla postupem pověřena obec, předal její představený sčítací formulář každému majiteli či správci domu spolu s tištěnými instrukcemi k vyplnění. Sčítalo se podle obytných budov a domácností, ve městech většinou pomocí takzvaných sčítacích přiznání (Anzeigezettel), která vyplňoval majitel bytu či domu za všechny obyvatele. 

Na půli cesty

V menších městech a obcích sčítání zajišťovali sčítací komisaři rovněž prostřednictvím přiznání. Archy byly vedeny zvlášť pro domácí a cizí obyvatelstvo. Co vše se zjišťovalo? Z biologických znaků pohlaví a věkové složení, dále se uváděl rodinný stav, vyznání a zaměstnání (při zpracování dat se tato zjištění zatím zohledňovala jen u ekonomicky aktivních mužů, ženy a děti do 14 let byly zahrnuty sumárně v jediné položce „ostatní“). Zjišťovala se také přítomnost, respektive nepřítomnost v bydlišti s udáním místa případného pobytu a stav dobytka. 

Vyplněné formuláře pak musel sčítací komisař (nejčastěji učitel či úředník) zaslat představenému obce, kterého čekalo sestavení sumárních tabulek s údaji o domácím obyvatelstvu, cizincích a o dobytku. Pokud byl sčítáním pověřen sčítací komisař, vypracování sumárních tabulek zůstalo na jeho bedrech. Tyto obecní přehledy následně putovaly na okresní úřady, kde se pro změnu vypracovaly okresní sumární přehledy, které se dále zasílaly na kraje.

Nepřekvapí, že krajské úřady byly povinny vypracovat krajské přehledy, které pak sloužily jako podklady pro přehledy zemské. Tím to však nekončilo. Sumární přehledy z jednotlivých zemí se zasílaly na ministerstvo pro vnitřní záležitosti, kde úředníci vypracovali hlavní přehledy, jež se předkládaly panovníkovi a následně byly vyhlášeny. 

Ze sčítání z roku 1857, které zůstalo ještě tak říkajíc na půli cesty, co se moderních statistických technik týče, se již torzovitě zachovaly sčítací archy, takzvané sčítací operáty, které se staly významným historickým pramenem. Postupně jsou v českých, moravských a slezských archivech digitalizovány a zpřístupňovány.

1869: poprvé moderně

Dne 29. března 1869 byl vydán říšský zákon o sčítání lidu, které je považováno za první moderní v habsburské monarchii v intencích zásad stanovených na statistických kongresech. Mělo se opakovat vždy po deseti letech, a to pokaždé v závěru roku končícího 0 (1880, 1890, 1900 a 1910) s tím, že kritickým okamžikem byla vždy půlnoc z 31. prosince na 1. ledna. Oproti dřívějším soupisům začala nová sčítání postupně plnit i funkci hospodářské statistiky. Stát získával stále více ekonomických údajů o obyvatelstvu jako pracovní síle. Z toho vyplynuly i podrobnější klasifikace povolání a odvětví. 

Sčítání bylo povinné, za vyhýbání se mu či za záměrné nahlášení nepravdivých informací hrozila pokuta od okresního úřadu ve výši od 1 do 20 zlatých do obecního chudinského fondu konvenční měny nebo až týdenní vězení. Sčítali se vždy obyvatelé zapsaní na místě (buď s domovským právem, nebo policejně přihlášení k dočasnému pobytu) přítomní k 31. prosinci daného roku. Do archů se vyplňovaly tyto údaje: pohlaví, rok narození, náboženství, rodinný stav, domovská příslušnost, zaměstnání, zdravotní postižení (evidence hluchých a slepých). Ve vybraných velkých městech se sledovaly bytové poměry, na základě čehož byl pak vypracován soupis bytů. Zatímco v roce 1869 se to na českém území týkalo jen Prahy a Brna, v roce 1910 již 37 měst.

Sčítání spadalo do kompetence ministerstva vnitra, přičemž vlastní realizaci měly na starost obecní úřady, popřípadě okresní hejtmanství. Sčítací jednotkou se stala domácnost. Používaly se a kombinovaly dvě metody: sebesčítací a dotazovací, při níž zjištěné údaje zapisoval sčítací komisař. O tom, který postup bude použit, rozhodovalo hejtmanství. Závěrečným zpracováním a vyhodnocením byla pověřena c. k. ústřední statistická komise.

V praxi sčítací arch vyplňoval buď majitel bytu, respektive domu, nebo sčítací komisař tak, že nejdříve vpisoval informace s uvedením jména a příjmení takzvaného přednosty domácnosti. U dalších obyvatel domácnosti bylo potřeba uvést vztah k přednostovi domácnosti (dcera, syn, služebná, tovaryš a podobně), dále datum jejich narození, domovskou příslušnost a rodiště. Kolonka zaměstnání doznala oproti starším censům velké změny, což jen odráželo velké modernizační zvraty, jimiž si společnost prošla na cestě od stavovské, agrární podoby k občanské, industriální a moderní. Objevily se nové profese a sociální skladba obyvatel se přeskládala. 

Obcovací řeč

V mnoha státech Evropy se běžně při sčítání lidu řešila otázka národnosti nebo alespoň mateřského jazyka. V habsburských zemích po rakousko-uherském vyrovnání představovala pomyslný horký brambor. Ze sčítání v roce 1869 byla raději zcela vypuštěna, zato o deset let později se v operátech objevila nová kolonka: obcovací řeč (Umgansprache). Původně měli statistikové ambici dotazovat se na Familiensprache, tedy řeč, jíž se hovoří doma v rodině. Úřady však stále tuto otázku vnímaly jako potenciálně nebezpečnou, a proto zvítězil poměrně neurčitý pojem obcovací řeč. 

Jeho detailnějšího vysvětlení se však ze strany úřadů nedostalo, poučení se omezilo pouze na informaci, že se jedná o „řeč, kterou užívá daná osoba v běžném styku“, což nahrávalo němčině. Ze získaných dat se i tak dalo nepřímo zmapovat etnickou skladbu obyvatelstva. 

Dlužno dodat, že tohle platilo pro Předlitavsko, v Zalitavsku se v operátech uváděla mateřská řeč (Muttersprache/anyanelv). Národnost se začala ve sčítání vyplňovat až po vzniku Československa, kdy se její zjištění stalo pro politiky nejdůležitějším úkolem sčítání – byla přijata definice národnosti, dle které „národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“.

Novinek se v daném sčítání ale objevilo více, jako schopnost číst a psát, rozšířila se klasifikace náboženského vyznání, stejně jako otázka zdravotního stavu. Přibyla otázka na vedlejší povolání a nově byli do přítomného obyvatelstva zahrnuti také dříve vyjmutí příslušníci armády.

Zdokonalování systému

V následujících sčítáních se precizovaly kolonky uvedené v operátech tak, aby stát získal podrobnější a potřebnější data o obyvatelstvu. Svým obsahem, kvalitou a následným zpracováním patřila rakousko-uherská sčítání mezi nejlépe zorganizovaná v Evropě. Kvalitu dokládá mimo jiné i skutečnost, že metodiku po rozpadu monarchie převzaly všechny nástupnické státy. Na základě sčítání stát vydával přehledy, statistické lexikony a další tisky. Evidenci využívaly i samotné obce, které si ponechávaly duplikáty sumárních přehledů. Získané podklady využívali kartografové, sociologové, ekonomové a další. Tomu se přizpůsobovaly kolonky v operátech.

Sčítání z roku 1890 je kupříkladu považováno za mezník, co se týče statistiky povolání, která se po předchozích proměnách ustálila. Klasifikace odvětví byla již značně podrobná a přetrvala s malými změnami až do roku 1950. V roce 1900 se opět trochu proměnily sčítací archy, v první části obsahovaly obecné početní údaje o přítomných rodinných příslušnících, podnájemnících, noclehářích, služebných, hostech. Druhá část se zaměřila na detailní popis bytu (lokalizace, počet místností, zda slouží jen k bydlení nebo i k provozování živnosti a podobně).

Třetí část pak tvořil vlastní jmenný seznam osob s vyplněnými kolonkami (věk, poměr k majiteli bytu, pohlaví, přesné datum a místo narození, domovské právo, vyznání, rodinný stav, obcovací řeč, hlavní povolání a postavení v něm, vedlejší povolání, záznam o zaměstnání v živnosti, průmyslu nebo obchodě, znalost čtení, psaní a další). Poslední část se týkala domácího užitkového zvířectva, byla členěna na evidenci koní (hříbat, valachů, kobyl, hřebců) a hovězího dobytka (jalovic, býků, krav, volů) včetně jejich upotřebení, dále mezků, mul, oslů, koz, ovcí, prasat a jejich počtu, množství úlů a drůbeže.

Poslední sčítání v rámci monarchie, k němuž došlo v roce 1910, se od předchozích příliš nelišilo. Zvýšilo se především množství sledovaných dat v oddíle bytů. Kromě počtu bytů v domě, jednotlivých místností a účelu jejich užití se daly zjistit i informace o stáří domu, způsobu jeho nabytí, zda měl stáj pro koně či jiný dobytek, byl pojištěný proti ohni, disponoval výtahem, kanalizací, vodovodem nebo zahradou.

Obyvatelé pod drobnohledem

Tím, že se vždy sčítalo v daném okamžiku skutečně přítomné obyvatelstvo bez ohledu na domovskou příslušnost, se lze dozvědět mnohdy zajímavé informace. Na první pohled jsou například patrná města s vojenskou posádkou, jako byl Terezín, zajímavá data dávají i města se zimními přístavy typu Děčín – Podmokly, kdy se evidovaly lodě a jejich posádky. Kočovným rodinám, které žily v obytných vozech, sčítací komisaři zase vyhradili samostatné domovní archy podle obce, kde zrovna pobývaly. Zpravidla byly zařazeny na samý konec všech sčítacích archů příslušné obce nebo v případě velkého města na konec sčítané ulice. Například v roce 1921 v Českých Budějovicích státní úředníci sečetli obyvatele sedmi cirkusových maringotek, jež se v tu dobu nacházely v Sokolské a přilehlých ulicích.

Moderní sčítání lidu se ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století stala důležitým zdrojem informací pro stát. Nesloužila už jen k pouhému zjištění aktuálního počtu obyvatelstva, ale díky větší precizaci dokázala data podchytit například i směry migrace, rychlé a strukturální změny ve společnosti a v neposlední řadě sloužila i ke zjištění národnostní skladby jednotlivých regionů a míst v monarchii. Ze získaných informací bylo hned patrné, která místa se bouřlivě rozvíjejí.

Kdo žije v novém státě?

Když v roce 1918 vzniklo Československo, bylo potřeba se rychle zorientovat v demografickém složení nového státu. V roce 1919 byl založen Státní statistický úřad jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními včetně sčítání lidu. Bohužel se nepodařilo zrealizovat sčítání v roce 1920 a dodržet tak předchozí tradici. Konalo se až 15. února 1921, další následovalo 1. prosince 1930. Sčítání naplánované na rok 1940 se již neuskutečnilo, proběhlo jen dílčí v zabraných Sudetech. Další řádné sčítání se na našem území v plném rozsahu uskutečnilo teprve v roce 1950.

Image

Čtěte také

Kolik je Čechoslováků: Proč se menšinám nelíbily výsledky sčítání z roku 1921?

Říká se, že sebekritika bývá zdravá, nic se ale nesmí přehánět. Přílišná sebekritika totiž může mít velmi citelné následky, například v podobě silnější chronické bolesti. Potvrzuje to nedávný výzkum mezinárodního týmu australské Murdochovy univerzity. 

Badatelé do výzkumu zapojili více než tisícovku obyvatel Kanady ve věku 18 až 65 let. Polovina z nich trpěla chronickou bolestí déle než tři měsíce a druhá polovina představovala kontrolní skupinu bez chronické bolesti. Tito lidé ve dvou experimentech vyplnili dotazníky související s jejich osobnostními rysy. Ukázalo se, že ti, kteří trpěli chronickou bolestí, byli podstatně větší perfekcionisté a sami sebe litovali méně než lidé v kontrolní skupině.

Chronická bolest a psychika

Podle vedoucího výzkumu Graemeho Ditchburna lidé s chronickou bolestí zřejmě zažívají frustraci kvůli obtížím s prováděním každodenních činností a při boji s nereálnými či nedosažitelnými cíli. Také mohou mít pocit, že ostatní mají vzhledem k nim očekávání, která je těžké splnit. Výzkum vztahu mezi chronickou bolestí a sebekritikou zveřejnil odborný časopis Psychology and Health.

Badatelé se domnívají, že se lidé, kteří trpí chronickou bolestí, k sobě chovají spíše tvrdě. Namísto toho, aby se sami sebe litovali, jsou vůči sobě nesmlouvavými kritiky. Sebelítost přitom může lidi před dopady chronické bolesti chránit jako emoční brnění. Bez této podpory dopadá na pacienty chronická bolest ještě hůř.

Léčba chronických bolestí je i v současné době komplikovaná, v neposlední řadě kvůli možnému vzniku závislosti na lécích proti bolesti. Budování psychické odolnosti by mohlo pacientům s chronickou bolestí pomoci a v dlouhodobém výhledu vést ke zvýšení kvality jejich života.

Image

Čtěte také

Neduste v sobě emoce: Ukrývaný vztek má negativní vliv na zdraví a zkracuje život

Doktrína rozhodující bitvy (Kantai Kessen) byla součástí japonské námořní strategie nejpozději od počátku 20. století. Poprvé ji úspěšně uvedl do praxe admirál Heihačiró Togó v bitvě proti ruské flotile u Cušimy 27.–28. května 1905 a následně se stala dokonalým vzorem pro další generaci námořních velitelů.

Nejinak tomu bylo i v případě admirála Isoroku Jamamota, jenž velel Spojenému loďstvu (hlavní složce japonského námořnictva) od srpna 1939. Ten také nejdřív předpokládal, že v případě vypuknutí války s USA budou císařské křižníky a torpédoborce lákat americkou Tichomořskou flotilu stále více na západ a na cestě k japonským břehům svede za pomoci svých bitevních lodí a těžkých křižníků s protivníkem sérii obranných bitev, ve kterých jej postupně zničí. 

V posledních letech před válkou v Pacifiku ale dosáhla úroveň japonského palubního letectva tak bezprecedentní úrovně, že se Jamamoto rozhodl změnit strategii z obranné na útočnou i přes odpor mnoha konzervativněji laděných admirálů, kteří byli vesměs zastánci Kantai Kessen. Na základě této změny pak došlo k překvapivému útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941.

Rozhodující obranná bitva

Návrat ke klasické obranné strategii nastal po porážce u ostrova Midway v červnu 1942, kdy Japonci přišli o většinu úderné letecké síly svých letadlových lodí. Jamamoto, a po jeho smrti v dubnu 1943 nový velitel loďstva admirál Mineiči Koga, se utěšovali, že i když Japonsko ztratilo v Pacifiku strategickou inciativu, ještě stále má dost prostoru k vybojování masivní obranné bitvy, neboť územní zisky z prvního půlroku války zajistily císařství rozsáhlý obranný perimetr. Jak ale Američané z těchto oblastí v průběhu roku 1943 postupně „ukrajovali“, nervozita v Tokiu rostla. 

Admirál Koga hodlal vybojovat rozhodující bitvu (plán na její provedení dostal označení „Z“), ale bránila mu v tom znalost jedné klíčové informace. Japonci nebyli s to zjistit, kudy povede hlavní osa nepřátelského postupu. Američané rozdělili po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 oblast Tichého oceánu na čtyři hlavní velitelské oblasti: zatímco jihozápad s Austrálií a s Papuou Novou Guineou a Šalamounovými ostrovy patřily pod velení generála Douglase MacArthura, centrální část Pacifiku byla do roku 1943 v oblasti působnosti velitele tichomořské flotily admirála Chestera W. Nimitze (pak ještě zůstávala jihotichomořská a severotichomořská oblast). V rámci prvních dvou docházelo k aktivnímu postupu proti Japoncům. 

MacArthur i Nimitz si zvolili svůj vlastní směr ofenzivy, která probíhala současně na jihozápadě i v centrálním Tichomoří. Díky tomu došlo v roce 1943 k proražení venkovní obranné linie protivníka na dvou místech – na Šalamounových a Gilbertových ostrovech.

Starý plán v novém hávu

Když 31. března 1944 zahynul při letecké havárii v oblasti Filipín i admirál Koga, nastoupil na jeho místo admirál Soemu Tojoda. Oproti více opatrnému smýšlení Kogy (a de facto i Jamamota) se ale nový velitel japonského námořnictva poučil od Američanů, kteří od počátku války v Pacifiku považovali za hlavní ofenzivní zbraň své letadlové lodě. 

V přepracované verzi předešlého plánu Z, která se nyní nazývala plán A-Go, proto Tojoda svěřil nejdůležitější úkol letadlovým lodím. Za tímto účelem Japonci shromáždili všechny své nosiče do takzvaného 1.  mobilního loďstva pod velením admirála Džisaburóa Ozawy. Tím vlastně vytvořili ekvivalent amerického bojového uskupení letadlových lodí (Task Force – TF), který se měl stát jejich hlavním protivníkem (v podobě TF 58). 

Primárním cílem plánu A-Go bylo za součinnosti dalších stovek stíhaček a bombardérů z pozemních základen (1. vzdušná flotila) nejprve výrazně oslabit útočníky (až o jednu třetinu jejich úderní síly) a posléze je zničit koncentrovaným úderem svých asi 473 palubních letadel. Klíčový předpoklad pro celou operaci představovala kromě spolupráce palubních a pozemních strojů i skutečnost, že japonské letouny se mohly pochlubit delším doletem než americké. V případě úspěchu leteckých úderů měly posléze v noční bitvě přijít ke slovu bitevní lodě a křižníky a dokonat dílo zkázy.

Americká strategie

Jak už bylo řečeno, americké síly postupovaly Pacifikem ve dvou hlavních směrech. Admirál Nimitz i celé velení námořnictva preferovali postup středním Tichomořím od jednoho souostroví k druhému. Po rychlém ovládnutí Kwajaleinu a Eniwetoku na Marshallových ostrovech a neutralizaci japonské námořní základny na atolu Truk v Karolínách nastaly podmínky pro ovládnutí Mariánských ostrovů, zejména Saipanu, Tinianu a Guamu (operace Forager). 

Hlavním důvodem pro jejich dobytí se stala skutečnost, že na nich mohly být vybudovány letecké základny, odkud by nové těžké bombardéry Boeing B-29 Superfortress napadaly samotné Japonsko. Tento fakt si dle amerických stratégů jistě plně uvědomovali i v Tokiu, a proto Američané počítali s tím, že na obranu Marian vypluje celé japonské loďstvo.

Za tímto účelem chránilo invazní síly (čítající tři pěší divize) tehdy nejmocnější uskupení letadlových lodí na světě – svaz TF 58 pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Ten měl v sestavě sedm těžkých (CV) a osm lehkých letadlových lodí (CVL) rozdělených do čtyř operačních skupin (Task Groups – TG 58.1, 58.2, 58.3 a 58.4) s celkem 956 bojovými letouny. Kromě toho měl Mitscher k dispozici sedm nejnovějších bitevních lodí, 11 těžkých a osm lehkých křižníků (TG 58.7). 

Američané se důkladně poučili z předchozích bojů v Pacifiku a všechny lodě dostaly moderní radary a protiletadlové dělostřelectvo. Velení nad celým uskupením (označovaným jako 5. flotila) dostal zkušený admirál Raymond A. Spruance, vítěz bitvy u Midway. Spruance měl kromě vlastních nesporných zkušeností ještě jeden pověstný trumf v rukávu. Byla jím důkladná znalost japonského plánu Z, který nalezli Filipínci na místě letecké havárie admirála Kogy v březnu 1944 a posléze ho přes Austrálii předali Američanům.

Kostky jsou vrženy

Ještě než se mohli ráno 15. června 1944 na Saipanu vylodit první námořní pěšáci, bylo potřeba neutralizovat letecké síly protivníka v oblasti Marian a také zajistit ostřelování a bombardování vojenských cílů na ostrově. Zmíněného úkolu se nejprve 11. června zhostila letadla TF 58.1 pod velením kontradmirála Josepha J. Clarka. Posléze se 13. června do ostřelování zapojily bitevní lodě a křižníky, které mezitím připluly k Saipanu. 

Hlášení velitele obrany na ostrově generálporučíka Jošicugy Saitóa o prvních amerických úderech záhy přesvědčilo japonské  velení, že se Mariany staly cílem vylodění, čímž se naplnily předpoklady k urychlenému spuštění operace A-Go. 

I když admirál Tojoda předpokládal, že k rozhodujícímu útoku dojde jinde (v prostoru Papuy Nové Guineje, kde právě postupovaly síly generála MacArthura), vydal 15. června rozkaz k odplutí celého 1. mobilního loďstva ze zátoky Tawitawi u Bornea do Filipínského moře k Marianám. Američané naštěstí vyslali k přístupům na toto kotviště několik ponorek, takže jakmile Japonci zvedli kotvy, čluny Redfin a Flying Fish jejich vyplutí hlásily na velitelství v Pearl Harboru. Jenže pak byl kontakt s protivníkovým loďstvem ztracen, neboť Ozawa svým kapitánům striktně zakázal rádiové vysílání.

Opatrný Spruance

Na základě těchto informací chtěl Mitscher okamžitě vyplout nepříteli vstříc a pátrat po něm západně od Marian vším, co měl k dispozici, protože věřil, že vlastní letecké a námořní krytí invaze na Saipanu je více než adekvátní. Naproti tomu Spruance, který zodpovídal za celou operaci, se rozhodl, že bude lepší, když TF 58 zaujme 18. června defenzivní postavení maximálně 270 km západně od Marian. Věřil, že z této pozice bude moct Japonce vypátrat, nebo v případě Ozawowa  pokusu o obchvat (který předpokládal na základě znalosti plánu Z) se jeho síly dokážou rychle vrátit k Saipanu. Chtěl také vyčkat na letadlové lodě viceadmirála Clarka (TG 58.1), které ve dnech 15. a 16. června poslal na výpad na sever k Okinawě a Boninským ostrovům. Počítal totiž s tím, že právě ze severu budou chtít Japonci vysílat mohutné posily ze stavu 1. letecké flotily na pomoc ohroženým Marianám.

Tento předpoklad Spruancemu dokonale vyšel, protože Clarkovi letci zničili přibližně 100 letadel. A nezměnil svůj názor ani poté, co v deset hodin večer 18. června obdržel radiogram z Pearl Harboru, že odposlechová služba zaměřila ve Filipínském moři japonský signál a stanovila jeho přesnou polohu. Měl totiž v přesnost této služby jen malou důvěru, a tak se rozhodl se svými silami zůstat na místě.

Na tahu je Ozawa

Zachycená radiokomunikace představovala sdělení zjištěné polohy TF 58 a také dotaz Ozawy veliteli leteckých oddílů na Marianách viceadmirálu Kakudžimu Kakutovi o stavu jeho sil. Kakuta zamlčel, že mu zbývá již jen asi 30 letadel, a velitele 1. mobilního loďstva ujistil, že Američané utrpěli těžké ztráty. Ozawa se v souladu se svým plánem A-Go nesnažil nepřítele obejít a napadnout invazní loďstvo. Právě naopak, chtěl co nejrychleji dokončit zkázu letadlových lodí. Kakutova nepravdivá informace jej utvrdila v přesvědčení, že Kantai Kessen je proveditelná a má naději na úspěch. 

Přesně v 8.30 ráno 19. června opustila paluby jeho letadlových lodí první útočná vlna 69 letadel (z nosičů Čitose, Čijoda a Zuihó), za necelou půlhodinu druhá se 128 stroji (z Taihó, Šókaku a Zuikaku). I když se jich muselo osm kvůli poruchám vrátit, směřoval na Američany impozantní počet letadel. V 10.00 a mezi 11.00 a 11.30 startovaly ještě dvě další vlny se 47 (z Džunjó, Hijó a Rjúhó), respektive 82 letadly (z Džunjó, Hijó, Rjúhó a Zuikaku), celkem se tedy útoků 19. června účastnilo 373 strojů z letadlových lodí, což je dohromady víc, než napadlo 7. prosince 1941 Pearl Harbor.

Všechny útočné formace byly v různém poměru složeny ze stíhaček A6M5 Zero (Američany nazývaných Zeke či Hamp), těch samých strojů v roli stíhacích bombardérů, torpédových Nakadžima B6N2 Tenzan (Jill) a střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y1 Suisei (Judy).

Velkolepá letecká bitva

V téže chvíli mohl Mitscher polohu protivníkových letadlových lodí jen tušit a uvědomil si, že bude nucen vybojovat obrannou bitvu. Naštěstí v tomto ohledu přálo Američanům počasí, protože když se rozednilo, nastal bezoblačný den – a dosah radarů neomezoval žádný rušivý prvek. Přístroje na plavidlech svazu TG 58.7 vysunutého před letadlové lodě tak již v 9.59 zachytily první japonskou útočnou vlnu v době, když letěla ve výšce 6 700 m asi 133 km od amerického svazu.

Admirál Mitscher reagoval okamžitě. Nejprve povolal zpátky skupinu 33 stíhaček Grumman F6F-3 Hellcat, kterou hned zrána vyslal hlídkovat nad letiště Orote na Guamu (tyto hellcaty mezitím stihly sestřelit poslední Kakutovy bojeschopné stroje). Posléze nařídil okamžitý start všech stíhaček svého svazu. Nakonec v 10.23 vyslal do vzduchu veškerá svá zbylá letadla (střemhlavé Curtiss SB2C Helldiver a torpédové Grumman TBF Avenger), aby na palubách nepřekážela stíhačům. 

Japonští piloti ale nepochopitelně asi ve vzdálenosti 92 km od amerických lodí začali kroužit. Velitel první  úderné vlny korvetní kapitán Akira Karui chtěl zřejmě umožnit svým nezkušeným pilotům zaujmout perfektní útočnou formaci (a také zjevně podcenil dosah amerických radarů). Díky tomuto zdržení se na Japonce vrhlo 74 hellcatů s tak devastujícím účinkem, že přežilo jen 27 strojů. Američtí stíhači s údivem zaznamenali skutečnost, že málo vycvičení japonští stíhači se vůbec nepokoušeli chránit své kolegy a že bombardéry většinou statečně držely kurs, i když už jejich trupy a křídla trhaly projektily z velkorážních kulometů jejich hellcatů na kusy. Jedna puma zasáhla bitevní loď South Dakota.

35 mil olejových skvrn

Několik minut po 11.00 hlásily americké radary druhou nepřátelskou údernou vlnu. Z palub nosičů TF 58 vystartovalo 162 hellcatů a na plný plyn šplhaly do operační výšky. Jeden z nich  sedlal poručík Alex Vraciu z Lexingtonu, jenž měl tu smůlu, že motor jeho stíhačky vůbec netáhl. Navíc z něj ještě začal stříkat olej, který pokryl poloprůhledným filmem větrný štítek jeho kabiny. I nadále však Vraciu zarputile pokračoval s několika dalšími opozdilci ve stoupání dle pokynů leteckého návodčího ve sluchátkách, až pod sebou spatřil již poněkud prořídlou, ale stále početnou japonskou formaci. 

Později to okomentoval slovy: „Tak toto by mohl být sen každého stíhače, takovou situaci zažiješ jen jednou.“ Vraciu se vrhl do boje, ve kterém za necelých osm minut sestřelil šest japonských strojů, a až pak otočil svůj zlobící letoun k návratu na Lexington. „Vrhl jsem rychlý pohled směrem, odkud jsme přiletěli, a na hladině jsem spatřil 35 mil dlouhý pás hořících olejových skvrn.“ 

Na výbornou si vedla i řada dalších stíhačů, takže k americkým plavidlům dorazilo jen asi 30 nepřátel. Několik Japonců znovu napadlo bitevní lodě, leč bez úspěchu. Dalších šest proniklo nad letadlové lodě Wasp a Bunker Hill a pouze hrstka zaútočila na Enterprise. Nedocílili jediného zásahu.

Masakr pokračuje

Následující dvě úderné vlny z japonských lodí dostaly od svých velitelů špatné souřadnice. Pouhých několik letounů se náhodou dostalo do blízkosti amerického svazu kolem 13.00 a 14.23. Opětovně zaútočily na letadlové lodě Wasp a Bunker Hill. Zbylé stroje se po marném hledání nepřítele s posledními kapkami benzinu v nádržích snažily přistát na Marianách, ale i tam je decimovaly leteckými návodčími skvěle rozmístěné hellcaty. 

Celkově Američané sestřelili 243 japonských letadel z letadlových lodí a kolem 50 z pozemních základen na Marianách (což byl největší počet sestřelů dosažených v jeden den v dějinách válek). Sami přišli přibližně o 30 strojů. Mnoho pilotů dosáhlo vícenásobných sestřelů a několik se v jednom dni stalo leteckými esy.

Rekord dne stanovil kapitán David McCampbell, který si v průběhu dvou misií připsal sedm vítězství. Není divu, že v podvečer, když nadšení piloti mezi sebou rozebírali úspěšné vzdušné boje proti nezkušeným Japoncům, je poručík Zeigel Neff na Lexingtonu (sám dosáhl čtyř sestřelů) popsal jako „staré dobré střílení krocanů“. Tenhle výraz se ještě téhož dne nějak dostal k uším admirála Mitschera a následně zdomácněl nejen v americkém námořnictvu, ale i v historické literatuře, kde až do dnešních dnů označuje největší střet letadlových lodí všech dob.

Nespokojenost s výsledky

Admirál Ozawa na základě zpráv svých přeživších pilotů celý den věřil, že jeho letecké síly decimují americký svaz, a to i navzdory tomu, že mu na konci dne zůstalo jen asi 35 letadel a že v důsledku útoků amerických ponorek Albacore a Cavalla přišel jeho svaz o letadlové lodě Taihó a Šókaku. Proto hodlal udeřit i následujícího dne 20. června, ale už dopoledne si nakonec uvědomil pravý stav věcí a zahájil s 1. mobilním loďstvem ústup na sever k Okinawě. 

Američané naopak začali s větším úsilím pátrat po Japoncích a Ozawu nakonec spatřili až v 15.40 na samé hranici doletu svých letadel. I přesto Mitscher riskoval vyslání útočné vlny celkem 216 strojů, i když věděl, že nepřítele najdou, až když bude zapadat slunce a ke svým nosičům se budou vracet za tmy. Z těchto důvodů americký útok nebyl příliš důrazný a docílil potopení letadlové lodě Hijó, těžší poškození dalších letadlových lodí Zuikaku a Čijody, jakož i bitevní lodi Haruna a těžkého křižníku Maja.

Američany výsledky bitvy zklamaly a admirál Spruance posléze čelil intenzivní kritice, že neposlal ke dnu všechny letadlové lodě protivníka. I když je to svým způsobem pravda, únik těchto plavidel do bezpečí po bitvě ve Filipínskému moři nehrál až tak podstatnou roli, jak by se mohlo zdát. V bojích u Marian palubní letectvo císařství přestalo prakticky existovat, protože ztráty osádek už Japonci nedokázali do konce války nahradit. Absolutními pány v Pacifiku se stali Američané a po dobytí Marian byl osud říše vycházejícího slunce definitivně zpečetěn.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)