V polovině června 1848 zachvátilo českou metropoli ozbrojené povstání. V pražských ulicích vyrostly jako houby po dešti barikády a na týden v nich zavládly potyčky s vojskem a zmatek. 

Nešťastná oběť revoluce

Marie Eleonora Windischgrätzová (1796–1848), manželka nenáviděného zemského velitele a „hrobaře revoluce“ Alfreda Windischgrätze, přicestovala s knížetem a dětmi do Prahy v květnu 1848. Jako obvykle se všichni ubytovali v sídle na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Právě tímto směrem se 12. června postupně posouvaly šarvátky po první vážnější potyčce mezi císařskými a Pražany u Prašné brány.

Kolem půl páté přiměl hluk v ulici kněžnu Windischgrätzovou, aby se šla podívat k oknu, co se děje. Dříve než stačila odhrnout záclonu a otevřít okno, ozvalo se tříštění skla a kněžna s povzdechem „Můj Bože!“ klesla bezvládně na podlahu. Kolem hlavy se jí začala rozlévat krev. Přítomní hosté zůstali zcela zkoprnělí, jen kníže k ní okamžitě přiskočil. Podle pozdějších výpovědí svědků se zmohl na jedinou větu: „Mně to bylo určeno, tebe to stihlo!“

Přivolaný lékař mohl už pouze konstatovat smrt. Z ohledacího protokolu je možné vyčíst, že kulka vnikla do hlavy u kořene nosu a prošla napříč celou lebkou, takže šance na přežití byla nulová. V tu chvíli se do knížecí rezidence rovněž donesla zpráva, že ve střetech s povstalci byl těžce raněn nejstarší z knížecích synů, tehdy bezmála třicetiletý korunní princ Alfred. Značně zoufalý zemský velitel Windischgrätz vydal bez meškání příkaz najít a zatknout oba pachatele. Současně vyhlásil stanné právo.

Vraždil mladý student?

Novina o tragické smrti manželky nenáviděného generála zakrátko vešla ve všeobecnou známost a nutno říct, že většina české veřejnosti smrti dvaapadesátileté kněžny Windischgrätzové upřímně želela. Marie Eleonora se totiž úzkostlivě stranila politického dění, a pokud kdy opustila ústraní rodinného života, bylo to vždy ve spojení s charitativní činností. 

Co se týče vyšetřování kněžniny smrti, ještě 12. června v podvečer byl zatčen student Maxmilián Maux, syn hajného z Velkých Popovic. Účastnil se mše i následného průvodu k vojenskému velitelství, přičemž s sebou nesl brokovnici s několika olověnými náboji, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Během potyček u Prašné brány byl Maux raněn na hlavě, pročež se během odpoledne uchýlil do domu profesora Bernarda Bolzana v Celetné ulici, kde se mu dostalo ošetření. Zde také na půdě schoval svou brokovnici. Vojáci hledající vraha kněžny Windischgrätzové zbraň našli a záhy dopadli i jejího majitele.

Během výslechu Maux jednoznačně popřel, že by na generálův dům či dokonce přímo na kněžnu vystřelil. Vyšetřovatelé tedy přizvali znalce, pražského puškaře Antonína Lebedu, aby brokovnici prohlédl a určil, zda se jedná o vražednou zbraň. Lebeda po důkladné prohlídce sice potvrdil, že se ze zbraně celkem nedávno střílelo, nicméně současně vyloučil, že by Maux byl hledaným vrahem, neboť jeho puška měla mnohem větší ráži než kulka, která zasáhla kněžnu. Maxmilián Maux tak musel být propuštěn a žádného dalšího podezřelého již policie nevypátrala. 

Bezvýsledné pátrání

Vyšetřování komplikoval fakt, že ke kněžnině vraždě naprosto chyběl motiv, a tím pádem brzy uvízlo na mrtvém bodě, z kterého se už nikdy nepohnulo. Nepodařilo se vypátrat vraha ani vražednou zbraň. Kníže Windischgrätz po čase požádal policii, aby mu vydala jeden (a vlastně jediný) doličný předmět, totiž smrtelnou střelu. Tu pak nechal zasadit do klícky ze slitiny stříbra a mědi a učinil z ní rodinnou památku. Medailon je dnes k vidění v Okresním muzeu v Klatovech.

TIP: Rudá arcivévodkyně: Proč se dcera korunního prince Rudolfa dala k socialistům?

Mezi lidmi se samozřejmě ihned vyrojila řada teorií a „zaručených“ zpráv, podle nichž svou ženu zabil sám Windischgrätz. Ve skutečnosti připadají v úvahu dvě možné příčiny tragické smrti Marie Eleonory Windischgrätzové. Jednou z nich je, že kulka byla opravdu určena jejímu manželovi a kněžna zemřela místo něj, jak se Windischgrätz domníval. Podle druhé a pravděpodobnější verze se jednalo o zbloudilou, nazdařbůh vystřelenou kulku, které se kněžna nešťastnou náhodou připletla do cesty.

Mléčnou dráhu už zkoumáme poměrně dlouho. Přesto tam stále nacházíme nové pozoruhodné struktury a objekty, které nás dovedou překvapit. To je případ i nově objevené struktury, tvořené kosmickým plynem a mladými hvězdami, které astronomové přezdívají „Radcliffe Wave“, čili Radfliffova vlna, podle amerického institutu na Harvardu Radcliffe Institute for Advanced Study.

Radcliffova vlna se táhne do vzdálenosti asi 9 tisíc světelných let, což představuje asi 9 procent průměru celé Mléčné dráhy. Vzhledem k tomu by Radcliffova vlna měla být nejrozsáhlejší souvislou strukturou v Mléčné dráze, když pomineme galaxii samotnou s její centrem a spirálními rameny. Zatím není jasné, jak taková struktura mohla vzniknout. Podle objevitelů by mohlo jít o pozůstatek dávné masivní kolize Mléčné dráhy s jinou galaxií.

Vlna hvězdných porodnic

Zmíněná vlna plynu je asi hluboká asi 400 světelných let. Obsahuje zhruba 800 milionů hvězd a také celou řadu aktivních hvězdných porodnic, v nichž se před našima očima rodí nové hvězdy. Radcliffova vlna prochází poměrně blízko Sluneční soustavy. V nejbližším bodě je od nás vzdálená asi 500 světelných let.

TIP: Pokroucená galaxie: Proměnné hvězdy pomohly zmapovat tvar Mléčné dráhy

Navzdory relativní blízkosti astronomové objevili Radcliffovu vlnu až díky nesmírně cenným pozorováním a měření evropské vesmírné observatoře Gaia i dalším pozorováním. Z těchto dat vědci postupně sestavují detailní 3D mapu hvězd v Mléčné dráze. A z této mapy na ně najednou „vykoukla“ Radcliffova vlna, která v dřívějším pozorování nebyla příliš patrná. 

Celiakie je trvalé autoimunitní onemocnění, které se projevuje chronickým zánětem tenkého střeva a dalšími nepříjemnými příznaky. Stav pacientů přitom zhoršuje strava, která obsahuje gluten čili lepek, směs bílkovin, která je typická například pro obilniny. Někteří lidé mají pro celiakii genetické předpoklady. Zatím ale nebylo jasné, co je prvotním spouštěčem této choroby.

Tým australských badatelů nedávno detailně prozkoumal T-lymfocyty, tedy imunitní buňky pacientů s celiakií. Ukázalo se, že tyto buňky rozeznávají fragmenty některých bakteriálních proteinů, čímž se imunitní systém brání proti bakteriím. U lidí s celiakií ale zřejmě dochází k tomu, že tyto T-lymfocyty omylem zaměňují cizorodé bakterie s neškodným lepkem v potravě.

TIP: Nebezpečí skryté v bochníku? Jak odhalit celiakii a alergii na lepek

Problém je v tom, že některé bakteriální proteiny jsou nešťastnou souhrou okolností podobné lepku. Když se člověk s určitým genetickým nastavením imunity dostane do styku s bakteriemi, které mají takové proteiny, jeho imunitní buňky se naučí bojovat nejen proti bakteriím, ale i proti lepku. Když potom takový člověk sní stravu s lepkem, jeho vlastní imunita zaútočí na střeva a rozvine se celiakie.

Pro své larvičky, kterých má jen několik, chystá včela čalounice z odkrojků listů speciální pokojíčky na míru. V nich mají včelí zárodky připraven i pyl jako potravu. Různé druhy čalounic si našly své oblíbené rostliny a vymyslely střih listů na míru. V Evropě žije zhruba 700 druhů samotářských včel, v Česku okolo 60.

Tažení proti viru HIV pokračuje. V současné době představuje infekce tímto virem chronické onemocnění, které je v podstatě zvládnutelné celoživotní léčbou, pokud k ní má dotyčný pacient přístup. To ale neznamená, že by se virus HIV nemohl šířit dál. Jednou z takových cest šíření je i přenos z matky na čerstvě narozené dítě. K tomu může dojít, když je sítě vystaveno krvi či dalším tělním tekutinám matky.

Protilátky místo antivirotik

V současné době jsou těhotné HIV matky léčeny antivirotiky a stejně tak je tomu u jejich narozených dětí, pokud je u nich zjištěna nákaza virem. Odborníci se ovšem obávají možných negativních vlivů antivirotik na vývoj dítěte. Hledají proto jiné varianty účinné léčby.

Američtí vědci a lékaři nedávno úspěšně zabránili přenosu viru HIV mezi matkou a dítětem pomocí jediné dávky směsi dvou protilátek. Šlo sice o makaky a opičí variantu viru SHIV (simian-human immunodeficiency virus), i tak jde ale o významný úspěch, který otevírá slibnou cestu pro vývoj nových typů léčby infekcí HIV protilátkami. Na rozdíl od antivirotik, nejsou protilátky pro tělo cizorodé, a vydrží v těle mnohem delší dobu.

TIP: Skvělá zpráva: Nová vakcína si poradí i s jinak nezničitelným kmenem viru HIV

Novorození makaci byli v průběhu experimentu nejprve vystaveni viru SHIV a do 30 hodin poté jim podali kombinovanou dávku dvou protilátek PGT121 a VRC07-53. Tato dávka u novorozených opiček kompletně potlačila množení viru HIV, nebo dokonce virus eliminovala. Zda se podařilo virus úplně zničit, nebo došlo „jen“ k omezení jeho množení, je ale stále předmětem probíhajícího výzkumu.

Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a přeletům amerických průzkumných strojů chtělo zabránit za každou cenu. Právě proto vznikl přepadový MiG-19P a pak ještě lépe vybavený MiG-19PF. Letoun měl kvalitnější přístrojové vybavení než jeho předchůdci a také výzbroj. Sovětům se totiž podařilo zavést do výzbroje tepelně naváděné rakety R-3 a „péčka“ dostala dva závěsy pro tyto střely pod křídla.

Předchozí část: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (1)

Stále výše a rychleji 

Devatenáctky se už na podzim 1957 účastnily několika neúspěšných pokusů o sestřelení špionážních U-2. Při známém incidentu se strojem Francise Powerse 1. května 1960 zasáhla jedna střela komplexu S-75 Dvina i jeden narušitele stíhající MiG-19P, jehož pilot zahynul. O dva měsíce později pak nad polárním kruhem sestřelil pilot „devatenáctky“ průzkumný RB-47H Stratojet. Koncem 50. let začalo přímých střetů ubývat, zato se množily hloubkové průniky moderních proudových průzkumných strojů nad SSSR.

Dne 1. července 1960 se stíhačům podařilo sestřelit jeden Boeing B-47 Stratojet. Tyto stroje často pronikaly nad SSSR, přičemž radarem a fotoprostředky prozkoumávaly cíle až ve vzdálenosti 250 km od své pozice. Sovětská PVO prošla v témže roce reorganizací a její letectvo začalo do výzbroje zavádět specializované přepadové stíhačky vybavené radiolokátorem. V říjnu sovětské letectvo do výzbroje přijalo Suchoj Su-9.

Další zářezy

Tento stroj s delta křídlem létal rychlostí až 2 135 km/h a ve výzbroji měl radarem naváděné střely RS-2US. Do poloviny 60. let bylo na tento stroj přezbrojeno 30 stíhacích pluků. Na začátku roku 1962 začaly k jednotkám přicházet modernější Su-11 s výkonnějším radiolokátorem a střelami R-8M. Koncem roku 1963 vstoupily do služby dvoumístné dvoumotorové Jakovlevy Jak-28P určené k záchytům nízko letících cílů. Dne 14. prosince 1965 se nedaleko Oděsy podařilo sovětským stíhačům sestřelit americký průzkumný Martin RB-57.

Sověti pokračovali ve vývoji přepadových stíhačů a roku 1967 začaly do výzbroje přicházet Su-15. Ty dosahovaly maximální rychlosti 2 200 km/h a jejich hlavním posláním mělo být odvracení náletů Boeingů B-52 v případě vypuknutí války. Su-15 si ale připsal první vítězství proti úplně jinému protivníku. Dne 11. září 1970 donutil jeden z pilotů Su-15 k přistání na Krymu řecký transportní Douglas C-47. Jeho pilot ho unesl na základně Kania na Krétě a jako jeden z nemnohých požádal v SSSR o politický azyl.

Boeing 707 pod palbou 

Mnohem hůře skončil zásah Su-15 z 20. dubna 1978. Toho dne letěl z Paříže do Soulu dopravní Boeing 707 jihokorejské společnosti Korean Air Lines se 109 lidmi na palubě. Nad Severním ledovým oceánem ale piloti chybně upravili kurs na autopilotu a boeing se stočil do sovětského vzdušného prostoru. Z letiště u Archangelsku proto vzlétl Su-15 pilotovaný kapitánem Alexandrem Bosovem od 431. stíhacího pluku.

Dokončení: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (3)

Ten v noční temnotě nedokázal typ letounu vizuálně identifikovat. Pilot dopravního stroje sovětské stíhačky zpozoroval, zpomalil, zapnul přistávací světla a pokusil se s nimi navázat rádiové spojení. Boeing se ale vzdaloval ze sovětského vzdušného prostoru k finským hranicím a kapitán Bosov dostal rozkaz k palbě. Vypustil dvě rakety R-60. První minula, druhá ale zasáhla levé křídlo a poškodila jeden z motorů. Civilní stroj naštěstí zůstal ovladatelný a pilotům se s ním podařilo nouzově přistát na zamrzlém jezeře Korpijärvi. Zahynuli dva cestující a dalších deset utrpělo zranění.

Supermasivní černé díry až na výjimky nalézáme v centrech galaxií, kde sedí jako bájná monstra. Často jsou klidné a nenápadné, a někdy zase nenasytně pohlcují hmotu a září do okolního vesmíru s extrémní intenzitou. Nový výzkum ale ukazuje, že pro trpasličí galaxie to nemusí až tak úplně platit.

Amy Reines z americké Montana State University se svými kolegy detailně pozorovali s pomocí soustavy radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) celkem 13 vytipovaných trpasličích galaxií. Tyto galaxie jsou od nás vzdálené méně než miliardu světelných let a mají supermasivní černé díry, které aktivně hltají hmotu.

Supermasivní černé díry na procházce

Během výzkumu vědci zjistili, že zhruba u poloviny z těchto trpasličích galaxií jejich supermasivní černá díra není v centru galaxie, ale je od něho zřetelně vzdálená. Ke stejnému závěru dospěly i počítačové simulace, podle nichž zhruba polovina supermasivních černých děr trpasličích galaxií se prostě jen tak potuluje mimo centrum galaxie.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Všech těchto 13 trpasličích galaxií je přinejmenším 100× méně hmotných než naše Mléčná dráha. Náležejí k vůbec nejmenším galaxiím, v nichž jsme doposud objevili supermasivní černé díry. Reinesová a spol. předpokládají, že hmota těchto supermasivních černých odpovídá v průměru asi 400 000 Sluncí. Podrobný výzkum těchto trpasličích galaxií by nám mohl napovědět, jak vlastně vznikly supermasivní černé díry v raném vesmíru.

Ve Spojených státech roste počet sebevražd – aktuálně je na nejvyšší úrovni od druhé světové války. Američtí vědci se na tento neblahý trend zaměřili a přišli s jednoznačným a poměrně jednoduchým doporučením. Podstatná část sebevražd je motivovaná chudobou a zoufalou životní situací. Zároveň se ukázalo, že se sebevraždami chudých a málo vzdělaných lidí velmi úzce souvisí minimální mzda. Badatelé tudíž doporučují jako jednoznačnou prevenci alarmujícího počtu sebevražd zvýšit minimální mzdu.

Vše ale nasvědčuje tomu, že jejich výzkumu nebude dopřánu sluchu u politiků a americké administrativy. Minimální mzda nebyla v USA na federální úrovni zvýšena od roku 2009 (aktuálně je stanovena na 7,25 $ na hodinu, v přepočtu zhruba 160 Kč). Což znamená, že kvůli inflaci fakticky setrvale klesá. Více než polovina států USA má ale ještě své vlastní, vyšší minimální mzdy, které se různě mění, což poskytlo vědcům dostatek materiálů k výzkumu.

TIP: Lékaři v USA patří mezi profese s nejvyšším počtem sebevražd

Autoři studie převedli své výsledky na strohá čísla. S každým přidaným dolarem k minimální mzdě za hodinu práce poklesne počet sebevražd mezi lidmi ve věku 18-64 let, kteří dosáhli středoškolského a nižšího vzdělání, zhruba o 3,5 až 6 procent. Americký Senát a prezident jsou ale každopádně v současné chvíli proti zvýšení federální minimální mzdy.

Ačkoliv o proslulých obrazcích víme již od 16. století, dodnes nedokážeme s jistotou říct, k čemu sloužily. Datují se do prvních století před přelomem letopočtu, přičemž zachycují nejen zvířata a lidské postavy, ale také rostliny či geometrické tvary. Největší z nich měří na délku zhruba 370 metrů, a právě v důsledku obřích rozměrů je lze nejlépe rozeznat z vyvýšených míst nebo například z vrtulníku. I proto řada záhadologů tvrdí, že se jedná o dávnou „vábničku“, která měla upoutat pozornost mimozemských lodí.  

Zapomenuty v čase

Podle seriózních vědců však geoglyfy plnily víc účelů: Ty rozsáhlejší pravděpodobně hrály roli při rituálech a obřadech, zatímco menší – jelikož se nacházejí podél stezek – zřejmě pomáhaly cestovatelům s orientací v terénu. Stále se ovšem jedná o pouhé domněnky, které se nemusejí blížit pravdě. 

Obrazce vyrývala civilizace peruánských indiánů a předchůdců Inků do tmavého vulkanického povrchu, v pouštní oblasti zhruba 360 km jihovýchodně od Limy. Za jejich zachovalost vděčíme klimatu, jež na náhorní plošině panuje: Území je dobře izolované od zbytku světa, tamní teploty příliš nekolísají a okolní hory slouží jako ochranná bariéra před silnými větry. Ani ideální podmínky však nezabránily zubu času, aby rýhy hluboké až 15 cm postupně obrousil. 

Učenlivý Watson

Z jasných obrazců tak dnes zbyly jen málo patrné náznaky, které by lidské oko bez pomoci rozeznalo pouze stěží. Proto nepřekvapí, že se o nejnovější průlom v Nazce postarali japonští vědci z univerzity v Jamagatě pod vedením profesora Makata Sakaie, kteří si při hledání geoglyfů vzali k ruce umělou inteligenci: Za posledních deset let objevil asijský tým v dané lokalitě 143 rytin, přičemž poslední vystoupila z erodovaného povrchu až díky revoluční spolupráci s japonskou pobočkou firmy IBM. 

„Vyvinuli jsme speciální technologii na zkoumání rozličných vzorů a tvarů,“ vysvětlil Akihisa Sakurai z IBM Japan, který se na výzkumu podílel. Strojové hledání geoglyfů však nebylo snadné, protože se všechny dosud nalezené rytiny liší tvarem i velikostí, tudíž neexistuje žádný univerzální vzorec pro jejich identifikaci. Jinými slovy, umělá inteligence IBM Watson Machine Learning se neměla čeho chytit – a aby dokázala odhalit nové obrazce, musela si nejprve osvojit parametry již známých rytin.  

Co oči nevidí

Ačkoliv výsledný algoritmus nebyl dokonalý, dokázal určit několik stovek kandidátů na nové geoglyfy. Zevrubného prozkoumání se pak ujali japonští vědci a výsledkem se stalo objevení 143. rytiny, jež zachycuje člověka s ozdobami na hlavě a v pravé ruce zřejmě se zbraní. Obrazec je 4 metry dlouhý, zhruba 2 metry široký, a nejspíš tedy sloužil k orientaci v terénu.

TIP: Dávní inženýři z planiny Nazca: K čemu sloužily tajemné obrazce

„Rytina se nachází v oblasti, kterou jsme již několikrát zkoumali, ale figury jsme si nikdy nevšimli,“ poukazuje Makato Sakai na význam historicky prvního obrazce objeveného pomocí umělé inteligence – a prý rozhodně ne posledního. Předchozí nasazení IBM Watson Machine Learning představovalo spíš experiment. Ovšem nyní, když se pokus vydařil, přejde projekt do druhé fáze: Cílem bude spojit všechny snímky plošiny, jež Japonci za uplynulou dekádu pořídili, a sestavit ucelený obraz lokality. „Získáme tak lepší představu o lidech, kteří rytiny vytvořili, i o účelu obrazců,“ uzavírá Akihisa Sakurai. 

Americký lovec exoplanet TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) je ve vesmíru od dubna 2018. Nedávno si připsal významnou kořist, první objevenou exoplanetu velikostí podobnou Zemi, která svou hvězdu obíhá v obyvatelné zóně. Právě takové světy nás přitom pochopitelně zajímají nejvíc.

Jde o systém hvězdy TOI 700, což je červený trpaslík s asi 40 procenty hmotnosti a velikosti našeho Slunce, který je od nás vzdálený jen asi 100 světelných let. Díky relativně malé vzdálenosti teď bude možné na nově objevený svět zaměřit i další přístroje a zajímavou planetu detailněji prozkoumat.

Tři planety systému TOI 700

Teleskop TESS objevil v systému trpaslíka TOI 700 hned tři různé planety, z nichž dvě jsou velikostí blízké Zemi. Nejblíže hvězdě obíhá planeta TOI 700 b, která je zhruba velikosti Země a hvězdu oběhne jednou za 10 pozemských dní. Uprostřed obíhá planeta TOI 700 c, která je asi 2,6 větší než Země a zřejmě jde o plynnou planetu, takzvaný minineptun. Jeden oběh stihne za 16 pozemských dní. Oba tyto světy jsou z našeho pohledu příliš horké.

Nejzajímavější je pro nás planeta TOI 700 d, která je o asi 20 procent větší než Země a červeného trpaslíka oběhne jednou za 37 dní. Tato planeta obíhá hvězdu v obyvatelné zóně, takže by tam přinejmenším teoreticky mohla existovat kapalná voda.

TIP: Vesmírný teleskop TESS objevil planetární Disneyland

Planeta TOI 700 d přitom dostává asi 86 procent záření v porovnání s ozářením Země Sluncem. Asi nejlepší zprávou je, že za 11 měsíců výzkumu badatelé nepozorovali žádnou hvězdnou erupci, takže hvězda TOI 700 by mohla patřit ke klidným červeným trpaslíkům. To by dramaticky zvýšilo šance, že jde o obyvatelný svět.