Není to tak dávno, co se začalo uvažovat o využití robotických exoskeletů pro ochrnuté pacienty. Doba a vývoj ale značně pokročily a lidé, kteří byli ještě nedávno odkázáni na invalidní vozík, jsou schopni dosahovat pozoruhodných sportovních výkonů. Patří mezi ně i třiatřicetiletý Adam Gorlitsky, který ochrnul po autonehodě před 14 lety a před časem si pořídil robotický exoskelet ReWalk Robotic Exoskeleton za 80 tisíc dolarů (asi 1 800 000 Kč). 

Adam se s exoskeletem zúčastnil již zhruba padesátky běžeckých závodů. Většinou šlo o tratě 5 nebo 10 kilometrů, od samotného počátku ale pomýšlel na maraton. Loni se proto přihlásil do maratonu v Los Angeles, a přestože to napoprvé nevyšlo, rozhodl se, že si maraton vyzkouší i ve svém domácím městě Charlestonu, v Jižní Karolíně.

TIP: Kompletně paralyzovaný muž chodí v robotickém exoskeletu

Tentokrát to vyšlo a Adam maraton dokončil. A nejen to. Jeho oficiální čas je 33 hodin, 16 minut a 28 sekund, což je nový světový rekord pro maratonský běh v robotickém exoskeletu. Držitelem dosavadního rekordu byl jeho rival Simon Kindleysides, který v exoskeletu zaběhl maraton za 36 hodin a 46 minut.

V září 1991 – tedy o dva roky dřív, než ruští archeologové nalezli Sibiřskou princeznu – se dva němečtí turisté vydali po hřebeni Ötztalských Alp. V jednu chvíli však sešli z cesty a narazili na tělo. Překvapení „nálezci“ přisoudili ostatky nedávno zesnulému horolezci. Nicméně po vytažení tělesné schránky z ledu i s dalšími předměty objevenými na místě a po jejich převozu na soudní lékařství v Innsbrucku vyšlo najevo, že se mrtvý rozhodně nenarodil ve 20. století: Naopak, chodil po světě před více než pěti tisíci lety, a jedná se tak o nejstarší známou evropskou mumii.

Muž z ledu neboli Ötzi – podle místa nálezu – zemřel a byl pohřben pod ledovcem na dnešních rakousko-italských hranicích kolem roku 3250 př. n. l. Se Sibiřskou princeznou ho pojí nejen skvěle dochovaná tělesná schránka, ale i celkem 61 tetování. Obrazce však byly mnohem jednodušší a plnily zjevně jinou funkci než ozdobnou. Co přesně drobné čárky a tečky na zápěstí, kolenou, bedrech a hrudníku vyjadřovaly?

Dokonale prozkoumané tělo

Vědci Ötziho studovali víc než dvě desetiletí: Jeho oblečení i vybavení podrobili radiokarbonové metodě datování, takže nyní víme hodně o životním prostředí, v němž žil, o jeho zdraví i smrti. A právě zdraví se nakonec stalo klíčem k rozluštění kreseb na těle dávného obyvatele Evropy. 

Zpočátku se předpokládalo, že geometrická tetování tvořená různými liniemi a jedním křížem měla pro jeho komunitu duchovní význam nebo kulturní hodnotu. Tatér je vytvořil vtíráním sazí či popela do čerstvého řezu v kůži, takže jakmile se rána zahojila, pigment zůstal uvnitř. Dokonalé prostudování Ötziho těla však ukázalo, že tetování není rozmístěno náhodně, ale přesně se shoduje s patologickými nálezy. 

Léčivá síla pigmentu

Muž trpěl degenerací kloubů i páteře a také žlučníkovými kameny. Všechna jeho tetování kromě jednoho se nacházela přímo na nejbolestivějších částech těla, zejména na kloubech. Zatím však není jasné, zda měly mít kresby léčivý účinek, nebo šlo pouze o značky pro následné akupunkturní vpichy ke zmírnění bolesti.

TIP: Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

Jednašedesáté tetování, větší než ostatní, bylo na hrudi a skládalo se ze čtyř rovnoběžných čar dlouhých asi 2,5 cm. Během dalších testů antropologové zjistili, že muž trpěl lymskou boreliózou a srdeční chorobou. Domnívají se proto, že i zmíněná kresba tvořila součást léčby. Pomáhá nám to porozumět, jak lidé v době měděné – a zřejmě už od doby kamenné – diagnostikovali a léčili své nemoci.

Věda bývá považována za prestižní povolání a lidé si vědců obvykle váží. Jak ale ukázal nedávný výzkum ve Velké Británii, tohle povolání nepatří k těm nejpohodovějším. Vědci se musejí vyrovnávat se značným tlakem v práci, setkávají se s diskriminací a často se setkávají se šikanou a obtěžováním. Všechno to přispívá k šokujícím úrovním stresu u mnoha vědců a k jejich častým duševním problémům.

Téměř dvě třetiny britských vědců se někdy osobně setkaly se šikanováním či obtěžováním. Řada z vědců považuje takové chování za systémový problém vědy. Celkem asi 70 procent vědců prohlásilo, že se během typického pracovního dne cítí stresovaní. Mnozí vědci uvádějí, že si kariéra vědce vybrala daň na jejich duševním i fyzickém zdraví, osobním životě i sociálních vztazích.

TIP: Lékaři v USA patří mezi profese s nejvyšším počtem sebevražd

Kombinace různého toxického chování, s nímž se vědci v zaměstnání setkávají, jako je diskriminace, cílené vykořisťování nebo neustálý tlak, dovedla více než třetinu britských vědců k tomu, aby vyhledali profesionální pomoc. Nejčastěji je to kvůli depresím nebo úzkostem. Další pětina vědců o takové pomoci kvůli svému duševnímu stavu vážně uvažuje. Výzkumu se zúčastnilo celkem 4 267 vědců, z nichž bylo 60 procent žen.

Tým soustavy gravitačních observatoří LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory) v těchto dnech oznámil, že se jim podařilo detekovat další zavlnění časoprostoru v podobě gravitačních vln. Došlo k tomu vlastně již v dubnu 2019. Oznámení pozorování gravitačních vln ale mívají velká zpoždění, kvůli ověřování výsledků.

Vše nasvědčuje tomu, že jsme svědky druhé srážky neutronových hvězd, jejíž gravitační vlny jsme zachytili. Zároveň se ale zdá, že tentokrát je to jiné. První zachycenou srážku neutronových hvězd, jejíž gravitační vlny jsme detekovali v roce 2017, doprovázel dosvit v podobě záření mnoha vlnových délek, od rádiových vln, přes viditelné světlo, až po rentgenové a gama záření.

Srážka do černé díry

Gravitační vlny zachycené v dubnu 2019 žádný takový dosvit nedoprovázel. Astrofyzici se domnívají, že jde o zcela nový typ katastrofálních srážek ve vesmíru, kdy se srazí neutronové hvězdy a okamžitě se zhroutí do černé díry, takže z místa srážku už neunikne žádné záření. K této události mělo dojít ve vzdálenosti asi 520 milionů světelných let.

TIP: Historický úspěch fyziky: Experiment LIGO detekoval gravitační vlny

Martin Hendry z britské University of Glasgow a týmu LIGO se s kolegy domnívá, že klíčová je zřejmě hmotnost neutronových hvězd, které se srazí. Za normálních okolností dojde při srážce neutronových hvězd k explozi, která se označuje jako kilonova, a kterou doprovázejí výtrysky záření na rozmanitých vlnových délkách. Když se ale srazí velmi hmotné neutronové hvězdy, tak zřejmě okamžitě vznikne černá díra, která pozře prakticky všechnu hmotu obou neutronových hvězd.

Krátce před vypuknutím první světové války byly v britských loděnicích položeny kýly šesti moderních superdreadnoughtů třídy Revenge (Pomsta, Odveta). Příchod globálního konfliktu však přiměl Londýn k omezení výroby a objednávka na šestou jednotku (Resistance) byla v srpnu 1914 zrušena. 

V bitvě u Jutska

Na ostatních pěti nakonec zavlála britská vlajka a v rozmezí únor 1916–září 1917 vstoupily do služby. Bitva u Jutska znamenala ostrý křest ohněm pro obrněnce, po němž dostala jméno celá třída – HMS Revenge. Její posádka však nejprve 17 minut pálila na německý křižník Wiesbaden, poté se alespoň šikovně vyhnula nepřátelskému torpédu. Těsně před koncem prvního dne bitvy se naštěstí dělostřelci zastříleli a zle pošramotili křižníky Derfflinger a Von der Tann. Tím pro ni však bitva prakticky skončila poté, co vypálila 102 granátů, aniž utrpěla jediný zásah.

Po zbytek války už se posádka Revenge do boje nedostala, ačkoliv v listopadu 1918 doprovázela válečné lodě Kaiserliche Marine k internaci do Scapa Flow. Během následujícího konfliktu zprvu doprovázela konvoje a v roce 1940 si připsala na konto první potopenou loď poté, co omylem taranovala kanadský travler Ypres. Léta těžké služby však způsobily, že v roce 1943 Revenge skončila v přístavu, kde na ni nějakou dobu cvičili námořníci a dokonce se musela vzdát svých děl ve prospěch jiných bitevních lodí. Na podzim 1948 skončila dřívější chlouba Royal Navy ve šrotu. 

Do křížku s Francouzi

Půl roku po bitvě u Jutska vstoupila do služby HMS Resolution. Posádka však nepřítele spatřila až po podepsání příměří, když bitevní loď doprovázela německou flotilu do Scapa Flow. Do ostré akce se dostala až v roce 1940 během norské kampaně, kdy se ji několikrát pokoušeli napadnout letci Luftwaffe. Poté musela zasáhnout proti bývalému spojenci - francouzskému loďstvu. Během bitvy o Dakar ji torpédovala francouzská ponorka Bévéziers a Resolution skončila na několik měsíců v opravách.

Následovala relativně nudná služba, kdy posádka doprovázela konvoje východně od Afriky, protože pokročilý věk plavidla nedovoloval ostré nasazení proti Japoncům. V roce 1943 zamířila definitivně domů a po zbytek války sloužila pro výcvik námořníků. Osud Resolution se naplnil o pět let později, kdy byla, stejně jako její starší sestra, prodána na šrot.

Zářez na německé pažbě

Do bitvy u Jutska se zapojila z celé rodiny už jen HMS Royal Oak, i když o poznání výrazněji než Revenge. Nejprve si posádka vyměnila několik zásahů s nepřátelským křižníkem Wiesbaden, ale britskému obrněnci Němci sotva poškrábali nátěr. Následovalo několik zásahů adresovaných Derfflingeru a obrněnému křižníku Seydlitz a ke slovu se před západem slunce dostala i sekundární výzbroj, když pomáhala odrazit útok nepřátelských torpédoborců. Tím však pro posádku bitva skončila. 

Nudu po zbytek první světové války námořníkům "okořenila" pouze kolize s hydroplánovým tenderem Campania, který se důsledkem toho potopil, a doprovod německé flotily do Scapa Flow. Jestliže se posádka o dvacet let později těšila na další ostré nasazení, měla smůlu. Dne 14. října 1939 totiž do Scapa Flow, kde Royal Oak odpočívala, vnikla U-47 kapitánporučíka Günthera Priena nejprve zasáhla bitevní loď jedním torpédem, aby ji o pár minut později poslala ke dnu salvou dalších tří.

Ve službách SSSR

Námořníci z bitevní lodě Royal Sovereign museli zůstat v přístavu, zatímco jejich kamarádi mířili v květnu 1916 do bitvy u Jutska. Britští admirálové totiž usoudili, že loď má příliš nezkušenou posádku, protože vstoupila do služby teprve před pár dny. Služba čtvrté lodi ze třídy Revenge tak byla téměř stejná jako na ostatních sesterských plavidlech.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

A tak si na ostrou akci musela počkat dalších 20 let, kdy už byla zastaralá natolik, že se hodila pouze k ostraze konvojů. Dvakrát unikla torpédům nepřátelských ponorek a koncem jara 1944 zavlála na jejím stěžni sovětská vlajka poté, co ji Londýn zapůjčil SSSR. Poté posádka zažila krušné chvíle, když na bitevní loď pod jménem Archangelsk opakovaně útočili Němci. Po krátké službě, kdy chránila konvoje v severním moři, ji Sověti v roce 1949 vrátili Britům. Při prohlídce královští námořníci zjistili, že je v žalostném stavu, dokonce některé věže zarezly a nešly otáčet, takže Royal Sovereign skončila ještě ten rok ve šrotu.

Poslední z rodiny

V září 1916 byla na vodu spuštěna HMS Ramillies, ale během této operace došlo k poškození kýlu a místo do služby musela do oprav. Její osudy během Velké války tak prakticky kopírují Resolution, protože posádka ostrou akci nezažila. Během následujícího konfliktu doprovázela konvoje, bránila domácí ostrovy, ale na rozdíl od sester její služba v roce 1943 neskončila, když v červnu 1944 bombardovala nepřátelské pozice před a během vylodění v Normandii a jižní Francii. Koncem ledna následujícího roku byla přesunuta do rezervy v Portsmouthu a o tři roky později skončila ve šrotu. Její děla se však dochovala jako součást expozice Imperial War Museum v Londýně.

Některé z běžně užívaných chemických látek zasahují do vývoje dětí a mohou vést k omezení jejich intelektuálních schopností. Donedávna se na tomto neblahém vlivu v USA podílely především těžké kovy, zejména olovo a rtuť. Během posledních desetiletí tam ale postupně omezovali používání těchto látek a jejich vliv na děti klesá.

Podle nedávného výzkumu amerických vědců teď byly v roli hlavních škůdců intelektuálního rozvoje dětí těžké kovy vystřídány jinými látkami. Jsou to především zpomalovače hoření a pesticidy. Obsah nebezpečných látek v prostředí se v USA sice postupně snižuje, i tak ale byly tyto látky v letech 2001 až 2016 zodpovědné za více než milion případů snížení intelektuálních schopností.

TIP: Evoluční překvapení: Žáby se stávají odolnými vůči pesticidům

Badatelé to vyjádřili i v počtu ztracených IQ bodů. V letech 2001 a 2002 přišli v USA kvůli působení chemických látek asi o 27 milionů IQ bodů ročně. V letech 2015 a 2016 to bylo přibližně 9 milionů IQ bodů ročně. Celkový pokles negativního vlivu chemikálií na vývoj dětí je sice dobrou zprávou, stále je ale na čem pracovat.

Po zhroucení demokracie římské republiky přišlo necelých 400 let císařství. A nebyla to procházka růžovým sadem. Mezi lety 14 a 395 našeho letopočtu vládlo Římu celkem 69 císařů. Pokud víme, celkem 43 z nich (62 %), zahynulo násilnou smrtí. Buď padli v boji, nebo rukou vrahů.

Američtí vědci nedávno sestavili statistický model rizika, které souviselo s vládnutím Římu na maximálně prestižním postu císaře. Ukázalo se, že tento úřad byl doslova smrtící. Vládcům Říma hrozila násilná smrt pravděpodobněji, než gladiátorům, kteří pro pobavení publika bojovali v arénách po celé římské říši.

TIP: Když jde v práci o život: Jaká jsou nejnebezpečnější zaměstnání?

Řada císařů Říma zemřela opravdu velmi násilně. Například mladý císař Publius Septimius Geta zemřel v roce 211 našeho letopočtu v náručí své matky, na příkaz svého staršího bratra Caracally. Sám Caracalla byl jako císař zavražděn jen o 6 let později, údajně při vykonávání potřeby u cesty. Císaře Commoda, který vládl v letech 177 až 192 našeho letopočtu, se nejprve pokusili otrávit, aby ho později uškrtil atlet v lázni.

Václav Janík pocházel z malé vsi Drahotěšice u Českých Budějovic a už jako mladík inklinoval k radikální pravici, na jejíž platformě se pohyboval od roku 1922. Neměl sice žádné vyšší vzdělání, přesto ve třicátých letech pracoval jako redaktor časopisu Echo východu v Košicích, vystřídal ale i další povolání. Především v souvislosti se svou publicistickou činností se nejednou dostal do křížku se zákonem, byl dokonce devětkrát soudně trestán. 

Fašismu vstříc

V srpnu 1939 odešel po roztržce s vedením Národního tábora fašistického do Prahy, kde získal byt po židovském zubním lékaři (a svobodném zednáři) dr. Baštýřovi a ihned zahájil budování nové politické formace – Strany českých fašistů. Podivná strana existovala do jara 1941, kdy propadla do takových dluhů, že se nechala raději pohltit finančně lépe zajištěnou obnovenou Národní obcí fašistickou. 

Václav Janík zmizel z vedení počátkem roku 1940, kdy se nacházel v policejní vazbě. Tento bojovník za čistotu a mravnost národa skončil za mřížemi za podvody a vydírání. Jeho vyděračské činnosti učinil přítrž neohrožený majitel firmy Rupa, továrník Pachtil, který se nezalekl pohrůžek gestapem a koncentračním táborem a obrátil se na německou policii. Ta 20. března 1940 pro Janíka poslala úředníky gestapa, kteří jej zatkli a umístili ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Odtud jihočeský gangster putoval tam, čím hrozil svým obětem, do koncentračního tábora Dachau. 

TIP: Hnutí Vlajka: Kdo zradil během nacistické okupace Československa?

Po osvobození a návratu do Československa Janík stanul před tribunálem Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích, kde před léty zahájil kariéru kolaboranta. Před soudem se snažil obhájit neuvěřitelnou konstrukcí, tajně prý spolupracoval s generálem Eliášem a podle jeho pokynů se snažil zničit fašistické hnutí. Drzé lži ovšem nikdo neuvěřil, a tak si vyslechl verdikt doživotního vězení. Ten mu byl později snížen na deset let a v květnu 1955 vyšel na svobodu. Přestěhoval se na sever republiky a začal pracovat jako dělník ve sklárnách v Duchcově. Za dalších deset let později mu trest zahladili. O konci jeho života nejsou k dispozici žádné údaje.