Aby izraelští letci dosáhli takového úspěchu, museli piloti Chejl ha-aviru (hebrejský název izraelského letectva) postupovat metodicky. Jejich prvním úkolem se stalo zajistit, aby co nejméně protivníkových pilotů stihlo vzlétnout. Použitou taktiku popsal velitel perutě stíhaček Mirage Ran Pecker:

Předchozí část: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (1)

„Přitáhli jsme a z 2 000 m spatřili letiště Inšás jako na dlani. Migy stály v pohotovostních postaveních, vyzbrojené a s piloty v kabinách. Při prvním průletu jsme shodili jen třetinu pum na letouny a plné dvě třetiny na dráhu, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme sestoupili níže a začali migy ostřelovat. (…) Provedli jsme pět dlouhých průletů. Migy měly v trupu benzinovou nádrž pro startér motoru. Když tyto nádrže inkasovaly zásah, výbuch způsobil požár celého letadla. Desítky strojů tak shořely přímo na stojánce.“   

„Nech ho předletět“ 

Jinde se arabští letci do boje dostali a Izraelci museli aplikovat nadrilované postupy. S výjimkou Mirage III totiž výkony strojů sovětské provenience překonávaly všechny stíhačky v židovském arzenálu, snad kromě přízemních výšek. Proto izraelští letci záměrně nebojovali ve vyšších hladinách a ani se nepřítele nesnažili do nich vylákat. K souboji došlo kupříkladu nad letištěm Hurgáda, kde se trojice Mirage III s poloprázdnými nádržemi a daleko od domova musela střetnout se čtveřicí plně natankovaných MiGů-19.

Jeden z letců vzpomínal: „Spatřil jsem mig méně než 300 m za mnou. Vytáhl jsem na něj trik ‚zpomal a nech ho předletět‘ a sestřelil ho přímo nad letištěm. Pohlédl jsem vpravo vzhůru a zjistil, že mé číslo je v sevření dvou nepřátel. Šel jsem po druhém z nich a řekl kolegovi, aby si vzal na starost prvního. Asi po půlminutě mě informoval, že mig dostal. O několik vteřin později jsem já sestřelil svůj."

Nebezpečné krátery

Vzpomínky pokračují: "Poslal jsem číslo domů a ohlížel se po třetí mirage pilotované mladým Bukiem. Zahlédl jsem šokující drama: MiG-19 nasazoval na přistání s vysunutým podvozkem při rychlosti pouhých 160 km/h. Za ním kličkovala Bukieho mirage, která se stroj snažila dostat do zaměřovače v záplavě smrtící protiletadlové palby. Zařval jsem do rádia: ‚Uhni doprava a nech ho být! Nestřílej a naber rychlost!‘ Bukie poslechl a mig dosedl, zachytil o kráter po naší pumě a rozbil se.“   

Obdobnou taktiku Izraelci použili i proti leteckým silám Sýrie, Jordánska a Iráku. Do konce šestidenní války zničil Izrael zhruba 400 arabských letadel na zemi a další ve vzdušných soubojích, to vše při ztrátě asi 25 vlastních strojů zasažených většinou palbou ze země.   

Past na Sověty 

Mír neměl trvat dlouho a Izrael využil přestávky k dalšímu přezbrojení – Davidova hvězda se objevila na stíhacích bombardérech A-4 Skyhawk a F-4 Phantom II americké provenience. Jakmile se koncem 60. let rozhořely boje takzvané opotřebovávací války, rozdělili židovští letci role následovně: Útočné skyhawky ničily rampy protiletadlových střel, zatímco Mirage III jim poskytovaly krytí. Odolné „ef čtyřky“, jež v Izraeli obdržely příhodné jméno Kurnass (kladivo), plnily stíhací i bitevní úkoly a často operovaly proti radarovým stanicím v deltě Nilu.

Pokračování: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (3)

K nejznámějšímu střetu došlo 30. července 1970, kdy Izraelci nalíčili past na egyptské MiGy-21 pilotované sovětskými „poradci“. Dvě desítky migů napadly u města Suez formaci letounů, kterou dle radarového obrazu považovaly za dva A-4. Ve skutečnosti šlo o osm phantomů s protiletadlovými raketami. Sovětům nezbylo než přijmout boj – a to netušili, že vysoko nad nimi hlídkují po zuby ozbrojené Mirage III. Ty udeřily s výhodou momentu překvapení a pět migů se proměnilo v ohnivé koule. Radost ze sestřelů neměli jen Izraelci, ale paradoxně i Egypťané. Arogantní poradci totiž neúspěchy arabských stíhačů svalovali na nedostatek zkušeností a nadutě tvrdili, že MiGy-21MF jsou židovským strojům nadřazené. 

Proti řadě nebezpečných infekčních nemocí, především těch virových, je naší nejlepší zbraní kolektivní imunita vytvořená masovým očkováním. Čím více lidí je proti konkrétní nemoci očkováno, tím je celá populace lépe chráněna. Jednou z významných překážek je dnes pro očkování nutnost používat vakcíny v podobě injekcí, a to z řady důvodů.

Vakcíny v tabletkách by měly být levnější, a také o poznání jednodušší při aplikaci. Spolknout pilulku zvládne každý a prakticky nikdo se toho nebojí. Postupně se ale ukázalo, že vytvořit takzvané orální vakcíny, které mají podobu pilulky, není vůbec snadné. Hlavní překážkou je agresivní prostředí trávicí soustavy, které může takovou vakcínu snadno zničit.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Biotechnologická společnost Vaxart již několik let vyvíjí technologii orální vakcíny, která by byla použitelná k masovému očkování. Nedávno dosáhli významného úspěchu, když jejich vakcína proti chřipce v pilulce uspěla ve 2. fázi klinických testů se 179 dobrovolníky. Ukázalo se, že orální vakcína proti chřipce je stejně bezpečná a srovnatelně účinná, jako vakcína v injekci. U testovaného vzorku onemocnělo chřipkou 29 % lidí s tabletovou vakcínou a 35 % s injekční vakcínou. 48 % nemocných dostalo během testu placebo. Tato vakcína proti chřipce by mohla být na trhu asi za 5 let.

V křesťanství všeobecně platí, že „není rozdílu mezi Židem a Řekem, otrokem nebo svobodným mužem či ženou, neboť všichni jsou jedno v Kristu Ježíši“. Světcem či svatým patronem rozumí křesťanská terminologie takovou osobu, která se vyznačovala zvláštní blízkostí Bohu. Její kult se vyvinul z úcty k mučedníkům, zejména pak k jejich smrti za zájmy církve. A z této tradice se také vyvinuly jejich atributy, ikonografie a stanovení jejich svátečních dnů.

Ve službách Anežky Přemyslovny

Podle historických dat patří mezi české světice svatá Hedvika (Slezská). Narodila se v Bavorsku v roce 1174 jako dcera vévody Bertolda IV. Vychovávána byla v benediktinském klášteře v Kitzingen. V roce 1186 byla provdána za slezského vévodu Jindřicha I. Bradatého a postupně se stala matkou sedmi dětí. Účastnila se také výchovy Anežky Přemyslovny. 

Vedla přísný asketický život, vynikala obětavou láskou a dobročinností k chudým, nemocným i jinak potřebným. Chodila stále bosa a v roce 1202 založila klášter cisterciaček ve slezské Třebnici. Manžel ji umřel v roce 1238 a její nejstarší syn Jindřich byl zabit v boji proti Mongolům, tehdy ohrožujících Slezsko.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Hedvika poté žila v třebnickém klášteře, kde také zemřela v roce 1243 a kanonizována byla o čtvrt století později. Uctívali ji především ve Slezsku a Polsku, její kult se však postupně rozšířil i do Čech, na Moravu a do Uher.

Zpodobňována bývá jako vdaná žena či vdova (se závojem), na hlavě s knížecí korunou či čapkou, v ruce držívá sošku Panny Marie nebo model jí založeného kostela. Je bosá s botami v rukou, někdy jako cisterciácká řeholnice, jindy má v ruce chléb, který dává chudým jako almužnu.

Kolik lidí vlastně dokáže uživit Země? Podle nové analýzy globálního systému potravin se na Zemi za stávající situace bez problémů nají jen 3,4 miliardy lidí, aniž by přitom naše civilizace musela překračovat stanovené bezpečnostní limity pro udržitelný rozvoj planety. Z toho je možné odvodit, že tyto limity v dnešní době překračujeme.

Ze stejné analýzy ale zároveň plyne, že když v našem zemědělství a péči o krajinu uděláme několik klíčových změn, měla by Země uživit mnohem více lidí a přitom udržet životní prostředí v dobrém stavu. Jde například o omezení hnojení dusíkatými hnojivy v oblastech, kde se hnojí příliš. To se podle vědců týká například některých částí východní Číny a střední Evropy.

TIP: Planeta masožravců: Kolik zvířat sní průměrný člověk za svůj život

Pokud k takovým změnám ještě významně omezíme produkci odpadu z jídla a spotřebu tradičně vyráběného masa, mohla by Země podle odhadů uživit asi 10,2 miliardy lidí. To je o něco více, než kolik odborníci předpovídají pro rok 2050. Tyto analýzy jsou ovšem založeny na předpokladu, že se naše planeta neoteplí o více než 1,5 °C, což se dnes nezdá příliš reálné. Zároveň ale také neuvažují nové technologie, jako je editace DNA plodin nebo třeba využívání solární energie. Ty by přitom naštěstí mohly celou situaci dramaticky změnit.

Mléčnou dráhu, stejně jako většinu jiných galaxií, obklopuje galaktické halo. Jde o obrovský kulovitý oblak plynu, který obsahuje i hvězdy a podle mínění astrofyziků i spoustu temné hmoty. Naše galaktické halo se rozkládá do vzdálenosti stovek tisíc světelných let, mnohem dál, než kam dosahují spirální ramena Mléčné dráhy.

Svou hmotností se galaktické halo ve skutečnosti blíží galaktickému disku. Vzhledem ke své ohromné velikosti je ale zároveň velmi řídké, což značně komplikuje jeho výzkum. Aby se vědci o galaktickém halu něco dozvěděli, tak obvykle musejí používat různé sofistikované triky.

Pozorování blazarů

Sanskriti Das z americké Ohio State University a její spolupracovníci využili toho, že záření objektů ze vzdáleného vesmíru při cestě k nám prochází plynem galaktického hala. Pozorovali blazary, velmi zářivá aktivní galaktická jádra, jejichž polární výtrysky hmoty míří přesně směrem k nám.

TIP: Astronomové objevili chemicky primitivní hvězdu v galaktickém halo

Když tým Dasové analyzoval rentgenové záření blazarů a jeho změny, k nimž došlo při průchodu galaktickým halem, podařilo se jim zjistit, že plyn, který tvoří halo, má teplotu až 10 milionů °C. Jak se zdá, galaktický disk Mléčné dráhy pluje v nezměrném moři žhavého plynu. Odborníci si přitom až doposud mysleli, že se teploty plynu v galaktickém halu pohybují zhruba od 10 tisíc až po maximálně jeden milion °C. Plyn v galaktickém halu Mléčné dráhy je tak přibližně desetkrát žhavější, než jsme si mysleli.

Německé společnosti Krupp a Rheinmetall tradičně náležely mezi nejvýznamnější producenty dělostřeleckých zbraní v Evropě. Jejich výrobky se osvědčily za první světové války, po níž však přišla demilitarizace Německa, ztráta trhů a velká hospodářská krize.

Obě značky ale přežívaly a nepřestávaly se věnovat utajenému (a někdy do zahraničí přenesenému) vývoji. Jejich chvíle pak přišla v roce 1933, kdy se vlády ujali nacisté a podstatně urychlili proces přezbrojení, jenž se sice odehrával již za předchozích vlád, ovšem daleko pomaleji a v tajnosti.

Image

Čtěte také

Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

Tajný projekt dvou zbrojovek 

Hitler měl sice v plánu vypovědět versailleskou smlouvu, ale zpočátku se ještě snažil o klamání inspekcí vítězných velmocí. Tomu koneckonců odpovídalo též oficiální označení nové zbraně, jež vznikla podle specifikací, které Reichswehr sestavil už roku 1926. Požadoval novou těžkou polní houfnici, jež by ve všech ohledech překonávala typ sFH 13 z éry Velké války. Lukrativní zakázka vzbudila zájem obou hlavních německých zbrojovek, které dodaly prototypy skutečně povedených zbraní. Rozhodovací komise tedy měla nelehkou práci a nakonec sáhla k důvtipnému kompromisu, když nevybrala ani jeden návrh a doporučila, aby výsledné dělo vzniklo jako hlaveň značky Rheinmetall na lafetě firmy Krupp.

Obě společnosti tak byly uspokojeny a roku 1933 se mohla rozběhnout výroba zbraně, jež dostala název 15cm těžká polní houfnice 18 (15-cm schwere Feldhaubitze 18, zkráceně sFH 18). Právě číslo 18 se použilo ve snaze oklamat inspektory Dohody, jelikož budilo dojem, že jde o zbraň vyvinutou ještě během první světové války, a nikoli o produkt poválečného a tím pádem zakázaného vývoje. První sériové kusy se daly rozložit na dva díly, které tahali koně, ale záhy se přešlo na produkci varianty, jež byla uzpůsobena pro motorovou trakci, respektive pro přesun pomocí polopásového tahače, což se ukázalo jako velmi pokrokové řešení. Navzdory propagandě však platilo, že i v posledních dnech války se mnoho houfnic sFH 18 muselo spoléhat na koňská spřežení. 

V čínských službách

Bez ohledu na způsob transportu každopádně platilo, že se sFH 18 (spolu se 105mm kanonem sK 18, který užíval shodnou lafetu) stala páteřním typem těžkého dělostřelectva Wehrmachtu. Prvního bojového nasazení se ale dočkala v cizích službách, jelikož Číňané použili zbraně objednané z Německa proti Japoncům, jejichž dělostřelectvo tak zcela deklasovali. Pro Čínu vznikla speciální verze s delší hlavní, která měla dostřel 15 km, tedy zhruba o 1,5 km více než standardní model Wehrmachtu.

Tomu se jeho houfnice značně osvědčily v bojích v Polsku, západní Evropě a severní Africe, ale po vpádu do SSSR se ukázalo, že sFH 18 nemá dostatečně velký dostřel na to, aby dokázala překonat zbraně sovětského „sborového duplexu“ (neboli typy ML-20 a A-19). Němci přebírali ukořistěná sovětská děla do své výzbroje, ovšem jednalo se jen o improvizaci a zbrojovky třetí říše dostaly za úkol vyvinout silnější houfnici.

Snaha zvětšit dostřel

Zrodila se sFH 18M, do jejíž nábojové komory se dalo vložit hned sedm dílů prachové náplně (kdežto původní maximum bylo šest). Dostřel se zvýšil na víc než 15 km, ale zbraň musela dostat úsťovou brzdu (odtud ono M, Mündungsbremse), která způsobovala problémy. Posléze se tedy od tohoto řešení upustilo a dělostřelci dostávali nové granáty, jež se vyznačovaly pomocným raketovým motorem, který výrazně zvyšoval dostřel. Toto střelivo ale zase nikdy nebylo dostupné v potřebných počtech.

V menším počtu se vyráběla odlehčená varianta sFH 36, jež využívala slitiny lehkých kovů. Vznikla též verze sFH 40 s prodlouženou hlavní a novou lafetou, ale v praxi se nakonec využily jen nové hlavně na starých lafetách pod jménem sFH 18/40. Německá děla po válce sloužila v řadě zemí, mezi něž patřilo též Československo, kde se zrodila houfnice vz. 18/47. Ta užívala masivní úsťovou brzdu na zkrácené hlavni, jež byla ovšem převrtána na „sovětský“ kalibr 152 mm. 

Měření sil

Při porovnávání dělostřeleckých zbraní je jedním z klíčových parametrů maximální dostřel, protože strana vybavená děly s vyšším dostřelem dokáže „kontrolovat“ daleko větší teritorium a může z bezpečné vzdálenosti zneškodňovat zbraně protivníka. Z tohoto pohledu měla jasnou výhodu Rudá armáda, jelikož houfnice ML-20 disponovaly o téměř čtyři kilometry větším maximálním dostřelem než německé sFH 18, což se v bitvách zákonitě projevilo.

Němci zaváděli kořistní sovětské zbraně do své výzbroje pod oficiálním názvem 15,2-cm K 433/1(r) a rozběhli vývoj zdokonalených variant svého děla, avšak s dost rozpačitými výsledky. Dostřel houfnice sFH 18M sice vzrostl, pořád však zaostával za ML-20, nehledě na fakt, že úsťová brzda působila různé potíže a větší prachové náplně výrazně zvyšovaly opotřebení některých částí zbraně. Alternativní řešení přinesly střely s pomocným raketovým motorem, které se však vyznačovaly složitostí a vysokou výrobní cenou, takže je dělostřelci nikdy nedostávali v dostatečném počtu.

Německé těžké dělostřelectvo se proto zpravidla nacházelo v nevýhodné pozici, ačkoliv sFH 18 sama o sobě představovala povedenou zbraň moderní konstrukce, zatímco ML-20 v podstatě pořád vycházela ze Schneiderova vzoru z počátku století. Německé dělo bylo lehčí, pohyblivější a méně náročné na obsluhu. Základní podoba bez úsťové brzdy také netrpěla nectností, jež se objevila u sFH 18M a kterou se vyznačovala i ML-20, a sice faktem, že kvůli úsťové brzdě se po každém výstřelu zvedl ohromný oblak prachu, který mohl prozradit pozici baterie. Dá se říci, že Sověti i Němci zkonstruovali velice kvalitní houfnice, avšak vzájemné srovnání ukazuje, že ML-20 byla lepší zbraní.

Vědci rádi zkoumají ledovcová jádra – vyvrtané kusy ledu z hloubky ledovce, které představují zmrzlou „časovou schránku“ z dávných dob. Z těchto jader je možné vyčíst, jaké dříve panovalo na Zemi klima, jaké chemické látky se tehdy vyskytovaly v prostředí, a také to, jaké v té době žily organismy. Získat z ledovcových jader údaje o mikrobech je ale velmi komplikované, protože jich v ledu bývá velmi málo a zároveň může snadno dojít ke kontaminaci vzorku.

Mezinárodní tým vědců nedávno zpracoval dvě ledovcová jádra, která pocházejí z ledovce na severozápadě Tibetské náhorní plošiny v Číně. Jeden vzorek ledu byl starý asi 520 let a druhý vzorek přibližně 15 tisíc let. Badatelé přitom pro tento výzkum vyvinuli nové postupy pro ultračistou izolaci a zpracování ledu, aby nedošlo k jeho kontaminaci dnešními mikroby.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Jejich úsilí vedlo k vystopování celkem 33 různých skupin virů, které se skrývaly v tibetském ledu. Celých 28 z nich přitom bylo pro vědu doposud neznámých. Jak se ukazuje, zatím jsme ještě rozhodně neodkryli celou diverzitu virů na Zemi. Objevené viry podle všeho nejsou pro lidi nebezpečné, protože naprostá většina z nich zřejmě infikuje různé typy bakterií.

Už víme, že kolem nás je ohromné množství planetárních systémů, v nichž nesčíslné exoplanety obíhají kolem svých hvězd. Teď bychom rádi objevili exoplanety, které budou z našeho pohledu obyvatelné. A v ideálním případě bychom rádi našli planetu, která bude osídlená cizím životem, ať už bude mít jakoukoliv podobu. Otázkou je, u jakých hvězd bychom měli hledat.

Astronom Edward Guinan z americké Villanova University v Pensylvánii a jeho spolupracovníci vyšli z dosavadních téměř 30 let objevů i výzkumu exoplanet, a doporučují, abychom exoplanety se životem hledali především u oranžových trpaslíků, čili hvězd spektrální třídy K.

Ani červení, ani žlutí

Proč právě u oranžových trpaslíků? Tyto hvězdy totiž představují rozumný kompromis mezi červenými trpaslíky a žlutými trpaslíky, jako je i naše Slunce. Červení trpaslíci jsou sice v Mléčné dráze daleko nejpočetnějšími hvězdami a vydrží zářit desítky, možná až stovky miliardy let, ale zároveň zaplavují své okolí devastujícím ultrafialovým a rentgenovým záření. A také se nejhůře hledají, protože září nejslaběji. Žlutí trpaslíci jsou sice „pohodové“ hvězdy, ale v Mléčné dráze i jinde ve vesmíru jich je mnohem méně než červených trpaslíků. Oranžoví trpaslíci jsou ve všech uvedených parametrech uprostřed mezi červenými a žlutými trpaslíky.

TIP: Pravděpodobnost, že je Země obyvatelnou planetou, je jen 82 %. Cože?

Guinan vede výzkumný program „GoldiloKs“, který se věnuje oranžovým, a také žlutým trpaslíkům, a jejich planetárním systémům. Zjišťují například, jak staré jsou jednotlivé hvězdy těchto typů, jak rychle rotují nebo jaké vyzařují množství ultrafialového a rentgenového záření. Zvýšenou pozornost přitom věnují planetárním systémům nejbližších oranžových trpaslíků, jako je například systém Kepler-442, Tau Ceti nebo Epsilon Eridani.

Psal se rok 1848 a Evropou zmítaly revoluce. Krizí si prošlo i habsburské mocnářství. Povstání v severní Itálii bylo potlačeno jen díky maršálu Radeckému. Všeslovanský sjezd v Praze vyústil ve Svatodušní bouře, které zadusil až generál Windischgrätz. Ve Vídni povstali liberálové a císař Ferdinand Dobrotivý musel uprchnout. Rebelové dokonce zlynčovali ministra války. V Uhrách došlo k masivní vzpouře Maďarů, která nezničilo Rakousko jen díky zásahu Chorvatů pod vedením bána Josipa Jelačiče.

Prudkost a surovost povstání vedla vládu k radikalizaci a u dvora se dostaly do popředí konzervativní kruhy. Ty se rozhodly najít z nepokojů jednoduchou cestu: něco málo ústupků, trochu planých nadějí a hodně síly. K takovému postupu byl ale císař Ferdinand naprosto nevhodný. Často nemocný a podivínský muž oplýval mnoha talenty, ale image rozhodného a nesmlouvavého vladaře mu nikdo nevěřil a věřit nemohl. Hledala se tak vhodná náhrada: a v prosinci 1848 byla nalezena. Novým panovníkem bude František Josef, syn bavorské princezny Žofie a arcivévody Františka Karla. 

Solný princ přichází

Narodil se 18. srpna 1830. Přezdívku „Solný princ“ si zasloužil snadno: krátce před jeho početím navštívila jeho matka lázně. Prvních osmnáct let strávil výukou a tréninkem všech důležitých dvorských dovedností. Nebyl v ničem zvlášť nadaný, snad s výjimkou jízdy na koni, prokazoval ale velikou vytrvalost a vůli. Možná proto byl ideálním kandidátem na záchranu Rakouska. 

Ferdinand Dobrotivý tedy roku 1848 dobrovolně předá trůn Františku Josefovi a sám se odebere na zámek Zákupy a do Prahy. Lékaři mu v tu chvíli nepředpovídají úplně růžovou budoucnost, ale český vzduch, hovory s přáteli, dary městu Praze a rozdávání bonbonů na dnešní Národní třídě mu budou velmi svědčit. Dožije se 82 let a bude posledním korunovaným českým králem.

František Josef I. měl ale zatím úplně jiné starosti než rozdávání cukrátek. Prvně musel vyřešit Kroměřížský sněm: na něm se měli vůbec poprvé sejít zástupci všech národů monarchie a dát dohromady ústavu. Mimochodem, za Čechy se účastnil i František Palacký.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Ústavu opravdu sestavili, stát se k ní ale postavil jasně. Sněm navštívil hrabě Stadion, prohlédl si výsledek a pak jej nahradil novou, takzvanou Stadionovou ústavou, která vešla v platnost o rok později. Sněm byl okamžitě rozpuštěn a poslanci posláni domů. Samozřejmě, zklamání poslanců z demokratického deficitu se dalo přežít. Maďarské povstání skončilo mnohem hůře. Rakouská vojska ho za asistence ruských jednotek utopila v krvi, k poslednímu střetu došlo u Világoše. „Byl to pořádný Világoš“ se jako rčení pro masakr, chaos či alespoň veliký nepořádek a výprask dostalo i do běžné řeči.