Ve stínu před novým fotbalovým stadionem Al Janoub je 46 °C a podle experta na klimatizaci Sauda Ghaniho to vypadá, jako by bůh na Katar nasměroval obří fén. Přesto uvnitř stadionu s otevřenou střechou fouká chladný vánek. Pod každou ze 40 tisíc sedaček totiž malé rošty zdobené arabskými vzory vypouštějí v úrovni kotníků chladný vzduch. A jelikož ten má tendenci klesat, jemně se stáčí i na travnatou plochu. Průduchy o velikosti fotbalových míčů pak na hřiště přivádějí ještě mnohem víc studeného proudění.

Malý, ale pohádkově bohatý Katar musí dostat „do formy“ osm stadionů, a to do roku 2022, kdy hostí fotbalový šampionát. Pod skvost moderního stavitelství Al Janoub se podepsala britská firma Zaha Hadid Architects a ventilační systém pro něj navrhl právě profesor Ghani z Katarské univerzity. Jeho průlomové řešení tkví v tom, že soustava ochlazuje pouze lidi, nikoliv vrchní část stadionu. „Nepotřebuji chladit ptáky,“ vysvětluje lakonicky Ghani.

Nezastavitelné horko

Katar, přední vývozce zkapalněného zemního plynu, dokáže ochlazovat stadiony – ale ne celou zemi. Obavy, že by mohly stovky tisíc fotbalových fanoušků po cestě mezi jednotlivými sportovními areály a hotely kvůli neúprosnému horku kolabovat, vedly k rozhodnutí posunout mistrovství o pět měsíců. Proto je naplánované na listopad, na období mírnější katarské zimy. Upravené datum však připomnělo mnohem větší problém – klimatickou změnu.

Jedna z nejžhavějších zemí na planetě zaznamenala oproti předindustriálnímu období nárůst průměrné teploty o více než 2 °C. Na summitu v Paříži v roce 2015 zaznělo, že by bylo dobré udržet zmíněnou hodnotu „výrazně pod“ dvěma stupni, ideálně do 1,5 °C. Jenže během posledních tří dekád rostly teploty v Kataru enormním tempem a rychleji než jinde na světě. Může za to nejen specifické klima, ale také mohutná výstavba, ovlivňující podmínky metropole Dauhá. Celý Katar navíc z Arabského poloostrova ční jako prst do rychle se oteplujících vod Perského zálivu. A ve vlně horka z července 2010 tam naměřili historické maximum 50,4 °C.

Oteplování? Technický problém

Zatímco na nejchudších místech světa od Somálska po Sýrii a od Guatemaly po Bangladéš způsobuje změna klimatu utrpení, v bohatých zemích, jako jsou Spojené státy, Evropa nebo právě Katar, jde o technický problém, nikoliv existenční. A ten lze, alespoň dočasně, řešit penězi a technologiemi. Katar neklimatizuje pouze sportovní stadiony, nýbrž také veřejná místa jako trhy, obchodní centra i chodníky, takže lidé mohou nakupovat v chladivém vánku. „Pokud klimatizaci vypneme, bude to nesnesitelné. Nedokážeme pak efektivně fungovat,“ vysvětluje Yousef al-Horr, zakladatel Organizace Perského zálivu pro výzkum a vývoj.

Venkovní klimatizace však tvoří součást začarovaného kruhu: Emise uhlíku způsobují globální oteplování, kvůli němuž je klimatizace potřeba. Ta ovšem funguje díky spalování fosilních zdrojů, z nějž obratem vzniká víc oxidu uhličitého. Podle Mezinárodní konference o chlazení a vytápění by se celková chladicí kapacita v Kataru měla v letech 2016–2030 téměř zdvojnásobit. Teploty tak ještě porostou.

Lidské tělo se ochlazuje pocením, při vysoké vlhkosti okolí se však zmíněný tělesný proces zpomalí či zastaví. „Panuje-li horko a relativní vlhkost vzduchu dosahuje téměř sta procent, můžete zemřít na teplo, které sami produkujete,“ vysvětluje Jos Lelieveld, atmosférický chemik z německého Institutu Maxe Plancka pro chemii a odborník na podnebí Blízkého východu. Vzduch v Perském zálivu je přitom velmi vlhký… 

Jak klimatizovat ulice

Slogan pro mistrovství světa zní „Očekávejte úžasné“. V zemi, jako je Katar, představuje zatím zvládání klimatických změn záležitost peněz. A arabský stát jich má víc než dost. Do majetku jeho národního investičního fondu v hodnotě okolo 320 miliard dolarů spadá například obchodní dům Harrods, londýnské finanční centrum Canary Wharf, pařížský fotbalový klub Saint-Germain, kancelářské a rezidenční budovy CityCenterDC ve Washingtonu a 10% podíl v newyorské Empire State Building.

Katar dosud udržoval venkovní život díky obrovské expanzi klimatizací. Na obnoveném trhu Souq Waqif, v bludišti obchodů, restaurací a malých hotelů, vyfukují klimatizační jednotky o výšce tří až čtyř metrů chladný vzduch na zákazníky kavárny. Jen díky nim je možné stolovat venku v místech, kde teplota v létě zřídka klesá pod 32 °C.

Nedávno se otevřel i luxusní francouzský obchodní dům Galeries Lafayette, v jehož širokých dlážděných chodbách se nacházejí stylové klimatizační rošty s dekorativním designem. Mnoho z nich spočívá také na vnějších budovách a ochlazují nakupující. Kolem páté odpolední přicházejí navzdory žáru první návštěvníci a posedávají na venkovních zahrádkách.

Jde o přežití

Jednoho odpoledne, kdy teplota klesla na 43 °C, popíjela interiérová designérka Aida Adi Baziacová s přítelem ledové latté. Právě skončili v práci a posadili se na chladicí mříž u venkovního stolu v Joe’s Cafe. „Je to nehospodárné,“ přiznává Aida. „Vím, jak negativně to ovlivňuje životní prostředí.“ Na druhou stranu podobný luxus lidem umožňuje užít si léto venku, protože jinak by zůstali dlouhé měsíce prakticky uvězněni v klimatizovaných budovách. „Můžeme se tak ale v příjemném prostředí potkávat s ostatními,“ dodává Baziacová. S podobnými názory sympatizuje i malá katarská skupina klimatických aktivistů. Neeshad Shafi, výkonný ředitel Arabského mládežnického klimatického hnutí, říká: „Jde o přežití. Je příliš horko. A to je realita.“

Podle Světové banky vykazuje Katar největší emise skleníkových plynů na obyvatele – téměř třikrát vyšší než Spojené státy a zhruba šestinásobné oproti Číně. Řada místních ovšem považuje zmíněné údaje za zavádějící. Ohromné množství zkapalněného zemního plynu (LNG), který země ve velkém vyváží, spalují zákazníci po celé planetě. Metodika banky však uvedené emise stále připisuje Kataru. Jenže i když přimhouříme obě oči, vypouští arabský stát skleníkových plynů stále hodně. 

Asi 60 % tamní spotřeby elektřiny připadá na chlazení a uvedené číslo dál poroste. Vedle pouhých 300 tisíc rodilých Katařanů totiž v zemi žije a pracuje i 2,4 milionu cizinců, jimž je třeba rovněž zajistit snesitelné podmínky. V několika posledních letech přitom v nepředstavitelném horku zemřely stovky dělníků, především na srdeční selhání. Naproti tomu v USA jde na klimatizaci sotva 15 % spotřeby elektrické energie a v Číně nebo v Indii méně než 10 %.

Uhlíkově neutrální

Koncem minulého roku katarská vláda oznámila, že šampionát bude uhlíkově neutrální. Za každý kilometr, který se procestuje letadlem ze zámoří či projede po silnici mezi stadiony, nebo za každou továrnu, jež pro mistrovství vyrobí stavební materiál, by tedy mělo dojít ke kompenzaci emisí skleníkových plynů. 

Vzdálenost mezi katarskými stadiony nikdy nepřesahuje 56 km. Pět z osmi areálů se navíc napojí na nové linky metra, jež se nyní budují. Podle Shafiho, klimatického aktivisty a environmentálního inženýra z Indie, však vláda náklady na sportovní událost podceňuje, což dosažení uhlíkové neutrality usnadňuje. Mnohé nákladné položky na výstavbu infrastruktury se do projektu nepočítají: Považují se prý totiž za součást stavebního plánu země do roku 2030, jenž zahrnuje zhruba 200 miliard dolarů na metro, nové letiště a silnice.

Vláda také nedávno představila plán na vysazení milionu stromů v zemi. Podle Shafiho ovšem „prvních deset zasadí VIP osoby a pak se všichni rozejdou domů“. Nicméně Nejvyšší výbor šampionátu tvrdí, že přírodu šetří i při výstavbě. Jeden stadion prý z 88 % vznikne ze stavebního odpadu, zatímco další vyroste z přepravních kontejnerů a modulárních ocelových komponentů, takže je později bude možné rozebrat a poslat k využití do jiných zemí. 

Od chodníku k planetě

Profesor Ghani je na komplex Al Janoub obzvlášť hrdý. Vedle postavená budova přes noc ochlazuje vodu, jež se pak během dne přivádí na stadion do výměníků tepla. V podlaze se nacházejí zpětná sání, takže zařízení znovu chladí vzduch v areálu a nepřebírá teplý z vnějšku. Nyní Ghani navrhuje krytý chodník, aby diváci cestou na parkoviště či metro nemuseli čelit horku ani na okamžik. Říká, že se zajímá o chlazení celé planety, ale zatím se musel spokojit s ochlazením chodníku pro fanoušky. Přesto se nevzdává. 

Během každoročních oslav na počest svatého Antonína, patrona zvířat, cválají 16. ledna jezdci na koních úzkými dlážděnými uličkami San Bartolome de Pinares ve Španělsku, aby očistili zvířata kouřem a plameny pro nadcházející rok. 

Oslava patrona zvířat

Podle Salvadora Saeze je Las Luminarias připomínkou pohanského rituálu, který v oblasti Kastilie a Leónu praktikovali již 1 000 let před naším letopočtem staří Keltové, kteří zde žili (jiné zdroje ovšem uvádějí přibližně pětisetletou historii tohoto rituálu). Dříve očistu od nemocí pomocí plamenů podstupovala i domácí a hospodářská zvířata, novodobá tradice už se týká pouze koní. Svátku se jich vždy účastní víc než stovka, většinou přímo z vesnice.

Podobně jako běhy s býky v Pamploně nebo galicijské stříhání bestií je i Las Luminarias trnem v oku ochráncům zvířat, kteří jej považují za týrání. Nutno však podotknout, že jezdci své koně milují a uctívají a ke skoku skrze plameny je nenutí. Někteří jimi bez zaváhání proskočí, jiní je raději bezpečně obejdou. Efektní podívaná končí úderem půlnoci, nekončí tím ale slavnost Las Luminarias. Lidé do rozpálených vater vkládají připravené grily a celé město provoní vůně masa a dalších místních specialit.

Asi nikdo nepochybuje, že právě Slunce nastavuje na Zemi podmínky příhodné pro život. Jeho svítivost se však dlouhodobě mění: Pomineme-li změny spojené s hvězdným vývojem, které se počítají ve stovkách milionů let, kolísá svítivost naší hvězdy na kratších časových škálách. 

TIP: Jak velká byla největší pozorovaná skvrna na hvězdě?

V souvislosti s jedenáctiletým cyklem sluneční aktivity se celková svítivost Slunce proměňuje o méně než jedno promile. I to však stačí k ovlivnění pozemského klimatu, nastane-li ve sluneční aktivitě déle trvající výkyv – například dlouhodobý výpadek, označovaný jako „velké minimum“. Popsaná situace pak přináší měřitelný pokles teplot na Zemi, a tedy nástup tzv. malé doby ledové.

Kupříkladu mezi roky 1645 a 1715, v období tzv. Maunderova minima, bylo na naší planetě významně chladněji. V Evropě zamrzala Temže, Severní a Baltské moře i vodní kanály v Nizozemku. Šlo o období kožichů Ludvíka XIV., vynálezu knoflíku a éru hladomorů…

Po každé válce zůstavají stovky hrobů, rozdělené rodiny, zpustošená země. Stopa, kudy šla válka, se dá i po staletích snadno poznat. Ta třicetiletá ale za sebou kromě opuštěných osad, zkázy a zmaru zanechala i něco jiného: kudy šla, tam dodnes žijí fexti. Či se to aspoň říká. Pověst přichází až v 17. století a uchytí se jen ve Švédsku, Německu a Českých zemích, v zemích smutně propojených švédským tažením konce třicetileté války. Příběhy o fextech pak dobře odrážejí zoufalství a krutost svojí doby. 

Kouzelná blána

Kdo vůbec takový fext je a jak se jím stát? Legendy mluví o dvou způsobech jak nabýt fextovu kouzelnou odolnost. Získáte ji při narození či kouzlem. Jak na to? Budoucí fext se prý narodil ve dvou obalech - což velmi připomíná legendární italské benandanty, kterým zvláštní membrána po porodu umožňovala bojovat proti čarodějnicím. U fextů ale nestačilo se narodit, umýt a být připraven k boji se zlem. Jeden obal bylo třeba okamžitě spálit a druhý stočit do klubíčka a dítěti zašít do podpaždí. Potom bude v dospělosti větší, silnější, rychlejší a nezranitelný díky svojí nesmírně pevné a pružné kůži. Ta měla držet jeho tělo pohromadě i po smrti. Tuto verzi dosti podporovalo i to, kde všude se pozůstatky „fextů” našli. Nerozkládajících se těl nebo ostatků, kde v zachovalé kůži chrastily kosti, se našlo totiž jenom v Česku poměrně hodně. O tom ale později. 

Hříchy a kouzla

Druhý způsob je pak pro nás už srozumitelnější: šlo to i kouzlem či díky Boží vůli. Nezranitelnost a odolnost vůči střelám byla někdy draze vykoupená smlouvou s ďáblem či lokální čarodějnicí (kde vesměs hrál roli nějaký ten sex) či naopak byla na nebohého fexta uložena jako trest za jeho hříchy. Takový hříšník pak musel své schopnosti využít pro dobro jiných lidí, než vůbec mohl dojít pokoje. V dobách války není na těchto příbězích nic divného. O generálech se soudilo, že uzavřeli smlouvu s ďáblem a z té pramení jejich úspěchy a moc. Druhou stránku představovali marodéři a psanci, kteří se stali fexty za trest a proto také tak dlouho utíkali spravedlnosti. 

Fexti v českých zemích

Víra ve fexty se v Čechách uchovala velmi snadno i proto, že pro ni zde bylo dost důkazů v podobě velmi dobře zachovalých těl či seschlých mumií, v nichž v pevné kůži chrastily kosti. Vysvětlení těchto jevů bylo různé: někde těla konzervovalo podloží, jinde měla hrobka ideální podmínky na vysoušení či se zjistilo, že za určitých podmínek se tuky v těle mění na mýdlovitou, poměrně pevnou látku. 

Fexta měli vystaveného třeba v kostele v Dobré. Mělo se jednat o rychtáře, který sám zachránil vesnici před rabujícími Švédy, kteří v jeho nepřítomnosti odvlekli všechen dobytek. Taková ztráta by pro vesničany mohla dost dobře znamenat rozsudek smrti. Dobrý rychtář se tak vypravil s dalšími vesničany za vojáky. Když se k nim přiblížil, vystřelil do vzduchu a pak požádal vesničany, aby běželi a křičeli. Švédové se zalekli, že čelí přesile a dali se na útěk. Vesničané tak získali zpět dobytek a celý příběh mohl skončit.

Rychtář ale věděl, že si Švédi pro kořist přijdou znovu. Řekl všem, ať se schovají do lesů a sám čekal v prázdné vesnici. Tam si pro něj došel švédský důstojník. Střelil po rychtáři, ten si však jeho střelu z kůže vyňal a hodil mu ji zpátky. Potom sám vystřelil. Důstojník zemřel a dobytek zůstal vesničanům. Nejedná se ale o příběh úplně originální. Jeho různé variace se vyprávěly po celé Moravě, kde zásadním společným bodem příběhu je pokus švédského důstojníka rychtáře zastřelit. 

TIP: Koněpruské jeskyně: Ukrývaly mimo krápníků také padělatele?

Jinde si ale fexti po smrti zařádili více. V Honbicích ležel fext velmi dlouho jen tak na stole, když vtom mu mezi kolena snesla slepice několik vajec. Ženu, která si pro ně později přišla, fext chytil nohama a nepustil ji, dokud mu neslíbila přispět na mši. Pevný stisk byl obecně specialitou fextů: příběhů o tom, kterak někdo z různých důvodů přemisťoval pozůstatky fexta a ty se ho najednou tak chytly, že se jich nešlo zbavit, a nešťastník je musel vrátit ke zbytku těla, máme zaznamenáno poměrně hodně. Vykradač hrobů v Sudslavicích si tak nesl domů omylem fextovo žebro. Čekala ho pak napínavá noc: až do samého svítání ho zbytek mrtvoly pronásledoval... 

Pověstí o fextech a vystavených mrtvolách už mnoho nenajdeme, místo toho se jejich představitelé stali díky svým tajuplným schopnostem hrdiny dnes už klasických děl, stejně jako hororové či fantasy literatury. 

V největších a nejhlubších skalních mísách se dlouhou dobu udržuje dešťová voda, takže o to více přitahují lidský zrak a jitří obrazotvornost. Není proto divu, že tyto roztodivné kamenné hříčky dráždily fantazii našich předků a byly inspirací k romantickým názvům jako Krkavčí lázeň, Čertova studánka, Venušiny misky, Čertovy šlápoty a řada dalších. Na mnoha památných místech byly považovány za obětiště z doby pohanských rituálních obřadů, při nichž měly sloužit k zachycování krve obětovaných zvířat... Dodnes se tak mnohde setkáme i s místním pojmenováním „obětní mísy“ nebo „obětní kameny“.

Přírodní původ Pohanských kamenů

Názvem Pohanské kameny je označeno pozoruhodné seskupení žulových balvanů v jednom z nejodlehlejších koutů naší vlasti – nad obcí Višňová v severočeském Frýdlantském výběžku. Také zde se do vrcholového bloku, upraveného na vyhlídku, zahlubuje několik mělkých misek a tak není divu, že v něm lidská fantazie viděla zkamenělý kočár samotného ďábla...

Z dnešního pohledu je ale místo zajímavé především tím, že už koncem 19. století se tu sešly „učené hlavy“ z několika vědních oborů – zejména archeologové a přírodovědci – a snažili se rozřešit zásadní otázku umělého nebo přírodního původu těchto podivuhodných útvarů. Archeologické nálezy sice nevyloučily, že zdejší bizarní kameny byly využívány k pohanským obřadům, ale zároveň se učenci (mezi nimiž nechyběla ani tehdejší věhlasná kapacita německý badatel R. K. Virchow) už tehdy shodli, že skalnaté návrší je výhradně dílem přírody.

Za pravdu jim dává skutečnost, že geologům se už podařilo shromáždit bezpočet důkazů o přírodních procesech, které hrají roli při vzniku skalních mís. Hlavní roli při těchto složitých a dlouhodobých pochodech hraje zvětrávání horniny, zejména chemické i fyzikální působení srážkové vody.

Kamenné srdíčko a čertovinky

Proti umělému původu skalních mís hovoří i skutečnost, že řada z nich se nachází v obtížně přístupném terénu, což platí i pro naše horské a skalní oblasti. Spousta různě velkých prohlubní například vznikla na žulových skalách v Krkonoších a zejména v sousedních Jizerských horách. Tam se za jejich vskutku povedenou ukázkou můžete vydat třeba od železniční stanice ve Smržovce, nad kterou se zvedá zalesněné návrší Vyhlídka s mohutným skaliskem Finkův kámen. Na jeho vršek, zajištěný železným zábradlím a nabízející skvostný výhled, stoupá turistická stezka přes několik skalních stupňů, do nichž se zahlubuje řada dokonale vyvinutých mís. Tak třeba přímo pod vyhlídkou zaujme prohlubeň připomínající pěkně tvarované srdíčko, ovšem největší mísa nebo snad přímo kotel (téměř metr a půl široký a asi půl metru hluboký) se skrývá v boku pod skalním převisem. Bývá zcela vyplněn vodou a snad právě proto se mu odedávna říká Čertova studánka.

Nejde však o jedinou „čertovinku“ v Jizerských horách. Například úbočím Černé hory směřuje lesní stezka k nevelké žulové skalce, zvané Čertův odpočinek a zbrázděně shlukem mísovitých prohlubní. Ty zde podle lidové zkazky vytloukl rozběsněný čert, když jej během odpočinku připoutali ke skále škodolibí skřítkové.

Tajemství Venušiných misek

Poněkud odlišné pověsti daly romantické pojmenování Venušiným miskám – působivému útvaru uprostřed Žulovské pahorkatiny v severním podhůří Jeseníků. Také tyto dokonale oblé mísy v žulovém skalisku na vrchu Smolný jsou přes metr velké i hluboké. V některých se stále drží voda, čehož prý za dávných časů využívaly lesní víly a trpasličí „Venušiny lidičky“ – k vaření, praní a za měsíčních nocí i ke koupání... Venušiny misky jsou dnes národní přírodní památkou a nejblíže se k nim dostanete odbočkou ze značené cesty spojující Žulovou a Vidnavu.

Lidovými zkazkami opředená a rovněž chráněná jsou i mnohá další skaliska s nápadnými mísami na vrcholku. Kupříkladu uprostřed Žďárských vrchů vystupují blízko sebe dva rulové skalní útvary – Velké a Malé Perničky, zvané též Milovské a Rybenské Perničky. Tato pojmenování nemají nic společného s oblíbeným perníkovým pečivem, ale mísovité prohlubně na skalách místním lidem připomínaly nádoby na tření máku, kterým se tu odedávna říkalo pernice či perničky. Také kolem těchto útvarů nad údolím Svratky a v blízkosti stejnojmenného městečka se proplétají turisticky značené trasy.

Panorama od krkavčí lázně

Dříve se usuzovalo, že skalní mísy a jiné „hrncovité“ prohlubně se vytvořily pouze na žulových nebo rulových skalách, ale snad ještě víc jich objevíte v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech. V poměrně tvárném pískovci vznikly například na mnoha místech v Broumovských stěnách a navazujících polských Stolových horách, Lužických horách (např. na Popově kameni), Tiských stěnách aj.

TIP: Krása a bohatství Babího lomu: Na hřbetě červeného draka

Za „rekordmankami“ mezi skalními mísami pak se musíte vydat za německou státní hranici do národního parku Saské Švýcarsko. Přímo do vrcholku nejvyššího zdejšího kopce Zschirsteinu se zahlubuje asi šest metrů dlouhá skalní mísa, nebo spíš vana, zvaná Rabenbad – „krkavčí lázeň“. Otevírá se od ní úchvatné panorama romantické krajiny Labských pískovců, což ostatně platí i pro mísami „prošpikovanou“ skalní vyhlídku Opferkessel (obětní mísa) na okraji další stolové hory Pfaffensteinu.

Obrovský a vražedný „Blob“ není monstrum z černobílého japonského katastrofického filmu, nýbrž devastující masa teplé mořské vody, která se objevila v severním Pacifiku u pobřeží severní Ameriky v zimě 2015 až 2016. Podle nedávného výzkumu amerických vědců „Blob“ tehdy zavinil smrt více než jednoho milionu alkounů úzkozobých a dalších mořských ptáků.

Odborníci tvrdí, že šlo o vůbec největší jednorázové vymření mořských ptáků, jaké jsme kdy zaznamenali ve světových oceánech. „Blob“ byl tehdy velký asi jako Aljaška a objevil se těsně u západního pobřeží Kanady a Spojených států. Podobné masy teplé mořské vody se tam objevily už v roce 2013, ale v létě 2015 se situace dramaticky zhoršila, kvůli probíhajícímu klimatickému jevu El Niño.

TIP: V severní Americe během uplynulých 50 let zmizely 3 miliardy ptáků

Když se u pobřeží severní Ameriky rozprostíral „Blob“, tak tam satelity a teploměry v mnoha případech detekovaly teploty, které byly o 3 až 6 °C vyšší, než kolik v těchto místech a ve stejné době bývá obvyklé. Není divu, že taková změna vážně postihla zdejší ekosystémy. Hlavní problém byl v tom, že se mořským živočichům kvůli teplejší vodě zrychlil tělesný metabolismus. Dravé ryby, jako jsou lososi nebo tresky, musely ulovit mnohem více malých rybek, což je ale současně hlavní zdroj potravy pro alkouny a řadu dalších mořských ptáků. Výsledkem byly ohromné počty ptáků, kteří zahynuli hlady. Vědci varují, že se podobné situace budou opakovat častěji a častěji.

Malaričtí komáři nepřenášejí jen malárii. Při sání krve mohou na člověka přenést i celou řadu dalších infekcí, včetně řady nebezpečných virů. Jedním z nich je i původce horečky dengue, které se kvůli doprovodným bolestem přezdívá „horečka lámající kosti“. Na neléčenou horečku dengue umírá jedno až pět procent nakažených, přičemž každoročně onemocní touto chorobou 50 až 100 milionů lidí.

V případě horečky dengue jsou komáři našimi protivníky, protože napomáhají šíření tohoto viru. Co kdybychom z nich ale udělali naše spojence? Dílčí úspěch si v této oblasti připsal mezinárodní tým odborníků, kterému se podařilo geneticky upravit komáry tak, aby již nešířili viry horečky dengue. Takoví komáři sice dál bzučí a sají lidem krev, viry dengue se v nich ale nemohou množit a nešíří se k dalším hostitelům.

TIP: Veleúspěšný experiment dramaticky snížil počet nebezpečných komárů

Geneticky upravení komáři se objevili již dříve. Teď jde ale vůbec poprvé o komáry upravené tak, aby bránili množení všech čtyř známých typů virů horečky dengue. Jejich genetické vylepšení spočívá v tom, že tito komáři ve svém těle tvoří protilátky, které úspěšně brání replikaci, tedy množení zmíněných virů v komářím těle.

Té noci Sluneční chrám olizovaly nenasytné plameny. Aztékové ve městě Tenochtitlan se totiž konečně rozhodli, že vezmou osud do vlastních rukou a falešné posly bohů navždy vyženou. Evropané na improvizovaných barikádách zoufale bojovali o holý život. Conquistadoři čelili stonásobné přesile, přesto však nezakolísali. Šuškalo se totiž, že krvežízniví divoši zajatce obětují svým ohavným božstvům.

Na nové výzvy není čas

Když dorazil Hernán Cortés s posilami, bylo již téměř dobojováno. Kdo mohl, ten utekl, aby si zachoval zdravou kůži. Nikdo proto nevěnoval pozornost jednomu ze zvědů, kterého před časem vyslali do kraje, přestože přinesl zajímavou zprávu. Je datována k 5. červenci 1520: „Bělostná zář stěn a zdí domů leskne se ve sluneční záři a odráží navenek bohatství jeho obyvatel. Zelená pro prales, zlatá pro domovy, přesto je čistá bílá hlavní barvou Hueitlapatlánu. Velikost toho sídla a vesnic na terasách v okolí překonává vše, co jsme dosud v tomto bezbožném kraji viděli. La Ciudad Blanca je bohatší než celé Mexiko. Je krásnější, nádhernější než všechna města Aztéků.“ (Z pátého dopisu Hernána Cortése Karlu V.)

Barvitý popis byl delší, ale Hernán měl jiné myšlenky. Nejprve chtěl vyřešit bezprostřední problémy. Jediný zdroj informací o bájném městě tak byl založen ad acta. Velký dobyvatel teď stejně neměl čas hnát se za přeludem. Anebo o žádný přelud nešlo a zpráva o Bílém městě (La Ciudad Blanca) byla pravdivá?

Věčná legenda

Ozvěny Cortésovy depeše naplno zazněly až v roce 1830. Tehdy bájné sídlo vykreslil ve svém díle, zaměřeném na zmizelé civilizace, Lord Kingsborough. Pojmenoval ho Město opičích bohů a dělal vše proto, aby vyvolal co největší senzaci. V tomto kontextu je mnohem důvěryhodnější práce jistého amatérského archeologa jménem Sylvano Morley. Tento kartograf se totiž během první světové války soustředil na mapování místních řek a jejich přítoků a při pohybu po území domorodých kmenů Pechů, Miskitů, Sambů a Tawakahů narážel stále častěji na tradované příběhy a zkazky o „obrovském městě, které pohltila džungle“. Domorodci jej prý museli opustit, protože s příchodem hispánských plenitelů ztratili pouto se svými vlastními bohy. Dalším, kdo prý osobně, byť z výše nebeské „zaniklé zbytky rozlehlé metropole“ v honduraské džungli spatřil, byl v roce 1927 pilot Charles Lindberg. 

Pět století nepotvrzených zpráv, neověřených pozorování a řada neúspěšných pokusů o nalezení mytického města v srdci Hondurasu by ale nyní mohlo být završeno úspěchem. Bájná metropole, kam se podle pověstí „ukryli všichni bohové z amerického kontinentu po příchodu Španělů“, by přitom mohla ležet jen 220 kilometrů od města Trujillo. Jenže celá oblast hypotetického výskytu je pokryta neprostupnou džunglí a patří mezi končiny, kam se noha cestovatele ještě nevydala. 

Lovci pokladů za monitory počítačů

I když předešlé líčení zní spíš jako úkol pro Lucasova Indiana Jonese, přijala tento úkol za svůj antropoložka Rosemary Joyceová z univerzity v kalifornském Berkley. Vědkyně se soustředila na rozbor etnografických skupin Hondurasu v oblasti Mosquitia. Při orientaci na 50 000 km² bujné vegetace využívala leteckých snímků. 

„Hranice mezi kmeny a skupinami mesticů se v průběhu času měnily, často v závislosti na přírodních podmínkách,“ popisuje Rosemary Joyceová. „Někdy se řeka rozvodnila a ‚ukousla‘ si kus teritoria kmene. Ten pak musel zareagovat přesunem svých aktivit do jiného území.“

Ke sledování těchto dynamických proměn bylo zapotřebí řady leteckých snímků celého Hondurasu a ke slovu přišly i ty pořizované ve dvacátých letech minulého století. Na nich antropoložka spatřila atypicky uspořádané povrchové struktury připomínající obdélníky a čtverce, na které normálně v džungli nenarazíme. 

Nenáhodná pravidelnost objektů, vymezená jinými tóny zeleně, jí přišla podivná. Když se zaměřila na historické zdroje, vztažené k této lokalitě, dostala se přes zprávu pilota Lindberga až k Cortésově depeši králi z roku 1526. „La Ciudad Blanca jsem považovala za moderní mýtus, který se nezakládá na pravdě,“ popisuje Joyceová. „Ale představte si, že sami najednou uvidíte něco ‚podezřele pravidelného‘, a postupně se dozvídáte, že by se někde tady mohlo nacházet ztracené město. Mou vědou je však antropologie a tohle je práce pro archeology.“

Výzkumné instituce a vědecké ústavy se v tento moment nechtěly příliš zviditelňovat honem za přeludy, a tak se veškerá spolupráce odehrávala spíše na přátelské a kolegiální bázi. Situace se změnila až se zapojením Národního centra leteckého laserového mapování (NCALM). Jejich experti získali exkluzivní možnost otestovat si v praxi technologii LiDAR a přitom možná nalézt Město opičích bohů. Vše navíc s velkým povděkem kvitovala honduraská vláda, která by z nálezu měla největší prospěch a časem získala fantastickou turistickou lokalitu.

Město, které patří džungli

„Nalezli jsme tři hlavní shluky větších struktur, které vykazují archeologické rysy,“ potvrzuje Douglas Prestonová, novinářka New York Times, která byla k novátorskému experimentu přizvána jako nezávislá pozorovatelka. „Hovoříme tu o centrálním náměstí, řadě vysokých budov chrámového okrsku, veřejných prostorech i skupinkách obytných domů. Rozlohou je srovnatelné například s Copánem. Archeologové s datací příliš nepospíchají, ale toto město určitě bylo ještě velmi živé v letech 500–1000 našeho letopočtu.“

TIP: Archeologové objevili nové město v místech, kde vznikla pověst o Eldorádu

„Lokalita v Mosquitia byla kdysi zřetelně ovlivněna činností člověka,“ prezentuje snímky další z odborníků, archeolog Christopher Fischer. „Kde je dnes džungle, stály zahrady a vedly cesty. Město, či spíše trojměstí, se však značně lišilo od toho, co vídáme na jiných archeologických středoamerických lokalitách. Na odpověď, zda se skutečně jedná o mytické Bílé město, si ale budeme muset počkat.“ 

V roce 2018 vyšlo najevo, že SpaceX Elona Muska vypraví na cestu kolem Měsíce kosmickou loď s japonským módním magnátem Yusakuou Maezawou. Tento čtyřiačtyřicetiletý miliardář se rozhodl udělat ze svého kosmického výletu pořádnou show a zároveň doufá, že si při tom najde přítelkyni. Právě to prý zůstává jeho největším přáním.

Maezawa vyhlásil konkurs na partnerku, která by jej měla doprovodit na kosmickém letu. Ten by měl proběhnout až v roce 2023, ale japonský vesmírný turista neponechává nic náhodě. Případné zájemkyně se mohou hlásit do 17. ledna. V polovině února proběhne první kolo schůzek uchazeček s Maezawou, v němž si dotyčný magnát vybere kandidátky na druhé kolo „speciálních rande“, k nimž dojde asi o měsíc později.

Konkurz na Měsíc lásky

Uchazečky musejí být ženy bez závazků, které jsou starší dvaceti let. Maezawa by rád našel protějšek s oslnivou osobností, zájmem o lety do vesmíru a s touhou po světovém míru. O tom, jak Maezawa hledá partnerku pro let k Měsíci, by měl být natočen dokumentární film s názvem „Full Moon Lovers“.

TIP: SpaceX oznámila, kdo bude prvním vesmírným turistou na cestě k Měsíci

Pokud vše půjde podle Maezawových představ, měl by mít svou novou životní partnerku a také spolucestující pro kosmický let, vybranou letos koncem března. Japonský miliardář si přeje s touto ženou šířit lásku a světový mír z kosmického prostoru. Pozemské zkušenosti nicméně ukazují, že to s láskou nebývá úplně jednoduché, a že dohled médií ani tuctové fráze tomu příliš nepomáhají. Tak uvidíme.

Výraz „hotspot“ označuje v přírodovědecké hantýrce místo s mimořádnou druhovou rozmanitostí. Pokud bychom si na mapě světa označili tyto druhově bohaté oblasti světle žlutou, viděli bychom je jako osvětlené obce při nočním přeletu nad řídce osídlenou krajinou. Nejviditelnější by pak byla taková místa jako jihovýchodní Asie, Madagaskar, západní a jižní pobřeží Afriky, nebo nám blízké Středomoří.

Na pomyslném stupni vítězů by se ocitla Latinská Amerika. Ve Střední a Jižní Americe totiž najdeme hned několik hotspotů, včetně toho nejvýraznějšího – východních svahů tropických And. Ty jsou považovány za region s největší druhovou diverzitou (rozmanitostí) i největším množstvím druhů vázaných pouze na tuto oblast (endemické druhy). Zároveň však jde o místo, kde jsou konkrétní druhy i celé biotopy nejvíce ohroženy.

Karbaník bez pudu sebezáchovy

Za nepřeberné množství rozličných forem života mohou Andy do velké míry poděkovat své geomorfologii (tvaru zemského povrchu a jeho vývoji). Geografická poloha, strmost a členitost andských svahů vytvářejí ideální podhoubí pro vznik nových druhů. Častá zemětřesení a sesuvy půd, které jsou prakticky na denním pořádku, nutí přírodu neustále začínat s čistým rýsovacím prknem. Do tohoto kvasu navíc před třemi miliony let vtrhly přes Panamskou šíji druhy ze Severní Ameriky, což diverzitu ještě zvýšilo. Proč ale stejná oblast vede také v pomyslném závodě o největší ohroženost druhů a biotopů? Problém tkví v tom, že podobně jako všude na světě vstupuje do této hry karbaník s rychlou rukou a bez špetky pudu sebezáchovy – člověk.

Sbohem neprostupným lesům

Lidské aktivity v oblasti vysokých And můžeme vystopovat již v době před 5 000 lety. Člověk dokázal místy změnit tvář krajiny k nepoznání. Dokud je ovšem jeho působení spíše lokální, může mít na biodiverzitu paradoxně pozitivní vliv. Tím, že lidé vytvářejí drobné paseky, malá políčka a osady, druhovou početnost spíše stimulují. Místní kácení a vypalování totiž dávají vznik různověké vegetační mozaice, a právě ta umožňuje soužití různě specializovaných druhů, z nichž mnohým ten „pravý“ vysokokmenný les nevyhovuje.

Tato idyla víceméně lokálních zásahů je ale dávno pryč. Většina obyvatel je koncentrována ve vyšších polohách And, kde byla lidská činnost tak důsledná, že dnes botanici tápou, jak vlastně vypadal původní rostlinný pokryv svahů andského Altiplana. Například v Ekvádoru zbylo z původního vegetačního pokryvu tzv. Interandina (centrální údolí And mezi západní a východní Kordillerou i s přilehlými svahy) jen několik izolovaných fragmentů (kaldera sopky Pasochoa, rezervace Guandera a nemnoho dalších). První osadníci vzali lesy útokem. Důvodem byl i fakt, že pro neskutečnou hustotu podrostu byly původní andské lesy v pravém smyslu slova neprostupné. Jen takový les ovšem dokáže efektivně ochránit zdejší půdu před erozí na strmých andských svazích – a tím pádem udržet i sám sebe.

Lék pro skomírající Andy?

Mezi souvislou hranicí lesa a zónou trvalého sněhu, tedy přibližně ve výškách mezi 3 700 až 5 000 metrů nad mořem se dnes více či méně přirozeně (i tady panují určité nejasnosti o vlivu člověka) rozprostírá krajina „stepního“ charakteru zvaná páramo. Pod touto hranicí jsou většinou namísto lesa jen pastviny a políčka. Obnažená půda masírovaná tisíci kopyt dobytka se na strmých svazích stává snadnou obětí eroze a již tak poměrně chatrná tropická půda dále degraduje.

Při cestách vysokohorskou andskou krajinou přesto zjistíte, že bezlesá rozhodně není. Stromy, které zde dominují, však nejsou přeživšími hrdiny deforestačního běsnění, ale jde o druhy exotické. Před přibližně sto lety a s větší intenzitou po 2. světové válce totiž zapustily v Jižní Americe své kořeny australské blahovičníky (eukalypty). Dnes jsou charakteristickým rysem vysokoandské krajiny. Z lidského pohledu to byla volba logická a opodstatněná. Kácet již nebylo téměř co, a původní dřeviny rostou, alespoň z hlediska lidských potřeb, pomalu. Člověk hledal rychle rostoucí druh, který poskytuje kvalitní dřevo na podpal, ke stavebním účelům, výztuze důlních šachet, výrobě papíru a podobně.

Blahovičníky je možné kácet, v závislosti na účelu užití dřeva, již po méně než deseti letech od vysazení. Návratnost investice je díky tomu relativně rychlá. Blahovičníkům nevadí ani to, že vlivem odlesnění je velká část And značně aridní, protože si pro vodu dovedou „sáhnout“ dostatečně hluboko. Jako bonus můžeme přičíst i zisk esenciálních olejů z listí, které se uplatňují v lékařství, kosmetice i v potravinářském průmyslu.

Nejrozšířenější stromy světa

Vzhledem k vlastnostem blahovičníků není divu, že jejich nezaměnitelný vzhled potkáváme v nížinách i v horách daleko za australským kontinentem, kde jsou hranice přirozeného rozšíření tohoto rodu. Eukalypty se staly celosvětově nejrozšířenějším druhem hospodářsky pěstovaného stromu. Dnes voní na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a tento rod najdeme i v jižní Evropě, Africe nebo na Havaji. Většina blahovičníkového dřeva určeného pro průmyslové využití (plných 55 %) však dnes pochází z Jižní Ameriky.

Jenže nepůvodní blahovičníkové porosty mají nesporný dopad na místní přírodu. Často jsou diskutovány negativní vlivy blahovičníkových plantáží na vodní a půdní poměry i jejich vliv na (ne)kvalitu přirozeného podrostu. Některé studie ukazují neblahý vliv blahovičníků na diverzitu různých skupin živočichů, jiné však nezjistily žádný významný rozdíl mezi počtem druhů v původních a eukalyptových lesích, např. v Kalifornii. Samotné srovnání počtu živočišných druhů je ale sotva dostačující kritérium. V různých lesích, které obývá stejný počet ptačích nájemníků, může být jejich konkrétní druhová skladba úplně odlišná. V eukalyptech, kvůli jejich těžebním cyklem vynucené krátkověkosti, například není možné vytváření dutin. Blahovičníkové lesy z toho důvodu odrazují datly, tukany, papoušky, sovy a další „dutinové hnízdiče“.

Kdo dá přednost jednotvárnosti

Na tomto místě se můžeme vrátit k hotspotu coby místu mimořádného druhového bohatství. Žádná ze studií zaměřených na analýzu vlivu blahovičníků totiž v těchto oblastech, kde bychom očekávali nejvyšší ochuzení původní avifauny, neproběhla. My jsme si před několika lety položili otázku, jak blahovičníkové plantáže v Andách ovlivňují diverzitu ptáků. Ptáci jsou totiž výborným indikátorem kvality prostředí, protože díky možnosti rychlého přesunu, kterou jim dávají křídla, přicházejí poměrně rychle také jejich reakce na změny prostředí. Našim cílem bylo mimo jiné zjistit, zda může zavlečená australská dřevina suplovat chybějící přirozené lesy a sloužit jako útočiště pro ohrožené andské opeřenstvo v jinak bezlesé andské krajině.

Naše pozorování naznačují, že blahovičníky (podobně jako jiné monokulturně pěstované rostliny) diverzitu And nijak kladně neovlivňují. Například z populární rodiny kolibříků si jejich nektar zřejmě oblíbily jen tři druhy – kolibřík modrolící, sylfa královnina a kolibřík dřišťálový. Z pěvců často slyšených na plantážích pak především drozd velký, strnadec ranní, střízlík domácí a nemnoho dalších druhů, které se dokázaly adaptovat na specifickou potravní nabídku a dokonce ji upřednostnily před menu, jež jim nabízí jejich původní prostředí. Uvedené druhy navíc patří k těm, které nejčastěji potkáme přímo v lidských sídlech. Je možné, že jim vyhovuje jednoduché a ochuzené prostředí, ať už jde o městské parky nebo blahovičníkové plantáže.

Řešení bez sekery?

Není bez zajímavosti, že prostředí blahovičníků nejen snižuje druhovou pestrost, ale úplně mění druhové složení ptačího společenstva. Abychom zjistili, jak australští rostlinní vetřelci ovlivňují kvantitu a kvalitu ptačích obyvatel, srovnávali jsme umělé plantáže s nedalekými původními nenarušenými (v rámci dnešních možností) lesy. Z deseti nejběžnějších druhů obou prostředí byly pouze dva společné – drozd velký a kolibřík dřišťálový.

Ne všude je ale situace stejně špatná. Některé blahovičníkové plantáže, kde jsme prováděli výzkum (jedna v blízkosti kolumbijské Bogoty a druhá v sousedství peruánského města Abancay) dokonce naznačují možné řešení. Pokud totiž místní občané nechali lesní podrost bujet a nevypalovali jej, četnost rozličného ptačího švitoření a pestrobarevného hýření se hned zvýšila a seznam druhů vypadal rázem veseleji. V některých případech jsme dokonce zaznamenali výsledek „Australané : domácí“ 1 : 1. Bohužel však šlo o naprosté výjimky.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Nejlepší by bylo, kdyby místní farmáři dali průchod svému patriotismu, „Australany“ setnuli a nahradili je některým lokálním druhem, nebo ještě lépe druhy – a že jich je na výběr! Celkový stav (zbytků) přírody regionu by to jistě výrazně vylepšilo. A kdo ví, možná by farmáři časem pochopili (tak jako jsme toho byli v době zrodu tohoto článku svědky v ochranářsky pokročilé Kostarice), že slušné peníze se z lesa dají „vyrubat“, aniž by stromy musely padat. Jako vzorový příklad můžeme jmenovat třeba bývalého ekvádorského dřevorubce Angela Paze. Ten odložil sekeru a pilu a koupil kus zbývajícího lesa, který dnes chrání a jeho obyvatele představuje užaslým „gringos“. Snad se takové projekty ukážou jako životaschopné. Byla by totiž nesmírná škoda, kdyby se bujné tropické lesy plně přeměnily ve sterilní mrzáky ve vzorném řádkovém zákrytu.