Během roků 1769–1809 navrhl Thomas Jefferson své plantážnické sídlo v Monticellu a v letech 1817 až 1826 pak ideální „akademickou vesnici“ v Charlottesville, jež dodnes tvoří srdce Univerzity ve Virginii. Samotnou školu založil prezident v roce 1819, přičemž se její kampus považuje za jeden z nejkrásnějších v zemi. Mezi tamními absolventy bychom našli i spisovatele Edgara Allana Poea, malířku Georgiu O’Keeffeovou či další hlavu Spojených států Woodrowa Wilsona.

Talentovaný pan prezident

Jefferson nacházel inspiraci v antice, a tak jeho dům s kopulí v Monticellu podpírají portiky s dórskými sloupy, zatímco římsy a vlysy se odvozují od klasických římských staveb. Inspirační zdroje starého Říma je možné rozeznat i v akademické vesnici, kde se nachází rotunda vybudovaná po vzoru Panteonu a každý z deseti pavilonů na univerzitní půdě nabízí odlišnou lekci z klasické architektury. Při procházce kampusem nelze nevnímat rovněž další ideály tehdejšího světa, jakými byla svoboda a prosperita ve spojení se vzděláním.

Jefferson si liboval ve čtení klasických i pozdějších děl o stavitelství a designu, stejně jako se pečlivě vzdělával v evropské architektuře 18. století. Neustále přitom prohluboval také své znalosti z klasické filozofie. Široké studium se pak odrazilo i v návrzích pro Monticello a virginskou univerzitu, jimiž první muž země významně přispěl k rozvoji neoklasicismu ve Spojených státech.

Dědictví v ohrožení

Dům v Monticellu zůstal dodnes bez jediné změny, kromě několika malých úprav v polovině 20. století, mezi něž patřily ocelové nosníky na podepření podlah a regulace teploty a vlhkosti. Monticello i univerzita si zachovávají svou autenticitu, pokud jde o formy, vzory či materiály, a Nadace Thomase Jeffersona se o prezidentův odkaz stará tak, aby jej nezasahovaly žádné výrazné změny a uchoval si svou podstatu.

TIP: Nádhera ve stínu kokosovníků: Městečko Levuka na ostrově Ovalau

Jedinou zásadní proměnu prodělala rotunda v kampusu, a to po velkém požáru v roce 1895. Rekonstrukce se s plným pochopením Jeffersonových inspiračních zdrojů ujal architekt Stanford White. Největší hrozbu dnes pro zmíněné dědictví představuje komerční rozvoj v Monticellu, zatímco akademická vesnice se potýká s vlhkostí, znečištěním a invazivními druhy, jež napadají tamní zahrady.

Pravá část Mysu Dobré naděje a pobřežní městečko Hout Bay jsou již dávno na nohou. Běžný rybářský ruch je v plném proudu a racci se už dávno pozdravili s lachtany líně se povalujícími na dřevěných bárkách nebo rozpadajících se molech. Damani jsou rozpláclí na rozehřátých skalách, zatímco naše pětice se poskakováním na gumovém člunu snaží alespoň trochu zahřát. Stále jsme oblečeni v mokrých neoprenech a i při pětatřiceti stupních nad nulou se klepeme zimou. Z předchozího ponoru jsme tak prochladlí, že zpočátku nemáme ani trochu energie, abychom jakkoli komentovali nevšední potápěčský zážitek.

Nelákavý kus železa

Echo našeho průvodce Mika, který je zároveň majitelem místního potápěčského centra, a dovolím si tvrdit, že i dlouholetým přítelem, že jedeme na vrak potopený někde v hloubce dvaceti pěti metrů, se nesetkává s žádným nadšením. „Kus železa…, co tam budeme dělat?“ houkne někdo dozadu. „Choďme radšej do krčmy!“ zaburácí slovenská sekce. „Jsem všema deseti pro!“ přidávám svou vlastní špetku lži. Dobře vím, že stejně jako ostatní si odhodlání zabalit dnešní ponor jen nalhávám. Klejeme nad ledovou vodou, děravými neopreny a netěsnícími manžetami. Hudrujeme nad tenkými rukavicemi a gigantickou kapucí, kterou protéká voda jako ve splavu. Lamentujeme, nadáváme. Stejně jsme ale přesvědčeni, že do vody půjdeme.

Ponory v těchto končinách jsou tak jedinečné, že jen hlupák by opovrhl příležitostí. Zážitky ze zdejších vod se zdaleka nepodobají ničemu, co známe z běžného potápěčského světa sluncem prozářených „vroucích“ moří. Do vody se všichni těšíme, ale co bychom to byli za ‚česko-slovenské‘ turisty, kdybychom si aspoň trochu nezanadávali. Přitom už slyším, jak večer budeme znovu probírat stovku lachtanů řádících pod vodou a snad i ten „kus železa“.

Nevlastní bratranec Titaniku

Obeplouváme pobřeží a najednou se za skálou objeví monstrum. Z hladiny se nad námi do výšky dobrých třiceti metrů tyčí obrovský jeřáb, jehož základna vychází ze železné paluby velikosti fotbalového hřiště. „Co to probůh je?“ otáčím hlavu k Mikovi a zároveň šátrám po fotoaparátu. „Přece loď! Tedy vrak!“ opravuje se.

„Tohle že někdy plulo?“ Můj údiv rozhodně není hraný. Na tuhle železnou obludu prostě fakt čumím. „Jojo, nějaká pracovní loď,“ vysvětluje Mike. „Kde je asi příď? Když je tohle záď…“ uvažuju nahlas. „To je zhruba střed lodě,“ přeruší mě štíhlý Jihoafričan. „Příď je někde tam u těch útesů,“ ukazuje prstem k oválným kamenům bránícím hoře, aby se zřítila do hlubin oceánu. „V mlze prý narazila do skály a sesunula se do oceánu.“

Očima odhaduju vzdálenost a v duchu přebírám slavné obry, kteří kdy brázdili oceány. Titanic nebo Bismarck jsou nezapomenutelnými giganty moří, ale člověk si přitom neuvědomuje, že vedle nich existovaly nebo stále existují pracovní, doprovodné a pomocné lodě, které se s nimi klidně můžou měřit.

Pomoc zakončená ponorem

„Tady se budeme potápět?“ ptám se s nadšením. Počáteční „hraná“ nechuť je tatam. „Ne tady, kousek dál… víc vpravo,“ překvapuje mě Mikova odpověď. „Tam je další vrak, který leží na skále. Začíná někde v pěti metrech a končí v pětadvaceti.“ Zapomínám na ledovou vodu a tělem mi projede teplo, provázející příjemné vzrušení.

„To je Oakburn, která vezla kolejnice a náhradní díly na železnici. Někdy začátkem minulého století to tady ‚zaparkovala‘ a šla ke dnu. Tady ten druhý kolos (pojmenovaný Boss 400) měl po mnoha letech vytahovat železo z vraku …„ odmlčí se Mike, jako by chtěl s nostalgickou slzou v oku dodat, že plavidlo snad patřilo jejich rodině. „… no a skončil tady taky!“

Připravujeme se na ponor. Při pádu do vody zalapám po vzduchu. Zima, zima, strašná zima! Kapky vody jako by se domluvily a sjednotily do nikdy nekončícího proudu, který si vybral místo zrovna uprostřed mých zad. Brrrr!

Skrz kelpovou džungli

Po prvních mukách chladu v Neptunově království začínáme klesat. V průzračně vodě, která je díky ledovému přívalu stále se hrnoucího oceánu na denním pořádku, se marně rozhlížíme po vraku. Viditelnost je přitom dobře dvacet metrů… S ostatními na sebe jen pohlédneme a bezradně krčíme rameny. Nacházíme jen masivní kelpy – dlouhé mořské chaluhy.
Vždy si říkám, že mám víc naslouchat místním, dávat na jejich rady a respektovat jejich znalosti. Proto se přes zdánlivou nesmyslnost takového počínání vrhám přímo doprostřed nejhustšího porostu kelpu a v hloubce sedmi metrů se snažím prosoukat hlouběji. Tyhle podvodní „trifidy“ dobře znám a za léta potápění jsem se mezi nimi naučil solidně pohybovat. Každý ponor je ale jiný. Někdy proudy pomáhají, jindy brzdí a ještě víc vás do řas zamotávají. Při pohybu přes chaluhy zápasím s fotoaparátem a chvílemi se vůbec nedokážu hnout.

Skrz kelpový porost ale prosvítá „světlo na konci tunelu“. Když se konečně vymotám, přímo pode mnou se objevuje dlouhý levobok lodě, která klesá hluboko do modrých hlubin. Mike nás samozřejmě navedl dobře – nad příď, která byla nárazem rozdrcená, s léty se rozpadla a dnes je porostlá stromovím kelpu. Přemýšlím, jaké tvory ukrývající se v bezpečí kelpu tady můžu očekávat. Lachtani budou kolem vraku určitě a pod kusem plechu by se možná mohl krčit nějaký druh větší trnuchy. Nedá se vyloučit, že potkáme menšího žraloka, skrytého ve stínu rezavějícího motoru. Vrcholem by pak bylo setkání s velkým bílým žralokem – pánem těchto vod.

Langusty kam se podíváš

První obyvatel stoletého vraku, když tedy pominu drobné rybky a průsvitné medúzy, má vzrůstem i potenciální nebezpečností do velkého bílého žraloka hodně daleko. Přitom ale není o nic méně zajímavý. Na hnědém povrchu neidentifikovatelného kusu plechu šmejdí urostlá langusta. Ohmatává svými nekonečně dlouhými, žlutě zbarvenými tykadly dobře známé okolí, kde se nemusí bát. Hloubka dvaceti metrů jí dává dobrou šanci obstát před náhodnými lovci langust, kteří se na nádech pokoušejí vyrvat svůj podíl na bohatství oceánu. Bubliny vydávající človíček, který před sebou tlačí prapodivného foto-pavouka, ovšem desetinohému korýši stojí za pozornost. Opírá se svým tykadlem o oko vodotěsného pouzdra, což uvede v činnost senzor, který zaznamená jakoukoli neobvyklou věc. Langusta zbystří, a aniž bych stačil upravit úhel blesku, postaví se na všechny zadní končetiny, prudce se odrazí … a je pryč.

Chvíli proklínám svou neopatrnost, ale brzy mi dochází, že každá díra, proláklina, prohlubeň, skulina a nepatrná škvíra vraku skýtá langustám bezpečný úkryt a pocit domova. Kam jen pohlédnu, odevšad trčí desítky párů tykadel, která prozrazují své majitele. V teplých vodách Indického oceánu je langusta oblíbenou pochoutkou mnoha predátorů, a proto se důkladně ukrývá. Snad jen během nočního ponoru lze v teplých vodách odhalit více z jejího života.

Tady, v ledové vodě Atlantiku, je ovšem situace úplně jiná. Langusty sice mají spoustu nepřátel, ale studená voda spolehlivě utlumí apetit i nejaktivnějšímu lovci. Dnes se neloví a nežere. Je příměří a možná období dlouhodobého míru.

Bezpečí na „konci světa“

Trpíme zimou a proklínáme ledové vody. Už teď ale víme, že za měsíc budeme uprostřed Evropy nadšeně popisovat neopakovatelné zážitky, které nás tady potkaly. Stovky langust na jednom místě, to se jen tak nevidí. Modrá voda v pozadí, tajemně se vlnící listy kelpu, kusy potrhaného železa a do toho … stovky langust. Při každém zmáčknutí spouště jsem si jist dokonalostí fotografie.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Langusty jsou v těchto afrických končinách doslova na talíři každý den. Rybáři s oprávněnou licencí je chytají do pastí a klecí a k tomu se na každé poště dá koupit povolenka. Když zrovna není období páření, může si po uhrazení poplatku každý smrtelník ulovit tři langusty na den. „Podmíráci“ samozřejmě musejí zpátky do moře a komisaři pobíhající vytrvale v přístavu, zjišťují pomocí cedule s několika různými otvory, zda je langusta už dost velká.
Kromě oficiálního lovu je tady i ten ilegální, který probíhá nejen za účelem zahnání hladu, ale taky pro zisk. Langust ubývá, stejně jako ostatních mořských obyvatel, kteří se dají v chutné podobě pozřít. Vše, co můžeme sníst, mizí. Na vraku u Hout Bay, úplně „na konci světa“ langusty prozatím našly místo, kde se cítí bezpečně.

V hromadné dopravě se zřejmě budou stále častěji prosazovat autonomní vozidla a letouny. V anglickém Bristolu právě zahájili testy autonomních kabin projektu CAPRI, které by měly sloužit ve veřejné hromadné dopravě. Jde o první test, v němž budou kabiny vozit lidi, aniž by s nimi jezdil lidský dozor.

Konsorcium CAPRI zahrnuje celkem 17 akademických institucí a firem, včetně univerzit University of the West of England a Bristol University nebo letiště Heathrow Airport. Na projekt CAPRI dostali 35 milionů liber (přes 1 miliardu Kč) od britského vládního centra pro rozvoj autonomní dopravy Centre for Connected and Autonomous Vehicles.

TIP: V Singapuru jezdí autonomní elektrický autobus od Volva

Autonomní kabiny CAPRI při jízdě využívají senzory, radar a strojové vidění k navigaci. Často se ocitají v komplikovaném prostředí, které je plné chodců, dětských kočárků i bicyklů. Významnou součástí tohoto testu je sledování reakcí veřejnosti na autonomní veřejnou dopravu. To je pro budoucnost autonomní dopravy velice důležité. Kabiny CAPRI by časem měly vozit pasažéry, kteří si je zastaví pomocí aplikace, v řadě měst Velké Británie. 

Antibiotika jsou skvělým lékem proti bakteriálním infekcím, pokud ale nenarazí na rezistentní bakterie. Bohužel také platí, že antibiotika si příliš nevybírají. Jsou jako kobercové bombardování, které sice zničí vojenské síly protivníka, ale spolu s nimi zahyne i spousta nevinných a často užitečných civilistů.

Když antibiotika zlikvidují velké množství bakterií v lidském těle, může se stát, že se najednou lavinovitě namnoží nějaký odolný patogen, jako jsou některé kmeny bakterie E. coli nebo salmonely. Pak může dojít k ještě závažnější infekci, než byla ta původní, léčená antibiotiky.

TIP: Vědci omladili imunitní systém výměnou střevní mikroflóry

Mezinárodní tým odborníků nedávno odhalil jeden konkrétní druh bakterií, který je zcela klíčový pro ochranu lidského těla před rozšířením nebezpečných patogenů po užívání antibiotik. Tento anděl strážný se jmenuje Klebsiella michiganensis a ve střevech bývá obvykle přítomný jen v malém počtu. V případě potřeby ale dokáže zmíněné „zlé“ mikroby udržet na uzdě, nejspíš tím, že jim ujídá klíčové živiny. Podávání této bakterie pacientům by tak mohlo zásadně zlepšit léčbu celé řady nebezpečných infekcí.

Tradice těchto slavných děl je spjata s ruským carským dvorem a oslavou pravoslavných Velikonoc. Když v roce 1885 zakoupil car Alexandr III. (1845–1894) pro svou manželku carevnu Marii Fjodorovnu (1847–1928) první ze série divukrásných vajíček, netušil, že tímto ojedinělým činem založil zvyklost, která se bude na ruském dvoře udržovat až do pádu carské říše (1917) a v obnovené podobě vstoupí i do 21. století.

Rodina Fabergé

První velikonoční vajíčko vyrobil pro cara Alexandra III. u příležitosti 20. výročí zasnoubení carského páru klenotník ze slavné šperkařské rodiny Peter Carl Fabergé (1846–1920). Jeho hugenotští předkové byli po zrušení ediktu nantského (1685) vyhnáni z francouzské Pikardie. Zákaz vyznávat protestantské náboženství donutil rodinu usadit se v německém městě Schwedt an der Oder. Po zhruba 115 letech (okolo roku 1800) přesídlil Peterův dědeček Carl do tehdejší ruské provincie Pernau u Baltu v jihozápadním Estonsku. Tam se také narodil Peterův otec Gustav, který se o pár let později vyučil u vyhlášených petrohradských klenotníků Andrease Ferdinanda Siegela a Johanna Wilhelma Keibela řemeslu, které mělo o několik desetiletí později vynést rodinu Fabergé na pověstný klenotnický Olymp. 

Otevření petrohradské klenotnické dílny firmy Fabergé v roce 1842 završilo dosavadní snažení rodiny a otevřelo jí v novém prostředí nečekané možnosti. Gustav Fabergé se však podvědomě cítil doma více v Německu než v Rusku a toužil se tam vrátit. Pod záminkou poskytnutí čerstvě narozenému synovi Peterovi co nejlepší vzdělání, využil situace a s rodinou se v roce 1860 přestěhoval do Drážďan. Vedením petrohradského obchodu a řízením všech záležitostí kolem jeho provozu pověřil jednoho ze svých kolegů a přátel.  

Dobytí Ruska 

Peter se s klenotnickým řemeslem seznamoval nejprve v dílně vyhlášeného frankfurtského odborníka Friedemanna, formální vzdělání pak ukončil absolutoriem na šperkařské škole v Hanau. Při studijních cestách po Evropě se zejména ve Francii, Británii a Itálii seznámil s tradičními technikami i novinkami v oboru a po návratu do Ruska (1870) se ihned zapracoval v otcově dílně, kterou v roce 1872 v pouhých šestadvaceti letech převzal.

Společně s bratrem Agathonem (1862–1895), který se věnoval navrhování šperků, začali dobývat ruský trh. Zájem petrohradské smetánky zajistila skvělým klenotníkům zejména velká moskevská výstava roku 1882, na které se firma prezentovala kopiemi šperků antického pokladu starověkých Skythů. Nevšední zájem cara Alexandra III., který převzal nad výstavou záštitu, zajistil Peterovi a jeho firmě nejen zlatou medaili, ale také přízeň carevny, která si u Fabergeů zakoupila manžetové knoflíčky ve tvaru hmyzu, jednoho z oblíbených starořeckých symbolů.   

Dánská inspirace

Prvotřídní umělci vyráběli stolní stříbro, hodiny, dekorativní sošky, šperky a další klenotnické skvosty broušením kamenů nevídané hodnoty, tepáním, gravírováním, cizelováním, ale zejména technikou emailování. Od roku 1885 se začala firma specializovat na výrobu vajíček pro ruský carský dvůr. Fabergého údajně k tomuto nápadu inspirovala návštěva dánského královského dvora, v jehož klenotnici se jedno takové vajíčko nacházelo. 

Myšlenka spojit tradici ruských Velikonoc se zlatnickým a šperkařským uměním se u carského dvora, podporujícího vše ruské, setkala s mocnou odezvou. Alexandr III., nadšený nápadem, se rozhodl udělat radost své manželce, rozené princezně dánské, a u klenotníka jí objednal první velikonoční vajíčko. Navenek jednoduchý model z bílého smaltovaného zlata však v sobě skrýval mnohem hlubší smysl. Vnitřní stranu vajíčka totiž tvořila zlatá skořápka – žloutek, v němž seděla zlatá slepička, a v té se nacházela replika ruské imperiální koruny ozdobená rubínovým přívěskem. Carevnin úžas nad manželovou pozorností a chvála překrásného dárku zajistila firmě Fabergé výsadní postavení u dvora a samotnému Peterovi titul vrchního carského zlatníka a dodavatele.    

Šestapadesát klenotů

Vajíčka o průměrné velikosti 10–15 centimetrů vyráběli klenotníci po dobu delší než rok z porcelánu, slonové kosti, případně z křišťálu. K jejich zdobení používali zlato kombinované s perlami a drahokamy. Všech šestapadesát klenotů, vyrobených v období 1885–1917, si zachovalo „filozofii“ prvního vajíčka v řadě a ve svých útrobách ukrývaly (na způsob ruských matrjošek či dnešních německých kindervajíček) důmyslná překvapení.

Peter Fabergé, jehož firma o sedmi stech zaměstnancích expandovala kromě Petrohradu také do Moskvy, Oděsy, Kyjeva a Londýna, vyrobila v průběhu let 1882–1917 na 150 000 kusů šperků a klenotů a stala se jednou z nejvyhledávanějších šperkařských firem světa. V roce 1900, u příležitosti světové výstavy v Paříži, prezentovala se svolením carské rodiny klenotnická vajíčka, která se zatajeným dechem obdivovali návštěvníci ze všech koutů světa.

I přesto, že se Peter Fabergé stal nositelem řady mezinárodních titulů (například dvorní klenotník skandinávských králů) a ocenění (například zlatá medaile z výstav v Norimberku a Kodani, mistr pařížských klenotníků, řád čestné legie), zůstal věrný ruskému carskému dvoru, pro který nadále vyráběl své mistrovské kousky. Nejprve pro cara Alexandra III. a po jeho smrti v roce 1894 pro jeho syna a posledního ruského panovníka Mikuláše II. (1868–1918).

Každý kus byl vyroben pouze v jednom provedení a svou podobou sledoval většinou konkrétní událost spojenou s historií nebo současností vládnoucího rodu Romanovců. Vrcholu dosáhla firma Fabergé v roce 1913, kdy celé Rusko slavilo společně s carem a jeho rodinou třísté výročí trvání dynastie Romanovců. Při té příležitosti vyrobila jubilejní vajíčko s osmnácti miniaturami ruských vládců od prvního Romanovce na ruském trůně Michaila Fjodoroviče přes Petra Velikého a Kateřinu II. až po Mikuláše II.

Zlé časy

Vstup Ruska do války vedl k omezení obchodní činnosti. Firma se zapojila do válečných dodávek a dotovala značné množství zbrojního i humanitárního materiálu, ale nadále se věnovala také výrobě jubilejních vajíček. Jejich náměty kopírovaly válečnou tematiku, která se odrazila zejména na stříbrozlatém vajíčku s motivem červeného kříže (1915), nebo na ocelovém vojenském vajíčku z nefritu (1916) připomínajícím zbrojení a hrůzy války. 

Revoluce roku 1917, pád režimu a brutální vyvraždění carské rodiny znamenaly definitivní konec starého světa. Pro Petra Fabergého nastaly zlé časy. Znárodněním podniku a založením zaměstnaneckého komitétu přišel téměř o veškerý majetek. Aby zachránil alespoň holý život, spěšně opustil Rusko a přes Finsko uprchl do německého Wiesbadenu, kde se natrvalo usadil. Zemřel v září 1920 během návštěvy syna ve švýcarském Lausanne. Pochován je ve francouzském Cannes. 

Tragický osud svého tvůrce kopírovala také jeho díla. Ve víru revolučního běsnění se některá ztratila, jiná byla zničena a řada prodána nastupujícím režimem do zahraničí. Potomci slavného klenotníka postrádali geniálního ducha otce a předků a v jejich díle dále nepokračovali. Zůstali však držiteli licence na receptury a výrobu slavných klenotů a přemýšleli jak s ní naložit.

Až v roce 1989 dospěli Fabergého potomci k rozhodnutí prodat ji dávnému souputníku, firmě Viktor Mayer, sídlící v německém Pforzheimu. Klenotnická společnost, která se stejně jako Fabergé účastnila roku 1900 pařížské světové výstavy, navázala na slavnou tradici ruské ruského podniku a vedle drobných šperků na bázi Fabergého vajíček vyrobila v roce 1990 u příležitosti udělení Nobelovy ceny míru bývalému ruskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi první novodobé Fabergého vajíčko v historii.

Image

Čtěte také

Šperkovnice z ruského Fedoskina: Dědictví v podobě ručně malovaných krabiček

Daliborovi Farnému svět blikajících číslic uvnitř digitronů naprosto učaroval. Jenže, jak líčí: „Bylo vlastně nemožné dostat se k někomu, kdo by znal jejich technologii. Neměl jsem kontakty na žádné pamětníky. Informací o výrobě samotného digitronu se překvapivě nedochovalo moc.“

Skleněná baňka naplněná směsí plynů, uvnitř s několika drátky ve tvaru číslic, nepředstavuje na první pohled nic složitého. Lidé, kteří už měli s výrobou nějakou zkušenost, přesto Dalibora odrazovali s tím, že nemá šanci digitrony opětovně vyvinout – a už vůbec ne sám, jelikož jde o zapomenutou technologii, kterou by musel znovu objevit.

Fascinující retro

Drátěné cifry ve skleněné nádobě, které rozsvítil výboj plynů, znamenaly v 50. letech vrchol zobrazovací technologie číselných údajů. S digitrony se veřejnost mohla setkat na pokladnách v podobě hodin nebo u stolních kalkulaček. Konec jejich zlaté éry však přinesla 80. léta, kdy je nahradily levnější „ledky“.

Technologie výroby se sice od té doby nezměnila, ale nově se při ní přece jen uplatnily některé inovace. Základem přesného času digitronových hodin se stalo připojení k internetu a 3D tisk: Aby se povrch elektronky během přechodu z jedné výrobní fáze do druhé nepoškodil, vytváří se na 3D tiskárně jeho ochrana.

Jediný na světě

Vyrobit výbojky tak, aby byly spolehlivé stejně jako před padesáti lety, představovalo problém. Tehdy měly továrny plné inženýrů dost peněz i času na vývoj. Dalibor musel správný recept objevit sám, a dokonce ani dnes nemá pocit, že je u konce bádání. Co se zpočátku zdálo jednoduché, to se postupem času komplikovalo.

Bývalý „ajťák“ však dokázal digitrony po půl století vzkřísit. Začínal ve sklepě, ale v současnosti je jediný na světě, kdo je dokáže vytvořit. Každý kus vzniká ručně a projde pečlivou kontrolou i testováním. Za den jich Dalibor vyrobí maximálně deset, čemuž odpovídá také cena – okolo tří tisíc korun za jeden. Zároveň se ovšem nápad ukázal jako geniální: Po podobném kousku totiž mnozí toužili, ale trh jej nenabízel. Tedy až do nedávna. 

Letci s Davidovou hvězdou na křídlech si vydobyli respekt už za první arabsko-izraelské války v roce 1948, byť tehdy ještě létali na vrtulových spitfirech, mustanzích či aviích. Podobně jako samotné letouny přebírali z druhoválečných dob i taktické postupy – řada stíhačů se ostatně rekrutovala z jejích veteránů. 

Úspěšní od začátku

Skutečnou slávu si však židovští piloti získali až po přechodu na proudovou techniku v polovině 50. let. Prvními „turbínami“ ve výzbroji se staly francouzské letouny Dassault Ouragan. Výkonnostně zaostávaly za svým hlavním protějškem v podobě MiGu-15, ovšem lepší výcvik Izraelců hendikep vyrovnával.

Prvního vítězství dosáhl jeden z ouraganů 12. dubna 1956, kdy šel k zemi egyptský de Havilland Vampire. Za suezské krize v témže roce si ouragany připsaly na konto další čtyři „vampýry“ a dvakrát se střetly i s migy. Tentokrát souboje skončily poškozením izraelských letounů, ale oba se dokázaly vrátit na základny – právě kvalitní výcvik izraelských pilotů zabránil povrchněji připraveným Egypťanům využít lepších parametrů svých strojů.

Vládce Blízkého východu

Současně s ouragany používali stíhači i o něco modernější Mystére IVA od téhož výrobce. Jejich hvězdný okamžik přišel 30. října 1956, kdy se šest strojů dostalo do souboje s přesilou dvaceti „patnáctek“. Izraelci bez vlastních ztrát jeden mig sestřelili a několik poškodili. Následujícího dnes podstoupila dvojice mystére boj s dvojnásobným počtem vampyrů a během několika minut všechny zničila.

Dramatický výkonnostní nárůst znamenal příchod elegantních Mirage IIICJ začátkem 60. let. Ačkoliv šlo o letoun s omezeným doletem i nosností, který potřeboval dlouhou vzletovou dráhu, ve vzduchu se měnil na obratný stroj s příjemnou pilotáží dosahující dvojnásobku rychlosti zvuku. Po odladění dětských nemocí se z mirage stal vládce vzdušného prostoru Blízkého východu, jenž si měl za dvacet let služby v Izraeli připsat přes 300 sestřelů. 

Prevence nad zlato 

V lednu 1967 disponoval Izrael asi 300 stíhacími letouny v porovnání s 850 stíhačkami arabských států. Napětí se stupňovalo a bylo jen otázkou času, než se promění v regulérní válku. I přes sbližovací rozhovory se situace zhoršovala a v Tel Avivu se podle rčení „nejlepší obranou je útok“ rozhodli pro preventivní úder. Aby dosáhli maximálního účinku, zohlednili Izraelci kulturní zvyklosti nepřítele – k úderu na egyptská letiště mělo dojít krátce po úsvitu 5. června, kdy se muslimský personál modlí.

Pokračování: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (2)

Vantoury, Mystére, Ouragany, Magistery, Super Mystére i Mirage III se vrhly do bleskového útoku na egyptská letiště, při němž zničily 32 stíhaček MiG-21 na zemi a těžce poškodily zařízení. Osmi pilotům nepřítele se podařilo odstartovat a sestřelit dva útočníky, ovšem všichni šli záhy v plamenech k zemi. Útok trval několik hodin a Izraelci vyřadili též odpalovací stanoviště protivzdušných raket SA-2 i další dvě desítky letounů MiG-19 a 21, které se přiřítily na pomoc z jihu. Protivníci, kteří nebyli přímo sestřeleni, museli nouzově přistát, neboť všechna letiště v doletu se nacházela v troskách. Egyptské stíhací letectvo přestalo existovat – z 340 strojů podlehly tři stovky izraelské palbě.

Ve Spojených státech i jinde ve světě v posledních letech dramaticky narůstá počet dívek se závažnými depresemi a sebevražednými sklony. Stejně tak vzrůstá počet dívek ve věku mezi 10 a 14 lety, které trpí sebepoškozováním. Odborníci mají již delší dobu podezření, že s nárůstem psychických obtíží mezi teenagery souvisí intenzivní používání chytrých telefonů.

Dnešní teenageři náležejí k takzvané generaci iGen (též generaci Z) a jsou první, kdo stráví celé dospívání ve společnosti chytrých telefonů. Zároveň je jasné, že chytré telefony používají jak chlapci, tak i dívky. Tak proč dívky čelí psychickým problémům častěji?

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Američtí badatelé analyzovali tři průzkumy, které zahrnovaly více než 200 tisíc teenagerů ze Spojených států a Velké Británie, a jsou přesvědčeni, že už znají odpověď.

Klíčovou roli podle nich hraje fakt, že chlapci s chytrým telefonem tráví více času hraním her, zatímco dívky se věnují spíše komunikaci a sociálním médiím. Sociální média přitom mohou být zdrojem značného stresu, který tím pádem zasahuje dívky více než chlapce. Zároveň je prý rovněž možné, že sociální média jako taková působí na dívky více než na chlapce.

SpaceX si v neděli 19. ledna 2020 připsali další úspěch v přípravě na první pilotovaný kosmický let soukromé společnosti. Za ohromného zájmu médií i fanoušků kosmických letů SpaceX uskutečnili test záchranného systému lodi Crew Dragon v nejnáročnější části startu nosné rakety, kdy je raketa nejvíce aerodynamicky namáhána.

Byl to nepovinný test, ale jeho bravurní provedení značně zvýšilo prestiž jak samotné lodi Crew Dragon, tak i společnosti SpaceX. Maximálně zjednodušená nosná raketa Falcon 9 vyletěla do výšky asi 19 kilometrů a tam loď Crew Dragon zahájila únikový manévr. Asi desetisekundový zážeh motorů SuperDraco dostal loď Crew Dragon do bezpečné vzdálenosti od nosné rakety.

Naplánovaný ohňostroj

Jak inženýři SpaceX a NASA očekávali, po oddělení lodi Crew Dragon došlo k destrukci nosné rakety a její explozi. Jen velmi zřídka je takový výbuch rakety vítán s jásotem a potleskem. V tomto případě to ale bylo plánované a podle předpokladů to byl úžasný ohňostroj. Při reálných letech na oběžnou dráhu jsou takové nehody naštěstí velice vzácné, jak se ale zdá, Crew Dragon by v takové nehodě nejspíš obstál a zachránil by posádku.

TIP: Kosmická loď Dragon pro lidskou posádku už trénuje na startovací rampě

Po méně než pěti minutách po zahájení záchranného manévru loď Crew Dragon aktivovala své padáky a zhruba 9 minut po startu hladce přistála do vln Atlantiku, asi 30 kilometrů od pobřeží Floridy. Na palubě Crew Dragonu byly tentokrát jen figuríny, ale příště už nejspíš poletí lidská posádka. Po úspěšném testu je to jenom otázkou času.